Na co se slušně řečeno vykašlat, protože nám to ke štěstí stejně nepomůže? Jsou problémy v životě skutečně tak zlé nebo jsou spíš hnacím motorem k novým poznatkům, zkušenostem a ve finále nám pomáhají ke spokojenosti? Je lepší potíže ignorovat nebo jim čelit? To je hlavní linka knížky newyorského autora Marka Mansona The Subtle Art of Not Giving a Fuck, česky Důmyslné umění, jak mít všechno u p**ele.
Hned od začátku je jasné, že Mark jde trochu proti proudu dnešních seberozvojových knih. Peprným, vtipným a bravurním jazykem vypráví, na co bychom měli v životě takříkajíc hodit bobek. Přičemž slovo “fuck” je skloňované téměř na každé z 206 stránek, tak je vidět, že je to opravdu klíčový výraz!
Na knížce jsem přitom kromě čtivé angličtiny a podnětů k zamyšlení ocenila to, jak Mark jednotlivé rady a úvahy zastřešuje vlastními zkušenostmi. Rozumovat totiž umíme všichni. Někde si něco přečteme, něco slyšíme, ale teprve když si to sami prožijeme, získá to tu pravou váhu. Případně se v jednotlivých kapitolách objevovaly velice názorné příklady, díky nimž jsem věděla, jak myšlenku chápat.
Co mě při čtení o fuck-upech a faktických příkladech, na co se vybodnout, nejvíc zaujalo?
POTĚŠENÍ JE VEDLEJŠÍ PRODUKT TOHO, KDYŽ JSME ŠŤASTNÍ
Spoustu činností dělám, protože z nich mám potěšení. Ozdobím vánoční stromek, aby nám doma přinášel tu správnou sváteční atmosféru. Jdu si zaběhat, abych pak měla radost, že nesedím na zadku a místo toho dělám něco pro svoje zdraví a imunitu. Upeču štrúdl, protože vím, že je to oblíbený dezert mého partnera a že ho to potěší, což potom vícenásobně těší mě.
Mark Manson tvrdí, že potěšení není zdrojem toho, že se nám daří lépe, že jsme šťastnější a plníme si své sny. Říká, že je to vedlejší produkt štěstí – tedy stavu, kdy máme srovnané priority a hodnoty a zabýváme se tím, co je pro nás doopravdy důležité. Jako příklad uvádí drogově závislé, alkoholiky, záletníky, kterým rozkoš štěstí rozhodně nepřinesla.
Stanovit si životní hodnoty a jednat v souladu s nimi
Celá knížka se točí okolo hodnot – důvodů, které nás vedou k tomu, co děláme. Každý z nás má životní hodnoty různé. Pro někoho je důležitá kariéra, pro jiné je to materiální zabezpečení rodiny, sportovní úspěch, udržení blízkých přátelství a tak dále. Dosaďte si, co vás napadne. A když děláme něco, co jde ruku v ruce s našimi hodnotami, našimi životními postoji, tak jsme šťastní a cítíme radost.
Rozumím tomu tak, že když upeču partnerovi štrúdl, je to z toho důvodu, že mojí životní hodnotou je spokojený partner a harmonický vztah. Chodím běhat, protože mojí životní hodnotou je zdraví – chci tady být dlouho a žít bez fyzických omezení. A taky nechci mít o 10 kilo víc, takže další hodnotou je uchovávat si sportovní postavu. Dodržuju vánoční výzdobu, protože mojí hodnotou jsou tradice, na kterých jsem sama vyrostla. Baví mě pracovat, protože je pro mě podstatné budovat si zkušenosti, zvyšovat svoji kompetenci i dostávat náležitou finanční odměnu, abych si mohla dovolit jednou postavit dům a mít rodinu.
Schválně se zkuste zamyslet, jaké jsou ty vaše životní hodnoty a jak to, co denně děláte, s nimi souvisí. A to, co jde spíš proti nim nebo s nimi úplně není v souladu, možná bude stát za to vypustit nebo omezit.
PŘIZNEJME SI, ŽE JSME IGNORANTI
Už taťka Socrates se tím chlubil: Vím, že nic nevím.
Já mám ráda přísloví Žádný učený z nebe nespadl. Je toho tolik, co nevíme! A nemáme šanci, se to za jediný život naučit. Což je v pořádku. Neměli bychom si hrát na to, že jsme spolkli všechnu moudrost světa. Samotný Mark píše, že je lepší si přiznat, že něco nevíme, že jsme nevzdělaní, že jsme ignoranti. Není na tom nic špatného, ba naopak. Jenom díky tomu se připravíme na to nasávat informace, dozvídat se nové skutečnosti, něco se naučíme a budeme růst.
MÁME MOŽNOST VYBRAT SI SVÉ PROBLÉMY
Mark udává parádní příklad.
Je rozdíl, když nám někdo poručí, abychom uběhli maraton. Uf, 42 kilásků? To si dělá srandu, ne? Proč bych to jako dělal? Trénovat několikrát týdně, překonávat únavu, bolest svalů jenom proto, abych uběhl nějaký závod?
A pak si vemte běžce – člověka, který dobrovolně několikrát za týden nazouvá tenisky a cválá po okolí, aby se domů vrátil celý zpocený, ale nabitý energií. Tenhle člověk se sám rozhodne uběhnout maraton. A bude trénovat s nadšením!
Vždycky máme možnost volby. Vybíráme si školu, kterou jdeme studovat – znáte takové to klišé z filmů, jak rodiče nutí děti jít na práva nebo medicínu, zatímco jejich milovaného teenagera baví třeba box nebo cestování. Třeba jeden z mých bratranců přes druhé koleno odmaturoval na průmyslovce a pak se šel vyučit „černýmu řemeslu“, jak se u nás říká. Vysoká škola a učení ho nelákaly. Dneska pracuje ve fabrice na mašině manuálně a je happy.
Vybíráme si životního partnera. Tudíž když se mi na tom mém něco nelíbí, můžeme o tom diskutovat, můžeme se pohádat, ale celou dobu jsem si vědomá, že já jsem si ho vybrala. A nebudu obviňovat jeho, že “jsem mu dala svoje nejlepší roky” – byla to moje volba.
Problémy mě baví!
Vybíráme si svoje problémy. Rozhodnu se spustit vlastní byznys? Fajn, budu muset řešit financování, webovky, propagaci, možná pronájem kanceláře, daně, klienty… Ale to všechno jsou “problémy”, které jsem si já sama na sebe ušila. A řešení těchto problémů mě naplňuje. Zasnoubím se. Tím pádem musím řešit svatební šaty, hostinu, oznámení, hosty, kapelu a asi milion dalších věcí, o kterých já coby neprovdaná nemám tušení. Ale to já se chci vdát. Jsou to moje problémy, ke kterým přistupuju s nadšením.
Rozhodnu se postavit si dům. Musím sehnat pozemek, sjednat si hypotéku, najít spolehlivou stavební firmu, vybrat okna, podlahy, zařízení… A to je asi jen snůška toho, co všechno obnáší pořídit si vlastní bydlení. Ale zase – jsou to problémy, které jsem si do svého života přinesla sama.
Jsou tedy problémy něčím špatným? Chtěli bychom žít bez problémů? Ano, bez těch, které nechceme – asi nikdo z nás si nepřeje mít zdravotní problémy, finanční problémy… a každý z nás se někdy potýkal s něčím, co si úplně nevysnil, ale když se budeme soustředit na to, co nám dává smysl a tvořit si problémy tam, kde chceme, tak už nezbyde místo pro ty ostatní, hm?
Zároveň, jak upozorňuje fucknížka – je nutné nepřebírat problémy jiných – vy asi za svého kamaráda neukočírujete jeho partnerskou krizi – můžete ho podpořit, vyslechnout si ho, ale to on se musí ke svému problému postavit čelem. Stejně tak my musíme převzít zodpovědnost za vlastní problémy. Připustit si jejich existenci a rozhodnout se jít s nimi do boje – jen to je startovní čára pro jejich zvládnutí.
SE ZODPOVĚDNOSTÍ PŘICHÁZÍ MOC
Mark udává nejdřív tento citát:
“With great power comes great responsibility.”
Čili s velkou moc přichází velká zodpovědnost. Což dává smysl. Když nastoupíme třeba do role výkonného ředitele firmy, máme velkou moc ovlivňovat firemní rozhodnutí, rozpočty, benefity pro zaměstnance… a to všechno je mega pořádná zodpovědnost. Své o tom určitě ví vlastníci nebo vedoucí podniků, které letos zastihla koronavirová krize a oni museli řešit, jak se k celé situaci postavit, aby svoji společnost zachránili, aby měli na platy zaměstnanců, aby se nemuselo propouštět… a to není jen tak.
Pak ale přichází další výrok:
“With great responsibility comes great power.”
Připomíná mi to věčný spor o prvenství vejce nebo slepice 🙂 Ale dává to obrovský smysl. Pokud nejsem zodpovědná, tedy nepřebírám plnou odpovědnost, za svoje činy, nestanu se zčistajasna z asistenta manažerem pobočky. Když se rozhodnu založit vlastní byznys, ale budu mít bordel v papírech, nulový finanční a marketingový plán, tudíž nezvládnu svoji zodpovědnost, tak moje firma zkolabuje hned na začátku.
SELHÁNÍ A ZODPOVĚDNOST
Ohledně zodpovědnosti se mi hodně líbila ještě jedna část knížky. Máme zodpovědnost za svoje činy a taky za svoje emoce, jak se k určité problematice postavím, jak na ni zareaguju. Přitom některá zodpovědnost na mě spadne, aniž bych já učinila chybu. Podívejme se na konkrétní situace:
Když za volantem přehlédnu červenou a pak vrazím do jiného auta, je to moje chyba a já přebírám zodpovědnost za způsobenou škodu.
Když někdo jiný na silnici pochybí, nabourá moje auto, je to on, kdo bude s pojišťovnou řešit náhradu škody. Avšak je na mně, jak se k nehodě postavím. Můžu na daného řidiče začít křičet, nadávat mu do debilů, pak naštvaně odpovídat policistům na dotazy a vztekat se ještě týden, že mám z čumáku auta šrotoviště, že nemám čím jezdit, že musím čekat na opravu a tak dál. A v čem mi to pomůže?
Jasně, je nepředstavitelně těžké se v tu chvíli ovládnout a nevyletět jak čertík z krabičky. Selhání někoho jiného nás stojí minimálně čas a nervy, pokud k tomu nejsme ještě zranění. Jenomže křikem nespravíme, co se stalo. Nevrátíme čas, aby se žádná nehoda nestala. Tak proč se pouštět do hádky a spílat někomu, kdo má očividně sám trable přijmout to, že zavinil dopravní nehodu? Asi nevylezeme z auta celí vysmátí, ale jsem přesvědčená, že se všechno dá řešit v klidu.
Máme zodpovědnost za vlastní emoční reakce
Pamatuju si, jak si můj přítel pro svoji večerní cornflakovou seanci vybral jednu z mých oblíbených misek. Při cestě zpátky do kuchyně mu (už prázdná) upadla a pochopitelně se roztříštila na vícero kousků. Začala jsem na něj řvát? Ne. Vím, že to neudělal schválně. Mrzí mě to, ale tím, že na něj budu naštvaná, nic nezměním. Tak jsme smetli střepy a napříště víme, že je potřeba dávat větší pozor, co neseme v rukou.
Mark dává trošku pohádkový příklad – najdete na prahu svých dveří košík s nemluvnětem. Oukej, rozhodně není vaše vina, že někdo odložil svoje dítě… Nicméně ta s největší pravděpodobností zoufalá matka si vybrala právě vaše dveře. A ten malý uzlík je teď vaší zodpovědností. Vezmete ho do náručí a začnete chlácholit? Zavoláte policii? Odnesete košík včetně obsahu do babyboxu? Mimčo si necháte? Je to na vás, ale vy se musíte nějak zachovat.
Stejně tak nemusí být mojí chybou, že mě partner podvedl. I když to mohl udělat kvůli tomu, že v našem vztahu něco nefunguje… Ale je mojí zodpovědností, jaký k tomu zaujmu postoj, jak zareaguju. Poletím do skříně a vyházím mu všechno oblečení ven na ulici s tím, že už ho nikdy nechci vidět? Sbalím se a odjedu někam, kde mě nikdo nenajde? Sednu si a promluvím si s ním? Odpustím mu? Ukončím vztah? I když jsem toto neplánovala, je mojí zodpovědností nastalý stav řešit.
AKCÍ K MOTIVACI MAKAT A ŘEŠIT PROBLÉMY
Poslední bod, který mě přinutil k hlubšímu zamyšlení, se týká spouštěcích mechanismů pro naše aktivity.
Spisovatelů, malířů či jakýchkoli tvůrců se lidé často ptají: Kde bereš inspiraci?
Tudíž asi většina z nás žije v povědomí, že nejdřív potřebujeme být inspirováni, abychom něco začali dělat. Vzorec by pak vypadal takto:
INSPIRACE – MOTIVACE – AKCE… INSPIRACE – MOTIVACE – AKCE… a tak pořád dokolečka.
Ovšem možná jste si všimli, že když se pustíme do akce, najednou jsme jí pohlceni, zapomínáme na čas, baví nás to… Dostáváme další nápady a nechceme končit. Aspoň mně se to stává… Namyslím si téma článku a pak mi většinou chvíli trvá, než se dostanu k sepsání. Ale jakmile začnu, píšu a nepřestávám, dokud už nepadám únavou, protože je po půlnoci, musím vystoupit z vlaku nebo třeba vyvenčit psa.
Protože akce zároveň spouští inspiraci. Mohli bychom tedy posloupnost upravit na:
AKCE – INSPIRACE – MOTIVACE – AKCE – INSPIRACE – MOTIVACE…
Souhlasíte? Vnímáte to tak?
Dá se to vztáhnout na cokoli… Když se pustím do vaření, což je asi tak jednou za uherský rok, tak cítím inspiraci i k pečení a vůbec starání se o domácnost. Když si ráno zacvičím, jsem pak příjemně unavená a připravená být kreativní v práci. Když odkládám vyplnění měsíčních statistik, protože bych mohla dělat krapet zábavnější věci, než vyplňovat čísla do tabulky, tak jakmile začnu, není to najednou tak zlé, dostanu se do toho a nekončím, dokud nemám hotovo!
Čemu dát fuck?
A pointa celé knížky? Každý z nás se potýká s tolika vjemy, lidmi, problémy, sny, reakcemi, povinnostmi, názory… Že si prostě musíme stanovit, čemu věnujeme svoji pozornost, protože je to pro nás hodnotné, a na co se vyprdneme. Protože dávat svoji energii a svůj zájem všemu a všem prostě není v lidských silách. A je to tak správně.
Jestli vás kniha Marka Mansona zaujala, našla jsem online verzi. Já sama mám výtisk půjčený a musím ho vrátit. Každopádně jsem moc ráda, že jsem na tenhle titul narazila a zase si pár věcí ujasnila…
Chtěli byste jinačí čtení? Mrkněte na moje tipy na dárky – knižní jsou tam taky a s koupí nemusíte čekat až do příštích Vánoc 🙂
