Rubrika: Seberozvoj

Publikováno

Podnikatelka a mentorka Simona: Od vyrůstání bez otce po kariéru, kterou pomáhá ostatním plnit si sny

Znáte to, jak vám osud přihraje do cesty střetnutí, která v tu chvíli potřebujete? Jedince, naladěné na podobné oktávě. S nimiž si notujete a ve vzduchu kolem létá potenciál, že byste se třeba mohli stát přáteli, kolegy, spolupachateli nového projektu anebo se jen budete vzájemně inspirovat, podporovat a jeden druhému fandit. To se mi přihodilo se štíhlou tmavovláskou ze Slovenska, která za studií přesídila z rodných Trebatíc do Brna a od té doby tady buduje svoji dráhu. Stala se z ní úspěšná podnikatelka, finančně nezávislá žena a mentorka. A – pozor – ještě jí ani nebylo třicet. Kdo je Simona Jankechová a proč byste se s ní měli seznámit?

Osud usměvavé slovenské dívenky s jasnou představou o své budoucnosti se začal silně formovat v jejích sedmi letech. Tehdy ji, jejího o dva roky staršího bratra a mámu opustil dospělý mužský element rodiny – otec. “Dětství jako takové si nepamatuju. Mám v podstatě blackout se záblesky až z gymplu. Vždycky se o nás starala mamka, protože táta pořád pracoval a když pak po sobě nechal jen dopis na rozloučenou, manželku se dvěma dětmi a rozestavěný barák, řekla nám, že odešel na léčení,” líčí dnes devětadvacetiletá Simona.

Podnikateka Simona Jankechová
Jako podnikatelka si Simona řídí sama svůj čas a baví ji dennodenní práce s lidmi.

“Mamka se nás, děti, snažila ochránit a nic nám nevysvětlovala, aby nás nezatěžovala a nezpůsobila nám trauma. A tak toto téma u nás bylo tabu. Otec mi nechybí emočně. Nechal nás ve štychu a nechápu, jak může takový člověk žít dál bez viny. Ale pořád mám pocit, že mi schází kus identity. Že nevím, odkud pocházím, a že jsme s bráchou neukotvení,” pokračuje odvážná podnikatelka.

Máma si zachovala optimizmus

Svoji mámu obdivuje za to, že navzdory nepovedenému manželství a těžké finanční situaci se dvěma dětmi “na krku” vždycky zůstala pozitivní a radovala se z maličkostí. Třeba z dobrých známek, které její ratolesti nosili ze školy. 

“Moje máma bojovala v hlavě s tím, že pro nás chtěla to nejlepší. Ale neměla dost peněz. Když jsme za ní přišli, že chceme jet se spolužáky na lyžák, dala nám svolení. Avšak pak se modlila, aby nebyl sníh, my nikam nejeli, a tak by zůstaly peníze navíc. Celý život u nás byl v té době na hraně,” dává příklad Simona.

Simona a její bratr Filip
Malá Simonka a její o dva roky starší brácha Filip

Dcera se otci několikrát snažila dovolat. Naposledy loňské Vánoce poté, co od něj přišla SMSka s přáním. Marně. Původ otcova činu vidí ve stresu z vedení rodinné pekárny, která krachovala, a očekávání, který jako živitel rodiny měl. “Když je někdo takto zaneprázdněný, že nonstop pracuje, neodpočívá a rodinu sotva vidí, může se stát, že mu přepne. Že ten tlak už nevydrží. Otec přecenil svoje síly. Nemyslel na sebe a to, že zmizel, byl důsledek špatného work-life balancu. Proto vím, že takhle nikdy nechci dopadnout,” vysvětluje Simona, kterou nastalá rodinná situace motivovala k prvním krůčkům za životem, který si bude řídit sama, nezávisle na zaměstnavateli.

Nabírání zkušeností u moře a v Anglii

V patnácti se vrhla do prvních brigád. Když pak studovala podnikatelskou fakultu na VUT, nepřipadala si dost vytížená. A tak si našla kupu koníčků, od pole dance po focení, a tři práce, které uměla skloubit. Minimalizovala svoje náklady a ve druhém ročníku odjela na Erasmus na Krétu. Odtamtud si kromě kopce zážtků odvezla zase o kus víc schopnosti fungovat samostatně a cestovat z místa na místo.

Její druhou zahraniční štací byla Velká Británie a pracovní stáž v Brightonu, kde deset měsíců zastávala pozici asistentky finanční ředitelky menšího podniku. “Byla jsem holkou pro všechno. Bydlela jsem v dětském pokoji u Garyho, klauna, který byl zároveň hrobníkem. Spala jsem na poschodové posteli a o víkendu lítala na place veganské pizzerie. Byla to tvrdá dřina, ale domů jsem se vrátila s obálkou naducanou sedmi tisíci librami. Majetek se hromadil a mně to dodávalo pocit svobody v nejistém světě, kde jsem nevěděla, co mě čeká a co přijde po škole,” vzpomíná mladá podnikatelka.

Simona na Sarakiniko Beach v Řecku
Simona ráda cestuje a užívá si svobody.

Dobrovolnice, veganka, servírka a potom podnikatelka

Ani po návratu do Česka ale Simona nezahálela. Dobrovolničila. Prodávala u stánku s veganským jídlem a finišovala školu. Po státnicích se krátce zastavila v korporátu, konkrétně na finančním oddělení, kde byl super kolektiv, ovšem práce zas tolik ne. “Byla to klikací práce, kterou dokáže opice. Nebavilo mě to,” popisuje. Proto se načas vydala mimo obor. Přidala se do kolektivu veganského bistra My Kitchen, kde dělala výběrová řízení a pohovory, ale taky prodávala pomazánky a saláty. “Po Krétě jsem se proměnila ve veganku. My Kitchen mi tak dávala vyšší smysl. Chtěla jsem uzdravit lidi zdravým jídlem, ukázat jim možnosti a sama jsem se tam stravovala,” přemítá.

Impact Hub MashUp vol. 17
Se Simčou jsme se potkaly třeba na MashUpu v Impact Hubu. Foto: Ondřej Fendrych

Povznášející činnost v bistru, která nás svedla dohromady, protože My Kitchen nám na jedné z pracovních akcí zajištovalo catering, kombinovala se sterotypní prací v korporátu a nočními směnami v baru. “Práce v baru pro mě bylo odreagování. Baví mě poznávat nové lidi a být mezi nimi. Miluju flexilibitu a toto mi vyhovovalo. Jsem ochotná pracovat víc než osm hodin denně a pak mít možnost jet na dovolenou, kdykoli chci. Být spoutaná v klasickém zaměstnaneckém úvazku je pro mě noční můra,” prozrazuje.

Do podnikání se pustila v lednu 2018. Pomáhá ostatním směrovat jejich kariéru a tok financí. Její práce má blízko ke koučování a psychologii, hodně networkinguje. “Pomáhám lidem s tím, jak mají správně pečovat o peníze, jak mají hospodařit, odkládat si na bydlení, jak svoje peníze ochránit před inflací. Pomáhám jim se v životě najít, zlepšit si vztahy, naučit se lépe komunikovat a podnikatelsky myslet tím, že podobně jako já pochopí systém, který máme nastavený v Česku, a ‚nahackují‘ si ho co nejvíc pro sebe,” přibližuje.

Simona je podnikatelka, která byznys bere předeším jako možnost podávat pomocnou ruku dalším lidem.
Simona je podnikatelka, která byznys bere jako možnost podávat pomocnou ruku dalším lidem.

Podnikatelka, která inspiruje ostatní

Coby podnikatelka se brzy naučila, jak investovat peníze. Po promoci měla z brigád na účtě 800 000 korun a nechtěla, aby jí jen prodělávaly. Zároveň se začala starat o peníze kamarádů i rodiny. “Vybudovala jsem si tým a myslím, že jsem dobrá v zapalování ostatních a v tom získat je pro myšlenku. To, co dělám, lidem mění životy, protože můžou až zdesetinásobit svůj příjem. Mojí vizí je, že po mně zůstane království, kde si všichni život užívají naplno a plní své sny,” podtrhuje a dodává, že v byznysu poznala nespočet kamarádů na celý život, včetně partnera.

“Nic u mě není náhoda. Všechno má své opodstatnění a pasuje do sebe. I když jsem svého otce nikdy nepoznala, vím, že chci žít jinak než on. Jsem hrdá, že jsem nezůstala sedět doma na zadku, ale že jsem se pouštěla do výzev a před překážkou jsem to nezabalila a místo toho se rozhodla ji překonat. Byla bych ráda, kdyby můj příběh motivoval ostatní do podnikání a toho, aby byli pracovití, akční a našli si v životě tu svoji cestu ke svobodě a volnosti. Ráda jim v tom budu nápomocná.”

Simona je přesvědčená, že nic v jejím životě není náhoda.
Simona je přesvědčená, že nic v jejím životě není náhoda.

Kdo byste se chtěli se Simčou spojit, můžete přes simona.jankechova@gmail.com, na telefonu 00420 702 121 887 nebo jí poslat zprávu na Facebooku.

Publikováno

Rozmar nebo čas změnit práci? Ukazatele, které mě nasměrovaly zpátky k podnikání

Nepřestává mě fascinovat, jak se nám lidským tvorům v různých fázích života mění priority a očekávání. Když jsem v devětadvaceti po pětiletce jako OSVČ začínala ve své první opravdové práci, byla jsem natěšená. Že budu chodit do kanceláře, budu kolem sebe mít kolegy, co jedou na stejné vlně, zaměstnavatel za mě bude platit všechna pojištění… A ejhle, uplynulo dalších pět roků a já se nemohla dočkat, až se vrátím do sféry osobního podnikání.

Možná jste taky na vážkách, jestli setrvat na dosavadní židli nebo se vrhnout do čerstvého dobrodružství. Ať je to jiný zaměstnavatel nebo sólová dráha. Tak tady jsou ty moje signály, kterým trvalo víc než rok, než mě přesvědčily, že je ta pravá doba opustit dosavadní práci. A že se můžu bezpečně pustit do aktivit, které mi aktuálně dávají větší smysl.

ukazatele, proč změnit práci
Po pěti letech v agentuře jsem se vrátila na dráhu nezávislého profesionála.

Mít práci jako koníček

Jsem jedním z těch šťastných bláznů, pro něž je práce zábavou, naplněním, seberealizací. Nekreslím si ostrou hranici mezi přáteli a kolegy, mezi pracovními akcemi, co zasahují do večerů, víkendů, a vlastním volným časem. Učím se říkat ne a večery u klávesnice počítače měnit za písmenka na papírových stránkách všech těch knížek seřazených na mé čtenářské čekací listině.

Deset let mě bavilo psát do novin, pět let jsem si užívala lektořinu češtiny pro cizince. A když jsem v roce 2016 nastoupila jako manažerka PR a marketingu, byla jsem tak nadšená, že jsem si jako jediné možné přerušení nastartované kariéry představovala mateřskou.

A je to úplně jinak.

První náznaky se objevily po Americe

Primární výkuk z bubliny elánu a přesvědčení, že mám tu nejlepší práci na světě, přišel se stáží v Českém centru New York. Tam jsem poznala, že se dá pracovat i jinak. Že instituce s přiděleným ročním budgetem funguje odlišně od soukromé agentury, kde je potřeba tlačit obraty a neustále zvyšovat zisky, aby firma mohla vzkvétat a vy s ní. Zažila jsem rozdílnou pracovní atmosféru, svébytné typy úkolů. Byla jsem součástí nového kolektivu s vlastním řádem a způsobem komunikace. Tím neříkám, že jeden je lepší než druhý. Ale bylo to pro mě první semínko zasévající myšlenku, že nejspíš existují i jiná místa, kde bych mohla být pracovně šťastná…

na stáži v Českém centru New York
Na stáži v New Yorku jsem poznala zase jiné pracovní prostředí.

Pak přišla pandemie a já se po návratu z Ameriky několik měsíců sotva zastavila. Měnili jsme marketingovou strategii, nastavovali efektivnější systémy a dennodenně bojovali, abychom krizi zvrátili ve prospěch firmy. Byla to velká škola, která mě toho mraky naučila, ale síly jsem pak sbírala ještě dlouho.

Hlava popustila uzdu a nabídky na práci se množily

V tu chvíli jsem začala pociťovat, že potřebuju pauzu, změnu, abych neshořela jako pomačkaný papír. Jenže koronavirový strašák pořád obcházel kolem. Pro zachování stabilního rodinného rozpočtu jsme se doma shodli, že zamávat teď výpovědí a hledat si uplatnění by bylo příliš riskantní. Z těch několika “bokovek” a jednorázových zakázek bych plnoúvazkový pracovní chod ještě nesestavila. Plus jsme začali uvažovat o hypotéce a jak známo, banky mají mnohem raději zaměstnance než freelancery, i když ti mohou mít daleko vyšší příjmy. Tak jsem rok počkala.

Jenže jak jsem si v hlavě otevřela okýnko, že bych mohla zpátky na volnou nohu, začaly na mojí ranveji přistávat nabídky na slibné projekty a sympatické spolupráce. Od školení a správy sociálních sítí přes inspirativní projekt Voices in Rowing po dálkový návrat do mého milovaného Czech Center New York. Já ta okýnka nechtěla zavírat. A když pak na sklo zaťukala jedna nádherná výzva s velkým potenciálem, která spojovala už i některé moje stávající závazky, rozhodla jsem se. Chci být zase ten svobodný freelancer.

Jaká jsem pozorovala znamení, že bych měla změnit práci?
  • Náramně jsem se těšila na večery, víkendy, státní svátky… Na dobu, kterou můžu věnovat těm ostatním projektům poté, co si odpracuju standardní osmihodinovku v zaměstnání.
  • Ráno jsem nebyla tak rozjásaná vstávat, otevírat mail, číst zprávy, pouštět se do odškrtávání úkolů. Už to pro mě nebyla práce alfa omega, do níž dávám kus sebe.
  • Pořád mě bavily rutinní úkoly, kde jsem se cítila jako opice na liáně. Plnila jsem je rychle a věděla jsem, že mají začátek a konec. Na druhou stranu už jsem radostně nevítala nová zadání. Ta vyžadovala zjišťovat, prostudovat, navrhnout postup, realizovat, sledovat výsledky… Těm už jsem svoji energii dávala s přemlouváním.
  • Neměla jsem potřebu přicházet s neotřelými nápady a návrhy na zlepšení, zvýšení produktivity, růst. Sama od sebe jsem nehledala možnosti tvořit něco, co ještě nemáme.
  • Čím dál častěji jsem pracovala z domu nebo z kavárny než z kanceláře, kde bych byla blíž spjatá s kolegy a prostředím firmy. Vzdálenost mi vyhovovala.
  • Přistihla jsem se, že už tolik nebazíruju na tom, aby moje výkony byly na sto procent perfektní. Že jsem si kolikrát řekla, to stačí, good enough, abych měla práci hotovou. Což není můj styl.
  • Dělalo mi potíž dostat do flow a snadno jsem se nechávala vytrhnout z pozornosti konverzacemi a upozorněními od vlastních klientů a projektů.

Důvody emoční i racionální

Zkrátka mi při výkonu práce chybělo nadšení a srdce. A já to bez toho nedokážu, připadám si, že klamu ostatní a hraju falešný karty.
A jestli mám příležitost pracovat zase každý den na něčem, co mě vtáhne, že si ani neuvědomím, kolik zas uplynulo hodin, tak to beru.
Navíc když jsem si spočítala, že jako volnonožec si za kratší pracovní čas vydělám víc peněz. A to je při budování budoucího doma hodně relevantní argument.

V neposlední řadě mi práce na plný úvazek a k tomu všechny vedlejší činnosti už zkrátka začaly přerůstat přes hlavu. Tušila jsem, že jestli nezačnu víc odpočívat, spát a nepřestanu v každé volné chvíli sedět na gauči a datlovat do počítače, uvidím brzy následky na zdraví i partnerském vztahu. Červená vlaječka nabrala vítr a už nevlála. Divoce se třepotala a čekala, jestli přijde uragán nebo tichý vánek.

práce z kavárny
Stále víc a víc jsem měnila kancelář za práci z kavárny.

Už jsem nemohla předstírat před sebou ani ostatními

Tak jsem o jednom horkém červnovém poledni, když mi v poště přistál úkol, ktery by znamenal posun na mé pozici, zvedla telefon. Zavolala jsem a pověděla, že už nemůžu a že musím skončit. Bylo to neskutečně těžký, ale jakmile jsem svoje rozhodnutí řekla nahlas, neuvěřitelně se mi ulevilo. Byla jsem to zase já, zameteno před vlastním prahem, karty vyloženy. A začala moje tři a půl měsíce dlouhá pouť za statusem nezávislého profesionála.

Věřím, že jsem odvahu na změnu práce našla v tu správnou dobu. Že jsem uvolnila prostor pro někoho, kdo to, co jsem před pěti lety začala, obohatí, pozvedne a s elánem potlačí dál. Tak, jak si firma zaslouží.

Pořád jsem freelancer benjamín. Zpátky na pojišťovně a sociálce zapsaná od 1. října. Nastavuju si pracovní dobu, uspořádávám klienty a na pomoc s tím vším sjíždím sedmisetstránkovou bichli Na volné noze od Roberta Vlacha. Ale mám z toho dobrý pocit.

Takový přeju vám všem, kdo třeba taky zvažujete kariérní změnu. Zkuste staré dobré pro a proti a pak se trošku přikloňte k tomu, co vám špitá intuice. A dejte na ni.

Publikováno

Nahromadili jste si práce nad hlavu? Zvolte osvobozující ne

Je pro vás práce zábavou? Pak jsme na tom podobně. A tuším, že patříme ke šťastlivcům. Na druhou stranu nám snadno hrozí nebezpečí, že si na sebe těch povinnstí a úkolů v návalu nadšení nakupíme moc a začneme zanedbávat jiné naše potřeby a zájmy. Protože už nám na ně prostě nezbývá čas.

Láska k projektům, tvoření, podnikání, vlastní značce. To všechno je obrovský dar, protože se pak nemusíme do práce nutit. Je naším koníčkem. Ale kde je ta hranice, kdy bychom si měli přestat nabírat další a další aktivity? Kdy si dát stopku, obzvlášť jako živnostník, pro něhož noví klienti znamenají znásobený zdroj příjmu? Je to na každém z nás. Já jsem se na svůj limit dostala pár týdnů zpátky. Věděla jsem, že víc už ve zdraví nedám. A tak jsem začala říkat ne.

Návyky nastolila práce na živnost

Jako ke slepému housle ke mně slibná pracovní nabídka přiletěla, ještě když jsem dopisovala diplomku a měla před sebou státnice. A tak jsem svoji profesionální dráhu zahájila na živnostenském úřadě, abych mohla začít učit cizince česky. Právě to, že jsem byla živa z množství zakázek a odpracovaných hodin ze mě tak trochu vytrénovalo yes woman. Kurzy češtiny na univerzitě trvaly od podzimu do června a nebyla jsem si nikdy stoprocentně jistá, že mi nabídnou turnus i v příštím školním roce. Jazykové hodiny ve firmách byly vzhledem k dovoleným přes léto taky slabší a nikdy jste nevěděli, kdy je student utne, protože třeba odchází jinam, nemá čas nebo mu vzdělávání firma přestane hradit. A tak jsem vítala přibývající příležitosti, jak si zajistit dostatečný příjem – ať už to byly soukromé hodiny, novinářská práce nebo první PR a marketingové aktivity.

Naučit se říkat ne
Baví mě pracovat a tvořit, ale odpočinek dobíjí baterky.

Sama na sebe jsem si vydělávala asi sedm let. I ve Foreigners jsem nejdřív byla na živnost, než se moje pozice přetavila do plného úvazku a smlouva dávala rozum. K tomu jsem vždycky měla další „melouchy“ na fakturu. Vyhledávám různorodost, zlepšování se v činnostech z rozličných oborů, komunikaci s lidmi z jiných prostředí. Mimoto tady snad odjakživa byla Letní žurnalistická škola, srdcovka, kde budu chybět asi jen, když budu rodit.

Navíc neskutečně ujíždím na tom, když můžu jednotlivé spolupracující entity propojovat tak, aby z toho všichni těžili. Abychom vytvářeli něco neotřelého a jak říkáme u nás ve firmě, posouvali společně svět kupředu.

A tak si na LŽŠ čerpám jeden ze čtyř týdnů dovolené, o státních svátcích buď někde trajdám, nebo na pár hodinu sednu k “vedlejšákům”, a živnosťák jsem přerušila jen loni kvůli stáži v New Yorku ve snaze dosáhnout na podporu v nezaměstnanosti, což mi uznali na celých osm dní.

Jak se máš? Skvěle, nestíhám!

Neskutečně si vážím toho, co jsem se za svoje dosavadní, takřka desetileté pracovní působení mohla naučit. Kam jsem se posunula, k čemu jsem přičichla. A dává mi smysl to úročit a předávat dál. Proto v posledních letech i školím, konzultuju, mentoruju, řídím tým a nepřestávám být vděčná za to, že autoři, tvůrci či podnikatelé oslovují ke spolupráci právě mě. Lákají mě nové příležitosti a ráda přijímám výzvy, kde vidím potenciál osobního růstu a zdokonolování se v činnostech, které si užívám.

Jen přitom občas zapomínám, že den má jen 24 hodin, že z toho bych měla 8 hodin spát a partnerský život nemůžu pořád odkládat, jinak za chvíli žádný mít nebudu. Hodně se pohybuju v bublině akčních lidí, které baví pracovat a vymýšlet nové věci. Nestíhám se stalo téměř nejpoužívanější odpovědí na otázku “jak se máš”. I když vyřčené s úsměvem a radostí. Vždyť je toho tolik, kde bychom mohli využívat svůj talent a silné stránky!

práce na živnost
Několik let jsem jako OSVČ lektorovola češtinu v mezinárodních firmách.

Motivací je pak určitě i finanční odměna. Nepovažuju se za peněžního nenasytu, na druhou stranu mám ráda kvalitní péči nebo oblečení a taky jsem ve fázi, kdy bych ráda investovala do vlastního bydlení. A všichni víme, jak se teď pohybují ceny na realitním trhu. Tudíž s vidinou toho, že budeme bydlet tak, jak si přejeme, sedím u počítače, zatímco si lžicí nabírám oběd. Večer datlím do klávesnice, i když už sluníčko dávno zapadlo. A věřím, že takové noční dýchánky praktikují mnozí z nás.

Klasika: Mrknu na to o víkendu

Jenomže když je v sobotu a neděli hezky nebo se v týdnu kromě pracovních povinností nahrnou pochůzky, tak jsem v loji. Ono už totiž nejde donekonečna fungovat stylem: udělám to o víkendu. Za prvé potřebuju ten víkend, za druhé i víkend trvá omezenou dobu.

A tak jsem si hodila všechny své klienty do tabulky. Vyšlo mi, že jsem si na sebe ušila skoro jeden a třičtvrtě úvazku. Což není ani udržitelné, ani zdravé. Nedávno jsem v pátek odpoledne koukala do obrazovky a nad čímsi dumala. Asi jsem se tvářila dost zničeně, protože najednou slyším: “Hey, baby, you look a bit burnt out.” Byla to taková ta chvíle, kdy toho v poslední oficiální pracovní den chcete zvládnout ještě co nejvíc, ale zároveň už vám dochází energie. A že vypadáte vyhořele není úplně to, co chcete od partnera slyšet. I když to s vámi myslí sebelíp a projevuje tak jen svoji starostlivost.

to-do list víkend
To-do listy i na víkend jsou u mě poslední dobou standardem.

Prevence před vyhořením a ztrátou profesionality

Od začátku roku jsem ukončila dvě spolupráce. U obou jsem rozlučkový osud čekala, možná si jej podvědomě přivolávala. A byla to pak úleva, když jsme to s druhou stranou vyslovily nahlas.

K tomu jsem v posledních týdnech dvakrát řekla ne na návrh nové nebo rozšířené spolupráce. Což beru jako malá vítězství. Jsem aktuálně na hraně své kapacity. Nechci vyhořet, nechci se stresovat a v neposlední řadě chci podávat stoprocentní výkon v projektech, kde jsem aktuálně angažovaná. Nechci nic odfláknout, zanedbat, nechci zapomínat nebo prošvihávat podstatné deadliny. Nechci zklamat ty, kteří ve mně vkládají důvěru a taky finance. Chci zůstat profesionálem, na něhož se ostatní mohou spolehnout.

Zdánlivě je to maličkost, ale já si po těch svých osobních zamítnutí připadala až euforicky svobodně. Byla jsem na sebe hrdá.

Ale nenechte se zmást, taky jsem pořád ještě na cestě a házím si toho na sebe moc, aniž bych správně kalkulovala s hodinovými ručičkami a volným časem.

Rozhodovací faktory

Podle čeho si vybrat, jestli kývnout na nový projekt, spolupráci, podnikání? Přemýšlela bych nad těmito otázkami:

  • naučím se něco nového?
  • zapadá mi tato práce do plánu dostat se tam, kam mířím?
  • bude to pro mě cenná zkušenost?
  • hodí se mi k networkingu?
  • jsou za to fajn peníze?
  • mám na to (dlouhodobě) prostor?
  • bude mě to bavit?
  • budu díky tomu v kontaktu s někým, kdo mě inspiruje a motivuje?

V případě, že na všechny tyto body odpovíte záporně, máte jasno. Když jenom na některé z nich, zvažujte a nechte se vést intuicí. Mně se zatím vždycky osvědčila.

Nebojte se říct ne, pokud se toho na vás valí přespříliš. V kariéře i osobním životě. Když si vytvoříte volný prostor, vyplní ho pak to, co si přejete. Ať už je to práce nebo něco jiného. Já na tyhle čáry věřím.

A nezapomeňte: své problémy si vybíráme sami. Víc se dočtete v mojí recenzi knihy Důmyslné umění, jak mít všechno u p**ele.

Publikováno

12 povzbudivých ponaučení po roce domácího all inclusive

Jak neuvěřitelně to zní, je to už rok, co jsme dostali zaracha. Přesunuli se z kanceláří a škol k práci na stolech původně určeným k servírování pokrmů a meetingovky vyměnili za místnosti na počítačových obrazovkách. Protože jsem od přírody optimista, ohlédla jsem se za těmi uplynulými dvanácti měsíci strávenými převážně doma a jakkoli bych si i já přála, abych se tahle zuby nehty se nás držící pandemie proměnila v noční můru, pokusila jsem se v tom negativním balastu najít taky pozitivní poznatky.

(1) Běh je záchrana

Ven naštěstí pořád můžeme a pohyb na vzduchu je životabudič. Běhat jsem chodila už dlouho před lockdownem. Nicméně za ten poslední rok jsem si uvědomila, jak moc jsem vděčná, že si tenhle druh sportu užívám. Není nic lepšího než ráno vstát, nazout tenisky a pustit se s větrem o závod. Za parného sluníčka, při padajícím listí, ve sněhu, na ledu, je to jedno. Vždycky se po běhu cítím příjemně naladěná a nemám pak výčitky, když sedím de facto celý den u práce. Můžu si přitom dávat vyšší a vyšší cíle, co se týče délky, rychlosti, typu terénu, a to mě motivuje běhat dál. Jen pozor, jestli vás to chytne, je to jako droga – nebudete chtít přestat.

A jestli jste třeba běhat zkusili a vážně vás to nebaví, doporučuju chůzi. Máte psa? Ideální. Baví vás podcasty? Pusťte si je při ranním procházkovém kolečku v parku, v lese za domem nebo na sídlišti. Znám ty, kdo si nastavili denní kvóty na počet kroků a to je rovněž parádní způsob, jak si každý den dopřát radost z úspěchu.

běh venku
Díky běhání se dostanu ven, když pak celý den pracuju.

(2) Sluchátka udržuju nabitá a daleko od pračky

Ze zbylého newyorského budgetu jsem si loni na jaře pořídila AirPody a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí. Když běžím, tak se mi nikde nemotají dráty, a při těch všech callech stačí sáhnout po krabičce a vyloupnout dva malé bílé “fény”. Ovšem mám dvě upozornění:

  • sluchátka neperte! respektive je nezapomínejte v kapse běžecké mikiny, kterou následně házíte do pračky… já si na ně vzpomněla, až když se svršek vesele sušil na šňůře a v té chvíli by se ve mně krve nedořezal… dodneška nerozumím tomu, že přežily a fungují, Apple – máte ode mě palec hore!
  • když se ráno těšíte na novou epizodu oblíbeného podcastu, ale do uší se vám nic neline, může to způsobit chvilkový šok – vyvarujte se toho a nezapomínejte co pár dní sluchátkovou krabičku strčit do zásuvky

(3) Na gauči se dá strávit den a bez jídelního stolu se obejdeme

I když jsme se na sklonku předpandemického roku 2019 přestěhovali do o fous většího bytu, pořád máme doma pouze jídelní stůl pro dva a malý ikeácký konferenční stolek. A když si váš partner na home office přistěhuje počítač s velkou obrazovkou a klávesnicí, je jasné, že na vás čeká obýváková část… Nicméně já a můj skladný MacBook se vmáčkneme všude. Tudíž si většinu dní „vegetím“ na gauči a uplynutí další hodiny mi připomíná jen upozornění ze zápěstí, že je čas alespoň na minutu vstát a chodit. Střídám turecký sed a natažené nohy, občas se přesunu na zem. Byla jsem zvyklá takhle pracovat i dřív, ale nedělám si iluze, že si čím dál víc nekroutím záda, a uklidňuju se tím, že mě snad ty jógové praxe, pravidelné výběhy a jiná cvičení tenhle zlozvyk alespoň trochu kompenzují.

V příštím bydlení si určitě chci zařídit vlastní pracovní koutek s řádnou židlí a stolem. Ideálně ten, co se dá vytáhnout nahoru a vy pak u práce stojíte.

(4) Doma jako v kavárně

Co si budem. Po cinkání lžiček a hrníčků v kavárně se mi stýská moc. Občas si dopřeju kávu s sebou, ale ve všední den plně zaměstnáváme naši moka konvičku. A protože jsem opakovala, jak mi chybí kafe s našlehaným mlékem, našla jsem jako dárek pod stromečkem maličkou výbavu pro milovníky cappuccina nebo latté: elektrický napěňovač i s ocelovým džbánkem. A tak doma poctivě šlehám. Když jsme pak dostali balíček zrnkové kávy, můj drahý nelenil a za týden už u nás zvonil řidič PPL a doma přibyl další člen kávové smečky: praktický kávomlýnek. Tak nám čas od času ráno provoní i čerstvě umletá zrníčka.

I doma může káva připomínat tu z kavárny.
I doma může káva připomínat tu z kavárny.

Nenechte se mýlit. Pořád miluju kafe z kavárny. Jednak proto, že podniky chci podpořit, aby přežily, druhak je to mnohdy příležitost sejít se u výdejního okénka s přáteli. Ale je fajn si dopřát to, co máte rádi, za běžného denního fungování.

(5) Sukni? Ne, raději tepláky

Ráda si obnovuju šatník. Od loňska jsem si ovšem oblečení koupila minimum. Proč taky. Nejvíc času trávím prací z bytu, procházkami nebo sportem. A tak se víceméně nechávám zlákat jen sportovním nebo volnočasovým oblečením. Protože sportuju každý den, mám radost, když nemusím oblékat pořád to samé, a nemusím tolikrát týdně zapínat pračku. Navíc pak nejrůznější tepláky, legíny nebo mikiny unosím i doma, když kvůli kameře nepotřebuju něco reprezentativnějšího.

Protože mě baví holky z FIT FAB Strong, objednávala jsem většinou z kolekcí Reebook na Sportisimu, boty na cvičení doma, abych si při skákání neničila kotníky, a zimní trailovky na běhání. Teď o víkendu jsem neodolala senzačně pohodlně vypadajícím kouskům britské značky The Pangaia a nemůžu se dočkat, až je vyzkouším.

běžecké boty Salomon
Běžeckou obuv nazouvám o dost častěji než tu elegantní.

(6) Úklid je otrava, ale doma je to pak hezčí

Jak jsme hodně doma, tak mi ani tolik nevadí, že co druhý den zapínáme myčku, vymýšlíme co vařit, několikrát za týden jezdíme do obchodu a ruličky toaletního papíru mizí, jako by nám ten papír spolu s ponožkami ukusovali lichožrouti. Ale domů nosíme kamínky a bláto z venku a jelikož se tady pohybujeme celé dny, přibývá prachu a drobků a šmouh… Že by nevadilo spustit vysavač a nahodit mop snad denně. To nedělám. Uklízení mě nijak zvlášť nenaplňuje a vždycky mám tunu jiných aktivit, které můžu dělat. Nezměnil to ani lockdown. Každopádně musím uznat, že v uklizeném prostředí se pracuje a žije lépe, a tak se k tomu dokopu. A to máme jen 2+kk.

Když už je řeč o myčce, mám další dvě výstrahy:

  • když je neděle, obchody pod opatřeními zavřené, myčka plná a vy nemáte ani jednu tabletu, nenahrazujte ji jarem – ano, takový hloupý nápad jsem měla… až asi po hodině a půl jsem si všimla, že podlaha v kuchyni se proměnila v bublinkové pódium a teprvé poté jsem si googlila: proč nedávat jar do myčky… každopádně jsem měla štěstí podobně jako s AirPody… myčka se den sušila a pak naštěstí opět fungovala, a já mám životní lekci!
  • nepřibližujte se k zapnuté myčce, když nejste tady a teď – myšlenkami stále někde u práce jsem se zvedla s použitým talířem, že ho rovnou strčím do myčky a ejhle, ona zrovna poctivě plnila svoji funkci – spěšně jsem ji zavřela a doteď nechápu, že doma nenastala potopa…

(7) Hrnec polévky a na pár dní vystaráno!

Ani vaření neřadím mezi své záliby nebo silné stránky. Navíc mám doma skoro profesionálního kuchaře – to, že umí vajíčko rozbít jednou rukou, budiž důkazem. Ale musím říct, že za ten rok doma jsem si osvojila pár nových receptů. Nejvíc se mi osvědčila polévka stylem pejsek a kočička – přidej, co doma máš. Pořídili jsme i dostatečně velký hrnec, a tak většinou poslední porci dojídám ještě za několik dní. Hodněkrát děláme lasagne na x způsobů a přibližně jednou za týden zkouším něco jednoduchého upéct. Buď experimentuju, případně sbírám inspiraci například u Andrey Mokrejšové, Instagramu Happyhealthyme.cz nebo na profilu mé úžasné Martinky Vidové.

polévka
Objevená schopnost – umím uvařit polévku ála pejsek a kočička!

(8) Radost lze předávat i na dálku

Osobní setkání nic nenahradí. Avšak babičku potěší jakýkoli můj telefonát, i rozlučka na Zoomu dokáže překvapenou nevěstu rozplakat a hodinové povídání s kamarádkou na obrazovce vám pomůže si vzpomenout, že ta naše realita není jen o povinnostech a práci. Já jsem konečně o minulých svátcích po letech rozeslala pár pohledů.

(9) Rozbíjím rutinu

Jak zmínila Eva při našem Clubhouse talku, lidský mozek zbožňuje návyky. I já jich mám spoustu – od ranního sportu a venčení po večerní šálek čaje. Ale snažím se, aby žádný můj den nebyl stejný. Mám to štěstí, že moje práce je různorodá, jako OSVČ mám i další projekty, kterým se věnuju mimo svoji zaměstnaneckou pozici. A tak jeden den víc píšu, jindy řeším emaily, do toho správa několika účtů na sociálních sítích, rozmanité cally, sem tam webinář nebo školení. S tím, že si párkrát za měsíc skočím do kanceláře nebo jedu pracovně mimo město.

Kromě toho měním typy cvičení, o víkendu vyrážím do parku, do lesa, na rozhlednu, kam to jde. Občas se sejdu s jednou kamarádkou, jindy s jinou. Obvyklé kuchtění zpestřujeme objednávkou pizzy nebo indických dobrot. Pokaždé se najde něco, čím si tu běžnodennost zpestřit.

webinář Foreigners
Jako zaměstnanec a OSVČ dohromady si vážím rozmanitosti pracovní náplně.

(10) Neodkládám

Když se chci jet někam podívat, jedu. Když se chci s někým potkat, domluvím se s ním. Když si chci zajet na kosmetiku, zařídím si to. Za ten minulý rok jsme všichni zjistili, že po víkendu nebo i zítra může být všechno jinak.

(11) Raduju se z maličkostí

Víc než kdy jindy mě potěší i zdánlivé drobnosti. Pochvala za dobře odvedenou práci, voňavá bábovka, co jde vyklopit, vánoční hvězda, která vydrží až do února, nová knížka, kterou zase nemám kam dát… Každý den kolem nás krouží spousta miniradostí. Stačí je jen vidět.

rozhledna Holedná
Víkendové výšlapy a výlety jsou celoročním zážitkem nejen při práci z domova.

(12) Těším se

Úplně nejvíc na to, až zase budeme moct vcelku normálně žít. Jíst v restauraci, sedět v kavárně, navštívit bez obav prarodiče, jet na dovolenou v Česku nebo do zahraničí bez miliardy testů. Ale těším se i v krátkodobém horizontu – až si o víkendu nebudu muset nastavovat budík, až půjdu ráno běhat a pak si dám svoji oblíbenou ovesnou k snídani, až si večer pustíme seriál, až si před spaním stihnu chvíli číst. Zdánlivé obyčejnosti, ale je to něco, co mě pohání dál a drží nad vodou.

Na co se těšíte vy?

Publikováno

7 rad na trénování mozku v lockdownu z prvního dílu #fridaymood na Clubhouse

Nedalo mi to, abych nesesumírovala, o čem jsme si poslední únorový pátek povídaly s Evou Fruhwirtovou, expertkou na neurovědu a certifikovanou trenérkou paměti, která pět let provozuje v Třebíči Mozkohernu. Eva byla prvním odvážným hostem, kterého jsem si pozvala na Clubhouse do místnosti pod hashtagem #fridaymood. Trefně se zrovna v tu chvíli rozhodovalo o dalším nouzovém stavu a uzavírání okresů v boji s pandemií. Tudíž kdy jindy si říct, jak bychom měli posílit trénování svého mozku, když jsme drtivou většinu času doma, u počítače, na mobilu, v pracovním či studijním zapřažení, ať už vlastním nebo s dětmi školou povinnými.

NAPLÁNUJTE SI DEN

Výtečnou službu našeho mozku prokážeme, když si uděláme denní plán. V kolik hodin budu vstávat, jak dlouho budu pracovat, kdy budu mít přestávky, co budu dělat po práci a co večer. Tím, že spousta z nás nechodí do kanceláře a místo toho plníme své povinnosti u stolu v kuchyni nebo s laptopem na klíně na gauči, chybí nám standardní rozvrh a pracovní nebo studijní činnosti se nám často roztahují do celého dne. Napište si to-dočka, naplánujte si čas na svoje koníčky a máte základ pro zachování zdravého rozumu.

Podobně nastavte režim i vašim školákům, aby netrávili u počítačů víc času, než je zdrávo.

DOSTATEČNĚ SPĚTE

Spánek je pro správné fungování našeho mozku elementární. Při spaní si urovnáváme myšlenky, ukládáme vzpomínky, zahazujeme, co nepotřebujeme, a chystáme si půdu pro sběr podnětů v následujícím dni. Dopřejte si proto kvalitní, osmihodinový noční odpočinek a jestli můžu něco doporučit, pak je to kniha Matthewa Walkera Proč spíme, kterou zrovna čtu. Už po prvních desítkách přelouskaných stránek chodím spát dřív, protože se dočítám o stále více důvodech, proč se nevyplácí spánek šidit.

trénování mozku - deskové hry
Mozkové závity báječně protočíte oblíbenými deskovkami.

VYTÁHNĚTE DESKOVÉ HRY

Taky jste jako malí mastili s babičkou žolíky? Teď je ten pravý čas je znovu vytáhnout. Odgumičkujte v šuplíku zastrčené pexeso, rozložte si šachy, zahrajte si s rodinou Člověče, nezlob se nebo jinou deskovou hru. Perfektně poslouží hlavolamy typu Rubikova kostka anebo karetní hry. Zkrátka takové domácí mozkohračky. Potrénujeme paměť, postřeh a ještě se pobavíme. Od věci nejsou ani křížovky, osmiměrky, sudoky či podobné lušťovky – jen se neupínejte jenom na ně. Jak poznamenala Eva, kdo luští křížovky, je dobrý v luštění křížovek. My potřebujeme naši hlavu podněcovat rozličnými činnostmi.

*Jestli deskové hry doma nemáte, zeptejte se kamarádů. Určitě vám je na trénování myšlenkových pochodů rádi zapůjčí. Případně si herní sety lze vyžádat v knihovně – když je v provozu.

STÁHNĚTE SI HRAVÉ APLIKACE NA TRÉNOVÁNÍ

I když jsme se Clubhouse diskuzí snažili pobídnout k tomu, že pro nás není zdravé trávit tolik času před obrazovkami počítačů a telefonů, tyto přístroje jsou pochopitelnou součástí našeho života a umí být dobrým pánem, pokud je využíváme smysluplně a s mírou. Na trénování mozku se zaměřují například tyto webové stránky a aplikace:

mentem.cz
braingames.com
hramozkovna.cz
skillz.com
neuronation.com

Kdybyste se do trénování mozku chtěli pustit vážněji, můžete si pořídit speciální EEG čelenku, podobnou těm, kterými disponuje třebíčská Mozkoherna. Taková čelenka snímá mozkové vlny a právě k ní si stáhnete i aplikaci přes neurosky.com a vrhnete se do posilování. Tato varianta je už ovšem finanční náročnější.

PAMATUJTE NA TRÉNOVÁNÍ TĚLA – HÝBEJTE SE

Pozitivní vliv sportu a pohybu na naše tělo je všeobecně známý. A kladně působí i na mozek. Běžte si ráno zaběhat, vydejte se v obědové pauze na procházku, zacvičte si po práci. Odprostíte se tak od stresu, uvolníte mysl a načerpáte novou energii.

*TIP: Doběhni svůj mozek
Eva nadšeně zmiňovala knihu švédského psychiatra a “brain bloggera” Anderse Hansena Doběhni svůj mozek, která vysvětluje, jak mozku pomáhají právě cvičení a pohyb vůbec.

jóga na trénování mozku
Naší hlavě dopřejeme oddych jógou nebo meditací.

MEDITUJTE

Cílem není dostat se do hodinového tranzu, meditovat můžete třeba pět minut. Jde spíš o pravidelnost a vytvoření si zdravého návyku – ten totiž náš mozek miluje. Pusťte si relaxační hudbu nebo se jen posaďte na klidné místo, zhluboka dýchejte a nechte myšlenky jen tak plynout, aniž byste se jimi zaobírali. Jistým způsobem meditací a propojením s předchozím pohybovým bodem je jóga, která je při trénování mozku rovněž ku prospěchu.

NAORDINUJTE SI KROMĚ TRÉNOVÁNÍ I DIGITÁLNÍ DETOX

Celkově trénink mozku podpoříme, když budeme trávit méně času na displeji telefonu a taky nebudeme jíst u seriálů, což dělá spousta z nás, mě nevyjímaje. Vraťme se k časům, kdy se partneři nebo rodina sešly při večeři a povídali si. Nebo třeba jen tak koukejte do prázdna a žvýkejte. Vaše mysl se zklidní a váš mozek si odpočine. 

A když byste svůj mozek chtěli udržovat v kondici i po zrušení lockdownu, čehož se snad někdy dočkáme, určitě neváhejte a zajeďte si za Evou přímo do Mozkoherny. Já tam byla loni a svoje zážitky jsem popsala v této reportáži.

digitální detox
Telefony jsou praktickým pomocníkem, ale nebojme se dát si od nich pauzu.

Trénování na Den mozku

Nezapomeňte taky, že na 11. března připadá Evropský den mozku. Vzhledem k aktuální situaci se obdobně jako loni nekonají žádné události, ovšem nic nám nebrání uspořádat si domácí oslavu.

#fridaymood na Clubhouse

Hovory na Clubhouse označené #fridaymood budou pokračovat. Ráda bych si zvala zajímavé speakery napříč zájmy a obory a inspirovala nás všechny k pohodovému životními stylu, kdy se každý den cítíme jako v pátek odpoledne před senzačním víkendem.

Tak pokud vás tato audio sociální síť baví, ráda se tam s vámi potkám. Najdete mě pod uživatelským jménem @lucafriday.

Publikováno

Potřeba komunikace lásky a přátelé jako psychoterapeuti

U nás doma se na dobrou noc neříkalo mám tě rád, mám tě ráda. Magické trojsloví jsme nepoužívali ani přes den. Věděli jsme, jak moc nám na sobě vzájemně záleží, bylo to samozřejmé a dokázané skutky. Táta mi proměnil pokojík v parádní podkrovní místnost ve druhém patře, máma mi v hračkářství koupila barevného plyšového hada. Vařili mi, vozili mě na kroužky, foukali odřená kolena. Co je pro malou holku větším důkazem lásky? I když si s našima vzájemné city komunikujeme až v posledních letech, nikdy jsem o jejich existenci nepochybovala. Ale ne všichni to tak mají. Někdo ta slova potřebuje slyšet. Od partnera, od dětí, od sourozenců. Je na to zvyklý, očekává je a když se k němu nedostanou, není si jejich platností jistý.

Šest let mám za partnera Američana. Dodneška mi přijde zvláštní a taky neskutečně krásný, když mi při rozloučení do telefonu špitne I love you. Jen tak. Obyčejně a přitom překvapivě. Už jsem se odhodlala říkat to nazpátek, ale spočítala bych na prstech jedné ruky, kdy jsem důvěrné vyznání vyslovila jako první. A to neznamená, že se tak necítím. Jenom to prostě nejde ven úplně přirozeně.

Když dorazí narozeninové přání od americké maminky, je plné láskyplných sdělení a zdůraznění mateřských citů. Známe to z amerických filmů – tam se v noci dveře do dětských pokojů zavírají právě se slovy miluju tě. Členové rodiny se objímají a když dítě ráno odchází do školy, dostane svačinu, pusu a další slovní potvrzení rodičovské přízně.

komunikace lásky
Stále mi není stroprocentně přirozené komunikovat své city.

Učíme se říkat: mám tě rád

Už s Klárou, která žila v San Franciscu, jsme se bavily o tom, že Američané svoje I love you kolikrát rozhazují do všech stran, a je pak těžké dopídit se pravého významu. Máš mě rád jako kamarádku? Nebo si mě chceš vzít? Jak to mám poznat? Na druhou stranu se mi tenhle zvyk líbí – vynaložit drobnou energii navíc a potvrdit druhému náklonnost, že je pro mě důležitý. Potěšit ho, udělat mu hezčí den. Kdo by něco takového neslyšel rád a častěji?

My Češi se to, zdá se, učíme. Napoprvé možná zvládneme naše pocity napsat. To je jednodušší, když nevidíme protější tvář. Já si takhle začala vyměňovat e-maily s tátou, když jsem na magisterském studiu odjela na Erasmus do Skotska. Byla jsem poprvé na tak dlouho z domova a měli jsme potřebu si psát, jak se nám po sobě stýská. Od té doby to děláme čím dál víc. Na WhatsAppu si děkujeme za společně strávený čas, posíláme si srdíčka. Přání k narozeninám nebo svátku už taky šperkujeme vyjádřením lásky. Víc se objímáme, víc si připomínáme, co v tom druhém máme. 

Tak k nám možná to potvrzování lásky cestuje z té země za oceánem, podobně jako se k nám dostalo kafe s sebou nebo hříšné požitky řetězce McDonalds.

Erasmus Skotsko
Vzájemné city jsem si s rodinou začala sdělovat víc až na Erasmu ve Skotsku.

Na pocity se nás neptali

Přišly jsme na to nedávno s kamarádkou, že když jsme chodily do školy, nikdo se nás obvykle neptal: jak se cítíš? Že holku jednou za měsíc bolelo břicho a nechtěla cvičit? Výmluva. Stala se ti minulý týden tragická událost v rodině? V pondělí si přijď dělat maturitu. Jelo se podle tabulek, systému, plánu a ti, komu nebylo dobře, měli dospělí spíš za simulanty.

Přitom mluvit o tom, co se v našem životě děje, co nás trápí, je normální. Někdy jen vypovídat se pomůže, aniž byste od druhého čekali radu nebo potřebovali znát jeho názor. Když to opět vztáhnu na Ameriku, tam každý druhý chodí k terapeutovi podobně jako k zubaři nebo ke kadeřnici. U nás se to ještě tolik nenosí, ale už jsem na sociálních sítích kolikrát zahlédla “přiznání”, že třeba i mladá holka trpí depresemi, prožívá těžké období a dlouhodobě navštěvuje psychoterapeuta. A proč ne? 

Povídání v kavárně jako terapeutické sezení

Považuju za obří štěstí, že mě nikdy nepostihlo nic, co by mi natolik do hloubky ublížilo a poznamenalo mě, že bych musela vyhledat pomoc odborníka. Nerozvedli se mi rodiče, nikdo z blízké rodiny nebo přátel neodešel dřív, než když jsem byla dospělá, potýkala jsem se s běžnými trablemi dospívajících – že mám akné, že mám špeky, že se mi líbí kluk, který mě nechce…

Ale vždycky jsem měla podporující rodinu a taky přátele, za které jsem neskonale vděčná. Právě ty nejlepší kamarádky byly ony vrby, které jsem možná používala místo psychoterapeuta. To bylo hodin, co jsme spolu projezdily na kole a u toho zvládaly ze všech stran rozebírat, co se událo minulý pátek v klubu. Když jsem přijela z vysoké domů na víkend, šla jsem v pátek večer s kamarádkou do kavárny a u jednoho kafe a 1.5 deci rulandského šedého jsme čtyři hodiny tlachaly o škole, vztazích, přáních a bylo to nejvíc.

kavárna jako psychoterapeutické sezení
Setkání s kamarádkou v kavárně dost často simulovalo psychoterapeutické sezení.

Dneska už debatováním, co se v mém životě děje nebo neděje, tolik času netrávím. Je to asi i tím, že se s přáteli vídám méně. Většina mých kamarádek má jedno až dvě děti, své vlastní starosti. Obecně všichni hodně pracujeme, případně sportujeme a když do toho ještě nastolí zákaz sdružování, moc možností na setkávání není.

Sdílení v partnerském vztahu

Nicméně i v partnerském vztahu jsem to já, kdo nemá takovou touhu popisovat, co se mi honí hlavou. To jsem neměla nikdy. Jsem v tom spíš trochu chlap, co nepotřebuje sáhodlouze analyzovat, co se stalo. Stačí mi vyjasnit si, co bylo důvodem, jak se toho můžeme příště vyvarovat. Pochopit, vzít si ponaučení a jít dál. V ideálním případě.

Raději si podívám o přítomnosti a budoucnosti. Minulost nezměním, tak proč se jí zabývat? 

Ovšem druhá strana to občas vidí jinak. A tak zkouším mluvit, o čem ode mě potřebuje explicitně vědět. Moc mi to nejde, ale snažím se. I když najít ta správná slova v angličtině někdy ani po těch letech není sranda.

komunikace lásky v rodině
V rodině jsme si nahlas neříkali, jak se máme rádi, bylo to samozřejmostí.

Pět jazyků lásky

Stejně tak se učím dávat slovy najevo a bez vyzvání, co k tomu druhému cítím. Nevím, jestli jste četli knížku Pět jazyků lásky od amerického manželského poradce Garyho Chapmana, ale určitě ji doporučuju a případně ji mám v poličce na půjčení. Chapman vyjmenovává pětici oblastí vztahu, které jsou pro jeho harmonické fungování klíčové. Přičemž každý z nás má svůj top jazyk lásky, případně jejich kombinaci. Receptem na šťastný vztah je pak to, když porozumíme jazyku lásky našeho partnera.

Jedním z těchto jazyků jsou slova ujištění. Potřeba slyšet miluju tě, ocenění, uznání, pochvala. Tak pokud máte doma protějšek hovořící právě tímto jazykem, naučte se jej. A snad bychom tímto jazykem mohli víc vládnout všichni – nejenom v únoru – měsíci lásky. Protože co chtít víc než slyšet mám tě rád?

Publikováno

The Subtle Art of Not Giving a Fuck: Své problémy si vybírejme sami

Na co se slušně řečeno vykašlat, protože nám to ke štěstí stejně nepomůže? Jsou problémy v životě skutečně tak zlé nebo jsou spíš hnacím motorem k novým poznatkům, zkušenostem a ve finále nám pomáhají ke spokojenosti? Je lepší potíže ignorovat nebo jim čelit? To je hlavní linka knížky newyorského autora Marka Mansona The Subtle Art of Not Giving a Fuck, česky Důmyslné umění, jak mít všechno u p**ele.

Hned od začátku je jasné, že Mark jde trochu proti proudu dnešních seberozvojových knih. Peprným, vtipným a bravurním jazykem vypráví, na co bychom měli v životě takříkajíc hodit bobek. Přičemž slovo “fuck” je skloňované téměř na každé z 206 stránek, tak je vidět, že je to opravdu klíčový výraz!

Na knížce jsem přitom kromě čtivé angličtiny a podnětů k zamyšlení ocenila to, jak Mark jednotlivé rady a úvahy zastřešuje vlastními zkušenostmi. Rozumovat totiž umíme všichni. Někde si něco přečteme, něco slyšíme, ale teprve když si to sami prožijeme, získá to tu pravou váhu. Případně se v jednotlivých kapitolách objevovaly velice názorné příklady, díky nimž jsem věděla, jak myšlenku chápat.

The Subtle Art of Not Giving a Fuck: Které problémy stojí za to mít?
The Subtle Art of Not Giving a Fuck: Které problémy stojí za to mít?

Co mě při čtení o fuck-upech a faktických příkladech, na co se vybodnout, nejvíc zaujalo?

POTĚŠENÍ JE VEDLEJŠÍ PRODUKT TOHO, KDYŽ JSME ŠŤASTNÍ

Spoustu činností dělám, protože z nich mám potěšení. Ozdobím vánoční stromek, aby nám doma přinášel tu správnou sváteční atmosféru. Jdu si zaběhat, abych pak měla radost, že nesedím na zadku a místo toho dělám něco pro svoje zdraví a imunitu. Upeču štrúdl, protože vím, že je to oblíbený dezert mého partnera a že ho to potěší, což potom vícenásobně těší mě.

Mark Manson tvrdí, že potěšení není zdrojem toho, že se nám daří lépe, že jsme šťastnější a plníme si své sny. Říká, že je to vedlejší produkt štěstí – tedy stavu, kdy máme srovnané priority a hodnoty a zabýváme se tím, co je pro nás doopravdy důležité. Jako příklad uvádí drogově závislé, alkoholiky, záletníky, kterým rozkoš štěstí rozhodně nepřinesla.

Stanovit si životní hodnoty a jednat v souladu s nimi

Celá knížka se točí okolo hodnot – důvodů, které nás vedou k tomu, co děláme. Každý z nás má životní hodnoty různé. Pro někoho je důležitá kariéra, pro jiné je to materiální zabezpečení rodiny, sportovní úspěch, udržení blízkých přátelství a tak dále. Dosaďte si, co vás napadne. A když děláme něco, co jde ruku v ruce s našimi hodnotami, našimi životními postoji, tak jsme šťastní a cítíme radost.

Rozumím tomu tak, že když upeču partnerovi štrúdl, je to z toho důvodu, že mojí životní hodnotou je spokojený partner a harmonický vztah. Chodím běhat, protože mojí životní hodnotou je zdraví – chci tady být dlouho a žít bez fyzických omezení. A taky nechci mít o 10 kilo víc, takže další hodnotou je uchovávat si sportovní postavu. Dodržuju vánoční výzdobu, protože mojí hodnotou jsou tradice, na kterých jsem sama vyrostla. Baví mě pracovat, protože je pro mě podstatné budovat si zkušenosti, zvyšovat svoji kompetenci i dostávat náležitou finanční odměnu, abych si mohla dovolit jednou postavit dům a mít rodinu.

Schválně se zkuste zamyslet, jaké jsou ty vaše životní hodnoty a jak to, co denně děláte, s nimi souvisí. A to, co jde spíš proti nim nebo s nimi úplně není v souladu, možná bude stát za to vypustit nebo omezit.

životní hodnoty a problémy
Zaobírejme se pouze tím, co ladí s našimi životními hodnotami.

PŘIZNEJME SI, ŽE JSME IGNORANTI

Už taťka Socrates se tím chlubil: Vím, že nic nevím.

Já mám ráda přísloví Žádný učený z nebe nespadl. Je toho tolik, co nevíme! A nemáme šanci, se to za jediný život naučit. Což je v pořádku. Neměli bychom si hrát na to, že jsme spolkli všechnu moudrost světa. Samotný Mark píše, že je lepší si přiznat, že něco nevíme, že jsme nevzdělaní, že jsme ignoranti. Není na tom nic špatného, ba naopak. Jenom díky tomu se připravíme na to nasávat informace, dozvídat se nové skutečnosti, něco se naučíme a budeme růst.

MÁME MOŽNOST VYBRAT SI SVÉ PROBLÉMY

Mark udává parádní příklad.

Je rozdíl, když nám někdo poručí, abychom uběhli maraton. Uf, 42 kilásků? To si dělá srandu, ne? Proč bych to jako dělal? Trénovat několikrát týdně, překonávat únavu, bolest svalů jenom proto, abych uběhl nějaký závod?

A pak si vemte běžce – člověka, který dobrovolně několikrát za týden nazouvá tenisky a cválá po okolí, aby se domů vrátil celý zpocený, ale nabitý energií. Tenhle člověk se sám rozhodne uběhnout maraton. A bude trénovat s nadšením!

Vždycky máme možnost volby. Vybíráme si školu, kterou jdeme studovat – znáte takové to klišé z filmů, jak rodiče nutí děti jít na práva nebo medicínu, zatímco jejich milovaného teenagera baví třeba box nebo cestování. Třeba jeden z mých bratranců přes druhé koleno odmaturoval na průmyslovce a pak se šel vyučit „černýmu řemeslu“, jak se u nás říká. Vysoká škola a učení ho nelákaly. Dneska pracuje ve fabrice na mašině manuálně a je happy.

Vybíráme si životního partnera. Tudíž když se mi na tom mém něco nelíbí, můžeme o tom diskutovat, můžeme se pohádat, ale celou dobu jsem si vědomá, že já jsem si ho vybrala. A nebudu obviňovat jeho, že “jsem mu dala svoje nejlepší roky” – byla to moje volba.

Problémy mě baví!

Vybíráme si svoje problémy. Rozhodnu se spustit vlastní byznys? Fajn, budu muset řešit financování, webovky, propagaci, možná pronájem kanceláře, daně, klienty… Ale to všechno jsou “problémy”, které jsem si já sama na sebe ušila. A řešení těchto problémů mě naplňuje. Zasnoubím se. Tím pádem musím řešit svatební šaty, hostinu, oznámení, hosty, kapelu a asi milion dalších věcí, o kterých já coby neprovdaná nemám tušení. Ale to já se chci vdát. Jsou to moje problémy, ke kterým přistupuju s nadšením.

Rozhodnu se postavit si dům. Musím sehnat pozemek, sjednat si hypotéku, najít spolehlivou stavební firmu, vybrat okna, podlahy, zařízení… A to je asi jen snůška toho, co všechno obnáší pořídit si vlastní bydlení. Ale zase – jsou to problémy, které jsem si do svého života přinesla sama.

Jsou tedy problémy něčím špatným? Chtěli bychom žít bez problémů? Ano, bez těch, které nechceme – asi nikdo z nás si nepřeje mít zdravotní problémy, finanční problémy… a každý z nás se někdy potýkal s něčím, co si úplně nevysnil, ale když se budeme soustředit na to, co nám dává smysl a tvořit si problémy tam, kde chceme, tak už nezbyde místo pro ty ostatní, hm?

Zároveň, jak upozorňuje fucknížka – je nutné nepřebírat problémy jiných – vy asi za svého kamaráda neukočírujete jeho partnerskou krizi – můžete ho podpořit, vyslechnout si ho, ale to on se musí ke svému problému postavit čelem. Stejně tak my musíme převzít zodpovědnost za vlastní problémy. Připustit si jejich existenci a rozhodnout se jít s nimi do boje – jen to je startovní čára pro jejich zvládnutí.

Je úplně v pohodě a žádoucí připustit si, že mi něco nejde.
Je úplně v pohodě a žádoucí připustit si, že mi něco nejde.

SE ZODPOVĚDNOSTÍ PŘICHÁZÍ MOC

Mark udává nejdřív tento citát:

“With great power comes great responsibility.”

Čili s velkou moc přichází velká zodpovědnost. Což dává smysl. Když nastoupíme třeba do role výkonného ředitele firmy, máme velkou moc ovlivňovat firemní rozhodnutí, rozpočty, benefity pro zaměstnance… a to všechno je mega pořádná zodpovědnost. Své o tom určitě ví vlastníci nebo vedoucí podniků, které letos zastihla koronavirová krize a oni museli řešit, jak se k celé situaci postavit, aby svoji společnost zachránili, aby měli na platy zaměstnanců, aby se nemuselo propouštět… a to není jen tak.

Pak ale přichází další výrok:

“With great responsibility comes great power.”

Připomíná mi to věčný spor o prvenství vejce nebo slepice 🙂 Ale dává to obrovský smysl. Pokud nejsem zodpovědná, tedy nepřebírám plnou odpovědnost, za svoje činy, nestanu se zčistajasna z asistenta manažerem pobočky. Když se rozhodnu založit vlastní byznys, ale budu mít bordel v papírech, nulový finanční a marketingový plán, tudíž nezvládnu svoji zodpovědnost, tak moje firma zkolabuje hned na začátku.

SELHÁNÍ A ZODPOVĚDNOST

Ohledně zodpovědnosti se mi hodně líbila ještě jedna část knížky. Máme zodpovědnost za svoje činy a taky za svoje emoce, jak se k určité problematice postavím, jak na ni zareaguju. Přitom některá zodpovědnost na mě spadne, aniž bych já učinila chybu. Podívejme se na konkrétní situace:

Když za volantem přehlédnu červenou a pak vrazím do jiného auta, je to moje chyba a já přebírám zodpovědnost za způsobenou škodu.

Když někdo jiný na silnici pochybí, nabourá moje auto, je to on, kdo bude s pojišťovnou řešit náhradu škody. Avšak je na mně, jak se k nehodě postavím. Můžu na daného řidiče začít křičet, nadávat mu do debilů, pak naštvaně odpovídat policistům na dotazy a vztekat se ještě týden, že mám z čumáku auta šrotoviště, že nemám čím jezdit, že musím čekat na opravu a tak dál. A v čem mi to pomůže?

Jasně, je nepředstavitelně těžké se v tu chvíli ovládnout a nevyletět jak čertík z krabičky. Selhání někoho jiného nás stojí minimálně čas a nervy, pokud k tomu nejsme ještě zranění. Jenomže křikem nespravíme, co se stalo. Nevrátíme čas, aby se žádná nehoda nestala. Tak proč se pouštět do hádky a spílat někomu, kdo má očividně sám trable přijmout to, že zavinil dopravní nehodu? Asi nevylezeme z auta celí vysmátí, ale jsem přesvědčená, že se všechno dá řešit v klidu.

Máme zodpovědnost za vlastní emoční reakce

Pamatuju si, jak si můj přítel pro svoji večerní cornflakovou seanci vybral jednu z mých oblíbených misek. Při cestě zpátky do kuchyně mu (už prázdná) upadla a pochopitelně se roztříštila na vícero kousků. Začala jsem na něj řvát? Ne. Vím, že to neudělal schválně. Mrzí mě to, ale tím, že na něj budu naštvaná, nic nezměním. Tak jsme smetli střepy a napříště víme, že je potřeba dávat větší pozor, co neseme v rukou.

Mark dává trošku pohádkový příklad – najdete na prahu svých dveří košík s nemluvnětem. Oukej, rozhodně není vaše vina, že někdo odložil svoje dítě… Nicméně ta s největší pravděpodobností zoufalá matka si vybrala právě vaše dveře. A ten malý uzlík je teď vaší zodpovědností. Vezmete ho do náručí a začnete chlácholit? Zavoláte policii? Odnesete košík včetně obsahu do babyboxu? Mimčo si necháte? Je to na vás, ale vy se musíte nějak zachovat.

Stejně tak nemusí být mojí chybou, že mě partner podvedl. I když to mohl udělat kvůli tomu, že v našem vztahu něco nefunguje… Ale je mojí zodpovědností, jaký k tomu zaujmu postoj, jak zareaguju. Poletím do skříně a vyházím mu všechno oblečení ven na ulici s tím, že už ho nikdy nechci vidět? Sbalím se a odjedu někam, kde mě nikdo nenajde? Sednu si a promluvím si s ním? Odpustím mu? Ukončím vztah? I když jsem toto neplánovala, je mojí zodpovědností nastalý stav řešit.

Samotná akce nás inspiruje k dalšímu tvoření a aktivitám.
Samotná akce nás inspiruje k dalšímu tvoření a aktivitám.

AKCÍ K MOTIVACI MAKAT A ŘEŠIT PROBLÉMY

Poslední bod, který mě přinutil k hlubšímu zamyšlení, se týká spouštěcích mechanismů pro naše aktivity.

Spisovatelů, malířů či jakýchkoli tvůrců se lidé často ptají: Kde bereš inspiraci?

Tudíž asi většina z nás žije v povědomí, že nejdřív potřebujeme být inspirováni, abychom něco začali dělat. Vzorec by pak vypadal takto:

INSPIRACE – MOTIVACE – AKCE… INSPIRACE – MOTIVACE – AKCE… a tak pořád dokolečka.

Ovšem možná jste si všimli, že když se pustíme do akce, najednou jsme jí pohlceni, zapomínáme na čas, baví nás to… Dostáváme další nápady a nechceme končit. Aspoň mně se to stává… Namyslím si téma článku a pak mi většinou chvíli trvá, než se dostanu k sepsání. Ale jakmile začnu, píšu a nepřestávám, dokud už nepadám únavou, protože je po půlnoci, musím vystoupit z vlaku nebo třeba vyvenčit psa.

Protože akce zároveň spouští inspiraci. Mohli bychom tedy posloupnost upravit na:

AKCE – INSPIRACE – MOTIVACE – AKCE – INSPIRACE – MOTIVACE… 

Souhlasíte? Vnímáte to tak?

Dá se to vztáhnout na cokoli… Když se pustím do vaření, což je asi tak jednou za uherský rok, tak cítím inspiraci i k pečení a vůbec starání se o domácnost. Když si ráno zacvičím, jsem pak příjemně unavená a připravená být kreativní v práci. Když odkládám vyplnění měsíčních statistik, protože bych mohla dělat krapet zábavnější věci, než vyplňovat čísla do tabulky, tak jakmile začnu, není to najednou tak zlé, dostanu se do toho a nekončím, dokud nemám hotovo!

Čemu dát fuck?

A pointa celé knížky? Každý z nás se potýká s tolika vjemy, lidmi, problémy, sny, reakcemi, povinnostmi, názory… Že si prostě musíme stanovit, čemu věnujeme svoji pozornost, protože je to pro nás hodnotné, a na co se vyprdneme. Protože dávat svoji energii a svůj zájem všemu a všem prostě není v lidských silách. A je to tak správně.

Jestli vás kniha Marka Mansona zaujala, našla jsem online verzi. Já sama mám výtisk půjčený a musím ho vrátit. Každopádně jsem moc ráda, že jsem na tenhle titul narazila a zase si pár věcí ujasnila…

Chtěli byste jinačí čtení? Mrkněte na moje tipy na dárky – knižní jsou tam taky a s koupí nemusíte čekat až do příštích Vánoc 🙂

Publikováno

12 nápaditých dárků na Vánoce: interaktivní román, designová lahev, antivirový šátek či appka na matematiku

Knížka, pyžamo, spodní prádlo. To bylo u nás vždycky ježíškovské must-have. A moje báječná maminka, toto pravidlo dodržuje stále. Možná spací úbor se nepovede každý rok, jinak to platí. Radost z obdarovávání ostatních mám po ní a nadílku pod stromeček poslední dobou začínám zařizovat čím dál dřív. I tak ale posledních pár kousků ladím ještě chvíli před Vánoci. Tak jestli jste na tom podobně, máte tady ode mě tucet tipů na vánoční dárky, které mám ozkoušené a na Štědrý den by mohly uspět taky u vašich blízkých – mladších i starších.

nápadité dárky na Vánoce
Dárky k Vánocům patří, i když určitě nejsou tím nejdůležitějším.

KNIHY

Zmínila jsem, že knížky dostávám už od mala. Pamatuju si, jak jsem jako dítě ještě na Štědrý večer před spaním do nového čtiva pustila a za dva dny měla hotovo, i když to třeba byla bichle o pěti set stránkách. Já jsem přitom takovou výhodu dávat jako dárek knihu neměla – oba rodiče jsou nečtenáři (po kom to dítě, je?). Ale v dospělosti už jsem je trochu zlomila a dostali ode mě několik obrázkových knížek a maminka i audioknihu. Takže knížky jsou v různých variantách skvělým dárkem takřka pro každého. Které bych doporučila?

Melvilovky

Máte kolem sebe milovníky osobního rozvoje? Kamarády, kteří na sobě rádi pracují nebo je čeká nový projekt a potřebují tak trochu nakopnout? S arbitráží od Jana Melvila nešlápnete vedle. Nedám dopustit na starý dobrý Konec prokrastinace, bibli pro všechny správce sociálních sítí Jak na sítě. Nedávno jsem přelouskala Válku umění a čeká na mě na poličce Restart kreativity od Reného Nekudy, hitovka Proč spíme nebo Na volné noze od Roberta Vlacha. Melvilovky jako dárky nezklamou!

Jak na sítě
Jak na sítě je biblí pro moderní markeťáky.
Women‘s Voices in Rowing

Letos jsem se stala součástí báječného sportovně laděného projektu Voices in Rowing. Daniela Nacházelová, se níž jsme se potkaly na Letní žurnalistické škole, vypustila ven svoji prvotinu Women’s Voices in Rowing, složenou ze 14 rozhovorů, které vedla s významnými ženami světového veslování. Ty se jí svěřily se svým veslařským příběhem, jak profesionální sport ovlivnil jejich život, jestli se setkaly s diskriminací nebo jakou roli v jejich kariéře sehrál počátek koronavirové pandemie.

Knížka s nádhernými fotografiemi respondentek a záběry veslařských závodů reaguje na to, že na Olympiádě Tokio 2020 má poprvé v historii startovat rovnoměrný počet žen a mužů, a to ve všech kategoriích. Jedním z cílů projektu je ukázat všem malým holkám kdekoli na světě, které možná berou veslo poprvé do ruky, že veslování je odvětví, kde se mohou prosadit, a že je v něm řada silných žen, kterými se mohou inspirovat. Women’s Voices in Rowing je ideální pro všechny čtenářky, které ocení ženské sdílení nebo mají blízko ke sportu obecně.

Women's Voices in Rowing
Women’s Voices in Rowing je knížka plná inspirativních rozhovorů s veslařkami.

Čerstvě vydanou knihu seženete za zvýhodněnou cenu pro vás jako čtenáře blogu a české veslaře na e-shopu českého Concept2.

Cool Girl!

Ideální dárek pro dospívající dívky nebo ženy, které potěší se nostalgicky vrátit k dobám začínající dospělosti, prvním vztahům a uvědomování si dopadu vlastních činů a rozhodnutí. Cool Girl! je interaktivní román, který napsala Lena Valenová, autorka, se kterou jsem se seznámila v New Yorku. V knize se napínavě propojuje Lenina bohatá fantazie i vlastní zkušenosti. Co mě hodně zaujalo, bylo ústřední téma dospívání za časů sociálních sítí, protože když jsem toto období prožívala já, byl u nás Facebook v počátcích a o Instagramu jsem neměla ani páru…

Ve spolupráci s Lenou mám pro vás kód na dopravu knihy Cool Girl! zdarma. Stačí objednat přímo u Leny a použít slevový kupon KNIHAJAKODAREK.

Při rychlé reakci a troše štěstí by kniha mohla dorazit ještě do Vánoc. Ale nebojte, kód je platný až do konce ledna, takže můžete s objednávkou počkat i na povánoční nákupy.

ZDRAVÝ ÚSMĚV

Pro vánoční dárky chodím tradičně na moji nejoblíbenější zubní kliniku DUO SMILE v Brně. Se zakladatelkami, dvojčaty Evou a Hanou se znám osobně a kromě toho, že si jich vážím jako žen a kamarádek, tak jsou to především skvělé zubařky s holistickým přístupem ke zdraví. Můžete u nich pořídit elektrické i klasické zubní kartáčky, dentální pásku, zubní pasty nebo třeba voucher na jejich inovativní a hýčkající dentální spa. Menší položky pro zdravý úsměv si můžete i namyslet dohromady a nechat poskládat do dárkové krabičky, kterou už pak stačí jenom šoupnout pod stromeček. Můj letošní výběr najdete tady.

V DUO Smile si do vánoční krabičky naskládate zubní propriety dle vlastního výběru.

TRÉNINK MOZKU

Kromě zoubků je třeba pečovat i o naši mysl! O zábavném neurofitku v Třebíči jsem se rozepsala v posledním článku, kde najdete i heslo na slevu při objednávce návštěvy Mozkoherny do konce ledna 2021. Voucher do Mozkoherny vám přitom může obratem přiletět do e-mailové schránky, a tak ježíška v pohodě stíháte.

NANOROUŠKA

Do třetice dárek pro zdraví. Loni by mě nenapadlo něco takového pořizovat, ale letos je všechno jinak. Jelikož se nošení přikrývek úst a nosu ještě chvíli nevyhneme, tak jsem se po jarním boomu bavlněných roušek na podzim rozhodla pro antivirový šátek z nanoSPACE. Se záchytem 97- 99,9 % bakterií a virů je funkční, nesmírně praktický a líbí se mi i vizuálně. Na výběr je několik barevných variant, před pár týdny přibyla i zimní kolekce a šátek vám přijde i v překrásném balení, které je šetrné k přírodě. Kdybyste nechtěli šátek, můžete si na webu nanoSPACE vybrat z respirátorů, roušek, roušek s kapsou a jiných výrobků. Rouška je vhodným dárkem pro každou věkovou kategorii, který alespoň prozatím rozhodně nezůstane ležet netknutě ve skříni.

FITNUT AKADEMIE

Vzdělávání a vyvracení mýtů v oblasti pohybu a výživy. O tom je FitNut Akademie, kterou na podzim spustila Andy Pavelcová z mé oblíbené cvičební party FITFABStrong. Sama jsem se do akademie zatím nepřihlásila, ale voucher na jejich online programy o stravě a fitness se mi zdají perfektní pro všechny, kdo se zajímají o zdravý životní styl. U Andy na Instagramu navíc najdete slevový kód na 15 % na všechny programy akademie, který platí až do Vánoc.

GOODGLASS

Přála jsem si ji a dostala před pár lety, od té doby už dvě rozbila, ale ranní smoothie nebo čaj venku mi z ničeho nechutná lépe. GoodGlass je promyšlená designová skleněná lahev s víčkem z bambusu, do níž lze namíchat různé bylinkové emulze a třeba i kávu. Hodí se tak pro všechny prakticky a ekologicky smýšlející, kdo ocení možnost nosit si nápoj s sebou ve stylovém balení. Za celým projektem GoodWays stojí Švéd Johan, který žije v Brně a několikrát jsme se pracovně potkali. Na stránkách GoodWays pak najdete i oslnivou dřevěnou lahev a řadu dalších užitečných produktů pro batůžkáře, horaly a vůbec nadšence do outdoorových dobrodružství. A pokud si nejste jistí, které dárky by se dotyčnému přesně líbily, můžete i tady jít cestou voucheru.

DVA TÁTOVÉ

Na e-shopu Davida a Michala Vaníčkových jsem tentokrát vyřešila podstatnou část dárků pro děti. Od knížek, přes puzzle, pexeso po kreativní sady na kreslení nebo vystřihování a nalepování. Dva tátové jsou mi moc sympatičtí svým přístupem k výchově dětí i sociálním sítím, takže i jako ne-matka patřím k jejich fandům. A pozor – seženete u nich i vynalézavé dárky pro dospělé!

dva tátové dárky
Od Dvou tátů jsem si posílala balíček dokonce dvakrát.

BELLA ROSE

Dalším letošním objevem pro mě byl vyňuňaný sortiment dekorací a doplňků na Bella Rose. Už z jejich webovek na vás dýchne atmosféra útulného domova. Přičemž na dárky mají chytře rozdělené dárky pro maminky/babičky/kamarádky/sestru, pro tatínky, pro kolegyni, pro děti… Tato brněnská firma nabízí nádherné a neotřelé kousky do nejenom vánočního interiéru, nádobí, kosmetiku a spoustu dalšího. Jen buďte opatrní, je vysoce pravděpodobné, že si při výběru vánočních dárků do košíčku přihodíte i něco pro sebe!

Bella Rose má i velmi příjemný klientský servis. Jeden hrníček mi přišel rozbitý, vyfotila jsem škodu a požádala o výměnu. Jelikož už ale nebyl na skladě, kontaktní osoba z péče o zákazníky mi okamžitě navrhla vrácení peněz, kam doputovaly za pár dní.

MATEMÁG

Jestli hledáte originální dárek pro malé školáky z prvních až třetích tříd, tak jim stáhněte aplikaci Matemág. Je to digitální vzdělávací hra, kde si děti spolu s čarodějem Matemágem a dvěma hlavními hrdiny Jakubem a Terkou zábavnou formou procvičují matematiku. Aplikace od českých tvůrců a česky dabovaná přitom není určena jenom pro ty, kdo by ve škole měli s počítáním potíže. V Matemágovi mohou řešit rébusy a budovat si kladný vztah k matematice všichni žáčci, aplikace totiž hráče posouvá dál na základě jejich vlastních výkonů. Hru si můžete zdarma vyzkoušet, a funguje jak pro iOS, tak pro Android.

FILOFAX

Ráj na zemi pro závisláky na papírovém diáři, to-do listech, zapisování, podtrhávání, zvýrazňování. Luxusním osobním diářem Filofax jsem si udělala radost sama sobě loni před Vánoci a letos jsem si jen dokoupila kalendář na rok 2021. Ale musím hodně silně zapnout červenou kontrolku, když procházím jednotlivé kategorie na webu, abych mu nepořídila brášku v podobě horko těžko odolatelných zápisníků nebo clipbooků. Tak, třeba jednou!

Máte vybráno?
Dejte mi vědět, když se pro některé dárky rozhodnete. Moc mě zajímá, jaký u vás měl úspěch.

Přeju vám kouzelné Vánoce plné pohody, cukroví, pohádek a aby i vám Ježíšek naježil to, co vás skutečně potěší. Vůbec to přitom nemusí být hmatetelné, spíš naopak <3

Publikováno

Třebíčská Mozkoherna: Vezměte svoji mysl do fitka!

Vstoupím vchodovými dveřmi vedoucími z několika staletí staré židovské čtvrti a najednou jako bych se ocitla v budoucnosti. Obklopují mě seriózně vyhlížející přístroje, které jako by čekaly, až přijmu jejich výzvu a pustím se s nimi do souboje. Přátelského, samozřejmě. A ten, kdo zvládne být naplno teď a tady, vítězí. Kde to jsem? Kolem se rozprostírá jedinečná Mozkoherna, kterou v centru čarokrásné Třebíče v roce 2016 otevřela moje blízká kamarádka a báječná kolegyně z PR a marketingového oboru Eva Fruhwirtová.

S Evou se pravidelně potkáváme především v létě na žurnalistické škole v Havlíčkově Brodě, kde jsme se ještě jako vysokoškolské studentky seznámily. Před pár lety začala Eva do Brodu vozit takové podivné hračky a mašinky. Na trénink mozku, říkala. A měla jich vždycky plný zadní kufr auta. Byly to různé inovativní skládačky, hádanky, hlavolamy a tvořivé úkoly, které jsme na kurzu využívaly pro teambuilding. Vždycky to byla zábava. A tak jsem teď, v době kdy nám koronavirová pandemie víceméně proškrtala diáře, konečně o podzimním víkendu sedla na vlak a vyrazila směr třebíčská Mozkoherna. Abych si ty všechny ty pozoruhodné vynálezy na posilování mozku vyzkoušela naplno.

Mindflex Mozkoherna Třebíč
Pěnový míček se vznáší a klesá na základě toho, jak se soustředíte.

Mozek je sval a je třeba ho posilovat

Celá Mozkoherna je vybavená chytrými “hračkami”, jejichž úkolem je dostat nás do psychické pohody. Na sociálních sítích se to hemží fotkami, jak doma cvičíme jógu, chodíme běhat, posilujeme nohy, ruce, pečeme si na břiše buchty… Ale řada z nás možná zanedbává mentální trénink. Přitom naše myšlenky zásadně ovlivňují i naši fyzickou stránku.

“Mozek funguje jako ostatní svaly v těle. Když ho trénujeme, podáváme lepší výkony a jsme taky odolnější vůči stresu. Technologie, které v mozkoherně používáme, pracují na principu EEG. Snímají tedy mozkové vlny, což znamená, že rozpoznají, v jakém stavu se nacházíme. Jestli spíme, jsme bdělí, roztěkaní nebo naopak klidní,” vysvětluje Eva a vede mě k modré desce s bílou kuličkou, kterou stráží černá počítačová obrazovka.

Laxball Mozkoherna Třebíč
Laxball je moderní software s desítkami drah na výběr.

Mindball aneb myšlenkový fotbal

Na hlavu mi nasazuje čelenku a společně usedáme každá na jednu stranu unikátní hry Mindball, která by se dala nazvat myšlenkovým fotbalem – dáváte góly myšlenkou. Mým úkolem je zklidnit svoji mysl a být v přítomnosti. Když se mi to daří víc než mé soupeřce, kulička se pohybuje směrem k ní, až se dokutálí do pomyslné branky. Na obrazovce mezi námi přitom rostou a klesají křivky mozkových vln nás obou. 

“Mindball dokazuje, jak je tělo propojená s hlavou. Když při hře zatneme pěsti, stiskneme zuby nebo třeba sevřeme palce u nohou, mozkové vlny poskočí nahoru. A to jsou přesně pohyby, které děláme, když jsme nervózní, vnitřně se stahujeme. Proto pomáhá uvolnit ruce, nohy, a zbavit se tak napětí,” nastiňuje mozko-expertka Eva a přidává příklady.

“Když se pilot Formule 1 připravuje na závod, projíždí si trať jak v kokpitu, tak ve své hlavě. Hudebníci si při hře nepředstavují jenom noty a hudební značky, ale taky publikum, které je v sále při vystoupení bude obklopovat. Přehrát si něco v duchu dopředu nám pomáhá se na danou situaci připravit a zlepšit se, zbavit se strachu, nervozity, získat jistotu, ať je to při přípravě na zkoušku, před porodem, v krizových situacích v práci nebo i ve vztazích.”

Obě jsme celkem vytrénované v ovládání svých myšlenek, Eva pracuje roky s mozkohrátkami, mně pomáhá jóga. Proto se nám kulička kolikrát zastavila a nehýbala se, když naše mozkové vlny hlásily úplně stejnou úroveň. Ale nakonec jsem svoji hostitelku přemohla. I když si dodneška myslím, že mě nechala vyhrát, abych byla motivovaná pokračovat dál 😀

hmatové pexeso Mozkoherna Třebíč
Už jste někdy hráli hmatové pexeso? Je to výzva!

Mozkoherna trénuje soustředění se a postřeh

Poté jsme vyměnily čelenku a hlavně sáhly po nových baterkách, abych si vyzkoušela modrobílou neurohračku Mindflex. I tady hraje hlavní roli kulička, ale cílem je ji vlastním soustředěním vylákat do vzduchu a potom ji “prohazovat” překážkami. Ta radost, když kulička proletí obručí, je jako když v basketu dáte koš nebo ve volejbale vyberete těžký míč. Bezprostřední a zasloužená.

Další stanoviště už taková legrace není. Při Laxballu je potřeba pekelně dobře vybírat mezi tou správnou dávkou zklidnění na jedné straně a soustředění na druhé. To abyste na tmavě zelené dráze posazenou kuličkou, pohybovali tam, kam potřebujete. Aktivita má přitom 42 tras, kde kuličkou skáčete z jednoho kusu cesty na jiný, procházíte dveřmi, koulíte se vlevo, vpravo, takže vás trénink rozhodně nenudí, ba naopak. Chcete to zkoušet znovu a znovu!

mozkohračka rozsvěcení vánočního stromečku
Tematická mozkohračka – rozsvěcení vánočního stromečku!

Mozkoherna pro všechny od 3 do 99 let

Ptáte se, pro koho Mozkoherna je? Pro všechny. Za Evou si chodí hrát senioři, vysoce zapřažení manažeři, učitelé, politici, děti.

“Vítáme kohokoli od 3 do 99 let. Lidé si u nás vylepšují paměť, soustředění se, prostorovou orientaci. Není žádoucí, abychom byli ve stresu – stres brzdí naši koncentraci a tím pak zpomalujeme i naši efektivitu a produktivitu. Nejenom děti, ale i dospělé, učíme s pomocí mozkohraček trpělivosti. Jde to po malých krůčcích, ale výsledky se pak projeví v pracovním i osobním životě,” popisuje Eva jakožto trenérka mozku a certifikovaná trenérka paměti III. (nejvyššího) stupně, která mozek a jeho fungování zkoumá už deset let.

Některé z přístrojů, které její Mozkoherna nabízí, mají i rehabilitační účinky – například Sunball od vynálezců z Brna. V každé ruce držíte gumovou kouli, kterou mačkáte, a tak se trefujete kuličkou na obrazovce z jedné strany na druhou. Hrajete si takový fotbal sami se sebou, případně s protihráčem. Kouli si přitom můžete dát i mezi stehna a zatínat svaly na nohou. Je to perfektní zábava na procvičení postřehu nejen pro babičky a dědečky!

chytré hračky Mozkoherna
Kromě přístrojů má Eva v záloze netradiční chytré skládačky a hlavolamy.

Zvládla jsem myslí rozsvítit vánoční stromeček, otestovala jsem si rovnováhu na balanční desce, prohrabala jsem pytlíček s hmatovým pexesem. Pozorovala jsem Evu, jak třese kostkami zvukového pexesa a pátrá po totožných zvucích. Zasedli jsme proti sobě v pukecu – deskovce, kdy prostě jen střílíte dřevěné žetonky na hřiště soupeře a skvěle se u toho vyblbnete. A já si vůbec neuvědomila, že jsem posilováním vlastních kognitivních schopností strávila víc než dvě hodiny, až mi úplně vystydlo kafe!

Jako dárek nebo program na teambuilding

Mozkoherna předčila moje očekávání. Tušila jsem zábavu, ale ne že mě zírání na kuličku a snaha odehnat všechny nepotřebné myšlenky natolik pohltí a já budu chtít zkoušet pořád víc a víc. Pozor, trénink mozku je návykový!

Návštěvu Mozkoherny si můžete objednat pro sebe nebo u Evy pořídit voucher a dát tak někomu prospěšný a praktický dárek pro zdraví. Kdybyste pak chtěli zabavit větší skupinku, tak Eva se svým zavazadlem plným překvapení zajišťuje speciální programy pro školy, originální a užitečnou zábavu na firemní akce nebo vánoční večírky. A to po celé republice. I já jsem si ji dvakrát pozvala a účastníci byli nadšení!

Vánoční kód na slevu

A jestli jste dočetli až sem, tak mám pro vás odměnu. Ve spolupráci s Evou máte ode mě 15% slevu na 60minutový pobyt v mozkoherně (běžná cená 690 Kč) a 20% slevu na 90minutový program (běžná cena 890 Kč). Stačí při objednávce přes e-mail fruhwirtova@efcomm.cz zadat heslo: fridaybrain. Platnost slevového kódu je do konce ledna 2021.

Tak ať se vám příjemně trénuje a dejte mi vědět, jak mozkoherna bavila vás nebo ty, které jste do ní za odměnu poslali. Eva už se na vás moc těší.

Pro bližší info mrkněte na www.mindball.eu, sledujte Facebook Mindball.eu nebo Instagram Mindball.eu.

PS: Eva taky sepsala pozoruhodnou miniknížku plnou faktů Poznej svůj mozek, kterou si u ní můžete objednat.

PSS: Třebíč je jedním z klenotů Česka, tak pokud nepatříte mezi místní, mozkoherna nemusí být vaší jedinou zastávkou ve městě památek UNESCO, ale rovnou si tam naplánujte jednodenní nebo víkendový výlet!

Publikováno

Sebevědomí a proč si věřit, co to jde

Příliš vysoké není žádoucí, příliš nízké je spíš ke škodě než užitku. Jak najít tu správnou hladinu sebevědomí? Holky, které se rády předváděly, ukazovaly své silné stránky a vůbec jakkoli vyčnívaly mezi ostatními spolužačky, bývaly za mých pubertálních let označované štítkem namyšlená nebo nafoukaná. Možná toto přízvisko kolikrát přistálo i mně a možná po právu. Ovšem kde je hranice mezi zdravým sebevědomím a arogancí? A má vůbec sebevědomí na svém měřítku laťku, přes kterou bychom se už neměli pouštět?

Před týdnem na mě ve skupině #HolkyzMarketingu vyskočilo upozornění na Akademii profesního rozvoje, kterou spustila instituce s názvem Ženský byznys. Zdarma. Na první pohled pokoutné, tak jsem si organizátory prohledala na sítích a mrkla na jejich webovku, abych se přesvědčila, že se za akademií skrývají reálná a důvěryhodná jména, v čele s Alžbětou Královou. Nejenom na Instagramu mi totiž přistály pozvánky na čtyřhodinové bezplatné akce, které mi zaručeně pomohou podnikat, cestovat a přitom vydělávat mraky peněz, s kupou ohnivých emotikonů na začátku i na konci zprávy. Proto důvěřuj, ale prověřuj.

sny se plní
Spousta našich snů se plní, i když někdy v trochu jiné podobě. Foto: Jaroslav Loskot

Ženský byznys si mě získal nejenom zvučnými osobnostmi, ale taky tím, že partnerem celého nápadu je Velvyslanectví USA v Česku a zázemím pro lekce je Americké centrum v Praze. Připomínka New Yorku jako vyšitá!

Zahajovací lekce akademie: o sebevědomí

Pochopitelně mě zaujalo téma prvního, tentokrát onlinového setkání: sebevědomí. Nevzpomínám si, že bych kdy výrazně bojovala s nízkým sebevědomím. Jako jedináček jsem byla zvyklá dostávat pozornost a možná díky tomu jsem nemívala potíže s vystupováním na veřejnosti – odmala jsem se účastnila recitačních soutěží, minutové přednesy před spolužáky mi nevadily, byla jsem to já, kdo se ujímal proslovu na rodinnách oslavách, mám za sebou vystoupení na mashupu a sem tam něco odmoderuju. Ale sebevědomí nespočívá jenom v odvaze stoupnout si před lidi a mluvit. Jak nastínila úvodní lekce akademie Ženského byznysu:

My ženy si říkáme o nižší platy, a to o 20-30 %.
O zvýšení platu žádáme 4x méně často než muži.
Ucházíme se o pozice až při 100% kvalifikaci, kdežto mužům stačí 50-60 %.

To všechno se mě týká. O zvýšení platu jsem si řekla asi tak jednou 😀 Naštěstí mám skvělé šéfy, kteří vědí, že i finanční odměna funguje jako motivace k odvádění kvalitní práce, a tak mi plat roste. Co u sebe silně vnímám, je bod tři. Pokud necítím, že něco naprosto ovládám, netvrdím o sobě, že to umím. Ivana Šedivá coby řečník lekce o sebevědomí dávala jako příklad pracovní inzerát. Když je v něm uvedené, že pozice vyžaduje pětiletou praci v oboru, žena, která daných pět let nesplňuje, se do výběrového řízení nepřihlásí. Naopak muž, který má byť jen tři roky požadované praxe, bez váhání na nabídku odpoví.

akademie profesního rozvoje sebevědomí
První část Akademie profesního rozvoje zaměřenou na sebevědomí vedla Ivana Šedivá.

Mám doma živoucí důkaz – přítel mi toto tvrzení odsouhlasil a já si vzpomněla, jak mě vždycky podporoval, přihlas se tam, už jsi to něco podobného dělala, to zvládneš, zatímco u mě převažovaly obavy. Jasně, častokrát aplikuju fake it until you make it a jako lektorka češtiny pro cizince jsem před lety nastupovala bez nulové praxe ve výuce češtiny jako cizího jazyka a aniž bych přímo tento obor měla vystudovaný. A bavilo mě to přes čtyři roky. Ale je spousta situací, na které si netroufnu, dokud si nedoplním vzdělání a vše potřebné nenatrénuju, abych se cítila pevná v kramflecích.

Sny se plní

V přednášce od Ivany Šedivé zazněla spousta užitečných tipů, jak pracovat na vlastním sebevědomí. Některé jsem znala a využívám je, jiné jsem si oprášila nebo o nich slyšela poprvé. Namátkou jmenuju několik:

  • tvorba vision boardů, pojmenovat si své sny a cíle, naplánovat si cestu k jejich splnění
  • každý člověk má talent na něco a je naprosto v pořádku, že jiné činnosti mu nejdou (viz ryba, která na strom nevyleze, i kdyby se snažila sebevíc)
  • buďme sami sebou, ostatní už jsou zabraní
  • říct si o to, co chci – třeba náplň práce
  • sepsat si své úspěchy, ať je považujeme za sebemenší a nepodstatné
  • odpovědět si na otázku, čím přidávám hodnotu
  • sebevědomí znamená vědomí sebe

Už párkrát jsem se přistihla, že se mi splnil některý z mých snů, ač v trochu jiné formě. Jako dítě jsem milovala s tátou sledovat závody Formule 1 a hokejová mistrovství, olympiády. Znala jsem jezdce a jejich pořadí, sestavy hráčů, poslouchala Roberta Zárubu, jak vítá zlatý hattrick, a přemítala, jaké by to bylo točit sportovní reportáže nebo je komentovat, i když jsem přesvědčená, že je to sakra těžká práce. Hokejovou reportáž jsem si střihla při studiu na žurnalistice, kdy proti sobě nastoupili brněnská Kometa a havlíčkobrodští Rebelové – hádejte, komu jsem fandila. A později při asi měsíčním pokusu o uplatnění se v České televizi jsem zjistila, že to není pro mě. A ejhle, letos jsem se dvakrát proměnila v „moderátorku“ ligových zápasů v amerického fotbale. A nesmírně mě to bavilo, i když hře jako takové sotva rozumím. Náhoda? Nemyslím si.

Jako kdysi v roli nahrávačky

Co se mnou při přednášce o sebevědomí nejvíc zarezonovalo bylo to, když Ivana zmínila, že kdysi jako volejbalistka hrála na postu hlavní nahrávačky. Měla jsem to stejně. Vzhledem ke své výšce mi šlo spíš rozdávání balonů než výskok do výšky a smeč. Je to právě nahrávačka, která se při hře rozhoduje, komu nahraje, a kterému ze smečařů dá příležitost zabodovat. A je to právě smečař, kdo potom balon položí a v publiku se zvedne lavina ovací. Nahrávačka zůstává pro mnoho očí v pozadí a plácne si spolu s ostatními, protože udělala přesně to, co se od ní očekává. Umístit nahrávku v ideální vzdálenosti od sítě, od kůlu, do perfektní výšky.

Vojejbalová nahrávačka podobně manažerka připravuje půdu pro smeč.

A to je přesně to, co je primárně mojí rolí PR & marketingové manažerky. Nechávám firmu skórovat například rozhovorem ve Forbes. Zadávám zpracování článků, postů, videí, newsletterů lidem ze svého týmu, kteří jsou pak pod výsledným produktem podepsaní a v tom nejlepším možném scénáři za něj sklízejí pochvalu a jejich práce přináší kýžené výsledky. Já jim přiděluju ten pomyslný balon a umožňuju jim zářit. A mám z toho nesmírnou radost. Ba, můj pocit uspokojení je vícenásobný, protože jsem pyšná na jednoho každého z nich, což by se mně samotné nikdy nepodařilo. Ráda si dělám věci po svém, plním vlastním úkoly, rozhoduju, ale společně dokážeme víc. Připadám si na správném místě.

Věřme si!

Zdá se mi, že se na sebevědomí dnes pohlíží jinak, než když jsem byla na škole. Je žádoucí, je doporučované, je cestou k úspěchu. Používáme LinkedIn, kde se chlubíme osobním rozvojem a pracovními majstrštyky, vzájemně se chválíme a fandíme si. Věř si, ty na to máš, jdi do toho – to jsou běžné fráze, které kolem sebe slýchám. Snad je to bublinou, v níž žiju. Dobou, kdy se daleko víc klade důraz na osobní rozvoj. Nebo věkem a náctileté holky si pořád stěžují, že ta nová z béčka je nafoukaná.

Existuje tedy míra sebevědomí, přes kterou bychom už neměli jít? Pokud jsme zdravě smýšlející jedinci, tak poznáme, že nám něco nejde a asi nikdy nepůjde. Ale pokud děláme to, co nás baví, co vnímáme jako svůj účel, své proč, následujeme svoji vizi, tak si pojďme věřit, jak jen to jde. S pokorou k těm, kdo nás inspirují a od nichž se učíme. A podporujme v tom ostatní – ženy i muže.

Akademie profesního rozvoje pokračuje 10. prosince. Už teď je spuštěná registrace s tím, že na záznam uplynulé lekce se dá podívat zpětně do začátku další přednášky.