Bývalá česká diplomatka Pavla Niklová o New Yorku: Je tu cítit svoboda a velkorysost

Zbývá mi pět hodin do odjezdu na letiště, a tak si v New Yorku na poslední chvíli plním ještě jeden z plánů: u jídelního stolu zpovídám Pavlu Niklovou, moji báječnou paní domácí, u které jsem během svého newyorského dobrodružství našla útočiště. Povídaly jsme si o její cestě za životem v Americe, pohledu na místní školství, zdravotnictví, o tom, jak svojí prací pomáhá uchovávat v zámoří české hodnoty a umění nebo jak dnes Američané vnímají Česko.

V květnu to bude deset let, co se Pavla přestěhovala do New Yorku. Od počátku je jejím pracovním teritoriem Česká národní budova, kde nejprve pracovala čtyři roky jako ředitelka Českého centra New York. Odsud zamířila do čela Václav Havel Library Foundation a od roku 2016 pracuje také pro Bohemian Benevolent & Literary Association (BBLA), organizaci zastřešující subjekty, které v Americe propagují českou kulturu. Pavla pochází z Prahy a má dvě dospělé děti, které se do „Velkého jablka“ přestěhovaly s ní.

Základní otázka na začátek. Proč ses rozhodla odejít do Ameriky? Byl to vždycky tvůj sen?

Dá se říct, že máš pravdu. Ještě před revolucí jsem studovala angličtinu a moc mě to bavilo. Odstátnicovala jsem v roce 1989 a začala jsem v Praze učit angličtinu. Pak jsem odjela na půl roku do Londýna, částečně studovat a částečně soukromě – mým cílem bylo zdokonalit se v jazyce, kterým se opravdu mluví, ne jak nás to naučili ve škole. Toužila jsem po zajímavé práci v zahraničí.

Co jsi dělala po návratu z Londýna?

Pracovala jsem v Sorosově centru současného umění, pak v Divadle Archa a Židovském muzeu v Praze. V roce 2009 jsem se zúčastnila konkurzu na ředitele Českého centra v New Yorku a nějakým zázrakem to vyšlo.

Jak probíhalo výběrové řízení na tuto pozici a proč si myslíš, že vybrali právě tebe?

Doufám, že to bylo díky mé profesní kvalifikaci. Měla jsem dobrou angličtinu a znalost z kulturních oborů. Výběrové řízení bylo dvoukolové, na jaře jsem podávala žádost, v létě byl druhý pohovor a na podzim už jsem věděla výsledky. Všechno se řešilo v Praze.

Za jak dlouho jsi mohla odjet do New Yorku?

Nejprve bylo třeba absolvovat předvýjezdovou přípravu, kterou organizuje ministerstvo zahraničních věcí a trvá dva až čtyři měsíce. Odjela jsem začátkem května 2010, děti za mnou přijely v červenci.

Kolik jim tehdy bylo a jak vzaly stěhování do Ameriky?

Anička měla patnáct, Tobiášovi bylo deset let. Jednala jsem na základě vlastní zkušenosti. Já jsem do svých pětadvaceti let cestovat nemohla a tohle byla úžasná příležitost naučit se anglicky, seznámit se s životem v New Yorku. Syn neprotestoval, pro starší dceru to bylo horší. Měla v Praze dobré kamarády, chystali se zrovna do tanečních… Ale zvládla to.

Jak to měly děti se školou?

Oba v New Yorku začali chodit do školy. Děti diplomatů často chodí do soukromé školy v angličtině, kterou provozuje Organizace spojených národů. Ta je určitě kvalitní, ale mně připadala zajímavější a  autentičtější zkušenost z newyorských veřejných škol. V New Yorku žije osm milionů lidí, takže kvalitnější vzdělání existuje. Je to podobné jako v Čechách, musí se najít. Lidé se tu kvůli dětem stěhují do jiných oblastí, aby nastoupily do školy podle místa bydliště.

Tobiáš chodil do páté třídy, tak zvané elementary school, na Manhattanu. Měl navíc hodiny angličtiny – tak to funguje pro děti, které nejsou rodilými mluvčími a neumí anglicky. Brali si ho z normálních hodin, aby se ujistili, že rozumí a není pozadu. Pak postoupil na druhý stupeň, tady se tomu říká middle school, a ta byla obří, v každém ročníku na pět set dětí. Ale mají to dobře zorganizované i při takovém masivním počtu. Nikdo jim neproklouzával, pořádali pro děti hudební programy…

Broadway v New Yorku
Pavla se svými dětmi na newyorské Brodwayi, nejslavnější divadelní scéně na světě
Jaký byl největší rozdíl oproti českému školství?

Řekla bych, že to byl přístup k výuce jazyka. U nás se děti už na prvním stupni učí o podmětu a přísudku, klade se důraz na syntax, časování, gramatiku. Tady byla největší změna to, že musel Tobiáš hodně psát eseje, přemýšlet, tvořit. Když já jsem studovala, psali jsme dvě slohové práce do roka.

Jak jsi celý ten přesun zvládala ty?

Bylo to trochu těžší, než jsem čekala. České centrum i ministerstvo zahraničí mi poskytlo prostředky, takže se mi žilo i pracovalo dobře. Ale v New Yorku každý večer soutěžíš s mnoha jinými kulturními akcemi. Aby někdo přišel, aby byli návštěvníci spokojení. Musíš být vděčná za každého diváka. Práce bylo tolik, kolik jsem očekávala, ale ne pokaždé mi vyhovovaly podmínky dané ústředím Českých center, které se snaží svoji politiku uplatňovat plošně. Podle mě má každá zem svá specifika a dávalo by smysl se zaměřit na určitý umělecký obor a ten v tom daném místě dlouhodobě podporovat. To by zaručilo trvalejší výsledek, než když se snažíme pokrývat každý typ umění.

Co je posláním Bohemian Benevolent & Literary Association a Vaclav Havel Library Foundation, kde pracuješ?

Naší misí je propagovat českou kulturu, umění a život v New Yorku. Máme pod sebou osm členských organizací, Havlova nadace je partnerskou organizací BBLA, spolupracujeme také s Czechoslovak Society of Arts & Science a Dvořák American Herritage Association. Tím máme větší efekt, než kdybychom byli sami. Kromě živých akcí také organizujeme různé kurzy a stipendia pro studenty, například stipendisté z DAMU a nově také JAMU přijíždějí na dva týdny do New Yorku, aby zažili, jak se učí divadlo tady.

Tvoje práce je hodně spojená s osobností Václava Havla.

Ano, obdivuju Václava Havla a vážím si ho. Když se stal prezidentem, poslouchala jsem jeho projevy. Našimi programy se staráme o jeho odkaz a podporujeme jeho jméno v Americe. V roce 2017 jsme připravili projekt Havel Conversations jako důkaz toho, že Havlovy myšlenky platí i v dnešní době. Zahrnují rozhovory s Madeleine Albright, Billem Clintonem, prezidentem Bushem mladším i starším, se Suzanne Vega nebo Paulem Wilsonem, kanadským překladatelem Havlových her, s akademiky, s americkými osobnostmi, profesory, kteří se s Havlem setkali nebo je inspirují jeho myšlenky. Nakladatelství Host pak rozhovory zeditovalo, přeložilo a loni vyšla kniha Havel v Americe, na kterou jsem moc pyšná. Snažíme se přidávat debaty a shromažďovat informace o Havlovi v Severní Americe, jsme v kontaktu s pražskou Knihovnou Václava Havla, což je jediná prezidentská knihovna v Evropě a jedna z nejvlivnějších neziskových organizací v Česku.

Taky jsme čtyřmi lety začali na počest Václava Havla pořádat malý festival středoevropských divadel Rehearsal for Truth, kde hry odráží současnou společensko-politickou situaci, právě jako tomu bylo u her Václava Havla. Oslovují diváka a předvádějí něco, co se v tu chvíli děje ve společnosti. Na festivalu se podílí divadelní soubory z Česka, Slovenska, Polska a Maďarska, protože Havel věřil, že tyto čtyři země by měly tvořit společenství. Loni se přidalo Rumunsko, já bych ráda navázala spolupráci také s Rakušany.

panelová diskuze v New Yorku
Panelová diskuze s čínskými disidenty v České národní budově na Manhattanu
Hrají se v Americe Havlovy hry?

My jsme během festivalu hráli dvě: Švandovo divadlo přivezlo Protest a loni Divadlo v Celetné sehrálo Audienci. Jinak se tu jeho hry hrají, především tři “vaňkovky” Audience, Protest, Vernisáž, taky Vyrozumění a ve Filadelfii se hrálo Odcházení.

Jak místní vnímají Václava Havla?

Dokud žil, tak byl naprostá hvězda. Bylo to jméno, které šlo přes všechny společenské vrstvy, znali ho i taxikáři, kteří často nebyli Američané. Každému to jméno něco říkalo. Dnes už se v běžném životě trochu odsouvá do historie, ale pořád je idolem. Lidé používají jeho teze a aplikují je, hodně novinářů a autorů ho cituje, není zapomenutý. V Česku byla a je spousta lidí proti němu. Tady jsem nikdy nic takového nezaznamenala. Tím, že byl schopen oslovit zahraničí, tak se nám podařilo brzy vstoupit do NATO (1999 – pozn. aut.), což považuji za jednu z nejdůležitějších zásluh jeho a jeho spolupracovníků.

Jak bys porovnala život v Česku a New Yorku?

Lidé jsou tu velice pracovití. V Česku taky, ale tady je to nasazení ještě větší. Jednak je to tím, že jsou podnikaví a chtějí, na druhé straně je ale i spousta lidí, kteří musí mít dvě práce, protože by jinak nepřežili.

Rozdílný je pochopitelně zdravotnický systém. To je v Americe noční můra. Je to jeden z největších byznysů, nepřehledný, plný byrokracie, na němž vydělávají miliony lidí. I ti, kdo mají dobré zdravotní pojištění, odkládají návštěvu lékaře. Jedna moje kolegyně na podzim porodila a když ji pouštěli z nemocnice, dostala naúčtováno 500 dolarů jen za samotný fakt, že ji z nemocnice pustili. Platí se za porod, léky, postel. Když chceš mít plné krytí, tak platíš 2 000 dolarů měsíčně, ale nevztahuje se to na zubní péči. Současný prezidentský kandidát Bernie Sanders prosazuje jednotný zdravotnický systém, který existuje v Kanadě nebo Velké Británii, a funguje tak, že každý je pojištěný. Jestli si zvolíš státní či soukromou pojišťovnu, to je na tobě. Navíc to tady v USA není jednotné, každý stát sám něco vymýšlí, což je ztráta energie a času. Chybí tu kvalitní jednotný systém.

Ty jsi v Americe stále ještě vychovávala dceru a syna. Přijde ti přístup rodičů k dětem v Americe jiný než v Česku?

Myslím si, že některé rodiny to tady hodně přehání a směřují své děti ke kariéře už od předškolního věku, což je hrozné. Ale jinak jsou tu rodiny jako u nás.

Jak tě ovlivnil samotný New York? To je přece jen takový svět sám o sobě.

To určitě je. Velká města v Americe jsou rozdílné světy. V New Yorku je cítit svoboda a velkorysost, která nabíjí. Zároveň je těžké se tady prosadit a uspět. Ale já jsem přesvědčená, že když se člověk snaží a ví, co chce, tak se pro něj najde cesta.

pláž Far Rockaway
Pavlina nejmilejší pláž: Far Rockaway v Queens
Jak se Američané dívají na Čechy?

Češi jsou tady slavní díky Václavu Havlovi. Spousta Američanů jezdila do Prahy, které se říkalo Paříž dvacátých let. Žila tam díky němu americká komunita. Pro umělce a spisovatele byl Havel naprostý hrdina, umělec a disident, který se přes noc stal prezidentem. Byl pro ně symbolem, že když budou mít ideály, můžou se jim vyplnit. Zájem o Česko tady začátkem devadesátých let narostl, začala se zde učit čeština. Ale teď už takový zájem není, víc táhne třeba čínština. Co se v Česku děje teď plošně americkou veřejnost nezajímá, je to spíš o okruhu lidí různého věku, kteří tam žili, vrátili se do Ameriky a rádi by zůstali v kontaktu. Dřív bylo Česko v Americe hodně známé, teď už se musí kontakty vyhledávat, rozvíjet a udržovat, což je mravenčí, ale důležitá a naplňující práce.

Ty teď spolu se svou rodinou podnikáš kroky k americkému občanství. V čem vidíš jeho největší výhodu?

Já bych si to moc přála hlavně pro děti, aby měly tu krásnou příležitost rozhodnout se, jestli budou chtít pracovat a žít tady nebo v Evropě. Tak doufám, že se nám to podaří.

Co z Česka ti chybí? Jak často tam jezdíš a chtěla by ses do své rodné země vrátit?

Zatím jsem o návratu neuvažovala. Děti jezdí dvakrát do roka, já buď jednou nebo taky dvakrát. Samozřejmě mi chybí rodina, a knedlíky. Ale dokud tady budu mít práci, která mě baví, tak jsem spokojená.

Zajímá vás, jak jsem s Pavlou a ostatními vyrazila poprvé v New Yorku do kina? Přečtěte si tady.

4 odpovědi na “Bývalá česká diplomatka Pavla Niklová o New Yorku: Je tu cítit svoboda a velkorysost”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *