Rozmar nebo čas změnit práci? Ukazatele, které mě nasměrovaly zpátky k podnikání

Nepřestává mě fascinovat, jak se nám lidským tvorům v různých fázích života mění priority a očekávání. Když jsem v devětadvaceti po pětiletce jako OSVČ začínala ve své první opravdové práci, byla jsem natěšená. Že budu chodit do kanceláře, budu kolem sebe mít kolegy, co jedou na stejné vlně, zaměstnavatel za mě bude platit všechna pojištění… A ejhle, uplynulo dalších pět roků a já se nemohla dočkat, až se vrátím do sféry osobního podnikání.

Možná jste taky na vážkách, jestli setrvat na dosavadní židli nebo se vrhnout do čerstvého dobrodružství. Ať je to jiný zaměstnavatel nebo sólová dráha. Tak tady jsou ty moje signály, kterým trvalo víc než rok, než mě přesvědčily, že je ta pravá doba opustit dosavadní práci. A že se můžu bezpečně pustit do aktivit, které mi aktuálně dávají větší smysl.

Mít práci jako koníček

Jsem jedním z těch šťastných bláznů, pro něž je práce zábavou, naplněním, seberealizací. Nekreslím si ostrou hranici mezi přáteli a kolegy, mezi pracovními akcemi, co zasahují do večerů, víkendů, a vlastním volným časem. Učím se říkat ne a večery u klávesnice počítače měnit za písmenka na papírových stránkách všech těch knížek seřazených na mé čtenářské čekací listině.

Deset let mě bavilo psát do novin, pět let jsem si užívala lektořinu češtiny pro cizince. A když jsem v roce 2016 nastoupila jako manažerka PR a marketingu, byla jsem tak nadšená, že jsem si jako jediné možné přerušení nastartované kariéry představovala mateřskou.

A je to úplně jinak.

První náznaky se objevily po Americe

Primární výkuk z bubliny elánu a přesvědčení, že mám tu nejlepší práci na světě, přišel se stáží v Českém centru New York. Tam jsem poznala, že se dá pracovat i jinak. Že instituce s přiděleným ročním budgetem funguje odlišně od soukromé agentury, kde je potřeba tlačit obraty a neustále zvyšovat zisky, aby firma mohla vzkvétat a vy s ní. Zažila jsem rozdílnou pracovní atmosféru, svébytné typy úkolů. Byla jsem součástí nového kolektivu s vlastním řádem a způsobem komunikace. Tím neříkám, že jeden je lepší než druhý. Ale bylo to pro mě první semínko zasévající myšlenku, že nejspíš existují i jiná místa, kde bych mohla být pracovně šťastná…

Pak přišla pandemie a já se po návratu z Ameriky několik měsíců sotva zastavila. Měnili jsme marketingovou strategii, nastavovali efektivnější systémy a dennodenně bojovali, abychom krizi zvrátili ve prospěch firmy. Byla to velká škola, která mě toho mraky naučila, ale síly jsem pak sbírala ještě dlouho.

Hlava popustila uzdu a nabídky na práci se množily

V tu chvíli jsem začala pociťovat, že potřebuju pauzu, změnu, abych neshořela jako pomačkaný papír. Jenže koronavirový strašák pořád obcházel kolem. Pro zachování stabilního rodinného rozpočtu jsme se doma shodli, že zamávat teď výpovědí a hledat si uplatnění by bylo příliš riskantní. Z těch několika “bokovek” a jednorázových zakázek bych plnoúvazkový pracovní chod ještě nesestavila. Plus jsme začali uvažovat o hypotéce a jak známo, banky mají mnohem raději zaměstnance než freelancery, i když ti mohou mít daleko vyšší příjmy. Tak jsem rok počkala.

Jenže jak jsem si v hlavě otevřela okýnko, že bych mohla zpátky na volnou nohu, začaly na mojí ranveji přistávat nabídky na slibné projekty a sympatické spolupráce. Od školení a správy sociálních sítí přes inspirativní projekt Voices in Rowing po dálkový návrat do mého milovaného Czech Center New York. Já ta okýnka nechtěla zavírat. A když pak na sklo zaťukala jedna nádherná výzva s velkým potenciálem, která spojovala už i některé moje stávající závazky, rozhodla jsem se. Chci být zase ten svobodný freelancer.

Jaká jsem pozorovala znamení, že bych měla změnit práci?

• Náramně jsem se těšila na večery, víkendy, státní svátky… Na dobu, kterou můžu věnovat těm ostatním projektům poté, co si odpracuju standardní osmihodinovku v zaměstnání.
• Ráno jsem nebyla tak rozjásaná vstávat, otevírat mail, číst zprávy, pouštět se do odškrtávání úkolů. Už to pro mě nebyla práce alfa omega, do níž dávám kus sebe.
• Pořád mě bavily rutinní úkoly, kde jsem se cítila jako opice na liáně. Plnila jsem je rychle a věděla jsem, že mají začátek a konec. Na druhou stranu už jsem radostně nevítala nová zadání. Ta vyžadovala zjišťovat, prostudovat, navrhnout postup, realizovat, sledovat výsledky… Těm už jsem svoji energii dávala s přemlouváním.
• Neměla jsem potřebu přicházet s neotřelými nápady a návrhy na zlepšení, zvýšení produktivity, růst. Sama od sebe jsem nehledala možnosti tvořit něco, co ještě nemáme.
• Čím dál častěji jsem pracovala z domu nebo z kavárny než z kanceláře, kde bych byla blíž spjatá s kolegy a prostředím firmy. Vzdálenost mi vyhovovala.
• Přistihla jsem se, že už tolik nebazíruju na tom, aby moje výkony byly na sto procent perfektní. Že jsem si kolikrát řekla, to stačí, good enough, abych měla práci hotovou. Což není můj styl.
• Dělalo mi potíž dostat do flow a snadno jsem se nechávala vytrhnout z pozornosti konverzacemi a upozorněními od vlastních klientů a projektů.

Důvody emoční i racionální

Zkrátka mi při výkonu práce chybělo nadšení a srdce. A já to bez toho nedokážu, připadám si, že klamu ostatní a hraju falešný karty.
A jestli mám příležitost pracovat zase každý den na něčem, co mě vtáhne, že si ani neuvědomím, kolik zas uplynulo hodin, tak to beru.
Navíc když jsem si spočítala, že jako volnonožec si za kratší pracovní čas vydělám víc peněz. A to je při budování budoucího doma hodně relevantní argument.

V neposlední řadě mi práce na plný úvazek a k tomu všechny vedlejší činnosti už zkrátka začaly přerůstat přes hlavu. Tušila jsem, že jestli nezačnu víc odpočívat, spát a nepřestanu v každé volné chvíli sedět na gauči a datlovat do počítače, uvidím brzy následky na zdraví i partnerském vztahu. Červená vlaječka nabrala vítr a už nevlála. Divoce se třepotala a čekala, jestli přijde uragán nebo tichý vánek.

Už jsem nemohla předstírat před sebou ani ostatními

Tak jsem o jednom horkém červnovém poledni, když mi v poště přistál úkol, ktery by znamenal posun na mé pozici, zvedla telefon. Zavolala jsem a pověděla, že už nemůžu a že musím skončit. Bylo to neskutečně těžký, ale jakmile jsem svoje rozhodnutí řekla nahlas, neuvěřitelně se mi ulevilo. Byla jsem to zase já, zameteno před vlastním prahem, karty vyloženy. A začala moje tři a půl měsíce dlouhá pouť za statusem nezávislého profesionála.

Věřím, že jsem odvahu na změnu práce našla v tu správnou dobu. Že jsem uvolnila prostor pro někoho, kdo to, co jsem před pěti lety začala, obohatí, pozvedne a s elánem potlačí dál. Tak, jak si firma zaslouží.

Pořád jsem freelancer benjamín. Zpátky na pojišťovně a sociálce zapsaná od 1. října. Nastavuju si pracovní dobu, uspořádávám klienty a na pomoc s tím vším sjíždím sedmisetstránkovou bichli Na volné noze od Roberta Vlacha. Ale mám z toho dobrý pocit.

Takový přeju vám všem, kdo třeba taky zvažujete kariérní změnu. Zkuste staré dobré pro a proti a pak se trošku přikloňte k tomu, co vám špitá intuice. A dejte na ni.