Šest amerických zvyklostí, jimž se česká holka diví

Moje druhá cesta do země, kde je všechno megalomanštější a kde se, údajně, plní sny. A tolik jiná než ta předchozí. Díky tomu, že jsme do Spojených států amerických letěli za rodinou, jsem měla možnost odhrnout turistický závěs a nakouknout víc do surového života místních, narozených pod vlajkou s padesáti hvězdičkami. Jejichž garáže na zrovinka nepoužívaná auta a staré poklady z půdy se rovnají velikosti menších rodinných domků. Pro pizzu o pár ulic níž jezdí pochopitelně autem a z dětské oslavy odcházejí klidně hned po tom, co z papírového talířku s jednorožcem smetli poslední drobečky barevně posypaného dortu.

(1) Auto, ne-li dvě = MUST

Federace amerických států je o tolik obrovitější než naše malá česká vlast. Jestli se někomu zdá daleko z Prahy do Brna, ať si zkusí projíždět dálnicí v Indianě. O to víc chápu potřebu auta, které značně usnadní nákup v supermarketu na druhé straně města nebo návštěvu příbuzných na venkově. Integrovaný dopravní systém, podobně jako třeba u nás na jižní Moravě, v USA nefunguje.

Vezměte si Petosky v Michiganu. Když na vás venku čeká auto, v pohodě si zajedete za rodinou nebo přáteli, jejichž dům lemuje silnici asi deset nebo patnáct kilometrů od vás. Ale kdybyste čtyřkolovou mašinu neměli, v podstatě nemáte šanci se tam dostat. Leda byste měli kliku a asi ta jediná taxislužba, která v okolí funguje, by měla volno a svezla by vás. Nebo by pro vás někdo sjel. 

víc amerických aut před domem
Vícero zaparkovaných aut před domem není v Americe nic zvláštního.

Na druhou stranu Američani jezdí autem VŠUDE. Objednáte si k večeři po telefonu pizzu. Pec a výdejna v jednom stojí asi deset minut chůze od vás. Neudělá příjemná procházka krapet větší hlad? Ani náhodou, pro papírové krabice vonící sýrem a kečupem jedeme autem. 

Hlasuju pro chůzi po českých i amerických nohou

Domluvili jsme si na dopoledne návštěvu knihovny. Co kdybychom se do centra městečka prošli zasněženými ulicemi? Ba ne, bereme černé fáro.

Vlastnit dvě motorová vozidla není nic výjimečného. Jedno větší, pick up nebo rodinné, druhé nadupaný sporťák ála cabrio s posuvnou střechou, které se perfektně hodí na letní drandění po okolí i mezistátně. Dvojka aut v rodině se stává běžnou i u nás. Když táta bere auto do práce a máma potřebuje být mobilní s dětmi. A já sama oceňuju, že máme auto na naše dovolené, výlety, víkendové i všední nákupy. Na to, když jedeme k našim, za babičkou. Ale ty minivýpravy, co autem zaberou deset minut a pěšky dvacet, kdy nenesete nic těžkého, mi hlava nebere. A budu pokračovat v lobbingu za jejich minimalizaci.

(2) Kdo by nebral dvoupatrovou garáž?

Když už jste hrdým majitelem těch dvou fár, jedno přes zimu odpočívá v garáži. Ale jestli si představujete takovou garáž, kam se vejde maximálně auto a vedle nebo před něj pár škatulí nebo pracovní ponk, jak to míval můj děda, jste na omylu. Když jsme jeli omrknout tátovo BMW a najít pár památných Martinových knížek do tzv. “storage”, přijeli jsme mezi řady boxů o velikosti menších rodinných baráčků. Jeden vedle druhého jako u nás ve Žďáře na Stalingradě, jen asi čtyřikrát větší. Dole spokojeně parkovalo auto a po žebříku jsme vyšplhali do druhého patra s kupou beden. A když vám jedno takové úložiště nestačí, koupíte další. V něm Martinův táta míval loď a své místo tam našly hračky po dětech, nábytek, knihy… To, co my Češi tlačíme do našich malých panelákových sklepů a ti šťastnější na půdu svoji nebo rodičů.

dvoupatrové garáže v Petoskey
Dvoupatrové garáže v Petoskey

(3) Dětská domácí oslava? Popřát, sníst dort a odfičet

Ladili jsme se v Petosky na blížící se Vánoce, když jsme dostali pozvání na odpolední narozeninovou oslavu malé americké holčičky. V obýváku s gigantickým vánočním stromečkem nechyběly punčochy se jmény celé rodiny, ale teď byly na programu dárečky pro natěšenou slečnu. Zatímco je za babiččiny pomoci rozbalovala, my ostatní jsme ukusovali barevného dortu na veselém talíři s jednorožcem. Napříč pokojem jsme probrali novinky a pozorovali nadšenou oslavenkyni, když v tom osazenstvo odložilo talířky se šmouhami od dortového krému a začalo se pomalu zvedat. My s nimi.

Počkat počkat. Žádná nabídka kávy? Něčeho jiného k pití? Dalšího občerstvení? Víc povídání? Ne. Po předání dárku, zkonzumování dortu a krátkém pozdravení nastal čas vrátit se domů. Na oslavě jsme tak pobyli všehovšudy tři čtvrtě hodiny a nikomu se na tom evidentně nezdálo nic zvláštního. Ne že bych měla výsostnou potřebu nechat se hostit, jen si nedovedu představit, že by taková briskní zastávka u nás v Česku nepůsobila nevhodně, jaksi odbytě.

oslava amerických narozenin
Zbaštili jsme dort a bylo načase oslavu opustit!

(4) Vzor amerických důchodců plných elánu

Oba rodiče mého dnes už manžela jsou odžitými roky blíž mým babičkám. Mají přes 70 let. I přes zralý věk několikrát ročně létají, cestují, sportují, navštěvují blízké v ostatních amerických státech, dovolenkují u moře v Pacifiku i Evropě. Chodí na večeře s přáteli, běhají, plavou. Starají se o svá rychlá sportovní auta a drony. Perfektně si rozumí s počítači, mobilem i další moderní technikou.

Je to i tím, v jakém oboru pracovali (maminka v marketingu, tatínek v pojišťovnictví), ale vidím tam obrovský rozdíl proti valné většině generačně podobných Čechů. Nemluvě o našem americkém dědečkovi, který ve svých 96 letech na rodinné oslavě vystřihne i tanec. A já si moc přeju, aby takových aktivních seniorů, kterým zdraví dovolí pořád objevovat a plánovat, přibývalo i tady u nás na evropském kontinentu. A abychom jednou taky byli takoví!

zimní procházka v Chicagu
S americkou maminkou jsme v Chicagu takřka denně chodili na delší procházky.

(5) Kilometrové hřbitovy s minimalistickými náhrobky

Když je řeč o úctyhodném věku, tak jsme se při vánočním pobytu v Petoskey zastavili i za zesnulými příbuznými. Už z New Yorku, kde jsem hřitovem i probíhala, si pamatuju, že prostory věčného odpočinku jsou ve Státech, obdobně jako řada dalších množin, o dost rozlehlejší než ty naše. Tipuju klidně i několik kilometrů. Nepřekvapivě jsme tak za rodinou, která už není tady u nás na světě, dojeli autem a zaparkovali jen kousíček od náhrobků. Ty jsou oproti těm na českých hřbitovech o dost menší, skromnější, decentnější. Vykukují jen kousek nad zem a tehdy v zimě je zdobil právě jenom bílý sníh.

(6) Čaj na menu amerických podniků leda ledový

Abychom končili o něco pozitivnějším tématem, mám tu jedno nápojové poučení. Jestli jste podobně jako já zvyklí dávat si v zimě v restauraci horký čaj, nečekejte, že si budete vybírat z domácího mátového, zázvorového. Anebo že by vám přinesli dřevěnou krabičku se sáčky, co voní po skořici či medu. Když jsem si u večeře objednala “tea”, koukali na mě divně a po chvíli přede mě postavili sklenici čaje –  s ledem. Jo, to je přesně to, co jsem při těch minus deseti venku chtěla. Zvládla jsem pár loků a příště už jsem štěstí nepokoušela. A vlastně že se divím… Ty holky s holými kotníky v New Yorku taky pily ice coffee ze Starbucksu, i když kolem nich řádila sněhová kalamita. Nejspíš tam za velkou louží frčí studený odchov!

čas s ledem v amerických restauracích
Vpravo je vidět můj čaj s ledem, v prosinci, s teplotami pod nulou.

Chcete víc čtení o Americe? Projděte si se mnou mrazivé Chicago nebo se podívejte do ikonického New Yorku.

Řím na podzim: co krok, to oslnivá antická památka bez přehršle turistů

V hodinách dějepisu mě daleko víc než moderní historie bavila ta téměř nejstarší. Řecké války, antické báje a pověsti, starověký Řím se svými šílenými císaři a obdivuhodnými stavbami. Italskou metropoli jsem navštívila na začátku třeťáku na gymplu při našem parádním školním zájezdu k moři. Nicméně zájmy teenagera byly tehdy jinde, a tak mi z jednodenního výletu do hlavního města země ve tvaru kozačky matně krouží hlavou zdi ikonického Kolosea, nádherná Fontána di Trevi s mincemi na dně, vatikánské náměstí a kopce té nejlepší zmrzliny. To si žádalo nápravu.

Směr Řím jsme se s kamarádkou Janou vydaly v polovině listopadu. Krátkou dovolenou jsme naplánovaly na období pokrývající státní svátek. Italského stále podzimního počasí jsme si tak užívaly od soboty do středy. Letěly jsme s RyanAir z Vídně na letiště Fiumicino, odkud jsme se do centra přepravily předem booknutým autobusem Terravision.

Pokojík jsme si objednaly přes booking.com v sympatickém Marta Inn na Largo Sant’Alfonso, jen cca čtvrt hodinky chůze od Kolosea. Elán z hladké a rychlé cesty z nás vyprchal, když jsme se nedozvonily na provozovatele. Ani jedno ze tří čísel na dveřích, mailu a na internetu nefungovalo. Nebo nikdo neodpovídal.

Koloseum, Řím
V Římě jsem byla naposledy na střední škole a mimo moře mi nejvíc utkvělo Koloseum.

Řím a Italové, kteří mají na všechno čas

Spojení jsme navázaly asi po půl hodině postávání u vstupních dveří. Dorazil mladý borec, který evidentně mezitím řešil zábavnější věci než ubytování dvou turistek z Česka. Naštěstí byla teplá noc a naše radost z nadcházejícího dobrodružství přebila naštvání z loudavé čekačky, tak jsme mu ani moc nevynadaly. Jen si rovnou z recenze mohli odškrábnout jednu hvězdičku. Na spravení nálady jsme si skočily k nočnímu Koloseu, abychom ten Řím nasosaly do žil hned zkraje.

Hotel je vedený jako bed & breakfast. I když jsme žádaly o oddělené postele, skončily jsme na společné manželské. Přistýlka byla totiž tak měkká, že se pod vahou jedné čtyřiatřicetileté ženy matrace propadla málem až do patra pod námi. Měly jsme svoji koupelnu ob jedny dveře na klíč a výhled do vnitrobloku. A ráno jsme číhaly na slíbenou snídani.

Jenomže to kluci italští zapomněli, že my z Česka nespíme do desíti a za památkami vyrážíme solidně brzy. Když se kolem půl deváté stále nic nedělo, hodily jsme batohy na záda, nechaly na klice vzkaz, že jsme vzdaly čekání, a odkvačily za poznáním. Teda nejdřív za něčím k snědku. Jelikož Itálie je rájem bister a kaváren, neměly jsme před sebou složitý úkol a zakotvily u vysokého stolu před okny pekárny Molino na hlavní ulici. Lepší pistáciový croissant jsem nejedla a náš první italský den nakonec nemohl začít lépe.

Řím na podzim
V listopadovém Říme bylo počasí ještě na tričko s mikinou.

Řím dalším ze společných výjezdů

S Jančou už jsme toho společně prozkoumaly hodně. Od Skotska, kam přijela za mnou na Erasmus, přes holčičí taneční pobyt na Elbě a o pár let později výlet do Nizozemí, po Kanadu, kde jsem zase já byla za ní, když tam pracovala, a dámskou jízdu na jarním Bali. Nepočítaně jsme se jedna vedle druhé toulaly českými luhy a háji. Jana je cestovní parťák k nezaplacení. Je totiž vrchní plánovač a systematik a troufám si tvrdit, že ji to baví. Projezdila svět křížem krážem, a tak se vyzná. Já jen vyjadřovala souhlas a návrhy.

S ohledem na počasí jsme se dohodly, kdy půjdeme dovnitř a kdy zůstaneme venku. Moje úžasná kamarádka objednala všechny vstupenky dopředu s dostatečnými časovými rozestupy, ať se nehoníme, ale taky zbytečně nepostáváme. Za její úsilí a „odpracovanou dobu“ jsem ji pozvala na pizzu a byly jsme obě víc než spokojené.

pistáciový croissant k snídani
Pistáciový croissant k snídani = značka ideál!

Den první: Fontána di Trevi, Španělské schody, Pantheon a nesčetně kostelů

Řím nám na uvítanou přichystal teploty na tričko s mikinou a postupně vykukovalo i sluníčko. Jen Italové chodili v michelinských zimních bundách. Nejspíš aby je taky někdy vytáhli ze skříně. 

Zamířily jsme za tou nejslavnější římskou fontánou. Už když jsem ji tehdy před lety viděla poprvé, hodila jsem do vody minci a něco si přála. Co to tehdy bylo, už jsem zapomněla. Co to bylo v listopadu 2021, vím. A splnilo se to rychleji, než jsem čekala. Ale o tom někdy příště.

Fontána di Trevi
Pověstná Fondána di Trevi, která doopravdy plní přání.

Fontánu di Trevi jsme při putování Římem minuly ještě několikrát s výrazem aha, už jsme zase u fontány. Fascinované oko jsem po ní ale hodila pokaždé a kdybych jela do Říma znovu, určitě se na náměstíčko Piazza di Trevi vydám zas. Už proto, že plní ta přání přece.

Chvatná jóga na Španělských schodech

Za ještě probouzejícího se nedělního dopoledne jsme se přesunuly k proslulému baroknímu schodišti u španělského velvyslanectví. Široké schody vedou ke kostelu Santa Trinità dei Monti a nechybí na seznamu UNESCO. Sedět na nich je zakázané, tak jsem si střihla jeden mostík na fotku a pelášila dál. Z vršku schodiště je perfektní výhled na živelné město a taky na Fontánu della Barcaccia ve tvaru člunu, u níž Španělské schody začínají.

Španělské schody
Na Španělských schodech se nesmí sedět, ale o jógových pozicích nikdo nic neříkal.

Omámené zdobenými branami všudepřítomných kostelů jsme vlezly takřka do každého, co jsme potkaly. Další dny už jsme nad nimi mávaly rukou. Jeden z nich ale vskutku stál za to: Kostel svatého Ignácia (Church of St. Ignatius of Loyola at Campus Martius) s úchvatně malovaným stropem, který si prohlédnete v odrazu vhodně umístěného podlouhlého zrcadla uprostřed lodi kostela.

Vpodvečer jsme se ocitly u Pantheonu, nejzachovalejší antické stavby v Římě s momumentální kopulí. Ovšem fronta tu obtáčela celé náměstí až za roh, tak jsme průzkum nechaly na jiný den v méně exponovanou hodinu.

Řím nám chutná

Míjely jsme Kapitol a pomalu se stáčely zpět do výchozího bodu. Lokál na pozdní oběd jsme vybraly na jedničku. Restaurace s názvem Zlatá vidlička, v originále La Forchetta D‘ Oro, jen pár ulic od našeho ubytování, hned po otevření dveří prozrazovala, že tady jsme našly tu pravou Itálii. Zelenobílé kostkované stoly stály blízko sebe v nevelké místnosti se zdmi polepenými bankovkami hostů ze všemožných koutů světa, včetně české stovky. Kolem panoval švitořivý ruch a slyšely jsme jenom italštinu. Ani obsluha nemluvila anglicky, ale to vůbec nevadilo. Nervózní mladý Ital pod přísným dohledem zkušeného otce či strýce, u něhož byl nejspíš v učení, běhal po place tempem závodníka. Přitakával na náš výběr, aniž by si cokoli psal. Za chvíli dokvačil s neobjednaným předkrmem – výtečným italským chlebem s bohatou rajčatovou nadílkou na vršku.

Obě jsme šly do rizota. Já si smlsla na šafránovém a po něm jako překvapení dorazily dva kousky domácího tiramisu, na účet podniku prý. Vstřícně jsem svůj díl ponechala spolucestovatelce, protože se do mě už nic nevešlo, a pokračovala v hovoru s italským dědečkem. Seděl v podniku u vedlejšího stolu nejspíš se svým vnukem a jako místní nám slušnou angličtinou doporučoval další lákadla v okolí. Kromě poctivé italské kuchyně jsme tak zabředly i do koloritu líného římského odpoledne.

A protože pokapávalo, naordinovaly jsme si siestu na pokoji. Jen jsme později za vytrvalého deště vyzkoušely nedaleké Gatsby Café.

Den druhý: Koloseum & Forum Romanum

Čekal nás dle předpovědi nejslunečnější den z celého výletu. Já se ráno vydala na svůj první římský běh. Chytla jsem podešťovou duhu a kroutila hlavou zprava doleva, aby mi neunikaly všechny ty staré budovy a zdi, kolem kterých jsem utíkala. Pěší pohyb Římem je neskutečný zážitek. Běžet jím chvíli po ranním úsvitu je pocit, který ve vás zůstane ještě dlouho. A geniálně odšpuntuje toulavou náladu.

Jako první na programu svítilo Koloseum. Tentokrát jsme si symbol věčného Říma a tu nejznámější městskou památku prohlížely za denního světla, a nejen jeho oválnou noční siluetu. Neubránila jsem se představám, kolik jednotlivců i rodin kdysi o víkendovém odpoledni v amfiteátru nedočkavě usedalo, aby se odreagovali sledováním krutých “her” a gladiátorských bojů o život. Přičemž jsem si v aréně nevybavovala nikoho jiného než Russela Crowea samozřejmě.

Jak jsme se dozvěděly ze zastřešené expozice, ženy si do hlediště často brávaly vyšívání a prostor kolem arény sloužil pro společenská setkávání. Děti si tu hrály, zatímco si jejich maminky povídaly. Takové dnešní dětské hřiště. Jen okolní scenérie byla poněkud děsivá. Přesto anebo právě proto jsem Koloseem procházela s údivem i respektem jak nad tím, čeho byla tato znamenitá stavba svědkem, tak nad vlastní bravurní architekturou, upoutávající z každého úhlu.

Na dopolední dávku kofeinu jsme si zašly do samého srdce Říma na nejmenší ze sedmi římských pahorků: Kapitol neboli Capidoglie, kde sídlí radnice i městský úřad. Uprostřed náměstí se vypíná kopie jezdeckého pomníku Marka Aurelia a z boční strany shlížíte na velkolepé Forum Romanum.

Capidoglie, Řím
Kapitolskému náměstí vévodí socha Marka Aurelia.

Moje nejzamilovanější vycházka

Forum Romanum mě dostalo. Svým duchem dávných dějin, svědectvím, které dnešní ruiny podávají o tehdejším slavném a mocném Římě, rozlohou. Po ranním běhu se mi v nohách načítaly desítky kilometrů, takže jsem se po dvouhodinové procházce po stopách římských konzulů a císařů sotva ploužila. Přesto ve mně neutuchalo nadšení a Forum Romanum s památnou Via Sacra, kterou si vybavuju z poznámek ve středoškolském sešitě, u mě ze všech těch čarovných míst v Římě vyhrává. Možná i díky tomu, že předpověď nelhala a my postupně sundávaly vrstvy, až jsem dávným centrem Římské říše cupitala v tříčtvrtečním rukávu. To je v půlce listopadu sen!

Na jídlo jsme zatočily do Via Urbana a vsadily opět na stoly potažené typickou kostkou, v tomto případě červenobílou. Za pozorování podzimní ulice jsme v restauraci Non C’è Trippa Pe’ Gatti zbaštily pizzu a těstoviny a na závěr denního putování zkusily štěstí u Pantheonu. Fronta byla tentokrát schůdnější, tak jsem ji vzala na svá bedra já, zatímco Janča využila časového prostoru k návštěvě místnosti se symbolem holčičky v nedalekém McDonaldu. A pak už jsme jen obdivně hleděly na tu obří kupoli a největší klenbu, jakou kdy kdo postavil. Nejvíc jsme při tom uvažovaly o tom, že otvorem na vršku dovnitř okázalého starověkého chrámu jednoduše prší.

Před Pantheonem se srocují davy evidentně v každém ročním období.

Den třetí: Za papežem a k Andělskému hradu

Jelikož mělo celý den nebe plakat, čekal nás program mimo čerstvý vzduch. Hned zrána jsme se metrem vypravily do Vatikánu. Krátce po deváté jsme tak skvostnou Baziliku sv. Petra, kterou po necelá dvě staletí stavěli velikáni jako Bramante, Raffael nebo nejčastěji skloňovaný Michelangelo, s majestátním hrobem slavného apoštola uprostřed okukovaly skoro samy.

Po obhlídce přízemí jsme vystoupaly 510 schodů, protáhly se úzkými chodbičkami, kam by se sumo zápasník určitě nevešel, a Vatikán s přilehlým náměstím sv. Petra se před námi rozprostřel jako na dlani.

Rezervy před zabookovanou návštěvou vatikánského muzea jsme využily k nákupu suvenýrů, které mi ve Vatikánu přišly dost originálnější než v Římě, a zastávce na jedno velké horké cappuccino. Už jsme totiž odhalily italské zvyky. Abychom dostaly kávu s našlehaným mlékem, jako jsme zvyklé u nás, požádáme o grande cappuccino. Takový hrnek sice stojí asi trojnásobek běžného espressa, ale co byste nedali za déle trvající kávový zážitek, po kterém vám navíc nehrozí okamžitý srdeční výbuch.

Když se hrnete do malované Sixtinské kaple

Vystřídaly jsme mokré ulice za suché a teplé prostory Vatikánských muzeí. Nejvíc jsme se pochopitelně těšily do Sixtinské kaple, kde se nesmí fotit. Ehm. Jana mě přizastavila, abych si v jedné z místností všimla obrazu Vincenta Van Gogha. Tamní sbírky toho ale nabízejí mnohem víc, a tak jsme mezi exponáty trajdaly zase další asi dvě hodinky. Při cestě ven z vatikánských sbírek mrkněte dolů na unikátní točité schodiště.

Vatikánská muzea
Vatikánská muzea jsou plná znamenitých uměleckých sbírek.

Posilněné řádně po italsku pizzou v příjemné restauraci II Mozzicone jsme pokračovaly k pozoruhodnému Andělskému hradu (Castel Sant’Angelo). Mohutný kruhový objekt sice vypadá jako ze středověku, ale jeho vznik má na svědomí císař Hadrianus. Vybudované mauzoleum s druhým břehem Tibery a zároveň centrem města spojuje příznačně pojmenovaný Andělský most.

Andělský hrad v Římě
Andělský hrad nechal postavit císař Hadrianus jako mauzoleum.

Kafíčko a dezert jsem si odnesla z café Branca na rožku nedaleko našeho hotelového útočiště.

Den čtvrtý: Villa Borghese, špacírování přilehlým parkem & Pastasciutta

Nazula jsem tenisky, abych si prodloužila to poslední římské ráno. Když jsme si později ve druhé pobočce Marta Inn nechaly sbalené kufry, vyrazily jsme vstříc našim zbývajícím cílům. Dopolední kávu jsme si vypily za pozorování skupinky Italů, kteří si zřejmě dali pauzu v práci a načerpávali energii rychlým espressem. Své šálky vyprázdnily na tři loky v řadě vedle sebe u baru a už se za sebou zavírali dveře. 

My jsme je zanedlouho následovaly a dokráčely až ke vchodu do odpočinkového areálu Villa Borghese. Tady Římané běhají, procházejí se s kočárky, venčí své čtyřnohé miláčky nebo jen chytají lelky na lavičkách či v trávě. Poslední injekce italského umění v místní galerii nás v konkurenci vatikánských sbírek až tak nenadchla. Nicméně procházka po rozsáhlém renesančním parku jakékoli zklamání vynahradila. 

Za těstovinami šel bych světa kraj, nebo celý Řím

Neopustily jsme Věčné město, aniž bychom ochutnaly vyhlášené těstoviny v Pastasciutta. V italské metropoli stojí dvě pobočky. Nám se strategicky víc šikla ta na Piazalle Flaminio. Je to takové těstovinové bistro, kde si vyberete z aktuální nabídky, a za chvíli už do sebe soukáte poctivé domácí rigatoni nebo pappardelle.

Po finálním kávovém dostaveníčku jsme si vyzvedly zavazadla a pádily na letištní autobus. Řím nás obohatil umělecky, historicky i gastronomicky. Čtyři dny v jednom z nejkrásnějších měst světa byly akorát, abychom nabraly síly na obvyklý pracovní život doma v Brně se senzačními vzpomínkami na všechny ty snídaňové croissanty, tisíciletou architekturu, oslňující tapisérie a fresky ze štětců italských malířských legend. Řím mimo sezonu byl výtečný nápad. Přesto doporučuju vstupy do “atrakcí” rezervovat dopředu. Vyhnete se dlouhým řadám a zbyde vám víc času na Řím a všechna jeho antická kouzla.

Zajímá vás víc Amerika než Itálie? Přeneste se do zimního Chicaga.

Petoskey o Vánocích: do bíla zakutané jezerní letovisko, kde vám kolemjdoucí mávají na pozdrav

Sjíždíme z kopečka a míjíme ceduli s nápisem Petoskey. Pod ním jsou ovšem neméně důležité řádky, které hlásají, kdy místní fotbalový mančaft vyhrál celostátní soutěž. Na ty dostanu zvláštní upozornění. Můj řidič byl totiž v jednom z vítězných ročníků, 1995, součástí týmu. V pětitisícovém městečku na severu státu Michigan se narodil, vyrůstal, chodil do školy a pořádal večírek, když byla máma mimo město. Jen sousedi nesdíleli nadšení teenagerů, a tak přijel táta nastolit pořádek.

Takové vzpomínky jsme si vyprávěli o posledních Vánocích, strávených v jedné z tamních zasněžených ulic, u krbu se zavěšenými punčochami a stromečku, který vydává dárky až 25. prosince. Jak je v Americe zvykem.

Vánoce v Petoskey
Naše první Vánoce v Petoskey rozhodně stály za to.

V Petoskey u mého budoucího tchána jsme strávili deset dní, včetně těch svátečních. V létě je to destinace, kam Američané míří za idylickou dovolenou u vody. Leží totiž na březích jednoho z pěti Velkých jezer v USA, jezera Michigan s rozlohou 58 tisíc kilometrů čtverečních. (Lake Superior, Lake Huron, Lake Michigan, Lake Erie, Lake Ontario – pamatujete si ze školy, že jo?) V zimě se naopak okolní kopce mění v lyžařské sjezdovky, ale dole ve městě zdaleka nenajdete tolik turistů jako o prázdninách. I zimní Petoskey má ovšem svoje nezaměnitelná kouzla. A já se tam kupodivu, tak daleko od své vlastní země, rodičů a tolik známých vánočních zvyků, cítila jako doma.

Petoskey jako Stars Hollow v reálu

Jak už jsem zmiňovala na Instagramu, Petoskey mi připomínalo smyšlené Stars Hollow z oblíbených Gilmore Girls. Jedna hlavní ulice s okolo rozesetými důležitými institucemi, jako je banka, pošta, knihovna, kostel, kancelář šerifa. Nejlepší pizza ve městě, kterou si objednáte po telefonu a za půl hodinky si ji vyzvednete. Nejvyhlášenější sandwich bistro a pekárna s těmi nejlákavějšími donuty. Obchod s oblečením, pamlsky a všemožnostmi pro domácí mazlíčky. Příjemná kavárna, kde se dveře netrhnou, ale dá se tam i soustředěně pracovat.

Cormack's Deli Sandwich
Pro sanwich jsme si zajeli do Cormack’s Deli.

Nechybí popcornem a bonbóny provoněná prodejna americké sladké klasiky – fudge. Ztuhlá karamelová nebo čokoládová hmota s oříšky, vanilkou a asi trilionem dalších příchutí, připomínající náš turecký med nebo marokánku. Za pultem vládne usměvavý Paul, Martinův kamarád ze školy, a obsluhovat dezertuchtivé zákazníky mu pomáhají manželka i jejich tři dcery.

Velevážený občan Smith

Pan Smith žije v Petosky odmalička. Proto kamkoli nás vezl svým velkým černým pick-upem, mohl o okolních domech a jejich obyvatelích vyprávět historky do aleluja. A když mě vzal na exkurzi do veřejné knihovny, kde byl ještě do loňska důvěryhodným členem správní rady, všichni nás zaujatě vítali a můj slavný doprovod s knihovnicemi pokaždé prohodil pár slov.

veřejná knihovna Petoskey
Zavítala jsem do jedné z budov veřejné knihovny v Petoskey.

Vzhledem k tomu, že byl prosinec a venku vládla paní zima s teplotami, které se sotva kdy vyškrábaly nad nulu, netoulali jsme se jen tak na pobřeží jezera a nepopíjeli víno při pozorování západu slunce. Navíc naším záměrem bylo především užít si čas s tatínkem, kterého Martin kvůli covidovému šílenství nepotkal přes dva roky. Ovšem snažili jsme se i tak, abych viděla co nejvíc z toho, co rodina Smithova už dobře zná a chce ukázat té Michiganu neznalé holce z Česka.

Klouzačka k majáku

K vodě nás to pochopitelně táhlo nejvíc. Jedno zmrzlé dopoledne jsme se tak vypravili dolů k jezeru, k takzvané Breakwall. Po zledovatělých betonových kostkách v pevném držení postranních balvanů jsme se šoupali k bílo-červenému minimajáku. Naštěstí bylo bezvětří, tak jsem zahnala myšlenky na to, že zafučí a přinejmenším jeden z nás skončí buď na ostrých balvanech nebo pod studenou hladinou. Když jsem se opatrně opírala o masivní podstavec majáku, uvědomovala jsem si, jak maličká jsem oproti veškeré té vodní ploše, která se kolem mě rozprostírá. Živelná, nevyzpytatelná, ohromující. Kluci po škole nebo po fotbale odsud za vlídnějšího počasí skáčou šipky, avšak v zimě i ty mírně se pohupující vlnky budí respekt.

Petoskey Breakwall
Cesta k majáku připomínala bruslařský stadion.

Po trailu za vysokou školou

Nasadili jsme pořádné boty, zabalili se do nejteplejších bund, popadli čepice i dva páry rukavic a vydali se po značkách jedním z michiganských trailů, který začíná za North Central Michigan College. Jestli čekáte naše známé červené, žluté, zelené a modré barvičky, tak takový brilantní systém ve Státech nevedou. Ale čas od času potkáte dřevěný ukazatel se směrovkami, který vás navede dál. Výjimkou nejsou pochozí dřevěné lávky, protože jinak byste šli de facto bažinou. V lesích byl božský klid, vyladěný jen našimi kroky a zašustěním, když jsme zavadili o sněhem poseté větve stromů. Za těch pár kilometrů jsme potkali pouze jednu slečnu. Pobavila se s námi o tom, kam má namířeno ona, a jestli už jsme se zatoulali k tomu nově postavenému mostu. A kráčela dál. 

V michiganském lese jsme si užili ticho a čerstvý vzduch.

Walloon Lake kousek od Petoskey

Protože jedno jezero nestačí, přibližně 16 kilometrů od Petoskey smáčí okraje pevniny jezero Walloon. Na poloostrově Eagle Island vznikla nevelká osada chat a rodinných domů, které někdo obývá celoročně a někdo se do nich stěhuje jen na letní sezonu nebo vánoční svátky. U Walloon Lake si senzační dům s dechberoucím výhledem pořídili na důchod kdysi i Martinovi prarodiče. Jako kluk tak u nich prožíval ta pravá prázdninová dobrodružství. Běhal kolem se psem, zkoumal okolí, staral jsem jim o loď, pomáhal s údržbou domu. Dokážete si představit správnější dětské zážitky? 

Dneska už je dům přetřený namodro a žijí v něm noví majitelé.
My jsme kolem něj pokračovali níž, až k parku a takzvanému Pointu. Kde jsme se při druhé návštěvě zasnoubili, takže už i pro mě je tento malý kousek světa navždycky speciální.

Walloon Lake nedaleko Petoskey
Domy u Wallon Lake mají neskutečný výhled.

V rodinné chatě u Walloon Lake si bezpočet lét užíval i velikán americké literatury Ernest Hemingway. Krátké příběhy Nicka Adamse, které později sepsal v Paříži, se odehrávají v místech severního Michiganu a dokazují, jak spisovatel ze Ztracené generace miloval místní přírodu a celý region. Na jeho působení v Petoskey odkazuje od roku 2017 prozaikova socha uprostřed města, kdy s kufrem ovázaným červenou mašlí opouští Petoskey a odjíždí za prací do Toronta.

Ernest Hemingway v Petoskey
Sochu Ernesta Hemingwaye potkáte při procházce městem.

Bear River Valley Recreation Area

Když po Vánocích nastala obleva, vyrazili jsme na pohodovou procházku podél řeky Bear River. Ta vytéká z už zmíněného Walloon Lake a má větší spád než kterákoli řeka na dolním michiganském poloostrově. Trasa dlouhá kolem dvou a půl kilometru vede parkem pojmenovaným Bear River Valley Recreation Area, kde se dřív rozprostíraly několikery přehrady a kvetla různá průmyslová odvětví. Jít můžete v těsné blízkosti řeky nebo po asfaltové cestě, vhodné pro kola, koloběžky či kočárky. Při přecházení mostu pak máte ideální příležitost pozorovat, jak voda přeskakuje kameny, a zaposlouchat se do jejího divokého zurčení.

Bear River Valley v Petoskey
Bear River má největší spád z řek na dolním poloostrově Michiganu.

North Perk Coffee

Pracovní úkoly mě honily i ve vánoční Americe. Tak jsem se s laptopem, zápisníkem a zvýrazňovači dvakrát usídlila v sympatické kavárně North Perk Coffee, která měla příhodně otevřeno i na svátek 26. prosince. Kdykoli jsme šli kolem, kofeinoví nadšenci stáli frontu skoro až ke dveřím. Ty s cinkotem oznamovaly nového návštěvníka i kávomilce, který už dostál svého. Já bych při několikahodinovém sezení u práce ocenila uvnitř krapet víc tepla a vypnutou klimatizaci, ale jinak jsem si nemohla na nic stěžovat. Však jak často baristka žasne nad vašimi nehty a zákaznice, která právě odchází se svým coffee to go, na vás zavolá, že v těch brýlích vypadáte úžasně? Američané a jejich komplimenty mě nikdy nepřestanou fascinovat a těšit.

North Perk Coffee v Petoskey
Velké latté a hurá do práce!

Středoškolský běžecký okruh v Petoskey

Abych vyvážila to posedávání u vánočních filmů, moje milované bagely a večerní pizzu, prakticky obden jsem chodila běhat, mrazu navzdory. První den mě Martin vzal autem a navigoval, kudy mám běžet, abych se neztratila. Vytipoval pro mě totiž okruh v areálu své bývalé školy, kolem budov, kde se děti učí, fotbalového hřiště a šaten, přes parkoviště, kde na ně čekají rodiče. Postupně jsem si trať mírně modifikovala a kombinovala, abych neběhala pokaždé to samé. Přitom jsem měla jistotu, že vím, kde jsem, a že se neztratím. Bavilo mě, jak jednou bylo sucho, podruhé chodníky pokryl led a já musela utíkat po silnici. Jindy jsem se vyhýbala kalužím nebo se odrážela od koberce sněhu.

běhání v Petoskey
Běhání patřilo v Petoskey k mým pravidelným aktivitám.

A nemyslete si, i při běhu mě místní zdravili. Přáli mi veselé Vánoce a když viděli, že mám v uších sluchátku, zvedli ruku a usmáli se. Byla jsem tak opojená všudypřítomnou laskavostí, že jsem k paní na poště při nákupu známek na pohledy sama vyslala radostné Merry Christmas. A když mi odpověděla totéž, byla jsem na sebe náležitě hrdá.

Zajímá vás víc o malebném Petoskey a co můžete v okolí zažít? Mrkněte sem.

Co jsme k vánoční cestě do Spojených států potřebovali a zpátky do Česka potřebovali, najdete v minulém článku.

Kavárny místo home office. TOP šest mých nejoblíbenějších v Brně

Cinkot lžiček. Přátelské ťuknutí keramického hrnku o před okamžikem opuštěný podšálek. Očekávání vzbuzující mletí kávy a syčivé šlehání mléka. Pro někoho rušivé zvuky, pro mě příjemná připomínka pulzujícího života a spouštěč pracovního flow. U stolečku útulné kavárny s napěněným cappuccinem v pozadí obrazovky se dokážu zabořit do úkolů, mailů, psaní, plánování i na několik hodin. A je to vítaná změna pro můj freelancerský home office.

Práci po kavárnách jsem praktikovala i v roli zaměstnance, kdy jsem párkrát do týdne na dopoledne nebo odpoledne unikala před živelnou kanceláří. Ačkoli jsme s kolegy většinou respektovali vzájemné pracovní bloky, přece jen ke mně snadno mohl přiletět dotaz, nový úkol, podnět k zamyšlení, který mohl počkat, když jsem nebyla na očích. V kavárně jsem měla svůj klid, svůj prostor pro produktivní seškrtávání položek z to-do listu. Dostala jsem fajnové kafe, někde i sušenku nebo koláček, a navíc jsem si užívala změnu prostředí.

oblíbené pracovní kavárny Brno
Kavárny pro soustředěnou práci využívám už roky.

Teď, po přesunu zpátky na vlastní nohu, mi kavárny zpestřují pracovní týden, když potřebuju tak trochu dobít energii a načerpat energii z neokoukané místnosti.

Které kavárny v Brně patří aktuálně mezi moje nejčastější tvořivá útočiště?

Vybrala jsem šestku těch, které splňují moje požadavky, tj.:

  • umí dobré kafe
  • na požádání mi dají latté do hrníčku, nikoli skleničky (pokud ne automaticky)
  • vítají čtyřnohé mazlíčky
  • číšníci a servírky se nechodí každou chvíli ptát, co dalšího si objednám

Kavárna a bistro Klafé (Stránice/Kraví hora)

Tady jsem rozhodně nejčastěji. Kraví horu máme nedaleko a v místním parku vhodně vyvenčím můj čtyřnohý doprovod tak, abychom pak po usednutí do kavárny byli spokojení oba. V letních měsících pracuju na zahrádce, kde obzvlášť blízko vstupních dveří funguje stabilní internetové připojení. Proti přehrátí mě chrání studená limonáda, v případě počítače jsou to roztažené slunečníky. V zimě se ráda zakutám k jednomu ze zadních stolků kavárny, kde jsou měkké lavice a jsem tam tak trochu mimo hlavní dění.

V Klafé podávají výborné snídaně, obědy, dezerty za ceny, co nejsou přehnané. A ke kávě vždycky dostanete vanilkovým krémem plněný koláček. Jen pozor, neberou platební karty. V případě nouze vás zachrání bankomat u Brněnky o ulici výš.

WEBOVKA KLAFÉ

kavárna Klafé Brno
V Klafé se za hrníčkem s kávou pokaždé skrývá plněný koláček.

Café & bistro Bílá vrána (Komín)

Do komínské kavárny coby kanceláře mířím většinou jen v létě, procházkou z domu. Wifi signál tady bezchybně dosahuje k jakémukoli stolečku na vzdušné zahrádce a já tak kromě práce uspokojuji i svoji nutkavou potřebu trávit co nejvíc času venku. Zbožňuju jejich barevné hrníčky a kolikrát přinesu domů hříšné dobroty z vitríny. Navíc paní majitelka téměř nikdy neopomene prohodit slovo se Zumou a ujistit se, že dostal misku s vodou.

FACEBOOK BÍLÁ VRÁNA

kavárna Bílá vrána Brno
V Bílé Vráně vegetím s notebookem především v létě.

Komár kafe – espresso bar (Žabovřesky)

V Komárovi jsem si oblíbila zadní část kavárny, skrytou za rušnějším barem. Nicméně asi někdy během pandemie tento prostor přestal být pro hosty přístupný. A tak jsem návštěvy omezila na dobu, kdy teploty dovolují pracovat na zahrádce před vchodem, kam díky praktické markíze neprostupuje sluneční svit. S wifi je to ovšem komplikovanější – běží na stolečcích hned v první řadě blízko kavárny a na běžnou práci s internetovým prohlížečem, mailem nebo webovým editorem to stačí. Na call se ale budete muset přesunout buď na židličku vedle dveří nebo úplně dovnitř.

A jestli vám můžu dát tip, dejte si cappuccino se sójovým mlékem. Servírují tu vynikající.

KOMÁŘÍ WEB

Komár kafe - espresso bar Brno
V Komárovi je to s wifi venku slabší, tak se dá využít třeba spíš na psaní a práci offline.

Podnik café bar (město)

Jednoznačně moje nejzamilovanější pracovní kancelář v centru. V jednoduchém skandinávském designu s chutným kafem a pohodlnými boxíky, kde si připadám jak v soukromé meetingovce. Přitom mě stále obklopuje ten pestrý kavárenský ruch. I venkovní produktivitě v Podniku fandí, jen dál od oken kavárny můžete bojovat se sluníčkem, které se jak známo s laptopem a jeho obrazovkou moc nekamarádí.

STRÁNKY PODNIKU

Podnik je moje volba číslo jedna, když hledám pracovní stůl ve městě.

Coffee Trail Bar Štefánikova (Královo Pole)

Původně základna brněnských běžců, nyní kafíčkových labužníků. Coffee Traily máme v moravské metropoli tři, pro práci mi víc vyhovuje ten na Štefánikově. (Další najdete na Lidické – Coffee Trail Lidická a na Oblé v Novém Lískovci – Coffee Trail Garden.) Sympatické sezení v přední části kavárny, kofeinová zásoba na jedničku, široký výběr snídaní a proměnlivá nabídka sendvičů i sladkého dopingu. Delikátnější brownies nebo bohatší avochleba jsem zatím jinde neobjevila.

COFFEE TRAIL ŠTEFÁNIKOVA NA FACEBOOKU

Coffee Trail Bar Štefánikova
V Krpoli poslouží nejen freelancerům Coffee Trail Bar Štefánikova.

Nebuď Labuť Cafe (Kohoutovice)

Co-workingová kavárna, která otevřela teprve na jaře 2021. A poskytla nám ještě ve své zkušební době s kolegyní a kamarádkou Radkou perfektní azyl pro naše one-to-one školení.

Po dvě dopoledne jsme okupovaly kus vysokého stolu u oken, k tomu pily vynikající kávu a když už nám docházela energie, doplnily jsme ji chuťovkami ze sladké nabídky. Po ruce jsme měly k načepování vodu, návštěvníkům byla k dispozici tiskárna a obsluha byla víc než milá. Kavárna tak senzačně poslouží jednotlivcům nebo i na schůzky či právě pro individální kurzy, výuku jazyků a podobně.

NEBUĎ LABUŤ NA FACEBOOKU

coworking kavárna Nebuď labuť
Coworkingová kavárna Nebuď labuť otevřela letos na jaře.

BONUS: Kavárenské řetězce

Tu správnou pracovní morálku mi srovnají i pobočky Starbucks nebo Costa Coffee. Výhodou jsou velkobjemné hrnky, jejichž obsah vydrží dlouho, a jelikož si objednáváte na baru, jakmile si sednete, můžete pracovat do aleluja bez vyrušování. Tyto řetězcové kavárny ze své podstaty tvoří zázemí pro freelancery nebo studenty, kteří hledají, kde by zakotvili mimo domácí prostředí. A tak se spolukavárníci s učebnicemi, sešity a vlastními klávesnicemi motivují navzájem a já si přijdu maličko jak z amerického filmu, kde jsem práci z kavárny viděla nejdřív.

TIP: Pravidelné přesuny do kavárny lezou do peněz. Její atmoféru si ovšem můžete naladit i doma. Postačí k tomu nepřeberné coffee & work playlisty na YouTube.

Do které kavárny chodíte pracovat vy?

Únik do zenové chaty bez WiFi. A přece mě zastavil až táborák

Letošní první, a dost možná poslední letní dovolenou, jsme měli naplánovanou už od dubna. Pro sichr jsme totiž volili takovou, která by se dala uskutečnit, i kdyby neopadla koronavirová opatření, cesta do zahraničí byla komplikovanější a ubytovací zařízení v Česku zůstala zavřená. Vysvištět z města a akcelerujícího pracovního kolotoče jsme potřebovali jako vánoční strom ozdoby. Však naposledy nám několikadenní přestávku dovolily právě Vánoce, a předtím srpnový relax v Luhačovicích. K tomu jsme byli od loňska jako většina ostatních víceméně doma zacvaknutí zámkem pandemie, který už bylo na čase odemknout. A tak jsme si užívali chaty na severní Moravu, v kraji námi neprobádaném, na místě obklopeném zelení, ozkoušeném našimi přáteli. Nemohli jsme vybrat lépe.

Chatička Azyless stojí na kopečku v Hranicích. My se cestou v pondělí zastavili na oběd v Long Story Short Eatery & Bakery v Olomouci a pak ve městě do supermarketu pro potraviny na celých pět dní. Dodneška jsem na nás pyšná, že jsme do pátku nemuseli znovu pro zásoby, a ještě si leccos vezli s sebou domů. Od majitelů jsme měli v ledničce výbavu na první snídani. Zbytek byl na nás.

Se vstupem do chaty to funguje tak, že po rezervaci a zaplacení zálohy dostanete den předem do e-mailu kód, kterým si otevřete na brance zavěšený malý trezůrek s klíčky. Ty vás pustí na obrovskou zahradu, kde kvokají slepice, pěkně pospolu vás vyběhnou přivítat ovce s černými nožičkami, a tuším, že v kotci přežvykoval králík. Naráz se ocitnete mimo ruchy ulice, silnice, železnice. Jste tam jen vy, chata, tráva, stromy, les, zvířata a z terasy nádherný výhled nad městečko pod vámi, které hlásí: “Ano, jsem tu, pokud mě budeš potřebovat,” a zároveň “ne, vůbec sem chodit nemusíš.” A tak jsme si tuto drobnou nápovědu příjemně nakombinovali.

Dostatečný spánek a pohyb hned po ránu

Já na dovolenou jela především s vidinou toho, že se každou noc vyspím minimálně řádných osm hodin. Což jsem si splnila. Den jsem obvykle začínala během. Měli jsme akorátní letní počasí kolem pětadvaceti stupňů se sluníčkem a já si užívala pohyb v neokoukané krajině, mezi rozkvetlými zahradami, a uličky, o nichž nevíte, kam vedou. Od místních přitom přicházela podpora.

Utkvěla mi milá konverzace s dědečkem, který jedno ráno svižně vycházel z domu v moderním sportovním outfitu a z příjezdové cesty na mě volal, ať prý na něho počkám. V pohybu jsem stačila odpovědět na to, kolik kilometrů už mám za sebou, načež přišla pochvala a já s úsměvem běžela dál. Pusa od ucha k uchu mi vydržela, než jsem doběhla na úpatí silničky strmě stoupající k naší ubikaci. Ten kopec byl zabijácký a před závěrečnou cílovou rovinkou jsem pokaždé musela u cedule slepé ulice lapit dech, co zůstal někde dole u autokempu.

Z chaty je to kousíček k propasti

Na první výlet jsme vyrazili k Hranické propasti, která je od chaty vzdálená asi jen dva kilometry. Po cestě se můžete pokochat na vyhlídce u svatého Jana. Samotná propast , nejhlubší zatopená sladkovodní jeskyně světa, se pak mezi stromy zjevila jako nic a nabádala k nahlédnutí.

Příjemnou, klikatící se cestou jsme se pak dál po červené skulili k železniční stanici Teplice nad Bečvou a zavítali do areálu místních lázní. Kolem vilek a podél řeky jsme došli zpátky do Hranic a naordinovali si krátkou návštěvu civilizace. Dali jsme odpočinout nohám a doplnili kofein do žil v sympatické kavárničce Kofík.

Absolutní zpřítomnění u ohně

Po návratu do chaty jsem tak dlouho mluvila o tom, že bych chtěla využít ohniště na zahradě, až jsem najednou z terasy zbystřila, že se jak malý čtyřnohý, tak velký dvounohý ochomýtají kolem naštípaných polínek a že asi vážně něco chystá. S venkovním grilováním jsme při nákupu nepočítali a úplně neměli vhodné maso nebo sýr, ale to mi bylo šumák. Hodila jsem na sebe co nejpohodlnější letní svršky a vydala se okounět kolem. Ten můj Američan nám rozfajroval večer na první sirku! Hádala jsem, že to tak skvěle umí coby bývalý mariňák, než mě věcně upozornil, že námořnická pěchota ohně většinou nezakládá.

A teprve tam, při západu slunce, jsem si dovolila tu správnou dovolenkovou náladu. Protože i když na chatičce není WiFi připojení, stejně jsem přes data dodělávala drobnější pracovní úkoly a vedle čtení knížky sjížděla Instagram. Ale v tu chvíli, s tím praskajícím oranžovým plamenem, který rozmazává vzduch do třepotajících se diapozitivů, jsem opravdu byla teď a tady. Telefon jsem nechala kdesi uvnitř, aby mi neutekl jediný okamžik toho pro mě tolik nevšedního dění. Chlap, který přidává polínka a kontroluje celou situaci, pes, co zvědavě pobíhá kolem a snaží se ukrást kusy dřeva na hraní. Moji. Taková obyčejný výjev ze života, a přece jeden z nejkrásnějších zážitků z dovolené.

Protože o jídle to vůbec nebylo

Připomnělo mi to všechna ta léta, kdy jsme u babičky s dědou opékali špekáčky u ohně na zaparkované korbici. To byla výhoda – mohli jste ji postavit kamkoli. Tohle bylo jiné, ale stejně jsem chtěla, abych tam mohla takhle sedět, koukat a jen tak být ještě dlouho.

Ale víte co, pak nás přemohl hlad a rozžhavená polínka splnila účel – ohřála nám večeři. Nebyl to nejlepší, roztékající se grilovaný hermelín, co jsem kdy měla. Nejspíš proto, že to ani nebyl hermelín na gril. A maso bylo spíš cítit kouřem, než že by dělalo radost s každým kousnutím – pochopila jsem ze situace. Ale na tom houby záleželo. Neboť ty chvíle předtím, ty byly perfektní.

Příroda, kávová zastavení a v dešti omrknout hrad

Další den jsme zvolili opačný směr trasy a zjistili, že Mariánské údolí není jenom v Brně. Bylo z toho příjemná procházka, při níž jsme se znovu ocitli v nedalekých lázních. Tentokrát, poučeni z předešlého odpoledne, jsme s sebou měli hotovost, abychom si mohli koupit kafe v malém zmrzlinovém stánku blízko hlavní budovy. Na procházce promenádou jsme si pak připadali úplně jako lázeňští hosté a já vzpomínala na naše loňské toulání po prosluněných Luhačovicích.

Měli jsme před sebou poslední celý den pobytu, tak jsme se potoulali lesem i poly a prozkoumali poutní kostelíček u hranického hřbitova. Do města jsme pak došli zase z jiného směru a rozhodli se pro ještě jedno posezení mezi lidmi. Tentokrát jsme zapluli pod slunečník Kavárny Na zámku, kde jsem latté dostala netradičně do roztomilého plecháčku.

V kufru jsem si přivezla i karimatku na cvičení jógy, na niž došla řada až v poslední, zamračené ráno. Potom už jsme ujížděli prvním kapkám deště, které nás stejně dostihly, když jsme se zastavili u hradu Helfštýn. Moc jsem si tohle místo chtěla odkšrtnout, tak jsme se s jedním deštníkem vyškrábali alespoň k bráně, cvakli fotku a za podkladnu se podíváme až někdy příště.

Fun fact

Náš pes je městský pes.

I když se mohl svévolně pohybovat po celé zahradě, třeba se otevřenými dveřmi dojít sám vyčůrat, stejně čekal na nás, až půjdeme s ním. Bylo to teprve čtvrtý den navečer, kdy jsem zase okupovala tu báječnou terasu s nekonečným výhledem. Najednou periferně vidím zrzavo-hnědou šmouhu v trávě. Miláček se osmělil sťapkat schody a vydal se na vandr celých několik metrů od chaty. Poprvé a naposledy. Dostal speciální poškrabkání za statečnost.

Fun fact II

Na co jsem se těšila po těch ranních uběhnutých kilometrech? Až si po srpše nachystám kafe a snídani a sednu si s ní ven ke stolu. Protože jestli něco zbožňuju, tak je to trávit v létě co nejvíc času venku. A jelikož můj spáč měl většinou ještě půlnoc, otevírala jsem počítač a pracovala.

Nejspíš si ťukáte na hlavu, ale pro mě sedět na terase, kam sluneční paprsky ten den ještě nedosáhly, obklopená lesem, nabitá endorfiny, to byla ideální doba pro tvoření. Protože jsem měla oficiálně dovolenou, nebylo to tak, že bych něco musela, že bych měla cally, vyplňovala tabulky, psala reporty. Mohla jsem si vybrat, na čem budu pracovat. Jestli napíšu článek z víkendového memoranda, rozešlu tiskovou zprávu, pročistím si inbox osobního e-mailu. Bavil mě ten fakt, že nemusím, ale můžu, jestli chci. Dokážu si představit strávit celé léto takhle v přírodě (nebo na pláži!) a pracovat na dálku ráno, po večerech nebo když prší. Klidně i ty statistiky budu počítat a s lidmi volat. Je to zatím jen vybájená představa, nicméně podnikám kroky, abych se jí krapet přiblížila.

Ale o tom zas někdy příště.

Jestliže se chcete přenést do Hranic a chaty Azyless, mrkněte do výběrů u mě na Instagramu. A užijte si všechny dovolené, které vás ještě letos, třeba nejenom v létě, čekají.

Kolik stojí žít v New Yorku?

Využívám lednového návalu energie a doháním resty z omílaného roku 2020, jehož dozvuky nám stále vybrnkávají melodii, že s odbitím silvestrovské půlnoci se svět nevrátil do notového zápisu před nástupem zrádného refrénu. Tak jsem konečně poslala do Českého centra New York svůj doporučující dopis o absolvování stáže. Ano, šablona na mě čekala od loňského března, když jsem z Velkého jablka odletěla. A teprve po novém roce mě ten nepřečtený, tučně zvýrazněný e-mail ve schránce začal vážně obtěžovat. Podobně jsem deset měsíců v diáři nosila účtenky za poslední newyorské nákupy, které jsem nebyla schopná si zapsat do mé překrásné budgetové excelovské tabulky. Až pár dní zpátky jsem na chvíli nechala telefon v jiné místnosti a konečně se na ty zastrkané papírky vrhla. Neboť mě samotnou zajímalo, kolik mě ve finále stál můj vysněný, ač krátký pobyt v Americe.

Nepatřím k těm uvědomělým, kdo si pečlivě vedou záznamy příjmů a výdajů, i když vím, že bych měla, a appka Spendee se vůbec nejeví složitě. Nejsem fandou tabulek, ale za pár posledních let práce v marketingu jsem je vzala na milost a musím uznat, že se častokrát dost hodí. Tak jsem před odletem do New Yorku odhodila zábrany a vytvořila si jednoduchý spreadsheet, abych jasně viděla, kolik jsem do celého dobrodružství nasypala. A taky abych si hlídala stanovený budget.

budget New York
Stanovila jsem si budget na tři měsíce života v New Yorku.

Kolik jsem si naspořila předem?

Šetření mi nikdo moc nešlo. Ale na New York to bylo sakra potřeba i vzhledem k tomu, že jsem coby už nestudující nepobírala žádnou finanční podporu. Přitom jsem nechtěla sahat do úspor určených na hypotéku, což se mi povedlo. Jelikož jsem o svém přijetí na stáž v Českém centru věděla asi devět měsíců předem, měla jsem prostor si nezbytné dolárky naspořit. Nedělala jsem si detailní průzkum, kolik co stojí, spíš orientačně, kolik budu potřebovat na bydlení, dopravu po městě, jídlo, výlety. Dala jsem si za cíl mít k dispozici 150 000 korun, což se ukázalo jako trefný odhad. Jako benjamín ve světě finančního plánování jsem se musela pochválit.

Tabulka s náklady na stáž v New Yorku
Moje tabulka s náklady na stáž v New Yorku

Tabulku jsem si rozdělila na náklady ještě před odletem a potom jsem si každý měsíc značila, kolik a za co jsem zaplatila. To se mi zároveň odečítalo z měsíční kupičky. Bylo to poprvé, kdy jsem vážně cítila zodpovědnost, že nemůžu utratit víc, než jsem si pro daný účel nachystala. Sice jsem dál pracovala na své marketingové pozici a plnila pár dalších zakázek, ale měla jsem pozastavený živnostenský list. Tudíž jsem po dobu čtvrt roku nemohla fakturovat a žádné peníze mi nechodily. Když nepočítám 2 800 Kč za ten jeden týden, kdy jsem byla nahlášená na pracáku. V případě krize bych se určitě mohla obrátit na partnera, rodiče, vybrat z dlouhodobých úspor, ale tomu jsem se snažila vyhnout.

V New Yorku jsem měla být téměř přesně tři měsíce. Odlétala jsem 8. ledna a zpáteční letenku jsem měla na 6. dubna.

Tady jsou počáteční náklady v Kč:

letenka zpáteční Vídeň – USA (JFK) 11 993
zdravotní pojištění (Axa) 6 705
ESTA vízum 328,78

~ celkem tedy 19 026,78 Kč

Ze speciálních věcí, co jsem si kvůli cestě do USA pořizovala, to byl asi jenom multifunkční adaptér do zásuvky. Ten byl must have, ale dostala jsem ho jako dárek. Kupovali jsme tento. Stejně tak jsem měla zajištěný odvoz z Brna na vídeňské letiště a posléze i nazpět.

New York Central Park
New York patří k nejdražším městům světa a já si na něj odkládala tři čtvrtě roku.
Nájem

Co se bydlení týče, měla jsem mega štěstí. Jelikož jsem se předem znala s ředitelem centra Miroslavem Konvalinou, dal mi kontakt na Pavlu, bývalou ředitelku téhož centra. Ta teprve ten rok začala pronajímat pokoj v Queens. Za parádní cenu 800 dolarů. Co vím, dá se pokoj pronajmout i levněji, za 600 nebo 700 dolarů v Bronxu, nebo naopak za 900 dolarů v Brooklynu. Záleží na lokalitě a vašich požadavcích. Jelikož kurz se vždycky trochu lišil, platila jsem postupně za pronájem v Kč:

leden 18 829,6
únor 18 552,8
březen 19 004

Jelikož jsem pak kvůli nevítané koronavirové pandemii město opouštěla o tři týdny dřív, moje skvělá paní domácí mi část posledního nájmu vrátila. Konkrétně to tedy bylo:

vratka z březnového nájmu 9 568,8 Kč

~ náklady na bydlení proto celkově 46 817,6 Kč

Základní doprava

Z pohybu po New Yorku, obzvlášť když stojíte na americké půdě sotva pár desítek minut (to jsem ještě netušila, jak dlouho budu stepovat ve frontě na imigračním), jsem měla respekt. Navíc se dvěma kufry jsem si na spletité tunely metra netroufala. A tak jsem se pár týdnů před odletem spojila s jednou moc fajnovou newyorskou taxikářkou, která pravidelně vozila po nákupech návštěvu od nás ze Žďáru. Tahle návštěva chodí ke stejné kosmetičce jako já, a tak se Bella Taxi objevilo v mých kontaktech. Čas, místo a za kolik jsme si dohodly po WhatsAppu. Ona pak jen chuděra čekala před branami letiště, než jsem jí dala povel, že jsem prošla imigrační přepážkou a kráčím vstříc svému americkému snu. Protože jsem doma už několik měsíců poslouchala, jak se v Americe dává dýško alespoň 20 procent, tak jsem na to myslela hned ze začátku.

~ za jízdu z JFK do Queens jsem dala 2 278 Kč

Bylo mi pak od místních Čechů řečeno, že jsem jí tolik dávat nemusela, ale Bella byla skvělá, milá a zrovna si pořídila obří pohodlné SUV!

Taxikářka Bella a její bourák!
Taxikářka Bella a její bourák!

Měsíční lítačka na metro jak u nás na rok

Ještě večer po příjezdu jsem si skočila koupit měsíční kartičku na metro. Za žluto-modrou Metro Card moje peněženka zaplakala, když si automat schramstnul v Kč:

lednové jízdné 2 978,49
únorové jízdné 2 979,44
březnové jízdné 2 945,33

To by v Česku vystačilo skoro na rok. Ale co už. Zas to byla fajn čítárna, když se mi podařilo si cestou do práce nebo domů sednout. Zpětně byla jen škoda, že jsem si měsíční jízdenku na březen koupila jen přibližně týden předtím, než jsem zjistila, že musím kvůli viru z Číny pelášit domů předčasně a předplacenou taxu tak nevyužiju. Na radu kolegy z centra jsem metrokartičku nahlásila jako ztracenou s vidinou toho, že by mi mohly neprojeté peníze vrátit. Ale žádná záhadná suma od newyorského dopravního podniku se mi na účtu neobjevila.

~ náklady za metro se vyhouply na 8 903,26 Kč

Běžná spotřeba

Na měsíční výdaje jsem si vyhradila 20 000 Kč. Do toho jsem se musela vejít včetně výše zmíněných položek. Dál to tak bylo jídlo, drogerie/kosmetika, zábava, dárky, výlety. Snažila jsem se žít nízkonákladově, ale přitom vidět i zažít co nejvíc. Ani v Česku moc nepiju alkohol, což by se mi v amerických barech jinak dost prodražilo. Měl jsem jeden cider, co si vzpomínám, za nějakých 7 dolarů, a pak asi jen víno párkrát s Pavlou nebo na akcích, kterých jsme se coby stážistky účastnily.

bar New York
Raději utrácím za knížky než alkohol, ať jsem kdekoli.

Ani neulítávám na fast foodech, vařila jsem si a nosila obědy, nepotrpím si na limonády, energeťáky a nejím maso. Co je ovšem moje guilty pleasure, to je kafe. V New Yorku jsem měla tu výhodu, že jsme měli kávu k dispozici volně v práci, a návštěvy kaváren jsem si dopřávala spíš za odměnu. Nejlevnější bylo přitom kafe ze Starbucks (v přepočtu 90 korun, tudíž něco přes 4 dolary), jinak to bylo spíš 5 dolarů a víc (na české kačky od 100 do 120 korun za cappuccino nebo latté).

Výrazně vyšší cena za potraviny

Nejmarkantnější rozdíl oproti Česku jsem vnímala v potravinách. Někdy jsem nakupovala v menším obchodě kousek od našeho domu v Queens, obecně nejlepší ceny má řetězec Trader Joe’s, kterých bylo po městě několik. O něco dražší, ale i kvalitnější pak byl Whole Foods Market a jídlo se v Americe kupuje i v drogeriích, kde jsou ty ceny taky spíš vyšší.

kolik stojí potraviny New York
Za nákup potravin jsem obyčejně dala třikrát tolik než v Česku.

Každopádně mi paní pokladní vždycky namarkovala zhruba trojnásobnou cenu, než kolik bych platila v českém supermarketu. Tady když jdu nakupovat jen pro sebe na pár dní, zaplatím většinou kolem 500 korun. V New Yorku jsem za takový obyčejný nákup typu mléčné výrobky, pečivo, ovoce, zelenina a k tomu třeba olej nebo rýže, těstoviny, omáčka ve skleničce odevzdala kolem 1 500 Kč. Nesahala jsem vždycky po tom nejlevnějším a chtěla jsem ochutnat místní produkty. Zároveň jsem se ale snažila hledat výhodná balení nebo jsem do košíku přihodila něco, co bylo zrovna v akci.

Kultura a sport co nejstřídměji

Byla jsem dvakrát v kině. Jednou u nás v Queens, kdy lístek stál v přepočtu kolem 275 korun. Podruhé pak v centru, tak to bylo za asi 400 korun. Jinak jsem navštívila pár muzeí a výstav nebo představení, kde jsme nechávali většinou dobrovolný příspěvek, a pak jsme okukovali to, co bylo zadarmo. Výstřelkem, který za to rozhodně stál, byl muzikál Fantom Opery na Broadwayi.

kino New York
Lístky do kina jsou na Manhattanu dražší než v ostatních částech města.

Ceduli New York jsem za sebou nechala jenom jednou při polopracovní cestě do Washingtonu, kdy autobus tam a zpět vyšel na méně než 500 Kč a ubytko v hostelu zhruba podobně. Měli jsme pořízené jízdenky do Bostonu a Philadelphie, ale ty už jsme bohužel neprojely. Cenově to bylo taky v řádu stovek a myslím, že některou se nám podařilo stornovat.

Oproti mému předkoronavirovému životu v Česku jsem v New Yorku neutrácela za sport. Chodila jsem běhat, začala jsem pravidelně cvičit doma a párkrát jsem zašla na jógu nebo jinou lekci, které se dalo zúčastnit zdarma.

Co se týče dárků, poslala jsem několik pohledů. Sobě jsem si pořídila jenom knížky (protože to je to nejskladnější do kufru, že jo) a potom to byly víceméně drobnosti pro kamarády a rodinu, sladkosti nebo oblečení pro miminka v mém okolí.

Suma sumárum, toto byly mé ostatní měsíční výdaje:

leden 8 886,754
únor 14 919,206
půlka března 4 124,793

~ dohromady sečteno 27 930,753 Kč

A závěrečná suma?

~ za devět týdnů v New Yorku jsem utratila 104 956,393 Kč

Věřím tomu, že kdybych zůstala další tři týdny, platila plný březnový nájem a vyrazili bychom na naplánované cesty do dalších měst, tak bych se dostala na těch původně naplánovaných 150 000 korun.

Nutno poznamenat, že jsem nehradila žádné náklady za přebookovanou zpáteční letenku. Veškeré výdaje spojené s dřívějším odletem domů, což bylo v mém případě 10 570 korun, nám velkoryse zaplatilo České centrum, včetně taxi na letiště, kdy jsem zase povolala Bellu. (Kdybyste na ni někdo chtěl kontakt, napište mi. Když jsem s ní mluvila naposledy, nebyla vzhledem k situaci a dopravnímu byznysu moc optimistická, ale pevně doufám, že krizi přežila a jezdí dál.)

New York město
New York byl nemalou investicí, ale taky splněným snem.

Kolik si tedy na život v Big Apple nachystat? Zvažte délku pobytu, jestli během té doby budete mít příjmy, jak moc chcete cestovat i chodit po barech. New York není levná destinace, nicméně já nelituju jediné koruny, kterou mě tahle americká zkušenost stála, a klidně bych si ji střihla znovu.

Chcete si přečíst víc o New Yorku? Mrkněte na desítku věcí, co mě v prvních týdnech překvapily.

7 hotelů a penzionů v Česku včetně tipů na výlety

Sednout do auta a zajet si na výlet do Vídně nebo na víkend do Krakova. Koupit si letenku a odletět do Londýna. Bez testů, bez karantény, jen tak. Hudba minulosti. Před rokem touto dobou jsem si kupovala letenky na stáž do New Yorku, teď mě bez zelené karty nebo příbuzného na území Států do Ameriky nepustí. Tatam je svoboda, kterou jsme řada z nás brali jako samozřejmost. A tak jsem i já letos o to víc ocenila, na jaká nádherná místa a do kolika lákavých hotelů můžeme zavítat v našich luzích a hájích.

Výlety po Česku jsme v naší rodině praktikovali už dlouho předtím, než venku začal řádit koronavirus. Mnohokrát jsem se přesvědčila, že to nejkrásnější se může schovávat i kousek za humny, případně o něco dál. Proto jsem dala dohromady sedmičku tuzemských hotelů a penzionů, kde se mi v posledních letech líbilo a doporučila bych vám si je vyzkoušet. Protože kdo ví, kdy se zase bez starostí budeme moct pouštět do zahraničních dobrodružství, a podporovat domácí turistiku je podle mě správná věc. Při výběru cílové destinace se často se nechávám inspirovat kouzelnými Amazing Places, doporučeními na Instagramu nebo od přátel. A nepamatuju se, že bych kdy byla zklamaná.

Plzeň Palova 28
Mezi plůtky

Nelze začít jiným místem. Velká bílá stodola jako z pohádky, kde zapomenete na trable všedních dní, jakmile se před vámi otevře brána malého parkoviště. Byl to první z takzvaných boutique hotelů, které jsme navštívili. Hledala jsem tehdy něco originálního k Martinovým čtyřicátinám a jakmile jsem se podívala na webovky, měla jsem jasno.

Mezi plůtky stojí na Čeladné, v kraji Radegasta, na pomezí Valašska a Beskyd. Z Brna je to docela štreka a nedokážu si moc představit vyrazit tam jinak než autem. Ale rozhodně to stojí za to. Majitelé vám do smsky napíšou, co bude ten den k večeři a jestli s vámi mají počítat, abyste jídlo měli teplé. Pak vás přátelsky přivítají a vy máte najednou pocit, že nikam nemusíte spěchat. Že čas jen v poklidu, příjemně plyne a vám je dobře právě tam, kde jste.

Mezi plůtky Host
V pokoji Host se v Mezi plůtky můžete schovat do vany!

Poprvé jsem se tak Mezi plůtky zatoulala v zimě, na konci ledna. V jídelně plápolal krb a díky vybavení hotelu jsem si připadala jako v útulné horské chatě. Dřevo, vlna, teplo. Řeknete si, na kdy chcete ráno snídani, a ona bude připravená, poskládaná z místních surovin. Martin dodneška básní o paštice, kterou tam ochutnal, a řekla bych, že už ji žádná jiná netrumfne.

Z Čeladné jsme si udělali výlet do Valašského muzea v přírodě a po sněhu jsme se dokodrcali k Radegastovi na Pustevnách. Pokud chcete fotku se sochou bez lidí, zvolte podobné časové období – za sněhu a mrazu tam moc spoluvandrovníků nepotkáte.

Valašské muzeum v přírodě
Valašské muzeum v přírodě se dá prozkoumávat i v zimě.

Důkaz, že mám Mezi plůtky opravdu ráda? Už jsem se tam stihla otočit podruhé – loni na podzim, tentokrát jenom na jednu noc. A mám v plánu se tam podívat i na jaře a v létě!

Zikmundov

Pro Brňáky o poznání blíž než Beskydy. Penzion s jelenem na průčelí najdete ve Starých Hutích, zhruba hodinku od Brna. Jen pozor, z hlavní silnice tam vede poměrně malá, neoznačená silnička, kterou jsme samozřejmě napoprvé přejeli i přes důrazné “turn left”, která nám přikazovala navigace.

Zikmundov je taková dostupnější varianta Mezi plůtky, řekla bych. Vzdáleností a cenou. Pokoje mají na Zikmundově rozdělené tematicky, my jsme přespávali v pokoji Acquario, kde je hned vedle postele sympatické okénko, kterým po probuzení koukáte přímo do lesů. Podobně jako Mezi plůtky bývá Zikmundov rezervovaný hodně dopředu. My jsme tam vyrazili v létě a to jen zásluhou toho, že se jim pokoj neplánovaně uvolnil.

Uklidňující scenérie v blízkosti Zikmundova

Velkým plusem Zikmundova pro nás bylo, že tam můžou pejsci, narozdíl od Mezi plůtky, kde jsou dovolení jenom, když si pronajmete celý penzion. Jídlo bylo taky výborné (i když paštiku nepřekonalo) a rovněž podávané stylem, že si snídaně objednáte na čas, který vám vyhovuje. Večer patřil pochoutkám z grilu servírovaným u stolečků na terase, kdy se za vámi tyčí jen zelené louky a zpovzdálí slyšíte békat ovce.

Co se výletu týče, vypravili jsme se po svých na Buchlov a mírnou oklikou zpátky. Já se totiž děsně nerada vracím stejnou cestou.

Hotel Port

Máchovo jezero jsem znala jenom z literatury, a tak jsme se tam loni v létě vypravili na prodloužený červencový víkend. Čtyřhvězdičkový Hotel Port stojí hned u jezera, můžou tam pejsci a je tam moc příjemná letní terasa, odkud při jídle můžete pozorovat vodní hladinu a okolní panoramata. U hotelu je krásná malá písčitá pláž, venkovní bazén a když chcete na procházku do lesa, stačí zatočit napravo nebo nalevo.

Port hotel
Pohled na Máchovo jezero z terasy hotelu Port

Součástí hotelu je taky půjčovna všeho možného – zdarma pro hotelové hosty. Tak jsme vyrazili “plachtit”, kdy se naplno projevil Martinův původ od michiganských jezer. Šestý největší rybník v Česku byl pro něj spíš takový bazének a hlavně mě naprosto fascinoval tím, jak plachetničku řídil a majstrštykem nám na druhém konci otočil plachtu, abychom se mohli vydat zpátky ke břehu. Půjčovny jsem využila i druhý den, abych se projela pár kilometrů na koloběžce. 

Máchovo jezero
Plachtění na Mácháči

Ve stopách Karla Hynka Máchy jsme se z Doks vydali na túru na hrad Bezděz. Jak romanticky to zní, tak na kamenité cestě přímo na hrad byl docela šrumec. Takže pokud nemáte rádi mačkanice nebo nechcete jít dovnitř na hrad, asi stačí zůstat dole a dát si něco dobrého v jednom ze stánků. Nebo tam nechoďte v sezóně 🙂

la bobul apartments

Ubytování ve stylu francouzské Provence jsme s kamarádkou zvolily při naší gastronomické tour na jižní Moravu. Malebné apartmány La Bobul v Drnholci se ukrývají za branou hned u hlavní silnice. Vjezd je proto snadné přehlédnout, tak zůstaňte obezřetní, ať se nemusíte otáčet jako my.

Útulné bungalovy poskytovaly všechno, co jsme potřebovaly – včetně ledničky a kuchyňského koutku. Jen koupelna byla poněkud stísněná bez poliček na cokoli a k dispozici byly pouze ručníky – polovinu z nás tudíž od mytí bez bublinek zachránila drogerie vhodně položená hned naproti přes silnici. Apartmány jsou bez snídaně a placení bylo tehdy možné jen hotově.

La Bobul Apartments
La Bobul Apartments poslouží jako výchozí bod na cestování po jižní Moravě.

Drnholec se ukázal jako skvělé strategické místo pro poznávačky okolí – chvilinku do Mikulova, kde určitě nevynechejte Bistro Kuk, přímo ve vesnici pak můžete vylézt na 11 metrů vyoskou rozhlednu U Křížku. Cestou domů jsme pak nemohly vynechat oblíbenou kavárnu Dvorek v Bořeticích.

Na Čechách

Ani Vysočinu, odkud pocházím, nemám ještě probádanou křížem krážem. A tak jsme si s Martinem na letošní červencový svátek pronajali bydlení v penzionu Na Čechách v Lačnově u Poličky, kde taky vítají čtyřnohé mazlíčky.

Oproti Mezi plůtky a Zikmundovu je to venkovský, klasičtější, domácký penzion, nic luxusního, ale útulný s přátelskou obsluhou. Nejvíc mě nadchlo venkovní posezení na zahradě před penzionem, kde máte židli postavenou jen tak na trávě a koukáte do přihlížející jabloně nebo přes cestu na les. My jsme měli “štěstí”, že jsme dojeli po období častých dešťů, kdy země byla dost promočená, a Martin, jelikož je přece jen o pár kilo těžší než já, se na své židličce postupně bořil níž a níž… a pořád se musel posouvat. A taky tam občas po závanu větru bylo trochu cítit z polí, ale to jsem brala jako vůni domova 🙂

zahrádka Na Čechách
Zahrádka před penzionem Na Čechách vybízí k rozjímání.

Kdybyste se Na Čechách nechtěli ubytovat, tak doporučuju se tam alespoň zastavit na oběd nebo večeři. Já jsem pořídila voucher pro rodiče, aby si někdy vyjeli za gastronomickým zážitkem. Porce nebyly tak velké, ale chuťově luxusní, i Martin si pochvaloval. S tím, že to byla tradičnější jídla, ale na víkendovém meníčku převažovaly vegetariánské varianty, a tak jsem neočekávaně sváděla boj, co si vybrat! 

Jako výletní cíl jsme si první den vybrali Lucký vrch, auto na nás mezitím čekalo v Borové u Poličky a pak jsme zamířili přímo do Poličky – projít se městem, parkem a posvačit ve fajnové kavárně U Hradeb, kterou doporučuje i Gastromapa Lukáše Hejlíka.

Druhý den jsme dobývali Svojanov a po cestě do Brna jsme to vzali přes Sisters Café & Bistro v Ostrovačicích. (Aktuálně dočasně uzavřené.)

avenue Pallova 28

Chtěly jsem s kamarádkou ujet běžným trablům a užít si holčičí víkend. Ani jedna z nás nikdy nebyla v Plzni. Tak jsme projížděly seznam hotelů a rozhodly se pro hotel Avenue Pallova 28. Nová, moderní budova nedaleko centra města a Plzeňského pivovaru byla přesně to, co jsme hledaly. K prostornému pokoji patřila sympatická terasa a v koupelně nechyběl fén, čímž u mě kterýkoli z hotelů okamžitě získává malé významné plus! A snídaňová místnost? Kromě potěšení chuťových pohárků to byla i designová radost pro oči.

Pallova 28 Plzeň
Z hotelu Pallova 28 dojdete do centra Plzně za pár minut.

Co se Plzně týče, prozkoumaly jsme snad všechna základní turistická lákadla. Od Náměstí Republiky, přes věž Katedrály svatého Bartoloměje, která je se svou výškou přes 102 metrů nejvyšší kostelní věží v Česku po památník Díky, Ameriko nebo Starou Synagogu. Velká synagoga byla bohužel zavřená. Prošly jsme se taky do kreativního prostoru DEPO2015 a samozřejmě se zatoulaly do pivovaru. Na prohlídku jsme nevydaly, ale obchod se suvenýry jsme neminuly.

Tipy na plzeňské kavárny a restaurace jsem uložila do výběrů na Instagramu, tak si je můžete projít tam.

Rezidence Eden

Letní dovolená roku 2020 padla na Luhačovice. Opět jsem hledala ubytování, kam můžou i hafani. Volba padla na apartmány Rezidence Eden, bez jídla, hned v centru města v obchodní pasáži. Ta nevypadá nijak vábně, ale sotva vyjdete na terasu, obklopí vás bílé vilky a připadáte si, že jste někde úplně jinde než na hlavní třídě. Dvoupodlažní apartmány jsou plně vybavné, prostorné, nahoře frčí klimatizace a dole jsme měli epesní terásku se zahradním nábytkem, kde jsem jedla všechny snídaně a popíjela všechna domácí kafíčka. Umístění přímo v obchodní pasáži se ukázalo jako velepraktické, když si jen sejdete schody a jste v Albertu nebo v drogerii. A lázeňská promenáda taky nebyla daleko.

Rezidence Eden Luhačovice
Obývací pokoj v Rezidenci Eden

Po objevování vil Dušana Jurkoviče a ochutnávání léčebných pramenů jsme si dali půldenní túru k Luhačovické přehradě v nedalekých Pozlovicích a jeden den jsme autem vyjeli na Velehrad. Na zpáteční cestě jsme to ještě vzali přes Zlín, abychom si Baťovo město už taky konečně odkšrtli z lokálně-cestovního bucket listu.

A kde v Česku se dobře bydlelo vám? Dejte mi vědět!

PS: Nevím, jak vy, ale já kdykoli odjíždím na víkend nebo dovolenou, balím s sebou i běžecké oblečení. Proto mám vždycky plný kufr! Moc ráda totiž zkouším neoukoukané trasy. Ať je to rozlehlý plzeňský park, horské cestičky nebo lázeňská promenáda. Jde to všude, když vás to baví, a pokud běháte ráno jako já, je pak snídaně o to zaslouženější!

Spoluzakladatelka Femme Palette a nomádka Klára: S přítelem nás v autě spojovala nenávist proti Austrálii

Jako malá si pravidelně balila kufřík na prázdniny k babičce do Řecka. Později vyjela do Německa a odstěhovala se do San Francisca. Loni devět měsíců prozkoumávala Asii a Austrálii. Klára Gajová není jen spoluzakladatelkou úspěšné komunity Femme Palette, ale taky zkušenou cestovatelkou, které vandrování po světě ukázalo, jak chce žít. „Díky cestování nemám zábrany. Snažím se mít každý den co nejbarevnější a vím, že se můžu učit od kohokoli,“ prohlašuje.

Klára v sobě řecké kořeny nezapře. Její rodinný původ jsem před tímto rozhovorem neznala, proto mi až při našem povídání došlo, odkud pramení její vřelost a přirozeně přátelské jednání s lidmi. Sedíme na venkovních lavicích kavárny Momenta, kam jsme jedna dojela na kole a druhá na skútru. A já poslouchám, co tuhle usměvavou tmavovlásku vedlo k tomu opustit práci v Praze, nomádit a pak se usídlit v Brně.

Kláro, kde tkví prapůvod tvé lásky k cestování?

Asi to bude tím, že moje mamka je poloviční Řekyně. Celé moje dětství jsme jezdívali do Řecka. Buď na dva měsíce v létě, protože mamka je učitelka, tudíž měla prázdniny, nebo i na půl roku, když jsme byli menší. Tak se mi asi podvědomě vštípil zájem o zahraničí.

Prázdniny v Řecku. To je sen. Jak se to stalo?

Moje babička je Řekyně. Za občanské války hodně Řeků cestovalo přes Evropu, a s nimi i ona. Nejdřív byla v dětském domově v Rumunsku a pak se dostala do Česka. Právě jako většina Řeků, které tady máme spolu s jejich potomky. Což je i případ mojí mámy. Ta se narodila v Česku, v šestnácti potkala mého tátu a rozhodla se tady zůstat, i když její maminka i bratři odjeli zpět do Athén. A tak jsme je mohli navštěvovat. Případně jsme jezdili do Soluně, Larisy nebo na řecké ostrovy společně na dovolenou.

Ty jsou nádherné. Byla jsem na Krétě a na Kosu a oba jsem si zamilovala. Pořád se do Řecka vracíte?

On se ten kruh vhodně uzavřel, když si moje sestra vzala Řeka. Seznámili se v Řecku, ale vzhledem k pracovnímu trhu a možnostem vzdělání pro děti se rozhodli žít u nás. I babička se sem na důchod vrátila, protože na ni v Řecku bylo moc vedro. Táhne mě to tam, snažím se tam jezdit, ale zároveň chci využít čas a peníze na poznávání jiných míst.

Ale řecky mluvíš, že?

Ano, ale je to taková dětská řečtina. Umím mluvit na psy nebo si objednat v restauraci.

Však to se hodí. A co řecká nátura, co z ní v sobě máš?

Já si to nikdy neuvědomila, dokud jsem si nepořídila partnera, který naši rodinu pozoruje zvenčí. Je na nás znát to, co já vnímám u Řeků – jsou srdeční, každého obejmou, pusinky sem, pusinky tam. A taková je naše rodina. Vždycky u nás byly dveře dokořán a kdokoli byl vítán. Když pořádáme oslavu, pouštíme řecké písničky a tancujeme, což na někoho může být příliš. Já v tom vyrůstala, takže mi až později došlo, že každý nemá takovou touhu ostatní objímat a společně se radovat a u Čechů je to spíš výjimka než pravidlo. Hodně taky jedeme řeckou kuchyni – babička nás učila plněné koláče spanakopita se špenátem a různé vychytávky, které se u nás udržely, i když už jsme v Česku druhou generací.

Německo - Paříž - San Francisco
S Němci z Bambergu na výletě v Paříži
Kde v zahraničí jsi pak poprvé kromě Řecka dlouhodobě žila?

Když jsem studovala management umění na VŠE v Praze, tak jsem odjela na Erasmus do Německa, do Bambergu, což je kousek od Norimberku. A učila jsem se tam komunikaci a PR v němčině.

Jak na tebe působili Němci? O nich se traduje, že jsou uzavřenější národ, podobně jako Češi.

Taky jsem si to myslela, ale přišli mi vřelejší než Češi. Mohlo to být tím, že jsem mluvila německy. Všichni se na mě smáli. Asi jsem působila roztomile, když jsem se snažila komunikovat jejich jazykem. Nikdo na mě nebyl nepříjemný, ba naopak. Takže pro mě pak byl šok, když jsem dojela do Prahy, neměla jsem lítačku a chtěla jsem si koupit lístek na metro v trafice. V dobré náladě jsem vběhla dovnitř, zeptala se a pán jen ukázal prstem nahoru na ceduli s nápisem „lístky nemáme“. To se mi v Německu nestalo.

Navíc já mám od 12 let kapelu, kde hraju na elektrickou kytaru a zpívám. Několikrát jsme v Německu vystupovali. A lidi tancovali už od začátku, kdežto tady v Česku mám dojem, že se začíná pařit až s poslední písničkou nebo přídavkem. Jako Erasmáci jsme byli různorodá skupina odevšad. Jednou mi dva kluci, echt Němci, v jedenáct hodin večer napsali, co dělám, a jestli bych nešla ven.. Já jsem byla v pyžamu a četla jsem si… Ale pak se zeptali, jestli bych nejela do Paříže. Jako že teď. Tak jsme se sebrali a ráno už jsme snídali na Champs Elysees. Byli spontánní a kamarádští.

Stýskalo se ti tenkrát po domově?

Kam se vrtnu, tam je mi dobře. Navíc to bylo blízko, tak jsem si i několikrát odskočila na koncerty do Česka, přijeli za mnou rodiče, kamarádky… a najednou byl konec. Kromě studia jsem tam celou dobu i pracovala. Neměla jsem moc našetřeno, tak jsem si chtěla přivydělat, protože život v Německu je dražší než u nás a příspěvek od školy všechno nepokryl. Ale znovu bych to neudělala. Lítala jsem jak tryskomyš – od půl sedmé ráno jsem šůrovala v hotelu, pak škola, jóga, pilates nebo zumba a večer party. Bývala bych to méně hrotila a víc si užívala studentský život. Ale to mi dochází až teď, kdy jsem víc ‘řecká’, a mám ráda svou pohodu.

Slavný Golden Gate Bridge v San Franciscu
Ikonický Golden Gate Bridge v San Franciscu
Jak ses potom dostala do San Francisca?

To bylo taky přes studijní stipendium. Moc jsem do San Francisca chtěla. A já když si něco umanu, tak mě nic nezastaví. Byla jsem trochu šprtka, takže jsem využila svých dobrých výsledků, namotivovaně jsem napsala motivační dopis, jako že tam musím jet, a ono to vyšlo. Brali dva lidi a hlásila se tipuju tak stovka.

Proč sis vybrala zrovna San Francisco?

Asi kvůli hudbě – měla jsem k němu vztah z písniček. Šedesátky, romantika. Představovala jsem si hippie město, kde úspěšní muzikanti žili nebo se alespoň zastavili. Taky pro mě byla prioritou anglicky mluvící země a ještě navíc u oceánu. Tahle kombinace mě dostala.

Jak ses na Ameriku připravovala finančně? Já jsem na tři měsíce v New Yorku šetřila tři čtvrtě roku.

Už jsem byla ponaučená z Německa a věděla jsem, že v San Franciscu pracovat nebudu. Byla jsem předtím na pracovní stáži v konzultační společnosti, tam jsem si něco vydělala a nechala si to právě na tyto účely. K tomu jsem si trochu půjčila s tím, že až se ze San Francisca vrátím, budu chodit do práce a splatím to.

Překvapilo tě pak, jak je Amerika drahá?

Já to tušila, ale nečekala jsem, že budu platit tolik za nájem. Nebydlela jsem v lukrativní čtvrti San Francisca, ale v baráku, kde bylo asi osm pokojů, přičemž ten můj byl uprostředu domu, bez oken, asi předělaný ze spižírny. Byl neuvěřitelně tmavý, s jednou postelí a malým stolečkem. Hodně depresivní. A za něj jsem platila 900 dolarů měsíců, takže asi 20 tisíc korun.

Tak to jsem na tom byla v New Yorku o trošku lépe. Bydlela jsem za 800 dolarů v pokoji se dvěma okny.

Co bych za to dala! Ona to byla částečně moje chyba. Řešila jsem bydlení už před cestou místo toho, abych dojela, zůstala pár dní na Airbnb a u toho si za tu cenu našla něco lepšího. Majitel využil toho, že jsem z ciziny, v inzerátu psal, že pokoj má okno do vnitrobloku, což nebyla pravda… Nicméně já si v San Franciscu pak našla kluka a byla jsem celou dobu u něj. Měl pokoj u Golden Gate nedaleko Ocean beach, kde to bylo nádherné a rozhodně lepší než v té mojí špeluňce.

San Francisco Golden Gate Bridge
Klára žila v San Franciscu šest měsíců.
Takže zpětně bys poradila řešit bydlení až na místě?

Určitě. Nebát se toho, zapsat se do facebookových skupin mezinárodních studentů, nejlépe vychytat, kdo bude odjíždět, a na doporučení se přestěhovat po něm. Moje logika byla, že přece nebudu zbytečně utrácet za Airbnb… Já měsíc přežiju cokoli, ale když mám někde být půl roku, tak se tam potřebuju cítit dobře.

To chápu. Poznala jsem v New Yorku lidi, kteří tam dlouhodobě pracovali a přitom taky žili v malém pokojíčku. A ještě měli dvě práce, aby to utáhli.

Zažila jsem to podobně. V San Franciscu byl málokdo místní. V našem domě jsem poznala Nizozemce, Indy, Francouzky… Spousta těchto lidí řídí Uber a u toho budují startup nebo vedou business.

Mě zarazily v Americe i ceny potravin. Věděla jsem, že budou drahé, ale ne třeba třikrát tolik ve srovnání s Českem.

Jo, to bylo drsné i v San Franciscu. Málokdy jsem jedla venku. Vařila jsem si a taky jsem pak od místních dostala tipy, kde nakupovat. Třeba v asijských obchodech se dá sehnat levná zelenina. Naučila jsem se nakupovat základní potraviny. Šokující pro mě ale bylo, jak tam lidi preferují komfort – v obchodech je cibule nakrájená v pytlíku nebo jsou tam zabalené oloupané mrkve. Nic nedělat a mít co nejvíc odpadků.

Na to si taky vzpomínám. Kde ještě ses kromě potravin snažila zbytečně neutrácet? Já jsem podobně jako ty téměř nechodila do restaurací a taky jsem dost omezila kavárny.

Přesně. Kafíčka, nejíš venku, neúčastníš se placených akcí. Jednou jsem byla pozvaná na koncert a vstup stál asi 50 dolarů. Tak jsem odmítla, protože to pro mě opravdu nebyla cena v pohodě. V kině jsem nebyla ani jednou. San Francisco je nádherné město, ale je těžké tam žít ve standardu, který nám tady přijde normální.

Ty taky ráda cvičíš. Pro mě bylo v Americe řešením cvičení doma nebo jsem si našla lekce jógy zdarma. Jak jsi to v San Franciscu měla ty?

Chodila jsem cvičit nebo plavat do školní posilovny. A pak jsem díky meetupům a sociálním sítím nacházela lekce zadarmo nebo za dobrou cenu. Třeba komunitní zumbu nebo jógu v parcích. Na to doporučuju stránku na Facebooku FunCheapSf.

Zmiňovala jsi, že tě San Francisco lákalo i kvůli hudbě. Realizovala ses tam hudebně ty sama?

Občas jsem si půjčila od někoho kytaru a zahrála si v parku. Ale náhodou jsem se ocitla na pódiu v Miami. Já jsem byla tehdy takový yes man, otevřená všemu. Poznala jsem jednoho člověka, koupila letenku a letěla na Floridu. On byl bubeník a měl tam koncert s kapelou v baru. A já jim tam udělala after party. Bála jsem se, že mě vypískají, že jsem trapná, a že si možná můžu hrát ve východních Čechách, ale ne tady, kde jsou vynikající zpěvačky na každém rohu. Ovšem ohlasy byly dobré a užila jsem si to. Jinak jsem občas zašla na hudební akci nebo se podívat na dům, kde žila Janis Joplin, do obchodů s deskama, ale aktivně jsem nemuzicírovala.

Předpokládám, že ani v San Franciscu se ti po domově nestýskalo, i když už to bylo o kus dál.

Ne, užila jsem si to naplno. Dělala jsem věci, které bych jindy nedělala. Třeba že se seberu a jedu někam s cizím člověkem. V Miami jsem poznala holčinu, za kterou jsem potom letěla do New Yorku. Hodně času jsem trávila se svou tehdejší místní láskou. V parcích, na pláži, byl skoro místní, tak mě představil řadě dalším lidem, vzal mě na různá místa, na surf, na snowboard. Jeli jsem do Los Angeles. Měla jsem nabitý program.

Naopak jsem byla špatná z toho, že musím ze San Francisca odjet. Bývala bych ráda zůstala na pár let. Regulérně jsem zkoumala, jak si to prodloužit, najít si práci, získat víza… S tím, že nejjednodušší by bylo si někoho vzít, ale to jsem pochopitelně nezvažovala. A tak když jsem žádné rozumné řešení nenašla, vrátila jsem se, posunula se dál a bylo to v pohodě.

San Francisco Femme Palette Lucie & Klára
Se spoluzakladatelkou Femme Palette Luckou se skamarádily v San Franciscu. Foto: Tatiana Shalunova
Takže tě zpětně nemrzí, že jsi San Francisco opustila?

Nemrzí. Částečně si svůj sen plním skrze spoluzakladatelku Femme Palette Lucku, která v San Franciscu žije už šest let. Někdy jí to závidím. Miluju tamní počasí, i ten sluneční svit je tam jiný! Ale bavím se s ní o tom otevřeně, co se týče cen, rychlosti startupového prostředí,… A časem to člověka omrzí. Navíc Lucka teď asi kvůli Trumpovu prohlášení přijde o možnost se na svá víza vrátit. Takže má pocit, že je nevítaná, nesvobodná. Buď zůstane napořád nebo už nebude moct do Ameriky zpátky. Je tam spousta mínusů, které by mě časem dohnaly. Ale několikrát jsem do San Francisca odjela na dovolenou na dva až tři týdny a vždycky to bude moje srdcovka.

Rozumím tomu správně, že jste se s Luckou seznámily v San Franciscu?

My jsme chodily v Hradci Králové na stejný gympl. Znaly jsme, kdo je kdo, ale nikdy jsme se spolu nebavily. A jelikož dálka spojuje, tak když jsem přišla na to, že je Lucka taky v San Franciscu, pozvala jsem ji na kafe. Zjistily jsme, že máme podobné ambice, chceme dělat na vlastním, štvou nás podobné věci. Líbilo se nám, jak je San Francisco diverzní a že toto nám v Česku chybí – potkávat někoho, s kým vedeš inspirativní diskuze. Věděli jsme, že tady takoví lidi jsou, ale že nemají prostor, kde se scházet. Tak se zrodila myšlenka Femme Palette.

San Francisco pro vás bylo vzorem?

Dá se říct, že nás inspirovalo. Funguje tam třeba coworking pro ženy The Wing a kolem toho komunita holek s vlastními businessy. Nebo BossBabe, který se soustředí na content. Inspirovali jsme se atmosférou a pokusili se něco takového vytvořit v Česku, ale není to úplně stejné. Americké ženské komunity hodně fungují online a my preferujeme osobní setkání, když covid dovolí.

Zmiňuješ americké ženy. Jaká je tvoje zkušenost s Američany obecně? Mně se často stávalo, že mě jen tak oslovili cizí kolemjdoucí, chvíli si popovídali a šli dál. Mně se to líbilo, ale setkala jsem se s názorem, že takoví lidé tě vlastně jen ‚využijí‘, aby posdíleli něco o sobě, aniž by se zajímali o tebe. Jak jsi to měla ty?

Soucítím s oběma stranami. Samozřejmě se mi to v San Franciscu stávalo. Jedu v autobuse a někdo mi pochválí boty. To je hrozně hezký a tady mi to chybí. Komplimenty, krátce se pobavit a jen tak někomu zlepšit den, i když toho člověka už pak nikdy neuvidíš. Mě spíš znervózňovalo to, že nevím, na čem jsem. Mám ráda, když je vztah jasně daný. Je to přátelství? Zmizíš navždy? Nebo mě chceš znovu vidět? Nedokázala jsem se v tom zorientovat.

To samé bylo s jedním Američanem, se kterým jsem se seznámila v Německu. Myslela jsem si, že jsme super kamarádi, psala jsem mu po návratu dopisy a nikdy jsem nedostala odpověď. Já se svou řeckou povahou snadno podlehnu a myslím si, že to je opravdické. Tak bych řekla, že to má svá pro i proti. Je skvělé se na sebe víc smát. Small talks nikoho nezabijou. Ale takové to „uvidíme se, see you later, keep in touch“ – to podle mě nic neznamená. Neuměla jsem s tím pracovat a doteď neumím. Stále nevím, jestli na how are you odpovídat nebo ne (smích). Stejně tak když skoro každému říkají „love you“. Jednou kamarádovi, jednou psovi, pak mně. V tom jsem docela česká. Nelíbí se mi, když se tahle slova používají nadbytečně.

Ella vlak Srí Lanka
Vlakem do městečka Ella na Srí Lance
Pobyt v zahraničí dává neskutečný pocit svobody. Že můžeš všechno. Tak mi to přišlo, kdy jsem byla pryč bez přítele, rodiny, závazků. Jak jsi to vnímala?

Znám ten pocit a chybí mi. Že se můžeš sbalit a jet kamkoli. Cestování samo o sobě je mimo komfortní zónu a pak už se ty hranice dál bourají skoro samy. Přispívá k tomu i pocit anonymity. Každému jsem byla šumák, v Americe jsi nikdo, nikoho nezajímá, co děláš. Jednou jsem si obarvila vlasy namodro, což bych tady asi neudělala. Chtěla jsem dělat hlouposti.

Byla to i opětovná touha po svobodě, která vás pak s přítelem přivedla na myšlenku objíždět svět?

Já jsem to chtěla udělat už dlouho, jen jsem čekala na příležitost. Po návratu ze San Francisca jsem pracovala ve startupu v Praze. Bylo to náročné, k tomu jsme spustily Femme Palette, což mi zabíralo večery a víkendy. A začalo mi to přerůstat přes hlavu. Měla jsem nový vztah a prostě už jsem nevěděla, jak dál. Měla jsem nakročeno k vyhoření. Naštěstí jsem, na rozdíl od mého partnera, za ruční brzdu zatáhla včas a nemusela jsem si projít tím, čím on. A tak jsme se dohodli, že se vykašleme na práci a pojedeme. Byl to neskutečně osvobozující moment a světlo na konci tunelu.

Kdy jste začali cestu aktivně plánovat a jaká byla vaše první destinace?

Sedli jsme si na to na podzim a lákalo nás všechno. Nejdřív jsme spořili na auto, že s ním pojedeme po Evropě a pak ho prodáme. Ale tam je tolik technických věcí, které se můžou pokazit, že jsme se rozhodli letět do Asie. Jednak proto, abychom poznali odlišné kultury, a taky díky nízkým cenám. Nejprve jsme letěli na tři týdny na Srí Lanku s tím, že ubytování jsme vždycky řešili až na místě. Takže jsme zprvu nevěděli, kde večer složíme hlavu, jak se tam dostaneme. To nás ale bavilo jen chvíli, protože postupně jsme nedělali nic jiného, než že jsme hledali na mobilu a počítači. A tak jsme pak zůstávali na jednom místě měsíc nebo dva.

vipassana meditace thajsko
Meditace vipassana v Thajsku
Kde se vám toto digitální nomádění líbilo nejvíc?

Měsíc jsme měli pronajaté bydlení na severu Thajska, v Chiang Mai. Tam se nám líbilo a doopravdy jsme tam žili. Chodili jsme do oblíbených kaváren a na obědy, pracovali jsme a o víkendu jsme vyrazili někam na skútru. A potom Bali. To bylo pro mě velké překvapení. Myslela jsem si, že tam bude spousta turistů a vlastně jsem neměla přehnaná očekávání. Ale totálně jsem se do Bali zamilovala a chci tam jezdit na zimu.

Ano, byli tam turisté, ale nevadilo mi to. Bali si zachovává svoji spiritualitu a místní kulturu, soužijí spolu. Můžeš si vybrat, jestli chceš být v Denpasaru nebo Canggu, ale jsou místa, kde jako by turismus neexistoval. Takže si lze zároveň užívat luxusu západního světa, když máš chuť na pořádnou smoothie bowl nebo burger, a pak si můžeš dát gado gado za pár korun. Proto jsme na Bali zůstali déle, než jsme plánovali, a určitě jsme tam nebyli naposledy.

Mount Batur východ slunce Bali
Východ slunce na Mount Batur, Bali
Tomu rozumím. Strávila jsem na Bali pár týdnů a byla to jedna z mých nejkrásnějších a cenově nejpříjemnějších dovolených. Která země vás nadchla co se dobrodružnějšího charakteru týče?

Laos je strašně zajímavá země, z níž je cítit nedávná historie. Jsou tam příšerné ulice, po kterých se nedá jezdit. Všechno je kousek, ale dlouho to trvá, protože tam mají pořád nevybuchlé miny a bojí se protodo infrastruktury zasahovat. Takže to bylo takové horší, ale dražší Thajsko. Nicméně ty přírodní scenérie byly nádherné, jako bychom se ocitli na jiné planetě. Jedny hory vypadaly jak z Avataru!

Laos hory Avatar
Laoské hory podobné Avataru
Zklamala tě některá země, kterou jste navštívili?

Singapur byl docela facka, protože jsme tam jeli hned z Laosu. V Laosu kličkuješ mezi dírami na silnici a v Singapuru najednou můžeš pomalu jíst ze země. Byli jsme tam jenom tři dny, protože víc jsme si nemohli dovolit, a to jsme bydleli v pokoji, kde si postel večer spouštíš ze skříně. Chápu, že to je business svět, že se tam střetává mnoho kultur, má to něco do sebe. Ale já nemám ráda přehnaně sterilní a hypermoderní věci a navíc jsem zjistila, že velké společnosti, které z velké části vlastní singapurská vláda, žijou z exportu palmového oleje pěstovaného na malajsijském Borneu, kde kvůli němu zmizelo 40 % lesů. A z těchto peněz se pak prý staví všechny ty eko stromy a eko budovy ve městě, což, pokud je pravda, mi přijde opravdu šílené. 

Gigantické super stromy v Singapuru
Gigantické super stromy v Singapuru
Ještě někde se ti nelíbilo?

Petrovi rodiče za námi přijeli na Srí Lanku a letěli jsme společně na Maledivy, na low cost lokální ostrov. Což už bych nikdy neudělala.

Na Maledivách jsou dva typy ostrovů: ty s resortem, klidem, dobrým jídlem, a pak ostrovy, kde žijí místní a je tam jedno až dvě ubytování. No a my byli na ostrově 400 krát 600 metrů, kde se nedalo skoro nic dělat. Plavky bylo možné mít jenom asi na 20 metrech u oplocené pláže, jinak jsme museli respektovat zvyklosti a být zahalení. A jelikož já nejsem typ, co rád leží, tak jsme mohli akorát tak šnorchlovat, protože na surfování tam nebyly vlny buď žádné nebo naopak jen pro profíky, a na procházky nebylo kam jít. Jídlo tam nebylo dobré, jedli jsme tuňáka z konzervy a rýži každý den.

K tomu tamní obyvatelé pálí nepořádek a hází pet lahve do vody, protože na tak malém ostrově moc nemají na vybranou. A kdyby ses chtěla alespoň opít, tak taky nemůžeš, protože tam je zakázaný  alkohol. Bylo to nejdelších 10 dní v mém životě.

Drsné surfování na Maledivách
Drsné surfovací podmínky na Maledivách
Myslíš, že byste si to bývali víc užili v některém z tamních resortů?

Asi ne. Ty jsou podle mě fajn pro páry nebo rodiče, kteří si jedou odpočinout a koukat se na děti u bazénku. Mohou si zaplatit výstřední výlety a zážitky, ale pokud máš hluboko do kapsy a jsi dobrodružný typ, tak to není správná volba.

Přijeli za vámi i tvoji rodiče?

Ano, poprvé jeli dál než do Řecka a sešli se s námi v Malajsii. My jsme nejdřív byli na ostrovech. Na malinkém Langkawi, kde to byl opravdu mix kultur – Indové, Číňani, Malajci. Přitom všichni uměli všemi jazyky. Zároveň tam platí dvojí zákon: pro muslimy a pro lidi jiného vyznání. Tudíž třeba muslimům se neprodává alkohol, a když se muslimská žena napije  piva, tak ji i veřejně bijí, což je až barbarské, ale ostatní mohou klidně chodit v plavkách a dělat to, co jim dovoluje jejich náboženství. Na druhou stranu tam člověk najde díky různorodosti kultur i kuchyně z celého světa. Navíc ostrov Langkawi není tak malý jako Maledivy, takže je kde se volně pohybovat.

Pak na Penangu měli nejúžasnější zábavní park se zipliny a tobogány. Poměrně nebezpečné a asi bych na něco takového v Česku nevlezla, ale bylo to skvělé. Potom se přidali naši, a táta si moc přál vidět Kuala Lumpur a Twin Towers. Tak jsme jim nejdřív řekli, že bydlíme někde levně dál od centra, a poté jsme je vyvezli na střechu mrakodrapu s bazénem a výhledem právě na Twin Towers. A oznámili jim, že tady teď budem pár dní bydlet. Táta měl děsnou radost. Společně jsme lenošili, pili víno, hráli karty, a užívali si, že se vidíme.

Menara Tower v malajské metropoli Kuala Lumpur
Menara Tower v malajské metropoli Kuala Lumpur jako dárek pro Klářiny rodiče
Prozradila jsi mi, že jste byli i v Austrálii. Jaké to bylo?

Vydali jsme se na západní pobřeží a po Asii nás přepadla euforie. Najednou spousta prostoru, giga parky, obří ulice. Nikdo tě neohrožuje na skútru ani autem, všechno funguje, v obchodech prodávají normální věci. Znělo to jako sen. Tak jsme si pořídili auto se stanem na střeše a vyrazili jsme na road trip. Nejdřív jsme jeli na jih, do Perthu, kde v noci mrzlo a my měli na přikrytí jen dečky z IKEA. Ve tři ráno jsme se budili a startovali auto, abychom se zahřáli.

Nahoře na severu zase bylo 45 stupňů, takže z extrému do extrému s jedním vybavením. Přitom uprostřed, kde bylo příjemně, zase létají takzvané bush flies – mouchy, které nejdou na jídlo jako ty naše, ale nalétávají ti do očí, pusy, nosu, prostě všude, kde je trocha tekutiny, a je to hnus. Jen vylezeš ven a jsi sežraná mouchama. Na to jsme nebyli připravení. A všechno tam bylo hrozně daleko. Jedeš třeba tisíc kilometrů, hodinu se na něco díváš a jedeš další dva dny. Je tam nádherné pobřeží, ale ty jen koukáš na tu hezkou vodu a pláže, kam nemůžeš kvůli krokodýlům, medůzám nebo žralokům.

Kalbarri National Park v Austrálii
Kalbarri National Park v Austrálii
Takže do Austrálie už bys znovu nejela, předpokládám.

Asi ne. Jsou tam nádherná místa, která jsou ale z 80 % dostupná jenom autem s pohonem na všechny čtyři, a to my jsme neměli. Nebo se tam dá letět vrtulníkem. Ale je to extrémně drahá země, kde jsme venku nejedli ani jednou a jen si vařili v ešusu a i tak bylo těžké v těch vedrech uskladňovat potraviny. Jsou tam neskutečně fotogenická místa, pozoruhodná zvířata, skvostné přírodní úkazy. Ale my jsme jen vylezli z auta, vyfotili a kvůli mouchám zase zalezli.

Ujeli jsme za měsíc sedm a půl tisíce kilometrů, takže jsme to pak zakempili na poslední tři dny v Darwinu a jen jsme čekali, až budeme moct odletět zpátky na Srí Lanku, kde jsme po asi pětatřicetihodinovém letu prospali den a pak jsme tam zůstali pracovat celý měsíc. Byla zrovna dešťová sezóna, ale nám to nevadilo. Byli jsme rádi, že jsme zase někde doma.

západní Austrálie
Den co den na západě Austrálie
Jak jste to zvládli s přítelem? Neobjevila se ponorka, když jste spolu byli 24/7?

Jedna docela intenzivní byla asi po třech měsících, když jsme byli v Thajsku. To jsem měla pocit, že se tolik nesnášíme a tolik si lezeme na nervy, že už spolu snad nemůžeme být. Zpětně mě tahle vrtkavost fascinuje, jak je potřeba od sebe odlišit emoci a cit, lásku, která trvá. Přišlo mi, že on ví, co mě štve, a že mi to dělá naschvál, a opačně. Ale pak jsme se o tom pobavili, najednou jsme se objali a já jsem ho milovala ještě víc než předtím. A to se nemusí stát jenom během cest. Důležité je najít si vlastní komunikační styl a vyříkat si to. Možná to není pro každého a jsme výjimka, ale ráno jsme spolu vstávali, cvičili jógu, pak jsme vedle sebe pracovali a já jsem neměla potřebu, aby odešel. Vyhovovala mi jeho přítomnost.

Austrálie byla psychicky náročná. Dohodli jsme se proto, že si dáme výšlap na kopec každý z jedné strany, abychom byli chvíli sami. Trasa vedla podél skal u pobřeží, kudy prý migrovaly velryby, tak to měl být meditativní zážitek. Ale jak tam všude létaly ty mouchy, tak jsme se oba celou dobu ošívali a šli rychle, abychom to už měli za sebou a na žádné velryby jsme vyhlížet nestihli. Ale naučili jsme se toho o sobě hodně během celé té cesty a v jednom autě to nebyl problém, protože nás spojovala nenávist proti Austrálii. Asi kdyby byl jeden nadšený a druhý nešťastný, tak se zabijeme, ale takhle jsme se prostě jen snažili přežít.

Bylo kromě Austrálie ještě něco, co tě štvalo?

Zařizování víz. Například na Bali, když si chceš prodloužit vízum, musíš třikrát do Denpasaru – jednou zažádat, pak se nechat vyfotit a pak vyzvednout, a přitom tam čekáš třeba dvě hodiny, nebo ti něco chybí a pak tě můžou i zavřít… Chybí tam někdo jako Foreigners 🙂 A pak signál a internet v Laosu, když jsem potřebovala pracovat – měla jsem telefonáty a nikdy jsem nevěděla, kdy spojení vypadne.

Kuang Si vodopády Laos
Vodopády Kuang Si v Laosu
V té době už jsi dělala na plný úvazek Femme Palette, že? Co ti toto dobrodružství dalo do businessu?

Byla jsem cizinkou v jiných zemích. Proto vím, jaké to je a jaká úskalí ženy zažívají, když přijíždějí do zahraničí, aby tam studovaly, pracovaly nebo doprovázejí partnera. Vím, jak je důležité, aby se cítily v bezpečí, měly koutek, kam mohou přijít a poznat místní lidi, což bývá oříšek. Cizinci se často pohybují v expatích komunitách, ale už nedosáhnou na místní kontakty. To se stávalo i mně v Německu nebo Americe. Tak to mám na paměti, stejně jako Lucka.

A určitě mi cestování prohloubilo otevřenost. Myslím, že jsem vhodný typ na to, abych dělala takovou práci. Nemám zábrany. Snažím se mít každý den co nejbarevnější a vím, že se můžu učit od kohokoli. S tímto poselstvím budujeme komunitu Femme Palette. Co se týče vyloženě businessu, jsem si víc vědoma kulturních rozdílů. Potýkáme se s různými kulturami a chceme vytvářet prostředí, kde se budou všichni cítit v pohodě, nehledě na to, odkud pocházejí. A v neposlední řadě jsem si ověřila, že pracovat se dá odkudkoli. Díky úžasnému týmu nemusíme být vždy přítomné a zorchestrujeme to ze zahraničí, zatímco oni se postarají o logistiku na místě.

nomád index od Kláry a Petra
Index nomádské spokojenosti dle Kláry a Petra
Ty jsi ale ze Srí Lanky pokračovala dál.

Rozloučili jsme s s partnerem a já odjela na měsíc do Indie na instruktorský kurz jógy. Bylo tam nádherně a hned bych se vrátila. Celé dny jsme cvičili a meditovali, o víkendu jsem měla čas jít do města nebo na výlet. Byl to pro mě hodně spirituální zážitek a při odjezdu jsem brečela, že se mám vrátit domů. Přestože na mě čekal přítel, rodina, bylo před Vánocemi. Netušila jsem, jak zvládnu najet na původní životní styl, a tak jsme si slíbila, že si Indii zachovám ve své duši a mysli.

To se mi samozřejmě nedaří dennodenně, ale vzpomínám na ni a snažím se z toho čerpat. Nepodléhat okolí, že je hnusně a prší a lidi se nesmějou, ale čerpat štěstí z vnitřku, což je celoživotní cesta. Na cestování nic není, zvládne to každý, ale neuvěřitelně ti to otevře oči a obzory a já bych každému přála, aby si pro sebe takový čas našel.

Goa v Indii, kde Klára absolvovala instruktorský kurz jógy
Jak jsi tedy ten návrat zvládla?

Pro mě byl oporou především partner. Potvrdili jsme si, že pokud jsme spolu, je nám všude dobře. A čím déle jsme tady byli, tím víc jsme oceňovali krásy Česka. Dostupnost oproti Austrálii, čistota oproti Asii. Těšili jsme se, že společně začneme nový život. A tak jsme se přestěhovali do Brna, kde ani jeden z nás předtím nežil. Já tady nikoho neznala, takže to pro mě po devíti letech v Praze bylo jako další cestování. Chtěli jsme žít pomaleji někde jinde. A podařilo se to. Pořád jsem v průzkumné fázi, ale je mi tu moc příjemně.

Žiješ work-life balanc?

Jsem hodně zaneprázdněná Femme Palette. Někdy pracuju víc, než bych si přála. Není pro mě smyslem života jen mít úspěšný business, a tak pořád hledám „how to have it all“. Cvičím jógu, chystáme svatbu a to jsou milé starosti, které mě utvrzují v tom, že tady chci být. A pak na zimu se jet ohřát – třeba na Bali. Takový je plán.

Informace k rozpočtu dle Klářiných záznamů:
San Francisco
  • měsíční nájem – 1 200 dolarů (v lednu 2020 stál jednopokojový byt kolem 3 500 dolarů s mediánem 4 300 dolarů)
  • hromadná doprava – 6 dolarů na den (za předpokladu dvou jízd denně a dvaceti jízdních dní v měsíci je to 120 dolarů měsíčně)
  • potraviny – 320 dolarů na měsíc (krabice mléka stojí v průměru kolem 4 dolary, bochník bílého chleba stojí okolo 3 dolarů, plato deseti vajec přibližně 3 dolary), tj. 10 dolarů na den, pokud nejíte venku, průměrná cena za jídlo v restauraci – 13 dolarů

Celkem za den asi 60 – 70 dolarů, když člověk sem tam někde ušetří a má dlouhodobé ubytování.

Asie, Austrálie
Budget Asie Austrálie
Budget cestování po Asii a Austrálii (rok 2019)

Láká vás cestování po Spojených státech amerických? Až tam budete, nezapomeňte navštívit Washington.

New York versus Česko, díl druhý

Po měsíci v Americe, konkrétně v New Yorku, jsem sepsala deset specifik, která mě při našem sžívání se nejvíc překvapila. Postupně jsem pochopitelně nacházela další a další. Jako třeba že výraz mezzanine neoznačuje brněnskými studenty běžně okupovanou kavárnu nebo že formát papíru A4 není stejně velký jako ten u nás. Tyto odlišnosti jsem rozdělila do sedmi kategorií a do hned do té první jsem zařadila svůj jediný americký nepříjemný zážitek.

(1) Policie na každém rohu

Už před cestou do Spojených států mi bylo řečeno, že strážců zákona tam ulicemi krouží mnohem víc, než jak jsme zvyklí z naší malé české zemičky. Pochopitelně. Konkrétně New York je obrovské město a lidí s všemožnými úmysly je tam habaděj. Však je to znázorněno ve spoustě filmů, jak i za bílého dne se loupí, krade a střílí. Naposledy mi vyvstane na mysli dokumentární série podle pravdivých událostí When They See Us, kdy došlo k vraždě běžkyně v nočním Central Parku. Ale strach jsem si nepřipouštěla, jako při žádných mých cestách, protože to bych nikdy nikam nejela. Navíc už asi patnáct let se New York řadí mezi pětadvacet nejbezpečnějších amerických měst. I když v noci bych do Central Parku nešla!

A vážně, bílo-modrá auta označená NYPD (New York Police Department) mě od prvního dne chůze ulicemi a avenues města míjela co pár kroků, skoro tak často jako legendární newyorské žluté taxíky. Jedna policejní stanice stála jen blok od mého bydlení v Queens, tak i cestou na metro jsem většinou na pár zástupců policejního sboru narazila. 

Dvakrát jsem zahlédla situaci, kdy policisté v New Yorku zasahovali. Nebo teda spíš postávali a čekali. Při jedné z nich se mně samotné přihodilo něco, bez čeho bych se klidně obešla, a je to asi jediná negativní minivzpomínka, kterou jsem si z Gothamu a Ameriky vůbec odvezla.

nepříjemný zážitek z metra
Můj jediný negativní zážitek z New Yorku se odehrál na schodech do metra.
Kapsář v metru

Rozpojily jsme se s kamarádkou Martinou na Columbus Circle, rušném kruhovém objezdu na jihozápadním okraji Central Parku. Ona šla do muzea a já jela s nákupem domů. S batohem plným jídla a malou kabelkou, kterou jsem nosila vždycky natočenou dopředu a často na ní nechávala ruku, jsem si to rázovala po schodech dolů do metra. Vtom se po mně někdo zezadu sápe, tlačí na batoh. Rychle se otočím a tam mladý borec s bílými drátovými sluchátky, který křičí NA MNĚ, že jsem mu sluchátka strhla, zamotala se do nich a tím ho málem uškrtila. Byla jsem z toho tak vyjevená, že jsem ve finále řekla něco jako „sorry” a kvapně, vcelku roztřeseně, pokračovala svou cestou. Přitom bylo odpoledne a kolem nás kupa lidí.

Ten kluk pak na nástupišti čekal opodál, jakoby nic. Vlevo od nás postávalo v kroužku asi pět policistů, mezi nimi vysoká černoška a před ní jsem zahlédla kapky krve. Netušila jsem, co se tam stalo, rozdýchávala jsem vlastní zážitek a rozebírala v hlavě, co se právě událo. Nenapadlo mě těm policistům borce nahlásit nebo jsem možná spíš neměla dost odvahy, nevím. Pořád jsem to v sobě zpracovávala a až později jsem si přiznala, že to fakt byl zlodějský trik a že se mě někdo pokusil okrást. Naštěstí se mu to nepodařilo a díkybohu jsem pak už nic podobného nezažila. Ale dodneška tu scénu vidím a musím říct, že mi chvíli trvalo, než jsem se na tu stanici odvážila znovu.

Zatčení u nás v Queens

Podruhé jsem měla tu čest vidět newyorské policisty v akci jednu neděli, když jsem šla dopoledne běhat. Dole v lobby našeho domu jich zase stálo asi pět nebo šest dokola. Takové skupinky jsou normální vzhledem k tomu, že v Americe je povolené vlastnit a nosit zbraň, tak se častěji něco semele, a je třeba mít na místě více zasahujících. Tito drželi v želízkách mladou holku. Moc jsem neokouněla a šla si po svých, a když jsem doběhla zpátky, už tam nebyli. Moje paní domácí Pavla pak byla celkem překvapená, že se toto v Queens prý moc často neděje. Za mě to vypadalo na nezákonné držení drog nebo něco podobného a na pocitu bezpečí mi to neubralo.

dýško v restaurci 20 procent
Spropitné se v Americe dává vyšší než u nás.

(2) Dýško v Americe přibližně 20 procent

Na to, že v restauracích se nemůžu chovat zagroškudla, mě přítel připravoval několik měsíců. Už od našich prvních návštěv v bister a kaváren v Česku jsem vnímala, že dává spropitné daleko vyšší než já. Kdyby měl dát méně, tak se sám za sebe stydí. Což teď úplně chápu, vyrostl v tom. V Americe je slušností a pravidlem nechávat lidem ve službách na dýšku nejméně 15 až 20 procent. Například číšníci mají minimální plat a počítá se, že si vydělají na spropitném. Jelikož jsem byla v New Yorku na neplacené stáži a ceny tam opravdu nejsou nízké, na posezení v restauraci jsem byla všehovšudy čtyřikrát. Z toho třikrát za mě platil někdo jiný 🙂 Spíš jsem navštívila několik kaváren a tam jsem doporučené dolary k útratě přidala, stejně jako když jsem párkrát jela taxíkem.

Co se restaurací i kavárenských podniků v Americe týče, rozdílné je samozřejmě i to, že se hned od dveří neženete k volnému stolu, ale čekáte, až budete usazeni. To už ale beru za dost profláklé a kupodivu jsem si to vždycky uvědomila. Narozdíl třeba od toho, že jsem si v taxíku sedla dopředu, ehm.

(3) Malý newyorský slovníček

Podobně jako má Londýn svůj specifický název tube pro metro, newyorským podzemím (i nadzemím) se prohání jedině subway. Musím uznat, žes tím mám do dneška trochu problém, asi tak jako neříkat pražským tramvajím šaliny.

Na výtazích v metru na mě sem tam vykoukl nápis mezzanine, který ve mě pokaždé evokoval studentskou kavárnu u Fakulty sociálních studií v Brně. Ale v tom newyorském mezzanine bych se kávy nejspíš nedočkala. Označuje se tak jakési mezipatro. Je to první úroveň pod ulicí nebo ta mezi ulicí a nástupištěm, tudíž část, kde nestaví metro, ale využíváte jí k tranzitu mezi linkami a směry.

Výtah do mezzanine v newyorském metru

Když už jsme u té angličtiny, tak od přítele jsem zvyklá říkat toaletě bathroom. Až v Americe jsem si uvědomila, že se používá i slovíčko restroom, jež najdete napsané na dveřích místo známého WC.

Jak už jsem psala v příspěvku o náplni mé stáže v Českém centru New York, nejvíc jsem si považovala toho, že můžu denně procvičovat angličtinu. A to jak psanou při tvoření nejrůznějších marketingových textů, tak mluvenou při akcích, které jsme před pandemií koronaviru v České národní budově pořádali. Vesměs jsem neměla problém příchozím Američanům nebo Čechoameričanům rozumět, ale na čem jsem pohasínala, to byl rychlý spelling. 

(4) Hbité hláskování od rodilců

S kolegyňkami jsme před uvedením do kinosálu nebo velkého sálu vítaly hosty a odškrtávaly si je dle jmen z registračního seznamu. Návštěvníci byli zvyklí svižně říct své příjmení a vzápětí jej, jak když bičem mrská, odhláskovat. Zatímco ke mně teprve doputovala první část. U jmen, která jsem už někdy v životě slyšela, typu Duncan, Edmonds, Goldsmith nebo třeba Zucker to bylo v pohodě. Ovšem když to byli hosté s ne úplně rozšířenými a složitějšími jmény, tak jsem musela požádat o zopakování třeba i dvakrát. Nejlepší ale bylo, že oni už evidentně znali postup, a často si to své jméno v seznamu hledali sami. A vypadali s tím úplně v pohodě.

Opravdová zkouška přišla, když k nám do kanceláře volala paní a chtěla si ověřit, že je přihlášená na danou událost. Nevzpomínám si, jak se jmenovala, ale i když jsem si ta písmenka psala na papír, nebyla jsem schopná jí porozumět, a doptávala jsem se snad pětkrát. Jí už taky docházela trpělivost a žádala, jestli může mluvit s někým jiným. To jsem se hanbou skoro propadala. Nakonec jsem tomu dala ještě pokus a vyšlo to. Paní zaregistrovaná byla a telefonát jsme ukončily na docela dobré emoci. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem telefon nevnutila do ruky kolegyni a zvládla to, i když s oroseným čelem a pocitem, že větší propadák už jsem dlouho nezažila. A to jsem na své anglické hláskování byla vždycky hrdá, i přítel mě chválil. No, asi byl emočně ovlivněn, a já rozhodně mám v čem se zlepšovat.

formát A4 v Americe
Formát papíru A4 v Americe je jiný než v Česku.

(5) Není A4 jako A4

Jako asi v každé kanceláři, jsme běžně tiskli. Tiskové zprávy na kontrolu, seznamy přihlášených, cedulky při organizací akcí a spoustu dalšího. Někdy se mi dole nevytiskl kust textu. Nebo mi pak papír nešel zasunout do eurofolie velikosti A4. Ouha. Zatímco u nás v Česku využíváme pro formát papíru A4 mezinárodní velikost 210 milimetrů šířky na 297 milimetrů délky, v Americe se tento model neuchytil. Asi nejbližší je rozměr takzvaného letter, jenž činí 215,9 na 279,4 milimetrů. Ve Spojených státech, Kanadě a Mexiku vám tak z tiskárny vyjede papír o trochu širší a kratší.

(6) Topení a jeho ustavičné sss

Toto byl šok hned z prvního dne, na který jsem si ale zvykla doslova za pár hodin. Syčící topení. V okamžiku, kdy jsem otevřela dveře svého pronajatého bydlení v Queens, jsem slyšela sykot, jako kdyby někde unikal plyn. Po chvilce pídění jsem zjistila, že zvuk přichází od topení, aniž by někde něco kapalo nebo bylo cítit. Je to prostě normální. Newyorské topení syčí, někdy víc, někdy míň, někdy zmlkne. Na druhou stranu funguje. A to pro mě s ohledem na zimní roční období vládnoucí venku za okny bylo nejdůležitější.

(7) Jména se na kelímky tisknou

V mém prvním článku tady na blogu jsem zmiňovala, že jsem o Americe přemýšlela jako o zemi, kde si už řadu let před námi lidé kupovali kávu s sebou. A jako první se mi samozřejmě vybaví bílý kelímek se zeleným logem Starbucks. V Česku si na něj občas zajdu – chutná mi a hlavně tam berou stravenky a vrací na ně, což je výhodné 🙂 V New Yorku jsem kafíčkování minimalizovala, protože budget. Ale Starbucks jsem vyzkoušet musela. Poprvé to bylo ve Washingtonu a podruhé pak na začátku nedělního výletu ve Washington Heights. Kromě daleko vyšší ceny (přes pět dolarů, tedy víc než 125 korun za tall velikost) jsem objevila ještě jeden rozdíl. V Americe se s tím nepářou a jména na kelímku vyjedou na malém papírku vytištěná. Jasně, je to pohotovější, ale takhle vám tam přece barista nenamaluje srdíčko…?

Zajímá vás, jak se České centrum New York potýká s koronavirovou pandemií a kdy se Česká národní budova na Manhattanu znovu rozezvučí lidským mumrajem? Přečtěte si rozhovor s ředitelem Českého centra Miroslavem Konvalinou.

Pandemie koronaviru mě předčasně žene z Ameriky domů

Ještě před týdnem jsem si užívala nádherné podvečerní procházky v Rockefellerově parku na dolním Manhattanu. Při západu slunce jsem přemítala, jak se po přechodu na jarní čas dny protáhly, čímž nastává to nejlepší období na výlety a další poznávání jak New Yorku, tak dalších amerických měst. Ouha. O pár dní později zasahuje pandemie koronaviru a já přebookovávám letenku, abych se dostala do vlastní země co nejdřív. 

Kvůli koronaviru jsme už předminulý týden začali v Českém centru New York rušit akce – nepřiletěla nám z Česka paní spisovatelka na povídání o své knize, byl zrušený meeting v OSN, kam měli dorazit autoři nového českého dokumentu V síti, čímž padlo promítání tohoto filmu u nás v kině. Co zůstalo, to bylo slavnostní zahájení výstavy o Leoši Janáčkovi a především o jeho opeře Káťa Kabanová, která se v květnu měla vrátit na scénu Metropolitní opery New York. Místo tří akcí za týden jedna. A nakonec ani ta nedodržela původní plán, i když jsme ji díky moderním technologiím zachránili.

západ slunce New Jersey
Po práci na západ slunce nad New Jersey

Poslední program v Českém centru

Mělo to vcelku rychlý spád. Následkem pandemie prezident Spojených států amerických Donald Trump minulou středu večer vyhlásil zákaz vstupu Evropanů do země s platností od půlnoci z pátku na sobotu. Ve čtvrtek jsem šla normálně do práce, s vernisáží jsme všichni počítali. Od pondělí ji u nás připravovali kurátoři z Brna, přijela i paní ředitelka z Turistického informačního centra (TIC) Brno se svou dvanáctiletou dcerkou.

Akce byly v New Yorku stále povolené, jen s omezenou kapacitou. Už na naše poslední promítání ale dorazilo málo lidí, tak jsme vzhledem k postupu pandemie předpokládali, že tentokrát byl byla účast ještě slabší. Jelikož vernisáž představovala jednu z nejvýznamnějších událostí měsíce, báli jsme se, že to s nízkou účastí bude trapas. Proto jsme se dohodli, že vernisáž nasdílíme živě na Facebooku po vzoru Česka, kde právě došlo k zákazu veřejných akcí nad třicet lidí a umělci začali kulturu streamovat.

Janáček New York vernisáž online
Zahájení výstavy o Leoši Janáčkovi jsme vysílali online na sociálních sítích, bez návštěvníků.

Virtuální vernisáž se podařila. Dostali jsme pochvalu až z ústředí. Jenomže mezitím se nám kvůli zákazu cest z Evropy zbortil téměř veškerý další program… tušili jsme, že centrum dál nebude fungovat jako obvykle a že je čas řešit předčasný návrat domů.

Pandemie nám zkracuje stáž

Dostaly jsme jako stážistky na výběr. Nikdo nás nevyhání, můžeme v New Yorku zůstat, ale práce nebude, protože nebudou akce. Další turnus stážistů se nekoná. Nikdo netuší, jak pandemie bude pokračovat, jaká opatření přijdou další den, za pár hodin, za hodinu. Jestli se pak dostaneme z USA, jestli nám nezruší lety… velká neznámá. S tím, že v Česku máme rodiny a především český zdravotnický systém.

narozeniny České centrum
Poslední společný večer v Českém centru New York

Tak jsem ještě vpodvečer kontaktovala cestovní agenturu America Tours, přes kterou jsem měla svoji původní zpáteční letenku na 6. dubna. Úžasná paní Marcela mě pak ráno naháněla, zatímco jsem spala, a řešili jsme spolu přebookování na co nejbližší termín. Chvíli to vypadalo, že bych letěla v neděli, pak dokonce už hned v pátek, a nakonec mi let New York – Vídeň přerezervovali na úterý 17. března s mezipřistáním v Curychu. Cena byla 6 500 Kč.

Nekupovala jsem novou letenku, protože jsem nechtěla platit plnou částku, a let za čtyři dny mi přišel v pohodě – alespoň budu mít čas se s New Yorkem rozloučit. Až později jsem se dozvěděla, že nám České centrum výdaje spjaté s předčasným odletem domů proplatí včetně taxi na letiště.

Rozum chápe, srdci je to líto

Bylo to hodně zvláštní den. Upršené ráno jakoby doprovázelo ponurou situaci a smutné zprávy týkající se pandemie, všech změn, zákazů, opatření… Odpoledne pak přišlo slunečné jaro a já jsem potřebovala vypadnout ven. Od zpráv v médiích, počítače, telefonu, sociálních sítí a všeho online kontaktu. Potřebovala jsem na čerstvý vzduch a všechno to pobrat.

Uvažovala jsem prakticky, tak jsem se vydala jen pěšky do nákupního centra, abych dokoupila pár dárečků, které jsem chtěla ještě pořídit. Cestou jsem koukala kolem po těch všech mých oblíbených cihlových domech, po panoramatu Manhattanu, po lidech, po žlutých taxících… Snažila jsem si to co nejvíc zapamatovat, protože jsem nebyla připravená odjet o tři týdny dřív. Tři čtvrtě roku jsem makala, brala práci navíc, šetřila, abych žila tři měsíce v New Yorku. A teď mi to někdo bere, jednu z nejintenzivnějších částí mého života, na kterou jsem se skoro celý minulý rok neuvěřitelně těšila, krade ji neuzavřenou, nesplněnou… je mi doporučováno opustit zemi a já úplně chápu proč a vím, že je to dobře, že to není konec světa a bezpečí a zdraví jsou mnohem důležitější. Jen mě to mrzí a potřebuju se s tím sama v sobě smířit… 

Pláč v obchodním centru

Docela mi šlo vstřebávat po cestě myšlenky, užívat si slunečních paprsků, jít si za svým cílem… než jsem vstoupila do Disney obchodu. Vůbec jsem to nečekala, ale najednou, když jsem viděla Mickey Mouse, symbol Ameriky, všechna ta trička, hrníčky, plyšáky… tak jsem se rozbrečela. Muselo to ven. Chodila jsem mezi regály a nechala si téct slzy po tvářích… a bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí. Zamilovala jsem se do Ameriky a ještě jsem tu chtěla být, ještě jsem ji chtěla prožít, ale nemůžu. A nevím, kdy se mi to podaří znovu. Dovolená třeba ano, ale žít tady? To je něco jiného a to, proč jsem sem po novém roce přijela. Navíc jsme měli koupené jízdenky do Philadelphie, New Hamptonu, Bostonu… Zasloužila jsem si to.

Za chvilku jsem se vzchopila, zaplatila a nechala pláč v obchodě. Od té doby jsem nebrečela. Zatím. Řeším denně několik hodin pracovní věci v Česku. Ráno mám strach otevřít telefon, co se zase kde změnilo, co vláda vyhlásila a jak je třeba reagovat. Je to hektické, únavné, ale udržuje mě to v produkci a nemám prostor dumat. I když by mi nevadilo dát si pár hodin voraz u Netflixu 🙂

Na rozloučenou Coney Island

V sobotu jsem naposledy jela neworským metrem. Stihly jsme s kolegyňkami stážistkami promenádu a pláž na Coney Islandu, které jsme si právě nechávaly na to, až bude tepleji. Bylo tam skvostně. Prošla jsem se bosýma nohama v oceánu, seděly jsme na pláži, upíjela jsem kafe a jen jsem byla. Teď a tady, na sluníčku, offline. Pak jsme se my zbylí sešli v Českém centru i s výpravou z Brna, která taky řešila nové letenky a všichni společně jsme tam rokovali nad situací, v tom našem malém klubu Čechů “uvězněných” na Manhattanu.

Coney Island
Loučím se s New Yorkem: výlet na Coney Island

Večer naše stážistkové trio společně s Mirkem, panem ředitelem Českého centra, zapadlo do jediné, v ten den otevřené české restaurace, která je součástí České národní budovy. V Česku už totiž začal platit zákaz mít v provozu bary, restaurace, kluby. Za celou dobu stáže jsem v té restauraci neseděla, tak jsem si to na poslední chvíli vynahradila. A bylo to úžasně odpočinkové. Řeč se totiž konečně stočila úplně jiným směrem než pandemie a koronavirus, a my se smály, pan ředitel sázel historky, přišel si k nám chvíli sednout i majitel restaurace, a tak jsme všichni několik hodin zapomněly, co se kolem nás děje. Výhled na noční Manhattan z mrakodrapu, kde Mirek bydlí, byl pak už jen tím správným rozloučením se s dechberoucím ostrovem.

Večerní Manhattan
Večerní Manhattan

Z New Yorku na televizní obrazovku

Od té doby ostatní odjíždějí. Návštěva z Brna, kolegyně z práce, pan ředitel… Celá naše česká základna si pořídila nové letenky, odletěli a jsou doma. Připadám si jako poslední mohykán. Tak jsem alespoň měla tu čest promluvit o své situaci do Událostí České televize. Jako Lucie Pádková 🙂

Skoro nikam nechodím, jen ráno běhat nebo do potravin, včera do obchodu pro mazlíčky, protože toho našeho šmudlu taky bez dárečku nechci nechat. I já jsem opatrná a připravuju se na karanténu, které mě po příjezdu do Česka čeká.

Kdy už pojedu domů?

Dostávám zprávy, když už taky já dojedu domů. Rodina i spousta mých přátel a kolegů má o mě starost, což je moje velká podpora, za kterou jsem vděčná. Ale zároveň jsem z toho trochu nervózní – doletím dle plánu? Nezruší nikde nic? Pustí mě do všech letadel?

Snažím se nepřipouštět si ten strach. Jsem odjakživa optimista. Ale někde tam uvnitř cítím, že budu klidná až budu sedět v prvním letadle, pak ve druhém, pak v autě do Brna, protože vyzvednutí příbuzných či partnerů přes hranice by po předložení boarding passu mělo být možné… Jen se toho v posledních dnech událo tolik, že nelze předvídat, co se stane.

Tak doufám, že to bude v pohodě. Už jsem připravená odjet. Stihla jsem toho i tak vidět a zažít hodně. Nechci riskovat, že bych následkem pandemie v New Yorku zůstala viset měsíce, bez mých blízkých, bez výplaty, ve státě, který není můj. Jednou se sem vrátím. To ti, New Yorku, slibuju.

A nebojte, komu se čtení blogu zalíbilo, budu psát dál. O New Yorku, ale i o lecčem jiném. Nechte se překvapit a děkuju, že tady se mnou jste.