Kolik stojí žít v New Yorku?

Využívám lednového návalu energie a doháním resty z omílaného roku 2020, jehož dozvuky nám stále vybrnkávají melodii, že s odbitím silvestrovské půlnoci se svět nevrátil do notového zápisu před nástupem zrádného refrénu. Tak jsem konečně poslala do Českého centra New York svůj doporučující dopis o absolvování stáže. Ano, šablona na mě čekala od loňského března, když jsem z Velkého jablka odletěla. A teprve po novém roce mě ten nepřečtený, tučně zvýrazněný e-mail ve schránce začal vážně obtěžovat. Podobně jsem deset měsíců v diáři nosila účtenky za poslední newyorské nákupy, které jsem nebyla schopná si zapsat do mé překrásné budgetové excelovské tabulky. Až pár dní zpátky jsem na chvíli nechala telefon v jiné místnosti a konečně se na ty zastrkané papírky vrhla. Neboť mě samotnou zajímalo, kolik mě ve finále stál můj vysněný, ač krátký pobyt v Americe.

Nepatřím k těm uvědomělým, kdo si pečlivě vedou záznamy příjmů a výdajů, i když vím, že bych měla, a appka Spendee se vůbec nejeví složitě. Nejsem fandou tabulek, ale za pár posledních let práce v marketingu jsem je vzala na milost a musím uznat, že se častokrát dost hodí. Tak jsem před odletem do New Yorku odhodila zábrany a vytvořila si jednoduchý spreadsheet, abych jasně viděla, kolik jsem do celého dobrodružství nasypala. A taky abych si hlídala stanovený budget.

budget New York
Stanovila jsem si budget na tři měsíce života v New Yorku.

Kolik jsem si naspořila předem?

Šetření mi nikdo moc nešlo. Ale na New York to bylo sakra potřeba i vzhledem k tomu, že jsem coby už nestudující nepobírala žádnou finanční podporu. Přitom jsem nechtěla sahat do úspor určených na hypotéku, což se mi povedlo. Jelikož jsem o svém přijetí na stáž v Českém centru věděla asi devět měsíců předem, měla jsem prostor si nezbytné dolárky naspořit. Nedělala jsem si detailní průzkum, kolik co stojí, spíš orientačně, kolik budu potřebovat na bydlení, dopravu po městě, jídlo, výlety. Dala jsem si za cíl mít k dispozici 150 000 korun, což se ukázalo jako trefný odhad. Jako benjamín ve světě finančního plánování jsem se musela pochválit.

Tabulka s náklady na stáž v New Yorku
Moje tabulka s náklady na stáž v New Yorku

Tabulku jsem si rozdělila na náklady ještě před odletem a potom jsem si každý měsíc značila, kolik a za co jsem zaplatila. To se mi zároveň odečítalo z měsíční kupičky. Bylo to poprvé, kdy jsem vážně cítila zodpovědnost, že nemůžu utratit víc, než jsem si pro daný účel nachystala. Sice jsem dál pracovala na své marketingové pozici a plnila pár dalších zakázek, ale měla jsem pozastavený živnostenský list. Tudíž jsem po dobu čtvrt roku nemohla fakturovat a žádné peníze mi nechodily. Když nepočítám 2 800 Kč za ten jeden týden, kdy jsem byla nahlášená na pracáku. V případě krize bych se určitě mohla obrátit na partnera, rodiče, vybrat z dlouhodobých úspor, ale tomu jsem se snažila vyhnout.

V New Yorku jsem měla být téměř přesně tři měsíce. Odlétala jsem 8. ledna a zpáteční letenku jsem měla na 6. dubna.

Tady jsou počáteční náklady v Kč:

letenka zpáteční Vídeň – USA (JFK) 11 993
zdravotní pojištění (Axa) 6 705
ESTA vízum 328,78

~ celkem tedy 19 026,78 Kč

Ze speciálních věcí, co jsem si kvůli cestě do USA pořizovala, to byl asi jenom multifunkční adaptér do zásuvky. Ten byl must have, ale dostala jsem ho jako dárek. Kupovali jsme tento. Stejně tak jsem měla zajištěný odvoz z Brna na vídeňské letiště a posléze i nazpět.

New York Central Park
New York patří k nejdražším městům světa a já si na něj odkládala tři čtvrtě roku.
Nájem

Co se bydlení týče, měla jsem mega štěstí. Jelikož jsem se předem znala s ředitelem centra Miroslavem Konvalinou, dal mi kontakt na Pavlu, bývalou ředitelku téhož centra. Ta teprve ten rok začala pronajímat pokoj v Queens. Za parádní cenu 800 dolarů. Co vím, dá se pokoj pronajmout i levněji, za 600 nebo 700 dolarů v Bronxu, nebo naopak za 900 dolarů v Brooklynu. Záleží na lokalitě a vašich požadavcích. Jelikož kurz se vždycky trochu lišil, platila jsem postupně za pronájem v Kč:

leden 18 829,6
únor 18 552,8
březen 19 004

Jelikož jsem pak kvůli nevítané koronavirové pandemii město opouštěla o tři týdny dřív, moje skvělá paní domácí mi část posledního nájmu vrátila. Konkrétně to tedy bylo:

vratka z březnového nájmu 9 568,8 Kč

~ náklady na bydlení proto celkově 46 817,6 Kč

Základní doprava

Z pohybu po New Yorku, obzvlášť když stojíte na americké půdě sotva pár desítek minut (to jsem ještě netušila, jak dlouho budu stepovat ve frontě na imigračním), jsem měla respekt. Navíc se dvěma kufry jsem si na spletité tunely metra netroufala. A tak jsem se pár týdnů před odletem spojila s jednou moc fajnovou newyorskou taxikářkou, která pravidelně vozila po nákupech návštěvu od nás ze Žďáru. Tahle návštěva chodí ke stejné kosmetičce jako já, a tak se Bella Taxi objevilo v mých kontaktech. Čas, místo a za kolik jsme si dohodly po WhatsAppu. Ona pak jen chuděra čekala před branami letiště, než jsem jí dala povel, že jsem prošla imigrační přepážkou a kráčím vstříc svému americkému snu. Protože jsem doma už několik měsíců poslouchala, jak se v Americe dává dýško alespoň 20 procent, tak jsem na to myslela hned ze začátku.

~ za jízdu z JFK do Queens jsem dala 2 278 Kč

Bylo mi pak od místních Čechů řečeno, že jsem jí tolik dávat nemusela, ale Bella byla skvělá, milá a zrovna si pořídila obří pohodlné SUV!

Taxikářka Bella a její bourák!
Taxikářka Bella a její bourák!

Měsíční lítačka na metro jak u nás na rok

Ještě večer po příjezdu jsem si skočila koupit měsíční kartičku na metro. Za žluto-modrou Metro Card moje peněženka zaplakala, když si automat schramstnul v Kč:

lednové jízdné 2 978,49
únorové jízdné 2 979,44
březnové jízdné 2 945,33

To by v Česku vystačilo skoro na rok. Ale co už. Zas to byla fajn čítárna, když se mi podařilo si cestou do práce nebo domů sednout. Zpětně byla jen škoda, že jsem si měsíční jízdenku na březen koupila jen přibližně týden předtím, než jsem zjistila, že musím kvůli viru z Číny pelášit domů předčasně a předplacenou taxu tak nevyužiju. Na radu kolegy z centra jsem metrokartičku nahlásila jako ztracenou s vidinou toho, že by mi mohly neprojeté peníze vrátit. Ale žádná záhadná suma od newyorského dopravního podniku se mi na účtu neobjevila.

~ náklady za metro se vyhouply na 8 903,26 Kč

Běžná spotřeba

Na měsíční výdaje jsem si vyhradila 20 000 Kč. Do toho jsem se musela vejít včetně výše zmíněných položek. Dál to tak bylo jídlo, drogerie/kosmetika, zábava, dárky, výlety. Snažila jsem se žít nízkonákladově, ale přitom vidět i zažít co nejvíc. Ani v Česku moc nepiju alkohol, což by se mi v amerických barech jinak dost prodražilo. Měl jsem jeden cider, co si vzpomínám, za nějakých 7 dolarů, a pak asi jen víno párkrát s Pavlou nebo na akcích, kterých jsme se coby stážistky účastnily.

bar New York
Raději utrácím za knížky než alkohol, ať jsem kdekoli.

Ani neulítávám na fast foodech, vařila jsem si a nosila obědy, nepotrpím si na limonády, energeťáky a nejím maso. Co je ovšem moje guilty pleasure, to je kafe. V New Yorku jsem měla tu výhodu, že jsme měli kávu k dispozici volně v práci, a návštěvy kaváren jsem si dopřávala spíš za odměnu. Nejlevnější bylo přitom kafe ze Starbucks (v přepočtu 90 korun, tudíž něco přes 4 dolary), jinak to bylo spíš 5 dolarů a víc (na české kačky od 100 do 120 korun za cappuccino nebo latté).

Výrazně vyšší cena za potraviny

Nejmarkantnější rozdíl oproti Česku jsem vnímala v potravinách. Někdy jsem nakupovala v menším obchodě kousek od našeho domu v Queens, obecně nejlepší ceny má řetězec Trader Joe’s, kterých bylo po městě několik. O něco dražší, ale i kvalitnější pak byl Whole Foods Market a jídlo se v Americe kupuje i v drogeriích, kde jsou ty ceny taky spíš vyšší.

kolik stojí potraviny New York
Za nákup potravin jsem obyčejně dala třikrát tolik než v Česku.

Každopádně mi paní pokladní vždycky namarkovala zhruba trojnásobnou cenu, než kolik bych platila v českém supermarketu. Tady když jdu nakupovat jen pro sebe na pár dní, zaplatím většinou kolem 500 korun. V New Yorku jsem za takový obyčejný nákup typu mléčné výrobky, pečivo, ovoce, zelenina a k tomu třeba olej nebo rýže, těstoviny, omáčka ve skleničce odevzdala kolem 1 500 Kč. Nesahala jsem vždycky po tom nejlevnějším a chtěla jsem ochutnat místní produkty. Zároveň jsem se ale snažila hledat výhodná balení nebo jsem do košíku přihodila něco, co bylo zrovna v akci.

Kultura a sport co nejstřídměji

Byla jsem dvakrát v kině. Jednou u nás v Queens, kdy lístek stál v přepočtu kolem 275 korun. Podruhé pak v centru, tak to bylo za asi 400 korun. Jinak jsem navštívila pár muzeí a výstav nebo představení, kde jsme nechávali většinou dobrovolný příspěvek, a pak jsme okukovali to, co bylo zadarmo. Výstřelkem, který za to rozhodně stál, byl muzikál Fantom Opery na Broadwayi.

kino New York
Lístky do kina jsou na Manhattanu dražší než v ostatních částech města.

Ceduli New York jsem za sebou nechala jenom jednou při polopracovní cestě do Washingtonu, kdy autobus tam a zpět vyšel na méně než 500 Kč a ubytko v hostelu zhruba podobně. Měli jsme pořízené jízdenky do Bostonu a Philadelphie, ale ty už jsme bohužel neprojely. Cenově to bylo taky v řádu stovek a myslím, že některou se nám podařilo stornovat.

Oproti mému předkoronavirovému životu v Česku jsem v New Yorku neutrácela za sport. Chodila jsem běhat, začala jsem pravidelně cvičit doma a párkrát jsem zašla na jógu nebo jinou lekci, které se dalo zúčastnit zdarma.

Co se týče dárků, poslala jsem několik pohledů. Sobě jsem si pořídila jenom knížky (protože to je to nejskladnější do kufru, že jo) a potom to byly víceméně drobnosti pro kamarády a rodinu, sladkosti nebo oblečení pro miminka v mém okolí.

Suma sumárum, toto byly mé ostatní měsíční výdaje:

leden 8 886,754
únor 14 919,206
půlka března 4 124,793

~ dohromady sečteno 27 930,753 Kč

A závěrečná suma?

~ za devět týdnů v New Yorku jsem utratila 104 956,393 Kč

Věřím tomu, že kdybych zůstala další tři týdny, platila plný březnový nájem a vyrazili bychom na naplánované cesty do dalších měst, tak bych se dostala na těch původně naplánovaných 150 000 korun.

Nutno poznamenat, že jsem nehradila žádné náklady za přebookovanou zpáteční letenku. Veškeré výdaje spojené s dřívějším odletem domů, což bylo v mém případě 10 570 korun, nám velkoryse zaplatilo České centrum, včetně taxi na letiště, kdy jsem zase povolala Bellu. (Kdybyste na ni někdo chtěl kontakt, napište mi. Když jsem s ní mluvila naposledy, nebyla vzhledem k situaci a dopravnímu byznysu moc optimistická, ale pevně doufám, že krizi přežila a jezdí dál.)

New York město
New York byl nemalou investicí, ale taky splněným snem.

Kolik si tedy na život v Big Apple nachystat? Zvažte délku pobytu, jestli během té doby budete mít příjmy, jak moc chcete cestovat i chodit po barech. New York není levná destinace, nicméně já nelituju jediné koruny, kterou mě tahle americká zkušenost stála, a klidně bych si ji střihla znovu.

Chcete si přečíst víc o New Yorku? Mrkněte na desítku věcí, co mě v prvních týdnech překvapily.

Pozitiva a negativa podivného roku 2020

Na začátku roku 2020 jsem si v diáři sepsala 10 cílů, kterých jsem chtěla do 31. prosince dosáhnout. Povedlo se mi splnit čtyři z nich. Poměrně mizerná bilance. Navíc se ani nemůžu bránit tím, že za nesplněnou šestku může ta potvora koronavirus. Nemůže, vina jde za mnou, za mými prioritami a mým jednáním. Ale i když mi všechny plány nevyšly, nepovažuju 2020 za nepovedený rok. Podařila se mi spousta jiných věcí, které mě potěšily, posunuly nebo poučily. Tady jsou a aby v tom byl balanc, přihazuju i několik nepříjemných překvapení toho tolik podivného roku, který si všichni budeme asi navždycky pamatovat.

POZITIVA 2020

Založila jsem blog!

Dlouholetý sen o vlastním prostoru pro psaní  jsem proměnila ve skutečnost hned na začátku roku 2020 s vidinou toho, že mám konečně pořádný námět na to, o čem chci povědět veřejnosti. O životě v New Yorku. Ten se kvůli příchodu pandemie bohužel smrsknul na dva měsíce a kousek místo plánovaného čtvrt roku. Ale nebýt odjezdu za velkou louži, tak byste tady ani dneska možná nic nečetli.

Přestěhovala jsem se načas do New Yorku.

Díky stáži v Českém centru New York jsem měla možnost zjistit, jaké to je bydlet a pracovat ve Velkém jablku. V obřím městě, které jsem znala jen z filmů a vyprávění. V ikonické metropoli, která mi i po návratu přijde vzdálená, jiná, dechberoucí, boží, inspirativní. Do níž jsem se zamilovala. S Evčou, která na stáži byla se mnou, si často posíláme fotky a videa New Yorku a vzdycháme si, jak bychom tam hned vyrazily znovu. Jsme v kontaktu i s ředitelem newyorského centra Miroslavem Konvalinou. Protože když čtu jeho příspěvky nebo zprávy, je to jako bych tam maličko zase byla.

New York 2020
Víc než dvouměsíční pobyt v New Yorku jednoznačně vítězí v zážitcích letošního roku.

Přeložila jsem dětskou knížku.

Pod názvem Ostrov pokladů si vybavím jeden víkend v pronajatém pokojíčku v Queens, který jsem strávila víceméně připoutaná k židli a stolu, abych stihla pondělní deadline překladu slavného dětského příběhu z pera Roberta Louise Stevensona. Nikdy jsem z angličtiny do češtiny nepřekládala knížku a patrně bych si na to netroufla, kdyby nešlo o text pro děti, kde přece jenom nebyla tak složitá slovní zásoba. I tak jsem ale k překladatelům začala chovat ještě větší obdiv. Práce s jazykem je pro mě zábava, ale po třech dnech měly dost moje mozkové závity i prsty, co desítky hodin běhaly po klávesnici.

Přiučila jsem se, jak řešit marketing v krizi.

I v New Yorku jsem stále na kratší úvazek pracovala pro Foreigners. A březen, kdy ze dne na den přicházela tvrdší opatření, byl naprosto šílený. Já jsem se v Americe budila, když v Česku už zas padala nová rozhodnutí, na která bylo nutné reagovat. Jak obsahově, tedy informovat cizince pomocí článků a příspěvků na sociálních sítích, tak marketingově ve smyslu cílení. Zavřeli nám hranice, tudíž nám přestali přijíždět klienti a my jsme najednou museli změnit velkou část marketingové strategie. Vedení firmy mi v tomhle bylo velkou oporou, spousta nápadů vzešla od nich a společně jsme jarní i podzimní vlnu přestáli. Já si z toho kromě konkrétních postupů a nově zavedených systémů odnesla hlavně to, že je potřeba jednat, makat, hledat nové příležitosti. A tím maximálně přispívat k tomu, abychom jako firma přežili.

Odjela jsem na jógový víkend, kde jsem nikoho neznala.

Miluju jógu. Tak jsem si řekla, že zas trochu vystoupím z komfortní zóny a přihlásila jsem se na jógový víkend, který na chalupě v lesích u Berouna uspořádala Verča Emča. Vyrazila jsem tak strávit dva dny s organizátorkami, které jsem znala pouze přes Instagram, a účastnicemi, o nichž jsem nevěděla zhola nic. Bylo to parádní. Všechny jsme totiž byly podobně naladěné, s podobnými životními hodnotami. A když na nás s Barčou, kterou jsem předtím nikdy neviděla, zbyla manželská postel, byl to přinejmenším super bonus, že se mi tahle slečna vloudila do života. Všechny holky byly přátelské, otevřené, výjimečné. Celý víkend se i díky letnímu počasí jak z katalogu a úžasným lekcím jógy od Andrejky Mokrejšové vyvedl na jedničku.

jóga víkend u Berouna
Holčičí jóga víkend u Berouna byl pecka!

Objevovali jsme krásy Luhačovic.

Dovoleným rok 2020 moc nepřál, tak jsem ráda, že jsme si ukrojili alespoň týden v srpnu a ubytovali se v nádherném lázeňském městečku Luhačovice. Dlouho jsme spali, já jsem tam po běhu zaháněla žízeň minerálním pramenem, vyrazili jsme na túru a taky ukuchtili nejlepší řízky ever. Neb na dovolené jsem konečně našla čas trochu vařit. 

lázlázeňská kolonáda Luhačovice
U kafíčka na lázeňské kolonádě v Luhačovicích se nádherně odpočívalo.

Podívala jsem se na víkend do Plzně.

Čtvrté největší město republiky a já tam nikdy nebyla. Tak jsem to letos napravila a vyrazila s kamarádkou na bájo víkend, kdy jsme obešly, co jsme mohly a probraly, co šlo. Užívala jsem si ranní běh v jiném prostředí a domů přivezla pivní suvenýry. 

víkend Plzeň věž
Užila jsem si víkendovou Plzeň.

Namotivovala jsem se na kurzu Tvůrčího psaní.

Na doporučení Verči jsem v září 2020 absolvovala kurz Tvůrčího psaní 2.0 ve Skautském institutu v Praze. Jako blogger, aktivní uživatel sociálních sítí, šéf marketingu a dá-li Bůh jednou i spisovatel vím, že na sobě co se textování týče musím pracovat. Potřebuju čas od času nakopnout a uměla se nad textem zamyslet jinak, abych pořád nepsala to samé. Osmihodinovka pod taktovkou Reného Nekudy a Michelle Losekoot byla bomba. Spala jsem na ten den sotva pár hodin, a přesto jsem celou dobu měla oči dokořán a uši nastražené, aby mi nic neuniklo. Od té doby kudy chodím, tam všem pisálkům tohle tvůrčí odpoledne doporučuju a řada lidí z mého úkolí už se přihlásila. Akorát s termíny zamíchala vládní nařízení, tak nevím, kdy se uskuteční další, ale určitě je checkujte tady.

Snažíme se ukázat, kudy kráčet Úspěchu naproti.

V létě mě oslovila akční kamarádka Simča, abych jí spravovala kanál na Instagramu, kde bude předávat své zkušenosti jakožto podnikatelka a motivovat sledující, aby se vydali na cestu za úspěchem. Ať už to pro každého znamená cokoli. Vyklubal se z toho miniprojekt, který mě baví a vidím v něm potenciál inspirovat ostatní k tomu, co chtějí dokázat.

Úspěchu naproti
Vypustily jsme ven motivační projekt Úspěchu naproti.

Naskočila jsem do veslice Voices in Rowing.

Jednou z nových výzev roku 2020 je i role editora a mediálního agenta startupu Voices in Rowing. Ten se zrodil pod rukama veslařky Daniely Nacházelové, dvojnásobné účastnice naší Letní žurnalistické školy. Ve své první knize Women’s Voices in Rowing Daniela vydala rozhovory se čtrnácti význačnými ženami světového veslování. A mně je ctí, že jsem dostala příležitost být součástí a starat se především o propagaci knížky.

Jsem editorkou a mediálním agentem knížky Women’s Voices in Rowing.

Stala se ze mě moderátorka amerického fotbalu.

Překvapivou pracovní zkušenost jsem zažila poté, co jsem zareagovala na příspěvek ve facebookové skupině, kde členka hledala náhradu na jednodenní moderování v Polsku. To jsem ještě netušila, že se jedná o sport, který jsem v životě nehrála a jehož pravidla jsou složitější než já sama – americký fotbal. Ale protože mám pro strach uděláno a doma Američana, který tuhle prazvláštní kopanou zkoušel a pravidelně ji sleduje, tak jsem se nezalekla a v pátek v noci už nasedala do autobusu do polské Varšavy… Akce se vydařila a já jsem pak moderovala ještě jednou, v Brně. Pravidla hry jsou pro mě dodneška španělskou vesnicí, ale základy už chytám a všichni kolem jsou shovívaví a nápomocní.

moderátorka americký fotbal Varšava
V Polsku jsem moderovala přímý přenos amerického fotbalu.

Povýšila jsem na Head of PR & Marketing.

Když jsem před více než čtyřmi lety nastupovala na pozici PR manažerky do Foreigners, netušila jsem, jaká to bude jízda, jak se budu každý den učit něco nového, postupně si budovat větší tým a jakspolečně s firmou budu růst. Letošní rok pro nás byl velkou zkouškou a já jsem nesmírně ráda, že jsme ji ustáli. Vážím si práce, kde mám hodně volnosti a prostoru pro realizaci, kde mi důvěřují, podporují moje silné stránky a dávají mi zpětnou vazbu. A tak zčistajasna na konci roku 2020 přišlo povýšení. Proměnila jsem se v hlavu marketingu, dostala jsem plaketu, krásnou kytici a hlavně potvrzení, že to, co dělám, má smysl a přináší výsledky.

povýšení head of pr & marketing v roce 2020
V e-mailovém podpisu mám teď Head of PR & Marketing.

Denně se hýbu a baví mě to.

Strava mi pro tento rok hlásí téměř 1000 uběhnutých kilometrů. Pokořila jsem desetikilometrovou hranici a běhám všude, kde je to možné. Nevynechala jsem jediný den, kdy bych neběhala, nešla na jógu, neprojela se na kole nebo necvičila doma – i když to někdy byla jen patnáctiminutovka pilates nebo sada cviků na břišáky. Sportovní aktivity patří k mému běžnému dennímu režimu a já jsem vděčná, že moje tělo s tím souhlasí a že se díky tomu cítím dobře.

sportovní aktivity 2020
Pohyb mě provázel každým dnem roku 2020.

Neutratila jsem tolik peněz za oblečení.

Jelikož jsem nejdřív byla v Americe s naplánovaným budgetem a pak většinu času doma, oproti předchozím letům jsem si koupila výrazně méně oblečení. A když už jsem se rozhodla nakupovat, tak jsem spíš investovala do sportovních svršků, kde jsem šatník neobnovovala už řádku let.

NEGATIVA 2020

Musela jsem z Ameriky domů dřív.

Kvůli šíření koronaviru jsem se z vysněného New Yorku musela vrátit o tři týdny dřív. Přitom jsme měly s kolegyňkami koupenou jízdenku do Filadelfie, do Bostonu, chtěly jsme navštívit Yale… A vůbec, užít si jarních radovánek ve městě, které nikdy nespí. Nestalo se. Ovšem jsem rozhodnutá si ten americký dluh jednou vybrat.

Přes rok jsem neviděla babičku.

Jedna z mých babiček je ten typ seniora, který denně sleduje koronavirové zprávy a opravdu se bojí. Fakt není zdravé a prospěšné se tolik fixovat na to, co sdělují média, ale opatrnost jí pochopitelně nezazlívám. Jako téměř osmdesátiletá patří k rizikové skupině a já bych si nikdy neodpustila, kdybych jí způsobila jakékoli zdravotní potíže. A tak jsem za ní nejela ani po antigenních testech, které mi vyšly negativní. Pro jistotu. Voláme si, poslala jsem jí vánoční pohled, ale nic z toho osobní kontakt nevynahradí.

Ukradli mi kolo.

Uzamčené za domem, kam běžný kolemjdoucí nevidí… Bylo mu osm let a prodrandili jsme spolu nesčetně cest za poznáním i do práce, do kaváren, na návštěvy… Byl to můj hlavní dopravní prostředek a když jsem v jedno podzimní ráno našla ušmiknutý zámek bez kola, bylo mi fakt strašně líto, jak jsou lidí zlí a berou si, co jim nepatří. Všechno jsem nahlásila, na policii sepsala protokol, ale už v tu chvíli mi bylo jasné, že svůj bicykl nikdy znovu neuvidím. A protože na všem hledám to pozitivní, tak jsem vděčná, že mi ten zloděj kolo vzal až na konci září a ne třeba v červnu.

luca friday kolo
Nedobrovolně jsem se rozloučila se svým osmiletým kolem.

Nemáme jídelní stůl.

Loni na Silvestra jsme se přestěhovali do bytu, kde máme konečně ložnici a taky víc než jeden stůl. Ale u toho jídelního jsem stihla jíst zhruba týden. Pak jsem odlétala a po návratu už se na něm vzhledem k lockdownu a povinnému home officu zabydlel monitor s klávesnicí jistého technical writera… Přítel pracuje v korporátu, kde mají práci z domu nařízenou až někdy do půlky příštího roku. Takže já pracuju na gauči a na konferenčním stolku střídám laptop talířem… Záda to zatím zvládají, ale těším se, až se jednou doma zase najíme normálně naproti sobě.

Zakázali nám pracovat z kaváren.

S radostí si otevřu notebook v kavárně a pracuju. Dobré kafe, cinkání nádobí, syčení páry z kávovaru, špitot od okolních stolků… Je to prostředí, kde se soustředím a jsem produktivní. Toho jsem si letos moc neužila, ale zase na druhou stranu domácí hrnek s kávou mě stojí o dost míň.

Neodjeli jsme na tradiční vánoční výlet.

Poslední roky jsme v prosinci nebo o Vánocích vždycky na pár dní prchli nasát zimní atmosféru do některé z nedalekých zemí. Procházeli jsme si vánoční trhy ve Vídni, objevovali předvánoční kouzlo Krakowa, předloni jsme si dali krátkou dovolenou v Budapešti, minulý rok jsme zamířili do Lince. O letošním vánočním volnu byly topovými destinacemi rozzářená Světlá nad Sázavou a slámový betlém v Pozořicích. Tak aspoň ušetříme za benzín.

Cestování o Vánocích 2020 se smrsklo na blízké okolí.
Letos jsme vánoční cestování museli omezit na blízké okolí.

NĚCO URČITĚ VYŠLO

Není každý rok posvícení. Ale je fajn se ohlédnout, co se nám za těch dvanáct měsíců vydařilo. Jsem si jistá, že tam vždycky cosi bude. I kdyby to bylo „jenom“ to, že jsme zdraví, máme práci, rodinu, přátele, střechu nad hlavou. A jestli sníme a přejeme si, jestli něco chceme nebo naopak nechceme, tak se to nezmění jako mávnutím kouzelného proutku na přelomu roku. Nicméně je to perfektní startovní čára.

Já si své neuskutečněné plány z 2020 jdu přepsat na novou stránku – a půjdu si za nimi dál. Co uděláte s těmi vašimi?

Užijte si novoroční oslavy a ať vám 2021 vyjde podle vašich představ!

New York versus Česko, díl druhý

Po měsíci v Americe, konkrétně v New Yorku, jsem sepsala deset specifik, která mě při našem sžívání se nejvíc překvapila. Postupně jsem pochopitelně nacházela další a další. Jako třeba že výraz mezzanine neoznačuje brněnskými studenty běžně okupovanou kavárnu nebo že formát papíru A4 není stejně velký jako ten u nás. Tyto odlišnosti jsem rozdělila do sedmi kategorií a do hned do té první jsem zařadila svůj jediný americký nepříjemný zážitek.

(1) Policie na každém rohu

Už před cestou do Spojených států mi bylo řečeno, že strážců zákona tam ulicemi krouží mnohem víc, než jak jsme zvyklí z naší malé české zemičky. Pochopitelně. Konkrétně New York je obrovské město a lidí s všemožnými úmysly je tam habaděj. Však je to znázorněno ve spoustě filmů, jak i za bílého dne se loupí, krade a střílí. Naposledy mi vyvstane na mysli dokumentární série podle pravdivých událostí When They See Us, kdy došlo k vraždě běžkyně v nočním Central Parku. Ale strach jsem si nepřipouštěla, jako při žádných mých cestách, protože to bych nikdy nikam nejela. Navíc už asi patnáct let se New York řadí mezi pětadvacet nejbezpečnějších amerických měst. I když v noci bych do Central Parku nešla!

A vážně, bílo-modrá auta označená NYPD (New York Police Department) mě od prvního dne chůze ulicemi a avenues města míjela co pár kroků, skoro tak často jako legendární newyorské žluté taxíky. Jedna policejní stanice stála jen blok od mého bydlení v Queens, tak i cestou na metro jsem většinou na pár zástupců policejního sboru narazila. 

Dvakrát jsem zahlédla situaci, kdy policisté v New Yorku zasahovali. Nebo teda spíš postávali a čekali. Při jedné z nich se mně samotné přihodilo něco, bez čeho bych se klidně obešla, a je to asi jediná negativní minivzpomínka, kterou jsem si z Gothamu a Ameriky vůbec odvezla.

nepříjemný zážitek z metra
Můj jediný negativní zážitek z New Yorku se odehrál na schodech do metra.
Kapsář v metru

Rozpojily jsme se s kamarádkou Martinou na Columbus Circle, rušném kruhovém objezdu na jihozápadním okraji Central Parku. Ona šla do muzea a já jela s nákupem domů. S batohem plným jídla a malou kabelkou, kterou jsem nosila vždycky natočenou dopředu a často na ní nechávala ruku, jsem si to rázovala po schodech dolů do metra. Vtom se po mně někdo zezadu sápe, tlačí na batoh. Rychle se otočím a tam mladý borec s bílými drátovými sluchátky, který křičí NA MNĚ, že jsem mu sluchátka strhla, zamotala se do nich a tím ho málem uškrtila. Byla jsem z toho tak vyjevená, že jsem ve finále řekla něco jako „sorry” a kvapně, vcelku roztřeseně, pokračovala svou cestou. Přitom bylo odpoledne a kolem nás kupa lidí.

Ten kluk pak na nástupišti čekal opodál, jakoby nic. Vlevo od nás postávalo v kroužku asi pět policistů, mezi nimi vysoká černoška a před ní jsem zahlédla kapky krve. Netušila jsem, co se tam stalo, rozdýchávala jsem vlastní zážitek a rozebírala v hlavě, co se právě událo. Nenapadlo mě těm policistům borce nahlásit nebo jsem možná spíš neměla dost odvahy, nevím. Pořád jsem to v sobě zpracovávala a až později jsem si přiznala, že to fakt byl zlodějský trik a že se mě někdo pokusil okrást. Naštěstí se mu to nepodařilo a díkybohu jsem pak už nic podobného nezažila. Ale dodneška tu scénu vidím a musím říct, že mi chvíli trvalo, než jsem se na tu stanici odvážila znovu.

Zatčení u nás v Queens

Podruhé jsem měla tu čest vidět newyorské policisty v akci jednu neděli, když jsem šla dopoledne běhat. Dole v lobby našeho domu jich zase stálo asi pět nebo šest dokola. Takové skupinky jsou normální vzhledem k tomu, že v Americe je povolené vlastnit a nosit zbraň, tak se častěji něco semele, a je třeba mít na místě více zasahujících. Tito drželi v želízkách mladou holku. Moc jsem neokouněla a šla si po svých, a když jsem doběhla zpátky, už tam nebyli. Moje paní domácí Pavla pak byla celkem překvapená, že se toto v Queens prý moc často neděje. Za mě to vypadalo na nezákonné držení drog nebo něco podobného a na pocitu bezpečí mi to neubralo.

dýško v restaurci 20 procent
Spropitné se v Americe dává vyšší než u nás.

(2) Dýško v Americe přibližně 20 procent

Na to, že v restauracích se nemůžu chovat zagroškudla, mě přítel připravoval několik měsíců. Už od našich prvních návštěv v bister a kaváren v Česku jsem vnímala, že dává spropitné daleko vyšší než já. Kdyby měl dát méně, tak se sám za sebe stydí. Což teď úplně chápu, vyrostl v tom. V Americe je slušností a pravidlem nechávat lidem ve službách na dýšku nejméně 15 až 20 procent. Například číšníci mají minimální plat a počítá se, že si vydělají na spropitném. Jelikož jsem byla v New Yorku na neplacené stáži a ceny tam opravdu nejsou nízké, na posezení v restauraci jsem byla všehovšudy čtyřikrát. Z toho třikrát za mě platil někdo jiný 🙂 Spíš jsem navštívila několik kaváren a tam jsem doporučené dolary k útratě přidala, stejně jako když jsem párkrát jela taxíkem.

Co se restaurací i kavárenských podniků v Americe týče, rozdílné je samozřejmě i to, že se hned od dveří neženete k volnému stolu, ale čekáte, až budete usazeni. To už ale beru za dost profláklé a kupodivu jsem si to vždycky uvědomila. Narozdíl třeba od toho, že jsem si v taxíku sedla dopředu, ehm.

(3) Malý newyorský slovníček

Podobně jako má Londýn svůj specifický název tube pro metro, newyorským podzemím (i nadzemím) se prohání jedině subway. Musím uznat, žes tím mám do dneška trochu problém, asi tak jako neříkat pražským tramvajím šaliny.

Na výtazích v metru na mě sem tam vykoukl nápis mezzanine, který ve mě pokaždé evokoval studentskou kavárnu u Fakulty sociálních studií v Brně. Ale v tom newyorském mezzanine bych se kávy nejspíš nedočkala. Označuje se tak jakési mezipatro. Je to první úroveň pod ulicí nebo ta mezi ulicí a nástupištěm, tudíž část, kde nestaví metro, ale využíváte jí k tranzitu mezi linkami a směry.

Výtah do mezzanine v newyorském metru

Když už jsme u té angličtiny, tak od přítele jsem zvyklá říkat toaletě bathroom. Až v Americe jsem si uvědomila, že se používá i slovíčko restroom, jež najdete napsané na dveřích místo známého WC.

Jak už jsem psala v příspěvku o náplni mé stáže v Českém centru New York, nejvíc jsem si považovala toho, že můžu denně procvičovat angličtinu. A to jak psanou při tvoření nejrůznějších marketingových textů, tak mluvenou při akcích, které jsme před pandemií koronaviru v České národní budově pořádali. Vesměs jsem neměla problém příchozím Američanům nebo Čechoameričanům rozumět, ale na čem jsem pohasínala, to byl rychlý spelling. 

(4) Hbité hláskování od rodilců

S kolegyňkami jsme před uvedením do kinosálu nebo velkého sálu vítaly hosty a odškrtávaly si je dle jmen z registračního seznamu. Návštěvníci byli zvyklí svižně říct své příjmení a vzápětí jej, jak když bičem mrská, odhláskovat. Zatímco ke mně teprve doputovala první část. U jmen, která jsem už někdy v životě slyšela, typu Duncan, Edmonds, Goldsmith nebo třeba Zucker to bylo v pohodě. Ovšem když to byli hosté s ne úplně rozšířenými a složitějšími jmény, tak jsem musela požádat o zopakování třeba i dvakrát. Nejlepší ale bylo, že oni už evidentně znali postup, a často si to své jméno v seznamu hledali sami. A vypadali s tím úplně v pohodě.

Opravdová zkouška přišla, když k nám do kanceláře volala paní a chtěla si ověřit, že je přihlášená na danou událost. Nevzpomínám si, jak se jmenovala, ale i když jsem si ta písmenka psala na papír, nebyla jsem schopná jí porozumět, a doptávala jsem se snad pětkrát. Jí už taky docházela trpělivost a žádala, jestli může mluvit s někým jiným. To jsem se hanbou skoro propadala. Nakonec jsem tomu dala ještě pokus a vyšlo to. Paní zaregistrovaná byla a telefonát jsme ukončily na docela dobré emoci. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem telefon nevnutila do ruky kolegyni a zvládla to, i když s oroseným čelem a pocitem, že větší propadák už jsem dlouho nezažila. A to jsem na své anglické hláskování byla vždycky hrdá, i přítel mě chválil. No, asi byl emočně ovlivněn, a já rozhodně mám v čem se zlepšovat.

formát A4 v Americe
Formát papíru A4 v Americe je jiný než v Česku.

(5) Není A4 jako A4

Jako asi v každé kanceláři, jsme běžně tiskli. Tiskové zprávy na kontrolu, seznamy přihlášených, cedulky při organizací akcí a spoustu dalšího. Někdy se mi dole nevytiskl kust textu. Nebo mi pak papír nešel zasunout do eurofolie velikosti A4. Ouha. Zatímco u nás v Česku využíváme pro formát papíru A4 mezinárodní velikost 210 milimetrů šířky na 297 milimetrů délky, v Americe se tento model neuchytil. Asi nejbližší je rozměr takzvaného letter, jenž činí 215,9 na 279,4 milimetrů. Ve Spojených státech, Kanadě a Mexiku vám tak z tiskárny vyjede papír o trochu širší a kratší.

(6) Topení a jeho ustavičné sss

Toto byl šok hned z prvního dne, na který jsem si ale zvykla doslova za pár hodin. Syčící topení. V okamžiku, kdy jsem otevřela dveře svého pronajatého bydlení v Queens, jsem slyšela sykot, jako kdyby někde unikal plyn. Po chvilce pídění jsem zjistila, že zvuk přichází od topení, aniž by někde něco kapalo nebo bylo cítit. Je to prostě normální. Newyorské topení syčí, někdy víc, někdy míň, někdy zmlkne. Na druhou stranu funguje. A to pro mě s ohledem na zimní roční období vládnoucí venku za okny bylo nejdůležitější.

(7) Jména se na kelímky tisknou

V mém prvním článku tady na blogu jsem zmiňovala, že jsem o Americe přemýšlela jako o zemi, kde si už řadu let před námi lidé kupovali kávu s sebou. A jako první se mi samozřejmě vybaví bílý kelímek se zeleným logem Starbucks. V Česku si na něj občas zajdu – chutná mi a hlavně tam berou stravenky a vrací na ně, což je výhodné 🙂 V New Yorku jsem kafíčkování minimalizovala, protože budget. Ale Starbucks jsem vyzkoušet musela. Poprvé to bylo ve Washingtonu a podruhé pak na začátku nedělního výletu ve Washington Heights. Kromě daleko vyšší ceny (přes pět dolarů, tedy víc než 125 korun za tall velikost) jsem objevila ještě jeden rozdíl. V Americe se s tím nepářou a jména na kelímku vyjedou na malém papírku vytištěná. Jasně, je to pohotovější, ale takhle vám tam přece barista nenamaluje srdíčko…?

Zajímá vás, jak se České centrum New York potýká s koronavirovou pandemií a kdy se Česká národní budova na Manhattanu znovu rozezvučí lidským mumrajem? Přečtěte si rozhovor s ředitelem Českého centra Miroslavem Konvalinou.

České centrum New York našlo cestu, jak dělat veřejnou diplomacii online

Také České centrum New York, kde jsem byla letos na pracovní stáži, muselo pohotově reagovat na pandemii koronaviru a přesunout ze dne na den své aktivity z offline světa do toho onlinového. Část týmu se přesunula zpátky do České republiky, včetně ředitele Českého centra, Miroslava Konvaliny. Jaké to je řídit kulturní instituci přes oceán a co je jednou z největších výzev? Jaký program teď České centrum nabízí a kdy prostory na Manhattanu znovu ožijí? Nejenom o tom je náš rozhovor.

K Miroslavu Konvalinovi Amerika neoddělitelně patří. Kromě studia žurnalistiky a politologie na univerzitě v Missouri působil ve Washingtonu čtyři roky jako zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu a později sedm let vedl Americké centrum v Praze. Na šéfovskou pozici Českého centra New York nastoupil loni na jaře. „Ti, kdo přijedou do New Yorku po koronavirové krizi jako první, budou určitě srdcaři, kteří se nebojí dobrodružství,“ je přesvědčen.

Miroslav Konvalina a Yemi
Miroslav Konvalina a tanečník Yemi A.D. v České národní budově na Manhattanu.
Mirku, co tě přivedlo k práci v Českém centru a kdo jsou tvoji kolegové?

Byl to můj mnohaletý sen dělat veřejnou diplomacii pro Čechy v Americe, když jsem ji předtím dělal tolik let pro Američany v Česku. Poštěstilo se mi dát dohromady tým snů, čtveřici spolupracovníků, která se bezvadně doplňuje a práce je těší stejně jako mě. Navíc jsou sami výborní i ve svých uměleckých oborech, ať už je to výtvarné umění, fotografie, překladatelství. Během podzimu, kdy u nás byli například Spirituál kvintet nebo kapela Garáž, vedení Národního muzea či herci Honza Potměšil a Tomáš Karger, jsme si ověřili, že umíme malé i velké akce od střechy, přes velký sál, galerii až po kino a ještě k tomu stíháme knihovnu a výuku češtiny. Máme k dispozici nádherné prostory historické České národní budovy, což je naše obrovská přednost, ale jsme branou české kultury i dál do Ameriky.  

Jaké akce České centrum uspořádalo v první třetině tohoto roku – v době předkoronavirové?

Netuše nic o pandemii, která se v té době rodila daleko od nás, jsme na rok 2020 připravili ambiciózní program včetně řady docela velkých jazzových, rockových i tradičních koncertů, více než pět výstav a rozsáhlé multižánrové programy: třeba s Metropolitní operou o Leoši Janáčkovi nebo projekt Šílený hedvábník Uměleckoprůmyslového muzea. Měla tu být rozsáhlá módní přehlídka studentů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (UMPRUM) a pak i výstava šperků studentů stejné školy.

Do poloviny března jsme toho stihli dost, především lednový galavečer k 75. výročí konce 2. světové války v Evropě s výstavou, recepcí a koncertem. Na pozvání města Plzeň dorazili veteráni, kterým je hodně přes devadesát let, a společně se svými rodinami a například i s vnukem generála Pattona si užili večer v nabité galerii a poté v koncertním sále. Jsme rád, že jsme stihli vystoupení Michala Hrůzy, poctu režisérovi Vojtěchu Jasnému a básníkovi Ivanu Blatnému či dvě Science Café s českými vědci. Jen tak tak jsme ještě v únoru udělali s režiséry z Česka a Rumunska přehlídku dokumentárních filmů Ozvěny Jihlavy.

Spirituál kvintet New York
Loni na podzim ve velkém sále České národní budovy vystoupil Spirituál kvintet.
Kdy konkrétně České centrum pocítilo pandemii koronaviru a s ní spojená omezení, zákazy, útlum cestování?

Jakmile byl ve státě New York v první polovině března 2020 vyhlášen nouzový stav, tak nám bylo jasné, že se musíme mít maximálně na pozoru a společně s Generálním konzulátem v New Yorku a krajanskými organizacemi v České národní budově včas a adekvátně reagovat na hrozící rizika. To, že nebude stačit nakoupit roušky a dezinfekci, jsme poznali z prvních vystoupení newyorského guvernéra Maria Cuoma. Měli jsme na 12. března 2020 připravenou velkou vernisáž s brněnskými hosty z Památníku Leoše Janáčka, v ledničce víno dodané na recepci samotnou Metropolitní operou a já seděl v letadle z Prahy, abych to vše stihl.

Během několika hodin jsme rozhodli, že se zahájení výstavy s koncertem pro více než stovku lidí ruší. Postavili jsme místo toho kameru a odvysílali vernisáž živě na Facebooku. Vidělo ji přes dva tisíce lidí a byl to náš první program, ve kterém nehrál online přenos druhé housle, ale ty první. Druhý den už jsme začali evakuovat z New Yorku umělce, stážisty, část personálu a České centrum se po dohodě s Generálním konzulátem New York uzavřelo pro veřejnost.

To si jako jedna ze stážistek moc dobře pamatuju a bylo mi ctí, že jsme ještě společně zvládli vernisáž odvysílat. Jak jsi to vnímal ty sám? Kdy ty jsi začal tušit, že brzy bude všechno jinak?

Asi nejsem sám, kdo má v pokročilejším věku malé děti, starší členy rodiny a hodně o globálních věcech přemýšlí. Pro mě byla alarmující už loni zpráva o tom, že lidstvo podle vědců překročilo pomyslnou hranici, kdy je příroda ještě schopná se sama uzdravit, vrátit se do přijatelného stavu.

Cestuji jako reportér třicet let po světě, byl jsem skoro všude a mohu srovnávat a lépe předvídat. Přitom sleduji zprávy a diskuze v OSN v New Yorku, kde se o klimatických změnách často mluví včetně důsledků, které to už má. K tomu si čtu v New York Times a vidím sám ve velkém okolo sebe, jak jsme nepoučitelní. Velké civilizace něco podcení, a když už z toho není cesty zpět, začne je to ničit. Vědci říkají, že přijdou další viry, bude víc sucha a větší extrémy počasí a na lidstvo to vyvine obrovský tlak. Nepochybuji, že se přizpůsobíme, nepochybuji, že to zvládneme, ale cena bude vysoká, a dokud nám nedojde, že se přizpůsobit musíme my, tak nám bude příroda dávat další lekce. Dojde to každému z nás, až se ho to dotkne osobně, jeho a jeho rodiny, jeho vesnice, města i země.

Rozumím. Jak teď fungujete jako tým, když část vás je v Česku, část v USA?

Vyhodnotili jsme situaci tak, že New York projde mimořádnou situací, na niž nejsme všichni připraveni, a budeme muset České centrum uzavřít. V té době to tu udělaly všechny významné kulturní instituce, sportovní podniky i univerzity. Pro práci z domova a navíc na dvou kontinentech zároveň jsme si zvolili jasná pravidla docházky, komunikace, sdílení informací a evidence dosažených výsledků. Tím jsme zabránili, aby na home office došlo k postupnému rozvolňování a levá ruka našeho týmu nevěděla, co dělá pravá.

Podařilo se nám hned naskočit do online programingu, bez dlouhého přechodného období. Učíme se za pochodu nové technologie, cílení na nová publika, ale také osobní disciplíně a udržení tahu na branku. Z komunikace s kolegy z ostatních evropských kulturních center v New Yorku se zdá, že jsme získali určitý náskok a v nápadech na nové obsahy a formy jsme v čele dění. Navíc se nám jako pole působnosti odkryla celá Severní Amerika. Už nečekáme, kdo zavítá do České národní budovy na Manhattanu, ale čekáme na online hosty z Houstonu, San Diega, Miami nebo St. Louis a Montrealu.

Petráček a Konvalina
Jaderný fyzik a rektor ČVUT Vojtěch Petráček byl jedním z přednášejících v Českém centru New York.
Jakou jste tedy zvolili strategii, když vaší hlavní činností je pořádat akce a zvát hosty do České národní budovy, která je nyní zavřená?

Kultura bude nezbytná k tomu, abychom strádání, které nás nesporně ještě čeká, společně a v míru překonali. Pro nás je nejpodstatnější vcítit se do Američanů, kteří s námi procházejí tímto extrémně těžkým obdobím, a nabídnout společnou naději. Ukázat v kultuře možné cesty, kterými se umělci ve Spojených státech i v Evropě vydávají. Nepřestáváme zprostředkovávat to nejlepší z české kultury, ale v této době také z vědy, technologií a inovací. Představili jsme opakovaně, jak Česko šilo roušky, ale také, jak se vědci snažili vyvíjet obličejové masky, štíty a roboty pro testování vzorků pro lidi v první linii. Každý týden vydáváme newsletter, ve kterém kromě našich online programů najdou čtenáři také vzkazy od umělců, kteří na New York a na Ameriku obecně, myslí.

Jak tento projekt rozhovorů s umělci vznikl?

New York je v řadě uměleckých oborů místem, kde jako umělec chcete být, protože tady se dějí ty nejdůležitější věci. Je magnetem pro umělce i neumělce, někdo přijede na rok a zůstane deset let, někdo celý život, jiný se sem pravidelně vrací. Zajímavé je, že většinou až po první cestě z New Yorku domů si uvědomí, co mu tato návštěva dala a proč by se chtěl vrátit znovu a znovu. V době této zdravotní krize jsme oslovili nejprve výtvarné umělce a pak i hudebníky s tím, aby se s námi podělili o své pocity, jak to, co prožívají, ovlivňuje jejich tvorbu i život a jak k tomu přistupují. Ty rozhovory jsem vymyslel s cílem vcítit se do současného New Yorku přes osobnosti, které jsou nám blízké. Vede je kolega Marek Milde a jsou nesmírně inspirativní.

Jak komunikujete s umělci, kteří u vás měli vystupovat? Jedete podle plánu a jenom jejich koncerty a přednášky přesouváte do onlinu nebo oslovujete nové hosty?

S každým to řešíme individuálně. Někteří nám hned sami nabízejí plnou online verzi svého vystoupení, jiní pošlou ukázku a těší se na skutečnou akci. Další se s námi domluví na přeložení letenek nebo řešení situace později, až bude jasněji, co nám koronavir dovolí. Až na výjimky ustaly emaily a telefonáty s návrhy nových programů situovaných do kamenných budov v New Yorku, což je pochopitelné. Těch neznámých je opravdu hodně. V budoucnu bude na prvním místě bezpečnost umělců, diváků i našich zaměstnanců, na druhém místě ekonomická situace a možnosti, které nám zůstanou poté, co i naši partneři začnou šetřit. Vždy se ale možnosti prezentace české kultury najdou. Ti, kdo přijedou do New Yorku jako první po koronavirové krizi, budou určitě srdcaři, kteří se nebojí dobrodružství.

Kde mohou lidé vaše online akce sledovat?

Myslím, že velkou renesanci zažívá Facebook, a díky možnostem sdílení videí také Instagram. Velmi rychle jsme si zvykli na jednoduchost aplikace ZOOM, ale nemyslím si, že je to konečné řešení pro přenos živých, zejména diskuzních programů, online. Česká centra jsou v 25 zemích světa a v každé to bude trochu jiné, takže například v hledání nejvhodnější podcastové platformy půjdeme asi cestou, že jich využijeme více.

Jsou vaše streamy spíš pro české publikum v Americe nebo Američany tady v Česku?

České centrum připravuje programy především pro občany Spojených států, případně Kanady. Zda mají české kořeny nebo mají k České republice z nějakých důvodů blízko, je také velmi důležité.

Miroslav Konvalina v kinosále České národní budovy s Marthou Issovou a Davidem Ondříčkem.
Jak se o nabídce Českého centra dozvídá veřejnost?

Zasažení vytipovaných cílových skupin, nabídka určitých programů a komunikace s publikem jsou pro nás každodenní výzvou. I při obrovských možnostech sociálních médií, sofistikovaného rozesílání newsletterů a údržbě kvalitního webu není snadné, bez vynaložení větších finančních prostředků, nalézt ty diváky nebo posluchače, kteří o danou věc budou mít zájem. My víme, že ti, kteří Česko a jeho kulturu milují, si nás najdou, a ty, které to vůbec nezajímá, zkrátka oželíme. Jde nám zejména o zvídavé diváky a posluchače, kteří si řeknou: „Na ten film nebo výstavu nebo koncert bych se chtěl přijít podívat, to by mě tedy zajímalo.“ České centrum je známé pro své výstavy, filmové přehlídky, koncerty a jiné akce. Ale každá je jiná a tím je částečně jiné i publikum. Na druhé straně se nikdy neobejdeme bez laskavé podpory krajanů, krajanských organizací a zastupitelských úřadů, jejichž přízeň nám dodává lesku.

Kdy myslíš, že budete pořádat akce zase „po staru“, s reálnou účastí na místě?

Naše živé akce s umělci v budově před skutečným publikem budeme dělat až po důkladném zvážení. V prvé řadě jde o to, aby to nařízení státu New York a města New York City umožňovala. Za druhé zvážíme, zda jsme schopni dostát požadavkům, které na nás budou v souvislosti s novou situací kladeny. Budeme zjišťovat, kteří umělci mohou přijet a co mohou při daných omezeních představit. Pak se budeme ptát, zda je publikum ochotné chodit na kulturní akce jako dříve. A v neposlední řadě musíme každou akci realizovat tak, abychom nikoho neohrozili a aby si lidé mohli českou kulturu vychutnat. Svět do nalezení vakcíny na koronavir nebude stejný jako předtím, to víme. I proto budeme pokračovat v našich programech online, pokud na to budeme mít i nadále prostředky a kapacity.

Co zbytek zatím naplánovaných akcí – dejme tomu od podzimu, počítáte s tím, že se budou konat?

Do konce června se musíme rozhodnout, zda využijeme už nakoupené letenky pro umělce z Čech a zda například mim Radim Vizváry a jeho tým budou moci přijet ještě letos. Na podzim jsme si nechali dva velké projekty, které zatím nerušíme. Jeden je taneční, s baletem Divadla F. X. Šaldy z Liberce, který v newyorských kulisách může proběhnout i online, a pak Evropská noc literatury s kolegy z European Union National Institutes for Culture (EUNIC). Vypadá to ale, že musíme zrušit do konce roku plánované velké koncerty, módní přehlídku nebo některé výstavy. Důvody nemusejí být jen zdravotní, ale třeba i ekonomické a logistické. Online děláme dva až tři projekty týdně a to bude pokračovat.

Které akce konkrétně koronavirus zhatil? Podařilo se vám je přesunout nebo se prostě České centrum bude muset oželet?

Více než rok jsme připravovali turné cimbálové muziky Harafica z Uherského Hradiště do Chicaga, Iowy a do New Yorku. Nakonec byl koncert jen ze záznamu na internetu. Odsunuli jsme na neurčito úžasnou výstavu Šílený hedvábník. Online se teď koná i tradiční severoamerický filmový festival Czech That Film, protože nemohou přijet ani režiséři ani herci. A tak bych mohl dlouze pokračovat. Mým snem je promítat v létě, jako každý rok, alespoň pro pár desítek lidí filmy na střeše České národní budovy v New Yorku a dát si k tomu pivo a guláš pod mrakodrapy.

V léte České centrum New York promítá na střeše mezi mrakodrapy.
V létě České centrum New York promítá na střeše mezi mrakodrapy.
Dá se říct, jakou škodu všechny tyto změny centru způsobily? Nemyslím ani tak finančně, ale spíš časově a s ohledem na energii, kterou jste do toho vložili. Dokážu si představit, že logistika a plánování něčeho, co se nakonec neuskutečnilo, zabralo desítky moře času.

Plánujeme vždy rámcově na dva roky dopředu a natvrdo máme domluvené projekty tak od října na celý další rok. Jsou to stovky hodin práce pěti lidí, tisíce emailů, uložených souborů, tabulek, koncepcí a ekonomických i programových plánů, desítky hodin porad a konzultací, schůzek a kontaktů po telefonu. Odhaduji, že přišla vniveč půlroční souvislá intenzivní práce.

V čem nastalá situace tebe a potažmo i samotné České centrum posunula nebo inspirovala a jak s tím budeš pracovat dál?

Jsme na prahu nové doby. Máme šanci dělat věci nově, jinak, tak toho koukejme využít. Veřejnou diplomacii a mediální praxi dělám přes třicet let, pro Čechy, pro Američany, pro ministerstva, pro veřejnoprávní organizace nebo pro automobilový průmysl a tak už vím, že období krize jsou zlomová, rodí se rychleji nové věci, lidé jsou ochotní vystoupit ze svých ulit, učit se, zachránit se ve svém oboru nebo se dále prosadit. To vytváří novou dynamiku, rodí se skvělé nápady, postupy, využívají se technologie a prosadí se umělci, kteří umí pracovat s novou situací, s možnostmi, které dává, a nečekají, až se věci vrátí opět do původního, pohodlného stavu.

Neodpustím si otázku: Plánujete pro České centrum zase nabírat stážisty?

Tým Českého centra v New Yorku tvoří z více než poloviny stálí kolegové, ale druhou část tvoří dobrovolníci nebo stážisté, kteří se střídají. Parta se tak stále mění a nikdy neustrneme.  Jsou to pokaždé výjimečné mladé osobnosti, které nás nesmírně obohacují. My je učíme, jak se dělá veřejná diplomacie v cizině a jak se šíří česká kultura v New Yorku a oni nám vlévají novou krev do žil. Učíme se od nich hodně o mladém publiku, o tom, jak s ním komunikovat přes obrázky, videa, sociální sítě jinak, než jsme zvyklí. Pomáhají nám s realizací akcí a vždy si k sobě najdeme krásný vztah. Oblíbí se je i naše publikum. Doufám, že už v létě přijedou další stážistky, těšíme se na ně. Bez desítek stážistů ročně by České centrum New York nebylo tím, čím je, to jsme si uvědomili, když zatím poslední trojice dívek v březnu z New Yorku se slzami v očích odjížděla.

Na živé kulturní akce si České centrum New York musí ještě počkat.
Na živé kulturní akce si České centrum New York musí ještě počkat.
Jak moc sleduješ aktuální dění v New Yorku?

New York sleduji prostřednictvím médií, přátel, umělců i krajanů. Zpráv mám hodně, ale koronavir nás zahnal do ulit, každý žije v určité bublině a nedokáže si často představit, co se všude kolem něj děje. Proto jsou svědectví lidí na home office nebo lidí v karanténě s rodinou tak odlišná v rámci jednoho města. Lidé, kteří nejsou v první linii, si ani nedovedou plně představit, co se tam denně děje. Pohled z oken bytu na prázdné ulice a pár otevřených obchodů moc informací o všech detailech současné situace nepodávají a ani média si často nevědí rady, jak situaci popsat.

Kdy odhaduješ, že ty osobně poletíš zpátky do Velkého jablka?

Rád bych řekl, že nasednu na první letadlo, až to půjde, a do New Yorku přiletím zpět. Ale realita je složitější. Nemá cenu vracet se do situace, kvůli níž jsme New York opustili. Má cenu se vrátit ve chvíli, kdy se České centrum New York znovu otevře veřejnosti, kdy bude bezpečné tam pracovat s mým týmem a kdy budeme moci přivítat první hosty.

Na co se po návratu těšíš nejvíc?

Koronavir pro mě byl už druhou tragickou událostí, která letos zasáhla do mého života. Tou první bylo úmrtí nejbližšího člena mojí rodiny. Od ledna do března jsem prožíval těžké chvíle a v New Yorku, kde jsem byl bez rodiny, mě podržela řada přátel. Některé z nich jsem poznal při jiné těžké chvíli, když jsem byl v New Yorku po 11. září 2001, jiné jsem poznal teprve nedávno a přesto mně byli a jsou oporou. Těším se, až mě zase uvidí v dobré náladě a budou se smát mým historkám s cest po světě i po Americe.

Zajímají vás události a novinky z Českého centra New York? Přihlaste se k odběru jejich newsletteru prostřednictvím webové stránky.

Fotografie: archiv Českého centra New York

V čele Českého centra stála po několik let i bývalá diplomatka Pavla Niklová, u které jsem v New Yorku bydlela. Rozhovor s ní si můžete přečíst tady.

Ulice, avenue, blok… New York přeje milovníkům chůze!

Na to, jak obří město New York je, jsem se v něm kupodivu neztratila. Dobře, párkrát jsem jela metrem na opačnou stranu, ale to se nepočítá. Ulice této pulzující metropole jsou totiž jako jedna velká šachovnice. Dodržují pravoúhlý systém, a tak je snadné se v nich vyznat a najít správnou cestu.

Pamatuju si to jako včera, když jsem na začátku ledna jela poprvé do práce v Českém centru New York. Ráno jsem si samozřejmě dala značnou rezervu, abych náhodou nedorazila pozdě hned na startovní čáře. A tak jsem stepovala před Českou národní budovou asi o čtyřicet minut dřív, než bylo třeba. Ale ta radost! Nadšeně jsem volala příteli do Česka, že jsem na místě bez jediného zaškobrtnutí. Já, holka z Vysočiny, v milionovém mraveništi jménem New York!

Ale abych se nepřechválila. Nebylo to zas tak složité. Ono se řekne Manhattan. I já jsem si tento živelný americký ostrov představovala jako změť ruchu, lidí, hluku, zmatku, aut, kde se snadno zamotám a ztratím směr. Opak je pravdou. Většina měst ve Spojených státech amerických, New York nevyjímaje, využívá praktický a přehledný grid street plan neboli stavění ulic do mřížek, známé už ze starověkého Říma.

Ulice kolmé na avenues

Na Manhattanu se z východu na západ linou takzvané avenues – například Madison Avenue nebo Park Avenue, případně ikonická Pátá avenue, kde najdete slavné značky jako Apple, Gucci, Lacoste. Na avenues kolmo, z jihu na sever, navazují streets (St) pojmenované po sobě jdoucími čísly – od 1st St na hranici dolního Manhattanu až po 220st St na samotném vršku ostrova. Konkrétní adresu pak udává místo, kde se protíná avenue a street. Před názvem ulic ještě najdete písmenko W (west) nebo E (east), označující, jestli se daný bod nachází na západ od Páté avenue nebo na východ.

avenue manhattan
Avenues na Manhattanu jdou z východu na západ.

Proto když jsem měla dorazit na víkendovou módní akci do obchodu Ann Taylor, šla jsem na roh W 48st St a Páté avenue. A mé první ráno? Jako pak pravidelně po následující dva měsíce jsem vystoupila z metra na 72st St. České centrum New York sídlí na E 73rd St. Stačilo se tedy podívat, kterým směrem čísla ulic stoupají a tam se vydat. Jak vidíte, žádná velká věda!

Jen jedna z manhattanských ulic je neposlušná: proslulá Broadway, která ostrov kříží diagonálně.

New York: ráj pro milovníky chůze

Díky této promyšlené síti jsou ulice Manhattanu až neskutečně dlouhé, třeba zmíněná Pátá avenue zabírá 10 kilometrů. Proto doporučuju obout si na toulání po New Yorku pohodlné boty – snadná orientace po městě vám dovolí objevovat nespočet památek pěšky. Já jsem v únoru, měsíci, který jsem v Americe strávila celý, nachodila v průměru 13 tisíc kroků denně, tedy přibližně 10 kilometrů. A dokážu si představit, že v létě, kdy jsou večery teplé a dlouhé, by to bylo ještě víc.

Do těch nekonečných ulic jsem se naprosto zamilovala. Mohla bych na jejich obzor dívat věčně. Kolikrát jsem neodolala, zastavila se uprostřed přechodu a ten dechberoucí pohled si vyfotila.

V areálu Kolumbijské unverzity s dlouhatánským průhledem na manhattanské mrakodrapy.

Co se přechodů pro chodce týče, odlišné panáčky na semaforech jsem zmiňovala už v příspěvku o tom, co mě v New Yorku překvapilo. Na kratších přechodech mezi jednotlivými ulicemi jsem se po pár dnech otrkala a po vzoru místních přecházela na červenou – především ráno, když jsem nestíhala. Jelikož spousta ulic v New Yorku jsou jednosměrky, stačí kontrolovat jednu stranu. K tomu  ale určitě nenabádám – pokud nejste ve skluzu, radši následujte pravidla a počkejte si.

Od bloku ke bloku!

Jednotlivé ulice v New Yorku obklopují bloky – můj oblíbený americký výraz. Běžně slyšíte – “je to pár bloků odsud” nebo “bydlím dva bloky od metra” – což prostě zní cool! Blokem se rozumí řada budov, zformovaná do čtverce či obdélníku, ze všech čtyř stran ohraničená ulicemi. A tak když vám někdo řekne “běžte dál o jeden blok”, půjdete od jednoho rohu ulice k tomu příštímu.

Délka bloků u avenues se různí – některé jsou blíž, jiné dál. Když jdete po blocích směrem sever-jih, počítejte co minuta, to jedno číslo – svižnější chůzí. Takže třeba ze 63st St na 68st St jste schopni se pěšky dostat za zhruba pět minut.

Madison Avenue u Chrysler Building

New York je tak jedním z měst, kde se dá obejít bez mapy. Pokud znáte adresu, stačí sledovat cedule. Já jsem si pro jistotu vždy před odchodem na místo, kde jsem ještě nebyla, doma na telefonu našla, kam jdu, a udělala si snímky obrazovky, abych pak kontrolovala, jestli mířím k té správné avenue nebo jak daleko jsem. Data jsem v mobilu sice měla, ovšem omezené množství, a proto jsem se je k navigaci snažila využívat jen v nejnutnějších případech – dejme tomu když jsem v noci vystoupila na druhé straně metra a potřebovala jsem zjistit, kudy mám jít domů. Fajn záležitost online Google map je, že když si tam zadáte destinaci, zůstane vám v otevřené aplikaci vyznačená, i když už jste mimo internet.

*Tip: V případě, že si budete dávat s někým sraz, domluvte se, že se sejdete například u McDonaldu nebo Starbucksu na té dané ulici. Newyorskou mozaiku ulic a bloků je sice snadné rozluštit, ale přece jen, pro sichr. Ačkoli nám se s kolegyňkou stážistkou párkrát stalo, že jsme na sebe narazily jen tak – na cestě do práce nebo ještě předtím, než jsme obě dorazily na místo společného setkání. Ano, i v obrovitánském New Yorku je to možné!

Zajímá vás, jak jsem místo New Yorku na chvíli prozkoumávala Washington? Přečtěte si tady.

Spisovatelka Lena Valenová: Na konci dne jde o náš život a je jen na nás, jak ho prožijeme

Jelikož se ze mě v New Yorku stala tak trochu digitální nomádka, troufla jsem si se špetkou nervozity nasdílet svůj první blogový článek do facebookové skupiny Nomádky na cestách. V milých reakcích se objevil i komentář od jedné ze členek skupiny, která mi nabídla, že spolu ve městě můžeme zajít na kafe. A tak jsme jednu sobotu šly. Z tajemné Lenky se vyklubala česká spisovatelka Lena Valenová, která za oceánem tvoří a žije už pět let.

Díky společné lásce ke kávě, knihám a New Yorku, jsme setkání ještě párkrát zopakovaly. Při tom posledním za mě Lena platila, takže jí jedno kavárenské posezení dlužím. Než k němu dojde, je mi ctí vám Lenu, její knihy a psaní v New Yorku představit. Vždyť naše současné karantény a stranění se společnosti ke čtení knížek přímo vybízejí!

Kdo je Lena Valenová?

Lena o sobě říká: „Jsem srdcem Jihočeška, duší cestovatelka. Miluju příběhy, ty psané i vyprávěné, focení, odpolední kapučíno a smažený sýr.“

Po ukončení studia ekonomiky podniku na univerzitě v Praze Lena studovala a pracovala ve Španělsku, Anglii a Spojených státech. V současné době žije v New Yorku. Její první vydaná kniha Moře nálezů a ztrát: Náhodní lháři je součástí čtyřdílné série. Námět a postavy románu však vznikly před více než patnácti lety. Zatím poslední knihu Lena vydala v říjnu 2019 – interaktivní román Cool Girl!.

Místo narození: Tábor
Jak dlouho žije v New Yorku: od roku 2015
Nejoblíbenější kniha: 1984

V dílně jménem Lena Valenová vzniklo pět knih. Šestá čeká na vydání v příštím roce, víš kdy přesně? A o čem kniha je?

Příběh mé už dopsané knihy se odehrává na konci roku v New Yorku, tudíž i její vydání budeme směřovat spíš k podzimnímu termínu. New York je mi velkou inspirací a doufám, že budou následovat ještě další knihy z města, které nespí.

Na Instagramu jsi prozradila, že připravuješ knihu nikoli z New Yorku, ale z královského prostředí… Jak se bude jmenovat a o co v ní půjde?

Ano, aby to čekání na novou knihu z New Yorku nebylo tak dlouhé, rozhodla jsem se zpracovat příběh, který jsem si psala jen tak pro sebe. Jmenuje se Bohemian Royals (anglický název si pro sebe překládám jako Bohémští králové) a jedná se o alternativní realitu ze současnosti, kdy na Pražském hradě nesídlí prezident, ale král a jeho rodina. Čtenáři si tentokrát budou moci příběh přečíst příběh online a bude na pokračování. Z mojí strany je to tak trochu experiment a bude záležet pouze na čtenářích, zda příběh nakonec vyjde i v knižní podobě.

Držím pěsti! Příběh tvé série Moře nálezů a ztrát se odehrává právě v Praze, ale taky v New Yorku, Paříži a Římě – kterou z těchto destinací máš osobně nejraději a proč?

Tak to je těžká otázka s nejednoznačnou odpovědí. 🙂 Každé místo je pro mě jedinečné a mám ho spojené pokaždé s něčím jiným. Praha a New York jsou rozhodně moje srdeční záležitosti a určitě se můžete těšit na víc příběhů z těchto dvou měst.

Lena Valenová rozhovor
Lena miluje knihy a odpolední kapučíno.

Jak pracuješ s lokalitou děje ve svých knížkách? Víš dopředu, na jakém konkrétním místě se bude scéna odehrávat? Stalo se ti někdy, že jsi měla namyšlenou scénu, nevěděla jsi, kam ji umístit, než jsi potom někde byla a věděla jsi – to je ono?

Strašně záleží na tom, jak moc je to pro děj knihy důležité. Například příběh Cool Girl! se odehrává v Česku, potažmo v Praze, a i přesto, že tam občas zmiňuju konkrétní pražskou lokalitu, pro příběh jako takový to nemá příliš velký význam. Při psaní série Moře nálezů a ztrát jsem si  naopak představovala konkrétní místa a mnohé scény jsem jim psala přímo na míru. Důležitou roli v tomto konkrétním příběhu tak hraje například Karlův most a pražská čtvrť Smíchov. Stalo se mi také, že jsem po návštěvě určitého místa danou scénu přepsala do nových reáliích, jako třeba scény na Coney Islandu a Rooseveltově ostrovu v knize Nevyzpytatelný. Vlastně si nedokážu představit, jak bych sérii dopsala, kdybych se při psaní druhé knihy nepřestěhovala do New Yorku! Při procházení městem jsem totiž měla často pocit, jako by se jednotlivé scény odehrávaly přímo přede mnou. Dva nejnovější příběhy jsou pak svým lokalitám šity přímo na míru.

Spisovatelé jsou si sami sobě šéfem, ale tak je jejich výzvou motivace. Jak se motivuješ k tomu, abys byla produktivní a napsala určitý počet stran? Jaký je tvůj pracovní styl – píšeš v kuse nebo si dáváš pauzy? Odkud se ti nejlépe pracuje?

Psaní mě nesmírně baví a naplňuje, to ale samozřejmě samo o sobě nestačí k tomu, abych pravidelně zasedla k počítači, napsala potřebný počet slov a strávila hodiny nad editacemi.

V první řadě si dávám reálné cíle. Nemá smysl, abych se snažila napsat pět tisíc slov za den jen proto, že jsem někde četla, že autorka XY to běžně dává, a přitom ze zkušenosti vím, že moje denní maximum je někde jinde. Osvědčilo se mi také psát v kuse s malými pětiminutovými přestávkami, dokud nenapíšu požadovaný počet slov. Teprve poté se jdu věnovat jiné činnosti. Už mám vyzkoušeno, že i malá procházka na čerstvém vzduchu přinese zase novou várku nápadů, které si v daném momentu pouze zapisuju. Takovéto kusé poznámky pak zpracovávám až druhý den a nezačínám tak psát od nuly. Co se týká míst, kde se mi nejlépe píše, vedou u mě kavárny nebo stolečky v parcích a veřejných zahradách. Snad si jich budu moci zase brzy užít.

Čte někdo drafty tvých knih? Máš někoho, koho se ptáš na názor, než hotovou knihu pošleš do vydavatelství?

Drafty nečte nikdo. To bych se asi neodvážila nikomu ukázat! Ani s nikým předem nekonzultuji. Píšu podle intuice, na druhou stranu žádný učený z nebe nespadl, a rozhodně vítám následný feedback od redaktorů a korektorů, kteří jsou tak mými prvními čtenáři. U Cool Girl! jsem nicméně udělala výjimku a využila k posouzení jednotlivých příběhů Tiny, Marty a Anet, tři šikovné betačtenářky (odvozeno od anglického betareading, betačnetář je první člověk, který s textem přijde do styku za účelem jej nezaujatě a konstruktivně zhodnotit – pozn. aut.). Chtěla jsem se ubezpečit, že jednotlivé příběhy fungují samy o sobě, nezávisle na formátu knihy.

Lena & Cool Girl
Interaktivní román Cool Girl! je zatím poslední Lenina vydaná kniha.

Na webu zmiňuješ tři své životní sny – muže s modrýma očima, vlastnit hotel a být spisovatelkou. To se ti splnilo. Jaké jsou tvé další sny?

Zmíněné sny jsem si sepsala, když mi bylo deset. Zdá se, že už tehdy jsem měla zcela jasno! O to víc mě těší, že k dnešnímu dni se mohou čtenáři začíst už do mých pěti knih a s tím modrookým klukem, s nímž jsem se mimochodem seznámila právě v mém vysněném hotelu, žijeme už pátým rokem v New Yorku, který byl mým dalším velkým snem.

Plánů a snů mám samozřejmě ještě spousty. Letos snad už konečně dokončím překlad první knihy do angličtiny a chystám se také na scénář.

To zní skvěle! Tobě se tedy sny plní. Co bys poradila ostatním, kteří taky mají své sny. Jaký je tvůj recept?

Obávám se, že jediný recept, který mi pomohl ke splnění stanovených cílů, je kombinace tří ingrediencí: trpělivost, vytrvalost a píle. Všechny zmíněné sny se mi splnily, až když mi bylo třicet. Nic se nestalo jen tak ze dne na den. Dnešní trend je teď a tady. Pokud se mi něco na druhý pokus nepovede, tak to prostě nejde a hotovo. S takovým přístupem bych ale asi stále pracovala pro účetní firmu v Praze, snila o napsané knize a životě v New Yorku a nejspíš bych za ta léta přesvědčila sama sebe o jejich zbytečnosti.

Naštěstí jsem před lety dala na svůj instinkt a rozhodla se následovat své sny. Na konci dne jde přece o náš život a je jen na nás, jak ho prožijeme.

Na své webové stránce i Instagramu používáš podobnou, hravou grafiku. Tvá stories jsou vskutku takovými malými, barevnými příběhy. Co tě na tomto tvoření baví?

Přiznám se, že tohle je obor, který je mi sice blízký, ale nemám v něm žádné praktické ani teoretické znalosti. Baví mě fotit a vůbec vše kolem obrázků a vizuální stránky. Kdyby to bylo na mně, byly by moje knihy plně ilustrované. Vím ale, že tuhle část musím přenechat odborníkům. Na webu si však vytvářím grafiku sama. U stories na Instagramu mě baví především ta kreativní část a také to, že si při jejich vytváření odpočinu. Takže to beru tak trochu jako odreagování od psaní textů.

Typickými čtenářkami tvých knih jsou náctileté. Za mého dospívání byly populární knihy Lenky Lanczové, které jsem tehdy četla jedním dechem. Jak Lenku Lanczovou jako autorku vnímáš ty a jak vůbec hodnotíš současnou českou literaturu pro dospívající?

Na knihách Lenky Lanczové jsem samozřejmě také vyrostla. Myslím, že to bylo naprosto ideální středoškolské, oddychové čtení. Rozhodně tenhle typ knih nezatracuju ani teď. Líbilo se mi, že to byly a jsou příběhy z českého prostředí, a díky tomu jsem byla schopná se do příběhu lépe vžít. Co se týká knih pro náctileté, dnešní trend je spíš zasazovat příběhy do Anglie nebo Ameriky. Sama jsem se ale rozhodla jít tak trochu proti tomuto proudu. Hlavní hrdinkou série Moře nálezů a ztrát je pražská studentka Elena a příběh Cool Girl! se i přes anglický název rovněž odehrává v Čechách. Mám v sobě zakořeněný silný patriotizmus a naše čtenářky si rozhodně zaslouží i silné české hrdinky.

V knihách pro mladé a tedy i ve tvých knihách se objevuje téma toxických vztahů. Jak ty s tímto tématem pracuješ a jak ho vnímáš u ostatních autorů?

Ono je spíš otázkou, jak kdo vnímá samotnou definici toxického vztahu. Zvlášť v knihách určených pro mladší čtenáře jsou mnohdy ukázkové toxické vztahy popsány jako ta největší romantika. Tohle mi samozřejmě nepřijde v pořádku, rozhodně si ale nechci hrát na moralistu. Otázkou pouze zůstává, co tím chtěl daný autor čtenáři předat… Takovou mojí odpovědí na tuto problematiku je nejnovější kniha Cool Girl!, ve které jsem se snažila popsat toxické vztahy v různých podobách, a těší mě, že samotné čtenářky oceňují formu knižního zpracování tohoto tématu.

S Lenou jsme se poprvé viděly o zimní sobotě v New Yorku.

Před svou spisovatelskou dráhou jsi pracovala v hotelovém byznysu. Jak na toto období vzpomínáš?

Z nějakého (nevysvětlitelného) důvodu mě hotely a prázdninové rezorty fascinují už od malička. Jeden z mých velkých snů je mít vlastní hotel. Samotná práce v hotelu je nicméně opravdu velmi náročná (kdo zažil, pochopí), žádný den není stejný a neustále řešíte nové výzvy. Jen těch “postaviček”, které při práci v hotelu potkáváte! Situace, které jsem za ta léta zažila, by vyšly hned na několik knih.

Tak to jsem zvědavá, jestli si o nich v budoucnu přečteme. Máš kořeny v jižních Čechách. Jak ses ocitla v Praze a kudy jsi pak šla dál, než ses zabydlela v New Yorku?

Pocházím z jihočeské Soběslavi, v Praze jsem studovala na vysoké škole a následně tam i několik let pracovala. Mým velkým snem bylo také studium v zahraničí. Během půlročního pobytu od Erasmu jsem se zamilovala do španělské Sevilly, kam jsem se následně po letech vrátila ještě několikrát a po absolvování postgraduálního studia na místní univerzitě jsem pro změnu zamířila pracovat do Londýna, abych si ještě zlepšila angličtinu.

Co děláš v New Yorku ve volném čase, když nepíšeš?

Objevuju město! (Pokud tedy zrovna není karanténa kvůli pandemii.) Většina věcí, kterým se věnuju ve volném čase, svým způsobem zasahuje nebo ovlivňuje moji práci. Ráda trávím čas s knihou, procházím se, navštěvuju muzea a galerie. Jednou za čas zajdu do divadla nebo na jinou sezónní akci. Dělám ve skutečnosti to samé, co jsem dělala v Praze, jen k tomu mám rozdílnou scenérii.

Je něco z Česka, co ti v Americe chybí?

Chtěla jsem napsat jídlo, ale ve skutečnosti máme jednu vynikající českou restauraci přímo v naší čtvrti, v České národní budově. Pravidelně tak chodíme na guláš a smažený sýr. Dokonce jsem si tam po letech dala i koprovku! V New Yorku mi samozřejmě nejvíc chybí rodina a přátelé. To bez debat.

Zajímá vás Lena a její tvorba? Chtěli byste si přečíst její knihy? Mrkněte na web. Lena má také svůj spisovatelský profil na Instagramu.

A mimochodem, Leninu nejoblíbenější knihu – slavný Orwellův román 1984 – jsem si poprvé přečetla právě letos v New Yorku. Tak pokud jste si ji na svém čtenářském seznamu ještě neodškrtli, já i Lena ji vřele doporučujeme!

Ještě že… Proč se vyplatí neodkládat?

Věřím, že všechno na světě má svůj důvod. Taky všechny naše akce mají své následky. A občas je to i naopak. Uděláme něco, se nám v budoucnu setsakramentsky hodí. Znáte takové to: “ještě že…” Uvědomila jsem si to minulý víkend, kdy jsem se poprvé po návratu do Česka potkala s kamarádkou Martinou. Mojí jedinou newyorskou návštěvou. Když jsme se na začátku února loučily u vstupu do metra na letiště J. F. Kennedyho, ani jednu z nás nenapadlo, že příště si spolu budeme kupovat kafe skrz pootevřené dveře kavárny, zatímco polovinu našeho obličeje bude překrývat podomácku vyrobená rouška.

Bydlela jsme čtyři a půl roku v útulném, moderním bytě o 25 metrech čtverečních. S přítelem a čtyřnohý mazlem. Dům stál hned u lesa, nájem byl stále stejný, poloha skvělá. Jen už jsme chtěli do většího. Sem tam jsem po něčem koukla, uplynul další půlrok, podepsali jsme další prodloužení nájemní smlouvy… a i když jsme absolvovali pár prohlídek, nikdy nás nic natolik nezaujalo, že bychom si řekli: to je ono, naše příští doma. 

Na své běžecké trase jsem pravidelně míjela rekonstruovaný dům o pár ulic níž, který se fasádou začínal hodně podobat tomu našemu… Až jednou jsem před vchodem zbystřila v řeči s dělníkem našeho bývalého pana domácího. Nedalo mi si nevyndat sluchátka z uší a přeptat se, jestli to on je majitelem a co že se to tady staví… protože přestěhovat se jen o takový kousek, do bytu s balkonem a dvěma pokoji, to by byla paráda. Ale nekonala se. V domě sice vznikaly nové byty, ale měly jít na Airbnb. Tak jsem se rozloučila a vidina stěhování se načas znovu rozplynula.

Dva týdny do Vánoc: inzerát snů

Konec minulého roku byl dost hektický. V práci jsme oslavovali desetileté výročí firmy a pořádali naši první konferenci. Do toho jsem si zařizovala vše potřebné ke stáži v Českém centru New York, připravovala se na Vánoce, čekala nás trochu cestování a taky jsem se snažila před odletem sejít s co nejvíce přáteli… No, a v polovině prosince mi volá táta, že vidí na internetu ten dům, co se nám líbil, a co jsme se do něj chtěli přestěhovat. Tak jsem nažhavila počítač a začala bádat. Byt tam skutečně byl. V nabídce na dlouhodobý pronájem, volný ihned, možnost vybavení… výše nájmu přijatelná. A v mojí hlavě hlásek špitající teď nebo nikdy.

Druhý den ráno jsem šla jako vůbec první zájemce na prohlídku, odpoledne už jsem přes email řešila smlouvu a předání klíčů jsme si domluvili na 31. prosince. A tak mi ke svátečním veselostem přibylo pár dalších úkolů zahrnujících spoustu krabic, nepořádek, ale hlavně nadšení z nového domova.

Kde jsem žila celý jeden týden, než jsem se vypravila na letiště do Vídně a odfrčela do Ameriky. Ovšem jak moc vděčná jsem byla, když jsem se kvůli koronavirové pandemii musela předčasně vrátit a nastoupit do dvoutýdenní karantény? Neskutečně moc. Vždyť já jsem se do toho bytu těšila! Sranda byla, že jsem si ani nepamatovala, kde mám jaký příbor a lezla do přihrádek, jak jsem je měla naučené z bytu od Pavly v New Yorku

ještě že jsme se přestěhovali
S balkonem se karanténa zvládá lépe!

Nedovedu si představit, že bychom karanténní dny doma trávili v mini 1+kk se dvěma okny, kde nám v posledních měsících navíc část kuchyně sužovala plíseň. Dodnes děkuju tátovi, že tehdy kdovíproč zadal do vyhledávače “byt k pronájmu Brno” a našel to, na co jsme měli zálusk. A děkuju nám, že jsme neváhali a šli do toho, i když to s těmi všemi nájmy, depozity, kaucemi a maličkým časovým prostorem bylo poměrně náročné. 

Zimní termín místo jarního

Nabídku odjet na stáž do New Yorku jsem původně dostala už na loňské léto. Na to jsem ale zdaleka neměla peníze a hlavně jsem v Česku měla závazky, které jsem nemohla jen tak zahodit a během několika týdnů zmizet za oceán. Proto padla volba na první čtvrtletí 2020. Zvažovala jsem i termín poté – jaro 2020. Přece jen by už bylo tepleji… nicméně čekat celý rok se mi nechtělo.

New York World Trade Center
Jeden z mála mrazivých dní v New Yorku

Zaplaťpánbůh! Stážistky, které měly po nás nastoupit na letošníjarní turnus, už se letu nedočkaly. České centrum jede sice báječný, ale online režim a další termíny stáží jsou zatím hudbou budoucnosti. Ačkoli jsem přišla o plánované poslední tři týdny, kdy mělo být to NEJ počasí na prozkoumávání Ameriky, pořád jsem měla to štěstí, že jsem na stáž vůbec nastoupila a prožila si její zimní část. Ta přitom zdaleka tak zimní nebyla. Jak už jsem zmiňovala u tohoto příspěvku na Instagramu, mrazivých dní bych napočítala na prstech u rukou. A znovu, jako bych to tušila, spoustu menších výletů, procházek a poznávaček turistických atrakcí jsem podnikla navzdory ročnímu období. Dneska si říkám: ještě že!

A nejsem v tom sama. Právě @martina.vidu byla ve shodě se svým mužem natolik geniální, že za mnou do New Yorku přiletěla na sklonku ledna, ačkoli původně zvažovala březen. Bylo to nejlepší načasování. Teploty nám přály natolik, že jsme za týden stihly nachodit desetitisíce kroků, obejít základní památky, dát si oběd na kamenech v Central Parku nebo zajít na muzikál na Broadway. A především jsme v té době, která se teď zdá tak moc dávno, ještě usínaly s klidnou hlavou, protože slovo pandemie bylo v naší pasivní slovní zásobě.

Milá návštěva v Americe v čase předkoronavirovém

Dezinfekční gel ještě jako suvenýr

Musím se hořkosladce usmívat, když si vzpomenu, jak jsme stály ve frontě v Whole Foods Market. Dívaly jsme se na roztomilé dezinfekční gelíky, které Newyorčani nosili zavěšené na batozích či kabelkách, a přemítaly jsme, že by to mohl být hezký, praktický a do kufru skladný dárek z New Yorku. Dokonce jsem plánovala jich před odjezdem pár nakoupit. Jak by se hodily!

To všechno mě utvrzuje v přesvědčení: nečekejte na nějaké “až”. Pokud jste rozhodnutí něco udělat, udělejte to. Přestěhujte se, odjeťte, navštivte přátele. Jak vidíte, realita se může v mžiku obrátit vzhůru nohama a kdo z vás by si chtěl spíš říkat “kéž bych…” než “ještě že…”?

Jak nás posouvá komunikovat s neznámými lidmi? Přečtěte si tady.

Bývalá česká diplomatka Pavla Niklová o New Yorku: Je tu cítit svoboda a velkorysost

Zbývá mi pět hodin do odjezdu na letiště, a tak si v New Yorku na poslední chvíli plním ještě jeden z plánů: u jídelního stolu zpovídám Pavlu Niklovou, moji báječnou paní domácí, u které jsem během svého newyorského dobrodružství našla útočiště. Povídaly jsme si o její cestě za životem v Americe, pohledu na místní školství, zdravotnictví, o tom, jak svojí prací pomáhá uchovávat v zámoří české hodnoty a umění nebo jak dnes Američané vnímají Česko.

V květnu to bude deset let, co se Pavla přestěhovala do New Yorku. Od počátku je jejím pracovním teritoriem Česká národní budova, kde nejprve pracovala čtyři roky jako ředitelka Českého centra New York. Odsud zamířila do čela Václav Havel Library Foundation a od roku 2016 pracuje také pro Bohemian Benevolent & Literary Association (BBLA), organizaci zastřešující subjekty, které v Americe propagují českou kulturu. Pavla pochází z Prahy a má dvě dospělé děti, které se do „Velkého jablka“ přestěhovaly s ní.

Základní otázka na začátek. Proč ses rozhodla odejít do Ameriky? Byl to vždycky tvůj sen?

Dá se říct, že máš pravdu. Ještě před revolucí jsem studovala angličtinu a moc mě to bavilo. Odstátnicovala jsem v roce 1989 a začala jsem v Praze učit angličtinu. Pak jsem odjela na půl roku do Londýna, částečně studovat a částečně soukromě – mým cílem bylo zdokonalit se v jazyce, kterým se opravdu mluví, ne jak nás to naučili ve škole. Toužila jsem po zajímavé práci v zahraničí.

Co jsi dělala po návratu z Londýna?

Pracovala jsem v Sorosově centru současného umění, pak v Divadle Archa a Židovském muzeu v Praze. V roce 2009 jsem se zúčastnila konkurzu na ředitele Českého centra v New Yorku a nějakým zázrakem to vyšlo.

Jak probíhalo výběrové řízení na tuto pozici a proč si myslíš, že vybrali právě tebe?

Doufám, že to bylo díky mé profesní kvalifikaci. Měla jsem dobrou angličtinu a znalost z kulturních oborů. Výběrové řízení bylo dvoukolové, na jaře jsem podávala žádost, v létě byl druhý pohovor a na podzim už jsem věděla výsledky. Všechno se řešilo v Praze.

Za jak dlouho jsi mohla odjet do New Yorku?

Nejprve bylo třeba absolvovat předvýjezdovou přípravu, kterou organizuje ministerstvo zahraničních věcí a trvá dva až čtyři měsíce. Odjela jsem začátkem května 2010, děti za mnou přijely v červenci.

Kolik jim tehdy bylo a jak vzaly stěhování do Ameriky?

Anička měla patnáct, Tobiášovi bylo deset let. Jednala jsem na základě vlastní zkušenosti. Já jsem do svých pětadvaceti let cestovat nemohla a tohle byla úžasná příležitost naučit se anglicky, seznámit se s životem v New Yorku. Syn neprotestoval, pro starší dceru to bylo horší. Měla v Praze dobré kamarády, chystali se zrovna do tanečních… Ale zvládla to.

Jak to měly děti se školou?

Oba v New Yorku začali chodit do školy. Děti diplomatů často chodí do soukromé školy v angličtině, kterou provozuje Organizace spojených národů. Ta je určitě kvalitní, ale mně připadala zajímavější a  autentičtější zkušenost z newyorských veřejných škol. V New Yorku žije osm milionů lidí, takže kvalitnější vzdělání existuje. Je to podobné jako v Čechách, musí se najít. Lidé se tu kvůli dětem stěhují do jiných oblastí, aby nastoupily do školy podle místa bydliště.

Tobiáš chodil do páté třídy, tak zvané elementary school, na Manhattanu. Měl navíc hodiny angličtiny – tak to funguje pro děti, které nejsou rodilými mluvčími a neumí anglicky. Brali si ho z normálních hodin, aby se ujistili, že rozumí a není pozadu. Pak postoupil na druhý stupeň, tady se tomu říká middle school, a ta byla obří, v každém ročníku na pět set dětí. Ale mají to dobře zorganizované i při takovém masivním počtu. Nikdo jim neproklouzával, pořádali pro děti hudební programy…

Broadway v New Yorku
Pavla se svými dětmi na newyorské Brodwayi, nejslavnější divadelní scéně na světě
Jaký byl největší rozdíl oproti českému školství?

Řekla bych, že to byl přístup k výuce jazyka. U nás se děti už na prvním stupni učí o podmětu a přísudku, klade se důraz na syntax, časování, gramatiku. Tady byla největší změna to, že musel Tobiáš hodně psát eseje, přemýšlet, tvořit. Když já jsem studovala, psali jsme dvě slohové práce do roka.

Jak jsi celý ten přesun zvládala ty?

Bylo to trochu těžší, než jsem čekala. České centrum i ministerstvo zahraničí mi poskytlo prostředky, takže se mi žilo i pracovalo dobře. Ale v New Yorku každý večer soutěžíš s mnoha jinými kulturními akcemi. Aby někdo přišel, aby byli návštěvníci spokojení. Musíš být vděčná za každého diváka. Práce bylo tolik, kolik jsem očekávala, ale ne pokaždé mi vyhovovaly podmínky dané ústředím Českých center, které se snaží svoji politiku uplatňovat plošně. Podle mě má každá zem svá specifika a dávalo by smysl se zaměřit na určitý umělecký obor a ten v tom daném místě dlouhodobě podporovat. To by zaručilo trvalejší výsledek, než když se snažíme pokrývat každý typ umění.

Co je posláním Bohemian Benevolent & Literary Association a Vaclav Havel Library Foundation, kde pracuješ?

Naší misí je propagovat českou kulturu, umění a život v New Yorku. Máme pod sebou osm členských organizací, Havlova nadace je partnerskou organizací BBLA, spolupracujeme také s Czechoslovak Society of Arts & Science a Dvořák American Herritage Association. Tím máme větší efekt, než kdybychom byli sami. Kromě živých akcí také organizujeme různé kurzy a stipendia pro studenty, například stipendisté z DAMU a nově také JAMU přijíždějí na dva týdny do New Yorku, aby zažili, jak se učí divadlo tady.

Tvoje práce je hodně spojená s osobností Václava Havla.

Ano, obdivuju Václava Havla a vážím si ho. Když se stal prezidentem, poslouchala jsem jeho projevy. Našimi programy se staráme o jeho odkaz a podporujeme jeho jméno v Americe. V roce 2017 jsme připravili projekt Havel Conversations jako důkaz toho, že Havlovy myšlenky platí i v dnešní době. Zahrnují rozhovory s Madeleine Albright, Billem Clintonem, prezidentem Bushem mladším i starším, se Suzanne Vega nebo Paulem Wilsonem, kanadským překladatelem Havlových her, s akademiky, s americkými osobnostmi, profesory, kteří se s Havlem setkali nebo je inspirují jeho myšlenky. Nakladatelství Host pak rozhovory zeditovalo, přeložilo a loni vyšla kniha Havel v Americe, na kterou jsem moc pyšná. Snažíme se přidávat debaty a shromažďovat informace o Havlovi v Severní Americe, jsme v kontaktu s pražskou Knihovnou Václava Havla, což je jediná prezidentská knihovna v Evropě a jedna z nejvlivnějších neziskových organizací v Česku.

Taky jsme čtyřmi lety začali na počest Václava Havla pořádat malý festival středoevropských divadel Rehearsal for Truth, kde hry odráží současnou společensko-politickou situaci, právě jako tomu bylo u her Václava Havla. Oslovují diváka a předvádějí něco, co se v tu chvíli děje ve společnosti. Na festivalu se podílí divadelní soubory z Česka, Slovenska, Polska a Maďarska, protože Havel věřil, že tyto čtyři země by měly tvořit společenství. Loni se přidalo Rumunsko, já bych ráda navázala spolupráci také s Rakušany.

panelová diskuze v New Yorku
Panelová diskuze s čínskými disidenty v České národní budově na Manhattanu
Hrají se v Americe Havlovy hry?

My jsme během festivalu hráli dvě: Švandovo divadlo přivezlo Protest a loni Divadlo v Celetné sehrálo Audienci. Jinak se tu jeho hry hrají, především tři “vaňkovky” Audience, Protest, Vernisáž, taky Vyrozumění a ve Filadelfii se hrálo Odcházení.

Jak místní vnímají Václava Havla?

Dokud žil, tak byl naprostá hvězda. Bylo to jméno, které šlo přes všechny společenské vrstvy, znali ho i taxikáři, kteří často nebyli Američané. Každému to jméno něco říkalo. Dnes už se v běžném životě trochu odsouvá do historie, ale pořád je idolem. Lidé používají jeho teze a aplikují je, hodně novinářů a autorů ho cituje, není zapomenutý. V Česku byla a je spousta lidí proti němu. Tady jsem nikdy nic takového nezaznamenala. Tím, že byl schopen oslovit zahraničí, tak se nám podařilo brzy vstoupit do NATO (1999 – pozn. aut.), což považuji za jednu z nejdůležitějších zásluh jeho a jeho spolupracovníků.

Jak bys porovnala život v Česku a New Yorku?

Lidé jsou tu velice pracovití. V Česku taky, ale tady je to nasazení ještě větší. Jednak je to tím, že jsou podnikaví a chtějí, na druhé straně je ale i spousta lidí, kteří musí mít dvě práce, protože by jinak nepřežili.

Rozdílný je pochopitelně zdravotnický systém. To je v Americe noční můra. Je to jeden z největších byznysů, nepřehledný, plný byrokracie, na němž vydělávají miliony lidí. I ti, kdo mají dobré zdravotní pojištění, odkládají návštěvu lékaře. Jedna moje kolegyně na podzim porodila a když ji pouštěli z nemocnice, dostala naúčtováno 500 dolarů jen za samotný fakt, že ji z nemocnice pustili. Platí se za porod, léky, postel. Když chceš mít plné krytí, tak platíš 2 000 dolarů měsíčně, ale nevztahuje se to na zubní péči. Současný prezidentský kandidát Bernie Sanders prosazuje jednotný zdravotnický systém, který existuje v Kanadě nebo Velké Británii, a funguje tak, že každý je pojištěný. Jestli si zvolíš státní či soukromou pojišťovnu, to je na tobě. Navíc to tady v USA není jednotné, každý stát sám něco vymýšlí, což je ztráta energie a času. Chybí tu kvalitní jednotný systém.

Ty jsi v Americe stále ještě vychovávala dceru a syna. Přijde ti přístup rodičů k dětem v Americe jiný než v Česku?

Myslím si, že některé rodiny to tady hodně přehání a směřují své děti ke kariéře už od předškolního věku, což je hrozné. Ale jinak jsou tu rodiny jako u nás.

Jak tě ovlivnil samotný New York? To je přece jen takový svět sám o sobě.

To určitě je. Velká města v Americe jsou rozdílné světy. V New Yorku je cítit svoboda a velkorysost, která nabíjí. Zároveň je těžké se tady prosadit a uspět. Ale já jsem přesvědčená, že když se člověk snaží a ví, co chce, tak se pro něj najde cesta.

pláž Far Rockaway
Pavlina nejmilejší pláž: Far Rockaway v Queens
Jak se Američané dívají na Čechy?

Češi jsou tady slavní díky Václavu Havlovi. Spousta Američanů jezdila do Prahy, které se říkalo Paříž dvacátých let. Žila tam díky němu americká komunita. Pro umělce a spisovatele byl Havel naprostý hrdina, umělec a disident, který se přes noc stal prezidentem. Byl pro ně symbolem, že když budou mít ideály, můžou se jim vyplnit. Zájem o Česko tady začátkem devadesátých let narostl, začala se zde učit čeština. Ale teď už takový zájem není, víc táhne třeba čínština. Co se v Česku děje teď plošně americkou veřejnost nezajímá, je to spíš o okruhu lidí různého věku, kteří tam žili, vrátili se do Ameriky a rádi by zůstali v kontaktu. Dřív bylo Česko v Americe hodně známé, teď už se musí kontakty vyhledávat, rozvíjet a udržovat, což je mravenčí, ale důležitá a naplňující práce.

Ty teď spolu se svou rodinou podnikáš kroky k americkému občanství. V čem vidíš jeho největší výhodu?

Já bych si to moc přála hlavně pro děti, aby měly tu krásnou příležitost rozhodnout se, jestli budou chtít pracovat a žít tady nebo v Evropě. Tak doufám, že se nám to podaří.

Co z Česka ti chybí? Jak často tam jezdíš a chtěla by ses do své rodné země vrátit?

Zatím jsem o návratu neuvažovala. Děti jezdí dvakrát do roka, já buď jednou nebo taky dvakrát. Samozřejmě mi chybí rodina, a knedlíky. Ale dokud tady budu mít práci, která mě baví, tak jsem spokojená.

Zajímá vás, jak jsem s Pavlou a ostatními vyrazila poprvé v New Yorku do kina? Přečtěte si tady.

Pandemie koronaviru mě předčasně žene z Ameriky domů

Ještě před týdnem jsem si užívala nádherné podvečerní procházky v Rockefellerově parku na dolním Manhattanu. Při západu slunce jsem přemítala, jak se po přechodu na jarní čas dny protáhly, čímž nastává to nejlepší období na výlety a další poznávání jak New Yorku, tak dalších amerických měst. Ouha. O pár dní později zasahuje pandemie koronaviru a já přebookovávám letenku, abych se dostala do vlastní země co nejdřív. 

Kvůli koronaviru jsme už předminulý týden začali v Českém centru New York rušit akce – nepřiletěla nám z Česka paní spisovatelka na povídání o své knize, byl zrušený meeting v OSN, kam měli dorazit autoři nového českého dokumentu V síti, čímž padlo promítání tohoto filmu u nás v kině. Co zůstalo, to bylo slavnostní zahájení výstavy o Leoši Janáčkovi a především o jeho opeře Káťa Kabanová, která se v květnu měla vrátit na scénu Metropolitní opery New York. Místo tří akcí za týden jedna. A nakonec ani ta nedodržela původní plán, i když jsme ji díky moderním technologiím zachránili.

západ slunce New Jersey
Po práci na západ slunce nad New Jersey

Poslední program v Českém centru

Mělo to vcelku rychlý spád. Následkem pandemie prezident Spojených států amerických Donald Trump minulou středu večer vyhlásil zákaz vstupu Evropanů do země s platností od půlnoci z pátku na sobotu. Ve čtvrtek jsem šla normálně do práce, s vernisáží jsme všichni počítali. Od pondělí ji u nás připravovali kurátoři z Brna, přijela i paní ředitelka z Turistického informačního centra (TIC) Brno se svou dvanáctiletou dcerkou.

Akce byly v New Yorku stále povolené, jen s omezenou kapacitou. Už na naše poslední promítání ale dorazilo málo lidí, tak jsme vzhledem k postupu pandemie předpokládali, že tentokrát byl byla účast ještě slabší. Jelikož vernisáž představovala jednu z nejvýznamnějších událostí měsíce, báli jsme se, že to s nízkou účastí bude trapas. Proto jsme se dohodli, že vernisáž nasdílíme živě na Facebooku po vzoru Česka, kde právě došlo k zákazu veřejných akcí nad třicet lidí a umělci začali kulturu streamovat.

Janáček New York vernisáž online
Zahájení výstavy o Leoši Janáčkovi jsme vysílali online na sociálních sítích, bez návštěvníků.

Virtuální vernisáž se podařila. Dostali jsme pochvalu až z ústředí. Jenomže mezitím se nám kvůli zákazu cest z Evropy zbortil téměř veškerý další program… tušili jsme, že centrum dál nebude fungovat jako obvykle a že je čas řešit předčasný návrat domů.

Pandemie nám zkracuje stáž

Dostaly jsme jako stážistky na výběr. Nikdo nás nevyhání, můžeme v New Yorku zůstat, ale práce nebude, protože nebudou akce. Další turnus stážistů se nekoná. Nikdo netuší, jak pandemie bude pokračovat, jaká opatření přijdou další den, za pár hodin, za hodinu. Jestli se pak dostaneme z USA, jestli nám nezruší lety… velká neznámá. S tím, že v Česku máme rodiny a především český zdravotnický systém.

narozeniny České centrum
Poslední společný večer v Českém centru New York

Tak jsem ještě vpodvečer kontaktovala cestovní agenturu America Tours, přes kterou jsem měla svoji původní zpáteční letenku na 6. dubna. Úžasná paní Marcela mě pak ráno naháněla, zatímco jsem spala, a řešili jsme spolu přebookování na co nejbližší termín. Chvíli to vypadalo, že bych letěla v neděli, pak dokonce už hned v pátek, a nakonec mi let New York – Vídeň přerezervovali na úterý 17. března s mezipřistáním v Curychu. Cena byla 6 500 Kč.

Nekupovala jsem novou letenku, protože jsem nechtěla platit plnou částku, a let za čtyři dny mi přišel v pohodě – alespoň budu mít čas se s New Yorkem rozloučit. Až později jsem se dozvěděla, že nám České centrum výdaje spjaté s předčasným odletem domů proplatí včetně taxi na letiště.

Rozum chápe, srdci je to líto

Bylo to hodně zvláštní den. Upršené ráno jakoby doprovázelo ponurou situaci a smutné zprávy týkající se pandemie, všech změn, zákazů, opatření… Odpoledne pak přišlo slunečné jaro a já jsem potřebovala vypadnout ven. Od zpráv v médiích, počítače, telefonu, sociálních sítí a všeho online kontaktu. Potřebovala jsem na čerstvý vzduch a všechno to pobrat.

Uvažovala jsem prakticky, tak jsem se vydala jen pěšky do nákupního centra, abych dokoupila pár dárečků, které jsem chtěla ještě pořídit. Cestou jsem koukala kolem po těch všech mých oblíbených cihlových domech, po panoramatu Manhattanu, po lidech, po žlutých taxících… Snažila jsem si to co nejvíc zapamatovat, protože jsem nebyla připravená odjet o tři týdny dřív. Tři čtvrtě roku jsem makala, brala práci navíc, šetřila, abych žila tři měsíce v New Yorku. A teď mi to někdo bere, jednu z nejintenzivnějších částí mého života, na kterou jsem se skoro celý minulý rok neuvěřitelně těšila, krade ji neuzavřenou, nesplněnou… je mi doporučováno opustit zemi a já úplně chápu proč a vím, že je to dobře, že to není konec světa a bezpečí a zdraví jsou mnohem důležitější. Jen mě to mrzí a potřebuju se s tím sama v sobě smířit… 

Pláč v obchodním centru

Docela mi šlo vstřebávat po cestě myšlenky, užívat si slunečních paprsků, jít si za svým cílem… než jsem vstoupila do Disney obchodu. Vůbec jsem to nečekala, ale najednou, když jsem viděla Mickey Mouse, symbol Ameriky, všechna ta trička, hrníčky, plyšáky… tak jsem se rozbrečela. Muselo to ven. Chodila jsem mezi regály a nechala si téct slzy po tvářích… a bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí. Zamilovala jsem se do Ameriky a ještě jsem tu chtěla být, ještě jsem ji chtěla prožít, ale nemůžu. A nevím, kdy se mi to podaří znovu. Dovolená třeba ano, ale žít tady? To je něco jiného a to, proč jsem sem po novém roce přijela. Navíc jsme měli koupené jízdenky do Philadelphie, New Hamptonu, Bostonu… Zasloužila jsem si to.

Za chvilku jsem se vzchopila, zaplatila a nechala pláč v obchodě. Od té doby jsem nebrečela. Zatím. Řeším denně několik hodin pracovní věci v Česku. Ráno mám strach otevřít telefon, co se zase kde změnilo, co vláda vyhlásila a jak je třeba reagovat. Je to hektické, únavné, ale udržuje mě to v produkci a nemám prostor dumat. I když by mi nevadilo dát si pár hodin voraz u Netflixu 🙂

Na rozloučenou Coney Island

V sobotu jsem naposledy jela neworským metrem. Stihly jsme s kolegyňkami stážistkami promenádu a pláž na Coney Islandu, které jsme si právě nechávaly na to, až bude tepleji. Bylo tam skvostně. Prošla jsem se bosýma nohama v oceánu, seděly jsme na pláži, upíjela jsem kafe a jen jsem byla. Teď a tady, na sluníčku, offline. Pak jsme se my zbylí sešli v Českém centru i s výpravou z Brna, která taky řešila nové letenky a všichni společně jsme tam rokovali nad situací, v tom našem malém klubu Čechů “uvězněných” na Manhattanu.

Coney Island
Loučím se s New Yorkem: výlet na Coney Island

Večer naše stážistkové trio společně s Mirkem, panem ředitelem Českého centra, zapadlo do jediné, v ten den otevřené české restaurace, která je součástí České národní budovy. V Česku už totiž začal platit zákaz mít v provozu bary, restaurace, kluby. Za celou dobu stáže jsem v té restauraci neseděla, tak jsem si to na poslední chvíli vynahradila. A bylo to úžasně odpočinkové. Řeč se totiž konečně stočila úplně jiným směrem než pandemie a koronavirus, a my se smály, pan ředitel sázel historky, přišel si k nám chvíli sednout i majitel restaurace, a tak jsme všichni několik hodin zapomněly, co se kolem nás děje. Výhled na noční Manhattan z mrakodrapu, kde Mirek bydlí, byl pak už jen tím správným rozloučením se s dechberoucím ostrovem.

Večerní Manhattan
Večerní Manhattan

Z New Yorku na televizní obrazovku

Od té doby ostatní odjíždějí. Návštěva z Brna, kolegyně z práce, pan ředitel… Celá naše česká základna si pořídila nové letenky, odletěli a jsou doma. Připadám si jako poslední mohykán. Tak jsem alespoň měla tu čest promluvit o své situaci do Událostí České televize. Jako Lucie Pádková 🙂

Skoro nikam nechodím, jen ráno běhat nebo do potravin, včera do obchodu pro mazlíčky, protože toho našeho šmudlu taky bez dárečku nechci nechat. I já jsem opatrná a připravuju se na karanténu, které mě po příjezdu do Česka čeká.

Kdy už pojedu domů?

Dostávám zprávy, když už taky já dojedu domů. Rodina i spousta mých přátel a kolegů má o mě starost, což je moje velká podpora, za kterou jsem vděčná. Ale zároveň jsem z toho trochu nervózní – doletím dle plánu? Nezruší nikde nic? Pustí mě do všech letadel?

Snažím se nepřipouštět si ten strach. Jsem odjakživa optimista. Ale někde tam uvnitř cítím, že budu klidná až budu sedět v prvním letadle, pak ve druhém, pak v autě do Brna, protože vyzvednutí příbuzných či partnerů přes hranice by po předložení boarding passu mělo být možné… Jen se toho v posledních dnech událo tolik, že nelze předvídat, co se stane.

Tak doufám, že to bude v pohodě. Už jsem připravená odjet. Stihla jsem toho i tak vidět a zažít hodně. Nechci riskovat, že bych následkem pandemie v New Yorku zůstala viset měsíce, bez mých blízkých, bez výplaty, ve státě, který není můj. Jednou se sem vrátím. To ti, New Yorku, slibuju.

A nebojte, komu se čtení blogu zalíbilo, budu psát dál. O New Yorku, ale i o lecčem jiném. Nechte se překvapit a děkuju, že tady se mnou jste.

Stáž v Českém centru New York: co děláme?

Do New Yorku jsem vyrazila nejen za poznáním ikonického města a místní kultury. Ve všední dny se z nadšeného turisty měním na neméně nadšeného stážistu v Českém centru New York (ČCNY). Instituci, která dala mé cestě za oceán konkrétní obrysy a vnukla mi myšlenku odjet na tříměsíční stáž do Ameriky

Co je náplní práce stážisty?
Jak dlouhá je pracovní doba?
Čím stáž vyniká?

Pro všechny zvědavce nebo třeba budoucí kandidáty odpovídám následujícími řádky.

Českém centrum New York sídlí v České národní budově na Upper East Side a je otevřené od roku 1995. Spadá do sítě Českých center, příspěvkové organizace Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Posláním všech českých center je posilovat dobré jméno České republiky ve světě, a to jak veřejnou diplomacií, tak pořádáním různorodých kulturních a společenských událostí. Právě tomu se věnuje i ČCNY – přibližuje v New Yorku Českou republiku jak krajanům, kteří se narodili v české zemi, ale ať už před rokem 1989 nebo později se rozhodli přesunout do Spojených států, tak široké americké veřejnosti.

Profu'/Teach v Českém centru New York
V kinosále promítáme české i zahraniční filmy.

Tým ČCNY je maličký. Pod vedením ředitele pracují jeho zástupce a finanční manažer v jedné osobě, dále programová manažerka, specialistka na PR a komunikaci a manažer výstav a produkce. Pět stálých zaměstnanců, z nichž poslední dva jmenovaní jsou jenom na půl úvazku. K tomu České centrum co čtvrt roku nabírá trojici dobrovolníků. Jelikož je záběr Českého centra široký a členové týmu mi svojí zaneprázdněností hodně připomínají Foreigners, cítím se jako stážistka užitečná a těší mě, že můžu svým kolegům odlehčit od práce, které mají až nad hlavu.

Standardní aktivity stážistů v ČCNY jsou tyto:

PR & marketing

  • psaní tiskových zpráv v češtině i v angličtině a rozesílání do médií
  • psaní textů na web a s tím spojená práce v redakčním systému
  • tvorba týdenního newsletteru
  • tvorba textů do tištěného programu
  • grafická příprava letáčků (používáme Canvu)
  • tvorba online akcí na Eventbride.com
  • listings – vkládání akcí na jiné weby nebo rozesílání správcům webů
  • správa sociálních sítí – Instagram, Facebook, Twitter
  • monitoring mediálního ohlasu

Event management

  • příprava kinosálu, galerie nebo velkého sálu
  • příprava cedulí, značení, seznamu přihlášených
  • vítání hostů a uvádění je na místo
  • úklid židlí a prostor po skončení akce
  • zpracování fotografií z akce, jejich uložení, sdílení, rozeslání spolupořadatelům

Kancelářské práce

  • tiskové úlohy
  • pořádek v propagačních materiálech, dokumentech
  • organizace nástěnky
  • zvedání telefonu

Knihovna

  • správa výpůjční knihy
  • zakládání nových knih

Pochůzky

  • tisk a roznos letáků
  • nákup kávy/čaje do kancelářské kuchyňky nebo drobného občerstvení pro umělce

Taky jsme asistovali při přípravě výstavy a jednou nám svěřili natěračské špachtle. Šla jsem kopírovat klíč nebo jsem dělala zápis z jednání. Na pestrost činností si nestěžujeme 🙂

stáž New York tisková zpráva
S ředitelem ČCNY při úpravách tiskové zprávy

Diplomatická akademie

Součástí stáže je úvod do veřejné diplomacie. My už jsme se setkaly s paní velvyslankyní České republiky při OSN Marií Chatardovou v sídle Stálé mise na Madison Avenue. Čeká nás návštěva budovy OSN a Generálního konzulátu České republiky, který sídlí v České národní budově hned vedle na patře. Mimo to se s diplomacií seznamujeme při běžné denní práci v centru a máme plánovaný sedánek s ředitelem ČCNY.

Stáž je na plný úvazek s pracovní dobou od 10.00 do 18.00. Při večerních akcích jsme přítomné většinou všechny tři a dle domluvy můžeme druhý den přijít později. Není problém si během dne skočit na/pro oběd nebo si vyřídit něco osobního, dát si pauzu, jít se projít.

stáž České centrum New York grafické práce
Stážisté pracují s jednoduchou grafikou.

Standardně jedna akce za týden

Moje stáž začala druhý týden v lednu. V té chvíli se do práce vracela většina členů týmu, a tak bylo následujících pár týdnů poměrně hektických. Řešili jsme agendu nastřádanou z vánočního volna a navíc jsme na konci měsíce pořádali hodně velkou a významnou “dvojakci” – zahájení výstavy věnované 75. výročí osvobození Plzně americkou armádou, po níž následoval jazzový koncert pro tři sta lidí. Slavnostní akce se účastnili vojenští veteráni, pánové dost přes devadesát let, delegace z Plzně a diplomaté, takže bylo potřeba zvládnout vše do puntíku. Při samotném večeru nám na začátku koncertu jeden z veteránů zkolaboval. Kolegyně volala 911 a sanitka ho odvezla do nemocnice. Druhý den jsme mu psali a naštěstí byl v pořádku.

výstava 75. výročí osvobození Plzně
Hostíme výstavu k 75. výročí osvobození Plzně americkými vojsky.

Potom se zápřah zmírnil. Některé dny jsou náročnější, některé volnější. Vždycky je co dělat, ale už nemám pocit, že každý den něco hoří. Zatím jsme pořádali několik filmových projekcí, tak zvaná Science Café neboli setkání s odborníky na vědecká témata, debutový koncert Michala Hrůzy v USA, spisovatelské besedy, teď hostíme třetí ročník Ozvěn MFDF Ji.hlava. Na jaře je v plánu například promítání velmi diskutovaného dokumentu V síti, na podzim módní přehlídka přední české návrhářky Liběny Rochové.

Michal Hrůza a tým ČCNY
Část týmu Českého centra New York se zpěvákem Michalem Hrůzou

Většinou ČCNY pořádá jednu akci týdně, výjimečně se jeden týden nekoná žádná, jindy to můžou být dvě až tři události v rozmezí několika dní. S tím, že když jsme po zmiňované Plzni balili domů téměř o půlnoci, tak nám centrum uhradilo cestu domů taxíkem, protože jak už víte z minulého článku, noční cestování metrem v New Yorku není zrovna nejspolehlivější.

Stáž nejenom pro studenty

Co mě na stáži v ČCNY nejvíc baví je vůbec ta možnost chodit do práce v New Yorku, na Manhattan, pomáhat s propagací české kultury a vidět, jak centrum funguje jako celek. K tomu pracuje v kanceláři skvělý kolektiv jedinečných a schopných profesionálů, od kterých je radost se učit. Tím, že se v public relations a marketingu pohybuju už nějaký ten pátek, tak je pro mě dost věcí známých, dělala jsem je dřív nebo je jako manažerka zadávám svému týmu stážistů. Kde se neustále hodně učím a co si užívám, to jsou překlady z češtiny do angličtiny nebo opačně. Práce s jazykem mě vždycky bavila a v psaní anglických textů mám rozhodně co zlepšovat.

Stáž je neplacená a primárně určená studentům. Kolegyňky stážistky ji mají jako zahraniční pracovní v programu Freemovers. Já jsem na stáž nastoupila ve dvaatřiceti, takže jsem možná nejstarší stážistka, kterou kdy měli 🙂 Ale ani jednou jsem toho nelitovala a nikdy nikdo nic nenamítal, takže pokud se chcete i vy na stáž přihlásit, ačkoli už nevlastníte platnou studentskou kartičku, neváhejte. Nevím o žádném věkovém omezení. A nikdy není pozdě na to plnit si sny.

75. výroční osvobození Plzně americkou armádou
Naše stážistkové trio a pan ředitel ČCNY

Podmínkou pro vykonávání stáže je dobrá úroveň angličtiny. Další informace a instrukce k přihláškám na stáž v ČCNY, najdete TADY.

Kdyby vás ke stáži nebo Českému centru zajímalo cokoli dalšího, napište mi zprávu na Instagramu, Facebooku nebo mi hoďte email. Ráda zodpovím, co budu vědět.