Spoluzakladatelka Femme Palette a nomádka Klára: S přítelem nás v autě spojovala nenávist proti Austrálii

Jako malá si pravidelně balila kufřík na prázdniny k babičce do Řecka. Později vyjela do Německa a odstěhovala se do San Francisca. Loni devět měsíců prozkoumávala Asii a Austrálii. Klára Gajová není jen spoluzakladatelkou úspěšné komunity Femme Palette, ale taky zkušenou cestovatelkou, které vandrování po světě ukázalo, jak chce žít. „Díky cestování nemám zábrany. Snažím se mít každý den co nejbarevnější a vím, že se můžu učit od kohokoli,“ prohlašuje.

Klára v sobě řecké kořeny nezapře. Její rodinný původ jsem před tímto rozhovorem neznala, proto mi až při našem povídání došlo, odkud pramení její vřelost a přirozeně přátelské jednání s lidmi. Sedíme na venkovních lavicích kavárny Momenta, kam jsme jedna dojela na kole a druhá na skútru. A já poslouchám, co tuhle usměvavou tmavovlásku vedlo k tomu opustit práci v Praze, nomádit a pak se usídlit v Brně.

Kláro, kde tkví prapůvod tvé lásky k cestování?

Asi to bude tím, že moje mamka je poloviční Řekyně. Celé moje dětství jsme jezdívali do Řecka. Buď na dva měsíce v létě, protože mamka je učitelka, tudíž měla prázdniny, nebo i na půl roku, když jsme byli menší. Tak se mi asi podvědomě vštípil zájem o zahraničí.

Prázdniny v Řecku. To je sen. Jak se to stalo?

Moje babička je Řekyně. Za občanské války hodně Řeků cestovalo přes Evropu, a s nimi i ona. Nejdřív byla v dětském domově v Rumunsku a pak se dostala do Česka. Právě jako většina Řeků, které tady máme spolu s jejich potomky. Což je i případ mojí mámy. Ta se narodila v Česku, v šestnácti potkala mého tátu a rozhodla se tady zůstat, i když její maminka i bratři odjeli zpět do Athén. A tak jsme je mohli navštěvovat. Případně jsme jezdili do Soluně, Larisy nebo na řecké ostrovy společně na dovolenou.

Ty jsou nádherné. Byla jsem na Krétě a na Kosu a oba jsem si zamilovala. Pořád se do Řecka vracíte?

On se ten kruh vhodně uzavřel, když si moje sestra vzala Řeka. Seznámili se v Řecku, ale vzhledem k pracovnímu trhu a možnostem vzdělání pro děti se rozhodli žít u nás. I babička se sem na důchod vrátila, protože na ni v Řecku bylo moc vedro. Táhne mě to tam, snažím se tam jezdit, ale zároveň chci využít čas a peníze na poznávání jiných míst.

Ale řecky mluvíš, že?

Ano, ale je to taková dětská řečtina. Umím mluvit na psy nebo si objednat v restauraci.

Však to se hodí. A co řecká nátura, co z ní v sobě máš?

Já si to nikdy neuvědomila, dokud jsem si nepořídila partnera, který naši rodinu pozoruje zvenčí. Je na nás znát to, co já vnímám u Řeků – jsou srdeční, každého obejmou, pusinky sem, pusinky tam. A taková je naše rodina. Vždycky u nás byly dveře dokořán a kdokoli byl vítán. Když pořádáme oslavu, pouštíme řecké písničky a tancujeme, což na někoho může být příliš. Já v tom vyrůstala, takže mi až později došlo, že každý nemá takovou touhu ostatní objímat a společně se radovat a u Čechů je to spíš výjimka než pravidlo. Hodně taky jedeme řeckou kuchyni – babička nás učila plněné koláče spanakopita se špenátem a různé vychytávky, které se u nás udržely, i když už jsme v Česku druhou generací.

Německo - Paříž - San Francisco
S Němci z Bambergu na výletě v Paříži
Kde v zahraničí jsi pak poprvé kromě Řecka dlouhodobě žila?

Když jsem studovala management umění na VŠE v Praze, tak jsem odjela na Erasmus do Německa, do Bambergu, což je kousek od Norimberku. A učila jsem se tam komunikaci a PR v němčině.

Jak na tebe působili Němci? O nich se traduje, že jsou uzavřenější národ, podobně jako Češi.

Taky jsem si to myslela, ale přišli mi vřelejší než Češi. Mohlo to být tím, že jsem mluvila německy. Všichni se na mě smáli. Asi jsem působila roztomile, když jsem se snažila komunikovat jejich jazykem. Nikdo na mě nebyl nepříjemný, ba naopak. Takže pro mě pak byl šok, když jsem dojela do Prahy, neměla jsem lítačku a chtěla jsem si koupit lístek na metro v trafice. V dobré náladě jsem vběhla dovnitř, zeptala se a pán jen ukázal prstem nahoru na ceduli s nápisem „lístky nemáme“. To se mi v Německu nestalo.

Navíc já mám od 12 let kapelu, kde hraju na elektrickou kytaru a zpívám. Několikrát jsme v Německu vystupovali. A lidi tancovali už od začátku, kdežto tady v Česku mám dojem, že se začíná pařit až s poslední písničkou nebo přídavkem. Jako Erasmáci jsme byli různorodá skupina odevšad. Jednou mi dva kluci, echt Němci, v jedenáct hodin večer napsali, co dělám, a jestli bych nešla ven.. Já jsem byla v pyžamu a četla jsem si… Ale pak se zeptali, jestli bych nejela do Paříže. Jako že teď. Tak jsme se sebrali a ráno už jsme snídali na Champs Elysees. Byli spontánní a kamarádští.

Stýskalo se ti tenkrát po domově?

Kam se vrtnu, tam je mi dobře. Navíc to bylo blízko, tak jsem si i několikrát odskočila na koncerty do Česka, přijeli za mnou rodiče, kamarádky… a najednou byl konec. Kromě studia jsem tam celou dobu i pracovala. Neměla jsem moc našetřeno, tak jsem si chtěla přivydělat, protože život v Německu je dražší než u nás a příspěvek od školy všechno nepokryl. Ale znovu bych to neudělala. Lítala jsem jak tryskomyš – od půl sedmé ráno jsem šůrovala v hotelu, pak škola, jóga, pilates nebo zumba a večer party. Bývala bych to méně hrotila a víc si užívala studentský život. Ale to mi dochází až teď, kdy jsem víc ‘řecká’, a mám ráda svou pohodu.

Slavný Golden Gate Bridge v San Franciscu
Ikonický Golden Gate Bridge v San Franciscu
Jak ses potom dostala do San Francisca?

To bylo taky přes studijní stipendium. Moc jsem do San Francisca chtěla. A já když si něco umanu, tak mě nic nezastaví. Byla jsem trochu šprtka, takže jsem využila svých dobrých výsledků, namotivovaně jsem napsala motivační dopis, jako že tam musím jet, a ono to vyšlo. Brali dva lidi a hlásila se tipuju tak stovka.

Proč sis vybrala zrovna San Francisco?

Asi kvůli hudbě – měla jsem k němu vztah z písniček. Šedesátky, romantika. Představovala jsem si hippie město, kde úspěšní muzikanti žili nebo se alespoň zastavili. Taky pro mě byla prioritou anglicky mluvící země a ještě navíc u oceánu. Tahle kombinace mě dostala.

Jak ses na Ameriku připravovala finančně? Já jsem na tři měsíce v New Yorku šetřila tři čtvrtě roku.

Už jsem byla ponaučená z Německa a věděla jsem, že v San Franciscu pracovat nebudu. Byla jsem předtím na pracovní stáži v konzultační společnosti, tam jsem si něco vydělala a nechala si to právě na tyto účely. K tomu jsem si trochu půjčila s tím, že až se ze San Francisca vrátím, budu chodit do práce a splatím to.

Překvapilo tě pak, jak je Amerika drahá?

Já to tušila, ale nečekala jsem, že budu platit tolik za nájem. Nebydlela jsem v lukrativní čtvrti San Francisca, ale v baráku, kde bylo asi osm pokojů, přičemž ten můj byl uprostředu domu, bez oken, asi předělaný ze spižírny. Byl neuvěřitelně tmavý, s jednou postelí a malým stolečkem. Hodně depresivní. A za něj jsem platila 900 dolarů měsíců, takže asi 20 tisíc korun.

Tak to jsem na tom byla v New Yorku o trošku lépe. Bydlela jsem za 800 dolarů v pokoji se dvěma okny.

Co bych za to dala! Ona to byla částečně moje chyba. Řešila jsem bydlení už před cestou místo toho, abych dojela, zůstala pár dní na Airbnb a u toho si za tu cenu našla něco lepšího. Majitel využil toho, že jsem z ciziny, v inzerátu psal, že pokoj má okno do vnitrobloku, což nebyla pravda… Nicméně já si v San Franciscu pak našla kluka a byla jsem celou dobu u něj. Měl pokoj u Golden Gate nedaleko Ocean beach, kde to bylo nádherné a rozhodně lepší než v té mojí špeluňce.

San Francisco Golden Gate Bridge
Klára žila v San Franciscu šest měsíců.
Takže zpětně bys poradila řešit bydlení až na místě?

Určitě. Nebát se toho, zapsat se do facebookových skupin mezinárodních studentů, nejlépe vychytat, kdo bude odjíždět, a na doporučení se přestěhovat po něm. Moje logika byla, že přece nebudu zbytečně utrácet za Airbnb… Já měsíc přežiju cokoli, ale když mám někde být půl roku, tak se tam potřebuju cítit dobře.

To chápu. Poznala jsem v New Yorku lidi, kteří tam dlouhodobě pracovali a přitom taky žili v malém pokojíčku. A ještě měli dvě práce, aby to utáhli.

Zažila jsem to podobně. V San Franciscu byl málokdo místní. V našem domě jsem poznala Nizozemce, Indy, Francouzky… Spousta těchto lidí řídí Uber a u toho budují startup nebo vedou business.

Mě zarazily v Americe i ceny potravin. Věděla jsem, že budou drahé, ale ne třeba třikrát tolik ve srovnání s Českem.

Jo, to bylo drsné i v San Franciscu. Málokdy jsem jedla venku. Vařila jsem si a taky jsem pak od místních dostala tipy, kde nakupovat. Třeba v asijských obchodech se dá sehnat levná zelenina. Naučila jsem se nakupovat základní potraviny. Šokující pro mě ale bylo, jak tam lidi preferují komfort – v obchodech je cibule nakrájená v pytlíku nebo jsou tam zabalené oloupané mrkve. Nic nedělat a mít co nejvíc odpadků.

Na to si taky vzpomínám. Kde ještě ses kromě potravin snažila zbytečně neutrácet? Já jsem podobně jako ty téměř nechodila do restaurací a taky jsem dost omezila kavárny.

Přesně. Kafíčka, nejíš venku, neúčastníš se placených akcí. Jednou jsem byla pozvaná na koncert a vstup stál asi 50 dolarů. Tak jsem odmítla, protože to pro mě opravdu nebyla cena v pohodě. V kině jsem nebyla ani jednou. San Francisco je nádherné město, ale je těžké tam žít ve standardu, který nám tady přijde normální.

Ty taky ráda cvičíš. Pro mě bylo v Americe řešením cvičení doma nebo jsem si našla lekce jógy zdarma. Jak jsi to v San Franciscu měla ty?

Chodila jsem cvičit nebo plavat do školní posilovny. A pak jsem díky meetupům a sociálním sítím nacházela lekce zadarmo nebo za dobrou cenu. Třeba komunitní zumbu nebo jógu v parcích. Na to doporučuju stránku na Facebooku FunCheapSf.

Zmiňovala jsi, že tě San Francisco lákalo i kvůli hudbě. Realizovala ses tam hudebně ty sama?

Občas jsem si půjčila od někoho kytaru a zahrála si v parku. Ale náhodou jsem se ocitla na pódiu v Miami. Já jsem byla tehdy takový yes man, otevřená všemu. Poznala jsem jednoho člověka, koupila letenku a letěla na Floridu. On byl bubeník a měl tam koncert s kapelou v baru. A já jim tam udělala after party. Bála jsem se, že mě vypískají, že jsem trapná, a že si možná můžu hrát ve východních Čechách, ale ne tady, kde jsou vynikající zpěvačky na každém rohu. Ovšem ohlasy byly dobré a užila jsem si to. Jinak jsem občas zašla na hudební akci nebo se podívat na dům, kde žila Janis Joplin, do obchodů s deskama, ale aktivně jsem nemuzicírovala.

Předpokládám, že ani v San Franciscu se ti po domově nestýskalo, i když už to bylo o kus dál.

Ne, užila jsem si to naplno. Dělala jsem věci, které bych jindy nedělala. Třeba že se seberu a jedu někam s cizím člověkem. V Miami jsem poznala holčinu, za kterou jsem potom letěla do New Yorku. Hodně času jsem trávila se svou tehdejší místní láskou. V parcích, na pláži, byl skoro místní, tak mě představil řadě dalším lidem, vzal mě na různá místa, na surf, na snowboard. Jeli jsem do Los Angeles. Měla jsem nabitý program.

Naopak jsem byla špatná z toho, že musím ze San Francisca odjet. Bývala bych ráda zůstala na pár let. Regulérně jsem zkoumala, jak si to prodloužit, najít si práci, získat víza… S tím, že nejjednodušší by bylo si někoho vzít, ale to jsem pochopitelně nezvažovala. A tak když jsem žádné rozumné řešení nenašla, vrátila jsem se, posunula se dál a bylo to v pohodě.

San Francisco Femme Palette Lucie & Klára
Se spoluzakladatelkou Femme Palette Luckou se skamarádily v San Franciscu. Foto: Tatiana Shalunova
Takže tě zpětně nemrzí, že jsi San Francisco opustila?

Nemrzí. Částečně si svůj sen plním skrze spoluzakladatelku Femme Palette Lucku, která v San Franciscu žije už šest let. Někdy jí to závidím. Miluju tamní počasí, i ten sluneční svit je tam jiný! Ale bavím se s ní o tom otevřeně, co se týče cen, rychlosti startupového prostředí,… A časem to člověka omrzí. Navíc Lucka teď asi kvůli Trumpovu prohlášení přijde o možnost se na svá víza vrátit. Takže má pocit, že je nevítaná, nesvobodná. Buď zůstane napořád nebo už nebude moct do Ameriky zpátky. Je tam spousta mínusů, které by mě časem dohnaly. Ale několikrát jsem do San Francisca odjela na dovolenou na dva až tři týdny a vždycky to bude moje srdcovka.

Rozumím tomu správně, že jste se s Luckou seznámily v San Franciscu?

My jsme chodily v Hradci Králové na stejný gympl. Znaly jsme, kdo je kdo, ale nikdy jsme se spolu nebavily. A jelikož dálka spojuje, tak když jsem přišla na to, že je Lucka taky v San Franciscu, pozvala jsem ji na kafe. Zjistily jsme, že máme podobné ambice, chceme dělat na vlastním, štvou nás podobné věci. Líbilo se nám, jak je San Francisco diverzní a že toto nám v Česku chybí – potkávat někoho, s kým vedeš inspirativní diskuze. Věděli jsme, že tady takoví lidi jsou, ale že nemají prostor, kde se scházet. Tak se zrodila myšlenka Femme Palette.

San Francisco pro vás bylo vzorem?

Dá se říct, že nás inspirovalo. Funguje tam třeba coworking pro ženy The Wing a kolem toho komunita holek s vlastními businessy. Nebo BossBabe, který se soustředí na content. Inspirovali jsme se atmosférou a pokusili se něco takového vytvořit v Česku, ale není to úplně stejné. Americké ženské komunity hodně fungují online a my preferujeme osobní setkání, když covid dovolí.

Zmiňuješ americké ženy. Jaká je tvoje zkušenost s Američany obecně? Mně se často stávalo, že mě jen tak oslovili cizí kolemjdoucí, chvíli si popovídali a šli dál. Mně se to líbilo, ale setkala jsem se s názorem, že takoví lidé tě vlastně jen ‚využijí‘, aby posdíleli něco o sobě, aniž by se zajímali o tebe. Jak jsi to měla ty?

Soucítím s oběma stranami. Samozřejmě se mi to v San Franciscu stávalo. Jedu v autobuse a někdo mi pochválí boty. To je hrozně hezký a tady mi to chybí. Komplimenty, krátce se pobavit a jen tak někomu zlepšit den, i když toho člověka už pak nikdy neuvidíš. Mě spíš znervózňovalo to, že nevím, na čem jsem. Mám ráda, když je vztah jasně daný. Je to přátelství? Zmizíš navždy? Nebo mě chceš znovu vidět? Nedokázala jsem se v tom zorientovat.

To samé bylo s jedním Američanem, se kterým jsem se seznámila v Německu. Myslela jsem si, že jsme super kamarádi, psala jsem mu po návratu dopisy a nikdy jsem nedostala odpověď. Já se svou řeckou povahou snadno podlehnu a myslím si, že to je opravdické. Tak bych řekla, že to má svá pro i proti. Je skvělé se na sebe víc smát. Small talks nikoho nezabijou. Ale takové to „uvidíme se, see you later, keep in touch“ – to podle mě nic neznamená. Neuměla jsem s tím pracovat a doteď neumím. Stále nevím, jestli na how are you odpovídat nebo ne (smích). Stejně tak když skoro každému říkají „love you“. Jednou kamarádovi, jednou psovi, pak mně. V tom jsem docela česká. Nelíbí se mi, když se tahle slova používají nadbytečně.

Ella vlak Srí Lanka
Vlakem do městečka Ella na Srí Lance
Pobyt v zahraničí dává neskutečný pocit svobody. Že můžeš všechno. Tak mi to přišlo, kdy jsem byla pryč bez přítele, rodiny, závazků. Jak jsi to vnímala?

Znám ten pocit a chybí mi. Že se můžeš sbalit a jet kamkoli. Cestování samo o sobě je mimo komfortní zónu a pak už se ty hranice dál bourají skoro samy. Přispívá k tomu i pocit anonymity. Každému jsem byla šumák, v Americe jsi nikdo, nikoho nezajímá, co děláš. Jednou jsem si obarvila vlasy namodro, což bych tady asi neudělala. Chtěla jsem dělat hlouposti.

Byla to i opětovná touha po svobodě, která vás pak s přítelem přivedla na myšlenku objíždět svět?

Já jsem to chtěla udělat už dlouho, jen jsem čekala na příležitost. Po návratu ze San Francisca jsem pracovala ve startupu v Praze. Bylo to náročné, k tomu jsme spustily Femme Palette, což mi zabíralo večery a víkendy. A začalo mi to přerůstat přes hlavu. Měla jsem nový vztah a prostě už jsem nevěděla, jak dál. Měla jsem nakročeno k vyhoření. Naštěstí jsem, na rozdíl od mého partnera, za ruční brzdu zatáhla včas a nemusela jsem si projít tím, čím on. A tak jsme se dohodli, že se vykašleme na práci a pojedeme. Byl to neskutečně osvobozující moment a světlo na konci tunelu.

Kdy jste začali cestu aktivně plánovat a jaká byla vaše první destinace?

Sedli jsme si na to na podzim a lákalo nás všechno. Nejdřív jsme spořili na auto, že s ním pojedeme po Evropě a pak ho prodáme. Ale tam je tolik technických věcí, které se můžou pokazit, že jsme se rozhodli letět do Asie. Jednak proto, abychom poznali odlišné kultury, a taky díky nízkým cenám. Nejprve jsme letěli na tři týdny na Srí Lanku s tím, že ubytování jsme vždycky řešili až na místě. Takže jsme zprvu nevěděli, kde večer složíme hlavu, jak se tam dostaneme. To nás ale bavilo jen chvíli, protože postupně jsme nedělali nic jiného, než že jsme hledali na mobilu a počítači. A tak jsme pak zůstávali na jednom místě měsíc nebo dva.

vipassana meditace thajsko
Meditace vipassana v Thajsku
Kde se vám toto digitální nomádění líbilo nejvíc?

Měsíc jsme měli pronajaté bydlení na severu Thajska, v Chiang Mai. Tam se nám líbilo a doopravdy jsme tam žili. Chodili jsme do oblíbených kaváren a na obědy, pracovali jsme a o víkendu jsme vyrazili někam na skútru. A potom Bali. To bylo pro mě velké překvapení. Myslela jsem si, že tam bude spousta turistů a vlastně jsem neměla přehnaná očekávání. Ale totálně jsem se do Bali zamilovala a chci tam jezdit na zimu.

Ano, byli tam turisté, ale nevadilo mi to. Bali si zachovává svoji spiritualitu a místní kulturu, soužijí spolu. Můžeš si vybrat, jestli chceš být v Denpasaru nebo Canggu, ale jsou místa, kde jako by turismus neexistoval. Takže si lze zároveň užívat luxusu západního světa, když máš chuť na pořádnou smoothie bowl nebo burger, a pak si můžeš dát gado gado za pár korun. Proto jsme na Bali zůstali déle, než jsme plánovali, a určitě jsme tam nebyli naposledy.

Mount Batur východ slunce Bali
Východ slunce na Mount Batur, Bali
Tomu rozumím. Strávila jsem na Bali pár týdnů a byla to jedna z mých nejkrásnějších a cenově nejpříjemnějších dovolených. Která země vás nadchla co se dobrodružnějšího charakteru týče?

Laos je strašně zajímavá země, z níž je cítit nedávná historie. Jsou tam příšerné ulice, po kterých se nedá jezdit. Všechno je kousek, ale dlouho to trvá, protože tam mají pořád nevybuchlé miny a bojí se protodo infrastruktury zasahovat. Takže to bylo takové horší, ale dražší Thajsko. Nicméně ty přírodní scenérie byly nádherné, jako bychom se ocitli na jiné planetě. Jedny hory vypadaly jak z Avataru!

Laos hory Avatar
Laoské hory podobné Avataru
Zklamala tě některá země, kterou jste navštívili?

Singapur byl docela facka, protože jsme tam jeli hned z Laosu. V Laosu kličkuješ mezi dírami na silnici a v Singapuru najednou můžeš pomalu jíst ze země. Byli jsme tam jenom tři dny, protože víc jsme si nemohli dovolit, a to jsme bydleli v pokoji, kde si postel večer spouštíš ze skříně. Chápu, že to je business svět, že se tam střetává mnoho kultur, má to něco do sebe. Ale já nemám ráda přehnaně sterilní a hypermoderní věci a navíc jsem zjistila, že velké společnosti, které z velké části vlastní singapurská vláda, žijou z exportu palmového oleje pěstovaného na malajsijském Borneu, kde kvůli němu zmizelo 40 % lesů. A z těchto peněz se pak prý staví všechny ty eko stromy a eko budovy ve městě, což, pokud je pravda, mi přijde opravdu šílené. 

Gigantické super stromy v Singapuru
Gigantické super stromy v Singapuru
Ještě někde se ti nelíbilo?

Petrovi rodiče za námi přijeli na Srí Lanku a letěli jsme společně na Maledivy, na low cost lokální ostrov. Což už bych nikdy neudělala.

Na Maledivách jsou dva typy ostrovů: ty s resortem, klidem, dobrým jídlem, a pak ostrovy, kde žijí místní a je tam jedno až dvě ubytování. No a my byli na ostrově 400 krát 600 metrů, kde se nedalo skoro nic dělat. Plavky bylo možné mít jenom asi na 20 metrech u oplocené pláže, jinak jsme museli respektovat zvyklosti a být zahalení. A jelikož já nejsem typ, co rád leží, tak jsme mohli akorát tak šnorchlovat, protože na surfování tam nebyly vlny buď žádné nebo naopak jen pro profíky, a na procházky nebylo kam jít. Jídlo tam nebylo dobré, jedli jsme tuňáka z konzervy a rýži každý den.

K tomu tamní obyvatelé pálí nepořádek a hází pet lahve do vody, protože na tak malém ostrově moc nemají na vybranou. A kdyby ses chtěla alespoň opít, tak taky nemůžeš, protože tam je zakázaný  alkohol. Bylo to nejdelších 10 dní v mém životě.

Drsné surfování na Maledivách
Drsné surfovací podmínky na Maledivách
Myslíš, že byste si to bývali víc užili v některém z tamních resortů?

Asi ne. Ty jsou podle mě fajn pro páry nebo rodiče, kteří si jedou odpočinout a koukat se na děti u bazénku. Mohou si zaplatit výstřední výlety a zážitky, ale pokud máš hluboko do kapsy a jsi dobrodružný typ, tak to není správná volba.

Přijeli za vámi i tvoji rodiče?

Ano, poprvé jeli dál než do Řecka a sešli se s námi v Malajsii. My jsme nejdřív byli na ostrovech. Na malinkém Langkawi, kde to byl opravdu mix kultur – Indové, Číňani, Malajci. Přitom všichni uměli všemi jazyky. Zároveň tam platí dvojí zákon: pro muslimy a pro lidi jiného vyznání. Tudíž třeba muslimům se neprodává alkohol, a když se muslimská žena napije  piva, tak ji i veřejně bijí, což je až barbarské, ale ostatní mohou klidně chodit v plavkách a dělat to, co jim dovoluje jejich náboženství. Na druhou stranu tam člověk najde díky různorodosti kultur i kuchyně z celého světa. Navíc ostrov Langkawi není tak malý jako Maledivy, takže je kde se volně pohybovat.

Pak na Penangu měli nejúžasnější zábavní park se zipliny a tobogány. Poměrně nebezpečné a asi bych na něco takového v Česku nevlezla, ale bylo to skvělé. Potom se přidali naši, a táta si moc přál vidět Kuala Lumpur a Twin Towers. Tak jsme jim nejdřív řekli, že bydlíme někde levně dál od centra, a poté jsme je vyvezli na střechu mrakodrapu s bazénem a výhledem právě na Twin Towers. A oznámili jim, že tady teď budem pár dní bydlet. Táta měl děsnou radost. Společně jsme lenošili, pili víno, hráli karty, a užívali si, že se vidíme.

Menara Tower v malajské metropoli Kuala Lumpur
Menara Tower v malajské metropoli Kuala Lumpur jako dárek pro Klářiny rodiče
Prozradila jsi mi, že jste byli i v Austrálii. Jaké to bylo?

Vydali jsme se na západní pobřeží a po Asii nás přepadla euforie. Najednou spousta prostoru, giga parky, obří ulice. Nikdo tě neohrožuje na skútru ani autem, všechno funguje, v obchodech prodávají normální věci. Znělo to jako sen. Tak jsme si pořídili auto se stanem na střeše a vyrazili jsme na road trip. Nejdřív jsme jeli na jih, do Perthu, kde v noci mrzlo a my měli na přikrytí jen dečky z IKEA. Ve tři ráno jsme se budili a startovali auto, abychom se zahřáli.

Nahoře na severu zase bylo 45 stupňů, takže z extrému do extrému s jedním vybavením. Přitom uprostřed, kde bylo příjemně, zase létají takzvané bush flies – mouchy, které nejdou na jídlo jako ty naše, ale nalétávají ti do očí, pusy, nosu, prostě všude, kde je trocha tekutiny, a je to hnus. Jen vylezeš ven a jsi sežraná mouchama. Na to jsme nebyli připravení. A všechno tam bylo hrozně daleko. Jedeš třeba tisíc kilometrů, hodinu se na něco díváš a jedeš další dva dny. Je tam nádherné pobřeží, ale ty jen koukáš na tu hezkou vodu a pláže, kam nemůžeš kvůli krokodýlům, medůzám nebo žralokům.

Kalbarri National Park v Austrálii
Kalbarri National Park v Austrálii
Takže do Austrálie už bys znovu nejela, předpokládám.

Asi ne. Jsou tam nádherná místa, která jsou ale z 80 % dostupná jenom autem s pohonem na všechny čtyři, a to my jsme neměli. Nebo se tam dá letět vrtulníkem. Ale je to extrémně drahá země, kde jsme venku nejedli ani jednou a jen si vařili v ešusu a i tak bylo těžké v těch vedrech uskladňovat potraviny. Jsou tam neskutečně fotogenická místa, pozoruhodná zvířata, skvostné přírodní úkazy. Ale my jsme jen vylezli z auta, vyfotili a kvůli mouchám zase zalezli.

Ujeli jsme za měsíc sedm a půl tisíce kilometrů, takže jsme to pak zakempili na poslední tři dny v Darwinu a jen jsme čekali, až budeme moct odletět zpátky na Srí Lanku, kde jsme po asi pětatřicetihodinovém letu prospali den a pak jsme tam zůstali pracovat celý měsíc. Byla zrovna dešťová sezóna, ale nám to nevadilo. Byli jsme rádi, že jsme zase někde doma.

západní Austrálie
Den co den na západě Austrálie
Jak jste to zvládli s přítelem? Neobjevila se ponorka, když jste spolu byli 24/7?

Jedna docela intenzivní byla asi po třech měsících, když jsme byli v Thajsku. To jsem měla pocit, že se tolik nesnášíme a tolik si lezeme na nervy, že už spolu snad nemůžeme být. Zpětně mě tahle vrtkavost fascinuje, jak je potřeba od sebe odlišit emoci a cit, lásku, která trvá. Přišlo mi, že on ví, co mě štve, a že mi to dělá naschvál, a opačně. Ale pak jsme se o tom pobavili, najednou jsme se objali a já jsem ho milovala ještě víc než předtím. A to se nemusí stát jenom během cest. Důležité je najít si vlastní komunikační styl a vyříkat si to. Možná to není pro každého a jsme výjimka, ale ráno jsme spolu vstávali, cvičili jógu, pak jsme vedle sebe pracovali a já jsem neměla potřebu, aby odešel. Vyhovovala mi jeho přítomnost.

Austrálie byla psychicky náročná. Dohodli jsme se proto, že si dáme výšlap na kopec každý z jedné strany, abychom byli chvíli sami. Trasa vedla podél skal u pobřeží, kudy prý migrovaly velryby, tak to měl být meditativní zážitek. Ale jak tam všude létaly ty mouchy, tak jsme se oba celou dobu ošívali a šli rychle, abychom to už měli za sebou a na žádné velryby jsme vyhlížet nestihli. Ale naučili jsme se toho o sobě hodně během celé té cesty a v jednom autě to nebyl problém, protože nás spojovala nenávist proti Austrálii. Asi kdyby byl jeden nadšený a druhý nešťastný, tak se zabijeme, ale takhle jsme se prostě jen snažili přežít.

Bylo kromě Austrálie ještě něco, co tě štvalo?

Zařizování víz. Například na Bali, když si chceš prodloužit vízum, musíš třikrát do Denpasaru – jednou zažádat, pak se nechat vyfotit a pak vyzvednout, a přitom tam čekáš třeba dvě hodiny, nebo ti něco chybí a pak tě můžou i zavřít… Chybí tam někdo jako Foreigners 🙂 A pak signál a internet v Laosu, když jsem potřebovala pracovat – měla jsem telefonáty a nikdy jsem nevěděla, kdy spojení vypadne.

Kuang Si vodopády Laos
Vodopády Kuang Si v Laosu
V té době už jsi dělala na plný úvazek Femme Palette, že? Co ti toto dobrodružství dalo do businessu?

Byla jsem cizinkou v jiných zemích. Proto vím, jaké to je a jaká úskalí ženy zažívají, když přijíždějí do zahraničí, aby tam studovaly, pracovaly nebo doprovázejí partnera. Vím, jak je důležité, aby se cítily v bezpečí, měly koutek, kam mohou přijít a poznat místní lidi, což bývá oříšek. Cizinci se často pohybují v expatích komunitách, ale už nedosáhnou na místní kontakty. To se stávalo i mně v Německu nebo Americe. Tak to mám na paměti, stejně jako Lucka.

A určitě mi cestování prohloubilo otevřenost. Myslím, že jsem vhodný typ na to, abych dělala takovou práci. Nemám zábrany. Snažím se mít každý den co nejbarevnější a vím, že se můžu učit od kohokoli. S tímto poselstvím budujeme komunitu Femme Palette. Co se týče vyloženě businessu, jsem si víc vědoma kulturních rozdílů. Potýkáme se s různými kulturami a chceme vytvářet prostředí, kde se budou všichni cítit v pohodě, nehledě na to, odkud pocházejí. A v neposlední řadě jsem si ověřila, že pracovat se dá odkudkoli. Díky úžasnému týmu nemusíme být vždy přítomné a zorchestrujeme to ze zahraničí, zatímco oni se postarají o logistiku na místě.

nomád index od Kláry a Petra
Index nomádské spokojenosti dle Kláry a Petra
Ty jsi ale ze Srí Lanky pokračovala dál.

Rozloučili jsme s s partnerem a já odjela na měsíc do Indie na instruktorský kurz jógy. Bylo tam nádherně a hned bych se vrátila. Celé dny jsme cvičili a meditovali, o víkendu jsem měla čas jít do města nebo na výlet. Byl to pro mě hodně spirituální zážitek a při odjezdu jsem brečela, že se mám vrátit domů. Přestože na mě čekal přítel, rodina, bylo před Vánocemi. Netušila jsem, jak zvládnu najet na původní životní styl, a tak jsme si slíbila, že si Indii zachovám ve své duši a mysli.

To se mi samozřejmě nedaří dennodenně, ale vzpomínám na ni a snažím se z toho čerpat. Nepodléhat okolí, že je hnusně a prší a lidi se nesmějou, ale čerpat štěstí z vnitřku, což je celoživotní cesta. Na cestování nic není, zvládne to každý, ale neuvěřitelně ti to otevře oči a obzory a já bych každému přála, aby si pro sebe takový čas našel.

Goa v Indii, kde Klára absolvovala instruktorský kurz jógy
Jak jsi tedy ten návrat zvládla?

Pro mě byl oporou především partner. Potvrdili jsme si, že pokud jsme spolu, je nám všude dobře. A čím déle jsme tady byli, tím víc jsme oceňovali krásy Česka. Dostupnost oproti Austrálii, čistota oproti Asii. Těšili jsme se, že společně začneme nový život. A tak jsme se přestěhovali do Brna, kde ani jeden z nás předtím nežil. Já tady nikoho neznala, takže to pro mě po devíti letech v Praze bylo jako další cestování. Chtěli jsme žít pomaleji někde jinde. A podařilo se to. Pořád jsem v průzkumné fázi, ale je mi tu moc příjemně.

Žiješ work-life balanc?

Jsem hodně zaneprázdněná Femme Palette. Někdy pracuju víc, než bych si přála. Není pro mě smyslem života jen mít úspěšný business, a tak pořád hledám „how to have it all“. Cvičím jógu, chystáme svatbu a to jsou milé starosti, které mě utvrzují v tom, že tady chci být. A pak na zimu se jet ohřát – třeba na Bali. Takový je plán.

Informace k rozpočtu dle Klářiných záznamů:
San Francisco
  • měsíční nájem – 1 200 dolarů (v lednu 2020 stál jednopokojový byt kolem 3 500 dolarů s mediánem 4 300 dolarů)
  • hromadná doprava – 6 dolarů na den (za předpokladu dvou jízd denně a dvaceti jízdních dní v měsíci je to 120 dolarů měsíčně)
  • potraviny – 320 dolarů na měsíc (krabice mléka stojí v průměru kolem 4 dolary, bochník bílého chleba stojí okolo 3 dolarů, plato deseti vajec přibližně 3 dolary), tj. 10 dolarů na den, pokud nejíte venku, průměrná cena za jídlo v restauraci – 13 dolarů

Celkem za den asi 60 – 70 dolarů, když člověk sem tam někde ušetří a má dlouhodobé ubytování.

Asie, Austrálie
Budget Asie Austrálie
Budget cestování po Asii a Austrálii (rok 2019)

Láká vás cestování po Spojených státech amerických? Až tam budete, nezapomeňte navštívit Washington.

Ještě že… Proč se vyplatí neodkládat?

Věřím, že všechno na světě má svůj důvod. Taky všechny naše akce mají své následky. A občas je to i naopak. Uděláme něco, se nám v budoucnu setsakramentsky hodí. Znáte takové to: “ještě že…” Uvědomila jsem si to minulý víkend, kdy jsem se poprvé po návratu do Česka potkala s kamarádkou Martinou. Mojí jedinou newyorskou návštěvou. Když jsme se na začátku února loučily u vstupu do metra na letiště J. F. Kennedyho, ani jednu z nás nenapadlo, že příště si spolu budeme kupovat kafe skrz pootevřené dveře kavárny, zatímco polovinu našeho obličeje bude překrývat podomácku vyrobená rouška.

Bydlela jsme čtyři a půl roku v útulném, moderním bytě o 25 metrech čtverečních. S přítelem a čtyřnohý mazlem. Dům stál hned u lesa, nájem byl stále stejný, poloha skvělá. Jen už jsme chtěli do většího. Sem tam jsem po něčem koukla, uplynul další půlrok, podepsali jsme další prodloužení nájemní smlouvy… a i když jsme absolvovali pár prohlídek, nikdy nás nic natolik nezaujalo, že bychom si řekli: to je ono, naše příští doma. 

Na své běžecké trase jsem pravidelně míjela rekonstruovaný dům o pár ulic níž, který se fasádou začínal hodně podobat tomu našemu… Až jednou jsem před vchodem zbystřila v řeči s dělníkem našeho bývalého pana domácího. Nedalo mi si nevyndat sluchátka z uší a přeptat se, jestli to on je majitelem a co že se to tady staví… protože přestěhovat se jen o takový kousek, do bytu s balkonem a dvěma pokoji, to by byla paráda. Ale nekonala se. V domě sice vznikaly nové byty, ale měly jít na Airbnb. Tak jsem se rozloučila a vidina stěhování se načas znovu rozplynula.

Dva týdny do Vánoc: inzerát snů

Konec minulého roku byl dost hektický. V práci jsme oslavovali desetileté výročí firmy a pořádali naši první konferenci. Do toho jsem si zařizovala vše potřebné ke stáži v Českém centru New York, připravovala se na Vánoce, čekala nás trochu cestování a taky jsem se snažila před odletem sejít s co nejvíce přáteli… No, a v polovině prosince mi volá táta, že vidí na internetu ten dům, co se nám líbil, a co jsme se do něj chtěli přestěhovat. Tak jsem nažhavila počítač a začala bádat. Byt tam skutečně byl. V nabídce na dlouhodobý pronájem, volný ihned, možnost vybavení… výše nájmu přijatelná. A v mojí hlavě hlásek špitající teď nebo nikdy.

Druhý den ráno jsem šla jako vůbec první zájemce na prohlídku, odpoledne už jsem přes email řešila smlouvu a předání klíčů jsme si domluvili na 31. prosince. A tak mi ke svátečním veselostem přibylo pár dalších úkolů zahrnujících spoustu krabic, nepořádek, ale hlavně nadšení z nového domova.

Kde jsem žila celý jeden týden, než jsem se vypravila na letiště do Vídně a odfrčela do Ameriky. Ovšem jak moc vděčná jsem byla, když jsem se kvůli koronavirové pandemii musela předčasně vrátit a nastoupit do dvoutýdenní karantény? Neskutečně moc. Vždyť já jsem se do toho bytu těšila! Sranda byla, že jsem si ani nepamatovala, kde mám jaký příbor a lezla do přihrádek, jak jsem je měla naučené z bytu od Pavly v New Yorku

ještě že jsme se přestěhovali
S balkonem se karanténa zvládá lépe!

Nedovedu si představit, že bychom karanténní dny doma trávili v mini 1+kk se dvěma okny, kde nám v posledních měsících navíc část kuchyně sužovala plíseň. Dodnes děkuju tátovi, že tehdy kdovíproč zadal do vyhledávače “byt k pronájmu Brno” a našel to, na co jsme měli zálusk. A děkuju nám, že jsme neváhali a šli do toho, i když to s těmi všemi nájmy, depozity, kaucemi a maličkým časovým prostorem bylo poměrně náročné. 

Zimní termín místo jarního

Nabídku odjet na stáž do New Yorku jsem původně dostala už na loňské léto. Na to jsem ale zdaleka neměla peníze a hlavně jsem v Česku měla závazky, které jsem nemohla jen tak zahodit a během několika týdnů zmizet za oceán. Proto padla volba na první čtvrtletí 2020. Zvažovala jsem i termín poté – jaro 2020. Přece jen by už bylo tepleji… nicméně čekat celý rok se mi nechtělo.

New York World Trade Center
Jeden z mála mrazivých dní v New Yorku

Zaplaťpánbůh! Stážistky, které měly po nás nastoupit na letošníjarní turnus, už se letu nedočkaly. České centrum jede sice báječný, ale online režim a další termíny stáží jsou zatím hudbou budoucnosti. Ačkoli jsem přišla o plánované poslední tři týdny, kdy mělo být to NEJ počasí na prozkoumávání Ameriky, pořád jsem měla to štěstí, že jsem na stáž vůbec nastoupila a prožila si její zimní část. Ta přitom zdaleka tak zimní nebyla. Jak už jsem zmiňovala u tohoto příspěvku na Instagramu, mrazivých dní bych napočítala na prstech u rukou. A znovu, jako bych to tušila, spoustu menších výletů, procházek a poznávaček turistických atrakcí jsem podnikla navzdory ročnímu období. Dneska si říkám: ještě že!

A nejsem v tom sama. Právě @martina.vidu byla ve shodě se svým mužem natolik geniální, že za mnou do New Yorku přiletěla na sklonku ledna, ačkoli původně zvažovala březen. Bylo to nejlepší načasování. Teploty nám přály natolik, že jsme za týden stihly nachodit desetitisíce kroků, obejít základní památky, dát si oběd na kamenech v Central Parku nebo zajít na muzikál na Broadway. A především jsme v té době, která se teď zdá tak moc dávno, ještě usínaly s klidnou hlavou, protože slovo pandemie bylo v naší pasivní slovní zásobě.

Milá návštěva v Americe v čase předkoronavirovém

Dezinfekční gel ještě jako suvenýr

Musím se hořkosladce usmívat, když si vzpomenu, jak jsme stály ve frontě v Whole Foods Market. Dívaly jsme se na roztomilé dezinfekční gelíky, které Newyorčani nosili zavěšené na batozích či kabelkách, a přemítaly jsme, že by to mohl být hezký, praktický a do kufru skladný dárek z New Yorku. Dokonce jsem plánovala jich před odjezdem pár nakoupit. Jak by se hodily!

To všechno mě utvrzuje v přesvědčení: nečekejte na nějaké “až”. Pokud jste rozhodnutí něco udělat, udělejte to. Přestěhujte se, odjeťte, navštivte přátele. Jak vidíte, realita se může v mžiku obrátit vzhůru nohama a kdo z vás by si chtěl spíš říkat “kéž bych…” než “ještě že…”?

Jak nás posouvá komunikovat s neznámými lidmi? Přečtěte si tady.