Znáte to, jak vám osud přihraje do cesty střetnutí, která v tu chvíli potřebujete? Jedince, naladěné na podobné oktávě. S nimiž si notujete a ve vzduchu kolem létá potenciál, že byste se třeba mohli stát přáteli, kolegy, spolupachateli nového projektu anebo se jen budete vzájemně inspirovat, podporovat a jeden druhému fandit. To se mi přihodilo se štíhlou tmavovláskou ze Slovenska, která za studií přesídila z rodných Trebatíc do Brna a od té doby tady buduje svoji dráhu. Stala se z ní úspěšná podnikatelka, finančně nezávislá žena a mentorka. A – pozor – ještě jí ani nebylo třicet. Kdo je Simona Jankechová a proč byste se s ní měli seznámit?
Osud usměvavé slovenské dívenky s jasnou představou o své budoucnosti se začal silně formovat v jejích sedmi letech. Tehdy ji, jejího o dva roky staršího bratra a mámu opustil dospělý mužský element rodiny – otec. “Dětství jako takové si nepamatuju. Mám v podstatě blackout se záblesky až z gymplu. Vždycky se o nás starala mamka, protože táta pořád pracoval a když pak po sobě nechal jen dopis na rozloučenou, manželku se dvěma dětmi a rozestavěný barák, řekla nám, že odešel na léčení,” líčí dnes devětadvacetiletá Simona.
Jako podnikatelka si Simona řídí sama svůj čas a baví ji dennodenní práce s lidmi.
“Mamka se nás, děti, snažila ochránit a nic nám nevysvětlovala, aby nás nezatěžovala a nezpůsobila nám trauma. A tak toto téma u nás bylo tabu. Otec mi nechybí emočně. Nechal nás ve štychu a nechápu, jak může takový člověk žít dál bez viny. Ale pořád mám pocit, že mi schází kus identity. Že nevím, odkud pocházím, a že jsme s bráchou neukotvení,” pokračuje odvážná podnikatelka.
Máma si zachovala optimizmus
Svoji mámu obdivuje za to, že navzdory nepovedenému manželství a těžké finanční situaci se dvěma dětmi “na krku” vždycky zůstala pozitivní a radovala se z maličkostí. Třeba z dobrých známek, které její ratolesti nosili ze školy.
“Moje máma bojovala v hlavě s tím, že pro nás chtěla to nejlepší. Ale neměla dost peněz. Když jsme za ní přišli, že chceme jet se spolužáky na lyžák, dala nám svolení. Avšak pak se modlila, aby nebyl sníh, my nikam nejeli, a tak by zůstaly peníze navíc. Celý život u nás byl v té době na hraně,” dává příklad Simona.
Malá Simonka a její o dva roky starší brácha Filip
Dcera se otci několikrát snažila dovolat. Naposledy loňské Vánoce poté, co od něj přišla SMSka s přáním. Marně. Původ otcova činu vidí ve stresu z vedení rodinné pekárny, která krachovala, a očekávání, který jako živitel rodiny měl. “Když je někdo takto zaneprázdněný, že nonstop pracuje, neodpočívá a rodinu sotva vidí, může se stát, že mu přepne. Že ten tlak už nevydrží. Otec přecenil svoje síly. Nemyslel na sebe a to, že zmizel, byl důsledek špatného work-life balancu. Proto vím, že takhle nikdy nechci dopadnout,” vysvětluje Simona, kterou nastalá rodinná situace motivovala k prvním krůčkům za životem, který si bude řídit sama, nezávisle na zaměstnavateli.
Nabírání zkušeností u moře a v Anglii
V patnácti se vrhla do prvních brigád. Když pak studovala podnikatelskou fakultu na VUT, nepřipadala si dost vytížená. A tak si našla kupu koníčků, od pole dance po focení, a tři práce, které uměla skloubit. Minimalizovala svoje náklady a ve druhém ročníku odjela na Erasmus na Krétu. Odtamtud si kromě kopce zážtků odvezla zase o kus víc schopnosti fungovat samostatně a cestovat z místa na místo.
Její druhou zahraniční štací byla Velká Británie a pracovní stáž v Brightonu, kde deset měsíců zastávala pozici asistentky finanční ředitelky menšího podniku. “Byla jsem holkou pro všechno. Bydlela jsem v dětském pokoji u Garyho, klauna, který byl zároveň hrobníkem. Spala jsem na poschodové posteli a o víkendu lítala na place veganské pizzerie. Byla to tvrdá dřina, ale domů jsem se vrátila s obálkou naducanou sedmi tisíci librami. Majetek se hromadil a mně to dodávalo pocit svobody v nejistém světě, kde jsem nevěděla, co mě čeká a co přijde po škole,” vzpomíná mladá podnikatelka.
Simona ráda cestuje a užívá si svobody.
Dobrovolnice, veganka, servírka a potom podnikatelka
Ani po návratu do Česka ale Simona nezahálela. Dobrovolničila. Prodávala u stánku s veganským jídlem a finišovala školu. Po státnicích se krátce zastavila v korporátu, konkrétně na finančním oddělení, kde byl super kolektiv, ovšem práce zas tolik ne. “Byla to klikací práce, kterou dokáže opice. Nebavilo mě to,” popisuje. Proto se načas vydala mimo obor. Přidala se do kolektivu veganského bistra My Kitchen, kde dělala výběrová řízení a pohovory, ale taky prodávala pomazánky a saláty. “Po Krétě jsem se proměnila ve veganku. My Kitchen mi tak dávala vyšší smysl. Chtěla jsem uzdravit lidi zdravým jídlem, ukázat jim možnosti a sama jsem se tam stravovala,” přemítá.
Se Simčou jsme se potkaly třeba na MashUpu v Impact Hubu. Foto: Ondřej Fendrych
Povznášející činnost v bistru, která nás svedla dohromady, protože My Kitchen nám na jedné z pracovních akcí zajištovalo catering, kombinovala se sterotypní prací v korporátu a nočními směnami v baru. “Práce v baru pro mě bylo odreagování. Baví mě poznávat nové lidi a být mezi nimi. Miluju flexilibitu a toto mi vyhovovalo. Jsem ochotná pracovat víc než osm hodin denně a pak mít možnost jet na dovolenou, kdykoli chci. Být spoutaná v klasickém zaměstnaneckém úvazku je pro mě noční můra,” prozrazuje.
Do podnikání se pustila v lednu 2018. Pomáhá ostatním směrovat jejich kariéru a tok financí. Její práce má blízko ke koučování a psychologii, hodně networkinguje. “Pomáhám lidem s tím, jak mají správně pečovat o peníze, jak mají hospodařit, odkládat si na bydlení, jak svoje peníze ochránit před inflací. Pomáhám jim se v životě najít, zlepšit si vztahy, naučit se lépe komunikovat a podnikatelsky myslet tím, že podobně jako já pochopí systém, který máme nastavený v Česku, a ‚nahackují‘ si ho co nejvíc pro sebe,” přibližuje.
Simona je podnikatelka, která byznys bere jako možnost podávat pomocnou ruku dalším lidem.
Podnikatelka, která inspiruje ostatní
Coby podnikatelka se brzy naučila, jak investovat peníze. Po promoci měla z brigád na účtě 800 000 korun a nechtěla, aby jí jen prodělávaly. Zároveň se začala starat o peníze kamarádů i rodiny. “Vybudovala jsem si tým a myslím, že jsem dobrá v zapalování ostatních a v tom získat je pro myšlenku. To, co dělám, lidem mění životy, protože můžou až zdesetinásobit svůj příjem. Mojí vizí je, že po mně zůstane království, kde si všichni život užívají naplno a plní své sny,” podtrhuje a dodává, že v byznysu poznala nespočet kamarádů na celý život, včetně partnera.
“Nic u mě není náhoda. Všechno má své opodstatnění a pasuje do sebe. I když jsem svého otce nikdy nepoznala, vím, že chci žít jinak než on. Jsem hrdá, že jsem nezůstala sedět doma na zadku, ale že jsem se pouštěla do výzev a před překážkou jsem to nezabalila a místo toho se rozhodla ji překonat. Byla bych ráda, kdyby můj příběh motivoval ostatní do podnikání a toho, aby byli pracovití, akční a našli si v životě tu svoji cestu ke svobodě a volnosti. Ráda jim v tom budu nápomocná.”
Simona je přesvědčená, že nic v jejím životě není náhoda.
Cinkot lžiček. Přátelské ťuknutí keramického hrnku o před okamžikem opuštěný podšálek. Očekávání vzbuzující mletí kávy a syčivé šlehání mléka. Pro někoho rušivé zvuky, pro mě příjemná připomínka pulzujícího života a spouštěč pracovního flow. U stolečku útulné kavárny s napěněným cappuccinem v pozadí obrazovky se dokážu zabořit do úkolů, mailů, psaní, plánování i na několik hodin. A je to vítaná změna pro můj freelancerský home office.
Práci po kavárnách jsem praktikovala i v roli zaměstnance, kdy jsem párkrát do týdne na dopoledne nebo odpoledne unikala před živelnou kanceláří. Ačkoli jsme s kolegy většinou respektovali vzájemné pracovní bloky, přece jen ke mně snadno mohl přiletět dotaz, nový úkol, podnět k zamyšlení, který mohl počkat, když jsem nebyla na očích. V kavárně jsem měla svůj klid, svůj prostor pro produktivní seškrtávání položek z to-do listu. Dostala jsem fajnové kafe, někde i sušenku nebo koláček, a navíc jsem si užívala změnu prostředí.
Kavárny pro soustředěnou práci využívám už roky.
Teď, po přesunu zpátky na vlastní nohu, mi kavárny zpestřují pracovní týden, když potřebuju tak trochu dobít energii a načerpat energii z neokoukané místnosti.
Které kavárny v Brně patří aktuálně mezi moje nejčastější tvořivá útočiště?
Vybrala jsem šestku těch, které splňují moje požadavky, tj.:
umí dobré kafe
na požádání mi dají latté do hrníčku, nikoli skleničky (pokud ne automaticky)
vítají čtyřnohé mazlíčky
číšníci a servírky se nechodí každou chvíli ptát, co dalšího si objednám
Kavárna a bistro Klafé (Stránice/Kraví hora)
Tady jsem rozhodně nejčastěji. Kraví horu máme nedaleko a v místním parku vhodně vyvenčím můj čtyřnohý doprovod tak, abychom pak po usednutí do kavárny byli spokojení oba. V letních měsících pracuju na zahrádce, kde obzvlášť blízko vstupních dveří funguje stabilní internetové připojení. Proti přehrátí mě chrání studená limonáda, v případě počítače jsou to roztažené slunečníky. V zimě se ráda zakutám k jednomu ze zadních stolků kavárny, kde jsou měkké lavice a jsem tam tak trochu mimo hlavní dění.
V Klafé podávají výborné snídaně, obědy, dezerty za ceny, co nejsou přehnané. A ke kávě vždycky dostanete vanilkovým krémem plněný koláček. Jen pozor, neberou platební karty. V případě nouze vás zachrání bankomat u Brněnky o ulici výš.
V Klafé se za hrníčkem s kávou pokaždé skrývá plněný koláček.
Café & bistro Bílá vrána (Komín)
Do komínské kavárny coby kanceláře mířím většinou jen v létě, procházkou z domu. Wifi signál tady bezchybně dosahuje k jakémukoli stolečku na vzdušné zahrádce a já tak kromě práce uspokojuji i svoji nutkavou potřebu trávit co nejvíc času venku. Zbožňuju jejich barevné hrníčky a kolikrát přinesu domů hříšné dobroty z vitríny. Navíc paní majitelka téměř nikdy neopomene prohodit slovo se Zumou a ujistit se, že dostal misku s vodou.
V Bílé Vráně vegetím s notebookem především v létě.
Komár kafe – espresso bar (Žabovřesky)
V Komárovi jsem si oblíbila zadní část kavárny, skrytou za rušnějším barem. Nicméně asi někdy během pandemie tento prostor přestal být pro hosty přístupný. A tak jsem návštěvy omezila na dobu, kdy teploty dovolují pracovat na zahrádce před vchodem, kam díky praktické markíze neprostupuje sluneční svit. S wifi je to ovšem komplikovanější – běží na stolečcích hned v první řadě blízko kavárny a na běžnou práci s internetovým prohlížečem, mailem nebo webovým editorem to stačí. Na call se ale budete muset přesunout buď na židličku vedle dveří nebo úplně dovnitř.
A jestli vám můžu dát tip, dejte si cappuccino se sójovým mlékem. Servírují tu vynikající.
V Komárovi je to s wifi venku slabší, tak se dá využít třeba spíš na psaní a práci offline.
Podnik café bar (město)
Jednoznačně moje nejzamilovanější pracovní kancelář v centru. V jednoduchém skandinávském designu s chutným kafem a pohodlnými boxíky, kde si připadám jak v soukromé meetingovce. Přitom mě stále obklopuje ten pestrý kavárenský ruch. I venkovní produktivitě v Podniku fandí, jen dál od oken kavárny můžete bojovat se sluníčkem, které se jak známo s laptopem a jeho obrazovkou moc nekamarádí.
Podnik je moje volba číslo jedna, když hledám pracovní stůl ve městě.
Coffee Trail Bar Štefánikova (Královo Pole)
Původně základna brněnských běžců, nyní kafíčkových labužníků. Coffee Traily máme v moravské metropoli tři, pro práci mi víc vyhovuje ten na Štefánikově. (Další najdete na Lidické – Coffee Trail Lidická a na Oblé v Novém Lískovci – Coffee Trail Garden.) Sympatické sezení v přední části kavárny, kofeinová zásoba na jedničku, široký výběr snídaní a proměnlivá nabídka sendvičů i sladkého dopingu. Delikátnější brownies nebo bohatší avochleba jsem zatím jinde neobjevila.
V Krpoli poslouží nejen freelancerům Coffee Trail Bar Štefánikova.
Nebuď Labuť Cafe (Kohoutovice)
Co-workingová kavárna, která otevřela teprve na jaře 2021. A poskytla nám ještě ve své zkušební době s kolegyní a kamarádkou Radkou perfektní azyl pro naše one-to-one školení.
Po dvě dopoledne jsme okupovaly kus vysokého stolu u oken, k tomu pily vynikající kávu a když už nám docházela energie, doplnily jsme ji chuťovkami ze sladké nabídky. Po ruce jsme měly k načepování vodu, návštěvníkům byla k dispozici tiskárna a obsluha byla víc než milá. Kavárna tak senzačně poslouží jednotlivcům nebo i na schůzky či právě pro individální kurzy, výuku jazyků a podobně.
Coworkingová kavárna Nebuď labuť otevřela letos na jaře.
BONUS: Kavárenské řetězce
Tu správnou pracovní morálku mi srovnají i pobočky Starbucks nebo Costa Coffee. Výhodou jsou velkobjemné hrnky, jejichž obsah vydrží dlouho, a jelikož si objednáváte na baru, jakmile si sednete, můžete pracovat do aleluja bez vyrušování. Tyto řetězcové kavárny ze své podstaty tvoří zázemí pro freelancery nebo studenty, kteří hledají, kde by zakotvili mimo domácí prostředí. A tak se spolukavárníci s učebnicemi, sešity a vlastními klávesnicemi motivují navzájem a já si přijdu maličko jak z amerického filmu, kde jsem práci z kavárny viděla nejdřív.
TIP: Pravidelné přesuny do kavárny lezou do peněz. Její atmoféru si ovšem můžete naladit i doma. Postačí k tomu nepřeberné coffee & work playlisty na YouTube.
Nepřestává mě fascinovat, jak se nám lidským tvorům v různých fázích života mění priority a očekávání. Když jsem v devětadvaceti po pětiletce jako OSVČ začínala ve své první opravdové práci, byla jsem natěšená. Že budu chodit do kanceláře, budu kolem sebe mít kolegy, co jedou na stejné vlně, zaměstnavatel za mě bude platit všechna pojištění… A ejhle, uplynulo dalších pět roků a já se nemohla dočkat, až se vrátím do sféry osobního podnikání.
Možná jste taky na vážkách, jestli setrvat na dosavadní židli nebo se vrhnout do čerstvého dobrodružství. Ať je to jiný zaměstnavatel nebo sólová dráha. Tak tady jsou ty moje signály, kterým trvalo víc než rok, než mě přesvědčily, že je ta pravá doba opustit dosavadní práci. A že se můžu bezpečně pustit do aktivit, které mi aktuálně dávají větší smysl.
Po pěti letech v agentuře jsem se vrátila na dráhu nezávislého profesionála.
Mít práci jako koníček
Jsem jedním z těch šťastných bláznů, pro něž je práce zábavou, naplněním, seberealizací. Nekreslím si ostrou hranici mezi přáteli a kolegy, mezi pracovními akcemi, co zasahují do večerů, víkendů, a vlastním volným časem. Učím se říkat ne a večery u klávesnice počítače měnit za písmenka na papírových stránkách všech těch knížek seřazených na mé čtenářské čekací listině.
Deset let mě bavilo psát do novin, pět let jsem si užívala lektořinu češtiny pro cizince. A když jsem v roce 2016 nastoupila jako manažerka PR a marketingu, byla jsem tak nadšená, že jsem si jako jediné možné přerušení nastartované kariéry představovala mateřskou.
A jeto úplně jinak.
První náznaky se objevily po Americe
Primární výkuk z bubliny elánu a přesvědčení, že mám tu nejlepší práci na světě, přišel se stáží v Českém centru New York. Tam jsem poznala, že se dá pracovat i jinak. Že instituce s přiděleným ročním budgetem funguje odlišně od soukromé agentury, kde je potřeba tlačit obraty a neustále zvyšovat zisky, aby firma mohla vzkvétat a vy s ní. Zažila jsem rozdílnou pracovní atmosféru, svébytné typy úkolů. Byla jsem součástí nového kolektivu s vlastním řádem a způsobem komunikace. Tím neříkám, že jeden je lepší než druhý. Ale bylo to pro mě první semínko zasévající myšlenku, že nejspíš existují i jiná místa, kde bych mohla být pracovně šťastná…
Na stáži v New Yorku jsem poznala zase jiné pracovní prostředí.
Pak přišla pandemie a já se po návratu z Ameriky několik měsíců sotva zastavila. Měnili jsme marketingovou strategii, nastavovali efektivnější systémy a dennodenně bojovali, abychom krizi zvrátili ve prospěch firmy. Byla to velká škola, která mě toho mraky naučila, ale síly jsem pak sbírala ještě dlouho.
Hlava popustila uzdu a nabídky na práci se množily
V tu chvíli jsem začala pociťovat, že potřebuju pauzu, změnu, abych neshořela jako pomačkaný papír. Jenže koronavirový strašák pořád obcházel kolem. Pro zachování stabilního rodinného rozpočtu jsme se doma shodli, že zamávat teď výpovědí a hledat si uplatnění by bylo příliš riskantní. Z těch několika “bokovek” a jednorázových zakázek bych plnoúvazkový pracovní chod ještě nesestavila. Plus jsme začali uvažovat o hypotéce a jak známo, banky mají mnohem raději zaměstnance než freelancery, i když ti mohou mít daleko vyšší příjmy. Tak jsem rok počkala.
Jenže jak jsem si v hlavě otevřela okýnko, že bych mohla zpátky na volnou nohu, začaly na mojí ranveji přistávat nabídky na slibné projekty a sympatické spolupráce. Od školení a správy sociálních sítí přes inspirativní projekt Voices in Rowing po dálkový návrat do mého milovaného Czech Center New York. Já ta okýnka nechtěla zavírat. A když pak na sklo zaťukala jedna nádherná výzva s velkým potenciálem, která spojovala už i některé moje stávající závazky, rozhodla jsem se. Chci být zase ten svobodný freelancer.
Jaká jsem pozorovala znamení, že bych měla změnit práci?
Náramně jsem se těšila na večery, víkendy, státní svátky… Na dobu, kterou můžu věnovat těm ostatním projektům poté, co si odpracuju standardní osmihodinovku v zaměstnání.
Ráno jsem nebyla tak rozjásaná vstávat, otevírat mail, číst zprávy, pouštět se do odškrtávání úkolů. Už to pro mě nebyla práce alfa omega, do níž dávám kus sebe.
Pořád mě bavily rutinní úkoly, kde jsem se cítila jako opice na liáně. Plnila jsem je rychle a věděla jsem, že mají začátek a konec. Na druhou stranu už jsem radostně nevítala nová zadání. Ta vyžadovala zjišťovat, prostudovat, navrhnout postup, realizovat, sledovat výsledky… Těm už jsem svoji energii dávala s přemlouváním.
Neměla jsem potřebu přicházet s neotřelými nápady a návrhy na zlepšení, zvýšení produktivity, růst. Sama od sebe jsem nehledala možnosti tvořit něco, co ještě nemáme.
Čím dál častěji jsem pracovala z domu nebo z kavárny než z kanceláře, kde bych byla blíž spjatá s kolegy a prostředím firmy. Vzdálenost mi vyhovovala.
Přistihla jsem se, že už tolik nebazíruju na tom, aby moje výkony byly na sto procent perfektní. Že jsem si kolikrát řekla, to stačí, good enough, abych měla práci hotovou. Což není můj styl.
Dělalo mi potíž dostat do flow a snadno jsem se nechávala vytrhnout z pozornosti konverzacemi a upozorněními od vlastních klientů a projektů.
Důvody emoční i racionální
Zkrátka mi při výkonu práce chybělo nadšení a srdce. A já to bez toho nedokážu, připadám si, že klamu ostatní a hraju falešný karty. A jestli mám příležitost pracovat zase každý den na něčem, co mě vtáhne, že si ani neuvědomím, kolik zas uplynulo hodin, tak to beru. Navíc když jsem si spočítala, že jako volnonožec si za kratší pracovní čas vydělám víc peněz. A to je při budování budoucího doma hodně relevantní argument.
V neposlední řadě mi práce na plný úvazek a k tomu všechny vedlejší činnosti už zkrátka začaly přerůstat přes hlavu. Tušila jsem, že jestli nezačnu víc odpočívat, spát a nepřestanu v každé volné chvíli sedět na gauči a datlovat do počítače, uvidím brzy následky na zdraví i partnerském vztahu. Červená vlaječka nabrala vítr a už nevlála. Divoce se třepotala a čekala, jestli přijde uragán nebo tichý vánek.
Stále víc a víc jsem měnila kancelář za práci z kavárny.
Už jsem nemohla předstírat před sebou ani ostatními
Tak jsem o jednom horkém červnovém poledni, když mi v poště přistál úkol, ktery by znamenal posun na mé pozici, zvedla telefon. Zavolala jsem a pověděla, že už nemůžu a že musím skončit. Bylo to neskutečně těžký, ale jakmile jsem svoje rozhodnutí řekla nahlas, neuvěřitelně se mi ulevilo. Byla jsem to zase já, zameteno před vlastním prahem, karty vyloženy. A začala moje tři a půl měsíce dlouhá pouť za statusem nezávislého profesionála.
Věřím, že jsem odvahu na změnu práce našla v tu správnou dobu. Že jsem uvolnila prostor pro někoho, kdo to, co jsem před pěti lety začala, obohatí, pozvedne a s elánem potlačí dál. Tak, jak si firma zaslouží.
Pořád jsem freelancer benjamín. Zpátky na pojišťovně a sociálce zapsaná od 1. října. Nastavuju si pracovní dobu, uspořádávám klienty a na pomoc s tím vším sjíždím sedmisetstránkovou bichli Na volné noze od Roberta Vlacha. Ale mám z toho dobrý pocit.
Takový přeju vám všem, kdo třeba taky zvažujete kariérní změnu. Zkuste staré dobré pro a proti a pak se trošku přikloňte k tomu, co vám špitá intuice. A dejte na ni.
Jak neuvěřitelně to zní, je to už rok, co jsme dostali zaracha. Přesunuli se z kanceláří a škol k práci na stolech původně určeným k servírování pokrmů a meetingovky vyměnili za místnosti na počítačových obrazovkách. Protože jsem od přírody optimista, ohlédla jsem se za těmi uplynulými dvanácti měsíci strávenými převážně doma a jakkoli bych si i já přála, abych se tahle zuby nehty se nás držící pandemie proměnila v noční můru, pokusila jsem se v tom negativním balastu najít taky pozitivní poznatky.
(1) Běh je záchrana
Ven naštěstí pořád můžeme a pohyb na vzduchu je životabudič. Běhat jsem chodila už dlouho před lockdownem. Nicméně za ten poslední rok jsem si uvědomila, jak moc jsem vděčná, že si tenhle druh sportu užívám. Není nic lepšího než ráno vstát, nazout tenisky a pustit se s větrem o závod. Za parného sluníčka, při padajícím listí, ve sněhu, na ledu, je to jedno. Vždycky se po běhu cítím příjemně naladěná a nemám pak výčitky, když sedím de facto celý den u práce. Můžu si přitom dávat vyšší a vyšší cíle, co se týče délky, rychlosti, typu terénu, a to mě motivuje běhat dál. Jen pozor, jestli vás to chytne, je to jako droga – nebudete chtít přestat.
A jestli jste třeba běhat zkusili a vážně vás to nebaví, doporučuju chůzi. Máte psa? Ideální. Baví vás podcasty? Pusťte si je při ranním procházkovém kolečku v parku, v lese za domem nebo na sídlišti. Znám ty, kdo si nastavili denní kvóty na počet kroků a to je rovněž parádní způsob, jak si každý den dopřát radost z úspěchu.
Díky běhání se dostanu ven, když pak celý den pracuju.
(2) Sluchátka udržuju nabitá a daleko od pračky
Ze zbylého newyorského budgetu jsem si loni na jaře pořídila AirPody a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí. Když běžím, tak se mi nikde nemotají dráty, a při těch všech callech stačí sáhnout po krabičce a vyloupnout dva malé bílé “fény”. Ovšem mám dvě upozornění:
sluchátka neperte! respektive je nezapomínejte v kapse běžecké mikiny, kterou následně házíte do pračky… já si na ně vzpomněla, až když se svršek vesele sušil na šňůře a v té chvíli by se ve mně krve nedořezal… dodneška nerozumím tomu, že přežily a fungují, Apple – máte ode mě palec hore!
když se ráno těšíte na novou epizodu oblíbeného podcastu, ale do uší se vám nic neline, může to způsobit chvilkový šok – vyvarujte se toho a nezapomínejte co pár dní sluchátkovou krabičku strčit do zásuvky
(3) Na gauči se dá strávit den a bez jídelního stolu se obejdeme
I když jsme se na sklonku předpandemického roku 2019 přestěhovali do o fous většího bytu, pořád máme doma pouze jídelní stůl pro dva a malý ikeácký konferenční stolek. A když si váš partner na home office přistěhuje počítač s velkou obrazovkou a klávesnicí, je jasné, že na vás čeká obýváková část… Nicméně já a můj skladný MacBook se vmáčkneme všude. Tudíž si většinu dní „vegetím“ na gauči a uplynutí další hodiny mi připomíná jen upozornění ze zápěstí, že je čas alespoň na minutu vstát a chodit. Střídám turecký sed a natažené nohy, občas se přesunu na zem. Byla jsem zvyklá takhle pracovat i dřív, ale nedělám si iluze, že si čím dál víc nekroutím záda, a uklidňuju se tím, že mě snad ty jógové praxe, pravidelné výběhy a jiná cvičení tenhle zlozvyk alespoň trochu kompenzují.
V příštím bydlení si určitě chci zařídit vlastní pracovní koutek s řádnou židlí a stolem. Ideálně ten, co se dá vytáhnout nahoru a vy pak u práce stojíte.
(4) Doma jako v kavárně
Co si budem. Po cinkání lžiček a hrníčků v kavárně se mi stýská moc. Občas si dopřeju kávu s sebou, ale ve všední den plně zaměstnáváme naši moka konvičku. A protože jsem opakovala, jak mi chybí kafe s našlehaným mlékem, našla jsem jako dárek pod stromečkem maličkou výbavu pro milovníky cappuccina nebo latté: elektrický napěňovač i s ocelovým džbánkem. A tak doma poctivě šlehám. Když jsme pak dostali balíček zrnkové kávy, můj drahý nelenil a za týden už u nás zvonil řidič PPL a doma přibyl další člen kávové smečky: praktický kávomlýnek. Tak nám čas od času ráno provoní i čerstvě umletá zrníčka.
I doma může káva připomínat tu z kavárny.
Nenechte se mýlit. Pořád miluju kafe z kavárny. Jednak proto, že podniky chci podpořit, aby přežily, druhak je to mnohdy příležitost sejít se u výdejního okénka s přáteli. Ale je fajn si dopřát to, co máte rádi, za běžného denního fungování.
(5) Sukni? Ne, raději tepláky
Ráda si obnovuju šatník. Od loňska jsem si ovšem oblečení koupila minimum. Proč taky. Nejvíc času trávím prací z bytu, procházkami nebo sportem. A tak se víceméně nechávám zlákat jen sportovním nebo volnočasovým oblečením. Protože sportuju každý den, mám radost, když nemusím oblékat pořád to samé, a nemusím tolikrát týdně zapínat pračku. Navíc pak nejrůznější tepláky, legíny nebo mikiny unosím i doma, když kvůli kameře nepotřebuju něco reprezentativnějšího.
Protože mě baví holky z FIT FAB Strong, objednávala jsem většinou z kolekcí Reebook na Sportisimu, boty na cvičení doma, abych si při skákání neničila kotníky, a zimní trailovky na běhání. Teď o víkendu jsem neodolala senzačně pohodlně vypadajícím kouskům britské značky The Pangaia a nemůžu se dočkat, až je vyzkouším.
Běžeckou obuv nazouvám o dost častěji než tu elegantní.
(6) Úklid je otrava, ale doma je to pak hezčí
Jak jsme hodně doma, tak mi ani tolik nevadí, že co druhý den zapínáme myčku, vymýšlíme co vařit, několikrát za týden jezdíme do obchodu a ruličky toaletního papíru mizí, jako by nám ten papír spolu s ponožkami ukusovali lichožrouti. Ale domů nosíme kamínky a bláto z venku a jelikož se tady pohybujeme celé dny, přibývá prachu a drobků a šmouh… Že by nevadilo spustit vysavač a nahodit mop snad denně. To nedělám. Uklízení mě nijak zvlášť nenaplňuje a vždycky mám tunu jiných aktivit, které můžu dělat. Nezměnil to ani lockdown. Každopádně musím uznat, že v uklizeném prostředí se pracuje a žije lépe, a tak se k tomu dokopu. A to máme jen 2+kk.
Když už je řeč o myčce, mám další dvě výstrahy:
když je neděle, obchody pod opatřeními zavřené, myčka plná a vy nemáte ani jednu tabletu, nenahrazujte ji jarem – ano, takový hloupý nápad jsem měla… až asi po hodině a půl jsem si všimla, že podlaha v kuchyni se proměnila v bublinkové pódium a teprvé poté jsem si googlila: proč nedávat jar do myčky… každopádně jsem měla štěstí podobně jako s AirPody… myčka se den sušila a pak naštěstí opět fungovala, a já mám životní lekci!
nepřibližujte se k zapnuté myčce, když nejste tady a teď – myšlenkami stále někde u práce jsem se zvedla s použitým talířem, že ho rovnou strčím do myčky a ejhle, ona zrovna poctivě plnila svoji funkci – spěšně jsem ji zavřela a doteď nechápu, že doma nenastala potopa…
(7) Hrnec polévky a na pár dní vystaráno!
Ani vaření neřadím mezi své záliby nebo silné stránky. Navíc mám doma skoro profesionálního kuchaře – to, že umí vajíčko rozbít jednou rukou, budiž důkazem. Ale musím říct, že za ten rok doma jsem si osvojila pár nových receptů. Nejvíc se mi osvědčila polévka stylem pejsek a kočička – přidej, co doma máš. Pořídili jsme i dostatečně velký hrnec, a tak většinou poslední porci dojídám ještě za několik dní. Hodněkrát děláme lasagne na x způsobů a přibližně jednou za týden zkouším něco jednoduchého upéct. Buď experimentuju, případně sbírám inspiraci například u Andrey Mokrejšové, Instagramu Happyhealthyme.cz nebo na profilu mé úžasné Martinky Vidové.
Objevená schopnost – umím uvařit polévku ála pejsek a kočička!
(8) Radost lze předávat i na dálku
Osobní setkání nic nenahradí. Avšak babičku potěší jakýkoli můj telefonát, i rozlučka na Zoomu dokáže překvapenou nevěstu rozplakat a hodinové povídání s kamarádkou na obrazovce vám pomůže si vzpomenout, že ta naše realita není jen o povinnostech a práci. Já jsem konečně o minulých svátcích po letech rozeslala pár pohledů.
(9) Rozbíjím rutinu
Jak zmínila Eva při našem Clubhouse talku, lidský mozek zbožňuje návyky. I já jich mám spoustu – od ranního sportu a venčení po večerní šálek čaje. Ale snažím se, aby žádný můj den nebyl stejný. Mám to štěstí, že moje práce je různorodá, jako OSVČ mám i další projekty, kterým se věnuju mimo svoji zaměstnaneckou pozici. A tak jeden den víc píšu, jindy řeším emaily, do toho správa několika účtů na sociálních sítích, rozmanité cally, sem tam webinář nebo školení. S tím, že si párkrát za měsíc skočím do kanceláře nebo jedu pracovně mimo město.
Kromě toho měním typy cvičení, o víkendu vyrážím do parku, do lesa, na rozhlednu, kam to jde. Občas se sejdu s jednou kamarádkou, jindy s jinou. Obvyklé kuchtění zpestřujeme objednávkou pizzy nebo indických dobrot. Pokaždé se najde něco, čím si tu běžnodennost zpestřit.
Jako zaměstnanec a OSVČ dohromady si vážím rozmanitosti pracovní náplně.
(10) Neodkládám
Když se chci jet někam podívat, jedu. Když se chci s někým potkat, domluvím se s ním. Když si chci zajet na kosmetiku, zařídím si to. Za ten minulý rok jsme všichni zjistili, že po víkendu nebo i zítra může být všechno jinak.
(11) Raduju se z maličkostí
Víc než kdy jindy mě potěší i zdánlivé drobnosti. Pochvala za dobře odvedenou práci, voňavá bábovka, co jde vyklopit, vánoční hvězda, která vydrží až do února, nová knížka, kterou zase nemám kam dát… Každý den kolem nás krouží spousta miniradostí. Stačí je jen vidět.
Víkendové výšlapy a výlety jsou celoročním zážitkem nejen při práci z domova.
(12) Těším se
Úplně nejvíc na to, až zase budeme moct vcelku normálně žít. Jíst v restauraci, sedět v kavárně, navštívit bez obav prarodiče, jet na dovolenou v Česku nebo do zahraničí bez miliardy testů. Ale těším se i v krátkodobém horizontu – až si o víkendu nebudu muset nastavovat budík, až půjdu ráno běhat a pak si dám svoji oblíbenou ovesnou k snídani, až si večer pustíme seriál, až si před spaním stihnu chvíli číst. Zdánlivé obyčejnosti, ale je to něco, co mě pohání dál a drží nad vodou.
Šťastná třináctka. Potolikáté si zas ve druhé půlce prázdnin sbalím svršky i všechnu nakumulovanou energii a vypravím se do rodného regionu na Letní žurnalistickou školu Karla Havlíčka Borovského, kterou za ty roky už i spousta mých přátel dobře zná pod praktickou zkratkou LŽŠ. Novinářský kurz v Havlíčkově Brodě je pro mě neodmyslitelnou součástí léta; asi jako když víte, že i letos oslavíte narozeniny nebo že přijdou Vánoce.
O existenci jakéhosi prázdninového kempu, kam se sjíždí nadšenci do psaní a žurnalistiky, jsem se dozvěděla ve svých asi sedmnácti letech. S neochvějnou touhou po kariéře v médiích jsem pracovala v „dětské“ relaci naší satelitní televize ve Žďáře nad Sázavou, spolu s další místní slečnou s obdobnými zájmy. Ta mi tehdy řekla o online novinách, které vede nějaký pan Milan Pilař z Havlíčkova Brodu a jako redaktory přijímá i studenty bez jakékoli praxe. Ti tak dostávají šanci vyzkoušet si tvorbu opravdových článků, budují si kontakty a sbírají cenné zkušenosti.
Na začátku všeho byl Milan Pilař a jeho online deník.
Ozvala jsem se tedy panu Pilařovi a zanedlouho už jsem mapovala zpravodajské i kulturní dění ze Žďárska. Dodneška si pamatuju, jak jsem zbožňovala tu chvíli, kdy na webu zasvítil článek nadepsaný mým jménem. Jsem novinářka, chtělo se mi křičet radostí!
Pozvánka na letní školu byla součástí balíčku. Neváhala jsem ani minutu a já, dítko nepolíbené tábory, jsem se nemohla dočkat, až se na týden odstěhuju o pár desítek kilometrů a proniknu hlouběji do tajů novinářské dřiny a odříkání.
Napoprvé zvítězila láska k printu
Jako milovnice psaní jsem se neváhala a zaregistrovala se do skupiny Tisk. Tehdy ještě LŽŠ trvala od neděle do neděle, a tak jsme opravdu celý týden nezdolatelně pobíhali po městě, dělali ankety a dokumentovali jako diví to, co se dané léto v Havlíčkově Brodě odehrávalo. Uchozeným nohám i unaveným prstům bušícím několik hodin denně do klávesnice jsme dávali odpočinout na odpoledních a večerních přednáškách.
Byl to tehdy asi nejintenzivnější týden celého mého roku. A tím je opakovaně.
Napřesrok jsem se přihlásila pro změnu do tehdejší skupiny Web (nyní Nová média), kde jsme rovněž především psali články, ale už se zaměřením na online prostředí. A do třetice jsem vyzkoušela PR & Marketing pod vedením úžasné Radky Burketové, dnes Nastoupilové, která se k nám tehdy jako lektorka připojila poprvé, aby mi dala základ v psaní tiskových zpráv a marketingového smýšlení vůbec. Možná to byla ona, která tehdy zasela semínko něčeho, co mě teď už pár let živí a neskutečně baví.
Mezi hosty letní školy se řadí reportéři a zahraniční zpravodajové, například Michal Kubal.
V Havlíčkově Brodě jsem měla tu čest zúčastnit se besed s mnoha výraznými osobnostmi od Michala Kubal a Pavla Velíška, přes Kateřinu Tučkovou, Sabinu Slonkovou, Magdu Vášáryovou, Pavla Kohouta, až po Věru Jourovou, Michaela Žantovského nebo Martina Veselovského. Jediné, co mě mrzí je, že jsem o rok nestihla účast Václava Havla. Šance to napravit už nepřišla.
Týden s vámi vlastní krevní skupinou
Letní žurnalistická škola ale nikdy nebyla jenom o nadupaném programu složeném z přednášek a diskuzí s reportéry, spisovateli, historiky, mediálními analytiky, politiky, nově také bloggery, influencery či podcastery. LŽŠ byla a je především o lidech.
Když se účastníků školy ptáme na zpětnou vazbu, velice často se setkáváme s tím, že si během jednoho týdne vytvořili silná přátelská pouta. A to navzdory vzdálenosti mezi svými domovy, do nichž se pak každý z nich vrací. Proč? Často jsou to mladí lidé, kteří přispívají do školních časopisů, píšou své první novinářské pokusy, čtou odborné knihy s mediálním nebo historickým obsahem, zajímají se o společenská témata a sledují politické dění. Mezi svými spolužáky a vrstevníky zpravidla nenacházejí spřízněné duše, s nimiž by si popovídali o příštích volbách, budoucnosti placeného mediálního obsahu nebo využití sociálních sítí v novinářské praxi. Mohou být až mírnými outsidery, samorosty, kteří se právě na žurnalistické škole seznámí s podobně smýšlejícími jedinci se stejnými zálibami a vášněmi. Řada z nich se pak vídá i mimo letní školu, chodí spolu na kafe nebo jezdí na dovolenou.
Na LŽŠ se prostě cítíte mezi svými.
Přátelé odloučení navzdory
I já jsem se jako
zvídavý novinářský benjamín v Havlíčkově Brodě seznámila s partou lidí,
která mě bez okolků přijala mezi sebe a už napořád
se stali mými vzory, přáteli, kolegy, mým ostrovem. Ze studentů letní školy
jsme přešli na druhý břeh: stali se z nás lektoři a spoluorganizátoři,
přibrali jsme zodpovědnost a rozdělili si úlohy.
S většinou z nich
se vzhledem k našim zaneprázdněným životům a roztroušení po republice vidím
právě jednou za rok na žurnalistické škole, případně na některém z našich týmových
výjezdních zasedání. Přesto se pokaždé
cítím tak, jako bych s nimi naživo mluvila včera. Smějeme se,
sdělujeme si novinky, plány, vytahujeme staré historky, vzpomínáme na minulé
ročníky, řešíme ten aktuální. Vždycky si máme co říct. Vždycky se setkám se
zájmem, pochopením, inspirací, nakopnutím a vždycky se mi po nich po odjezdu stýská.
Ačkoli program letní školy začíná každý den v osm hodin ráno, kdy předtím do sebe ještě potřebujete dostat snídani, a nekončí dřív než o půl deváté večer, nestane se, že bychom si potom nešli společně sednout. Asi milionkrát jsem si řekla: dneska nikam nejdu a půjdu spát! Nepamatuju se, že bych tento slib někdy dodržela.
Téměř celý organizační tým s Martinem Veselovským z DVTV.
Rodiště jedinečných příležítostí a osobních kontaktů
Nemluvě o tom, že nebýt Milana Pilaře a LŽŠ, nedostala bych šanci odletět s dalšími regionálními novináři na obohacující exkurzi do Bruselu, kde jsem nejenom poprvé a naposledy jedla šneky, ale hlavně jsme navštívili Evropský parlament nebo místní České centrum. A taky bych bývala nejspíš nepoznala dalšího mého kamaráda Mirka Konvalinu a možná se tak ani nepřihlásila na stáž v Českém centru New York.
Jsou studenti, kteří se k nám rok co rok vracejí. Mísí se s nováčky a svým zápalem potvrzují, jak jsou ochotní jít za svými sny, drát se kupředu a že má smysl je v jejich proaktivitě podporovat. Což je pro nás organizátory ohromnou odměnou, radostí a taky motivací v projektu pokračovat.
Z některých studentů se stávají lektoři, z jiných milí hosté jako v případě Lucky a Lukáše Konečných z blogu Loudavým krokem.
Za patnáctiletou historii letní školy jsme si vybudovali i krásné a pevné vztahy se spoustou hostů, jimž tento projekt dává smysl, a my jsme moc vděční, že za námi jezdí pravidelně. Ať už je to odborník na digitální komunikaci a „přivolavač deště“ Filip Rožánek, expert na grafiku pro negrafiky a lektor sebeprezentace David Svoboda nebo reportér Radiožurnálu Vojta Koval.
Přidejte se k nám!
A tak pokud toužíte po kariéře novináře, televizního reportéra, zpravodaje, fotografa, PRisty, markeťáka, rozhlasového moderátora nebo prostě jen chcete zažít nezapomenutelný prázdninový týden, něco se přiučit a poznat nové tváře, přijeďte za námi na letošní šestnáctý ročník. Pošlete za námi své děti, rodiče, sami sebe. Většina skupinek na srpen 2020 už je plná, ale pár posledních míst bychom pro vás ještě našli. Přihlášku najdete tady.
Na letní škole zažijete kopec praxe a smíchu k tomu!
I když vím, že toho na LŽŠ zase moc nenaspím, nebudu vědět, kam dřív skočit, budu lítat po Brodě nahoru a dolů, dobíjet energii zvýšenými dávkami kofeinu a doufat, že to všechno ve zdraví přežiju, jsem si jistá, že i letošní „turnus“ se zapíše do highlightů mého celoročního putování. Ostatně jako už třináct let.
Jako malá si pravidelně balila kufřík na prázdniny k babičce do Řecka. Později vyjela do Německa a odstěhovala se do San Francisca. Loni devět měsíců prozkoumávala Asii a Austrálii. Klára Gajová není jen spoluzakladatelkou úspěšné komunity Femme Palette, ale taky zkušenou cestovatelkou, které vandrování po světě ukázalo, jak chce žít. „Díky cestování nemám zábrany. Snažím se mít každý den co nejbarevnější a vím, že se můžu učit od kohokoli,“ prohlašuje.
Klára v sobě řecké kořeny nezapře. Její rodinný původ jsem před tímto rozhovorem neznala, proto mi až při našem povídání došlo, odkud pramení její vřelost a přirozeně přátelské jednání s lidmi. Sedíme na venkovních lavicích kavárny Momenta, kam jsme jedna dojela na kole a druhá na skútru. A já poslouchám, co tuhle usměvavou tmavovlásku vedlo k tomu opustit práci v Praze, nomádit a pak se usídlit v Brně.
Kláro, kde tkví prapůvod tvé lásky k cestování?
Asi to bude tím, že moje mamka je poloviční Řekyně. Celé moje dětství jsme jezdívali do Řecka. Buď na dva měsíce v létě, protože mamka je učitelka, tudíž měla prázdniny, nebo i na půl roku, když jsme byli menší. Tak se mi asi podvědomě vštípil zájem o zahraničí.
Prázdniny v Řecku. To je sen. Jak se to stalo?
Moje babička je Řekyně. Za občanské války hodně Řeků cestovalo přes Evropu, a s nimi i ona. Nejdřív byla v dětském domově v Rumunsku a pak se dostala do Česka. Právě jako většina Řeků, které tady máme spolu s jejich potomky. Což je i případ mojí mámy. Ta se narodila v Česku, v šestnácti potkala mého tátu a rozhodla se tady zůstat, i když její maminka i bratři odjeli zpět do Athén. A tak jsme je mohli navštěvovat. Případně jsme jezdili do Soluně, Larisy nebo na řecké ostrovy společně na dovolenou.
Ty jsou nádherné. Byla jsem na Krétě a na Kosu a oba jsem si zamilovala. Pořád se do Řecka vracíte?
On se ten kruh vhodně uzavřel, když si moje sestra vzala Řeka. Seznámili se v Řecku, ale vzhledem k pracovnímu trhu a možnostem vzdělání pro děti se rozhodli žít u nás. I babička se sem na důchod vrátila, protože na ni v Řecku bylo moc vedro. Táhne mě to tam, snažím se tam jezdit, ale zároveň chci využít čas a peníze na poznávání jiných míst.
Ale řecky mluvíš, že?
Ano, ale je to taková dětská řečtina. Umím mluvit na psy nebo si objednat v restauraci.
Však to se hodí. A co řecká nátura, co z ní v sobě máš?
Já si to nikdy neuvědomila, dokud jsem si nepořídila partnera, který naši rodinu pozoruje zvenčí. Je na nás znát to, co já vnímám u Řeků – jsou srdeční, každého obejmou, pusinky sem, pusinky tam. A taková je naše rodina. Vždycky u nás byly dveře dokořán a kdokoli byl vítán. Když pořádáme oslavu, pouštíme řecké písničky a tancujeme, což na někoho může být příliš. Já v tom vyrůstala, takže mi až později došlo, že každý nemá takovou touhu ostatní objímat a společně se radovat a u Čechů je to spíš výjimka než pravidlo. Hodně taky jedeme řeckou kuchyni – babička nás učila plněné koláče spanakopita se špenátem a různé vychytávky, které se u nás udržely, i když už jsme v Česku druhou generací.
S Němci z Bambergu na výletě v Paříži
Kde v zahraničí jsi pak poprvé kromě Řecka dlouhodobě žila?
Když jsem studovala management umění na VŠE v Praze, tak jsem odjela na Erasmus do Německa, do Bambergu, což je kousek od Norimberku. A učila jsem se tam komunikaci a PR v němčině.
Jak na tebe působili Němci? O nich se traduje, že jsou uzavřenější národ, podobně jako Češi.
Taky jsem si to myslela, ale přišli mi vřelejší než Češi. Mohlo to být tím, že jsem mluvila německy. Všichni se na mě smáli. Asi jsem působila roztomile, když jsem se snažila komunikovat jejich jazykem. Nikdo na mě nebyl nepříjemný, ba naopak. Takže pro mě pak byl šok, když jsem dojela do Prahy, neměla jsem lítačku a chtěla jsem si koupit lístek na metro v trafice. V dobré náladě jsem vběhla dovnitř, zeptala se a pán jen ukázal prstem nahoru na ceduli s nápisem „lístky nemáme“. To se mi v Německu nestalo.
Navíc já mám od 12 let kapelu, kde hraju na elektrickou kytaru a zpívám. Několikrát jsme v Německu vystupovali. A lidi tancovali už od začátku, kdežto tady v Česku mám dojem, že se začíná pařit až s poslední písničkou nebo přídavkem. Jako Erasmáci jsme byli různorodá skupina odevšad. Jednou mi dva kluci, echt Němci, v jedenáct hodin večer napsali, co dělám, a jestli bych nešla ven.. Já jsem byla v pyžamu a četla jsem si… Ale pak se zeptali, jestli bych nejela do Paříže. Jako že teď. Tak jsme se sebrali a ráno už jsme snídali na Champs Elysees. Byli spontánní a kamarádští.
Stýskalo se ti tenkrát po domově?
Kam se vrtnu, tam je mi dobře. Navíc to bylo blízko, tak jsem si i několikrát odskočila na koncerty do Česka, přijeli za mnou rodiče, kamarádky… a najednou byl konec. Kromě studia jsem tam celou dobu i pracovala. Neměla jsem moc našetřeno, tak jsem si chtěla přivydělat, protože život v Německu je dražší než u nás a příspěvek od školy všechno nepokryl. Ale znovu bych to neudělala. Lítala jsem jak tryskomyš – od půl sedmé ráno jsem šůrovala v hotelu, pak škola, jóga, pilates nebo zumba a večer party. Bývala bych to méně hrotila a víc si užívala studentský život. Ale to mi dochází až teď, kdy jsem víc ‘řecká’, a mám ráda svou pohodu.
Ikonický Golden Gate Bridge v San Franciscu
Jak ses potom dostala do San Francisca?
To bylo taky přes studijní stipendium. Moc jsem do San Francisca chtěla. A já když si něco umanu, tak mě nic nezastaví. Byla jsem trochu šprtka, takže jsem využila svých dobrých výsledků, namotivovaně jsem napsala motivační dopis, jako že tam musím jet, a ono to vyšlo. Brali dva lidi a hlásila se tipuju tak stovka.
Proč sis vybrala zrovna San Francisco?
Asi kvůli hudbě – měla jsem k němu vztah z písniček. Šedesátky, romantika. Představovala jsem si hippie město, kde úspěšní muzikanti žili nebo se alespoň zastavili. Taky pro mě byla prioritou anglicky mluvící země a ještě navíc u oceánu. Tahle kombinace mě dostala.
Jak ses na Ameriku připravovala finančně? Já jsem na tři měsíce v New Yorku šetřila tři čtvrtě roku.
Už jsem byla ponaučená z Německa a věděla jsem, že v San Franciscu pracovat nebudu. Byla jsem předtím na pracovní stáži v konzultační společnosti, tam jsem si něco vydělala a nechala si to právě na tyto účely. K tomu jsem si trochu půjčila s tím, že až se ze San Francisca vrátím, budu chodit do práce a splatím to.
Já to tušila, ale nečekala jsem, že budu platit tolik za nájem. Nebydlela jsem v lukrativní čtvrti San Francisca, ale v baráku, kde bylo asi osm pokojů, přičemž ten můj byl uprostředu domu, bez oken, asi předělaný ze spižírny. Byl neuvěřitelně tmavý, s jednou postelí a malým stolečkem. Hodně depresivní. A za něj jsem platila 900 dolarů měsíců, takže asi 20 tisíc korun.
Tak to jsem na tom byla v New Yorku o trošku lépe. Bydlela jsem za 800 dolarů v pokoji se dvěma okny.
Co bych za to dala! Ona to byla částečně moje chyba. Řešila jsem bydlení už před cestou místo toho, abych dojela, zůstala pár dní na Airbnb a u toho si za tu cenu našla něco lepšího. Majitel využil toho, že jsem z ciziny, v inzerátu psal, že pokoj má okno do vnitrobloku, což nebyla pravda… Nicméně já si v San Franciscu pak našla kluka a byla jsem celou dobu u něj. Měl pokoj u Golden Gate nedaleko Ocean beach, kde to bylo nádherné a rozhodně lepší než v té mojí špeluňce.
Klára žila v San Franciscu šest měsíců.
Takže zpětně bys poradila řešit bydlení až na místě?
Určitě. Nebát se toho, zapsat se do facebookových skupin mezinárodních studentů, nejlépe vychytat, kdo bude odjíždět, a na doporučení se přestěhovat po něm. Moje logika byla, že přece nebudu zbytečně utrácet za Airbnb… Já měsíc přežiju cokoli, ale když mám někde být půl roku, tak se tam potřebuju cítit dobře.
To chápu. Poznala jsem v New Yorku lidi, kteří tam dlouhodobě pracovali a přitom taky žili v malém pokojíčku. A ještě měli dvě práce, aby to utáhli.
Zažila jsem to podobně. V San Franciscu byl málokdo místní. V našem domě jsem poznala Nizozemce, Indy, Francouzky… Spousta těchto lidí řídí Uber a u toho budují startup nebo vedou business.
Mě zarazily v Americe i ceny potravin. Věděla jsem, že budou drahé, ale ne třeba třikrát tolik ve srovnání s Českem.
Jo, to bylo drsné i v San Franciscu. Málokdy jsem jedla venku. Vařila jsem si a taky jsem pak od místních dostala tipy, kde nakupovat. Třeba v asijských obchodech se dá sehnat levná zelenina. Naučila jsem se nakupovat základní potraviny. Šokující pro mě ale bylo, jak tam lidi preferují komfort – v obchodech je cibule nakrájená v pytlíku nebo jsou tam zabalené oloupané mrkve. Nic nedělat a mít co nejvíc odpadků.
Na to si taky vzpomínám. Kde ještě ses kromě potravin snažila zbytečně neutrácet? Já jsem podobně jako ty téměř nechodila do restaurací a taky jsem dost omezila kavárny.
Přesně. Kafíčka, nejíš venku, neúčastníš se placených akcí. Jednou jsem byla pozvaná na koncert a vstup stál asi 50 dolarů. Tak jsem odmítla, protože to pro mě opravdu nebyla cena v pohodě. V kině jsem nebyla ani jednou. San Francisco je nádherné město, ale je těžké tam žít ve standardu, který nám tady přijde normální.
Ty taky ráda cvičíš. Pro mě bylo v Americe řešením cvičení doma nebo jsem si našla lekce jógy zdarma. Jak jsi to v San Franciscu měla ty?
Chodila jsem cvičit nebo plavat do školní posilovny. A pak jsem díky meetupům a sociálním sítím nacházela lekce zadarmo nebo za dobrou cenu. Třeba komunitní zumbu nebo jógu v parcích. Na to doporučuju stránku na Facebooku FunCheapSf.
Zmiňovala jsi, že tě San Francisco lákalo i kvůli hudbě. Realizovala ses tam hudebně ty sama?
Občas jsem si půjčila od někoho kytaru a zahrála si v parku. Ale náhodou jsem se ocitla na pódiu v Miami. Já jsem byla tehdy takový yes man, otevřená všemu. Poznala jsem jednoho člověka, koupila letenku a letěla na Floridu. On byl bubeník a měl tam koncert s kapelou v baru. A já jim tam udělala after party. Bála jsem se, že mě vypískají, že jsem trapná, a že si možná můžu hrát ve východních Čechách, ale ne tady, kde jsou vynikající zpěvačky na každém rohu. Ovšem ohlasy byly dobré a užila jsem si to. Jinak jsem občas zašla na hudební akci nebo se podívat na dům, kde žila Janis Joplin, do obchodů s deskama, ale aktivně jsem nemuzicírovala.
Předpokládám, že ani v San Franciscu se ti po domově nestýskalo, i když už to bylo o kus dál.
Ne, užila jsem si to naplno. Dělala jsem věci, které bych jindy nedělala. Třeba že se seberu a jedu někam s cizím člověkem. V Miami jsem poznala holčinu, za kterou jsem potom letěla do New Yorku. Hodně času jsem trávila se svou tehdejší místní láskou. V parcích, na pláži, byl skoro místní, tak mě představil řadě dalším lidem, vzal mě na různá místa, na surf, na snowboard. Jeli jsem do Los Angeles. Měla jsem nabitý program.
Naopak jsem byla špatná z toho, že musím ze San Francisca odjet. Bývala bych ráda zůstala na pár let. Regulérně jsem zkoumala, jak si to prodloužit, najít si práci, získat víza… S tím, že nejjednodušší by bylo si někoho vzít, ale to jsem pochopitelně nezvažovala. A tak když jsem žádné rozumné řešení nenašla, vrátila jsem se, posunula se dál a bylo to v pohodě.
Se spoluzakladatelkou Femme Palette Luckou se skamarádily v San Franciscu. Foto: Tatiana Shalunova
Takže tě zpětně nemrzí, že jsi San Francisco opustila?
Nemrzí. Částečně si svůj sen plním skrze spoluzakladatelku Femme Palette Lucku, která v San Franciscu žije už šest let. Někdy jí to závidím. Miluju tamní počasí, i ten sluneční svit je tam jiný! Ale bavím se s ní o tom otevřeně, co se týče cen, rychlosti startupového prostředí,… A časem to člověka omrzí. Navíc Lucka teď asi kvůli Trumpovu prohlášení přijde o možnost se na svá víza vrátit. Takže má pocit, že je nevítaná, nesvobodná. Buď zůstane napořád nebo už nebude moct do Ameriky zpátky. Je tam spousta mínusů, které by mě časem dohnaly. Ale několikrát jsem do San Francisca odjela na dovolenou na dva až tři týdny a vždycky to bude moje srdcovka.
Rozumím tomu správně, že jste se s Luckou seznámily v San Franciscu?
My jsme chodily v Hradci Králové na stejný gympl. Znaly jsme, kdo je kdo, ale nikdy jsme se spolu nebavily. A jelikož dálka spojuje, tak když jsem přišla na to, že je Lucka taky v San Franciscu, pozvala jsem ji na kafe. Zjistily jsme, že máme podobné ambice, chceme dělat na vlastním, štvou nás podobné věci. Líbilo se nám, jak je San Francisco diverzní a že toto nám v Česku chybí – potkávat někoho, s kým vedeš inspirativní diskuze. Věděli jsme, že tady takoví lidi jsou, ale že nemají prostor, kde se scházet. Tak se zrodila myšlenka Femme Palette.
San Francisco pro vás bylo vzorem?
Dá se říct, že nás inspirovalo. Funguje tam třeba coworking pro ženyThe Wing a kolem toho komunita holek s vlastními businessy. NeboBossBabe, který se soustředí na content. Inspirovali jsme se atmosférou a pokusili se něco takového vytvořit v Česku, ale není to úplně stejné. Americké ženské komunity hodně fungují online a my preferujeme osobní setkání, když covid dovolí.
Zmiňuješ americké ženy. Jaká je tvoje zkušenost s Američany obecně? Mně se často stávalo, že mě jen tak oslovili cizí kolemjdoucí, chvíli si popovídali a šli dál. Mně se to líbilo, ale setkala jsem se s názorem, že takoví lidé tě vlastně jen ‚využijí‘, aby posdíleli něco o sobě, aniž by se zajímali o tebe. Jak jsi to měla ty?
Soucítím s oběma stranami. Samozřejmě se mi to v San Franciscu stávalo. Jedu v autobuse a někdo mi pochválí boty. To je hrozně hezký a tady mi to chybí. Komplimenty, krátce se pobavit a jen tak někomu zlepšit den, i když toho člověka už pak nikdy neuvidíš. Mě spíš znervózňovalo to, že nevím, na čem jsem. Mám ráda, když je vztah jasně daný. Je to přátelství? Zmizíš navždy? Nebo mě chceš znovu vidět? Nedokázala jsem se v tom zorientovat.
To samé bylo s jedním Američanem, se kterým jsem se seznámila v Německu. Myslela jsem si, že jsme super kamarádi, psala jsem mu po návratu dopisy a nikdy jsem nedostala odpověď. Já se svou řeckou povahou snadno podlehnu a myslím si, že to je opravdické. Tak bych řekla, že to má svá pro i proti. Je skvělé se na sebe víc smát. Small talks nikoho nezabijou. Ale takové to „uvidíme se, see you later, keep in touch“ – to podle mě nic neznamená. Neuměla jsem s tím pracovat a doteď neumím. Stále nevím, jestli na how are you odpovídat nebo ne (smích). Stejně tak když skoro každému říkají „love you“. Jednou kamarádovi, jednou psovi, pak mně. V tom jsem docela česká. Nelíbí se mi, když se tahle slova používají nadbytečně.
Vlakem do městečka Ella na Srí Lance
Pobyt v zahraničí dává neskutečný pocit svobody. Že můžeš všechno. Tak mi to přišlo, kdy jsem byla pryč bez přítele, rodiny, závazků. Jak jsi to vnímala?
Znám ten pocit a chybí mi. Že se můžeš sbalit a jet kamkoli. Cestování samo o sobě je mimo komfortní zónu a pak už se ty hranice dál bourají skoro samy. Přispívá k tomu i pocit anonymity. Každému jsem byla šumák, v Americe jsi nikdo, nikoho nezajímá, co děláš. Jednou jsem si obarvila vlasy namodro, což bych tady asi neudělala. Chtěla jsem dělat hlouposti.
Byla to i opětovná touha po svobodě, která vás pak s přítelem přivedla na myšlenku objíždět svět?
Já jsem to chtěla udělat už dlouho, jen jsem čekala na příležitost. Po návratu ze San Francisca jsem pracovala ve startupu v Praze. Bylo to náročné, k tomu jsme spustily Femme Palette, což mi zabíralo večery a víkendy. A začalo mi to přerůstat přes hlavu. Měla jsem nový vztah a prostě už jsem nevěděla, jak dál. Měla jsem nakročeno k vyhoření. Naštěstí jsem, na rozdíl od mého partnera, za ruční brzdu zatáhla včas a nemusela jsem si projít tím, čím on. A tak jsme se dohodli, že se vykašleme na práci a pojedeme. Byl to neskutečně osvobozující moment a světlo na konci tunelu.
Kdy jste začali cestu aktivně plánovat a jaká byla vaše první destinace?
Sedli jsme si na to na podzim a lákalo nás všechno. Nejdřív jsme spořili na auto, že s ním pojedeme po Evropě a pak ho prodáme. Ale tam je tolik technických věcí, které se můžou pokazit, že jsme se rozhodli letět do Asie. Jednak proto, abychom poznali odlišné kultury, a taky díky nízkým cenám. Nejprve jsme letěli na tři týdny na Srí Lanku s tím, že ubytování jsme vždycky řešili až na místě. Takže jsme zprvu nevěděli, kde večer složíme hlavu, jak se tam dostaneme. To nás ale bavilo jen chvíli, protože postupně jsme nedělali nic jiného, než že jsme hledali na mobilu a počítači. A tak jsme pak zůstávali na jednom místě měsíc nebo dva.
Meditace vipassana v Thajsku
Kde se vám toto digitální nomádění líbilo nejvíc?
Měsíc jsme měli pronajaté bydlení na severu Thajska, v Chiang Mai. Tam se nám líbilo a doopravdy jsme tam žili. Chodili jsme do oblíbených kaváren a na obědy, pracovali jsme a o víkendu jsme vyrazili někam na skútru. A potom Bali. To bylo pro mě velké překvapení. Myslela jsem si, že tam bude spousta turistů a vlastně jsem neměla přehnaná očekávání. Ale totálně jsem se do Bali zamilovala a chci tam jezdit na zimu.
Ano, byli tam turisté, ale nevadilo mi to. Bali si zachovává svoji spiritualitu a místní kulturu, soužijí spolu. Můžeš si vybrat, jestli chceš být v Denpasaru nebo Canggu, ale jsou místa, kde jako by turismus neexistoval. Takže si lze zároveň užívat luxusu západního světa, když máš chuť na pořádnou smoothie bowl nebo burger, a pak si můžeš dát gado gado za pár korun. Proto jsme na Bali zůstali déle, než jsme plánovali, a určitě jsme tam nebyli naposledy.
Východ slunce na Mount Batur, Bali
Tomu rozumím. Strávila jsem na Bali pár týdnů a byla to jedna z mých nejkrásnějších a cenově nejpříjemnějších dovolených. Která země vás nadchla co se dobrodružnějšího charakteru týče?
Laos je strašně zajímavá země, z níž je cítit nedávná historie. Jsou tam příšerné ulice, po kterých se nedá jezdit. Všechno je kousek, ale dlouho to trvá, protože tam mají pořád nevybuchlé miny a bojí se protodo infrastruktury zasahovat. Takže to bylo takové horší, ale dražší Thajsko. Nicméně ty přírodní scenérie byly nádherné, jako bychom se ocitli na jiné planetě. Jedny hory vypadaly jak z Avataru!
Laoské hory podobné Avataru
Zklamala tě některá země, kterou jste navštívili?
Singapur byl docela facka, protože jsme tam jeli hned z Laosu. V Laosu kličkuješ mezi dírami na silnici a v Singapuru najednou můžeš pomalu jíst ze země. Byli jsme tam jenom tři dny, protože víc jsme si nemohli dovolit, a to jsme bydleli v pokoji, kde si postel večer spouštíš ze skříně. Chápu, že to je business svět, že se tam střetává mnoho kultur, má to něco do sebe. Ale já nemám ráda přehnaně sterilní a hypermoderní věci a navíc jsem zjistila, že velké společnosti, které z velké části vlastní singapurská vláda, žijou z exportu palmového oleje pěstovaného na malajsijském Borneu, kde kvůli němu zmizelo 40 % lesů. A z těchto peněz se pak prý staví všechny ty eko stromy a eko budovy ve městě, což, pokud je pravda, mi přijde opravdu šílené.
Gigantické super stromy v Singapuru
Ještě někde se ti nelíbilo?
Petrovi rodiče za námi přijeli na Srí Lanku a letěli jsme společně na Maledivy, na low cost lokální ostrov. Což už bych nikdy neudělala.
Na Maledivách jsou dva typy ostrovů: ty s resortem, klidem, dobrým jídlem, a pak ostrovy, kde žijí místní a je tam jedno až dvě ubytování. No a my byli na ostrově 400 krát 600 metrů, kde se nedalo skoro nic dělat. Plavky bylo možné mít jenom asi na 20 metrech u oplocené pláže, jinak jsme museli respektovat zvyklosti a být zahalení. A jelikož já nejsem typ, co rád leží, tak jsme mohli akorát tak šnorchlovat, protože na surfování tam nebyly vlny buď žádné nebo naopak jen pro profíky, a na procházky nebylo kam jít. Jídlo tam nebylo dobré, jedli jsme tuňáka z konzervy a rýži každý den.
K tomu tamní obyvatelé pálí nepořádek a hází pet lahve do vody, protože na tak malém ostrově moc nemají na vybranou. A kdyby ses chtěla alespoň opít, tak taky nemůžeš, protože tam je zakázaný alkohol. Bylo to nejdelších 10 dní v mém životě.
Drsné surfovací podmínky na Maledivách
Myslíš, že byste si to bývali víc užili v některém z tamních resortů?
Asi ne. Ty jsou podle mě fajn pro páry nebo rodiče, kteří si jedou odpočinout a koukat se na děti u bazénku. Mohou si zaplatit výstřední výlety a zážitky, ale pokud máš hluboko do kapsy a jsi dobrodružný typ, tak to není správná volba.
Přijeli za vámi i tvoji rodiče?
Ano, poprvé jeli dál než do Řecka a sešli se s námi v Malajsii. My jsme nejdřív byli na ostrovech. Na malinkém Langkawi, kde to byl opravdu mix kultur – Indové, Číňani, Malajci. Přitom všichni uměli všemi jazyky. Zároveň tam platí dvojí zákon: pro muslimy a pro lidi jiného vyznání. Tudíž třeba muslimům se neprodává alkohol, a když se muslimská žena napije piva, tak ji i veřejně bijí, což je až barbarské, ale ostatní mohou klidně chodit v plavkách a dělat to, co jim dovoluje jejich náboženství. Na druhou stranu tam člověk najde díky různorodosti kultur i kuchyně z celého světa. Navíc ostrov Langkawi není tak malý jako Maledivy, takže je kde se volně pohybovat.
Pak na Penangu měli nejúžasnější zábavní park se zipliny a tobogány. Poměrně nebezpečné a asi bych na něco takového v Česku nevlezla, ale bylo to skvělé. Potom se přidali naši, a táta si moc přál vidět Kuala Lumpur a Twin Towers. Tak jsme jim nejdřív řekli, že bydlíme někde levně dál od centra, a poté jsme je vyvezli na střechu mrakodrapu s bazénem a výhledem právě na Twin Towers. A oznámili jim, že tady teď budem pár dní bydlet. Táta měl děsnou radost. Společně jsme lenošili, pili víno, hráli karty, a užívali si, že se vidíme.
Menara Tower v malajské metropoli Kuala Lumpur jako dárek pro Klářiny rodiče
Prozradila jsi mi, že jste byli i v Austrálii. Jaké to bylo?
Vydali jsme se na západní pobřeží a po Asii nás přepadla euforie. Najednou spousta prostoru, giga parky, obří ulice. Nikdo tě neohrožuje na skútru ani autem, všechno funguje, v obchodech prodávají normální věci. Znělo to jako sen. Tak jsme si pořídili auto se stanem na střeše a vyrazili jsme na road trip. Nejdřív jsme jeli na jih, do Perthu, kde v noci mrzlo a my měli na přikrytí jen dečky z IKEA. Ve tři ráno jsme se budili a startovali auto, abychom se zahřáli.
Nahoře na severu zase bylo 45 stupňů, takže z extrému do extrému s jedním vybavením. Přitom uprostřed, kde bylo příjemně, zase létají takzvané bush flies – mouchy, které nejdou na jídlo jako ty naše, ale nalétávají ti do očí, pusy, nosu, prostě všude, kde je trocha tekutiny, a je to hnus. Jen vylezeš ven a jsi sežraná mouchama. Na to jsme nebyli připravení. A všechno tam bylo hrozně daleko. Jedeš třeba tisíc kilometrů, hodinu se na něco díváš a jedeš další dva dny. Je tam nádherné pobřeží, ale ty jen koukáš na tu hezkou vodu a pláže, kam nemůžeš kvůli krokodýlům, medůzám nebo žralokům.
Kalbarri National Park v Austrálii
Takže do Austrálie už bys znovu nejela, předpokládám.
Asi ne. Jsou tam nádherná místa, která jsou ale z 80 % dostupná jenom autem s pohonem na všechny čtyři, a to my jsme neměli. Nebo se tam dá letět vrtulníkem. Ale je to extrémně drahá země, kde jsme venku nejedli ani jednou a jen si vařili v ešusu a i tak bylo těžké v těch vedrech uskladňovat potraviny. Jsou tam neskutečně fotogenická místa, pozoruhodná zvířata, skvostné přírodní úkazy. Ale my jsme jen vylezli z auta, vyfotili a kvůli mouchám zase zalezli.
Ujeli jsme za měsíc sedm a půl tisíce kilometrů, takže jsme to pak zakempili na poslední tři dny v Darwinu a jen jsme čekali, až budeme moct odletět zpátky na Srí Lanku, kde jsme po asi pětatřicetihodinovém letu prospali den a pak jsme tam zůstali pracovat celý měsíc. Byla zrovna dešťová sezóna, ale nám to nevadilo. Byli jsme rádi, že jsme zase někde doma.
Den co den na západě Austrálie
Jak jste to zvládli s přítelem? Neobjevila se ponorka, když jste spolu byli 24/7?
Jedna docela intenzivní byla asi po třech měsících, když jsme byli v Thajsku. To jsem měla pocit, že se tolik nesnášíme a tolik si lezeme na nervy, že už spolu snad nemůžeme být. Zpětně mě tahle vrtkavost fascinuje, jak je potřeba od sebe odlišit emoci a cit, lásku, která trvá. Přišlo mi, že on ví, co mě štve, a že mi to dělá naschvál, a opačně. Ale pak jsme se o tom pobavili, najednou jsme se objali a já jsem ho milovala ještě víc než předtím. A to se nemusí stát jenom během cest. Důležité je najít si vlastní komunikační styl a vyříkat si to. Možná to není pro každého a jsme výjimka, ale ráno jsme spolu vstávali, cvičili jógu, pak jsme vedle sebe pracovali a já jsem neměla potřebu, aby odešel. Vyhovovala mi jeho přítomnost.
Austrálie byla psychicky náročná. Dohodli jsme se proto, že si dáme výšlap na kopec každý z jedné strany, abychom byli chvíli sami. Trasa vedla podél skal u pobřeží, kudy prý migrovaly velryby, tak to měl být meditativní zážitek. Ale jak tam všude létaly ty mouchy, tak jsme se oba celou dobu ošívali a šli rychle, abychom to už měli za sebou a na žádné velryby jsme vyhlížet nestihli. Ale naučili jsme se toho o sobě hodně během celé té cesty a v jednom autě to nebyl problém, protože nás spojovala nenávist proti Austrálii. Asi kdyby byl jeden nadšený a druhý nešťastný, tak se zabijeme, ale takhle jsme se prostě jen snažili přežít.
Bylo kromě Austrálie ještě něco, co tě štvalo?
Zařizování víz. Například na Bali, když si chceš prodloužit vízum, musíš třikrát do Denpasaru – jednou zažádat, pak se nechat vyfotit a pak vyzvednout, a přitom tam čekáš třeba dvě hodiny, nebo ti něco chybí a pak tě můžou i zavřít… Chybí tam někdo jako Foreigners 🙂 A pak signál a internet v Laosu, když jsem potřebovala pracovat – měla jsem telefonáty a nikdy jsem nevěděla, kdy spojení vypadne.
Vodopády Kuang Si v Laosu
V té době už jsi dělala na plný úvazek Femme Palette, že? Co ti toto dobrodružství dalo do businessu?
Byla jsem cizinkou v jiných zemích. Proto vím, jaké to je a jaká úskalí ženy zažívají, když přijíždějí do zahraničí, aby tam studovaly, pracovaly nebo doprovázejí partnera. Vím, jak je důležité, aby se cítily v bezpečí, měly koutek, kam mohou přijít a poznat místní lidi, což bývá oříšek. Cizinci se často pohybují v expatích komunitách, ale už nedosáhnou na místní kontakty. To se stávalo i mně v Německu nebo Americe. Tak to mám na paměti, stejně jako Lucka.
A určitě mi cestování prohloubilo otevřenost. Myslím, že jsem vhodný typ na to, abych dělala takovou práci. Nemám zábrany. Snažím se mít každý den co nejbarevnější a vím, že se můžu učit od kohokoli. S tímto poselstvím budujeme komunitu Femme Palette. Co se týče vyloženě businessu, jsem si víc vědoma kulturních rozdílů. Potýkáme se s různými kulturami a chceme vytvářet prostředí, kde se budou všichni cítit v pohodě, nehledě na to, odkud pocházejí. A v neposlední řadě jsem si ověřila, že pracovat se dá odkudkoli. Díky úžasnému týmu nemusíme být vždy přítomné a zorchestrujeme to ze zahraničí, zatímco oni se postarají o logistiku na místě.
Index nomádské spokojenosti dle Kláry a Petra
Ty jsi ale ze Srí Lanky pokračovala dál.
Rozloučili jsme s s partnerem a já odjela na měsíc do Indie na instruktorský kurz jógy. Bylo tam nádherně a hned bych se vrátila. Celé dny jsme cvičili a meditovali, o víkendu jsem měla čas jít do města nebo na výlet. Byl to pro mě hodně spirituální zážitek a při odjezdu jsem brečela, že se mám vrátit domů. Přestože na mě čekal přítel, rodina, bylo před Vánocemi. Netušila jsem, jak zvládnu najet na původní životní styl, a tak jsme si slíbila, že si Indii zachovám ve své duši a mysli.
To se mi samozřejmě nedaří dennodenně, ale vzpomínám na ni a snažím se z toho čerpat. Nepodléhat okolí, že je hnusně a prší a lidi se nesmějou, ale čerpat štěstí z vnitřku, což je celoživotní cesta. Na cestování nic není, zvládne to každý, ale neuvěřitelně ti to otevře oči a obzory a já bych každému přála, aby si pro sebe takový čas našel.
Goa v Indii, kde Klára absolvovala instruktorský kurz jógy
Jak jsi tedy ten návrat zvládla?
Pro mě byl oporou především partner. Potvrdili jsme si, že pokud jsme spolu, je nám všude dobře. A čím déle jsme tady byli, tím víc jsme oceňovali krásy Česka. Dostupnost oproti Austrálii, čistota oproti Asii. Těšili jsme se, že společně začneme nový život. A tak jsme se přestěhovali do Brna, kde ani jeden z nás předtím nežil. Já tady nikoho neznala, takže to pro mě po devíti letech v Praze bylo jako další cestování. Chtěli jsme žít pomaleji někde jinde. A podařilo se to. Pořád jsem v průzkumné fázi, ale je mi tu moc příjemně.
Žiješ work-life balanc?
Jsem hodně zaneprázdněná Femme Palette. Někdy pracuju víc, než bych si přála. Není pro mě smyslem života jen mít úspěšný business, a tak pořád hledám „how to have it all“. Cvičím jógu, chystáme svatbu a to jsou milé starosti, které mě utvrzují v tom, že tady chci být. A pak na zimu se jet ohřát – třeba na Bali. Takový je plán.
Informace k rozpočtu dle Klářiných záznamů:
San Francisco
měsíční nájem – 1 200 dolarů (v lednu 2020 stál jednopokojový byt kolem 3 500 dolarů s mediánem 4 300 dolarů)
hromadná doprava – 6 dolarů na den (za předpokladu dvou jízd denně a dvaceti jízdních dní v měsíci je to 120 dolarů měsíčně)
potraviny – 320 dolarů na měsíc (krabice mléka stojí v průměru kolem 4 dolary, bochník bílého chleba stojí okolo 3 dolarů, plato deseti vajec přibližně 3 dolary), tj. 10 dolarů na den, pokud nejíte venku, průměrná cena za jídlo v restauraci – 13 dolarů
Celkem za den asi 60 – 70 dolarů, když člověk sem tam někde ušetří a má dlouhodobé ubytování.
Asie, Austrálie
Budget cestování po Asii a Austrálii (rok 2019)
Láká vás cestování po Spojených státech amerických? Až tam budete, nezapomeňte navštívit Washington.
Také České centrum New York, kde jsem byla letos na pracovní stáži, muselo pohotově reagovat na pandemii koronaviru a přesunout ze dne na den své aktivity z offline světa do toho onlinového. Část týmu se přesunula zpátky do České republiky, včetně ředitele Českého centra, Miroslava Konvaliny. Jaké to je řídit kulturní instituci přes oceán a co je jednou z největších výzev? Jaký program teď České centrum nabízí a kdy prostory na Manhattanu znovu ožijí? Nejenom o tom je náš rozhovor.
K Miroslavu Konvalinovi Amerika neoddělitelně patří. Kromě studia žurnalistiky a politologie na univerzitě v Missouri působil ve Washingtonu čtyři roky jako zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu a později sedm let vedl Americké centrum v Praze. Na šéfovskou pozici Českého centra New York nastoupil loni na jaře. „Ti, kdo přijedou do New Yorku po koronavirové krizi jako první, budou určitě srdcaři, kteří se nebojí dobrodružství,“ je přesvědčen.
Miroslav Konvalina a tanečník Yemi A.D. v České národní budově na Manhattanu.
Mirku, co tě přivedlo
k práci v Českém centru a kdo jsou tvoji kolegové?
Byl to můj
mnohaletý sen dělat veřejnou diplomacii pro Čechy v Americe, když jsem ji
předtím dělal tolik let pro Američany v Česku. Poštěstilo se mi dát dohromady
tým snů, čtveřici spolupracovníků, která se bezvadně doplňuje a práce je těší
stejně jako mě. Navíc jsou sami výborní i ve svých uměleckých oborech, ať už je
to výtvarné umění, fotografie, překladatelství. Během podzimu, kdy u nás byli
například Spirituál kvintet nebo
kapela Garáž, vedení Národního muzea či herci Honza Potměšil
a Tomáš Karger, jsme si ověřili, že umíme malé i velké akce od střechy, přes
velký sál, galerii až po kino a ještě k tomu stíháme knihovnu a výuku
češtiny. Máme k dispozici nádherné prostory historické České národní budovy,
což je naše obrovská přednost, ale jsme branou české kultury i dál do Ameriky.
Jaké akce České centrum uspořádalo v první třetině tohoto roku – v době předkoronavirové?
Netuše nic o pandemii, která se v té době rodila daleko od nás, jsme na rok 2020 připravili ambiciózní program včetně řady docela velkých jazzových, rockových i tradičních koncertů, více než pět výstav a rozsáhlé multižánrové programy: třeba s Metropolitní operou o Leoši Janáčkovi nebo projekt Šílený hedvábník Uměleckoprůmyslového muzea. Měla tu být rozsáhlá módní přehlídka studentů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (UMPRUM) a pak i výstava šperků studentů stejné školy.
Do poloviny března jsme toho stihli dost, především lednový galavečer k 75. výročí konce 2. světové války v Evropě s výstavou, recepcí a koncertem. Na pozvání města Plzeň dorazili veteráni, kterým je hodně přes devadesát let, a společně se svými rodinami a například i s vnukem generála Pattona si užili večer v nabité galerii a poté v koncertním sále. Jsme rád, že jsme stihli vystoupení Michala Hrůzy, poctu režisérovi Vojtěchu Jasnému a básníkovi Ivanu Blatnému či dvě Science Café s českými vědci. Jen tak tak jsme ještě v únoru udělali s režiséry z Česka a Rumunska přehlídku dokumentárních filmů Ozvěny Jihlavy.
Loni na podzim ve velkém sále České národní budovy vystoupil Spirituál kvintet.
Kdy konkrétně České centrum pocítilo pandemii koronaviru a s ní spojená omezení, zákazy, útlum cestování?
Jakmile byl ve státě New York v první polovině března 2020 vyhlášen nouzový stav, tak nám bylo jasné, že se musíme mít maximálně na pozoru a společně s Generálním konzulátem v New Yorku a krajanskými organizacemi v České národní budově včas a adekvátně reagovat na hrozící rizika. To, že nebude stačit nakoupit roušky a dezinfekci, jsme poznali z prvních vystoupení newyorského guvernéra Maria Cuoma. Měli jsme na 12. března 2020 připravenou velkou vernisáž s brněnskými hosty z Památníku Leoše Janáčka, v ledničce víno dodané na recepci samotnou Metropolitní operou a já seděl v letadle z Prahy, abych to vše stihl.
Během několika hodin jsme rozhodli, že se zahájení výstavy s koncertem pro více než stovku lidí ruší. Postavili jsme místo toho kameru a odvysílali vernisáž živě na Facebooku. Vidělo ji přes dva tisíce lidí a byl to náš první program, ve kterém nehrál online přenos druhé housle, ale ty první. Druhý den už jsme začali evakuovat z New Yorku umělce, stážisty, část personálu a České centrum se po dohodě s Generálním konzulátem New York uzavřelo pro veřejnost.
To si jako jedna ze stážistek moc dobře pamatuju a
bylo mi ctí, že jsme ještě společně zvládli vernisáž odvysílat. Jak jsi to
vnímal ty sám? Kdy ty jsi začal tušit, že brzy bude všechno jinak?
Asi nejsem sám, kdo má v pokročilejším věku malé děti, starší členy rodiny a hodně o globálních věcech přemýšlí. Pro mě byla alarmující už loni zpráva o tom, že lidstvo podle vědců překročilo pomyslnou hranici, kdy je příroda ještě schopná se sama uzdravit, vrátit se do přijatelného stavu.
Cestuji jako reportér třicet let po světě, byl jsem skoro všude a mohu srovnávat a lépe předvídat. Přitom sleduji zprávy a diskuze v OSN v New Yorku, kde se o klimatických změnách často mluví včetně důsledků, které to už má. K tomu si čtu v New York Times a vidím sám ve velkém okolo sebe, jak jsme nepoučitelní. Velké civilizace něco podcení, a když už z toho není cesty zpět, začne je to ničit. Vědci říkají, že přijdou další viry, bude víc sucha a větší extrémy počasí a na lidstvo to vyvine obrovský tlak. Nepochybuji, že se přizpůsobíme, nepochybuji, že to zvládneme, ale cena bude vysoká, a dokud nám nedojde, že se přizpůsobit musíme my, tak nám bude příroda dávat další lekce. Dojde to každému z nás, až se ho to dotkne osobně, jeho a jeho rodiny, jeho vesnice, města i země.
Rozumím. Jak teď
fungujete jako tým, když část vás je v Česku, část v USA?
Vyhodnotili jsme situaci tak, že New York projde mimořádnou situací, na niž nejsme všichni připraveni, a budeme muset České centrum uzavřít. V té době to tu udělaly všechny významné kulturní instituce, sportovní podniky i univerzity. Pro práci z domova a navíc na dvou kontinentech zároveň jsme si zvolili jasná pravidla docházky, komunikace, sdílení informací a evidence dosažených výsledků. Tím jsme zabránili, aby na home office došlo k postupnému rozvolňování a levá ruka našeho týmu nevěděla, co dělá pravá.
Podařilo se nám hned naskočit do online programingu, bez dlouhého přechodného období. Učíme se za pochodu nové technologie, cílení na nová publika, ale také osobní disciplíně a udržení tahu na branku. Z komunikace s kolegy z ostatních evropských kulturních center v New Yorku se zdá, že jsme získali určitý náskok a v nápadech na nové obsahy a formy jsme v čele dění. Navíc se nám jako pole působnosti odkryla celá Severní Amerika. Už nečekáme, kdo zavítá do České národní budovy na Manhattanu, ale čekáme na online hosty z Houstonu, San Diega, Miami nebo St. Louis a Montrealu.
Jaderný fyzik a rektor ČVUT Vojtěch Petráček byl jedním z přednášejících v Českém centru New York.
Jakou jste tedy zvolili strategii, když vaší hlavní
činností je pořádat akce a zvát hosty do České národní budovy, která je nyní
zavřená?
Kultura bude
nezbytná k tomu, abychom strádání, které nás nesporně ještě čeká, společně
a v míru překonali. Pro nás je nejpodstatnější vcítit se do Američanů,
kteří s námi procházejí tímto extrémně těžkým obdobím, a nabídnout společnou
naději. Ukázat v kultuře možné cesty, kterými se umělci ve Spojených
státech i v Evropě vydávají. Nepřestáváme zprostředkovávat to nejlepší
z české kultury, ale v této době také z vědy, technologií a
inovací. Představili jsme opakovaně, jak Česko šilo roušky, ale také, jak se
vědci snažili vyvíjet obličejové masky, štíty a roboty pro testování vzorků pro
lidi v první linii. Každý týden vydáváme newsletter, ve kterém kromě
našich online programů najdou čtenáři také vzkazy od umělců, kteří na New York
a na Ameriku obecně, myslí.
Jak tento projekt
rozhovorů s umělci vznikl?
New York je v řadě uměleckých oborů místem, kde jako umělec chcete být, protože tady se dějí ty nejdůležitější věci. Je magnetem pro umělce i neumělce, někdo přijede na rok a zůstane deset let, někdo celý život, jiný se sem pravidelně vrací. Zajímavé je, že většinou až po první cestě z New Yorku domů si uvědomí, co mu tato návštěva dala a proč by se chtěl vrátit znovu a znovu. V době této zdravotní krize jsme oslovili nejprve výtvarné umělce a pak i hudebníky s tím, aby se s námi podělili o své pocity, jak to, co prožívají, ovlivňuje jejich tvorbu i život a jak k tomu přistupují. Ty rozhovory jsem vymyslel s cílem vcítit se do současného New Yorku přes osobnosti, které jsou nám blízké. Vede je kolega Marek Milde a jsou nesmírně inspirativní.
Jak komunikujete s umělci, kteří u vás měli
vystupovat? Jedete podle plánu a jenom jejich koncerty a přednášky přesouváte
do onlinu nebo oslovujete nové hosty?
S každým to řešíme individuálně. Někteří nám hned sami nabízejí plnou online verzi svého vystoupení, jiní pošlou ukázku a těší se na skutečnou akci. Další se s námi domluví na přeložení letenek nebo řešení situace později, až bude jasněji, co nám koronavir dovolí. Až na výjimky ustaly emaily a telefonáty s návrhy nových programů situovaných do kamenných budov v New Yorku, což je pochopitelné. Těch neznámých je opravdu hodně. V budoucnu bude na prvním místě bezpečnost umělců, diváků i našich zaměstnanců, na druhém místě ekonomická situace a možnosti, které nám zůstanou poté, co i naši partneři začnou šetřit. Vždy se ale možnosti prezentace české kultury najdou. Ti, kdo přijedou do New Yorku jako první po koronavirové krizi, budou určitě srdcaři, kteří se nebojí dobrodružství.
Kde mohou lidé
vaše online akce sledovat?
Myslím, že velkou renesanci zažívá Facebook, a díky možnostem sdílení videí také Instagram. Velmi rychle jsme si zvykli na jednoduchost aplikace ZOOM, ale nemyslím si, že je to konečné řešení pro přenos živých, zejména diskuzních programů, online. Česká centra jsou v 25 zemích světa a v každé to bude trochu jiné, takže například v hledání nejvhodnější podcastové platformy půjdeme asi cestou, že jich využijeme více.
Jsou vaše streamy
spíš pro české publikum v Americe nebo Američany tady v Česku?
České centrum připravuje programy především pro občany Spojených států, případně Kanady. Zda mají české kořeny nebo mají k České republice z nějakých důvodů blízko, je také velmi důležité.
Miroslav Konvalina v kinosále České národní budovy s Marthou Issovou a Davidem Ondříčkem.
Jak se o nabídce Českého centra dozvídá veřejnost?
Zasažení vytipovaných cílových skupin, nabídka určitých programů a komunikace s publikem jsou pro nás každodenní výzvou. I při obrovských možnostech sociálních médií, sofistikovaného rozesílání newsletterů a údržbě kvalitního webu není snadné, bez vynaložení větších finančních prostředků, nalézt ty diváky nebo posluchače, kteří o danou věc budou mít zájem. My víme, že ti, kteří Česko a jeho kulturu milují, si nás najdou, a ty, které to vůbec nezajímá, zkrátka oželíme. Jde nám zejména o zvídavé diváky a posluchače, kteří si řeknou: „Na ten film nebo výstavu nebo koncert bych se chtěl přijít podívat, to by mě tedy zajímalo.“ České centrum je známé pro své výstavy, filmové přehlídky, koncerty a jiné akce. Ale každá je jiná a tím je částečně jiné i publikum. Na druhé straně se nikdy neobejdeme bez laskavé podpory krajanů, krajanských organizací a zastupitelských úřadů, jejichž přízeň nám dodává lesku.
Kdy myslíš, že budete pořádat akce zase „po
staru“, s reálnou účastí na místě?
Naše živé akce
s umělci v budově před skutečným publikem budeme dělat až po
důkladném zvážení. V prvé řadě jde o to, aby to nařízení státu New York a
města New York City umožňovala. Za druhé zvážíme, zda jsme schopni dostát
požadavkům, které na nás budou v souvislosti s novou situací kladeny.
Budeme zjišťovat, kteří umělci mohou přijet a co mohou při daných omezeních
představit. Pak se budeme ptát, zda je publikum ochotné chodit na kulturní akce
jako dříve. A v neposlední řadě musíme každou akci realizovat tak, abychom
nikoho neohrozili a aby si lidé mohli českou kulturu vychutnat. Svět do
nalezení vakcíny na koronavir nebude stejný jako předtím, to víme. I proto
budeme pokračovat v našich programech online, pokud na to budeme mít i
nadále prostředky a kapacity.
Co zbytek zatím
naplánovaných akcí – dejme tomu od podzimu, počítáte s tím, že se budou
konat?
Do konce června se musíme rozhodnout, zda využijeme už nakoupené letenky pro umělce z Čech a zda například mim Radim Vizváry a jeho tým budou moci přijet ještě letos. Na podzim jsme si nechali dva velké projekty, které zatím nerušíme. Jeden je taneční, s baletem Divadla F. X. Šaldy z Liberce, který v newyorských kulisách může proběhnout i online, a pak Evropská noc literatury s kolegy z European Union National Institutes for Culture (EUNIC). Vypadá to ale, že musíme zrušit do konce roku plánované velké koncerty, módní přehlídku nebo některé výstavy. Důvody nemusejí být jen zdravotní, ale třeba i ekonomické a logistické. Online děláme dva až tři projekty týdně a to bude pokračovat.
Které akce konkrétně koronavirus zhatil? Podařilo se vám je přesunout nebo se prostě České centrum bude muset oželet?
Více než rok jsme
připravovali turné cimbálové muziky Harafica
z Uherského Hradiště do Chicaga, Iowy a do New Yorku. Nakonec byl koncert
jen ze záznamu na internetu. Odsunuli jsme na neurčito úžasnou výstavu Šílený hedvábník. Online se teď koná i
tradiční severoamerický filmový festival Czech
That Film, protože nemohou přijet ani režiséři ani herci. A tak bych mohl
dlouze pokračovat. Mým snem je promítat v létě, jako každý rok, alespoň
pro pár desítek lidí filmy na střeše České národní budovy v New Yorku a
dát si k tomu pivo a guláš pod mrakodrapy.
V létě České centrum New York promítá na střeše mezi mrakodrapy.
Dá se říct, jakou
škodu všechny tyto změny centru způsobily? Nemyslím ani tak finančně, ale spíš
časově a s ohledem na energii, kterou jste do toho vložili. Dokážu si
představit, že logistika a plánování něčeho, co se nakonec neuskutečnilo,
zabralo desítky moře času.
Plánujeme vždy
rámcově na dva roky dopředu a natvrdo máme domluvené projekty tak od října na
celý další rok. Jsou to stovky hodin práce pěti lidí, tisíce emailů, uložených
souborů, tabulek, koncepcí a ekonomických i programových plánů, desítky hodin
porad a konzultací, schůzek a kontaktů po telefonu. Odhaduji, že přišla vniveč
půlroční souvislá intenzivní práce.
V čem nastalá situace tebe a potažmo i samotné České centrum posunula nebo inspirovala a jak s tím budeš pracovat dál?
Jsme na prahu nové doby. Máme šanci dělat věci nově, jinak, tak toho koukejme využít. Veřejnou diplomacii a mediální praxi dělám přes třicet let, pro Čechy, pro Američany, pro ministerstva, pro veřejnoprávní organizace nebo pro automobilový průmysl a tak už vím, že období krize jsou zlomová, rodí se rychleji nové věci, lidé jsou ochotní vystoupit ze svých ulit, učit se, zachránit se ve svém oboru nebo se dále prosadit. To vytváří novou dynamiku, rodí se skvělé nápady, postupy, využívají se technologie a prosadí se umělci, kteří umí pracovat s novou situací, s možnostmi, které dává, a nečekají, až se věci vrátí opět do původního, pohodlného stavu.
Neodpustím si otázku: Plánujete pro České centrum zase nabírat stážisty?
Tým Českého
centra v New Yorku tvoří z více než poloviny stálí kolegové, ale
druhou část tvoří dobrovolníci nebo stážisté, kteří se střídají. Parta se tak stále
mění a nikdy neustrneme. Jsou to pokaždé
výjimečné mladé osobnosti, které nás nesmírně obohacují. My je učíme, jak se
dělá veřejná diplomacie v cizině a jak se šíří česká kultura v New Yorku a
oni nám vlévají novou krev do žil. Učíme se od nich hodně o mladém publiku, o
tom, jak s ním komunikovat přes obrázky, videa, sociální sítě jinak, než
jsme zvyklí. Pomáhají nám s realizací akcí a vždy si k sobě najdeme
krásný vztah. Oblíbí se je i naše publikum. Doufám, že už v létě přijedou
další stážistky, těšíme se na ně. Bez desítek stážistů ročně by České centrum
New York nebylo tím, čím je, to jsme si uvědomili, když zatím poslední trojice
dívek v březnu z New Yorku se slzami v očích odjížděla.
Na živé kulturní akce si České centrum New York musí ještě počkat.
Jak moc sleduješ
aktuální dění v New Yorku?
New York sleduji
prostřednictvím médií, přátel, umělců i krajanů. Zpráv mám hodně, ale koronavir
nás zahnal do ulit, každý žije v určité bublině a nedokáže si často představit,
co se všude kolem něj děje. Proto jsou svědectví lidí na home office nebo lidí v karanténě
s rodinou tak odlišná v rámci jednoho města. Lidé, kteří nejsou
v první linii, si ani nedovedou plně představit, co se tam denně děje. Pohled
z oken bytu na prázdné ulice a pár otevřených obchodů moc informací o
všech detailech současné situace nepodávají a ani média si často nevědí rady,
jak situaci popsat.
Kdy odhaduješ, že
ty osobně poletíš zpátky do Velkého jablka?
Rád bych řekl, že
nasednu na první letadlo, až to půjde, a do New Yorku přiletím zpět. Ale
realita je složitější. Nemá cenu vracet se do situace, kvůli níž jsme New York
opustili. Má cenu se vrátit ve chvíli, kdy se České centrum New York znovu
otevře veřejnosti, kdy bude bezpečné tam pracovat s mým týmem a kdy budeme
moci přivítat první hosty.
Na co se po
návratu těšíš nejvíc?
Koronavir pro mě
byl už druhou tragickou událostí, která letos zasáhla do mého života. Tou první
bylo úmrtí nejbližšího člena mojí rodiny. Od ledna do března jsem prožíval
těžké chvíle a v New Yorku, kde jsem byl bez rodiny, mě podržela řada přátel.
Některé z nich jsem poznal při jiné těžké chvíli, když jsem byl v New
Yorku po 11. září 2001, jiné jsem poznal teprve nedávno a přesto mně byli a
jsou oporou. Těším se, až mě zase uvidí v dobré náladě a budou se smát mým
historkám s cest po světě i po Americe.
Zajímají vás události a novinky z Českého centra New York? Přihlaste se k odběru jejich newsletteru prostřednictvím webové stránky.
Fotografie: archiv Českého centra New York
V čele Českého centra stála po několik let i bývalá diplomatka Pavla Niklová, u které jsem v New Yorku bydlela. Rozhovor s ní si můžete přečíst tady.
Zbývá mi pět hodin do odjezdu na letiště, a tak si v New Yorku na poslední chvíli plním ještě jeden z plánů: u jídelního stolu zpovídám Pavlu Niklovou, moji báječnou paní domácí, u které jsem během svého newyorského dobrodružství našla útočiště. Povídaly jsme si o její cestě za životem v Americe, pohledu na místní školství, zdravotnictví, o tom, jak svojí prací pomáhá uchovávat v zámoří české hodnoty a umění nebo jak dnes Američané vnímají Česko.
V květnu to bude deset let, co se Pavla přestěhovala do New Yorku. Od počátku je jejím pracovním teritoriem Česká národní budova, kde nejprve pracovala čtyři roky jako ředitelka Českého centra New York. Odsud zamířila do čela Václav Havel Library Foundation a od roku 2016 pracuje také pro Bohemian Benevolent & Literary Association (BBLA), organizaci zastřešující subjekty, které v Americe propagují českou kulturu. Pavla pochází z Prahy a má dvě dospělé děti, které se do „Velkého jablka“ přestěhovaly s ní.
Základní otázka na začátek. Proč ses rozhodla odejít do Ameriky? Byl to vždycky tvůj sen?
Dá se říct, že máš pravdu. Ještě před revolucí jsem studovala angličtinu a moc mě to bavilo. Odstátnicovala jsem v roce 1989 a začala jsem v Praze učit angličtinu. Pak jsem odjela na půl roku do Londýna, částečně studovat a částečně soukromě – mým cílem bylo zdokonalit se v jazyce, kterým se opravdu mluví, ne jak nás to naučili ve škole. Toužila jsem po zajímavé práci v zahraničí.
Co jsi dělala po návratu z Londýna?
Pracovala jsem v Sorosově centru současného umění, pak v Divadle Archa a Židovském muzeu v Praze. V roce 2009 jsem se zúčastnila konkurzu na ředitele Českého centra v New Yorku a nějakým zázrakem to vyšlo.
Jak probíhalo výběrové řízení na tuto pozici a proč si myslíš, že vybrali právě tebe?
Doufám, že to bylo díky mé profesní kvalifikaci. Měla jsem dobrou angličtinu a znalost z kulturních oborů. Výběrové řízení bylo dvoukolové, na jaře jsem podávala žádost, v létě byl druhý pohovor a na podzim už jsem věděla výsledky. Všechno se řešilo v Praze.
Za jak dlouho jsi mohla odjet do New Yorku?
Nejprve bylo třeba absolvovat předvýjezdovou přípravu, kterou organizuje ministerstvo zahraničních věcí a trvá dva až čtyři měsíce. Odjela jsem začátkem května 2010, děti za mnou přijely v červenci.
Kolik jim tehdy bylo a jak vzaly stěhování do Ameriky?
Anička měla patnáct, Tobiášovi bylo deset let. Jednala jsem na základě vlastní zkušenosti. Já jsem do svých pětadvaceti let cestovat nemohla a tohle byla úžasná příležitost naučit se anglicky, seznámit se s životem v New Yorku. Syn neprotestoval, pro starší dceru to bylo horší. Měla v Praze dobré kamarády, chystali se zrovna do tanečních… Ale zvládla to.
Jak to měly děti se školou?
Oba v New Yorku začali chodit do školy. Děti diplomatů často chodí do soukromé školy v angličtině, kterou provozuje Organizace spojených národů. Ta je určitě kvalitní, ale mně připadala zajímavější a autentičtější zkušenost z newyorských veřejných škol. V New Yorku žije osm milionů lidí, takže kvalitnější vzdělání existuje. Je to podobné jako v Čechách, musí se najít. Lidé se tu kvůli dětem stěhují do jiných oblastí, aby nastoupily do školy podle místa bydliště.
Tobiáš chodil do páté třídy, tak zvané elementary school, na Manhattanu. Měl navíc hodiny angličtiny – tak to funguje pro děti, které nejsou rodilými mluvčími a neumí anglicky. Brali si ho z normálních hodin, aby se ujistili, že rozumí a není pozadu. Pak postoupil na druhý stupeň, tady se tomu říká middle school, a ta byla obří, v každém ročníku na pět set dětí. Ale mají to dobře zorganizované i při takovém masivním počtu. Nikdo jim neproklouzával, pořádali pro děti hudební programy…
Pavla se svými dětmi na newyorské Brodwayi, nejslavnější divadelní scéně na světě
Jaký byl největší rozdíl oproti českému školství?
Řekla bych, že to byl přístup k výuce jazyka. U nás se děti už na prvním stupni učí o podmětu a přísudku, klade se důraz na syntax, časování, gramatiku. Tady byla největší změna to, že musel Tobiáš hodně psát eseje, přemýšlet, tvořit. Když já jsem studovala, psali jsme dvě slohové práce do roka.
Jak jsi celý ten přesun zvládala ty?
Bylo to trochu těžší, než jsem čekala. České centrum i ministerstvo zahraničí mi poskytlo prostředky, takže se mi žilo i pracovalo dobře. Ale v New Yorku každý večer soutěžíš s mnoha jinými kulturními akcemi. Aby někdo přišel, aby byli návštěvníci spokojení. Musíš být vděčná za každého diváka. Práce bylo tolik, kolik jsem očekávala, ale ne pokaždé mi vyhovovaly podmínky dané ústředím Českých center, které se snaží svoji politiku uplatňovat plošně. Podle mě má každá zem svá specifika a dávalo by smysl se zaměřit na určitý umělecký obor a ten v tom daném místě dlouhodobě podporovat. To by zaručilo trvalejší výsledek, než když se snažíme pokrývat každý typ umění.
Naší misí je propagovat českou kulturu, umění a život v New Yorku. Máme pod sebou osm členských organizací, Havlova nadace je partnerskou organizací BBLA, spolupracujeme také s Czechoslovak Society of Arts & Science a Dvořák American Herritage Association. Tím máme větší efekt, než kdybychom byli sami. Kromě živých akcí také organizujeme různé kurzy a stipendia pro studenty, například stipendisté z DAMU a nově také JAMU přijíždějí na dva týdny do New Yorku, aby zažili, jak se učí divadlo tady.
Tvoje práce je hodně spojená s osobností Václava Havla.
Ano, obdivuju Václava Havla a vážím si ho. Když se stal prezidentem, poslouchala jsem jeho projevy. Našimi programy se staráme o jeho odkaz a podporujeme jeho jméno v Americe. V roce 2017 jsme připravili projekt Havel Conversations jako důkaz toho, že Havlovy myšlenky platí i v dnešní době. Zahrnují rozhovory s Madeleine Albright, Billem Clintonem, prezidentem Bushem mladším i starším, se Suzanne Vega nebo Paulem Wilsonem, kanadským překladatelem Havlových her, s akademiky, s americkými osobnostmi, profesory, kteří se s Havlem setkali nebo je inspirují jeho myšlenky. Nakladatelství Host pak rozhovory zeditovalo, přeložilo a loni vyšla kniha Havel v Americe, na kterou jsem moc pyšná. Snažíme se přidávat debaty a shromažďovat informace o Havlovi v Severní Americe, jsme v kontaktu s pražskou Knihovnou Václava Havla, což je jediná prezidentská knihovna v Evropě a jedna z nejvlivnějších neziskových organizací v Česku.
Taky jsme čtyřmi lety začali na počest Václava Havla pořádat malý festival středoevropských divadel Rehearsal for Truth, kde hry odráží současnou společensko-politickou situaci, právě jako tomu bylo u her Václava Havla. Oslovují diváka a předvádějí něco, co se v tu chvíli děje ve společnosti. Na festivalu se podílí divadelní soubory z Česka, Slovenska, Polska a Maďarska, protože Havel věřil, že tyto čtyři země by měly tvořit společenství. Loni se přidalo Rumunsko, já bych ráda navázala spolupráci také s Rakušany.
Panelová diskuze s čínskými disidenty v České národní budově na Manhattanu
Hrají se v Americe Havlovy hry?
My jsme během festivalu hráli dvě: Švandovo divadlo přivezlo Protest a loni Divadlo v Celetné sehrálo Audienci. Jinak se tu jeho hry hrají, především tři “vaňkovky” Audience, Protest, Vernisáž, taky Vyrozumění a ve Filadelfii se hrálo Odcházení.
Jak místní vnímají Václava Havla?
Dokud žil, tak byl naprostá hvězda. Bylo to jméno, které šlo přes všechny společenské vrstvy, znali ho i taxikáři, kteří často nebyli Američané. Každému to jméno něco říkalo. Dnes už se v běžném životě trochu odsouvá do historie, ale pořád je idolem. Lidé používají jeho teze a aplikují je, hodně novinářů a autorů ho cituje, není zapomenutý. V Česku byla a je spousta lidí proti němu. Tady jsem nikdy nic takového nezaznamenala. Tím, že byl schopen oslovit zahraničí, tak se nám podařilo brzy vstoupit do NATO (1999 – pozn. aut.), což považuji za jednu z nejdůležitějších zásluh jeho a jeho spolupracovníků.
Jak bys porovnala život v Česku a New Yorku?
Lidé jsou tu velice pracovití. V Česku taky, ale tady je to nasazení ještě větší. Jednak je to tím, že jsou podnikaví a chtějí, na druhé straně je ale i spousta lidí, kteří musí mít dvě práce, protože by jinak nepřežili.
Rozdílný je pochopitelně zdravotnický systém. To je v Americe noční můra. Je to jeden z největších byznysů, nepřehledný, plný byrokracie, na němž vydělávají miliony lidí. I ti, kdo mají dobré zdravotní pojištění, odkládají návštěvu lékaře. Jedna moje kolegyně na podzim porodila a když ji pouštěli z nemocnice, dostala naúčtováno 500 dolarů jen za samotný fakt, že ji z nemocnice pustili. Platí se za porod, léky, postel. Když chceš mít plné krytí, tak platíš 2 000 dolarů měsíčně, ale nevztahuje se to na zubní péči. Současný prezidentský kandidát Bernie Sanders prosazuje jednotný zdravotnický systém, který existuje v Kanadě nebo Velké Británii, a funguje tak, že každý je pojištěný. Jestli si zvolíš státní či soukromou pojišťovnu, to je na tobě. Navíc to tady v USA není jednotné, každý stát sám něco vymýšlí, což je ztráta energie a času. Chybí tu kvalitní jednotný systém.
Ty jsi v Americe stále ještě vychovávala dceru a syna. Přijde ti přístup rodičů k dětem v Americe jiný než v Česku?
Myslím si, že některé rodiny to tady hodně přehání a směřují své děti ke kariéře už od předškolního věku, což je hrozné. Ale jinak jsou tu rodiny jako u nás.
Jak tě ovlivnil samotný New York? To je přece jen takový svět sám o sobě.
To určitě je. Velká města v Americe jsou rozdílné světy. V New Yorku je cítit svoboda a velkorysost, která nabíjí. Zároveň je těžké se tady prosadit a uspět. Ale já jsem přesvědčená, že když se člověk snaží a ví, co chce, tak se pro něj najde cesta.
Pavlina nejmilejší pláž: Far Rockaway v Queens
Jak se Američané dívají na Čechy?
Češi jsou tady slavní díky Václavu Havlovi. Spousta Američanů jezdila do Prahy, které se říkalo Paříž dvacátých let. Žila tam díky němu americká komunita. Pro umělce a spisovatele byl Havel naprostý hrdina, umělec a disident, který se přes noc stal prezidentem. Byl pro ně symbolem, že když budou mít ideály, můžou se jim vyplnit. Zájem o Česko tady začátkem devadesátých let narostl, začala se zde učit čeština. Ale teď už takový zájem není, víc táhne třeba čínština. Co se v Česku děje teď plošně americkou veřejnost nezajímá, je to spíš o okruhu lidí různého věku, kteří tam žili, vrátili se do Ameriky a rádi by zůstali v kontaktu. Dřív bylo Česko v Americe hodně známé, teď už se musí kontakty vyhledávat, rozvíjet a udržovat, což je mravenčí, ale důležitá a naplňující práce.
Ty teď spolu se svou rodinou podnikáš kroky k americkému občanství. V čem vidíš jehonejvětší výhodu?
Já bych si to moc přála hlavně pro děti, aby měly tu krásnou příležitost rozhodnout se, jestli budou chtít pracovat a žít tady nebo v Evropě. Tak doufám, že se nám to podaří.
Co z Česka ti chybí? Jak často tam jezdíš a chtěla by ses do své rodné země vrátit?
Zatím jsem o návratu neuvažovala. Děti jezdí dvakrát do roka, já buď jednou nebo taky dvakrát. Samozřejmě mi chybí rodina, a knedlíky. Ale dokud tady budu mít práci, která mě baví, tak jsem spokojená.
Zajímá vás, jak jsem s Pavlou a ostatními vyrazila poprvé v New Yorku do kina? Přečtěte si tady.
Ještě před týdnem jsem si užívala nádherné podvečerní procházky v Rockefellerově parku na dolním Manhattanu. Při západu slunce jsem přemítala, jak se po přechodu na jarní čas dny protáhly, čímž nastává to nejlepší období na výlety a další poznávání jak New Yorku, tak dalších amerických měst. Ouha. O pár dní později zasahuje pandemie koronaviru a já přebookovávám letenku, abych se dostala do vlastní země co nejdřív.
Kvůli koronaviru jsme už předminulý týden začali v Českém centru New York rušit akce – nepřiletěla nám z Česka paní spisovatelka na povídání o své knize, byl zrušený meeting v OSN, kam měli dorazit autoři nového českého dokumentu V síti, čímž padlo promítání tohoto filmu u nás v kině. Co zůstalo, to bylo slavnostní zahájení výstavy o Leoši Janáčkovi a především o jeho opeře Káťa Kabanová, která se v květnu měla vrátit na scénu Metropolitní opery New York. Místo tří akcí za týden jedna. A nakonec ani ta nedodržela původní plán, i když jsme ji díky moderním technologiím zachránili.
Po práci na západ slunce nad New Jersey
Poslední program v Českém centru
Mělo to vcelku rychlý spád. Následkem pandemie prezident Spojených států amerických Donald Trump minulou středu večer vyhlásil zákaz vstupu Evropanů do země s platností od půlnoci z pátku na sobotu. Ve čtvrtek jsem šla normálně do práce, s vernisáží jsme všichni počítali. Od pondělí ji u nás připravovali kurátoři z Brna, přijela i paní ředitelka z Turistického informačního centra (TIC) Brno se svou dvanáctiletou dcerkou.
Akce byly v New Yorku stále povolené, jen s omezenou kapacitou. Už na naše poslední promítání ale dorazilo málo lidí, tak jsme vzhledem k postupu pandemie předpokládali, že tentokrát byl byla účast ještě slabší. Jelikož vernisáž představovala jednu z nejvýznamnějších událostí měsíce, báli jsme se, že to s nízkou účastí bude trapas. Proto jsme se dohodli, že vernisáž nasdílíme živě na Facebooku po vzoru Česka, kde právě došlo k zákazu veřejných akcí nad třicet lidí a umělci začali kulturu streamovat.
Zahájení výstavy o Leoši Janáčkovi jsme vysílali online na sociálních sítích, bez návštěvníků.
Virtuální vernisáž se podařila. Dostali jsme pochvalu až z ústředí. Jenomže mezitím se nám kvůli zákazu cest z Evropy zbortil téměř veškerý další program… tušili jsme, že centrum dál nebude fungovat jako obvykle a že je čas řešit předčasný návrat domů.
Pandemie nám zkracuje stáž
Dostaly jsme jako stážistky na výběr. Nikdo nás nevyhání, můžeme v New Yorku zůstat, ale práce nebude, protože nebudou akce. Další turnus stážistů se nekoná. Nikdo netuší, jak pandemie bude pokračovat, jaká opatření přijdou další den, za pár hodin, za hodinu. Jestli se pak dostaneme z USA, jestli nám nezruší lety… velká neznámá. S tím, že v Česku máme rodiny a především český zdravotnický systém.
Poslední společný večer v Českém centru New York
Tak jsem ještě vpodvečer kontaktovala cestovní agenturu America Tours, přes kterou jsem měla svoji původní zpáteční letenku na 6. dubna. Úžasná paní Marcela mě pak ráno naháněla, zatímco jsem spala, a řešili jsme spolu přebookování na co nejbližší termín. Chvíli to vypadalo, že bych letěla v neděli, pak dokonce už hned v pátek, a nakonec mi let New York – Vídeň přerezervovali na úterý 17. března s mezipřistáním v Curychu. Cena byla 6 500 Kč.
Nekupovala jsem novou letenku, protože jsem nechtěla platit plnou částku, a let za čtyři dny mi přišel v pohodě – alespoň budu mít čas se s New Yorkem rozloučit. Až později jsem se dozvěděla, že nám České centrum výdaje spjaté s předčasným odletem domů proplatí včetně taxi na letiště.
Rozum chápe, srdci je to líto
Bylo to hodně zvláštní den. Upršené ráno jakoby doprovázelo ponurou situaci a smutné zprávy týkající se pandemie, všech změn, zákazů, opatření… Odpoledne pak přišlo slunečné jaro a já jsem potřebovala vypadnout ven. Od zpráv v médiích, počítače, telefonu, sociálních sítí a všeho online kontaktu. Potřebovala jsem na čerstvý vzduch a všechno to pobrat.
Uvažovala jsem prakticky, tak jsem se vydala jen pěšky do nákupního centra, abych dokoupila pár dárečků, které jsem chtěla ještě pořídit. Cestou jsem koukala kolem po těch všech mých oblíbených cihlových domech, po panoramatu Manhattanu, po lidech, po žlutých taxících… Snažila jsem si to co nejvíc zapamatovat, protože jsem nebyla připravená odjet o tři týdny dřív. Tři čtvrtě roku jsem makala, brala práci navíc, šetřila, abych žila tři měsíce v New Yorku. A teď mi to někdo bere, jednu z nejintenzivnějších částí mého života, na kterou jsem se skoro celý minulý rok neuvěřitelně těšila, krade ji neuzavřenou, nesplněnou… je mi doporučováno opustit zemi a já úplně chápu proč a vím, že je to dobře, že to není konec světa a bezpečí a zdraví jsou mnohem důležitější. Jen mě to mrzí a potřebuju se s tím sama v sobě smířit…
Pláč v obchodním centru
Docela mi šlo vstřebávat po cestě myšlenky, užívat si slunečních paprsků, jít si za svým cílem… než jsem vstoupila do Disney obchodu. Vůbec jsem to nečekala, ale najednou, když jsem viděla Mickey Mouse, symbol Ameriky, všechna ta trička, hrníčky, plyšáky… tak jsem se rozbrečela. Muselo to ven. Chodila jsem mezi regály a nechala si téct slzy po tvářích… a bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí. Zamilovala jsem se do Ameriky a ještě jsem tu chtěla být, ještě jsem ji chtěla prožít, ale nemůžu. A nevím, kdy se mi to podaří znovu. Dovolená třeba ano, ale žít tady? To je něco jiného a to, proč jsem sem po novém roce přijela. Navíc jsme měli koupené jízdenky do Philadelphie, New Hamptonu, Bostonu… Zasloužila jsem si to.
Za chvilku jsem se vzchopila, zaplatila a nechala pláč v obchodě. Od té doby jsem nebrečela. Zatím. Řeším denně několik hodin pracovní věci v Česku. Ráno mám strach otevřít telefon, co se zase kde změnilo, co vláda vyhlásila a jak je třeba reagovat. Je to hektické, únavné, ale udržuje mě to v produkci a nemám prostor dumat. I když by mi nevadilo dát si pár hodin voraz u Netflixu 🙂
Na rozloučenou Coney Island
V sobotu jsem naposledy jela neworským metrem. Stihly jsme s kolegyňkami stážistkami promenádu a pláž na Coney Islandu, které jsme si právě nechávaly na to, až bude tepleji. Bylo tam skvostně. Prošla jsem se bosýma nohama v oceánu, seděly jsme na pláži, upíjela jsem kafe a jen jsem byla. Teď a tady, na sluníčku, offline. Pak jsme se my zbylí sešli v Českém centru i s výpravou z Brna, která taky řešila nové letenky a všichni společně jsme tam rokovali nad situací, v tom našem malém klubu Čechů “uvězněných” na Manhattanu.
Loučím se s New Yorkem: výlet na Coney Island
Večer naše stážistkové trio společně s Mirkem, panem ředitelem Českého centra, zapadlo do jediné, v ten den otevřené české restaurace, která je součástí České národní budovy. V Česku už totiž začal platit zákaz mít v provozu bary, restaurace, kluby. Za celou dobu stáže jsem v té restauraci neseděla, tak jsem si to na poslední chvíli vynahradila. A bylo to úžasně odpočinkové. Řeč se totiž konečně stočila úplně jiným směrem než pandemie a koronavirus, a my se smály, pan ředitel sázel historky, přišel si k nám chvíli sednout i majitel restaurace, a tak jsme všichni několik hodin zapomněly, co se kolem nás děje. Výhled na noční Manhattan z mrakodrapu, kde Mirek bydlí, byl pak už jen tím správným rozloučením se s dechberoucím ostrovem.
Večerní Manhattan
Z New Yorku na televizní obrazovku
Od té doby ostatní odjíždějí. Návštěva z Brna, kolegyně z práce, pan ředitel… Celá naše česká základna si pořídila nové letenky, odletěli a jsou doma. Připadám si jako poslední mohykán. Tak jsem alespoň měla tu čest promluvit o své situaci do Událostí České televize. Jako Lucie Pádková 🙂
Skoro nikam nechodím, jen ráno běhat nebo do potravin, včera do obchodu pro mazlíčky, protože toho našeho šmudlu taky bez dárečku nechci nechat. I já jsem opatrná a připravuju se na karanténu, které mě po příjezdu do Česka čeká.
Kdy už pojedu domů?
Dostávám zprávy, když už taky já dojedu domů. Rodina i spousta mých přátel a kolegů má o mě starost, což je moje velká podpora, za kterou jsem vděčná. Ale zároveň jsem z toho trochu nervózní – doletím dle plánu? Nezruší nikde nic? Pustí mě do všech letadel?
Snažím se nepřipouštět si ten strach. Jsem odjakživa optimista. Ale někde tam uvnitř cítím, že budu klidná až budu sedět v prvním letadle, pak ve druhém, pak v autě do Brna, protože vyzvednutí příbuzných či partnerů přes hranice by po předložení boarding passu mělo být možné… Jen se toho v posledních dnech událo tolik, že nelze předvídat, co se stane.
Tak doufám, že to bude v pohodě. Už jsem připravená odjet. Stihla jsem toho i tak vidět a zažít hodně. Nechci riskovat, že bych následkem pandemie v New Yorku zůstala viset měsíce, bez mých blízkých, bez výplaty, ve státě, který není můj. Jednou se sem vrátím. To ti, New Yorku, slibuju.
A nebojte, komu se čtení blogu zalíbilo, budu psát dál. O New Yorku, ale i o lecčem jiném. Nechte se překvapit a děkuju, že tady se mnou jste.
Poprvé od příletu do Ameriky jsem vytáhla paty z města i státu New York a vydala se prozkoumat metropoli Spojených států – slavný Washington, D.C. Účelem naší cesty byly nejen velkolepé památky spjaté s nejdůležitějšími momenty amerických dějin, ale taky slavnostní večer připomínající proslov prvního českého prezidenta Václava Havla v americkém Kongresu.
České centrum New York, kde jsem na tříměsíční pracovní stáži, bylo jedním z partnerů akce Václav Havel: Speaking Today, která se konala ve washingtonském Kapitolu v úterý 18. února 2020. Náš pan ředitel dostal pozvání a nabídl nám, stážistkám, že bychom mohly dojet taky. Taková událost se nekoná každý den a určitě je to něco, co by našemu pobytu za oceánem dodalo širší rozměry. Cestu i přenocování jsme si musely hradit samy, ale ani tak jsme neváhaly a rozhodly se Washington zařadit do svého itineráře.
Na den předtím připadal Den prezidentů, jeden z amerických státních svátků. Toho jsme využily a výlet si naplánovaly na dvě noci, abychom z cesty vytěžily co nejvíc.
Ve washingtonském Kapitolu se schází zákonodárný sbor Spojených států amerických.
Washington byl založen roku 1790, hlavním městem se stal o deset let později. Jak je zřejmé, svým názvem ctí prvního prezidenta USA Georgea Washingtona. Washington se rozprostírá na celém území federálního distriktu District of Columbia, odtud neodmyslitelná zkratka D.,C, která se píše za názvem města a značí Oblast Spojených států amerických. Ve Washingtonu sídlí prezident, Kongres a Nejvyšší soud.
Washington autobusem za 4 hodiny
Z New Yorku do Washingtonu se můžete dopravit letadlem, vlakem, autobusem. Jakkoli miluju cestovat vlakem, zvolily jsme autubus jako nejlevnější variantu. Vlak by nás stál asi dvakrát tolik. Nejlépe vycházelo koupit si lístek na Megabus.com. Za cestu tam a zpět jsem zaplatila 450 Kč. Kdybyste chtěli pohledat vlaky, mrkněte na Amtrak.com.
Vyjížděly jsme ráno v 8 hodin. Čas odjezdu mě mírně děsil. Navykla jsem si chodit spát později v noci, kolem jedné až půl druhé, a cesta na autobusovou zastávku vedla ode mě z Queens přes Manhattan až do Hudson Yards. Trasa bezmála na hodinu a to nepočítám rezervu. Ale nakonec jsem nemohla dospat.
*Tip: Přijďte na zastávku autobusu dřív, ať si v klidu vyberete sedačku. My tam byly asi dvacet minut před odjezdem a už jsme se zařadily do kratší fronty.
V autobuse fungovala wi-fi. Ovšem bídně. Asi hodinku jsem zvládla vyřizovat e-maily a zprávy, ale třeba Instagram jakožto klasický nástroj prokrastinace mi nejel. Doporučuju proto vzít si knížku, stáhnout si podcast nebo volného času využít ke spánku.
Hostel levný a v centru, ale s pár nevýhodami
Ubytování jsme si rezervovaly v Capital View Hostel. Trošku nás vyděsilo, když jsme zvonily a zvonily a nikdo neotevíral. Na telefon nám ale odpověděli, dozvěděly jsme se kód na dveře a pak už jen zaskočily za milou paní provozovatelkou, která vzadu uklízela.
Bílý dům mi připadal jako krapet větší, hezká vilka…
Co se hostelu týče – umístění a cena skvělá, dvě noci za zhruba 1 000 Kč na osobu, internet funkční. Příjemným překvapením byla snídaně – kuchyňka nabízela směs na palačinky, nechyběl javorový sirup, marmeláda, arašídové máslo… a překapávač kávy, tak jsme si ráno pošmákly. V čem ale hostel výrazně pokulhával, to bylo sociální zařízení. Hned první den přestalo fungovat splachování na záchodě, takže jsem viděla, co jsem nechtěla, a čůrek vlažné vody ve sprše mě taky zrovna neuspokojil. V noci na mě foukalo, spala jsem ve svetru, v ponožkách, zakrytá až po nos a stejně mi nebylo teplo. S láskou jsem vzpomínala na všechny ty evropské hotely, kde jsem za poslední roky přespávala. Nicméně svůj účel ubytování splnilo a dvě noci se daly přežít.
Jestli jsem v noci klepala kosu, tak denní počasí bylo pravým opakem. Měly jsme štěstí na nádherné, slunečné počasí kolem dvanácti až čtrnácti stupňů. Na sluníčku pocitově o ždibek víc. Úplně jarní, a to byl únor. Z toho důvodu a taky, že je Washington placka, jsme si na naše objevování města půjčily kolo, které celému výletu dodalo tu správnou turistickou atmosféru!
Červená kola od Capital Bikeshare
Stojany s koly na půjčení byly téměř na každém rohu. My jsme si vybraly 24hodinový pronájem s Capital Bikeshare za 8 dolarů, tj. přibližně 180 Kč. Buď si můžete stáhnout appku a zaplatit přes ni. Výhodou pak je, že přes aplikaci jednoduše najdete ostatní stojany, kam můžete kolo odložit. Anebo naťukáte svoji objednávku do automatu a zaplatíte kartou. Na jednu kartu si můžete půjčit dvě kola. Pozor na použití karty – chce to opravdu „swajpnout“, aby automat kartu přečetl. Záloha na výpůjčku je 100 dolarů.
Rovný terén vybízí k tomu objet památky ve Washingtonu na kole.
Pamatujte, že musíte kolo vrátit do stojanu každých maximálně 30 minut a pak půjčit znovu. Jinak se vám stane to, co se stalo mně. Po návratu domů jsem zjistila, že mi kromě pronájmu dvou kol na jeden den strhli ještě dalších asi 2 500 Kč. Neváhala jsem a napsala na jejich zákaznickou podporu, kde se mi velmi rychle ozvali zpět a upozornili na maximálně půlhodinové projížďky. Na webu jsem tuto informaci dodatečně našla, ale u stojanů ani v aplikaci si žádná z nás tří upozornění nevšimla.
Nicméně princip „neznalost neomlouvá“ na mě bikesharová společnost neaplikovala a poplatek mi protentokrát odpustili. Do pár dnů jsem měla peníze zpátky na účtě.
Washingtonův monument a Reflecting Pool za večerního osvětlení
Město bez mrakodrapů
Ve Washingtonu není jediný mrakodrap. Platí tam zákaz postavit vyšší objekty než je 169 metrů dosahujících Washingtonův monument. A tak narozdíl od New Yorku na ulicích svítí sluníčko a vidíte dál než na protější stranu. Nenadále osvěžující pocit po měsíci a půl života v mozaice newyorských zástaveb. Díky tomu, že jsme měly kola, jsme během jednoho odpoledne objely:
Kapitol a přilehlý park, kdy lemujete lavičky a ulice s historickými budovami
Bílý dům z povolené vzdálenosti za oplocením , odkud domov amerického prezidenta vypadá jako hezká větší vilka
Washingtonův monument neboli vysoký bílý obelisk tvarem připomínající tužku
Reflecting Pool, obdélníkové jezírko, kde se odráží Washingtonův monument
Lincolnův památník, před kterým stál Forrest Gump při svém proslovu na demonstraci protiválce
Národní památník 2. světové války ze žulových sloupců symbolizujících jednotlivé americké státy
Památník vietnamské války
Památník Franklina Delana Roosevelta
Památník Martina Luthera Kinga
Památník veteránům korejské války
Následující dopoledne jsme opustily Washington a popojely na Arlingtonský národní hřbitov asi 3 míle (přibližně 5 kilometrů) daleko. Tady jsme evidentně přetáhly půlhodinovou výpůjční lhůtu kola, ale pokud nejste v časovém presu, dá se na hřbitov dojít pěšky nebo dojet metrem. Na hřbitově se nachází hrob 35. amerického prezidenta Johna F. Kennedyho s věčným plamenem, pochována je tam i jeho manželka a mladší bratr Robert.
U památníku J. F. Kennedyho na Arlingtonském národním hřbitově hoří věčný plamen.
V Kapitolu znovu zazněl Václav Havel
Později jsme se hodily do slavnostnějšího a vyrazily na řekněme diplomatickou část našeho výletu přímo do přízemí Kapitolu. Večer na počest 30letého výročí od výjimečného proslovu Václava Havla před členy Kongresu Spojených států se hemžil Čechy i Američany.
Z řečníků mě nejvíc zaujala Madeleine Albright, dvaaosmdesátiletá bývalá ministryně zahraničních věcí USA, která před třemi dekádami Havlovi pomáhala se na projev připravit. Svojí nádhernou angličtinou a překvapivě mladistvým hlasem – krátké video jsem dávala na Instagram – prozradila, že Havel byl tehdy, sotva dva měsíce po zvolení do prezidentského úřadu, pramálo zkušeným řečníkem. Navíc si vězení uvykl vyhýbat se jakémukoli očnímu kontaktu, což se před kamerami a publikem moc nehodilo. Jak jsme ale slyšeli a viděli z několika ukázek historického projevu, spisovatel a bývalý disident svůj úkol zvládnul bravurně s laskavostí, kultivovaností, vděčností i sílou sobě vlastní, za což si od přítomných politiků 21.2.1990 vysloužil potlesk ve stoje.
Plné auditorium při výročním večeru Václav Havel, Speaking Today
Ukázky z připravovaného dokumentu o Havlovi
Kromě připomínek projevu byly součástí slavnostního večera ukázky z dokumentu Petra Jančárka Havel Speaking, Can You Hear Me?, kdy Havel přizval režiséra, aby s ním strávil poslední tři roky jeho života. Připomnělo mi to film Občan Havel, který jsem před lety viděla a hodně mě zaujal právě svými scénami ze zákulisí prezidentova pracovního i osobního života. Scéna, jak se Václav Klaus dostal na jazzový koncert, je nezapomenutelná 🙂
Po oficiální části a neúspěšném pokusu vyfotit se s paní Madeleine Albright, kterou striktně bránila jedna z jejích průvodkyň, jsme si spolu s ostatními účastníky daly víno a poohlížely se po známé tváři, kterou byla moje paní domácí Pavla.
My tři stážistky Českého centra New York s Pavlou, u které v New Yorku bydlím. Foto: Roman Franc
Náš pan ředitel byl nakonec v té době v Česku, takže jsme se bohužel nezúčastnily následné večeře na ambasádě, kam jsme jako stážistky samotné pochopitelně pozvané nebyly. I tak to ovšem byla moc příjemná událost, a já jsem vděčná, že jsem dostala šanci se jí zúčastnit. Pravda a láska přece musí vítězit nad lží a nenávistí dneska stejně jako třicet let zpátky!
Na fotografie z akce Václav Havel, Speaking Today se můžete podívat tady.
