Chicago: podél řeky mezi mrakodrapy k jezeru Michigan a za Havlíčkem vyzývajícím k boji

Větrné město nebo Páchnoucí cibule. Dvě z ne úplně vábivých přezdívek největšího města v americkém státě Illinois, které je po New Yorku a Los Angeles třetím obrem v celých Spojených státech. Chicago jsem ještě před posledními Vánocemi znala sotva jako vzdálený bod na mapě. Tam, kde Harrison Ford v Uprchlíkovi hledá jednorukého vraha své ženy a Sandra Bullock se zamotává do omylů v romantické komedii Zatímco jsi spal. Po stáži v New Yorku jsem hořela zvědavostí, jaké to bude toulat se mezi vysokými budovami u břehu jezera Michigan. Taky mě varovali, že tam pravděpodobně bude zima. Byla. Ani z rodné Vysočiny si na takovou nevzpomínám.

Chicago byla první cílová destinace našeho vánočního výletu za rodinou do Ameriky. Na letišti O’Hare jsme přistáli po deseti a půl hodině přímého letu z Vídně. Pochopitelně jsme neskutečně prahli po tom, až opustíme stísněný sedačkový prostor a znovu rozhýbáme strnulé svaly. Jenomže jsme čekali hodinu, než letištní dispečink dovolil našemu letadlu zaparkovat u jednoho z přistavených tubusů. Radost z rychlého průchodu na imigračním zhatilo víc než půlhodinové čekání na kufry. Po první várce neráčila přijet druhá. Uklidňoval nás jen pohled na opodál stojící posádku našeho letu. Říkali jsme si, že jim by zavazadla určitě neztratili.

Chicago Skyline
Poprvé jsem se podívala do slavného Chicaga.

Předpověď počasí nelhala. Jak jsme vyšli z letiště, ovál nás doslova jarní vánek. Teplota se šplhala k 16 stupňům. V polovině prosince! Ale to si nás Chicago nejspíš jen hýčkalo na uvítanou. Od té doby už šly stupínky na teploměru jen dolů. Nejvíc mě vyděsilo ráno, kdy telefon ukazoval minus sedmnáct, pocitově minus dvacet čtyři. Ven jsem se odvážila až v poledne.

Výhled na Chicago z postele

Martinova maminka s manželem žijí v třípokojovém bytě přímo v dolním Chicagu. Z pokoje, kde jsme spali, jsme hleděli přímo na protáhlé, blikající stavby a za okny od brzkého rána cinkaly vozy městského metra. Nesčetněkrát jsem si vzpomněla na tři roky studentského podnájmu v zeleném paneláku na brněnském Mendlově náměstí, kde to první šaliny mrskaly před pátou ranní. Od té doby nemám problém se spaním za hluku.

Bylo to, jako kdybychom v New Yorku bydleli na Manhattanu. Doslova pár bloků od centrální The Loop, městské části, kde najdete všechny veledůležité úřady a mrakodrapy plné kanceláří, proslulé restaurace a bary, obchody nebo kde sídlí Chicago Tribune. Chicago Loop projdete za pár hodin. Na takové dobrodružství jsme se vydali den po příjezdu.

Staré sídlo Chicago Tribune
Z procházky kolem řeky je vidět staré sídlo Chicago Tribune.

Senzační Chicago Riverwalk

Prošli jsme pod mostem kolem stanů pro bezdomovce a vystoupali řádek schodů, než jsme se napojili na Chicago Riverwalkparádní stezku podél Chicago River, kde nestačíte otáčet hlavu zleva doprava, abyste si prohlédli všechny ty prosklené žížaly kolem. V létě se tudy procházíte a v případě potřeby dobijete energii v přilehlé kavárně nebo baru. Případně se necháte svézt jednou z lodí, které řeku brázdí tam a zpět. Takové možnosti jsme v prosincovém dopoledni neměli. I tak jsem ale koukala jako omámená. Stezka vás zavede až k jezeru Michigan a Navy Pier, přístavu plnému houpajících se bílých plachetniček. 

Pokračovali jsme dál ke slavnému Millenium Parku s hlavní atrakcí: ikonickou chicagskou sochou Cloud Gate, pro svůj tvar přezdívanou The Bean neboli fazole. Doporučuju ji omrknout ze všech stran a ve vyleštěné oceli si prohlédnout oslnivý odraz dominant města. Až se ocitnete pod ohybem fazole, nezapomeňte zvednout hlavu a zamávat sami sobě. Zpátečním směrem nás kolébala velkoměstským ruchem vibrující Magnificent Mile.

Chicago a The Bean
The Bean je jednou z nejznámějších turistických atrakcí v Chicago.

Riwerwalk jsem si oblíbila na běhání. Trasa byla příjemně rovná, bez kopečků a zábran. Dávala mi pocit, že se neztratím. Prostě jsem běžela s vodou po boku tam a zase zpátky. A takových běžců nebo páníčků se svými čtyřnohými mazlíčky jsem pokaždé potkala několik. I ve dnech, kdy mrzlo, až praštilo. Nebo se mnou cloumaly poryvy větru.

běh v Chicagu
To by bylo, abych se chicagskými ulicemi několikrát neproběhla.

Jak Chicago získalo své přezdívky?

Ale nenechte se mýlit. Přídomek Větrné město si Chicago nevykoledovalo kvůli neblahým povětrnostním podmínkám, i když zvlášť u řeky a na březích jezera fučí poměrně dost, nebo tornádu, které se městem přehnalo v roce 1876. Windy City, v překladu Větrné město, se mu říká kvůli divoké minulosti a politickým změnám. Podle reportéra New York Sun byli chicagští zastupitelé po debatě s Newyorčany o místě konání příštího světového veletrhu “plni větru”.

A jak dostalo Chicago název Stinky Onion, tedy Páchnoucí cibule? Původ hledejte ve velkém množství divoké cibule. Ta přístav prorůstala, když v něm své kánoe parkovali Indiáni. Její nezaměnitelný odér, v domorodém jazyce chicagou, se linul široko daleko.

Chicago a jeho přezdívky
Chicago je známé pod řadou přezdívek.

Pohodlné plavání ve vlastní dráze

Jedním z chicagských údivů pro mě byl systém v plaveckém bazénu, kam mě vzala Martinova maminka. Patří mezi členy sportovního FFC klubu, a tak jsem vstupovala jako její host. Předem nám v online systému zamluvila dráhu, pro každou jednu. Došly jsme na objednaný čas a plavaly si pohodlně každá ve své “lajně”. Bazén byl sice kratší než česká pětadvacítka, ale libovala jsem si v tom, že mě nikdo nebrzdí nebo naopak nečeří vodu svým širokým kraulem. Jak jsem na chicagská tempa vzpomínala po návratu do Brna, kdy už v šest ráno na Kraví hoře sdílíte dráhu s mininimálně dalšími dvěma vodychtivými ranními ptáčaty.

plavecký bazén Chicago
Plavecký bazén v FFC není rozměrný, ale výhoda vlastní dráhy je nedocenitelná.

Chicagský Karel Havlíček Borovský

Hlubší průzkumy města jsme měli naplánované po Vánocích v Michiganu a silvestrovských oslavách v Ohiu. Ovšem vzhledem k pozitivnímu testu na covid jsme tak maximálně v rouškách brouzdali ulicemi a mezi lidi nebo do obchodu pro dárky jsme se dostali až dva dny před odletem. S budoucí paní tchyní jsme si úplně poslední dopoledne udělaly dámskou jízdu, neboť jsem odmítala opustit městské brány, aniž bych pozdravila Havlíčka.

Socha známého českého obrozence Karla Havlíčka Borovského, kterého si každoročně připomínáme na Letní žurnalistické škole v Havlíčkově Brodě, se majestátně tyčí mezi chicagským planetáriem a akváriem. Monument z bronzu a granitu na památku Havlíčkových činů z pověření místních Čechoameričanů vytvořil sochař Joseph Strachovsky. Od roku 1911 Havlíček svou zvednutou pravou rukou nabádal v boji v Douglas parku. Na své současné působiště u Solidarity Drive se přestěhoval v roce 1983.

Socha Karla Havlíčka Borovského v Chicagu
Karel Havlíček Borovský to dotáhl až do Chicaga.

Nezastavily jsme se ale jenom u českého básníka a satirika. Od planetária je znamenitý výhled na legendární chicagskou skyline. Pohled jsem od ní odtrhávala stěží. A právě v tu chvíli jsem Chicagu a sobě slíbila, že příště se poznáme líp.

Chicago, uvidíme se znovu!

Odjížděla jsem totiž se smíšenými pocity. Zamilovala jsem se do cesty lemující Chicago River a pohledu na zdánlivě nekonečné jezero Michigan. S dětskou radostí jsem pozorovala cinkající nadzemku a za tmy světélkující mrakodrapy. Avšak wau efekt, který mě sotva nechal nadechnout, když jsem poprvé vystoupila z metra v New Yorku na Manhattanu, se nedostavil.

Chicago Theatre
Poutač na chicaském divadle se stal neoficiálním emblémem města.

Možná proto, že New York byl moje vůbec první návštěva Spojených států. Do Bohemian National Hall v srdci Manhattanu jsem kráčela do práce, rozuměj na stáž, kterou jsem si sama zařídila. Na tříměsíční pobyt v New Yorku jsem rok šetřila a dorazila jsem sama. Bez nikoho, kdo by mě vedl za ručičku. Byla jsem na sebe v tom desetimilionovém hřišti hrdá. Taky jsme navzdory zimním měsícům probendili, co jsme mohli. Každý víkend někde, s novými zážitky a vzpomínkami. Pokaždé jsem se přitom vracela do dočasného doma v Queens. Poklidnější části New Yorku s obytnými domy, malebnými vilkami a příjemnou zelení namísto plejády betonových kostek.

Chicago v zimě
Vandrovali jsme zmrzlými chicagskými ulicemi.

Chicago bylo jiné. Jeli jsme za rodinou. S programovým omezením z důvodu pandemie, izolace a meteorologických podmínek. O to víc jsme trávili čas spolu. Zažili jsme spoustu emotivních chvilek a byly to dny, na které určitě nikdy nezapomeneme.

Těším se proto, až se do Chicaga vydáme příště. A přeju vám, abyste si prozkoumávání jeho koutů užili naplno a podívali se všude tam, kam chcete. Chicago si takovou přízeň rozhodně zaslouží.

.

Petoskey o Vánocích: do bíla zakutané jezerní letovisko, kde vám kolemjdoucí mávají na pozdrav

Sjíždíme z kopečka a míjíme ceduli s nápisem Petoskey. Pod ním jsou ovšem neméně důležité řádky, které hlásají, kdy místní fotbalový mančaft vyhrál celostátní soutěž. Na ty dostanu zvláštní upozornění. Můj řidič byl totiž v jednom z vítězných ročníků, 1995, součástí týmu. V pětitisícovém městečku na severu státu Michigan se narodil, vyrůstal, chodil do školy a pořádal večírek, když byla máma mimo město. Jen sousedi nesdíleli nadšení teenagerů, a tak přijel táta nastolit pořádek.

Takové vzpomínky jsme si vyprávěli o posledních Vánocích, strávených v jedné z tamních zasněžených ulic, u krbu se zavěšenými punčochami a stromečku, který vydává dárky až 25. prosince. Jak je v Americe zvykem.

Vánoce v Petoskey
Naše první Vánoce v Petoskey rozhodně stály za to.

V Petoskey u mého budoucího tchána jsme strávili deset dní, včetně těch svátečních. V létě je to destinace, kam Američané míří za idylickou dovolenou u vody. Leží totiž na březích jednoho z pěti Velkých jezer v USA, jezera Michigan s rozlohou 58 tisíc kilometrů čtverečních. (Lake Superior, Lake Huron, Lake Michigan, Lake Erie, Lake Ontario – pamatujete si ze školy, že jo?) V zimě se naopak okolní kopce mění v lyžařské sjezdovky, ale dole ve městě zdaleka nenajdete tolik turistů jako o prázdninách. I zimní Petoskey má ovšem svoje nezaměnitelná kouzla. A já se tam kupodivu, tak daleko od své vlastní země, rodičů a tolik známých vánočních zvyků, cítila jako doma.

Petoskey jako Stars Hollow v reálu

Jak už jsem zmiňovala na Instagramu, Petoskey mi připomínalo smyšlené Stars Hollow z oblíbených Gilmore Girls. Jedna hlavní ulice s okolo rozesetými důležitými institucemi, jako je banka, pošta, knihovna, kostel, kancelář šerifa. Nejlepší pizza ve městě, kterou si objednáte po telefonu a za půl hodinky si ji vyzvednete. Nejvyhlášenější sandwich bistro a pekárna s těmi nejlákavějšími donuty. Obchod s oblečením, pamlsky a všemožnostmi pro domácí mazlíčky. Příjemná kavárna, kde se dveře netrhnou, ale dá se tam i soustředěně pracovat.

Cormack's Deli Sandwich
Pro sanwich jsme si zajeli do Cormack’s Deli.

Nechybí popcornem a bonbóny provoněná prodejna americké sladké klasiky – fudge. Ztuhlá karamelová nebo čokoládová hmota s oříšky, vanilkou a asi trilionem dalších příchutí, připomínající náš turecký med nebo marokánku. Za pultem vládne usměvavý Paul, Martinův kamarád ze školy, a obsluhovat dezertuchtivé zákazníky mu pomáhají manželka i jejich tři dcery.

Velevážený občan Smith

Pan Smith žije v Petosky odmalička. Proto kamkoli nás vezl svým velkým černým pick-upem, mohl o okolních domech a jejich obyvatelích vyprávět historky do aleluja. A když mě vzal na exkurzi do veřejné knihovny, kde byl ještě do loňska důvěryhodným členem správní rady, všichni nás zaujatě vítali a můj slavný doprovod s knihovnicemi pokaždé prohodil pár slov.

veřejná knihovna Petoskey
Zavítala jsem do jedné z budov veřejné knihovny v Petoskey.

Vzhledem k tomu, že byl prosinec a venku vládla paní zima s teplotami, které se sotva kdy vyškrábaly nad nulu, netoulali jsme se jen tak na pobřeží jezera a nepopíjeli víno při pozorování západu slunce. Navíc naším záměrem bylo především užít si čas s tatínkem, kterého Martin kvůli covidovému šílenství nepotkal přes dva roky. Ovšem snažili jsme se i tak, abych viděla co nejvíc z toho, co rodina Smithova už dobře zná a chce ukázat té Michiganu neznalé holce z Česka.

Klouzačka k majáku

K vodě nás to pochopitelně táhlo nejvíc. Jedno zmrzlé dopoledne jsme se tak vypravili dolů k jezeru, k takzvané Breakwall. Po zledovatělých betonových kostkách v pevném držení postranních balvanů jsme se šoupali k bílo-červenému minimajáku. Naštěstí bylo bezvětří, tak jsem zahnala myšlenky na to, že zafučí a přinejmenším jeden z nás skončí buď na ostrých balvanech nebo pod studenou hladinou. Když jsem se opatrně opírala o masivní podstavec majáku, uvědomovala jsem si, jak maličká jsem oproti veškeré té vodní ploše, která se kolem mě rozprostírá. Živelná, nevyzpytatelná, ohromující. Kluci po škole nebo po fotbale odsud za vlídnějšího počasí skáčou šipky, avšak v zimě i ty mírně se pohupující vlnky budí respekt.

Petoskey Breakwall
Cesta k majáku připomínala bruslařský stadion.

Po trailu za vysokou školou

Nasadili jsme pořádné boty, zabalili se do nejteplejších bund, popadli čepice i dva páry rukavic a vydali se po značkách jedním z michiganských trailů, který začíná za North Central Michigan College. Jestli čekáte naše známé červené, žluté, zelené a modré barvičky, tak takový brilantní systém ve Státech nevedou. Ale čas od času potkáte dřevěný ukazatel se směrovkami, který vás navede dál. Výjimkou nejsou pochozí dřevěné lávky, protože jinak byste šli de facto bažinou. V lesích byl božský klid, vyladěný jen našimi kroky a zašustěním, když jsme zavadili o sněhem poseté větve stromů. Za těch pár kilometrů jsme potkali pouze jednu slečnu. Pobavila se s námi o tom, kam má namířeno ona, a jestli už jsme se zatoulali k tomu nově postavenému mostu. A kráčela dál. 

V michiganském lese jsme si užili ticho a čerstvý vzduch.

Walloon Lake kousek od Petoskey

Protože jedno jezero nestačí, přibližně 16 kilometrů od Petoskey smáčí okraje pevniny jezero Walloon. Na poloostrově Eagle Island vznikla nevelká osada chat a rodinných domů, které někdo obývá celoročně a někdo se do nich stěhuje jen na letní sezonu nebo vánoční svátky. U Walloon Lake si senzační dům s dechberoucím výhledem pořídili na důchod kdysi i Martinovi prarodiče. Jako kluk tak u nich prožíval ta pravá prázdninová dobrodružství. Běhal kolem se psem, zkoumal okolí, staral jsem jim o loď, pomáhal s údržbou domu. Dokážete si představit správnější dětské zážitky? 

Dneska už je dům přetřený namodro a žijí v něm noví majitelé.
My jsme kolem něj pokračovali níž, až k parku a takzvanému Pointu. Kde jsme se při druhé návštěvě zasnoubili, takže už i pro mě je tento malý kousek světa navždycky speciální.

Walloon Lake nedaleko Petoskey
Domy u Wallon Lake mají neskutečný výhled.

V rodinné chatě u Walloon Lake si bezpočet lét užíval i velikán americké literatury Ernest Hemingway. Krátké příběhy Nicka Adamse, které později sepsal v Paříži, se odehrávají v místech severního Michiganu a dokazují, jak spisovatel ze Ztracené generace miloval místní přírodu a celý region. Na jeho působení v Petoskey odkazuje od roku 2017 prozaikova socha uprostřed města, kdy s kufrem ovázaným červenou mašlí opouští Petoskey a odjíždí za prací do Toronta.

Ernest Hemingway v Petoskey
Sochu Ernesta Hemingwaye potkáte při procházce městem.

Bear River Valley Recreation Area

Když po Vánocích nastala obleva, vyrazili jsme na pohodovou procházku podél řeky Bear River. Ta vytéká z už zmíněného Walloon Lake a má větší spád než kterákoli řeka na dolním michiganském poloostrově. Trasa dlouhá kolem dvou a půl kilometru vede parkem pojmenovaným Bear River Valley Recreation Area, kde se dřív rozprostíraly několikery přehrady a kvetla různá průmyslová odvětví. Jít můžete v těsné blízkosti řeky nebo po asfaltové cestě, vhodné pro kola, koloběžky či kočárky. Při přecházení mostu pak máte ideální příležitost pozorovat, jak voda přeskakuje kameny, a zaposlouchat se do jejího divokého zurčení.

Bear River Valley v Petoskey
Bear River má největší spád z řek na dolním poloostrově Michiganu.

North Perk Coffee

Pracovní úkoly mě honily i ve vánoční Americe. Tak jsem se s laptopem, zápisníkem a zvýrazňovači dvakrát usídlila v sympatické kavárně North Perk Coffee, která měla příhodně otevřeno i na svátek 26. prosince. Kdykoli jsme šli kolem, kofeinoví nadšenci stáli frontu skoro až ke dveřím. Ty s cinkotem oznamovaly nového návštěvníka i kávomilce, který už dostál svého. Já bych při několikahodinovém sezení u práce ocenila uvnitř krapet víc tepla a vypnutou klimatizaci, ale jinak jsem si nemohla na nic stěžovat. Však jak často baristka žasne nad vašimi nehty a zákaznice, která právě odchází se svým coffee to go, na vás zavolá, že v těch brýlích vypadáte úžasně? Američané a jejich komplimenty mě nikdy nepřestanou fascinovat a těšit.

North Perk Coffee v Petoskey
Velké latté a hurá do práce!

Středoškolský běžecký okruh v Petoskey

Abych vyvážila to posedávání u vánočních filmů, moje milované bagely a večerní pizzu, prakticky obden jsem chodila běhat, mrazu navzdory. První den mě Martin vzal autem a navigoval, kudy mám běžet, abych se neztratila. Vytipoval pro mě totiž okruh v areálu své bývalé školy, kolem budov, kde se děti učí, fotbalového hřiště a šaten, přes parkoviště, kde na ně čekají rodiče. Postupně jsem si trať mírně modifikovala a kombinovala, abych neběhala pokaždé to samé. Přitom jsem měla jistotu, že vím, kde jsem, a že se neztratím. Bavilo mě, jak jednou bylo sucho, podruhé chodníky pokryl led a já musela utíkat po silnici. Jindy jsem se vyhýbala kalužím nebo se odrážela od koberce sněhu.

běhání v Petoskey
Běhání patřilo v Petoskey k mým pravidelným aktivitám.

A nemyslete si, i při běhu mě místní zdravili. Přáli mi veselé Vánoce a když viděli, že mám v uších sluchátku, zvedli ruku a usmáli se. Byla jsem tak opojená všudypřítomnou laskavostí, že jsem k paní na poště při nákupu známek na pohledy sama vyslala radostné Merry Christmas. A když mi odpověděla totéž, byla jsem na sebe náležitě hrdá.

Zajímá vás víc o malebném Petoskey a co můžete v okolí zažít? Mrkněte sem.

Co jsme k vánoční cestě do Spojených států potřebovali a zpátky do Česka potřebovali, najdete v minulém článku.

Let do USA a zpět za časů korony

Podruhé do Ameriky. Jen, co jsme si loni v létě nechali píchnout dvě včelky proti všetečnému koronaviru, který pořád nechce upalovat ke všem čertům, číhali jsme, kdy prezident Biden otevře hranice i turistům z Evropy. Aby mě tam ten můj Američan, teď už snoubenec, konečně mohl vzít. Zaoceánský let jsme si snově naplánovali na Vánoce a konec roku. I když jsem slyšela varování: čekej zimu!

Pamatujete si, jak jsem psala, že mi New York kvůli pandemií uspíšenému návratu dluží třítýdenní americké prožitky? Teď jsem balila na necelé čtyři. A neskutečně jsem se těšila. Rodina, obří rodinné domy svátečně nazdobené jak v Sám doma, punčochy na krbu, Santa na komíně i v obchoďáku, rozbalování dárků ráno v pyžamu a třeba napadne sníh…? Všechno to jsem zažila, a k tomu snůšku nečekaného a nezamýšleného.

Poprvé jsem letěla do amerického Chicaga.
Poprvé jsem letěla do amerického Chicaga.

Negativní než nastane let

Nejdůležitější mise zněla: zůstat před odletem negativní. Covidově negativní, samozřejmě. Abych snížila riziko nakažení, uvažovala jsem o několikadenní izolaci. Ale to bych nebyla já, abych pořád ještě někde nepoletovala a nezařizovala potřebnosti před vánočním odfrnknutím. Kosmetika, kadeřnice, stihnout přinejmenším některá adventní setkání s přáteli, rozloučit se s mámou a tátou. Tak jsem alespoň vynechávala hromadnou dopravu. A zbylé resty přesunula na nový rok.

Opouštěli jsme ranvej ve středu dopoledne linkou Vídeň-Chicago s Austrian Airlines. Pro to, abychom mohli nastoupit do letadla jsme kromě zmíněného platného očkování proti koronaviru (minimálně 2 dávky) museli mít:

Já jsem potřebovala standardní ESTA vízum, o které jsem žádala znovu, protože datum vypršení toho předchozí připadalo přesně v den odletu. Vstup na americké území jsem měla do hodinky přiklepnutý na mailu.

Vytiskli jsme si všechny dokumenty. Protože jistota je kulomet. A vážně jsme netoužili po diskuzi s Rakušany o tom, že prahnou po papírové verzi.

Na PCR test jsme se objednali do Elisabeth Pharmacon v Brně-Židenicích, na něž jsme dostali vícero doporučení. Zaručují, že když dorazíte na test ráno, ještě ten den vám pošlou výsledky. Otestovali nás krátce po půl deváté a já měla dobré zprávy a finální součást propustky do Ameriky v mailové schránce pár minut po jedné, Martin asi o dvě hodiny později. Cesta byla volná!

ranní káva na letišti ve Vídni
Probouzela jsem se ranní kávou na vídeňském letišti.

Osobní prohlídka a hurá na palubu

Trošku jsme se zalekli, když jméno mého spolucestujícího začali chvíli před otevřením našeho gatu vyvolávat letištním rozhlasem. Měl se dostavit ke kontrole. Tak jsem osiřela s kafem a našimi palubními zavazadly a vyhlížela, kdy se mi vrátí. Uběhla solidní čtvrthodina, než se objevil zpoza pár desítek metrů. Chudák musel skoro až donaha, rozebrali mu telefonu a vyptávali si, co že jede do své domoviny dělat. Doteď nechápeme, proč si vybrali zrovna jeho, amerického občana, který do Států míří pár dní před Vánoci. Každopádně prošel. A poté, co jsem se prokázala očkovacími papíry a negativním PCR testem, už jsme konečně kráčeli chvějícím se tubusem do letadla a já jsem až v tu chvíli nabírala přesvědčení, že opravdu odletíme.

Naše vánoční dobrodružství začínalo v doletové destinaci, pak jsme se přesouvali na sever do Michiganu, vraceli do Chicaga, sjeli do Ohia a poslední týden pobývali zase ve Větrném městě, jak největšímu městu státu Illionis nejen Američané přezdívají.

Přelomová půlnoc ve dvou na hotelu

O Michiganu a Chicagu a nádherných místech, která jsme navštívili, se vám rozepíšu v samostatných článcích. Třídenní Ohio vynechám. Dva dny jsme si totiž místo u dědečka „užili“ na samotce v hotelu u jedné z nejrušnějších silnic v zemi. Na americkou variantu koronaviru (tipujeme omikron) evidentně naše téměř šest měsíců staré očkování nestačilo. Tři členové ze čtyřčlenné posádky (američtí rodiče byli po třetí dávce) postupně na domácím testu objevili nepříjemnou druhou čárku. Náš Silvestr a Nový rok tak ani nestojí na řeč.

americký Starbucks o Vánocích
Kde jindy by měly být poznat Vánoce než v americkém Starbucksu.

Podmínky pro návrat zpět do ČR

Zmíním ovšem podmínky pro cestu zpátky do Česka s tranzitem v Rakousku. Jako občanka Evropské unie a držitel trvalého pobytu v České republice jsme nepotřebovali PCR nebo antigenní test. S tím, že Amerika není v testování tak přímočará, rychlá a spolehlivá, jak jsme v tuzemsku zvyklí. Martinovým rodičům přišly výsledky PCR testu po třech dnech a dobu čekání nikdo nezaručoval. Když požadujete mít rychlý výsledek třeba kvůli cestování, zaplatíte si v přepočtu několik tisíc korun. Tak jsme vsadili na domácí testy. Jak jeden, tak druhý jsme vyšli v pohodě, a proto jsme zůstali u původního plánu. Chvíli to vypadalo, že nám let přesunou nebo zruší, jelikož šibovali s několika linkami před námi. Patrně kvůli posádce, která onemocněla nebo spadla do karantény. Ale žádná změna nenastala.

Oba nás tak akorát vyděsila paní u odbavovací překážky, která kromě dokladů o očkování chtěla vidět něco jako “PCR”. Což jsme neměli. Po chvilce jsme porozuměli, že říká “PTC”, což je vstupní formulář do Rakouska. My si předem zjišťovali, že jej vyplňovat nemusíme, ale než se s ní přít, tak jsme se stále se klepajícíma rukama formulář přes telefon vyplnili, aby nám pak letuška při jednom z hlášení během cesty dala za pravdu – doopravdy jsme jako ti, kdo Rakouskem pouze projíždí, nic jsme do online kolonek datlovat nemuseli. Pro sichr jsme ale měli na papíře i naše jízdenky na autobus, které jsme pak při pasové kontrole skutečně předkládali.

let z Chicaga do Vídně
Cesta z Chicaga do Vídně byla sympaticky o dvě a půl hodiny kratší.

Let do Ameriky: délka a cena

Let do USA trval deset a půl hodiny. Zpátky jsme po větru doklouzali za krásných osm. A že jsme ten rozdíl poznali!

Pokud vás zajímá cena, za přímý let bez přestupu jsme si připlatili. I tak jsem koukala, o kolik dráž letenka vyjde, než když jsem se za velkou louži vznášela před dvěma lety. Tehdy jsem za trasu Vídeň-New York-Vídeň dala necelých 12 000 Kč. Tentokrát jsme za zpáteční letenku zaplatili 24 000 Kč za osobu. Takový štědrý vánoční dárek, na který jsme však čekali dlouho a rozhodně nám za to stál.

Tak jestli se taky chystáte na let do zámoří nebo třeba na druhou stranu za teplem, přeju vám hlavně nepřerušené plné zdraví a šťastné dosednutí na vaší cílové i domácké přistávací ploše.

A jestli byste už přece jen chtěli nakouknout, co že jsme to v té Americe vyváděli, můžete zajít ke mně na Instagram.

Únik do zenové chaty bez WiFi. A přece mě zastavil až táborák

Letošní první, a dost možná poslední letní dovolenou, jsme měli naplánovanou už od dubna. Pro sichr jsme totiž volili takovou, která by se dala uskutečnit, i kdyby neopadla koronavirová opatření, cesta do zahraničí byla komplikovanější a ubytovací zařízení v Česku zůstala zavřená. Vysvištět z města a akcelerujícího pracovního kolotoče jsme potřebovali jako vánoční strom ozdoby. Však naposledy nám několikadenní přestávku dovolily právě Vánoce, a předtím srpnový relax v Luhačovicích. K tomu jsme byli od loňska jako většina ostatních víceméně doma zacvaknutí zámkem pandemie, který už bylo na čase odemknout. A tak jsme si užívali chaty na severní Moravu, v kraji námi neprobádaném, na místě obklopeném zelení, ozkoušeném našimi přáteli. Nemohli jsme vybrat lépe.

Chatička Azyless stojí na kopečku v Hranicích. My se cestou v pondělí zastavili na oběd v Long Story Short Eatery & Bakery v Olomouci a pak ve městě do supermarketu pro potraviny na celých pět dní. Dodneška jsem na nás pyšná, že jsme do pátku nemuseli znovu pro zásoby, a ještě si leccos vezli s sebou domů. Od majitelů jsme měli v ledničce výbavu na první snídani. Zbytek byl na nás.

Se vstupem do chaty to funguje tak, že po rezervaci a zaplacení zálohy dostanete den předem do e-mailu kód, kterým si otevřete na brance zavěšený malý trezůrek s klíčky. Ty vás pustí na obrovskou zahradu, kde kvokají slepice, pěkně pospolu vás vyběhnou přivítat ovce s černými nožičkami, a tuším, že v kotci přežvykoval králík. Naráz se ocitnete mimo ruchy ulice, silnice, železnice. Jste tam jen vy, chata, tráva, stromy, les, zvířata a z terasy nádherný výhled nad městečko pod vámi, které hlásí: “Ano, jsem tu, pokud mě budeš potřebovat,” a zároveň “ne, vůbec sem chodit nemusíš.” A tak jsme si tuto drobnou nápovědu příjemně nakombinovali.

Dostatečný spánek a pohyb hned po ránu

Já na dovolenou jela především s vidinou toho, že se každou noc vyspím minimálně řádných osm hodin. Což jsem si splnila. Den jsem obvykle začínala během. Měli jsme akorátní letní počasí kolem pětadvaceti stupňů se sluníčkem a já si užívala pohyb v neokoukané krajině, mezi rozkvetlými zahradami, a uličky, o nichž nevíte, kam vedou. Od místních přitom přicházela podpora.

Utkvěla mi milá konverzace s dědečkem, který jedno ráno svižně vycházel z domu v moderním sportovním outfitu a z příjezdové cesty na mě volal, ať prý na něho počkám. V pohybu jsem stačila odpovědět na to, kolik kilometrů už mám za sebou, načež přišla pochvala a já s úsměvem běžela dál. Pusa od ucha k uchu mi vydržela, než jsem doběhla na úpatí silničky strmě stoupající k naší ubikaci. Ten kopec byl zabijácký a před závěrečnou cílovou rovinkou jsem pokaždé musela u cedule slepé ulice lapit dech, co zůstal někde dole u autokempu.

Z chaty je to kousíček k propasti

Na první výlet jsme vyrazili k Hranické propasti, která je od chaty vzdálená asi jen dva kilometry. Po cestě se můžete pokochat na vyhlídce u svatého Jana. Samotná propast , nejhlubší zatopená sladkovodní jeskyně světa, se pak mezi stromy zjevila jako nic a nabádala k nahlédnutí.

Příjemnou, klikatící se cestou jsme se pak dál po červené skulili k železniční stanici Teplice nad Bečvou a zavítali do areálu místních lázní. Kolem vilek a podél řeky jsme došli zpátky do Hranic a naordinovali si krátkou návštěvu civilizace. Dali jsme odpočinout nohám a doplnili kofein do žil v sympatické kavárničce Kofík.

Absolutní zpřítomnění u ohně

Po návratu do chaty jsem tak dlouho mluvila o tom, že bych chtěla využít ohniště na zahradě, až jsem najednou z terasy zbystřila, že se jak malý čtyřnohý, tak velký dvounohý ochomýtají kolem naštípaných polínek a že asi vážně něco chystá. S venkovním grilováním jsme při nákupu nepočítali a úplně neměli vhodné maso nebo sýr, ale to mi bylo šumák. Hodila jsem na sebe co nejpohodlnější letní svršky a vydala se okounět kolem. Ten můj Američan nám rozfajroval večer na první sirku! Hádala jsem, že to tak skvěle umí coby bývalý mariňák, než mě věcně upozornil, že námořnická pěchota ohně většinou nezakládá.

A teprve tam, při západu slunce, jsem si dovolila tu správnou dovolenkovou náladu. Protože i když na chatičce není WiFi připojení, stejně jsem přes data dodělávala drobnější pracovní úkoly a vedle čtení knížky sjížděla Instagram. Ale v tu chvíli, s tím praskajícím oranžovým plamenem, který rozmazává vzduch do třepotajících se diapozitivů, jsem opravdu byla teď a tady. Telefon jsem nechala kdesi uvnitř, aby mi neutekl jediný okamžik toho pro mě tolik nevšedního dění. Chlap, který přidává polínka a kontroluje celou situaci, pes, co zvědavě pobíhá kolem a snaží se ukrást kusy dřeva na hraní. Moji. Taková obyčejný výjev ze života, a přece jeden z nejkrásnějších zážitků z dovolené.

Protože o jídle to vůbec nebylo

Připomnělo mi to všechna ta léta, kdy jsme u babičky s dědou opékali špekáčky u ohně na zaparkované korbici. To byla výhoda – mohli jste ji postavit kamkoli. Tohle bylo jiné, ale stejně jsem chtěla, abych tam mohla takhle sedět, koukat a jen tak být ještě dlouho.

Ale víte co, pak nás přemohl hlad a rozžhavená polínka splnila účel – ohřála nám večeři. Nebyl to nejlepší, roztékající se grilovaný hermelín, co jsem kdy měla. Nejspíš proto, že to ani nebyl hermelín na gril. A maso bylo spíš cítit kouřem, než že by dělalo radost s každým kousnutím – pochopila jsem ze situace. Ale na tom houby záleželo. Neboť ty chvíle předtím, ty byly perfektní.

Příroda, kávová zastavení a v dešti omrknout hrad

Další den jsme zvolili opačný směr trasy a zjistili, že Mariánské údolí není jenom v Brně. Bylo z toho příjemná procházka, při níž jsme se znovu ocitli v nedalekých lázních. Tentokrát, poučeni z předešlého odpoledne, jsme s sebou měli hotovost, abychom si mohli koupit kafe v malém zmrzlinovém stánku blízko hlavní budovy. Na procházce promenádou jsme si pak připadali úplně jako lázeňští hosté a já vzpomínala na naše loňské toulání po prosluněných Luhačovicích.

Měli jsme před sebou poslední celý den pobytu, tak jsme se potoulali lesem i poly a prozkoumali poutní kostelíček u hranického hřbitova. Do města jsme pak došli zase z jiného směru a rozhodli se pro ještě jedno posezení mezi lidmi. Tentokrát jsme zapluli pod slunečník Kavárny Na zámku, kde jsem latté dostala netradičně do roztomilého plecháčku.

V kufru jsem si přivezla i karimatku na cvičení jógy, na niž došla řada až v poslední, zamračené ráno. Potom už jsme ujížděli prvním kapkám deště, které nás stejně dostihly, když jsme se zastavili u hradu Helfštýn. Moc jsem si tohle místo chtěla odkšrtnout, tak jsme se s jedním deštníkem vyškrábali alespoň k bráně, cvakli fotku a za podkladnu se podíváme až někdy příště.

Fun fact

Náš pes je městský pes.

I když se mohl svévolně pohybovat po celé zahradě, třeba se otevřenými dveřmi dojít sám vyčůrat, stejně čekal na nás, až půjdeme s ním. Bylo to teprve čtvrtý den navečer, kdy jsem zase okupovala tu báječnou terasu s nekonečným výhledem. Najednou periferně vidím zrzavo-hnědou šmouhu v trávě. Miláček se osmělil sťapkat schody a vydal se na vandr celých několik metrů od chaty. Poprvé a naposledy. Dostal speciální poškrabkání za statečnost.

Fun fact II

Na co jsem se těšila po těch ranních uběhnutých kilometrech? Až si po srpše nachystám kafe a snídani a sednu si s ní ven ke stolu. Protože jestli něco zbožňuju, tak je to trávit v létě co nejvíc času venku. A jelikož můj spáč měl většinou ještě půlnoc, otevírala jsem počítač a pracovala.

Nejspíš si ťukáte na hlavu, ale pro mě sedět na terase, kam sluneční paprsky ten den ještě nedosáhly, obklopená lesem, nabitá endorfiny, to byla ideální doba pro tvoření. Protože jsem měla oficiálně dovolenou, nebylo to tak, že bych něco musela, že bych měla cally, vyplňovala tabulky, psala reporty. Mohla jsem si vybrat, na čem budu pracovat. Jestli napíšu článek z víkendového memoranda, rozešlu tiskovou zprávu, pročistím si inbox osobního e-mailu. Bavil mě ten fakt, že nemusím, ale můžu, jestli chci. Dokážu si představit strávit celé léto takhle v přírodě (nebo na pláži!) a pracovat na dálku ráno, po večerech nebo když prší. Klidně i ty statistiky budu počítat a s lidmi volat. Je to zatím jen vybájená představa, nicméně podnikám kroky, abych se jí krapet přiblížila.

Ale o tom zas někdy příště.

Jestliže se chcete přenést do Hranic a chaty Azyless, mrkněte do výběrů u mě na Instagramu. A užijte si všechny dovolené, které vás ještě letos, třeba nejenom v létě, čekají.

7 hotelů a penzionů v Česku včetně tipů na výlety

Sednout do auta a zajet si na výlet do Vídně nebo na víkend do Krakova. Koupit si letenku a odletět do Londýna. Bez testů, bez karantény, jen tak. Hudba minulosti. Před rokem touto dobou jsem si kupovala letenky na stáž do New Yorku, teď mě bez zelené karty nebo příbuzného na území Států do Ameriky nepustí. Tatam je svoboda, kterou jsme řada z nás brali jako samozřejmost. A tak jsem i já letos o to víc ocenila, na jaká nádherná místa a do kolika lákavých hotelů můžeme zavítat v našich luzích a hájích.

Výlety po Česku jsme v naší rodině praktikovali už dlouho předtím, než venku začal řádit koronavirus. Mnohokrát jsem se přesvědčila, že to nejkrásnější se může schovávat i kousek za humny, případně o něco dál. Proto jsem dala dohromady sedmičku tuzemských hotelů a penzionů, kde se mi v posledních letech líbilo a doporučila bych vám si je vyzkoušet. Protože kdo ví, kdy se zase bez starostí budeme moct pouštět do zahraničních dobrodružství, a podporovat domácí turistiku je podle mě správná věc. Při výběru cílové destinace se často se nechávám inspirovat kouzelnými Amazing Places, doporučeními na Instagramu nebo od přátel. A nepamatuju se, že bych kdy byla zklamaná.

Plzeň Palova 28
Mezi plůtky

Nelze začít jiným místem. Velká bílá stodola jako z pohádky, kde zapomenete na trable všedních dní, jakmile se před vámi otevře brána malého parkoviště. Byl to první z takzvaných boutique hotelů, které jsme navštívili. Hledala jsem tehdy něco originálního k Martinovým čtyřicátinám a jakmile jsem se podívala na webovky, měla jsem jasno.

Mezi plůtky stojí na Čeladné, v kraji Radegasta, na pomezí Valašska a Beskyd. Z Brna je to docela štreka a nedokážu si moc představit vyrazit tam jinak než autem. Ale rozhodně to stojí za to. Majitelé vám do smsky napíšou, co bude ten den k večeři a jestli s vámi mají počítat, abyste jídlo měli teplé. Pak vás přátelsky přivítají a vy máte najednou pocit, že nikam nemusíte spěchat. Že čas jen v poklidu, příjemně plyne a vám je dobře právě tam, kde jste.

Mezi plůtky Host
V pokoji Host se v Mezi plůtky můžete schovat do vany!

Poprvé jsem se tak Mezi plůtky zatoulala v zimě, na konci ledna. V jídelně plápolal krb a díky vybavení hotelu jsem si připadala jako v útulné horské chatě. Dřevo, vlna, teplo. Řeknete si, na kdy chcete ráno snídani, a ona bude připravená, poskládaná z místních surovin. Martin dodneška básní o paštice, kterou tam ochutnal, a řekla bych, že už ji žádná jiná netrumfne.

Z Čeladné jsme si udělali výlet do Valašského muzea v přírodě a po sněhu jsme se dokodrcali k Radegastovi na Pustevnách. Pokud chcete fotku se sochou bez lidí, zvolte podobné časové období – za sněhu a mrazu tam moc spoluvandrovníků nepotkáte.

Valašské muzeum v přírodě
Valašské muzeum v přírodě se dá prozkoumávat i v zimě.

Důkaz, že mám Mezi plůtky opravdu ráda? Už jsem se tam stihla otočit podruhé – loni na podzim, tentokrát jenom na jednu noc. A mám v plánu se tam podívat i na jaře a v létě!

Zikmundov

Pro Brňáky o poznání blíž než Beskydy. Penzion s jelenem na průčelí najdete ve Starých Hutích, zhruba hodinku od Brna. Jen pozor, z hlavní silnice tam vede poměrně malá, neoznačená silnička, kterou jsme samozřejmě napoprvé přejeli i přes důrazné “turn left”, která nám přikazovala navigace.

Zikmundov je taková dostupnější varianta Mezi plůtky, řekla bych. Vzdáleností a cenou. Pokoje mají na Zikmundově rozdělené tematicky, my jsme přespávali v pokoji Acquario, kde je hned vedle postele sympatické okénko, kterým po probuzení koukáte přímo do lesů. Podobně jako Mezi plůtky bývá Zikmundov rezervovaný hodně dopředu. My jsme tam vyrazili v létě a to jen zásluhou toho, že se jim pokoj neplánovaně uvolnil.

Uklidňující scenérie v blízkosti Zikmundova

Velkým plusem Zikmundova pro nás bylo, že tam můžou pejsci, narozdíl od Mezi plůtky, kde jsou dovolení jenom, když si pronajmete celý penzion. Jídlo bylo taky výborné (i když paštiku nepřekonalo) a rovněž podávané stylem, že si snídaně objednáte na čas, který vám vyhovuje. Večer patřil pochoutkám z grilu servírovaným u stolečků na terase, kdy se za vámi tyčí jen zelené louky a zpovzdálí slyšíte békat ovce.

Co se výletu týče, vypravili jsme se po svých na Buchlov a mírnou oklikou zpátky. Já se totiž děsně nerada vracím stejnou cestou.

Hotel Port

Máchovo jezero jsem znala jenom z literatury, a tak jsme se tam loni v létě vypravili na prodloužený červencový víkend. Čtyřhvězdičkový Hotel Port stojí hned u jezera, můžou tam pejsci a je tam moc příjemná letní terasa, odkud při jídle můžete pozorovat vodní hladinu a okolní panoramata. U hotelu je krásná malá písčitá pláž, venkovní bazén a když chcete na procházku do lesa, stačí zatočit napravo nebo nalevo.

Port hotel
Pohled na Máchovo jezero z terasy hotelu Port

Součástí hotelu je taky půjčovna všeho možného – zdarma pro hotelové hosty. Tak jsme vyrazili “plachtit”, kdy se naplno projevil Martinův původ od michiganských jezer. Šestý největší rybník v Česku byl pro něj spíš takový bazének a hlavně mě naprosto fascinoval tím, jak plachetničku řídil a majstrštykem nám na druhém konci otočil plachtu, abychom se mohli vydat zpátky ke břehu. Půjčovny jsem využila i druhý den, abych se projela pár kilometrů na koloběžce. 

Máchovo jezero
Plachtění na Mácháči

Ve stopách Karla Hynka Máchy jsme se z Doks vydali na túru na hrad Bezděz. Jak romanticky to zní, tak na kamenité cestě přímo na hrad byl docela šrumec. Takže pokud nemáte rádi mačkanice nebo nechcete jít dovnitř na hrad, asi stačí zůstat dole a dát si něco dobrého v jednom ze stánků. Nebo tam nechoďte v sezóně 🙂

la bobul apartments

Ubytování ve stylu francouzské Provence jsme s kamarádkou zvolily při naší gastronomické tour na jižní Moravu. Malebné apartmány La Bobul v Drnholci se ukrývají za branou hned u hlavní silnice. Vjezd je proto snadné přehlédnout, tak zůstaňte obezřetní, ať se nemusíte otáčet jako my.

Útulné bungalovy poskytovaly všechno, co jsme potřebovaly – včetně ledničky a kuchyňského koutku. Jen koupelna byla poněkud stísněná bez poliček na cokoli a k dispozici byly pouze ručníky – polovinu z nás tudíž od mytí bez bublinek zachránila drogerie vhodně položená hned naproti přes silnici. Apartmány jsou bez snídaně a placení bylo tehdy možné jen hotově.

La Bobul Apartments
La Bobul Apartments poslouží jako výchozí bod na cestování po jižní Moravě.

Drnholec se ukázal jako skvělé strategické místo pro poznávačky okolí – chvilinku do Mikulova, kde určitě nevynechejte Bistro Kuk, přímo ve vesnici pak můžete vylézt na 11 metrů vyoskou rozhlednu U Křížku. Cestou domů jsme pak nemohly vynechat oblíbenou kavárnu Dvorek v Bořeticích.

Na Čechách

Ani Vysočinu, odkud pocházím, nemám ještě probádanou křížem krážem. A tak jsme si s Martinem na letošní červencový svátek pronajali bydlení v penzionu Na Čechách v Lačnově u Poličky, kde taky vítají čtyřnohé mazlíčky.

Oproti Mezi plůtky a Zikmundovu je to venkovský, klasičtější, domácký penzion, nic luxusního, ale útulný s přátelskou obsluhou. Nejvíc mě nadchlo venkovní posezení na zahradě před penzionem, kde máte židli postavenou jen tak na trávě a koukáte do přihlížející jabloně nebo přes cestu na les. My jsme měli “štěstí”, že jsme dojeli po období častých dešťů, kdy země byla dost promočená, a Martin, jelikož je přece jen o pár kilo těžší než já, se na své židličce postupně bořil níž a níž… a pořád se musel posouvat. A taky tam občas po závanu větru bylo trochu cítit z polí, ale to jsem brala jako vůni domova 🙂

zahrádka Na Čechách
Zahrádka před penzionem Na Čechách vybízí k rozjímání.

Kdybyste se Na Čechách nechtěli ubytovat, tak doporučuju se tam alespoň zastavit na oběd nebo večeři. Já jsem pořídila voucher pro rodiče, aby si někdy vyjeli za gastronomickým zážitkem. Porce nebyly tak velké, ale chuťově luxusní, i Martin si pochvaloval. S tím, že to byla tradičnější jídla, ale na víkendovém meníčku převažovaly vegetariánské varianty, a tak jsem neočekávaně sváděla boj, co si vybrat! 

Jako výletní cíl jsme si první den vybrali Lucký vrch, auto na nás mezitím čekalo v Borové u Poličky a pak jsme zamířili přímo do Poličky – projít se městem, parkem a posvačit ve fajnové kavárně U Hradeb, kterou doporučuje i Gastromapa Lukáše Hejlíka.

Druhý den jsme dobývali Svojanov a po cestě do Brna jsme to vzali přes Sisters Café & Bistro v Ostrovačicích. (Aktuálně dočasně uzavřené.)

avenue Pallova 28

Chtěly jsem s kamarádkou ujet běžným trablům a užít si holčičí víkend. Ani jedna z nás nikdy nebyla v Plzni. Tak jsme projížděly seznam hotelů a rozhodly se pro hotel Avenue Pallova 28. Nová, moderní budova nedaleko centra města a Plzeňského pivovaru byla přesně to, co jsme hledaly. K prostornému pokoji patřila sympatická terasa a v koupelně nechyběl fén, čímž u mě kterýkoli z hotelů okamžitě získává malé významné plus! A snídaňová místnost? Kromě potěšení chuťových pohárků to byla i designová radost pro oči.

Pallova 28 Plzeň
Z hotelu Pallova 28 dojdete do centra Plzně za pár minut.

Co se Plzně týče, prozkoumaly jsme snad všechna základní turistická lákadla. Od Náměstí Republiky, přes věž Katedrály svatého Bartoloměje, která je se svou výškou přes 102 metrů nejvyšší kostelní věží v Česku po památník Díky, Ameriko nebo Starou Synagogu. Velká synagoga byla bohužel zavřená. Prošly jsme se taky do kreativního prostoru DEPO2015 a samozřejmě se zatoulaly do pivovaru. Na prohlídku jsme nevydaly, ale obchod se suvenýry jsme neminuly.

Tipy na plzeňské kavárny a restaurace jsem uložila do výběrů na Instagramu, tak si je můžete projít tam.

Rezidence Eden

Letní dovolená roku 2020 padla na Luhačovice. Opět jsem hledala ubytování, kam můžou i hafani. Volba padla na apartmány Rezidence Eden, bez jídla, hned v centru města v obchodní pasáži. Ta nevypadá nijak vábně, ale sotva vyjdete na terasu, obklopí vás bílé vilky a připadáte si, že jste někde úplně jinde než na hlavní třídě. Dvoupodlažní apartmány jsou plně vybavné, prostorné, nahoře frčí klimatizace a dole jsme měli epesní terásku se zahradním nábytkem, kde jsem jedla všechny snídaně a popíjela všechna domácí kafíčka. Umístění přímo v obchodní pasáži se ukázalo jako velepraktické, když si jen sejdete schody a jste v Albertu nebo v drogerii. A lázeňská promenáda taky nebyla daleko.

Rezidence Eden Luhačovice
Obývací pokoj v Rezidenci Eden

Po objevování vil Dušana Jurkoviče a ochutnávání léčebných pramenů jsme si dali půldenní túru k Luhačovické přehradě v nedalekých Pozlovicích a jeden den jsme autem vyjeli na Velehrad. Na zpáteční cestě jsme to ještě vzali přes Zlín, abychom si Baťovo město už taky konečně odkšrtli z lokálně-cestovního bucket listu.

A kde v Česku se dobře bydlelo vám? Dejte mi vědět!

PS: Nevím, jak vy, ale já kdykoli odjíždím na víkend nebo dovolenou, balím s sebou i běžecké oblečení. Proto mám vždycky plný kufr! Moc ráda totiž zkouším neoukoukané trasy. Ať je to rozlehlý plzeňský park, horské cestičky nebo lázeňská promenáda. Jde to všude, když vás to baví, a pokud běháte ráno jako já, je pak snídaně o to zaslouženější!

Spoluzakladatelka Femme Palette a nomádka Klára: S přítelem nás v autě spojovala nenávist proti Austrálii

Jako malá si pravidelně balila kufřík na prázdniny k babičce do Řecka. Později vyjela do Německa a odstěhovala se do San Francisca. Loni devět měsíců prozkoumávala Asii a Austrálii. Klára Gajová není jen spoluzakladatelkou úspěšné komunity Femme Palette, ale taky zkušenou cestovatelkou, které vandrování po světě ukázalo, jak chce žít. „Díky cestování nemám zábrany. Snažím se mít každý den co nejbarevnější a vím, že se můžu učit od kohokoli,“ prohlašuje.

Klára v sobě řecké kořeny nezapře. Její rodinný původ jsem před tímto rozhovorem neznala, proto mi až při našem povídání došlo, odkud pramení její vřelost a přirozeně přátelské jednání s lidmi. Sedíme na venkovních lavicích kavárny Momenta, kam jsme jedna dojela na kole a druhá na skútru. A já poslouchám, co tuhle usměvavou tmavovlásku vedlo k tomu opustit práci v Praze, nomádit a pak se usídlit v Brně.

Kláro, kde tkví prapůvod tvé lásky k cestování?

Asi to bude tím, že moje mamka je poloviční Řekyně. Celé moje dětství jsme jezdívali do Řecka. Buď na dva měsíce v létě, protože mamka je učitelka, tudíž měla prázdniny, nebo i na půl roku, když jsme byli menší. Tak se mi asi podvědomě vštípil zájem o zahraničí.

Prázdniny v Řecku. To je sen. Jak se to stalo?

Moje babička je Řekyně. Za občanské války hodně Řeků cestovalo přes Evropu, a s nimi i ona. Nejdřív byla v dětském domově v Rumunsku a pak se dostala do Česka. Právě jako většina Řeků, které tady máme spolu s jejich potomky. Což je i případ mojí mámy. Ta se narodila v Česku, v šestnácti potkala mého tátu a rozhodla se tady zůstat, i když její maminka i bratři odjeli zpět do Athén. A tak jsme je mohli navštěvovat. Případně jsme jezdili do Soluně, Larisy nebo na řecké ostrovy společně na dovolenou.

Ty jsou nádherné. Byla jsem na Krétě a na Kosu a oba jsem si zamilovala. Pořád se do Řecka vracíte?

On se ten kruh vhodně uzavřel, když si moje sestra vzala Řeka. Seznámili se v Řecku, ale vzhledem k pracovnímu trhu a možnostem vzdělání pro děti se rozhodli žít u nás. I babička se sem na důchod vrátila, protože na ni v Řecku bylo moc vedro. Táhne mě to tam, snažím se tam jezdit, ale zároveň chci využít čas a peníze na poznávání jiných míst.

Ale řecky mluvíš, že?

Ano, ale je to taková dětská řečtina. Umím mluvit na psy nebo si objednat v restauraci.

Však to se hodí. A co řecká nátura, co z ní v sobě máš?

Já si to nikdy neuvědomila, dokud jsem si nepořídila partnera, který naši rodinu pozoruje zvenčí. Je na nás znát to, co já vnímám u Řeků – jsou srdeční, každého obejmou, pusinky sem, pusinky tam. A taková je naše rodina. Vždycky u nás byly dveře dokořán a kdokoli byl vítán. Když pořádáme oslavu, pouštíme řecké písničky a tancujeme, což na někoho může být příliš. Já v tom vyrůstala, takže mi až později došlo, že každý nemá takovou touhu ostatní objímat a společně se radovat a u Čechů je to spíš výjimka než pravidlo. Hodně taky jedeme řeckou kuchyni – babička nás učila plněné koláče spanakopita se špenátem a různé vychytávky, které se u nás udržely, i když už jsme v Česku druhou generací.

Německo - Paříž - San Francisco
S Němci z Bambergu na výletě v Paříži
Kde v zahraničí jsi pak poprvé kromě Řecka dlouhodobě žila?

Když jsem studovala management umění na VŠE v Praze, tak jsem odjela na Erasmus do Německa, do Bambergu, což je kousek od Norimberku. A učila jsem se tam komunikaci a PR v němčině.

Jak na tebe působili Němci? O nich se traduje, že jsou uzavřenější národ, podobně jako Češi.

Taky jsem si to myslela, ale přišli mi vřelejší než Češi. Mohlo to být tím, že jsem mluvila německy. Všichni se na mě smáli. Asi jsem působila roztomile, když jsem se snažila komunikovat jejich jazykem. Nikdo na mě nebyl nepříjemný, ba naopak. Takže pro mě pak byl šok, když jsem dojela do Prahy, neměla jsem lítačku a chtěla jsem si koupit lístek na metro v trafice. V dobré náladě jsem vběhla dovnitř, zeptala se a pán jen ukázal prstem nahoru na ceduli s nápisem „lístky nemáme“. To se mi v Německu nestalo.

Navíc já mám od 12 let kapelu, kde hraju na elektrickou kytaru a zpívám. Několikrát jsme v Německu vystupovali. A lidi tancovali už od začátku, kdežto tady v Česku mám dojem, že se začíná pařit až s poslední písničkou nebo přídavkem. Jako Erasmáci jsme byli různorodá skupina odevšad. Jednou mi dva kluci, echt Němci, v jedenáct hodin večer napsali, co dělám, a jestli bych nešla ven.. Já jsem byla v pyžamu a četla jsem si… Ale pak se zeptali, jestli bych nejela do Paříže. Jako že teď. Tak jsme se sebrali a ráno už jsme snídali na Champs Elysees. Byli spontánní a kamarádští.

Stýskalo se ti tenkrát po domově?

Kam se vrtnu, tam je mi dobře. Navíc to bylo blízko, tak jsem si i několikrát odskočila na koncerty do Česka, přijeli za mnou rodiče, kamarádky… a najednou byl konec. Kromě studia jsem tam celou dobu i pracovala. Neměla jsem moc našetřeno, tak jsem si chtěla přivydělat, protože život v Německu je dražší než u nás a příspěvek od školy všechno nepokryl. Ale znovu bych to neudělala. Lítala jsem jak tryskomyš – od půl sedmé ráno jsem šůrovala v hotelu, pak škola, jóga, pilates nebo zumba a večer party. Bývala bych to méně hrotila a víc si užívala studentský život. Ale to mi dochází až teď, kdy jsem víc ‘řecká’, a mám ráda svou pohodu.

Slavný Golden Gate Bridge v San Franciscu
Ikonický Golden Gate Bridge v San Franciscu
Jak ses potom dostala do San Francisca?

To bylo taky přes studijní stipendium. Moc jsem do San Francisca chtěla. A já když si něco umanu, tak mě nic nezastaví. Byla jsem trochu šprtka, takže jsem využila svých dobrých výsledků, namotivovaně jsem napsala motivační dopis, jako že tam musím jet, a ono to vyšlo. Brali dva lidi a hlásila se tipuju tak stovka.

Proč sis vybrala zrovna San Francisco?

Asi kvůli hudbě – měla jsem k němu vztah z písniček. Šedesátky, romantika. Představovala jsem si hippie město, kde úspěšní muzikanti žili nebo se alespoň zastavili. Taky pro mě byla prioritou anglicky mluvící země a ještě navíc u oceánu. Tahle kombinace mě dostala.

Jak ses na Ameriku připravovala finančně? Já jsem na tři měsíce v New Yorku šetřila tři čtvrtě roku.

Už jsem byla ponaučená z Německa a věděla jsem, že v San Franciscu pracovat nebudu. Byla jsem předtím na pracovní stáži v konzultační společnosti, tam jsem si něco vydělala a nechala si to právě na tyto účely. K tomu jsem si trochu půjčila s tím, že až se ze San Francisca vrátím, budu chodit do práce a splatím to.

Překvapilo tě pak, jak je Amerika drahá?

Já to tušila, ale nečekala jsem, že budu platit tolik za nájem. Nebydlela jsem v lukrativní čtvrti San Francisca, ale v baráku, kde bylo asi osm pokojů, přičemž ten můj byl uprostředu domu, bez oken, asi předělaný ze spižírny. Byl neuvěřitelně tmavý, s jednou postelí a malým stolečkem. Hodně depresivní. A za něj jsem platila 900 dolarů měsíců, takže asi 20 tisíc korun.

Tak to jsem na tom byla v New Yorku o trošku lépe. Bydlela jsem za 800 dolarů v pokoji se dvěma okny.

Co bych za to dala! Ona to byla částečně moje chyba. Řešila jsem bydlení už před cestou místo toho, abych dojela, zůstala pár dní na Airbnb a u toho si za tu cenu našla něco lepšího. Majitel využil toho, že jsem z ciziny, v inzerátu psal, že pokoj má okno do vnitrobloku, což nebyla pravda… Nicméně já si v San Franciscu pak našla kluka a byla jsem celou dobu u něj. Měl pokoj u Golden Gate nedaleko Ocean beach, kde to bylo nádherné a rozhodně lepší než v té mojí špeluňce.

San Francisco Golden Gate Bridge
Klára žila v San Franciscu šest měsíců.
Takže zpětně bys poradila řešit bydlení až na místě?

Určitě. Nebát se toho, zapsat se do facebookových skupin mezinárodních studentů, nejlépe vychytat, kdo bude odjíždět, a na doporučení se přestěhovat po něm. Moje logika byla, že přece nebudu zbytečně utrácet za Airbnb… Já měsíc přežiju cokoli, ale když mám někde být půl roku, tak se tam potřebuju cítit dobře.

To chápu. Poznala jsem v New Yorku lidi, kteří tam dlouhodobě pracovali a přitom taky žili v malém pokojíčku. A ještě měli dvě práce, aby to utáhli.

Zažila jsem to podobně. V San Franciscu byl málokdo místní. V našem domě jsem poznala Nizozemce, Indy, Francouzky… Spousta těchto lidí řídí Uber a u toho budují startup nebo vedou business.

Mě zarazily v Americe i ceny potravin. Věděla jsem, že budou drahé, ale ne třeba třikrát tolik ve srovnání s Českem.

Jo, to bylo drsné i v San Franciscu. Málokdy jsem jedla venku. Vařila jsem si a taky jsem pak od místních dostala tipy, kde nakupovat. Třeba v asijských obchodech se dá sehnat levná zelenina. Naučila jsem se nakupovat základní potraviny. Šokující pro mě ale bylo, jak tam lidi preferují komfort – v obchodech je cibule nakrájená v pytlíku nebo jsou tam zabalené oloupané mrkve. Nic nedělat a mít co nejvíc odpadků.

Na to si taky vzpomínám. Kde ještě ses kromě potravin snažila zbytečně neutrácet? Já jsem podobně jako ty téměř nechodila do restaurací a taky jsem dost omezila kavárny.

Přesně. Kafíčka, nejíš venku, neúčastníš se placených akcí. Jednou jsem byla pozvaná na koncert a vstup stál asi 50 dolarů. Tak jsem odmítla, protože to pro mě opravdu nebyla cena v pohodě. V kině jsem nebyla ani jednou. San Francisco je nádherné město, ale je těžké tam žít ve standardu, který nám tady přijde normální.

Ty taky ráda cvičíš. Pro mě bylo v Americe řešením cvičení doma nebo jsem si našla lekce jógy zdarma. Jak jsi to v San Franciscu měla ty?

Chodila jsem cvičit nebo plavat do školní posilovny. A pak jsem díky meetupům a sociálním sítím nacházela lekce zadarmo nebo za dobrou cenu. Třeba komunitní zumbu nebo jógu v parcích. Na to doporučuju stránku na Facebooku FunCheapSf.

Zmiňovala jsi, že tě San Francisco lákalo i kvůli hudbě. Realizovala ses tam hudebně ty sama?

Občas jsem si půjčila od někoho kytaru a zahrála si v parku. Ale náhodou jsem se ocitla na pódiu v Miami. Já jsem byla tehdy takový yes man, otevřená všemu. Poznala jsem jednoho člověka, koupila letenku a letěla na Floridu. On byl bubeník a měl tam koncert s kapelou v baru. A já jim tam udělala after party. Bála jsem se, že mě vypískají, že jsem trapná, a že si možná můžu hrát ve východních Čechách, ale ne tady, kde jsou vynikající zpěvačky na každém rohu. Ovšem ohlasy byly dobré a užila jsem si to. Jinak jsem občas zašla na hudební akci nebo se podívat na dům, kde žila Janis Joplin, do obchodů s deskama, ale aktivně jsem nemuzicírovala.

Předpokládám, že ani v San Franciscu se ti po domově nestýskalo, i když už to bylo o kus dál.

Ne, užila jsem si to naplno. Dělala jsem věci, které bych jindy nedělala. Třeba že se seberu a jedu někam s cizím člověkem. V Miami jsem poznala holčinu, za kterou jsem potom letěla do New Yorku. Hodně času jsem trávila se svou tehdejší místní láskou. V parcích, na pláži, byl skoro místní, tak mě představil řadě dalším lidem, vzal mě na různá místa, na surf, na snowboard. Jeli jsem do Los Angeles. Měla jsem nabitý program.

Naopak jsem byla špatná z toho, že musím ze San Francisca odjet. Bývala bych ráda zůstala na pár let. Regulérně jsem zkoumala, jak si to prodloužit, najít si práci, získat víza… S tím, že nejjednodušší by bylo si někoho vzít, ale to jsem pochopitelně nezvažovala. A tak když jsem žádné rozumné řešení nenašla, vrátila jsem se, posunula se dál a bylo to v pohodě.

San Francisco Femme Palette Lucie & Klára
Se spoluzakladatelkou Femme Palette Luckou se skamarádily v San Franciscu. Foto: Tatiana Shalunova
Takže tě zpětně nemrzí, že jsi San Francisco opustila?

Nemrzí. Částečně si svůj sen plním skrze spoluzakladatelku Femme Palette Lucku, která v San Franciscu žije už šest let. Někdy jí to závidím. Miluju tamní počasí, i ten sluneční svit je tam jiný! Ale bavím se s ní o tom otevřeně, co se týče cen, rychlosti startupového prostředí,… A časem to člověka omrzí. Navíc Lucka teď asi kvůli Trumpovu prohlášení přijde o možnost se na svá víza vrátit. Takže má pocit, že je nevítaná, nesvobodná. Buď zůstane napořád nebo už nebude moct do Ameriky zpátky. Je tam spousta mínusů, které by mě časem dohnaly. Ale několikrát jsem do San Francisca odjela na dovolenou na dva až tři týdny a vždycky to bude moje srdcovka.

Rozumím tomu správně, že jste se s Luckou seznámily v San Franciscu?

My jsme chodily v Hradci Králové na stejný gympl. Znaly jsme, kdo je kdo, ale nikdy jsme se spolu nebavily. A jelikož dálka spojuje, tak když jsem přišla na to, že je Lucka taky v San Franciscu, pozvala jsem ji na kafe. Zjistily jsme, že máme podobné ambice, chceme dělat na vlastním, štvou nás podobné věci. Líbilo se nám, jak je San Francisco diverzní a že toto nám v Česku chybí – potkávat někoho, s kým vedeš inspirativní diskuze. Věděli jsme, že tady takoví lidi jsou, ale že nemají prostor, kde se scházet. Tak se zrodila myšlenka Femme Palette.

San Francisco pro vás bylo vzorem?

Dá se říct, že nás inspirovalo. Funguje tam třeba coworking pro ženy The Wing a kolem toho komunita holek s vlastními businessy. Nebo BossBabe, který se soustředí na content. Inspirovali jsme se atmosférou a pokusili se něco takového vytvořit v Česku, ale není to úplně stejné. Americké ženské komunity hodně fungují online a my preferujeme osobní setkání, když covid dovolí.

Zmiňuješ americké ženy. Jaká je tvoje zkušenost s Američany obecně? Mně se často stávalo, že mě jen tak oslovili cizí kolemjdoucí, chvíli si popovídali a šli dál. Mně se to líbilo, ale setkala jsem se s názorem, že takoví lidé tě vlastně jen ‚využijí‘, aby posdíleli něco o sobě, aniž by se zajímali o tebe. Jak jsi to měla ty?

Soucítím s oběma stranami. Samozřejmě se mi to v San Franciscu stávalo. Jedu v autobuse a někdo mi pochválí boty. To je hrozně hezký a tady mi to chybí. Komplimenty, krátce se pobavit a jen tak někomu zlepšit den, i když toho člověka už pak nikdy neuvidíš. Mě spíš znervózňovalo to, že nevím, na čem jsem. Mám ráda, když je vztah jasně daný. Je to přátelství? Zmizíš navždy? Nebo mě chceš znovu vidět? Nedokázala jsem se v tom zorientovat.

To samé bylo s jedním Američanem, se kterým jsem se seznámila v Německu. Myslela jsem si, že jsme super kamarádi, psala jsem mu po návratu dopisy a nikdy jsem nedostala odpověď. Já se svou řeckou povahou snadno podlehnu a myslím si, že to je opravdické. Tak bych řekla, že to má svá pro i proti. Je skvělé se na sebe víc smát. Small talks nikoho nezabijou. Ale takové to „uvidíme se, see you later, keep in touch“ – to podle mě nic neznamená. Neuměla jsem s tím pracovat a doteď neumím. Stále nevím, jestli na how are you odpovídat nebo ne (smích). Stejně tak když skoro každému říkají „love you“. Jednou kamarádovi, jednou psovi, pak mně. V tom jsem docela česká. Nelíbí se mi, když se tahle slova používají nadbytečně.

Ella vlak Srí Lanka
Vlakem do městečka Ella na Srí Lance
Pobyt v zahraničí dává neskutečný pocit svobody. Že můžeš všechno. Tak mi to přišlo, kdy jsem byla pryč bez přítele, rodiny, závazků. Jak jsi to vnímala?

Znám ten pocit a chybí mi. Že se můžeš sbalit a jet kamkoli. Cestování samo o sobě je mimo komfortní zónu a pak už se ty hranice dál bourají skoro samy. Přispívá k tomu i pocit anonymity. Každému jsem byla šumák, v Americe jsi nikdo, nikoho nezajímá, co děláš. Jednou jsem si obarvila vlasy namodro, což bych tady asi neudělala. Chtěla jsem dělat hlouposti.

Byla to i opětovná touha po svobodě, která vás pak s přítelem přivedla na myšlenku objíždět svět?

Já jsem to chtěla udělat už dlouho, jen jsem čekala na příležitost. Po návratu ze San Francisca jsem pracovala ve startupu v Praze. Bylo to náročné, k tomu jsme spustily Femme Palette, což mi zabíralo večery a víkendy. A začalo mi to přerůstat přes hlavu. Měla jsem nový vztah a prostě už jsem nevěděla, jak dál. Měla jsem nakročeno k vyhoření. Naštěstí jsem, na rozdíl od mého partnera, za ruční brzdu zatáhla včas a nemusela jsem si projít tím, čím on. A tak jsme se dohodli, že se vykašleme na práci a pojedeme. Byl to neskutečně osvobozující moment a světlo na konci tunelu.

Kdy jste začali cestu aktivně plánovat a jaká byla vaše první destinace?

Sedli jsme si na to na podzim a lákalo nás všechno. Nejdřív jsme spořili na auto, že s ním pojedeme po Evropě a pak ho prodáme. Ale tam je tolik technických věcí, které se můžou pokazit, že jsme se rozhodli letět do Asie. Jednak proto, abychom poznali odlišné kultury, a taky díky nízkým cenám. Nejprve jsme letěli na tři týdny na Srí Lanku s tím, že ubytování jsme vždycky řešili až na místě. Takže jsme zprvu nevěděli, kde večer složíme hlavu, jak se tam dostaneme. To nás ale bavilo jen chvíli, protože postupně jsme nedělali nic jiného, než že jsme hledali na mobilu a počítači. A tak jsme pak zůstávali na jednom místě měsíc nebo dva.

vipassana meditace thajsko
Meditace vipassana v Thajsku
Kde se vám toto digitální nomádění líbilo nejvíc?

Měsíc jsme měli pronajaté bydlení na severu Thajska, v Chiang Mai. Tam se nám líbilo a doopravdy jsme tam žili. Chodili jsme do oblíbených kaváren a na obědy, pracovali jsme a o víkendu jsme vyrazili někam na skútru. A potom Bali. To bylo pro mě velké překvapení. Myslela jsem si, že tam bude spousta turistů a vlastně jsem neměla přehnaná očekávání. Ale totálně jsem se do Bali zamilovala a chci tam jezdit na zimu.

Ano, byli tam turisté, ale nevadilo mi to. Bali si zachovává svoji spiritualitu a místní kulturu, soužijí spolu. Můžeš si vybrat, jestli chceš být v Denpasaru nebo Canggu, ale jsou místa, kde jako by turismus neexistoval. Takže si lze zároveň užívat luxusu západního světa, když máš chuť na pořádnou smoothie bowl nebo burger, a pak si můžeš dát gado gado za pár korun. Proto jsme na Bali zůstali déle, než jsme plánovali, a určitě jsme tam nebyli naposledy.

Mount Batur východ slunce Bali
Východ slunce na Mount Batur, Bali
Tomu rozumím. Strávila jsem na Bali pár týdnů a byla to jedna z mých nejkrásnějších a cenově nejpříjemnějších dovolených. Která země vás nadchla co se dobrodružnějšího charakteru týče?

Laos je strašně zajímavá země, z níž je cítit nedávná historie. Jsou tam příšerné ulice, po kterých se nedá jezdit. Všechno je kousek, ale dlouho to trvá, protože tam mají pořád nevybuchlé miny a bojí se protodo infrastruktury zasahovat. Takže to bylo takové horší, ale dražší Thajsko. Nicméně ty přírodní scenérie byly nádherné, jako bychom se ocitli na jiné planetě. Jedny hory vypadaly jak z Avataru!

Laos hory Avatar
Laoské hory podobné Avataru
Zklamala tě některá země, kterou jste navštívili?

Singapur byl docela facka, protože jsme tam jeli hned z Laosu. V Laosu kličkuješ mezi dírami na silnici a v Singapuru najednou můžeš pomalu jíst ze země. Byli jsme tam jenom tři dny, protože víc jsme si nemohli dovolit, a to jsme bydleli v pokoji, kde si postel večer spouštíš ze skříně. Chápu, že to je business svět, že se tam střetává mnoho kultur, má to něco do sebe. Ale já nemám ráda přehnaně sterilní a hypermoderní věci a navíc jsem zjistila, že velké společnosti, které z velké části vlastní singapurská vláda, žijou z exportu palmového oleje pěstovaného na malajsijském Borneu, kde kvůli němu zmizelo 40 % lesů. A z těchto peněz se pak prý staví všechny ty eko stromy a eko budovy ve městě, což, pokud je pravda, mi přijde opravdu šílené. 

Gigantické super stromy v Singapuru
Gigantické super stromy v Singapuru
Ještě někde se ti nelíbilo?

Petrovi rodiče za námi přijeli na Srí Lanku a letěli jsme společně na Maledivy, na low cost lokální ostrov. Což už bych nikdy neudělala.

Na Maledivách jsou dva typy ostrovů: ty s resortem, klidem, dobrým jídlem, a pak ostrovy, kde žijí místní a je tam jedno až dvě ubytování. No a my byli na ostrově 400 krát 600 metrů, kde se nedalo skoro nic dělat. Plavky bylo možné mít jenom asi na 20 metrech u oplocené pláže, jinak jsme museli respektovat zvyklosti a být zahalení. A jelikož já nejsem typ, co rád leží, tak jsme mohli akorát tak šnorchlovat, protože na surfování tam nebyly vlny buď žádné nebo naopak jen pro profíky, a na procházky nebylo kam jít. Jídlo tam nebylo dobré, jedli jsme tuňáka z konzervy a rýži každý den.

K tomu tamní obyvatelé pálí nepořádek a hází pet lahve do vody, protože na tak malém ostrově moc nemají na vybranou. A kdyby ses chtěla alespoň opít, tak taky nemůžeš, protože tam je zakázaný  alkohol. Bylo to nejdelších 10 dní v mém životě.

Drsné surfování na Maledivách
Drsné surfovací podmínky na Maledivách
Myslíš, že byste si to bývali víc užili v některém z tamních resortů?

Asi ne. Ty jsou podle mě fajn pro páry nebo rodiče, kteří si jedou odpočinout a koukat se na děti u bazénku. Mohou si zaplatit výstřední výlety a zážitky, ale pokud máš hluboko do kapsy a jsi dobrodružný typ, tak to není správná volba.

Přijeli za vámi i tvoji rodiče?

Ano, poprvé jeli dál než do Řecka a sešli se s námi v Malajsii. My jsme nejdřív byli na ostrovech. Na malinkém Langkawi, kde to byl opravdu mix kultur – Indové, Číňani, Malajci. Přitom všichni uměli všemi jazyky. Zároveň tam platí dvojí zákon: pro muslimy a pro lidi jiného vyznání. Tudíž třeba muslimům se neprodává alkohol, a když se muslimská žena napije  piva, tak ji i veřejně bijí, což je až barbarské, ale ostatní mohou klidně chodit v plavkách a dělat to, co jim dovoluje jejich náboženství. Na druhou stranu tam člověk najde díky různorodosti kultur i kuchyně z celého světa. Navíc ostrov Langkawi není tak malý jako Maledivy, takže je kde se volně pohybovat.

Pak na Penangu měli nejúžasnější zábavní park se zipliny a tobogány. Poměrně nebezpečné a asi bych na něco takového v Česku nevlezla, ale bylo to skvělé. Potom se přidali naši, a táta si moc přál vidět Kuala Lumpur a Twin Towers. Tak jsme jim nejdřív řekli, že bydlíme někde levně dál od centra, a poté jsme je vyvezli na střechu mrakodrapu s bazénem a výhledem právě na Twin Towers. A oznámili jim, že tady teď budem pár dní bydlet. Táta měl děsnou radost. Společně jsme lenošili, pili víno, hráli karty, a užívali si, že se vidíme.

Menara Tower v malajské metropoli Kuala Lumpur
Menara Tower v malajské metropoli Kuala Lumpur jako dárek pro Klářiny rodiče
Prozradila jsi mi, že jste byli i v Austrálii. Jaké to bylo?

Vydali jsme se na západní pobřeží a po Asii nás přepadla euforie. Najednou spousta prostoru, giga parky, obří ulice. Nikdo tě neohrožuje na skútru ani autem, všechno funguje, v obchodech prodávají normální věci. Znělo to jako sen. Tak jsme si pořídili auto se stanem na střeše a vyrazili jsme na road trip. Nejdřív jsme jeli na jih, do Perthu, kde v noci mrzlo a my měli na přikrytí jen dečky z IKEA. Ve tři ráno jsme se budili a startovali auto, abychom se zahřáli.

Nahoře na severu zase bylo 45 stupňů, takže z extrému do extrému s jedním vybavením. Přitom uprostřed, kde bylo příjemně, zase létají takzvané bush flies – mouchy, které nejdou na jídlo jako ty naše, ale nalétávají ti do očí, pusy, nosu, prostě všude, kde je trocha tekutiny, a je to hnus. Jen vylezeš ven a jsi sežraná mouchama. Na to jsme nebyli připravení. A všechno tam bylo hrozně daleko. Jedeš třeba tisíc kilometrů, hodinu se na něco díváš a jedeš další dva dny. Je tam nádherné pobřeží, ale ty jen koukáš na tu hezkou vodu a pláže, kam nemůžeš kvůli krokodýlům, medůzám nebo žralokům.

Kalbarri National Park v Austrálii
Kalbarri National Park v Austrálii
Takže do Austrálie už bys znovu nejela, předpokládám.

Asi ne. Jsou tam nádherná místa, která jsou ale z 80 % dostupná jenom autem s pohonem na všechny čtyři, a to my jsme neměli. Nebo se tam dá letět vrtulníkem. Ale je to extrémně drahá země, kde jsme venku nejedli ani jednou a jen si vařili v ešusu a i tak bylo těžké v těch vedrech uskladňovat potraviny. Jsou tam neskutečně fotogenická místa, pozoruhodná zvířata, skvostné přírodní úkazy. Ale my jsme jen vylezli z auta, vyfotili a kvůli mouchám zase zalezli.

Ujeli jsme za měsíc sedm a půl tisíce kilometrů, takže jsme to pak zakempili na poslední tři dny v Darwinu a jen jsme čekali, až budeme moct odletět zpátky na Srí Lanku, kde jsme po asi pětatřicetihodinovém letu prospali den a pak jsme tam zůstali pracovat celý měsíc. Byla zrovna dešťová sezóna, ale nám to nevadilo. Byli jsme rádi, že jsme zase někde doma.

západní Austrálie
Den co den na západě Austrálie
Jak jste to zvládli s přítelem? Neobjevila se ponorka, když jste spolu byli 24/7?

Jedna docela intenzivní byla asi po třech měsících, když jsme byli v Thajsku. To jsem měla pocit, že se tolik nesnášíme a tolik si lezeme na nervy, že už spolu snad nemůžeme být. Zpětně mě tahle vrtkavost fascinuje, jak je potřeba od sebe odlišit emoci a cit, lásku, která trvá. Přišlo mi, že on ví, co mě štve, a že mi to dělá naschvál, a opačně. Ale pak jsme se o tom pobavili, najednou jsme se objali a já jsem ho milovala ještě víc než předtím. A to se nemusí stát jenom během cest. Důležité je najít si vlastní komunikační styl a vyříkat si to. Možná to není pro každého a jsme výjimka, ale ráno jsme spolu vstávali, cvičili jógu, pak jsme vedle sebe pracovali a já jsem neměla potřebu, aby odešel. Vyhovovala mi jeho přítomnost.

Austrálie byla psychicky náročná. Dohodli jsme se proto, že si dáme výšlap na kopec každý z jedné strany, abychom byli chvíli sami. Trasa vedla podél skal u pobřeží, kudy prý migrovaly velryby, tak to měl být meditativní zážitek. Ale jak tam všude létaly ty mouchy, tak jsme se oba celou dobu ošívali a šli rychle, abychom to už měli za sebou a na žádné velryby jsme vyhlížet nestihli. Ale naučili jsme se toho o sobě hodně během celé té cesty a v jednom autě to nebyl problém, protože nás spojovala nenávist proti Austrálii. Asi kdyby byl jeden nadšený a druhý nešťastný, tak se zabijeme, ale takhle jsme se prostě jen snažili přežít.

Bylo kromě Austrálie ještě něco, co tě štvalo?

Zařizování víz. Například na Bali, když si chceš prodloužit vízum, musíš třikrát do Denpasaru – jednou zažádat, pak se nechat vyfotit a pak vyzvednout, a přitom tam čekáš třeba dvě hodiny, nebo ti něco chybí a pak tě můžou i zavřít… Chybí tam někdo jako Foreigners 🙂 A pak signál a internet v Laosu, když jsem potřebovala pracovat – měla jsem telefonáty a nikdy jsem nevěděla, kdy spojení vypadne.

Kuang Si vodopády Laos
Vodopády Kuang Si v Laosu
V té době už jsi dělala na plný úvazek Femme Palette, že? Co ti toto dobrodružství dalo do businessu?

Byla jsem cizinkou v jiných zemích. Proto vím, jaké to je a jaká úskalí ženy zažívají, když přijíždějí do zahraničí, aby tam studovaly, pracovaly nebo doprovázejí partnera. Vím, jak je důležité, aby se cítily v bezpečí, měly koutek, kam mohou přijít a poznat místní lidi, což bývá oříšek. Cizinci se často pohybují v expatích komunitách, ale už nedosáhnou na místní kontakty. To se stávalo i mně v Německu nebo Americe. Tak to mám na paměti, stejně jako Lucka.

A určitě mi cestování prohloubilo otevřenost. Myslím, že jsem vhodný typ na to, abych dělala takovou práci. Nemám zábrany. Snažím se mít každý den co nejbarevnější a vím, že se můžu učit od kohokoli. S tímto poselstvím budujeme komunitu Femme Palette. Co se týče vyloženě businessu, jsem si víc vědoma kulturních rozdílů. Potýkáme se s různými kulturami a chceme vytvářet prostředí, kde se budou všichni cítit v pohodě, nehledě na to, odkud pocházejí. A v neposlední řadě jsem si ověřila, že pracovat se dá odkudkoli. Díky úžasnému týmu nemusíme být vždy přítomné a zorchestrujeme to ze zahraničí, zatímco oni se postarají o logistiku na místě.

nomád index od Kláry a Petra
Index nomádské spokojenosti dle Kláry a Petra
Ty jsi ale ze Srí Lanky pokračovala dál.

Rozloučili jsme s s partnerem a já odjela na měsíc do Indie na instruktorský kurz jógy. Bylo tam nádherně a hned bych se vrátila. Celé dny jsme cvičili a meditovali, o víkendu jsem měla čas jít do města nebo na výlet. Byl to pro mě hodně spirituální zážitek a při odjezdu jsem brečela, že se mám vrátit domů. Přestože na mě čekal přítel, rodina, bylo před Vánocemi. Netušila jsem, jak zvládnu najet na původní životní styl, a tak jsme si slíbila, že si Indii zachovám ve své duši a mysli.

To se mi samozřejmě nedaří dennodenně, ale vzpomínám na ni a snažím se z toho čerpat. Nepodléhat okolí, že je hnusně a prší a lidi se nesmějou, ale čerpat štěstí z vnitřku, což je celoživotní cesta. Na cestování nic není, zvládne to každý, ale neuvěřitelně ti to otevře oči a obzory a já bych každému přála, aby si pro sebe takový čas našel.

Goa v Indii, kde Klára absolvovala instruktorský kurz jógy
Jak jsi tedy ten návrat zvládla?

Pro mě byl oporou především partner. Potvrdili jsme si, že pokud jsme spolu, je nám všude dobře. A čím déle jsme tady byli, tím víc jsme oceňovali krásy Česka. Dostupnost oproti Austrálii, čistota oproti Asii. Těšili jsme se, že společně začneme nový život. A tak jsme se přestěhovali do Brna, kde ani jeden z nás předtím nežil. Já tady nikoho neznala, takže to pro mě po devíti letech v Praze bylo jako další cestování. Chtěli jsme žít pomaleji někde jinde. A podařilo se to. Pořád jsem v průzkumné fázi, ale je mi tu moc příjemně.

Žiješ work-life balanc?

Jsem hodně zaneprázdněná Femme Palette. Někdy pracuju víc, než bych si přála. Není pro mě smyslem života jen mít úspěšný business, a tak pořád hledám „how to have it all“. Cvičím jógu, chystáme svatbu a to jsou milé starosti, které mě utvrzují v tom, že tady chci být. A pak na zimu se jet ohřát – třeba na Bali. Takový je plán.

Informace k rozpočtu dle Klářiných záznamů:
San Francisco
  • měsíční nájem – 1 200 dolarů (v lednu 2020 stál jednopokojový byt kolem 3 500 dolarů s mediánem 4 300 dolarů)
  • hromadná doprava – 6 dolarů na den (za předpokladu dvou jízd denně a dvaceti jízdních dní v měsíci je to 120 dolarů měsíčně)
  • potraviny – 320 dolarů na měsíc (krabice mléka stojí v průměru kolem 4 dolary, bochník bílého chleba stojí okolo 3 dolarů, plato deseti vajec přibližně 3 dolary), tj. 10 dolarů na den, pokud nejíte venku, průměrná cena za jídlo v restauraci – 13 dolarů

Celkem za den asi 60 – 70 dolarů, když člověk sem tam někde ušetří a má dlouhodobé ubytování.

Asie, Austrálie
Budget Asie Austrálie
Budget cestování po Asii a Austrálii (rok 2019)

Láká vás cestování po Spojených státech amerických? Až tam budete, nezapomeňte navštívit Washington.

Ještě že… Proč se vyplatí neodkládat?

Věřím, že všechno na světě má svůj důvod. Taky všechny naše akce mají své následky. A občas je to i naopak. Uděláme něco, se nám v budoucnu setsakramentsky hodí. Znáte takové to: “ještě že…” Uvědomila jsem si to minulý víkend, kdy jsem se poprvé po návratu do Česka potkala s kamarádkou Martinou. Mojí jedinou newyorskou návštěvou. Když jsme se na začátku února loučily u vstupu do metra na letiště J. F. Kennedyho, ani jednu z nás nenapadlo, že příště si spolu budeme kupovat kafe skrz pootevřené dveře kavárny, zatímco polovinu našeho obličeje bude překrývat podomácku vyrobená rouška.

Bydlela jsme čtyři a půl roku v útulném, moderním bytě o 25 metrech čtverečních. S přítelem a čtyřnohý mazlem. Dům stál hned u lesa, nájem byl stále stejný, poloha skvělá. Jen už jsme chtěli do většího. Sem tam jsem po něčem koukla, uplynul další půlrok, podepsali jsme další prodloužení nájemní smlouvy… a i když jsme absolvovali pár prohlídek, nikdy nás nic natolik nezaujalo, že bychom si řekli: to je ono, naše příští doma. 

Na své běžecké trase jsem pravidelně míjela rekonstruovaný dům o pár ulic níž, který se fasádou začínal hodně podobat tomu našemu… Až jednou jsem před vchodem zbystřila v řeči s dělníkem našeho bývalého pana domácího. Nedalo mi si nevyndat sluchátka z uší a přeptat se, jestli to on je majitelem a co že se to tady staví… protože přestěhovat se jen o takový kousek, do bytu s balkonem a dvěma pokoji, to by byla paráda. Ale nekonala se. V domě sice vznikaly nové byty, ale měly jít na Airbnb. Tak jsem se rozloučila a vidina stěhování se načas znovu rozplynula.

Dva týdny do Vánoc: inzerát snů

Konec minulého roku byl dost hektický. V práci jsme oslavovali desetileté výročí firmy a pořádali naši první konferenci. Do toho jsem si zařizovala vše potřebné ke stáži v Českém centru New York, připravovala se na Vánoce, čekala nás trochu cestování a taky jsem se snažila před odletem sejít s co nejvíce přáteli… No, a v polovině prosince mi volá táta, že vidí na internetu ten dům, co se nám líbil, a co jsme se do něj chtěli přestěhovat. Tak jsem nažhavila počítač a začala bádat. Byt tam skutečně byl. V nabídce na dlouhodobý pronájem, volný ihned, možnost vybavení… výše nájmu přijatelná. A v mojí hlavě hlásek špitající teď nebo nikdy.

Druhý den ráno jsem šla jako vůbec první zájemce na prohlídku, odpoledne už jsem přes email řešila smlouvu a předání klíčů jsme si domluvili na 31. prosince. A tak mi ke svátečním veselostem přibylo pár dalších úkolů zahrnujících spoustu krabic, nepořádek, ale hlavně nadšení z nového domova.

Kde jsem žila celý jeden týden, než jsem se vypravila na letiště do Vídně a odfrčela do Ameriky. Ovšem jak moc vděčná jsem byla, když jsem se kvůli koronavirové pandemii musela předčasně vrátit a nastoupit do dvoutýdenní karantény? Neskutečně moc. Vždyť já jsem se do toho bytu těšila! Sranda byla, že jsem si ani nepamatovala, kde mám jaký příbor a lezla do přihrádek, jak jsem je měla naučené z bytu od Pavly v New Yorku

ještě že jsme se přestěhovali
S balkonem se karanténa zvládá lépe!

Nedovedu si představit, že bychom karanténní dny doma trávili v mini 1+kk se dvěma okny, kde nám v posledních měsících navíc část kuchyně sužovala plíseň. Dodnes děkuju tátovi, že tehdy kdovíproč zadal do vyhledávače “byt k pronájmu Brno” a našel to, na co jsme měli zálusk. A děkuju nám, že jsme neváhali a šli do toho, i když to s těmi všemi nájmy, depozity, kaucemi a maličkým časovým prostorem bylo poměrně náročné. 

Zimní termín místo jarního

Nabídku odjet na stáž do New Yorku jsem původně dostala už na loňské léto. Na to jsem ale zdaleka neměla peníze a hlavně jsem v Česku měla závazky, které jsem nemohla jen tak zahodit a během několika týdnů zmizet za oceán. Proto padla volba na první čtvrtletí 2020. Zvažovala jsem i termín poté – jaro 2020. Přece jen by už bylo tepleji… nicméně čekat celý rok se mi nechtělo.

New York World Trade Center
Jeden z mála mrazivých dní v New Yorku

Zaplaťpánbůh! Stážistky, které měly po nás nastoupit na letošníjarní turnus, už se letu nedočkaly. České centrum jede sice báječný, ale online režim a další termíny stáží jsou zatím hudbou budoucnosti. Ačkoli jsem přišla o plánované poslední tři týdny, kdy mělo být to NEJ počasí na prozkoumávání Ameriky, pořád jsem měla to štěstí, že jsem na stáž vůbec nastoupila a prožila si její zimní část. Ta přitom zdaleka tak zimní nebyla. Jak už jsem zmiňovala u tohoto příspěvku na Instagramu, mrazivých dní bych napočítala na prstech u rukou. A znovu, jako bych to tušila, spoustu menších výletů, procházek a poznávaček turistických atrakcí jsem podnikla navzdory ročnímu období. Dneska si říkám: ještě že!

A nejsem v tom sama. Právě @martina.vidu byla ve shodě se svým mužem natolik geniální, že za mnou do New Yorku přiletěla na sklonku ledna, ačkoli původně zvažovala březen. Bylo to nejlepší načasování. Teploty nám přály natolik, že jsme za týden stihly nachodit desetitisíce kroků, obejít základní památky, dát si oběd na kamenech v Central Parku nebo zajít na muzikál na Broadway. A především jsme v té době, která se teď zdá tak moc dávno, ještě usínaly s klidnou hlavou, protože slovo pandemie bylo v naší pasivní slovní zásobě.

Milá návštěva v Americe v čase předkoronavirovém

Dezinfekční gel ještě jako suvenýr

Musím se hořkosladce usmívat, když si vzpomenu, jak jsme stály ve frontě v Whole Foods Market. Dívaly jsme se na roztomilé dezinfekční gelíky, které Newyorčani nosili zavěšené na batozích či kabelkách, a přemítaly jsme, že by to mohl být hezký, praktický a do kufru skladný dárek z New Yorku. Dokonce jsem plánovala jich před odjezdem pár nakoupit. Jak by se hodily!

To všechno mě utvrzuje v přesvědčení: nečekejte na nějaké “až”. Pokud jste rozhodnutí něco udělat, udělejte to. Přestěhujte se, odjeťte, navštivte přátele. Jak vidíte, realita se může v mžiku obrátit vzhůru nohama a kdo z vás by si chtěl spíš říkat “kéž bych…” než “ještě že…”?

Jak nás posouvá komunikovat s neznámými lidmi? Přečtěte si tady.