Překvapení 1-10 po měsíci v New Yorku

Proježděná měsíční taxa na mé modro-žluté MetroCard mi připomněla, že jsem v New Yorku více než čtyři týdny. Časově to odpovídá, co se zážitků týče, přijde mi to jako půl roku. Zamyslela jsem se nad tím, jaká největší překvapení a odlišnosti od Česka jsem tu od příjezdu zaznamenala.

(1) Lidé jsou zdvořilí

Znáte to. Jedete v přeplněné tramvaji, tu vám někdo šlápne na botu, další do vás strčí. V supermarketu se o vás ostatní jídlachtiví nakupující mlčky otírají vozíky či košíky a zřídkakdy se ozvou slova omluvy nebo slušná žádost, abyste se posunuli.

Když jsem hned v den příletu vešla do obchodu s cílem nakoupit si základní potraviny, zastavila jsem se u vitríny s mléčnými výrobky. Tam jsem těkala očima z malé plastové butely na větší, z mléka s nejmenším obsahem tuku po nejtučnější a sváděla rozhodovací paralýzu, které tak asi pro mě bude nejlepší. Najednou jsem hodně blízko zaslechla: „Excuse me.” Otočila jsem se a očekávala, že se mě někdo na něco zeptá. Omyl. To jen kolem mě procházela tříčlenná rodinka procházela a jeden z jejích členů se měl asi centimetrem své zimní bundy dotknout zhruba centimetru té mojí. 

Frázi “excuse me” slýchám v New Yorku každý den. V obchodě, v metru, v kavárně. Preventivní oznámení: hele, jdu, a možná se budeš muset pohnout. Narozdíl od českého “s dovolením”, které většinou přichází až s blížící se kolizí. Zvykla jsem si a snažím se to říkat taky, protože slušnosti není nikdy dost.

BlueStone Lane Café Dumbo Brooklyn
Útulná kavárna BlueStone Lane v Brooklynu s příjemnou obsluhou

Už jsem zmiňovala, jak milí byli číšníci v restauraci, kde jsme byli na večeři. Díky tomu, že za mnou na týden z Česka přijela moje nejmilejší kavárenská povalečka, jsem v New Yorku konečně navštívila i několik kaváren či bister, kdy například v brooklynské BlueStone Lane byla obsluha superzdvořilá, a kafe zatím nejchutnější, co jsem v New Yorku měla.

Stejně tak mi místní přívětivé chování i nadále potvrzují neznámí lidé, kteří se se mnou začnou jen tak bavit. Nájemníci u nás v domě, když spolu jedeme výtahem, slečna v oddělení kosmetiky, která studuje marketing a pokukuje po stáži, štamgasti v americkém baru. Zastaví se, řeknou krátce svůj příběh a jdou dál. Nejsou otravní, jen sdílní a přátelští.

(2) Americké vlajky na domech

Moji pozornost přitahují americké vlajky vztyčené nejen na úředních budovách, školách, kostelech, ale mnohdy i plápolající na průčelích rodinných domů. Všímám si jich většinou při běhu u nás v Queens. Vždycky mi to připomene, kde jsem, kdybych náhodou zapomněla 🙂 Přijde mi to sympatické, vlastenecké a líbí se mi, jak tím obyvatelé domů vyjadřují hrdost na to, odkud pocházejí nebo kde žijí.

americká vlajka na domě
Jedna z nejznámějších vlajek světa zavěšená na domě v Queens

(3) Výtahové CINK

Další překvapení, které se stalo součástí mé každodenní reality hned od večera, kdy jsem s kufry dorazila na svoji dočasnou adresu. Jakmile jsem stiskla tlačítko na přivolání výtahu, otevřely se výtahové dveře a kabinka zacinkala. Dojela jsem do třetího patra a kabinka zase zacinkala. Tak si tu ve výtazích vesele cinkáme, ať nastupujeme nebo vystupujeme, v přízemí i v patrech. Když se nad tím zpětně zamýšlím, patrně jsem to v amerických filmech v televizi slyšela, ale nijak to ve mně neutkvělo. Teď se mi to zdá roztomile vlídné až domácké. Naše tiché české výtahy jsou nuda! 🙂

(4) Pytle s odpadky na ulicích před domy

První ráno v New Yorku, hned po probuzení, jsem si z okna fotila, jak je venku krásně… Bylo. Jen když jsem z blankytného nebe a sluncem ozářené fasády vedlejších domů sklouzla pohledem i kamerou foťáku na chodník, čekalo mě překvapení: mezi stromy jsem viděla hromadu plných odpadkových pytlů, jak čekají, až je popeláři odvezou…

V domě máme odpadkovou místnost, kam odnášíme tříděný odpad a ten pak služba jedenkrát až dvakrát týdně vynosí. Na chodníku totiž nestojí různobarevné popelnice jako u nás, jen se tam povalují ty pytle. Ono si představte, kolik takových popelnic by v celém městě muselo být…

překvapení New Yorku v podobě odpadků na chodníku
Odpadkové pytle čekají na odvoz na chodníku na Manhattanu.

(5) Čištění ulic každý týden

Bod související s předchozím. Hned při cestě z letiště jsem si všimla cedulí udávajících den a hodinu čištění v jednotlivých ulicích. Slavné české blokové čištění, které mě stálo jeden odtah, hodně nervů a dva tisíce korun, je tu každý týden.

(6) Na semaforech svítí bílý panáček nebo světle červená ruka

Další postřeh hned z prvního překročení silnice… Žádný červený a zelený panáček na semaforu. V New Yorku se jako chodci setkáte s těmito pokyny:

  • jdi – bílý panáček
  • dojdi na druhou stranu, ale už nevstupuj na přechod – blikající světle červená ruka s odpočtem vteřin, než se objeví světelný ukazatel stůj
  • stůj – nevstupuj na přechod a čekej na bílého panáčka

Musím přiznat, že jsem svůj první americký světelný přechod přešla bez zaváhání… Až na druhé straně jsem se zamyslela, že na tom bylo něco jinak a otáčela se, co to bylo 🙂 

světelný přechod pro chodce New York
Přechází se tu nikoli na zelenou, ale na bílou!

Na sloupech u světelných křižovatek bývá tlačítko s nápisem WAIT. Není u něj instrukce, že by sloužilo pouze pro nevidomé, ale jak jsme se shodli s kolegy v práci, jeho stisknutí má spíš jen psychologický efekt, nastavení světelného značení neovlivňuje. Ale mužský hlas s výraznou americkou dikcí, který v intervalu asi tak pěti vteřin opakuje: WAIT, WAIT, WAIT, bývá při čekání příjemným zpestřením.

(7) Metro večer a o víkendu jezdí jinak

Newyorské metro. Kapitola sama o sobě, na niž chystám samostatný článek, až nasbírám dostatek dat. Největší překvapení je pro mě ale to, že zhruba od půl deváté večer jezdí spousta linek jinými trasami, než jak jste zvyklí přes den, buď jede úplně jinam nebo pouze do části své trasy, tam končí nebo mění směr, a ty se dostaň domů, jak chceš. Nepřišla jsem na to, jaký je v tom systém, a když může pražské metro spolehlivě jezdit do půlnoci, tak nechápu, proč v jednom z největších měst světa to nefunguje. Můj rekord je zatím cesta, kdy jsem z práce odcházela po půl desáté, v metru jsem kvůli změnám v jízdním řádu asi čtyřikrát špatně přestoupila a v závěru neměla daleko k slzám. Doma jsem byla jako Popelka, unavená, ale s oběma střevíci, minutu před půlnocí.

Podobná překvapení vás čekají o víkendu – přijdete na zastávku, tam je natažená páska a vy zjistíte, že se zastávka v sobotu a v neděli rekonstruuje, a že musíte jiným spojem z jiné koleje jet jinam, abyste se dostali tam, kam chcete… Obdobně jako večer mohou linky o víkendu jezdit jinudy, přejíždět určitě zastávky nebo být úplně mimo provoz. Vyplácí se dávat si značnou časovou rezervu, obrnit se trpělivostí a čekat nečekané.

CVS Pharmacy je jedna z amerických lékárno-drogerií, kde koupíte různorodé zboží.

(8) V lékárnách prodávají všechno

Nenechte se zmást. Obchody s názvem “pharmacy”, tedy v překladu lékárna, fungují spíš jako drogerie se sortimentem všeho druhu. Takové americké DM. Kromě léků, a to i těch, na něž byste v Česku potřebovali recept, tam najdete potraviny, narozeninová přání, drobnou elektroniku…. Já třeba chodím z metra domů kolem pobočky Rite Aid, kde si pravidelně kupuju balíček šesti obyčejných bagelů za čtyři dolary. Častá je taky červená CVS Pharmacy nebo řetězec Duane Reade.

(9) Mírná zima

Můj první víkend v New Yorku bylo odpoledne asi 15 stupňů Celsia a sluníčko. Tak jsem vytáhla jarní vestu, kterou jsem plánovala nosit až tak v březnu, a říkala jsem si, mají tady vůbec zimu? Mají. Zatím se to tu celkem střídá – jeden den může být až 18 stupňů Celsia, sluníčko, druhý den teplo, ale déšť, třetí jasno a teploty kolem nuly. To se mi pak osvědčily rukavice, protože na ruce mi tady v chladných dnech bývá největší zima. Chumelenici jsem zatím zažila jednou. Zkrátka takové aprílové počasí. Ale pořád je pro mě příjemné překvapení, jak je tu zima mírná. Ťuk na dřevo. Nejchladnější prý bývá únor, tak uvidíme!

ledová voda i v zimě jako překvapení New Yorku
Voda musí být i v zimě dostatečně ledová!

(10) Ledové pití i v lednu

Už chápu, proč můj americký přítel veškeré láhve s pitím strká do ledničky a nenapije se z nich, dokud nejsou řádně vychlazené… Američani pijou vodu s ledem, i když venku mrzne. Den co den vidím na ulici skupinky teenagerů se Starbucks kelímkem v ruce, v něm kávu a pohupující se kostky ledu… stejně tak když pořádáme akce v Českém centru New York a máme pro návštěvníky vodu s citronem. Polovinu čepovací nádoby tvoří led. Tak to hosté očekávají a tak jsou zvyklí. Patrně chladný odchov!

Jaká překvapení jste při pobytu v zahraničí zažili vy? Budu ráda, když se o ně podělíte v komentářích.

Své newyorské postřehy sdílím na Instagramu. Pojďte je objevovat společně se mnou, jestli se vám chce!

Moje první americké kino a večeře takřka rodinná

Sobotní kino a večeře. Doma v Česku nic netradičního. Na stáži v New Yorku jsem takové vymoženosti vzhledem k rozpočtu a místním cenám neplánovala. Nicméně červené sedačky, velké plátno a jídlo v restauraci jsem si střihla hned druhý víkend po příjezdu. A bylo to neskutečně fajn. Vždyť nakonec je to hlavně o lidech, s nimiž ty nové okamžiky prožíváte.

“Lucie, máte program na večer? Půjdeme do kina a pak se někam najíst. Nechcete s námi?” Zeptala se mě moje báječná paní domácí Pavla, když jsem se po vydatném víkendovém spánku a dopoledním cvičení začala ochomýtat v kuchyni a hledat pozdní snídani.

Na ten den hlásili chumelení a my s kolegyňkou Evou jsme se chystaly ven na další prozkoumávání města. Volné večery jsme do té doby trávily doma – příjemně “uondané” z několikahodinového chození a ne už tak příjemně unavené z cestování metrem na Manhattan a zpět do našich příbytků mimo živelné newyorské centrum. Mile překvapená a upřímně potěšená jsem nabídku přijala a zpunktovala jsem, že Eva půjde taky.

kino Cinemart Cinemas Queens
Tradiční americké kino v Queens

Do kina nás mělo jít šest: Pavla, její syn Tobiáš, který prvním rokem studuje na univerzitě mimo New York a v jehož pokoji bydlím, Tobiášova přítelkyně, Američanka Maddie, její sestřenice Abby, já a Eva. Lístky Tobiáš objednal přes internet, dohodli jsme se, jak se poskládáme do aut, a že se potkáme na místě – v kině vzdáleném od bytu asi 1,5 kilometru.

Místní kino staré 95 let

Ocitli jsme se v Cinemart Cinemas, což je nejstarší, bez přestávky fungující nezávislé kino v naší čtvrti. Pochází z roku 1925 a promítá v pěti sálech. Takže je menší než multiplexy v Česku, ale zase větší než malá kina v městských částech a regionech.

V hale bylo samozřejmě možné koupit si popcorn a kolu, nahoře byly toalety a my jsme kráčeli vpravo do našeho sálu se štítkem Malé ženy.

Miluju červené sedačky v kině. Ať už je to brněnská Scala, nebo naše kino v Českém centru New York, ta červená ke kinematografii a promítacím sálům prostě sedne jak zadek na hrnec a dodává jim tu správnou, vzrušující atmosféru. V kině v Queens tomu nebylo jinak. Ale pozor, měli tam vychytávku. Každé sedadlo mělo svůj černý knoflík, který když jste stiskli, tak sedačka vyjela s vašima nohama nahoru a zároveň jste si pokládali záda, až jste v kině skoro leželi. Kam se hrabou česká multikina!

edačky kino Cinemart Cinemas
Sedačky jsme si mohly pod nohama zvednout a v kině téměř ležet.

Kdo jste Malé ženy neviděl, vřele doporučuju. Zvlášť milovníci knížek a příběhů ve stylu Jane Austin budou nadšení. Herecké obsazení se vyvedlo a film přívětivě připomíná důležité lidské hodnoty.

Nečekané pozvání na večeři

Během titulků se Pavla otočila ke mně s Evou s tím, že by nás ráda pozvala na společnou večeři.

Nevěděla jsem, jak reagovat. Pozvání mi pochopitelně udělalo radost – nejenom představou jídla, které si nemusím chystat, ale i tím, že nás v podstatě cizí člověk zve, abychom s ním a jeho blízkými strávili další část večera. S Evou jsme na sebe koukly a s úctou a poděkováním odsouhlasily, že půjdeme moc rády.

Dee's restaurace Queens
Interiér restaurace Dee’s v americkém Queens

Dee’s je restaurace s italským menu od salátů, přes těstoviny, po pizzu. Stoprocentně moje gusto. Obsluha nás bez předchozí rezervace usadila ke stolu se šesti židlemi. Oba číšníci, kteří se u nás za večer objevili, byli milí, usměvaví, trpěliví a tak akorát upovídaní. Když jsme se v záplavě pokrmů nemohli rozhodnout, tak nám poradili a vůbec se netvářili otráveně, že ještě nemáme vybráno, že váháme, že si nejsme jistí… Přesný opak většiny číšníků a servírek v Česku. Přitančili nejdřív s vodou, pak s lahví červeného a nakonec jsme to byli my, kdo je očima přivolával a ohlašoval, že už víme, co chceme.

předkrm restaurace Dee's
Společný předkrm v restauraci Dee’s

Jen polovina našeho osazenstva byla starší 21 let a mohla tedy oficiálně pít. Tobiáš, Maddie a Abbey mají devatenáct nebo dvacet, ale obsluha jim víno bez problémů rozlila a nikdo se jich na věk neptal. Co jsem si ale všimla, tak stejně jen tak usrkávali a víno jsme pak dopíjely my tři starší 🙂 Pavla přitom využila situace a nabídla nám s Evou tykání.

Nesourodá sestava a přitom rodinná atmosféra

Rozhlížela jsem se po naší skupině. Seděla jsem tam s pěticí osob, které jsem poznala sotva pár dní zpátky, Abby až ten večer. Pavla je přibližně ve věku mých rodičů, Eva dostudovává magistra a k tomu čerství vysokoškoláci. Čtyři Češi a dvě Američanky. Kdyby nebylo New Yorku, nikoho z nich bych nepoznala. Nedělila bych se s nimi o společný předkrm a neťukala si skleničkou vína na šťastný nový rok. Ale i když to nebyli moji příbuzní, po celou dobu jsem se cítila, jako bych byla na rodinné večeři. Povídali jsme si chvíli česky nebo všichni dohromady anglicky. Bavili jsme se o jídle, o městě, o práci, o škole, o Česku, o New Yorku… Témata přicházela přirozeně, stejně jako objednané dobroty, které nám postupně přibývaly na stole. A já jsem najednou byla moc ráda, že v tom velkém americkém městě nejsem v sobotu večer sama.

salát restaurace Dee's
Salát s modrým sýrem, pekanovými ořechy a jablky

Jídlo předčilo má očekávání. Jako předkrm jsme si dali pizza chleba a k tomu ve třech skleničkách hummus, fazole v omáčce a něco jako marinovaný lilek. Já jsem si pak jako hlavní jídlo objednala salát s kozím sýrem, kandovanými pekanovými ořechy a jablky a měla jsem boule spokojenosti až za ušima.

Večeři jsme všichni dostali od Pavly na přivítanou v novém roce. Bylo to od ní vstřícné, štědré, přátelské. A mně to přivádí na myšlenku, aby bylo víc takových rodičů, kteří klidně vyrazí ven se svými dětmi, jejich vrstevníky, kamarády, nájemníky… 🙂 Nikdy totiž nevíte, komu takovým gestem můžete dodat pocitu sounáležitosti a domova.

Zajímá vás můj všední život nejenom v Queens? Sledujte mě na Instagramu.

Proč jsem odjela na stáž do New Yorku

Jsem klasické devadesátkové dítě – vím, jak spolu souvisí obyčejná tužka a kazeta, mojí první digitální hrou byl Vlk a zajíc a sobota deset ráno znamenala Eso s Terezou Pergnerovou.

A vyrostla jsem na devadesátkových amerických filmech.

Nikdy jsme doma neměli videopřehrávač. Ale když už jsem zůstávala vzhůru i po Večerníčku a taky o víkendech jsem s našima koukala na televizi. A tam běžely filmy jako Duch, King Kong, Muži v černém a samozřejmě, každé Vánoce, Sám doma 2: Ztracen v New Yorku.

Co mají tyto snímky společného? Hádáte správně, natáčely se v New Yorku.

Za studentských let mě neminuli Přátelé, kteří se sice netočili v nejlidnatějším městě Spojených států, ale jejich děj se tam odehrává a záběry exteriéru domu, kde seriálové postavy bydlí a které se objevují ve většině dílů, jsou z New Yorku. „Friends Apartment“ stojí ve čtvrti Greenwich Village na rohu ulice Grove a Bedford na Dolním Manhattanu.

No, a po Přátelích to byl seriál Sex ve městě, který ve mně vyvolal touhu zkusit si jednou bydlet a psát jako jedna z hlavních hrdinek, spisovatelka Carrie Bradshaw. Carrie Bradshaw’s Apartment fanoušci seriálu navštěvují na 66 Perry Street.

Amerika byla něčím dalekým, ideálním, bohatým, vzrušujícím… To jsou ti, co měli kafe s sebou na každém rohu asi tak o deset let dřív než my v Česku, ti, kdo se v neděli chodí dívat na baseball, mají krásné nízké domy s verandou, předzahrádkou a další zahradou za domem, velká auta, parky, kanceláře v blýskavých mrakodrapech a chodí na univerzity jako Harvard nebo Yale.

Starbucks coffee
V Americe mají všechno dřív. Například Starbucks a kafe s sebou

První šanci žít v USA jsem prošvihla

Když jsem studovala na bakaláře, tuším, že to bylo po druhém ročníku, přišla nečekaná nabídka. Kamarádce vypadla jiná kamarádka, s níž měla jet na Work & Travel do USA. Tak mi volala, jestli nechci letět s ní. Jenomže investice nějakých 50 000 korun pro mě tehdy byla děsně moc a zároveň jsem v sobě ještě neměla to odhodlání vyjet takhle daleko, opustit pohodlí letních prázdnin u našich na Vysočině. A taky jsem měla asi rok kluka od nás ze Žďáru a bylo pro mě nepředstavitelné, že bych byla dva nebo tři měsíce bez něj . Takže jsem kamarádce tenkrát poděkovala a léto strávila pravděpodobně hraním beach volejbalu, čtením knížek a poflakováním se po výletech a diskotékách s partou kamarádů.

Toto rozhodnutí bylo asi jediné, čeho jsem kdy litovala. 

I když litovala možná není to správné slovo. Jak píšu v sekci O mně, věřím na to, že věci se dějí tak, jak mají. Takže jsem asi tehdy jet neměla. Ale kdykoli jsem se pak později zamyslela nad tím, jestli je něco, co bych bývala ráda udělala jinak, kdybych měla tu šanci, bylo by to tohle letní dobrodružství za oceánem. Pamatuju si, že jsem to i napsala do dotazníku, když jsem se hlásila na svoji současnou pozici ve Foreigners – byla tam otázka ve stylu, jakou chybu jsi v životě udělala nebo něco podobného.

Aby toho nebylo málo, můj přítel je Američan. Pochází ze státu Michigan. Poznali jsme se šest let zpátky a ano, světe, div se, do své rodné země mě (prozatím) ještě nevzal. Navíc úplně není fanouškem velkých měst. Tak jsem to musela vzít do vlastních rukou.

Potřebovala jsem změnu

Sedm let pracuju v Brně. Jelikož toho dělám hodně, nefunguju tak, že bych každé ráno chodila do té stejné kanceláře a zpátky. Mám rozličný program a pracuju z kaváren, z domu, jezdím do Prahy, do Havlíčkova Brodu. Byla jsem pracovně například v Ostravě, Olomouci nebo Opavě, včetně za poslední roky už pravidelných služebních cest do Londýna.

Zároveň se ráda pouštím do nových výzev, projektů, spoluprací, chodím/jezdím na konference a snažím se jak osobně, tak profesionálně vzdělávat. Cestuju, co mi čas a finance dovolují. Ale přece jenom už mi to v Brně začalo být dlouhé 🙂 Navíc když se v práci takřka denně potkáváte s lidmi z cizích zemí, kteří udělali ten krok a odjeli do zahraničí pracovat, je to inspirativní a tajuplně lákavé.

Nabídka stáže na mě vykoukla v soukromé skupině na Facebooku

Ten moment přišel, když nám ve skupině lektorů naší Letní žurnalistické školy (LŽŠ) přistála nabídka na pracovní stáž v Českém centru New York (ČCNY). Náš bývalý host a věrný příznivec LŽŠ Mirek Konvalina, v minulosti ředitel Amerického centra v Praze, se totiž v ČCNY stal ředitelem a hlavnímu organizátorovi naší letní školy poslal info o téhle stáži. 

lo Českém centru jsem se dozvědělá na LŽŠ
O stáži v Českém centru New York jsem se dozvěděla díky Letní žurnalistické škole.

Ne, nepřihlásila jsem se hned v tu chvíli. Nicméně od té doby – podzimu 2018 – jsem měla červíka v hlavě a tušila jsem, že to dřív nebo později udělám. Oddalovala jsem a oddalovala, až jsem na Silvestra toho roku sedla k počítači, nachystala všechny životopisy a motivační dopisy, nahrála a třepající se rukou klikla na odeslání.

Pro jistotu jsem si do cílů na 2019 napsala: Jsem přijata na stáž v Českém centru New York. 

Věděla jsem, že do New Yorku chci. Ne se sem odstěhovat natrvalo, ale že jako holka, které je přes třicet, ještě nemá děti, hypotéku nebo podobné závazky, mám asi poslední šanci vyjet si na takový druhý Erasmus. Do té vysněné země, kterou znám jen z filmů a seriálů, za těmi lidmi s americkými úsměvy, zdokonalit se v angličtině, kterou miluju, získat nové schopnosti a znalosti v marketingu, poznat trochu víc diplomacii a hlavně odlišnou kulturu, mentalitu, jiný styl života, nasát novou energii… a pochopitelně vidět na vlastní oči všechna ta známá místa z televize!

Půjdete se mnou? 🙂

Moje denní zážitky z New Yorku můžete sledovat u mě na Instagramu.