Mluvit s cizími lidmi nás posouvá dál

Neskutečně jsem se těšila, až ve Vídni nastoupím do letadla a nechám se bezmála deset hodin unášet na newyorské letiště Johna F. Kennedyho. Poslední týdny před odletem byly náročné, tak jsem si v hlavě malovala, jak se zabořím do sedačky, přepnu telefon do letového režimu, budu si číst, spát, dívat se na filmy… Nebudu mluvit s nikým vyjma letušek a nikdo po mně nebude nic chtít. 

Moje představa se ukázala jako mylná.

Kdo mě zná, ví, že jsem sangvinik, extrovert, miluju lidi, společnost. Dokážu se bavit téměř s kýmkoli. Novinařina mě naučila zvědavosti a marketing přirozenému zájmu o ostatní. Na druhou stranu jsem i ráda sama s vlastními myšlenkami, projekty, prací, plány… A kde jinde nad nimi rozjímat než při cestě za oceán?

Check-in jsem dělala až na letišti, a tak jsem si nevybírala sedadlo a přidělili mi “E” v prostřední řadě čtyř sedaček. Vpravo seděli dva chlapíci ve středních letech, kteří cestovali společně, vlevo ode mě byla sedačka prázdná…

Po chvíli se u ní objevil vysoký, starší, usměvavý Rakušan v bekovce, se šálkou, v saku. Na první pohled umělec. Galantně počkal, až společně s letuškou přesuneme můj příruční kufr v úložném prostoru nad sedadly, a jakmile jsem dosedla na místo, začal se mnou konverzovat.

Rakušan s českými kořeny

Jelikož jsem s letuškou mluvila anglicky, přišla otázka, odkud jsem. A moje odpověď zřejmě nemohla být lepší.

Mému spolupasažérovi se rozzářily oči a vyprávěl mi, jak bydlí kousek od hranic, blízko Vyššího Brodu. Má české předky a procestované jižní Čechy. A miluje Brno. Když jsme pak došli na moji práci, plánovanou stáž a to, že jsem přibližně ve věku jeho dcery, bylo jasné, že máme o čem mluvit pomalu celý let. Vezla jsem s sebou v peněžence jednu svoji Foreigners vizitku. A nedoletěla jsem s ní ani na letiště 🙂

jak se mnou začal mluvit Joachim Eckl
Můj spolucestující do New Yorku Joachim Eckl

Nepovídali jsme si celou dobu. Dostala jsem se ke knížce, dvěma filmům i necelé hodince spánku. A nakonec jsem to byla já, kdo se vyptával…

Joachim, jak se mi později představil, byl v New Yorku asi tak čtyřicetkrát. Povídal mi o architektuře, kam určitě zajít a řekl mi myšlenku, která mi utkvěla:

Nerozhlížej se kolem, co dělají ostatní. Nenech se unášet proudem. Vytyč si cíl a za tím jdi. Jinak se ztratíš v davu.

A tak od té doby, co jsem přistála v New Yorku, jdu. Hledám adresy, spoje v metru, ulice, budovy, památky. Neptám se lidí na cestu, mířím svou vlastní. Když nastoupím do špatného vlaku, vrátím se a jedu tím správným. Když vyjdu z metra výlezem, kterým jsem nechtěla, tak si sice zanadávám, ale dám se do kroku, zatímco na mobilu zapínám data a Google Maps. Když se při běhu zamotám a skončím jinde než doma, hledám čísla ulic a utíkám k té svojí. Jsem teď a tady.

Mluvit s ostatními nás posouvá dál

Setkáním s Joachimem jsem si uvědomila, jak je fajn a užitečné se občas pustit do hovoru s cizím člověkem. Vzájemně si máme co předat. Vždycky se můžeme něco obohacujícího dozvědět, vyslechnout si radu, poučit se z něčích zkušeností, udělat si kontakt… Já jsem před přistáním dostala pohlednici s ledovou pyramidou v Egyptě a napsanými kontakty na Joachima – prý se mu mám určitě ozvat a že přijde k nám do Českého centra na některou z našich akcí.

Jak jsem si později našla na internetu, ta ledová pyramida je The Ice-Pyramid – projekt, za kterým stojí Joachim Eckl, slavný rakouský umělec, producent a předseda kulturní asociace heim.art. Známý je především pro své rozsáhlé projekty spojené s vodou a řekami a držitelem několika cen z oblasti životního prostředí. Kdy se vám poštěstí potkat někoho takového? 🙂

Důchodce z Queens nebo holandská tanečnice

Nemusí to být umělec nebo někdo slavný, s kým zabřednete do hovoru. Když jsem dělala kliky o lavičku v jednom parku tady u nás v Queens, zastavil se u mě místní senior na procházce se psem. Začal mluvit o tom, jak hrával soccer, jak mu odešlo koleno a pak musel na operaci s oběma boky… Stáli jsme tam mezi stromy dobrých deset minut, já jsem se snažila o co nejvěrnější americký přízvuk a na něm bylo vidět, jak si rád na chvíli povykládá…

mluvit si cizími lidmi nás posouvá
Budova taneční školy, před kterou mě oslovila tanečnice z Holandska

Další den jsem odcházela z tanečního představení v Alvin Studio Theater a jakási slečna se mě venku před vchodem zeptala na nejbližší zastávku metra. Byla jsem v New Yorku sotva pět dní, nicméně díky chytrému telefonu jsem mohla házet ramena. Vyrazily jsme společně a já měla radost, že jí můžu pomoct. Zjistila jsem, že je to tanečnice z Nizozemí, která si přijela město a taneční školu prohlédnout, protože se sem na jaře přesune na měsíční projekt. A taky je tu poprvé.

Co jedinec, to příběh. Od chvíle, kdy jsem přejela hranice a vydala se za tímhle newyorským dobrodružstvím, se do takových situací dostávám víc než kdy předtím. Jako kdybych se otevřela novým zážitkům a poznáním, a tím jsou sdílnější i ostatní kolem mě. Ačkoli mám podezření, že to souvisí i s americkou mentalitou. My Češi jsme přece jenom národ spíš uzavřený a na potkání si kamarády neděláme…

Nezoufejte, když jste si usmysleli po cestě hledět do stránek a někdo na vás bude mluvit. Knížka počká, kdežto dotyčného už třeba nikdy neuvidíte. A kdo ví, třeba se taky seznámíte s celebritou!

Už jste četli, proč jsem odjela do New Yorku? Pokud ne, tady to snadno napravíte.

11 odpovědí na “Mluvit s cizími lidmi nás posouvá dál”

  1. No safra, Luci, do Brna nejezdí? Zaměření Nadace Partnerství je dost podobné 🙂 Bychom ho mohli pozvat ba nějakou přednášku 😀

    1. Moni, v Brně už několikrát byl. Takže podle mě by nebyl problém. Zítra se s ní uvidím na naší event. Pinkni mi email, co bys od něj chtěla, já se ho můžu zeptat a pak vás propojit, abyste si to už doladili, hm? 🙂

  2. Ahoj Luci. Za tři měsíce v Americe, můžeš vydat knížku o pobytu v New Yorku. Já asi začnu číst…

    1. Ahoj tatí, kdyby se mi podařilo napsat knížku a ty by sis ji přečetl, tak to by se mi splnila jedna z mých největších životních výzev…!

  3. Ahojky Lucie, taky bych si přečetla. A babičce bych předčítala. Však jsem si Tvoje články vytiskla a teď o víkendu je babičce přečtu. Už se na čtení obě moc těšíme a máme v plánu Ti společně poslat pozdrav za velkou louži.

  4. Čauky, teto. To je skvělý nápad s vytištěním čtením babičce! Na pozdrav tedy budu číhat. Já mám koupený pohled, jen jsem ho ještě nestihla napsat a poslat, ale pššš, ať má babička překvapení 🙂 myslím na ni a držím pěsti, aby to dobře dopadlo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *