České centrum New York našlo cestu, jak dělat veřejnou diplomacii online

Také České centrum New York, kde jsem byla letos na pracovní stáži, muselo pohotově reagovat na pandemii koronaviru a přesunout ze dne na den své aktivity z offline světa do toho onlinového. Část týmu se přesunula zpátky do České republiky, včetně ředitele Českého centra, Miroslava Konvaliny. Jaké to je řídit kulturní instituci přes oceán a co je jednou z největších výzev? Jaký program teď České centrum nabízí a kdy prostory na Manhattanu znovu ožijí? Nejenom o tom je náš rozhovor.

K Miroslavu Konvalinovi Amerika neoddělitelně patří. Kromě studia žurnalistiky a politologie na univerzitě v Missouri působil ve Washingtonu čtyři roky jako zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu a později sedm let vedl Americké centrum v Praze. Na šéfovskou pozici Českého centra New York nastoupil loni na jaře. „Ti, kdo přijedou do New Yorku po koronavirové krizi jako první, budou určitě srdcaři, kteří se nebojí dobrodružství,“ je přesvědčen.

Miroslav Konvalina a Yemi
Miroslav Konvalina a tanečník Yemi A.D. v České národní budově na Manhattanu.
Mirku, co tě přivedlo k práci v Českém centru a kdo jsou tvoji kolegové?

Byl to můj mnohaletý sen dělat veřejnou diplomacii pro Čechy v Americe, když jsem ji předtím dělal tolik let pro Američany v Česku. Poštěstilo se mi dát dohromady tým snů, čtveřici spolupracovníků, která se bezvadně doplňuje a práce je těší stejně jako mě. Navíc jsou sami výborní i ve svých uměleckých oborech, ať už je to výtvarné umění, fotografie, překladatelství. Během podzimu, kdy u nás byli například Spirituál kvintet nebo kapela Garáž, vedení Národního muzea či herci Honza Potměšil a Tomáš Karger, jsme si ověřili, že umíme malé i velké akce od střechy, přes velký sál, galerii až po kino a ještě k tomu stíháme knihovnu a výuku češtiny. Máme k dispozici nádherné prostory historické České národní budovy, což je naše obrovská přednost, ale jsme branou české kultury i dál do Ameriky.  

Jaké akce České centrum uspořádalo v první třetině tohoto roku – v době předkoronavirové?

Netuše nic o pandemii, která se v té době rodila daleko od nás, jsme na rok 2020 připravili ambiciózní program včetně řady docela velkých jazzových, rockových i tradičních koncertů, více než pět výstav a rozsáhlé multižánrové programy: třeba s Metropolitní operou o Leoši Janáčkovi nebo projekt Šílený hedvábník Uměleckoprůmyslového muzea. Měla tu být rozsáhlá módní přehlídka studentů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (UMPRUM) a pak i výstava šperků studentů stejné školy.

Do poloviny března jsme toho stihli dost, především lednový galavečer k 75. výročí konce 2. světové války v Evropě s výstavou, recepcí a koncertem. Na pozvání města Plzeň dorazili veteráni, kterým je hodně přes devadesát let, a společně se svými rodinami a například i s vnukem generála Pattona si užili večer v nabité galerii a poté v koncertním sále. Jsme rád, že jsme stihli vystoupení Michala Hrůzy, poctu režisérovi Vojtěchu Jasnému a básníkovi Ivanu Blatnému či dvě Science Café s českými vědci. Jen tak tak jsme ještě v únoru udělali s režiséry z Česka a Rumunska přehlídku dokumentárních filmů Ozvěny Jihlavy.

Spirituál kvintet New York
Loni na podzim ve velkém sále České národní budovy vystoupil Spirituál kvintet.
Kdy konkrétně České centrum pocítilo pandemii koronaviru a s ní spojená omezení, zákazy, útlum cestování?

Jakmile byl ve státě New York v první polovině března 2020 vyhlášen nouzový stav, tak nám bylo jasné, že se musíme mít maximálně na pozoru a společně s Generálním konzulátem v New Yorku a krajanskými organizacemi v České národní budově včas a adekvátně reagovat na hrozící rizika. To, že nebude stačit nakoupit roušky a dezinfekci, jsme poznali z prvních vystoupení newyorského guvernéra Maria Cuoma. Měli jsme na 12. března 2020 připravenou velkou vernisáž s brněnskými hosty z Památníku Leoše Janáčka, v ledničce víno dodané na recepci samotnou Metropolitní operou a já seděl v letadle z Prahy, abych to vše stihl.

Během několika hodin jsme rozhodli, že se zahájení výstavy s koncertem pro více než stovku lidí ruší. Postavili jsme místo toho kameru a odvysílali vernisáž živě na Facebooku. Vidělo ji přes dva tisíce lidí a byl to náš první program, ve kterém nehrál online přenos druhé housle, ale ty první. Druhý den už jsme začali evakuovat z New Yorku umělce, stážisty, část personálu a České centrum se po dohodě s Generálním konzulátem New York uzavřelo pro veřejnost.

To si jako jedna ze stážistek moc dobře pamatuju a bylo mi ctí, že jsme ještě společně zvládli vernisáž odvysílat. Jak jsi to vnímal ty sám? Kdy ty jsi začal tušit, že brzy bude všechno jinak?

Asi nejsem sám, kdo má v pokročilejším věku malé děti, starší členy rodiny a hodně o globálních věcech přemýšlí. Pro mě byla alarmující už loni zpráva o tom, že lidstvo podle vědců překročilo pomyslnou hranici, kdy je příroda ještě schopná se sama uzdravit, vrátit se do přijatelného stavu.

Cestuji jako reportér třicet let po světě, byl jsem skoro všude a mohu srovnávat a lépe předvídat. Přitom sleduji zprávy a diskuze v OSN v New Yorku, kde se o klimatických změnách často mluví včetně důsledků, které to už má. K tomu si čtu v New York Times a vidím sám ve velkém okolo sebe, jak jsme nepoučitelní. Velké civilizace něco podcení, a když už z toho není cesty zpět, začne je to ničit. Vědci říkají, že přijdou další viry, bude víc sucha a větší extrémy počasí a na lidstvo to vyvine obrovský tlak. Nepochybuji, že se přizpůsobíme, nepochybuji, že to zvládneme, ale cena bude vysoká, a dokud nám nedojde, že se přizpůsobit musíme my, tak nám bude příroda dávat další lekce. Dojde to každému z nás, až se ho to dotkne osobně, jeho a jeho rodiny, jeho vesnice, města i země.

Rozumím. Jak teď fungujete jako tým, když část vás je v Česku, část v USA?

Vyhodnotili jsme situaci tak, že New York projde mimořádnou situací, na niž nejsme všichni připraveni, a budeme muset České centrum uzavřít. V té době to tu udělaly všechny významné kulturní instituce, sportovní podniky i univerzity. Pro práci z domova a navíc na dvou kontinentech zároveň jsme si zvolili jasná pravidla docházky, komunikace, sdílení informací a evidence dosažených výsledků. Tím jsme zabránili, aby na home office došlo k postupnému rozvolňování a levá ruka našeho týmu nevěděla, co dělá pravá.

Podařilo se nám hned naskočit do online programingu, bez dlouhého přechodného období. Učíme se za pochodu nové technologie, cílení na nová publika, ale také osobní disciplíně a udržení tahu na branku. Z komunikace s kolegy z ostatních evropských kulturních center v New Yorku se zdá, že jsme získali určitý náskok a v nápadech na nové obsahy a formy jsme v čele dění. Navíc se nám jako pole působnosti odkryla celá Severní Amerika. Už nečekáme, kdo zavítá do České národní budovy na Manhattanu, ale čekáme na online hosty z Houstonu, San Diega, Miami nebo St. Louis a Montrealu.

Petráček a Konvalina
Jaderný fyzik a rektor ČVUT Vojtěch Petráček byl jedním z přednášejících v Českém centru New York.
Jakou jste tedy zvolili strategii, když vaší hlavní činností je pořádat akce a zvát hosty do České národní budovy, která je nyní zavřená?

Kultura bude nezbytná k tomu, abychom strádání, které nás nesporně ještě čeká, společně a v míru překonali. Pro nás je nejpodstatnější vcítit se do Američanů, kteří s námi procházejí tímto extrémně těžkým obdobím, a nabídnout společnou naději. Ukázat v kultuře možné cesty, kterými se umělci ve Spojených státech i v Evropě vydávají. Nepřestáváme zprostředkovávat to nejlepší z české kultury, ale v této době také z vědy, technologií a inovací. Představili jsme opakovaně, jak Česko šilo roušky, ale také, jak se vědci snažili vyvíjet obličejové masky, štíty a roboty pro testování vzorků pro lidi v první linii. Každý týden vydáváme newsletter, ve kterém kromě našich online programů najdou čtenáři také vzkazy od umělců, kteří na New York a na Ameriku obecně, myslí.

Jak tento projekt rozhovorů s umělci vznikl?

New York je v řadě uměleckých oborů místem, kde jako umělec chcete být, protože tady se dějí ty nejdůležitější věci. Je magnetem pro umělce i neumělce, někdo přijede na rok a zůstane deset let, někdo celý život, jiný se sem pravidelně vrací. Zajímavé je, že většinou až po první cestě z New Yorku domů si uvědomí, co mu tato návštěva dala a proč by se chtěl vrátit znovu a znovu. V době této zdravotní krize jsme oslovili nejprve výtvarné umělce a pak i hudebníky s tím, aby se s námi podělili o své pocity, jak to, co prožívají, ovlivňuje jejich tvorbu i život a jak k tomu přistupují. Ty rozhovory jsem vymyslel s cílem vcítit se do současného New Yorku přes osobnosti, které jsou nám blízké. Vede je kolega Marek Milde a jsou nesmírně inspirativní.

Jak komunikujete s umělci, kteří u vás měli vystupovat? Jedete podle plánu a jenom jejich koncerty a přednášky přesouváte do onlinu nebo oslovujete nové hosty?

S každým to řešíme individuálně. Někteří nám hned sami nabízejí plnou online verzi svého vystoupení, jiní pošlou ukázku a těší se na skutečnou akci. Další se s námi domluví na přeložení letenek nebo řešení situace později, až bude jasněji, co nám koronavir dovolí. Až na výjimky ustaly emaily a telefonáty s návrhy nových programů situovaných do kamenných budov v New Yorku, což je pochopitelné. Těch neznámých je opravdu hodně. V budoucnu bude na prvním místě bezpečnost umělců, diváků i našich zaměstnanců, na druhém místě ekonomická situace a možnosti, které nám zůstanou poté, co i naši partneři začnou šetřit. Vždy se ale možnosti prezentace české kultury najdou. Ti, kdo přijedou do New Yorku jako první po koronavirové krizi, budou určitě srdcaři, kteří se nebojí dobrodružství.

Kde mohou lidé vaše online akce sledovat?

Myslím, že velkou renesanci zažívá Facebook, a díky možnostem sdílení videí také Instagram. Velmi rychle jsme si zvykli na jednoduchost aplikace ZOOM, ale nemyslím si, že je to konečné řešení pro přenos živých, zejména diskuzních programů, online. Česká centra jsou v 25 zemích světa a v každé to bude trochu jiné, takže například v hledání nejvhodnější podcastové platformy půjdeme asi cestou, že jich využijeme více.

Jsou vaše streamy spíš pro české publikum v Americe nebo Američany tady v Česku?

České centrum připravuje programy především pro občany Spojených států, případně Kanady. Zda mají české kořeny nebo mají k České republice z nějakých důvodů blízko, je také velmi důležité.

Miroslav Konvalina v kinosále České národní budovy s Marthou Issovou a Davidem Ondříčkem.
Jak se o nabídce Českého centra dozvídá veřejnost?

Zasažení vytipovaných cílových skupin, nabídka určitých programů a komunikace s publikem jsou pro nás každodenní výzvou. I při obrovských možnostech sociálních médií, sofistikovaného rozesílání newsletterů a údržbě kvalitního webu není snadné, bez vynaložení větších finančních prostředků, nalézt ty diváky nebo posluchače, kteří o danou věc budou mít zájem. My víme, že ti, kteří Česko a jeho kulturu milují, si nás najdou, a ty, které to vůbec nezajímá, zkrátka oželíme. Jde nám zejména o zvídavé diváky a posluchače, kteří si řeknou: „Na ten film nebo výstavu nebo koncert bych se chtěl přijít podívat, to by mě tedy zajímalo.“ České centrum je známé pro své výstavy, filmové přehlídky, koncerty a jiné akce. Ale každá je jiná a tím je částečně jiné i publikum. Na druhé straně se nikdy neobejdeme bez laskavé podpory krajanů, krajanských organizací a zastupitelských úřadů, jejichž přízeň nám dodává lesku.

Kdy myslíš, že budete pořádat akce zase „po staru“, s reálnou účastí na místě?

Naše živé akce s umělci v budově před skutečným publikem budeme dělat až po důkladném zvážení. V prvé řadě jde o to, aby to nařízení státu New York a města New York City umožňovala. Za druhé zvážíme, zda jsme schopni dostát požadavkům, které na nás budou v souvislosti s novou situací kladeny. Budeme zjišťovat, kteří umělci mohou přijet a co mohou při daných omezeních představit. Pak se budeme ptát, zda je publikum ochotné chodit na kulturní akce jako dříve. A v neposlední řadě musíme každou akci realizovat tak, abychom nikoho neohrozili a aby si lidé mohli českou kulturu vychutnat. Svět do nalezení vakcíny na koronavir nebude stejný jako předtím, to víme. I proto budeme pokračovat v našich programech online, pokud na to budeme mít i nadále prostředky a kapacity.

Co zbytek zatím naplánovaných akcí – dejme tomu od podzimu, počítáte s tím, že se budou konat?

Do konce června se musíme rozhodnout, zda využijeme už nakoupené letenky pro umělce z Čech a zda například mim Radim Vizváry a jeho tým budou moci přijet ještě letos. Na podzim jsme si nechali dva velké projekty, které zatím nerušíme. Jeden je taneční, s baletem Divadla F. X. Šaldy z Liberce, který v newyorských kulisách může proběhnout i online, a pak Evropská noc literatury s kolegy z European Union National Institutes for Culture (EUNIC). Vypadá to ale, že musíme zrušit do konce roku plánované velké koncerty, módní přehlídku nebo některé výstavy. Důvody nemusejí být jen zdravotní, ale třeba i ekonomické a logistické. Online děláme dva až tři projekty týdně a to bude pokračovat.

Které akce konkrétně koronavirus zhatil? Podařilo se vám je přesunout nebo se prostě České centrum bude muset oželet?

Více než rok jsme připravovali turné cimbálové muziky Harafica z Uherského Hradiště do Chicaga, Iowy a do New Yorku. Nakonec byl koncert jen ze záznamu na internetu. Odsunuli jsme na neurčito úžasnou výstavu Šílený hedvábník. Online se teď koná i tradiční severoamerický filmový festival Czech That Film, protože nemohou přijet ani režiséři ani herci. A tak bych mohl dlouze pokračovat. Mým snem je promítat v létě, jako každý rok, alespoň pro pár desítek lidí filmy na střeše České národní budovy v New Yorku a dát si k tomu pivo a guláš pod mrakodrapy.

V léte České centrum New York promítá na střeše mezi mrakodrapy.
V létě České centrum New York promítá na střeše mezi mrakodrapy.
Dá se říct, jakou škodu všechny tyto změny centru způsobily? Nemyslím ani tak finančně, ale spíš časově a s ohledem na energii, kterou jste do toho vložili. Dokážu si představit, že logistika a plánování něčeho, co se nakonec neuskutečnilo, zabralo desítky moře času.

Plánujeme vždy rámcově na dva roky dopředu a natvrdo máme domluvené projekty tak od října na celý další rok. Jsou to stovky hodin práce pěti lidí, tisíce emailů, uložených souborů, tabulek, koncepcí a ekonomických i programových plánů, desítky hodin porad a konzultací, schůzek a kontaktů po telefonu. Odhaduji, že přišla vniveč půlroční souvislá intenzivní práce.

V čem nastalá situace tebe a potažmo i samotné České centrum posunula nebo inspirovala a jak s tím budeš pracovat dál?

Jsme na prahu nové doby. Máme šanci dělat věci nově, jinak, tak toho koukejme využít. Veřejnou diplomacii a mediální praxi dělám přes třicet let, pro Čechy, pro Američany, pro ministerstva, pro veřejnoprávní organizace nebo pro automobilový průmysl a tak už vím, že období krize jsou zlomová, rodí se rychleji nové věci, lidé jsou ochotní vystoupit ze svých ulit, učit se, zachránit se ve svém oboru nebo se dále prosadit. To vytváří novou dynamiku, rodí se skvělé nápady, postupy, využívají se technologie a prosadí se umělci, kteří umí pracovat s novou situací, s možnostmi, které dává, a nečekají, až se věci vrátí opět do původního, pohodlného stavu.

Neodpustím si otázku: Plánujete pro České centrum zase nabírat stážisty?

Tým Českého centra v New Yorku tvoří z více než poloviny stálí kolegové, ale druhou část tvoří dobrovolníci nebo stážisté, kteří se střídají. Parta se tak stále mění a nikdy neustrneme.  Jsou to pokaždé výjimečné mladé osobnosti, které nás nesmírně obohacují. My je učíme, jak se dělá veřejná diplomacie v cizině a jak se šíří česká kultura v New Yorku a oni nám vlévají novou krev do žil. Učíme se od nich hodně o mladém publiku, o tom, jak s ním komunikovat přes obrázky, videa, sociální sítě jinak, než jsme zvyklí. Pomáhají nám s realizací akcí a vždy si k sobě najdeme krásný vztah. Oblíbí se je i naše publikum. Doufám, že už v létě přijedou další stážistky, těšíme se na ně. Bez desítek stážistů ročně by České centrum New York nebylo tím, čím je, to jsme si uvědomili, když zatím poslední trojice dívek v březnu z New Yorku se slzami v očích odjížděla.

Na živé kulturní akce si České centrum New York musí ještě počkat.
Na živé kulturní akce si České centrum New York musí ještě počkat.
Jak moc sleduješ aktuální dění v New Yorku?

New York sleduji prostřednictvím médií, přátel, umělců i krajanů. Zpráv mám hodně, ale koronavir nás zahnal do ulit, každý žije v určité bublině a nedokáže si často představit, co se všude kolem něj děje. Proto jsou svědectví lidí na home office nebo lidí v karanténě s rodinou tak odlišná v rámci jednoho města. Lidé, kteří nejsou v první linii, si ani nedovedou plně představit, co se tam denně děje. Pohled z oken bytu na prázdné ulice a pár otevřených obchodů moc informací o všech detailech současné situace nepodávají a ani média si často nevědí rady, jak situaci popsat.

Kdy odhaduješ, že ty osobně poletíš zpátky do Velkého jablka?

Rád bych řekl, že nasednu na první letadlo, až to půjde, a do New Yorku přiletím zpět. Ale realita je složitější. Nemá cenu vracet se do situace, kvůli níž jsme New York opustili. Má cenu se vrátit ve chvíli, kdy se České centrum New York znovu otevře veřejnosti, kdy bude bezpečné tam pracovat s mým týmem a kdy budeme moci přivítat první hosty.

Na co se po návratu těšíš nejvíc?

Koronavir pro mě byl už druhou tragickou událostí, která letos zasáhla do mého života. Tou první bylo úmrtí nejbližšího člena mojí rodiny. Od ledna do března jsem prožíval těžké chvíle a v New Yorku, kde jsem byl bez rodiny, mě podržela řada přátel. Některé z nich jsem poznal při jiné těžké chvíli, když jsem byl v New Yorku po 11. září 2001, jiné jsem poznal teprve nedávno a přesto mně byli a jsou oporou. Těším se, až mě zase uvidí v dobré náladě a budou se smát mým historkám s cest po světě i po Americe.

Zajímají vás události a novinky z Českého centra New York? Přihlaste se k odběru jejich newsletteru prostřednictvím webové stránky.

Fotografie: archiv Českého centra New York

V čele Českého centra stála po několik let i bývalá diplomatka Pavla Niklová, u které jsem v New Yorku bydlela. Rozhovor s ní si můžete přečíst tady.