Proježděná měsíční taxa na mé modro-žluté MetroCard mi připomněla, že jsem v New Yorku více než čtyři týdny. Časově to odpovídá, co se zážitků týče, přijde mi to jako půl roku. Zamyslela jsem se nad tím, jaká největší překvapení a odlišnosti od Česka jsem tu od příjezdu zaznamenala.
(1) Lidé jsou zdvořilí
Znáte to. Jedete v přeplněné tramvaji, tu vám někdo šlápne na botu, další do vás strčí. V supermarketu se o vás ostatní jídlachtiví nakupující mlčky otírají vozíky či košíky a zřídkakdy se ozvou slova omluvy nebo slušná žádost, abyste se posunuli.
Když jsem hned v den příletu vešla do obchodu s cílem nakoupit si základní potraviny, zastavila jsem se u vitríny s mléčnými výrobky. Tam jsem těkala očima z malé plastové butely na větší, z mléka s nejmenším obsahem tuku po nejtučnější a sváděla rozhodovací paralýzu, které tak asi pro mě bude nejlepší. Najednou jsem hodně blízko zaslechla: „Excuse me.” Otočila jsem se a očekávala, že se mě někdo na něco zeptá. Omyl. To jen kolem mě procházela tříčlenná rodinka procházela a jeden z jejích členů se měl asi centimetrem své zimní bundy dotknout zhruba centimetru té mojí.
Frázi “excuse me” slýchám v New Yorku každý den. V obchodě, v metru, v kavárně. Preventivní oznámení: hele, jdu, a možná se budeš muset pohnout. Narozdíl od českého “s dovolením”, které většinou přichází až s blížící se kolizí. Zvykla jsem si a snažím se to říkat taky, protože slušnosti není nikdy dost.
Už jsem zmiňovala, jak milí byli číšníci v restauraci, kde jsme byli na večeři. Díky tomu, že za mnou na týden z Česka přijela moje nejmilejší kavárenská povalečka, jsem v New Yorku konečně navštívila i několik kaváren či bister, kdy například v brooklynské BlueStone Lane byla obsluha superzdvořilá, a kafe zatím nejchutnější, co jsem v New Yorku měla.
Stejně tak mi místní přívětivé chování i nadále potvrzují neznámí lidé, kteří se se mnou začnou jen tak bavit. Nájemníci u nás v domě, když spolu jedeme výtahem, slečna v oddělení kosmetiky, která studuje marketing a pokukuje po stáži, štamgasti v americkém baru. Zastaví se, řeknou krátce svůj příběh a jdou dál. Nejsou otravní, jen sdílní a přátelští.
(2) Americké vlajky na domech
Moji pozornost přitahují americké vlajky vztyčené nejen na úředních budovách, školách, kostelech, ale mnohdy i plápolající na průčelích rodinných domů. Všímám si jich většinou při běhu u nás v Queens. Vždycky mi to připomene, kde jsem, kdybych náhodou zapomněla 🙂 Přijde mi to sympatické, vlastenecké a líbí se mi, jak tím obyvatelé domů vyjadřují hrdost na to, odkud pocházejí nebo kde žijí.
(3) Výtahové CINK
Další překvapení, které se stalo součástí mé každodenní reality hned od večera, kdy jsem s kufry dorazila na svoji dočasnou adresu. Jakmile jsem stiskla tlačítko na přivolání výtahu, otevřely se výtahové dveře a kabinka zacinkala. Dojela jsem do třetího patra a kabinka zase zacinkala. Tak si tu ve výtazích vesele cinkáme, ať nastupujeme nebo vystupujeme, v přízemí i v patrech. Když se nad tím zpětně zamýšlím, patrně jsem to v amerických filmech v televizi slyšela, ale nijak to ve mně neutkvělo. Teď se mi to zdá roztomile vlídné až domácké. Naše tiché české výtahy jsou nuda! 🙂
(4) Pytle s odpadky na ulicích před domy
První ráno v New Yorku, hned po probuzení, jsem si z okna fotila, jak je venku krásně… Bylo. Jen když jsem z blankytného nebe a sluncem ozářené fasády vedlejších domů sklouzla pohledem i kamerou foťáku na chodník, čekalo mě překvapení: mezi stromy jsem viděla hromadu plných odpadkových pytlů, jak čekají, až je popeláři odvezou…
V domě máme odpadkovou místnost, kam odnášíme tříděný odpad a ten pak služba jedenkrát až dvakrát týdně vynosí. Na chodníku totiž nestojí různobarevné popelnice jako u nás, jen se tam povalují ty pytle. Ono si představte, kolik takových popelnic by v celém městě muselo být…
(5) Čištění ulic každý týden
Bod související s předchozím. Hned při cestě z letiště jsem si všimla cedulí udávajících den a hodinu čištění v jednotlivých ulicích. Slavné české blokové čištění, které mě stálo jeden odtah, hodně nervů a dva tisíce korun, je tu každý týden.
(6) Na semaforech svítí bílý panáček nebo světle červená ruka
Další postřeh hned z prvního překročení silnice… Žádný červený a zelený panáček na semaforu. V New Yorku se jako chodci setkáte s těmito pokyny:
- jdi – bílý panáček
- dojdi na druhou stranu, ale už nevstupuj na přechod – blikající světle červená ruka s odpočtem vteřin, než se objeví světelný ukazatel stůj
- stůj – nevstupuj na přechod a čekej na bílého panáčka
Musím přiznat, že jsem svůj první americký světelný přechod přešla bez zaváhání… Až na druhé straně jsem se zamyslela, že na tom bylo něco jinak a otáčela se, co to bylo 🙂
Na sloupech u světelných křižovatek bývá tlačítko s nápisem WAIT. Není u něj instrukce, že by sloužilo pouze pro nevidomé, ale jak jsme se shodli s kolegy v práci, jeho stisknutí má spíš jen psychologický efekt, nastavení světelného značení neovlivňuje. Ale mužský hlas s výraznou americkou dikcí, který v intervalu asi tak pěti vteřin opakuje: WAIT, WAIT, WAIT, bývá při čekání příjemným zpestřením.
(7) Metro večer a o víkendu jezdí jinak
Newyorské metro. Kapitola sama o sobě, na niž chystám samostatný článek, až nasbírám dostatek dat. Největší překvapení je pro mě ale to, že zhruba od půl deváté večer jezdí spousta linek jinými trasami, než jak jste zvyklí přes den, buď jede úplně jinam nebo pouze do části své trasy, tam končí nebo mění směr, a ty se dostaň domů, jak chceš. Nepřišla jsem na to, jaký je v tom systém, a když může pražské metro spolehlivě jezdit do půlnoci, tak nechápu, proč v jednom z největších měst světa to nefunguje. Můj rekord je zatím cesta, kdy jsem z práce odcházela po půl desáté, v metru jsem kvůli změnám v jízdním řádu asi čtyřikrát špatně přestoupila a v závěru neměla daleko k slzám. Doma jsem byla jako Popelka, unavená, ale s oběma střevíci, minutu před půlnocí.
Podobná překvapení vás čekají o víkendu – přijdete na zastávku, tam je natažená páska a vy zjistíte, že se zastávka v sobotu a v neděli rekonstruuje, a že musíte jiným spojem z jiné koleje jet jinam, abyste se dostali tam, kam chcete… Obdobně jako večer mohou linky o víkendu jezdit jinudy, přejíždět určitě zastávky nebo být úplně mimo provoz. Vyplácí se dávat si značnou časovou rezervu, obrnit se trpělivostí a čekat nečekané.
(8) V lékárnách prodávají všechno
Nenechte se zmást. Obchody s názvem “pharmacy”, tedy v překladu lékárna, fungují spíš jako drogerie se sortimentem všeho druhu. Takové americké DM. Kromě léků, a to i těch, na něž byste v Česku potřebovali recept, tam najdete potraviny, narozeninová přání, drobnou elektroniku…. Já třeba chodím z metra domů kolem pobočky Rite Aid, kde si pravidelně kupuju balíček šesti obyčejných bagelů za čtyři dolary. Častá je taky červená CVS Pharmacy nebo řetězec Duane Reade.
(9) Mírná zima
Můj první víkend v New Yorku bylo odpoledne asi 15 stupňů Celsia a sluníčko. Tak jsem vytáhla jarní vestu, kterou jsem plánovala nosit až tak v březnu, a říkala jsem si, mají tady vůbec zimu? Mají. Zatím se to tu celkem střídá – jeden den může být až 18 stupňů Celsia, sluníčko, druhý den teplo, ale déšť, třetí jasno a teploty kolem nuly. To se mi pak osvědčily rukavice, protože na ruce mi tady v chladných dnech bývá největší zima. Chumelenici jsem zatím zažila jednou. Zkrátka takové aprílové počasí. Ale pořád je pro mě příjemné překvapení, jak je tu zima mírná. Ťuk na dřevo. Nejchladnější prý bývá únor, tak uvidíme!
(10) Ledové pití i v lednu
Už chápu, proč můj americký přítel veškeré láhve s pitím strká do ledničky a nenapije se z nich, dokud nejsou řádně vychlazené… Američani pijou vodu s ledem, i když venku mrzne. Den co den vidím na ulici skupinky teenagerů se Starbucks kelímkem v ruce, v něm kávu a pohupující se kostky ledu… stejně tak když pořádáme akce v Českém centru New York a máme pro návštěvníky vodu s citronem. Polovinu čepovací nádoby tvoří led. Tak to hosté očekávají a tak jsou zvyklí. Patrně chladný odchov!
Jaká překvapení jste při pobytu v zahraničí zažili vy? Budu ráda, když se o ně podělíte v komentářích.
Své newyorské postřehy sdílím na Instagramu. Pojďte je objevovat společně se mnou, jestli se vám chce!