New York versus Česko, díl druhý

Po měsíci v Americe, konkrétně v New Yorku, jsem sepsala deset specifik, která mě při našem sžívání se nejvíc překvapila. Postupně jsem pochopitelně nacházela další a další. Jako třeba že výraz mezzanine neoznačuje brněnskými studenty běžně okupovanou kavárnu nebo že formát papíru A4 není stejně velký jako ten u nás. Tyto odlišnosti jsem rozdělila do sedmi kategorií a do hned do té první jsem zařadila svůj jediný americký nepříjemný zážitek.

(1) Policie na každém rohu

Už před cestou do Spojených států mi bylo řečeno, že strážců zákona tam ulicemi krouží mnohem víc, než jak jsme zvyklí z naší malé české zemičky. Pochopitelně. Konkrétně New York je obrovské město a lidí s všemožnými úmysly je tam habaděj. Však je to znázorněno ve spoustě filmů, jak i za bílého dne se loupí, krade a střílí. Naposledy mi vyvstane na mysli dokumentární série podle pravdivých událostí When They See Us, kdy došlo k vraždě běžkyně v nočním Central Parku. Ale strach jsem si nepřipouštěla, jako při žádných mých cestách, protože to bych nikdy nikam nejela. Navíc už asi patnáct let se New York řadí mezi pětadvacet nejbezpečnějších amerických měst. I když v noci bych do Central Parku nešla!

A vážně, bílo-modrá auta označená NYPD (New York Police Department) mě od prvního dne chůze ulicemi a avenues města míjela co pár kroků, skoro tak často jako legendární newyorské žluté taxíky. Jedna policejní stanice stála jen blok od mého bydlení v Queens, tak i cestou na metro jsem většinou na pár zástupců policejního sboru narazila. 

Dvakrát jsem zahlédla situaci, kdy policisté v New Yorku zasahovali. Nebo teda spíš postávali a čekali. Při jedné z nich se mně samotné přihodilo něco, bez čeho bych se klidně obešla, a je to asi jediná negativní minivzpomínka, kterou jsem si z Gothamu a Ameriky vůbec odvezla.

nepříjemný zážitek z metra
Můj jediný negativní zážitek z New Yorku se odehrál na schodech do metra.
Kapsář v metru

Rozpojily jsme se s kamarádkou Martinou na Columbus Circle, rušném kruhovém objezdu na jihozápadním okraji Central Parku. Ona šla do muzea a já jela s nákupem domů. S batohem plným jídla a malou kabelkou, kterou jsem nosila vždycky natočenou dopředu a často na ní nechávala ruku, jsem si to rázovala po schodech dolů do metra. Vtom se po mně někdo zezadu sápe, tlačí na batoh. Rychle se otočím a tam mladý borec s bílými drátovými sluchátky, který křičí NA MNĚ, že jsem mu sluchátka strhla, zamotala se do nich a tím ho málem uškrtila. Byla jsem z toho tak vyjevená, že jsem ve finále řekla něco jako „sorry” a kvapně, vcelku roztřeseně, pokračovala svou cestou. Přitom bylo odpoledne a kolem nás kupa lidí.

Ten kluk pak na nástupišti čekal opodál, jakoby nic. Vlevo od nás postávalo v kroužku asi pět policistů, mezi nimi vysoká černoška a před ní jsem zahlédla kapky krve. Netušila jsem, co se tam stalo, rozdýchávala jsem vlastní zážitek a rozebírala v hlavě, co se právě událo. Nenapadlo mě těm policistům borce nahlásit nebo jsem možná spíš neměla dost odvahy, nevím. Pořád jsem to v sobě zpracovávala a až později jsem si přiznala, že to fakt byl zlodějský trik a že se mě někdo pokusil okrást. Naštěstí se mu to nepodařilo a díkybohu jsem pak už nic podobného nezažila. Ale dodneška tu scénu vidím a musím říct, že mi chvíli trvalo, než jsem se na tu stanici odvážila znovu.

Zatčení u nás v Queens

Podruhé jsem měla tu čest vidět newyorské policisty v akci jednu neděli, když jsem šla dopoledne běhat. Dole v lobby našeho domu jich zase stálo asi pět nebo šest dokola. Takové skupinky jsou normální vzhledem k tomu, že v Americe je povolené vlastnit a nosit zbraň, tak se častěji něco semele, a je třeba mít na místě více zasahujících. Tito drželi v želízkách mladou holku. Moc jsem neokouněla a šla si po svých, a když jsem doběhla zpátky, už tam nebyli. Moje paní domácí Pavla pak byla celkem překvapená, že se toto v Queens prý moc často neděje. Za mě to vypadalo na nezákonné držení drog nebo něco podobného a na pocitu bezpečí mi to neubralo.

dýško v restaurci 20 procent
Spropitné se v Americe dává vyšší než u nás.

(2) Dýško v Americe přibližně 20 procent

Na to, že v restauracích se nemůžu chovat zagroškudla, mě přítel připravoval několik měsíců. Už od našich prvních návštěv v bister a kaváren v Česku jsem vnímala, že dává spropitné daleko vyšší než já. Kdyby měl dát méně, tak se sám za sebe stydí. Což teď úplně chápu, vyrostl v tom. V Americe je slušností a pravidlem nechávat lidem ve službách na dýšku nejméně 15 až 20 procent. Například číšníci mají minimální plat a počítá se, že si vydělají na spropitném. Jelikož jsem byla v New Yorku na neplacené stáži a ceny tam opravdu nejsou nízké, na posezení v restauraci jsem byla všehovšudy čtyřikrát. Z toho třikrát za mě platil někdo jiný 🙂 Spíš jsem navštívila několik kaváren a tam jsem doporučené dolary k útratě přidala, stejně jako když jsem párkrát jela taxíkem.

Co se restaurací i kavárenských podniků v Americe týče, rozdílné je samozřejmě i to, že se hned od dveří neženete k volnému stolu, ale čekáte, až budete usazeni. To už ale beru za dost profláklé a kupodivu jsem si to vždycky uvědomila. Narozdíl třeba od toho, že jsem si v taxíku sedla dopředu, ehm.

(3) Malý newyorský slovníček

Podobně jako má Londýn svůj specifický název tube pro metro, newyorským podzemím (i nadzemím) se prohání jedině subway. Musím uznat, žes tím mám do dneška trochu problém, asi tak jako neříkat pražským tramvajím šaliny.

Na výtazích v metru na mě sem tam vykoukl nápis mezzanine, který ve mě pokaždé evokoval studentskou kavárnu u Fakulty sociálních studií v Brně. Ale v tom newyorském mezzanine bych se kávy nejspíš nedočkala. Označuje se tak jakési mezipatro. Je to první úroveň pod ulicí nebo ta mezi ulicí a nástupištěm, tudíž část, kde nestaví metro, ale využíváte jí k tranzitu mezi linkami a směry.

Výtah do mezzanine v newyorském metru

Když už jsme u té angličtiny, tak od přítele jsem zvyklá říkat toaletě bathroom. Až v Americe jsem si uvědomila, že se používá i slovíčko restroom, jež najdete napsané na dveřích místo známého WC.

Jak už jsem psala v příspěvku o náplni mé stáže v Českém centru New York, nejvíc jsem si považovala toho, že můžu denně procvičovat angličtinu. A to jak psanou při tvoření nejrůznějších marketingových textů, tak mluvenou při akcích, které jsme před pandemií koronaviru v České národní budově pořádali. Vesměs jsem neměla problém příchozím Američanům nebo Čechoameričanům rozumět, ale na čem jsem pohasínala, to byl rychlý spelling. 

(4) Hbité hláskování od rodilců

S kolegyňkami jsme před uvedením do kinosálu nebo velkého sálu vítaly hosty a odškrtávaly si je dle jmen z registračního seznamu. Návštěvníci byli zvyklí svižně říct své příjmení a vzápětí jej, jak když bičem mrská, odhláskovat. Zatímco ke mně teprve doputovala první část. U jmen, která jsem už někdy v životě slyšela, typu Duncan, Edmonds, Goldsmith nebo třeba Zucker to bylo v pohodě. Ovšem když to byli hosté s ne úplně rozšířenými a složitějšími jmény, tak jsem musela požádat o zopakování třeba i dvakrát. Nejlepší ale bylo, že oni už evidentně znali postup, a často si to své jméno v seznamu hledali sami. A vypadali s tím úplně v pohodě.

Opravdová zkouška přišla, když k nám do kanceláře volala paní a chtěla si ověřit, že je přihlášená na danou událost. Nevzpomínám si, jak se jmenovala, ale i když jsem si ta písmenka psala na papír, nebyla jsem schopná jí porozumět, a doptávala jsem se snad pětkrát. Jí už taky docházela trpělivost a žádala, jestli může mluvit s někým jiným. To jsem se hanbou skoro propadala. Nakonec jsem tomu dala ještě pokus a vyšlo to. Paní zaregistrovaná byla a telefonát jsme ukončily na docela dobré emoci. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem telefon nevnutila do ruky kolegyni a zvládla to, i když s oroseným čelem a pocitem, že větší propadák už jsem dlouho nezažila. A to jsem na své anglické hláskování byla vždycky hrdá, i přítel mě chválil. No, asi byl emočně ovlivněn, a já rozhodně mám v čem se zlepšovat.

formát A4 v Americe
Formát papíru A4 v Americe je jiný než v Česku.

(5) Není A4 jako A4

Jako asi v každé kanceláři, jsme běžně tiskli. Tiskové zprávy na kontrolu, seznamy přihlášených, cedulky při organizací akcí a spoustu dalšího. Někdy se mi dole nevytiskl kust textu. Nebo mi pak papír nešel zasunout do eurofolie velikosti A4. Ouha. Zatímco u nás v Česku využíváme pro formát papíru A4 mezinárodní velikost 210 milimetrů šířky na 297 milimetrů délky, v Americe se tento model neuchytil. Asi nejbližší je rozměr takzvaného letter, jenž činí 215,9 na 279,4 milimetrů. Ve Spojených státech, Kanadě a Mexiku vám tak z tiskárny vyjede papír o trochu širší a kratší.

(6) Topení a jeho ustavičné sss

Toto byl šok hned z prvního dne, na který jsem si ale zvykla doslova za pár hodin. Syčící topení. V okamžiku, kdy jsem otevřela dveře svého pronajatého bydlení v Queens, jsem slyšela sykot, jako kdyby někde unikal plyn. Po chvilce pídění jsem zjistila, že zvuk přichází od topení, aniž by někde něco kapalo nebo bylo cítit. Je to prostě normální. Newyorské topení syčí, někdy víc, někdy míň, někdy zmlkne. Na druhou stranu funguje. A to pro mě s ohledem na zimní roční období vládnoucí venku za okny bylo nejdůležitější.

(7) Jména se na kelímky tisknou

V mém prvním článku tady na blogu jsem zmiňovala, že jsem o Americe přemýšlela jako o zemi, kde si už řadu let před námi lidé kupovali kávu s sebou. A jako první se mi samozřejmě vybaví bílý kelímek se zeleným logem Starbucks. V Česku si na něj občas zajdu – chutná mi a hlavně tam berou stravenky a vrací na ně, což je výhodné 🙂 V New Yorku jsem kafíčkování minimalizovala, protože budget. Ale Starbucks jsem vyzkoušet musela. Poprvé to bylo ve Washingtonu a podruhé pak na začátku nedělního výletu ve Washington Heights. Kromě daleko vyšší ceny (přes pět dolarů, tedy víc než 125 korun za tall velikost) jsem objevila ještě jeden rozdíl. V Americe se s tím nepářou a jména na kelímku vyjedou na malém papírku vytištěná. Jasně, je to pohotovější, ale takhle vám tam přece barista nenamaluje srdíčko…?

Zajímá vás, jak se České centrum New York potýká s koronavirovou pandemií a kdy se Česká národní budova na Manhattanu znovu rozezvučí lidským mumrajem? Přečtěte si rozhovor s ředitelem Českého centra Miroslavem Konvalinou.

Washington: cyklojízda městem a za Václavem Havlem do Kapitolu

Poprvé od příletu do Ameriky jsem vytáhla paty z města i státu New York a vydala se prozkoumat metropoli Spojených států – slavný Washington, D.C. Účelem naší cesty byly nejen velkolepé památky spjaté s nejdůležitějšími momenty amerických dějin, ale taky slavnostní večer připomínající proslov prvního českého prezidenta Václava Havla v americkém Kongresu.

České centrum New York, kde jsem na tříměsíční pracovní stáži, bylo jedním z partnerů akce Václav Havel: Speaking Today, která se konala ve washingtonském Kapitolu v úterý 18. února 2020. Náš pan ředitel dostal pozvání a nabídl nám, stážistkám, že bychom mohly dojet taky. Taková událost se nekoná každý den a určitě je to něco, co by našemu pobytu za oceánem dodalo širší rozměry. Cestu i přenocování jsme si musely hradit samy, ale ani tak jsme neváhaly a rozhodly se Washington zařadit do svého itineráře.

Na den předtím připadal Den prezidentů, jeden z amerických státních svátků. Toho jsme využily a výlet si naplánovaly na dvě noci, abychom z cesty vytěžily co nejvíc.

Washington Kapitol
Ve washingtonském Kapitolu se schází zákonodárný sbor Spojených států amerických.

Washington byl založen roku 1790, hlavním městem se stal o deset let později. Jak je zřejmé, svým názvem ctí prvního prezidenta USA Georgea Washingtona. Washington se rozprostírá na celém území federálního distriktu District of Columbia, odtud neodmyslitelná zkratka D.,C, která se píše za názvem města a značí Oblast Spojených států amerických. Ve Washingtonu sídlí prezident, Kongres a Nejvyšší soud.

Washington autobusem za 4 hodiny

Z New Yorku do Washingtonu se můžete dopravit letadlem, vlakem, autobusem. Jakkoli miluju cestovat vlakem, zvolily jsme autubus jako nejlevnější variantu. Vlak by nás stál asi dvakrát tolik. Nejlépe vycházelo koupit si lístek na Megabus.com. Za cestu tam a zpět jsem zaplatila 450 Kč. Kdybyste chtěli pohledat vlaky, mrkněte na Amtrak.com.

Vyjížděly jsme ráno v 8 hodin. Čas odjezdu mě mírně děsil. Navykla jsem si chodit spát později v noci, kolem jedné až půl druhé, a cesta na autobusovou zastávku vedla ode mě z Queens přes Manhattan až do Hudson Yards. Trasa bezmála na hodinu a to nepočítám rezervu. Ale nakonec jsem nemohla dospat.

*Tip: Přijďte na zastávku autobusu dřív, ať si v klidu vyberete sedačku. My tam byly asi dvacet minut před odjezdem a už jsme se zařadily do kratší fronty.

V autobuse fungovala wi-fi. Ovšem bídně. Asi hodinku jsem zvládla vyřizovat e-maily a zprávy, ale třeba Instagram jakožto klasický nástroj prokrastinace mi nejel. Doporučuju proto vzít si knížku, stáhnout si podcast nebo volného času využít ke spánku.

Hostel levný a v centru, ale s pár nevýhodami

Ubytování jsme si rezervovaly v Capital View Hostel. Trošku nás vyděsilo, když jsme zvonily a zvonily a nikdo neotevíral. Na telefon nám ale odpověděli, dozvěděly jsme se kód na dveře a pak už jen zaskočily za milou paní provozovatelkou, která vzadu uklízela.

Bílý dům, Washington
Bílý dům mi připadal jako krapet větší, hezká vilka…

Co se hostelu týče – umístění a cena skvělá, dvě noci za zhruba 1 000 Kč na osobu, internet funkční. Příjemným překvapením byla snídaně – kuchyňka nabízela směs na palačinky, nechyběl javorový sirup, marmeláda, arašídové máslo… a překapávač kávy, tak jsme si ráno pošmákly. V čem ale hostel výrazně pokulhával, to bylo sociální zařízení. Hned první den přestalo fungovat splachování na záchodě, takže jsem viděla, co jsem nechtěla, a čůrek vlažné vody ve sprše mě taky zrovna neuspokojil. V noci na mě foukalo, spala jsem ve svetru, v ponožkách, zakrytá až po nos a stejně mi nebylo teplo. S láskou jsem vzpomínala na všechny ty evropské hotely, kde jsem za poslední roky přespávala. Nicméně svůj účel ubytování splnilo a dvě noci se daly přežít.

Jestli jsem v noci klepala kosu, tak denní počasí bylo pravým opakem. Měly jsme štěstí na nádherné, slunečné počasí kolem dvanácti až čtrnácti stupňů. Na sluníčku pocitově o ždibek víc. Úplně jarní, a to byl únor. Z toho důvodu a taky, že je Washington placka, jsme si na naše objevování města půjčily kolo, které celému výletu dodalo tu správnou turistickou atmosféru!

Červená kola od Capital Bikeshare

Stojany s koly na půjčení byly téměř na každém rohu. My jsme si vybraly 24hodinový pronájem s Capital Bikeshare za 8 dolarů, tj. přibližně 180 Kč. Buď si můžete stáhnout appku a zaplatit přes ni. Výhodou pak je, že přes aplikaci jednoduše najdete ostatní stojany, kam můžete kolo odložit. Anebo naťukáte svoji objednávku do automatu a zaplatíte kartou. Na jednu kartu si můžete půjčit dvě kola. Pozor na použití karty – chce to opravdu „swajpnout“, aby automat kartu přečetl. Záloha na výpůjčku je 100 dolarů.

Washington na kole
Rovný terén vybízí k tomu objet památky ve Washingtonu na kole.

Pamatujte, že musíte kolo vrátit do stojanu každých maximálně 30 minut a pak půjčit znovu. Jinak se vám stane to, co se stalo mně. Po návratu domů jsem zjistila, že mi kromě pronájmu dvou kol na jeden den strhli ještě dalších asi 2 500 Kč. Neváhala jsem a napsala na jejich zákaznickou podporu, kde se mi velmi rychle ozvali zpět a upozornili na maximálně půlhodinové projížďky. Na webu jsem tuto informaci dodatečně našla, ale u stojanů ani v aplikaci si žádná z nás tří upozornění nevšimla.

Nicméně princip „neznalost neomlouvá“ na mě bikesharová společnost neaplikovala a poplatek mi protentokrát odpustili. Do pár dnů jsem měla peníze zpátky na účtě.

Washington monument
Washingtonův monument a Reflecting Pool za večerního osvětlení

Město bez mrakodrapů

Ve Washingtonu není jediný mrakodrap. Platí tam zákaz postavit vyšší objekty než je 169 metrů dosahujících Washingtonův monument. A tak narozdíl od New Yorku na ulicích svítí sluníčko a vidíte dál než na protější stranu. Nenadále osvěžující pocit po měsíci a půl života v mozaice newyorských zástaveb. Díky tomu, že jsme měly kola, jsme během jednoho odpoledne objely:

  • Kapitol a přilehlý park, kdy lemujete lavičky a ulice s historickými budovami
  • Bílý dům z povolené vzdálenosti za oplocením , odkud domov amerického prezidenta vypadá jako hezká větší vilka
  • Washingtonův monument neboli vysoký bílý obelisk tvarem připomínající tužku
  • Reflecting Pool, obdélníkové jezírko, kde se odráží Washingtonův monument
  • Lincolnův památník, před kterým stál Forrest Gump při svém proslovu na demonstraci protiválce
  • Národní památník 2. světové války ze žulových sloupců symbolizujících jednotlivé americké státy
  • Památník vietnamské války
  • Památník Franklina Delana Roosevelta
  • Památník Martina Luthera Kinga
  • Památník veteránům korejské války

Následující dopoledne jsme opustily Washington a popojely na Arlingtonský národní hřbitov asi 3 míle (přibližně 5 kilometrů) daleko. Tady jsme evidentně přetáhly půlhodinovou výpůjční lhůtu kola, ale pokud nejste v časovém presu, dá se na hřbitov dojít pěšky nebo dojet metrem. Na hřbitově se nachází hrob 35. amerického prezidenta Johna F. Kennedyho s věčným plamenem, pochována je tam i jeho manželka a mladší bratr Robert.

U památníku J. F. Kennedyho na Arlingtonském národním hřbitově hoří věčný plamen.

V Kapitolu znovu zazněl Václav Havel

Později jsme se hodily do slavnostnějšího a vyrazily na řekněme diplomatickou část našeho výletu přímo do přízemí Kapitolu. Večer na počest 30letého výročí od výjimečného proslovu Václava Havla před členy Kongresu Spojených států se hemžil Čechy i Američany.

Z řečníků mě nejvíc zaujala Madeleine Albright, dvaaosmdesátiletá bývalá ministryně zahraničních věcí USA, která před třemi dekádami Havlovi pomáhala se na projev připravit. Svojí nádhernou angličtinou a překvapivě mladistvým hlasem – krátké video jsem dávala na Instagram – prozradila, že Havel byl tehdy, sotva dva měsíce po zvolení do prezidentského úřadu, pramálo zkušeným řečníkem. Navíc si vězení uvykl vyhýbat se jakémukoli očnímu kontaktu, což se před kamerami a publikem moc nehodilo. Jak jsme ale slyšeli a viděli z několika ukázek historického projevu, spisovatel a bývalý disident svůj úkol zvládnul bravurně s laskavostí, kultivovaností, vděčností i sílou sobě vlastní, za což si od přítomných politiků 21.2.1990 vysloužil potlesk ve stoje.

Václav Havel, Speaking Today
Plné auditorium při výročním večeru Václav Havel, Speaking Today

Ukázky z připravovaného dokumentu o Havlovi

Kromě připomínek projevu byly součástí slavnostního večera ukázky z dokumentu Petra Jančárka Havel Speaking, Can You Hear Me?, kdy Havel přizval režiséra, aby s ním strávil poslední tři roky jeho života. Připomnělo mi to film Občan Havel, který jsem před lety viděla a hodně mě zaujal právě svými scénami ze zákulisí prezidentova pracovního i osobního života. Scéna, jak se Václav Klaus dostal na jazzový koncert, je nezapomenutelná 🙂

Po oficiální části a neúspěšném pokusu vyfotit se s paní Madeleine Albright, kterou striktně bránila jedna z jejích průvodkyň, jsme si spolu s ostatními účastníky daly víno a poohlížely se po známé tváři, kterou byla moje paní domácí Pavla.

VH Kongres sklenka vína
My tři stážistky Českého centra New York s Pavlou, u které v New Yorku bydlím. Foto: Roman Franc

Náš pan ředitel byl nakonec v té době v Česku, takže jsme se bohužel nezúčastnily následné večeře na ambasádě, kam jsme jako stážistky samotné pochopitelně pozvané nebyly. I tak to ovšem byla moc příjemná událost, a já jsem vděčná, že jsem dostala šanci se jí zúčastnit. Pravda a láska přece musí vítězit nad lží a nenávistí dneska stejně jako třicet let zpátky!

Na fotografie z akce Václav Havel, Speaking Today se můžete podívat tady.

Zajímá vás víc o stáži v New Yorku a co nabízí? Přečtěte si předešlý článek.

Stáž v Českém centru New York: co děláme?

Do New Yorku jsem vyrazila nejen za poznáním ikonického města a místní kultury. Ve všední dny se z nadšeného turisty měním na neméně nadšeného stážistu v Českém centru New York (ČCNY). Instituci, která dala mé cestě za oceán konkrétní obrysy a vnukla mi myšlenku odjet na tříměsíční stáž do Ameriky

Co je náplní práce stážisty?
Jak dlouhá je pracovní doba?
Čím stáž vyniká?

Pro všechny zvědavce nebo třeba budoucí kandidáty odpovídám následujícími řádky.

Českém centrum New York sídlí v České národní budově na Upper East Side a je otevřené od roku 1995. Spadá do sítě Českých center, příspěvkové organizace Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Posláním všech českých center je posilovat dobré jméno České republiky ve světě, a to jak veřejnou diplomacií, tak pořádáním různorodých kulturních a společenských událostí. Právě tomu se věnuje i ČCNY – přibližuje v New Yorku Českou republiku jak krajanům, kteří se narodili v české zemi, ale ať už před rokem 1989 nebo později se rozhodli přesunout do Spojených států, tak široké americké veřejnosti.

Profu'/Teach v Českém centru New York
V kinosále promítáme české i zahraniční filmy.

Tým ČCNY je maličký. Pod vedením ředitele pracují jeho zástupce a finanční manažer v jedné osobě, dále programová manažerka, specialistka na PR a komunikaci a manažer výstav a produkce. Pět stálých zaměstnanců, z nichž poslední dva jmenovaní jsou jenom na půl úvazku. K tomu České centrum co čtvrt roku nabírá trojici dobrovolníků. Jelikož je záběr Českého centra široký a členové týmu mi svojí zaneprázdněností hodně připomínají Foreigners, cítím se jako stážistka užitečná a těší mě, že můžu svým kolegům odlehčit od práce, které mají až nad hlavu.

Standardní aktivity stážistů v ČCNY jsou tyto:

PR & marketing

  • psaní tiskových zpráv v češtině i v angličtině a rozesílání do médií
  • psaní textů na web a s tím spojená práce v redakčním systému
  • tvorba týdenního newsletteru
  • tvorba textů do tištěného programu
  • grafická příprava letáčků (používáme Canvu)
  • tvorba online akcí na Eventbride.com
  • listings – vkládání akcí na jiné weby nebo rozesílání správcům webů
  • správa sociálních sítí – Instagram, Facebook, Twitter
  • monitoring mediálního ohlasu

Event management

  • příprava kinosálu, galerie nebo velkého sálu
  • příprava cedulí, značení, seznamu přihlášených
  • vítání hostů a uvádění je na místo
  • úklid židlí a prostor po skončení akce
  • zpracování fotografií z akce, jejich uložení, sdílení, rozeslání spolupořadatelům

Kancelářské práce

  • tiskové úlohy
  • pořádek v propagačních materiálech, dokumentech
  • organizace nástěnky
  • zvedání telefonu

Knihovna

  • správa výpůjční knihy
  • zakládání nových knih

Pochůzky

  • tisk a roznos letáků
  • nákup kávy/čaje do kancelářské kuchyňky nebo drobného občerstvení pro umělce

Taky jsme asistovali při přípravě výstavy a jednou nám svěřili natěračské špachtle. Šla jsem kopírovat klíč nebo jsem dělala zápis z jednání. Na pestrost činností si nestěžujeme 🙂

stáž New York tisková zpráva
S ředitelem ČCNY při úpravách tiskové zprávy

Diplomatická akademie

Součástí stáže je úvod do veřejné diplomacie. My už jsme se setkaly s paní velvyslankyní České republiky při OSN Marií Chatardovou v sídle Stálé mise na Madison Avenue. Čeká nás návštěva budovy OSN a Generálního konzulátu České republiky, který sídlí v České národní budově hned vedle na patře. Mimo to se s diplomacií seznamujeme při běžné denní práci v centru a máme plánovaný sedánek s ředitelem ČCNY.

Stáž je na plný úvazek s pracovní dobou od 10.00 do 18.00. Při večerních akcích jsme přítomné většinou všechny tři a dle domluvy můžeme druhý den přijít později. Není problém si během dne skočit na/pro oběd nebo si vyřídit něco osobního, dát si pauzu, jít se projít.

stáž České centrum New York grafické práce
Stážisté pracují s jednoduchou grafikou.

Standardně jedna akce za týden

Moje stáž začala druhý týden v lednu. V té chvíli se do práce vracela většina členů týmu, a tak bylo následujících pár týdnů poměrně hektických. Řešili jsme agendu nastřádanou z vánočního volna a navíc jsme na konci měsíce pořádali hodně velkou a významnou “dvojakci” – zahájení výstavy věnované 75. výročí osvobození Plzně americkou armádou, po níž následoval jazzový koncert pro tři sta lidí. Slavnostní akce se účastnili vojenští veteráni, pánové dost přes devadesát let, delegace z Plzně a diplomaté, takže bylo potřeba zvládnout vše do puntíku. Při samotném večeru nám na začátku koncertu jeden z veteránů zkolaboval. Kolegyně volala 911 a sanitka ho odvezla do nemocnice. Druhý den jsme mu psali a naštěstí byl v pořádku.

výstava 75. výročí osvobození Plzně
Hostíme výstavu k 75. výročí osvobození Plzně americkými vojsky.

Potom se zápřah zmírnil. Některé dny jsou náročnější, některé volnější. Vždycky je co dělat, ale už nemám pocit, že každý den něco hoří. Zatím jsme pořádali několik filmových projekcí, tak zvaná Science Café neboli setkání s odborníky na vědecká témata, debutový koncert Michala Hrůzy v USA, spisovatelské besedy, teď hostíme třetí ročník Ozvěn MFDF Ji.hlava. Na jaře je v plánu například promítání velmi diskutovaného dokumentu V síti, na podzim módní přehlídka přední české návrhářky Liběny Rochové.

Michal Hrůza a tým ČCNY
Část týmu Českého centra New York se zpěvákem Michalem Hrůzou

Většinou ČCNY pořádá jednu akci týdně, výjimečně se jeden týden nekoná žádná, jindy to můžou být dvě až tři události v rozmezí několika dní. S tím, že když jsme po zmiňované Plzni balili domů téměř o půlnoci, tak nám centrum uhradilo cestu domů taxíkem, protože jak už víte z minulého článku, noční cestování metrem v New Yorku není zrovna nejspolehlivější.

Stáž nejenom pro studenty

Co mě na stáži v ČCNY nejvíc baví je vůbec ta možnost chodit do práce v New Yorku, na Manhattan, pomáhat s propagací české kultury a vidět, jak centrum funguje jako celek. K tomu pracuje v kanceláři skvělý kolektiv jedinečných a schopných profesionálů, od kterých je radost se učit. Tím, že se v public relations a marketingu pohybuju už nějaký ten pátek, tak je pro mě dost věcí známých, dělala jsem je dřív nebo je jako manažerka zadávám svému týmu stážistů. Kde se neustále hodně učím a co si užívám, to jsou překlady z češtiny do angličtiny nebo opačně. Práce s jazykem mě vždycky bavila a v psaní anglických textů mám rozhodně co zlepšovat.

Stáž je neplacená a primárně určená studentům. Kolegyňky stážistky ji mají jako zahraniční pracovní v programu Freemovers. Já jsem na stáž nastoupila ve dvaatřiceti, takže jsem možná nejstarší stážistka, kterou kdy měli 🙂 Ale ani jednou jsem toho nelitovala a nikdy nikdo nic nenamítal, takže pokud se chcete i vy na stáž přihlásit, ačkoli už nevlastníte platnou studentskou kartičku, neváhejte. Nevím o žádném věkovém omezení. A nikdy není pozdě na to plnit si sny.

75. výroční osvobození Plzně americkou armádou
Naše stážistkové trio a pan ředitel ČCNY

Podmínkou pro vykonávání stáže je dobrá úroveň angličtiny. Další informace a instrukce k přihláškám na stáž v ČCNY, najdete TADY.

Kdyby vás ke stáži nebo Českému centru zajímalo cokoli dalšího, napište mi zprávu na Instagramu, Facebooku nebo mi hoďte email. Ráda zodpovím, co budu vědět.

Proč jsem odjela na stáž do New Yorku

Jsem klasické devadesátkové dítě – vím, jak spolu souvisí obyčejná tužka a kazeta, mojí první digitální hrou byl Vlk a zajíc a sobota deset ráno znamenala Eso s Terezou Pergnerovou.

A vyrostla jsem na devadesátkových amerických filmech.

Nikdy jsme doma neměli videopřehrávač. Ale když už jsem zůstávala vzhůru i po Večerníčku a taky o víkendech jsem s našima koukala na televizi. A tam běžely filmy jako Duch, King Kong, Muži v černém a samozřejmě, každé Vánoce, Sám doma 2: Ztracen v New Yorku.

Co mají tyto snímky společného? Hádáte správně, natáčely se v New Yorku.

Za studentských let mě neminuli Přátelé, kteří se sice netočili v nejlidnatějším městě Spojených států, ale jejich děj se tam odehrává a záběry exteriéru domu, kde seriálové postavy bydlí a které se objevují ve většině dílů, jsou z New Yorku. „Friends Apartment“ stojí ve čtvrti Greenwich Village na rohu ulice Grove a Bedford na Dolním Manhattanu.

No, a po Přátelích to byl seriál Sex ve městě, který ve mně vyvolal touhu zkusit si jednou bydlet a psát jako jedna z hlavních hrdinek, spisovatelka Carrie Bradshaw. Carrie Bradshaw’s Apartment fanoušci seriálu navštěvují na 66 Perry Street.

Amerika byla něčím dalekým, ideálním, bohatým, vzrušujícím… To jsou ti, co měli kafe s sebou na každém rohu asi tak o deset let dřív než my v Česku, ti, kdo se v neděli chodí dívat na baseball, mají krásné nízké domy s verandou, předzahrádkou a další zahradou za domem, velká auta, parky, kanceláře v blýskavých mrakodrapech a chodí na univerzity jako Harvard nebo Yale.

Starbucks coffee
V Americe mají všechno dřív. Například Starbucks a kafe s sebou

První šanci žít v USA jsem prošvihla

Když jsem studovala na bakaláře, tuším, že to bylo po druhém ročníku, přišla nečekaná nabídka. Kamarádce vypadla jiná kamarádka, s níž měla jet na Work & Travel do USA. Tak mi volala, jestli nechci letět s ní. Jenomže investice nějakých 50 000 korun pro mě tehdy byla děsně moc a zároveň jsem v sobě ještě neměla to odhodlání vyjet takhle daleko, opustit pohodlí letních prázdnin u našich na Vysočině. A taky jsem měla asi rok kluka od nás ze Žďáru a bylo pro mě nepředstavitelné, že bych byla dva nebo tři měsíce bez něj . Takže jsem kamarádce tenkrát poděkovala a léto strávila pravděpodobně hraním beach volejbalu, čtením knížek a poflakováním se po výletech a diskotékách s partou kamarádů.

Toto rozhodnutí bylo asi jediné, čeho jsem kdy litovala. 

I když litovala možná není to správné slovo. Jak píšu v sekci O mně, věřím na to, že věci se dějí tak, jak mají. Takže jsem asi tehdy jet neměla. Ale kdykoli jsem se pak později zamyslela nad tím, jestli je něco, co bych bývala ráda udělala jinak, kdybych měla tu šanci, bylo by to tohle letní dobrodružství za oceánem. Pamatuju si, že jsem to i napsala do dotazníku, když jsem se hlásila na svoji současnou pozici ve Foreigners – byla tam otázka ve stylu, jakou chybu jsi v životě udělala nebo něco podobného.

Aby toho nebylo málo, můj přítel je Američan. Pochází ze státu Michigan. Poznali jsme se šest let zpátky a ano, světe, div se, do své rodné země mě (prozatím) ještě nevzal. Navíc úplně není fanouškem velkých měst. Tak jsem to musela vzít do vlastních rukou.

Potřebovala jsem změnu

Sedm let pracuju v Brně. Jelikož toho dělám hodně, nefunguju tak, že bych každé ráno chodila do té stejné kanceláře a zpátky. Mám rozličný program a pracuju z kaváren, z domu, jezdím do Prahy, do Havlíčkova Brodu. Byla jsem pracovně například v Ostravě, Olomouci nebo Opavě, včetně za poslední roky už pravidelných služebních cest do Londýna.

Zároveň se ráda pouštím do nových výzev, projektů, spoluprací, chodím/jezdím na konference a snažím se jak osobně, tak profesionálně vzdělávat. Cestuju, co mi čas a finance dovolují. Ale přece jenom už mi to v Brně začalo být dlouhé 🙂 Navíc když se v práci takřka denně potkáváte s lidmi z cizích zemí, kteří udělali ten krok a odjeli do zahraničí pracovat, je to inspirativní a tajuplně lákavé.

Nabídka stáže na mě vykoukla v soukromé skupině na Facebooku

Ten moment přišel, když nám ve skupině lektorů naší Letní žurnalistické školy (LŽŠ) přistála nabídka na pracovní stáž v Českém centru New York (ČCNY). Náš bývalý host a věrný příznivec LŽŠ Mirek Konvalina, v minulosti ředitel Amerického centra v Praze, se totiž v ČCNY stal ředitelem a hlavnímu organizátorovi naší letní školy poslal info o téhle stáži. 

lo Českém centru jsem se dozvědělá na LŽŠ
O stáži v Českém centru New York jsem se dozvěděla díky Letní žurnalistické škole.

Ne, nepřihlásila jsem se hned v tu chvíli. Nicméně od té doby – podzimu 2018 – jsem měla červíka v hlavě a tušila jsem, že to dřív nebo později udělám. Oddalovala jsem a oddalovala, až jsem na Silvestra toho roku sedla k počítači, nachystala všechny životopisy a motivační dopisy, nahrála a třepající se rukou klikla na odeslání.

Pro jistotu jsem si do cílů na 2019 napsala: Jsem přijata na stáž v Českém centru New York. 

Věděla jsem, že do New Yorku chci. Ne se sem odstěhovat natrvalo, ale že jako holka, které je přes třicet, ještě nemá děti, hypotéku nebo podobné závazky, mám asi poslední šanci vyjet si na takový druhý Erasmus. Do té vysněné země, kterou znám jen z filmů a seriálů, za těmi lidmi s americkými úsměvy, zdokonalit se v angličtině, kterou miluju, získat nové schopnosti a znalosti v marketingu, poznat trochu víc diplomacii a hlavně odlišnou kulturu, mentalitu, jiný styl života, nasát novou energii… a pochopitelně vidět na vlastní oči všechna ta známá místa z televize!

Půjdete se mnou? 🙂

Moje denní zážitky z New Yorku můžete sledovat u mě na Instagramu.