Tipy na (vánoční) dárky pro děti i dospělé od jedné nestíhající mámy

Jestli můžu některý rok nazvat šíleně intenzivní, pak je to ten s dvacet trojkou na konci. První vánoční dárek se mi zázrakem podařilo koupit už v polovině září v sympatickém hračkářství ve Znojmě. Od té doby jsem ale stagnovala až někdy do listopadu. A teď, týden před Štědrým dnem, vám tady smolím moje tipy, čím byste mohli ostatním udělat radost pod stromečkem. Ale víte co, ono se vám to bude hodit i o příštím adventu. Nebo třeba tyto nápady využijete na dárky k narozeninám, svátkům, jako poděkování či jen tak, pro potěšení. Tak jsem uváděla i předloňský (po)vánoční článek, protože ať mám nebo nemám doma batolátko, všecko honím za pět dvanáct. Tak žádné zdržovačky. Co teda koupit k těm Vánocům?

 

Knížky pro děti

Co se týče dárků pro dcerku, sama nejvíc oceňuju inspiraci od ostatních maminek, protože ty prostě ví. I když každé díťátko je velký individiuál a každý inklinuje k trošku jiným zabavám a aktivitám, některé hračky nebo knížky fungují tak nějak celoplošně, dřív nebo později.

Jak jsem ukazovala v reels u mě na Instagramu, naše šestnáctiměsíční Charlotta se zamilovala do velkých obrázkových knížek Rotraut Susanne Bernerové JARO – LÉTO – PODZIM – ZIMA. Na jejich tvrdých listech se napříč ročními obdobími odehrávají příběhy lidí i zvířat. Stránkami se můžete probírat znovu a znovu a znovu a nenudí.

Na obdobném principu jsou namalované knihy Rok v lese, Rok na statku, Rok na trhu… Kde malý čtenář sleduje život na daném místě měsíc po měsíci. Co jsem slyšela, jsou to publikace, kterými děti rády listují a čtou si i několik let.

Co přinese vánoční nadílka k nám

Pro caparty podobného věku jsem dostala doporučení na další knižní sérii, která podporuje učení se prvním slovům a jazykovou komunikaci. Péťa se učí mluvit, Péťa říká první slova, Péťa povídá ve větách a našla jsem i Péťa na prázdninách. U nás budou pod stromečkem zabalené první dvě a já už se na ně moc těším.

Na cesty autem nebo letadlem by se mohla šiknout The Quiet book, barevná látková knížka se spoustou interaktivních prvků. Já ji pořizovala na webu Maremm s několikatýdenním předstihem. Nechávala jsem vyšít jméno na první stranu a věděla jsem, že výroba knížky trvá. Paní byla nesmírně milá a dokonce mi objednávku potvrzovala telefonem a pak mi dávala vědět, že knížku odesílá. Zpětnou vazbu ještě nemám, jelikož ji naše holčička obdrží na Štědrý den. Ale věřím, že to bude takový activity board ve zmenšeném formátu a že ji zaujme a zabaví.

Obecně bych řekla, že neuděláte chybu s výběrem v nakladatelství Svojtka. Tam mají od flip-flop knížek, přes hmatové a zvukové (na Vánoce i se světýlky, #babysmith si rozbalí Světlo a zvuky, vánoční kniha) po zábavně-vzdělávací i pro starší děti. Stačí tak jen uvážit věkovou kategorii obdarovaného a zvolit titul, co se vám líbí. Nejen vánoční knihy od Svojtky najdete běžně v knihkupectvích, jako je Knihy Dobrovský nebo Martinus (jejich nová prodejna v Brně ve Špalíčku i s kavárnou stojí za návštěvu!)

Vánoční jedlé dárky

Naprosto praktický vánoční dárek, který ocení snad všichni. Vždyť, kdo nejí rád…?

Mezi moje oblíbence patří ořechové mňamky od Šufana. Jejich kokosová hnízda s kešu jsou slast a arašídové nebo mandlové máslo máme doma konstatně. V nabídce vynikají senzačně vypadající dárkové boxy.

Jestli mají vaši blízcí rádi mandle, byla jsem s kamarádkou v brněnské Mandlárně a moc si pochvalovala jejich mandlové paštiky a další pochutiny. Tak zkuste.

Čokoládky s ornamentem, balení horké čokolády nebo sypaný čaj. Jedlé dárky inspirované jižní Moravou s garancí doručení do Vánoc při objednávce do 19.12. objevíte na e-shopu nadačního fondu Moravská krása, mého srdcového klienta.

vánoční dárky z Moravské krásy

Pozornosti, které se dají zkonzumovat, lze pochopitelně také vyrobit doma v kuchyni. Takové, do nichž jste vložili vlastní snahu a píli, chutnají snad ještě víc. Nápadité a přitom nenáročné recepty očíhněte na blogu Jídlo jako dárek, za nímž stojí moje kamarádka a svědkyně Martina Vidová. Na stránky už texty aktivně nepřidává, ale jsou stále funkční a když na ně koukám, sbíhají se mi sliny.

Fotokalendáře a fotodárky

Aby měli na očích ty, které mají tak rádi.

Fotodárky jsou vánoční držák a v internetových dílnách jich naleznete nepřeberné množství. Od klasických hrníčků, přes klíčenky (tu jsem dávala já manželovi loni už nevím k čemu, má tam snímek naší malé a pejska a miluje to) po trička s potiskem a vánoční baňky. 

Fotokalendáře přišly na řadu, jakmile jsme se rozrostli o lidské mládě. Už minulý rok jsem dělala fotokaledáře pro dědečka a dvě prababičky. Letos jsem se hecla i na editor chicagského webu, aby poslali Santu za naší babi a dědou ve Spojených státech. Ve finále vždycky nejvíc trvá vybrat ty fotky, pak už je to přetáhnout sem, přetáhnout tam a fotokalendář je na světě.

Fotokalendáře opakovaně vyvolávám na Laab nebo Bontia.

Když už jsme u fotek, na loňské svátky jsem zazářila s domácí tiskárnou Zoemini. Sice jsme první obrázek vytiskli až o letošním adventu! (nebyl čas, nebyl čas), ale dá se využít například i pro originální balení dárků. Lípnete tam společnou fotku a už zabalený vánoční dárek vykouzlí široký úsměv na rtech.

Poukázky a vstupenky všeho druhu

Darovat zážitek je jedno z nejcennějších. Co má adresát vánoční poukázky rád? Je to gurmán/ka a potěší ho/ji voucher do vyhlášené restaurace? Dopřeje si s euforií manikúru, pedikúru, masáž? Má oblíbenou kavárnu? Užívá si chození za kulturou?

Já jsem častokrát třeba pro mámu volila poukázku na kosmetiku. V salonu, kam chodí, poradili, jaké procedury obyčejně podstupuje a k tomu ještě navrhli kosmetické výrobky, co by se jí šikly k sebepečujícímu rituálu.

Táta, který rád a hodně řídí, pod stromečkem našel voucher na školu smyku od Polygonu Brno. Z kurzu byl nadšený.

Oběma rodičům jsem nesčetněkrát balila do obálky lístky na muzikál, divadelní představení, one-man show. Ať už to byl profláklý Caveman nebo Štěpán Kozub se svým humorem mnohokrát za hranicí černoty (to znám jen z doslechu!).

Mozkoherna Třebíč

Vždycky mě baví rodinu nebo přátele posílat do Mozkoherny v Třebíči. Jediné svého druhu v České republice, v otěžích důvěry a zábavy tandemu Eva Fruhwirtová a Šárka Vostálová. Se svojí posilovnou pro mozek holky letos skončily bronzové v renomované anketě Český Goodwill. Zajet si myšlenkově pohrát do jejich království mozkohraček v židovské čtvrti rozhodně stojí za to. Vím z vlastní zkušenosti.

Vánoční dárkové poukazy poskytuje i nadační fond Moravská krása. Poukazy platí jak na workshopy a kurzy, kde se naučíte malovat ornament nebo moderní kaligrafii, tak na útratu v úžasné Havlíčkově kavárně či produkty z nadačního e-shopu.

Společenské hry

Za tento tip by mě určitě v Mozkoherně pochválili 🙂 Soudě dle mého amerického manžela, tady u nás v Česku mají společenské hry větší tradici než třeba za velkou louží. Já jsem jako malá v devadesátkách s našima nebo babičkou zbožňovala mastit karty, hráli jsme Člověče, nezlob se, Z pohádky do pohádky, později vědomostní hry jako Česko nebo Evropa

Svému tátovi jakožto milovníkovi českých filmů jsem vybrala hru Český film od Albi a letos mám taky něco z této kategorie připraveno. Nemůžu to ale prozradit, kdyby se budoucí majitelé dopídili tohoto článku 🙂

Vánoční dárky pro mazlíčky

A co pro čtyřnohé miláčky? Náš pes má i vlastní vánoční punčochu a zdá se mi, že letos jsme mu pořídili víc vánočních dárků než pro některé členy rodiny, pssst. Co se hraček týče, nikdy nás nezklamala značka Bongo. Taky se mu v pelíšku (a všude po bytě) střídají plyšáci z IKEA a nedá na ně dopustit (prasátko, dinosaurus…). Pamlsky jsem po vzoru Lucky Konečné kupovala na webu Super-granule. Putuje k nám vánoční edice DOX BOX a balíček dentálních tyčinek s banánem a arašídovým máslem. 

Extra tip: Pohybujete se v blízkosti Břeclavi? Stavte se přímo do Havlíčkovy vily, kde je až do konce roku otevřený vánoční samoobslužný obchůdek. Obklopeni světýlky a za poslechu příjemné vánoční hudby procházíte mezi nádhernými aranžmá originálních dárečků, z nichž některé ani nešly do online prodeje. Tady nakoupíte vánoční překvapení v klidu, neotřele a s hřejivým pocitem tam kdesi u srdce.

Pár dní do Vánoc, vy panikaříte a zmíněné tipy vás neuspokojily? Mrkněte na příspěvky z předloňska a před-předloňska.

A hlavně, i když dárky k těm nejkrásnějším svátkům v roce patří, pamatujme, že to není primárně o nich. Tím největším dárkem je naše přítomnost a čas strávený s těmi, kdo dělají náš život hezčí. A s pohádkami a cukrovím samozřejmě!

Mějte báječné Vánoce!

foto z Moravské krásy: Lukáš Pánek, Lucie Mančíková

Čekáme miminko: jak jsem prožívala své první těhotenství

Dvě čárky na papírku jsem na sklonku roku 2021 objevila hned dvakrát. Před těmi nevítanými covidovými u rodiny v Americe to v předešlém případě byla ta nejkrásnější zpráva, která mě zatím potkala. A troufám si tvrdit, že v obklopení kachliček na toaletě u rodičů jeden z okamžiků, který mám už napořád pevně zachycený v paměti. Zjistila jsem, že nás bude o jednoho víc. Jaké bylo moje těhotenství? Změnily se mi chutě? Dokdy jsem běhala? Jaké signály o blížícím se porodu jsem dostávala? Odpovídám v následujících řádcích.

O dítěti jsem snila několik let. Dřív jsem si říkala, že ideálně porodím tak v osmadvaceti. Až dostuduju a získám první zkušenosti z pracovního procesu. Pak jsem si hranici posunula na třicítku. A nakonec jsem se stala mámou dva dny po svých pětatřicátých narozeninách. Důvody byly osobní, partnerské. Dávali jsme náš vztah dohromady, než jsme oba usoudili, že jsme na tento zásadní životní krok připravení. S podmínkami pro to, abychom dětátku mohli dát všechno, co potřebuje. Věřím, že je to nakonec ta nejlepší doba, kterou si #babysmith pro příchod za námi samo vybralo.

Moje těhotenství bylo nádherné a naštěstí bezproblémové.
Moje těhotenství bylo nádherné a naštěstí bezproblémové. Foto: Lucy Photography

Co si myslím, že mi pomohlo k těhotenství

Každičkou vteřinu nepřestávám být vděčná, že jsme počali de facto na první dobrou. Premiérové “zkusíme to” absolutně vyvstalo z okamžiku a neměla jsem zrovna plodné dny. Jak jsem se později horlivě snažila dopočítat.

Na snahu o miminko jsem se speciálně nepřipravovala. Avšak zpětně jsem bilancovala, co mohly být podpůrné faktory, díky nimž jsme se z pozitivního těhotenského testu radovali tak záhy.

fit fyzická forma

Fyzicky jsem se před otěhotněním cítila vůbec nejlépe co kdy v životě. Zdravě jsem sportovala. Cvičila jsem jógu. Měla jsem se za sebou nejúspěšnější běžecký rok. Občas jsem plavala. O víkendech jsme praktikovali pěší výlety. Denně jsem procházkovala se psem. Rozhodně jsem neměla svoji nejnižší váhu, ale o rafičce směřující na cifru to není. Připadala jsem si dostatečně silná. Zdatná a fit.

dlouhodobě vysazená hormonální antikoncepce

Prášky proti početí jsem brala od zhruba sedmnácti do pětadvaceti. Na gynekologii jsem šla poprvé ještě v době, kdy se hormonální antikoncepce vřela doporučovala taky pro své vedlejší blahodárné efekty. Jako například pomoc s akné. Tabletku denně zobala i moje máma. Tak jsem tehdy neměla nic proti. Nic jsem nečetla, nestudovala. S receptem od doktora jsem kráčela v jejích stopách. Ve svém čtvrtstoletí jsem ukončila tříletý partnerský vztah. Usoudila jsem, že je to příležitost s pilulkami skoncovat. Díky tomu mělo moje tělo skoro deset let na to se vyčistit a nachystat na nového malého obyvatele.

dekáda bez prášků obecně

V přibližně stejné době jsem kompletně upustila od jakýchkoli léků proti bolesti a jiným trablům. Poslední tišicí prášek jsem si lupla do pusy při extrémně bolestivé menstruaci. Doslova jsem se svíjela na zemi. Bylo to právě v čase po vysazení hormonální antikoncepce, kdy si moje orgány pravděpodobně zvykaly na změnu. Od toho momentu útrum. Bolestivé měsíčky jsem překonávala dýcháním, pohybem, spánkem, odpočinkem nebo zabořením se do práce. To abych na křeče v podbřišku nemyslela. Měsíc od měsíce byl tlak mírnější a zvladatelnější. Netrpím na migrény. Tudíž jsem neodrážela bolesti hlavy. Taky mě od školy neskolila žádná nemoc vyžadující antibiotika. Rýmu a kašel, co se jednou za čas objeví, kurýruju zázvorem, česnekem, medem, Coldrex nápojem a nohama v teple.

Železo a krabička Femibionu

* Co jsem čas od času brávala, byly tabletky železa (růžovo-bílé balení Tardyferonu). Mám standardně nízkou hladinu železa v krvi a přitom jsem chodila darovat krev.

** Gynekologovi jsem se při své poslední návštěvě před otěhotněním svěřila, že bychom se pokusili miminko. Dal mi krabičku Femibionu 1. Jsou to pilulky s kyselinou listovou, vitamíny a právě i železem. Speciálně vyvinuté pro fázi plánování. Tak jsem poslušně vyzobala všechna platíčka z krabičky. Ale Femibion 2, doporučovaný od 13. týdne těhotenství, už jsem neužívala.

Na podporu početí jsem od lékaře vyfasovala Femibion.
Na podporu početí jsem od lékaře vyfasovala Femibion.
velmi nízká spotřeba alkoholu

Od koštu slivovice v zimě 2015 říkám definitivní ne jakémukoli tvrdému alkoholu. I když jsem ten večer měla sotva pár panáčků, bylo mi druhý den tak špatně, že se mi zvedá žaludek ještě teď. Postupně jsem ubírala i vína. Bílé nebo červené jsem si dopřávala maximálně párkrát do měsíce po deci, max dvou. Nejvíc přitom na Letní žurnalistické škole. Tam si chodíme ven povídat každý večer a my nepivaři taky nechceme pořád pít jen vodu, kafe či limonádu.

změna pracovního úvazku

Loni na podzim jsem se vrátila na volnou nohu. Byl to krok, o němž jsem přemýšlela už od covidové pandemie. Poté, co jsem se vrátila ze stáže v Českém centru New York. A v říjnu 2021 jej doopravdy uskutečnila. Před naším vánočním putováním do Ameriky jsem tak prožívala perné dva měsíce. Zajížděla jsem se v obnoveném samostatně výdělečném systému. Běhala jsem po úřadech. Nastavovovala si nový režim. K tomu jsme plnili předodletové povinnosti. Připadala jsem si znovu svobodná a nakročená tím správným směrem.

harmonický partnerský vztah

Vždyť co jiného ta dušička potřebuje k uhnízdění než rodiče, kteří se mají rádi a společně po ní touží? Náš vztah není dokonalý. Jsme schopní se pohádat. Pořád máme na některé věci odlišný názor. Ale minulý rok jsme se posunuli o míle. Tím pádem jsme oba byli šťastnější, vyrovnanější. A hlavně jsme se naladili na tu stejnou strunu, o kterou chceme brnkat.

Rozhodnutí založit rodinu bylo nás obou, jak to má být.
Rozhodnutí založit rodinu bylo nás obou, jak to má být. Foto: Lucy Photography

TĚHOTENSTVÍ: PRVNÍ TRIMESTR

Loňský podzim byl hektický. Návrat k vlastnímu podnikání. Přípravy na naši první společnou cestu za rodinou do Ameriky. A dva dny před odletem na můj svátek bombastická novinka, že jsem v jiném stavu. Ideálně bych se hned objednávala na prohlídku u gynekologa. Ale to už jsem jaksi nestíhala. Pročetla jsem diskuze o tom, že v prvním trimestru se nedoporučuje létat. Vzhledem ke změně tlaku na palubě letadla může dojít k potratu. Přesto jsme se nakonec rozhodli plány nerušit. Museli bychom všem vysvětlovat důvod, který byl jen z testu nejistý. A já jsem pevně věřila, že jestli uvnitř mě naše malinké miminečko skutečně je, tak s námi tu zaoceánskou návštěvu u babičky a dědečka zvládne.

Příznak číslo jedna: citlivá a větší hruď

První, co mi kromě vynechané menstruace napovědělo, že proužek z Rossmanu se patrně nemýlí, byla moje prsa. Zcitlivěla. Už po zhruba třech týdnech od početí rostla. Objemnější poprsí je jediná fyzická změna, co u mě v těhotenství nastala, kterou bych si milérada odpustila a vrátila se k původní, praktické velikosti. Ale děje se to všechno pro děťátko, tak jsem se s tím v sobě smířila.

Příznak číslo dvě: dejte to kafe pryč

Přišel šok. O vánočních svátcích mi PŘESTALO CHUTNAT KAFE! Můj denní chleba. Nikdy jsem nepila drijáky. Vychutnávala jsem si obvykle jednu kávu s mlékem ráno a jednu odpoledne. Tudíž mi nescházel kofein, ale najednou jsem přišla o svůj rituál. Dát si kávu při snídani nebo dopolední práci. Užít si ji odpoledne, kdy ještě není čas na svačinu. Náhle mi vadilo kávu vůbec cítit. Šáleček s co nejvíc mlékem (neboť naši američtí rodičové nám chystali poměrně silnou překapávanou várku) jsem tak cucala klidně několik hodin. Jen pro ten pocit, že mám u sebe hrníček s kafem. Ono co si budem, kofein není nic zdravého, co by moje tělo v těhotenství vyžadovalo. Byl to tedy nejspíš obranný mechanizmus. 

těhotenský test
Těhotenský text mi vyšel pozitivně na můj svátek 13. prosince.
Příznak číslo tři: nezvyklá únava a ospalost

Se třetím měsícem nastoupila větší únava. U mě znásobená jet lagem, který je směrem z Ameriky do Evropy vždycky horší. Ráno jsem dlouho spala. Kolem třetí, čtvrté odpoledne jsem zpravidla vedla předem prohranou bitvu s padajícími víčky. Přišla jsem si neustále ospalá a neproduktivní. Bála jsem se, že to potrvá až do konce těhotenství. Ale i toto znamení jsem uposlechla a dávala si odpoledního šlofíka (Američani to dělají běžně!). Můj organizmus evidentně potřeboval nabrat dost síly, aby v něm zdravě rostl ten drobounký tvoreček.

Příznak číslo čtyři: pomerančový džus je největší kámoš

Pravděpodobně ve snaze doplnit cukr a vitamin C jsem musela mít v ledničce 100% pomerančový džus. (Dle našeho průzkumu je nejlepší ten z Lidlu, po vyzkoušení nechcete kupovat jiný). Pila jsem oranžovou tekutinu po litrech týdně. Slast to byla!

Příznak číslo pět: znovu jím maso

Přibližně pět let jsem nejedla maso, vyjma ryb. A zčistajasna ve třetím měsíci těhotenství jsem v kuchyni ucítila vůni pečeného hovězího a moje chuťové pohárky se postavily do pozoru. Tak jsem se nebránila náznakům miminka, kterého zjevně kus trhaného oslnil. Nemluvě o tom, že hovězí maso je spolehlivý zdroj železa. Zpočátku jsem uzobávala masové kousky od Martina. Postupně jsem zvládla celé kuřecí stehno a maso do jídelníčku zařadila párkrát za týden. Jedla jsem krůtí, kuřecí a hovězí, případně něco ze zvěřiny. Jen prasátko mě vůbec nelákalo a myslím, že nikdy nebude.

Ostatní potraviny jsem neselektovala. S potvrzením od gynekologa jsem jedla všechno, na co jsem měla chuť. Zmínil jediné, na co si dát pozor: kupované saláty s majonézou, kde hrozí salmonela. Těm jsem se obloukem vyhýbala.

moje první těhotenství
Bříško jsem měla po celé těhotenství miniaturní, tak dlouho nebylo poznat, že čekáme přírůstek. Foto: Lucy Photography

TĚHOTENSTVÍ: DRUHÝ TRIMESTR

Ten nejbáječnější. Odešla únava. Zasáhl mě čerstvý příval energie. Připadala jsem si jako znovuzrozená. Navíc už máte za sebou ty “kritické” první tři měsíce, kdy je všechno nejisté a o těhotenství víceméně nikomu neříkáte, protože máte ještě před prvním screeningem a nechcete nic zakřiknout. Ale je to neskutečná radost a úleva, když genetické testy vyjdou v pořádku, a vy jste si zase o kus víc jistí, že za pár měsíců k vám přiletí čáp nebo vrána s balíčkem v zobáčku.

Pozvolna jsem znovuobjevila lásku ke kávě. Zprvu jsem zařazovala jeden malý šálek denně. Později jsem se vrátila ke svým obvyklým dvěma. Když to šlo, volila jsem bezkofeinovou variantu. Když ne, zvykla jsem si v restauracích a kavárnách objednávat slabší kávu z ristretta. Mám dlouhodobě nízký tlak, a tak jsem na sobě kofeinovou injekci nikdy zvlášť nepociťovala. Klidně večer vypiju kafe a do hodiny usnu. A ani miminko v bříšku mi nikdy nehlásilo, že by se mu moje slabé příděly kofeinu nezamlouvaly.

Přestala jsem tolik toužit po džusu. Zprotivily se mi bylinkové čaje, které jsem hodně usrkávala v prvním trimestru u Martinových rodičů v zimní Americe. Naopak jsem po večeři nejvíc vyhledávala černý čaj. Starý dobrý Pickwick mi nejúčinněji hasil velkou žízeň.

Mohla bych prosím mít takové vlasy pořád…?

Všimla jsem si úžasných účinků těhotenství. Nehty pevné i bez konzumace kolagenu. Pleť bez pupínků se slabším výskytem černých teček. Hustší vlasy, co si stačí umýt jednou za několik dní, a přesto vypadají každé ráno skvěle. Takovou kštici jsem nikdy neměla. Mám dojem, že i chlupy na nohou mi rostly míň!

Moje těhotenství se přehouplo do druhé poloviny. A přišlo víc kontaktu s #babysmith. Zprvu titěrní motýlci pod kůží připomínající jemné bublinky. Potom většinou po ulehnutí do postele regulérní pohyby. Byla to opojná fáze, kdy jsem o miminku věděla každý den. Že tam je. Že sebou vrtí a že je mu snad dobře. Každičké mírné kopnutí způsobovalo čirou euforii!

těhotenství_screening
I druhý screening díkybohu přinesl uklidňující zprávy.
Druhotrimestrální testování a už otočené miminko

Absolvovala jsem druhý screening. I tentokrát vyšly výsledky v pořádku. Stejně jako u testu na cukrovku, který nebyl zas tak zlý. Jen poslední doušky nápoje, co připomíná Tang, byly sladké jak cecek. Dvě obří uf!

Ve 25. týdnu jsem večer při usínání cítila v břiše zvláštní manévr, jako by drobeček ve mně udělal kotrmelec. Druhý den jsem byla objednaná na kontrolu. Potvrdilo se, co jsem odhadovala. Hlavička je směrem dolů. Někdy se miminka v děloze ještě otočí zpět, ale to naše tak vzorně zůstalo až do finiše. 

Když jsem delší dobu ležela, chytla mě při vstávání bolest v kříži. Kosti jako by nezapadly správně do sebe. Tak jsem se belhala s rukou na zádech a po chviličce aparát rozhýbala. Toto trvalo víceméně do konce mé gravidity.

TĚHOTENSTVÍ: TŘETÍ TRIMESTR

Přibrala jsem asi sedm kilo. Pravděpodobně díky sportu a genům. Moje máma se mnou přibrala jedenáct. I tak moje chůze připomínala tučňáka. Zpomalovala jsem. Vyšla jsem schody, kopec, urazila kilometrové vzdálenosti. Ovšem svým tempem a víc zadýchaná. Stále jsem si užívala běh, se kterým jsem skončila ve 32. týdnu. Vím, že za možnost tak dlouho běhat s miminkem pod srdcem vděčím tomu, že moje bříško i v devátém měsíci připomínalo jen půlku melounu a ne celý. Cvičila jsem jógu a s potěšením jsem si zaplavala.

Můj muž mi opakoval, že jsem ta nejútlejší těhotná, kterou kdy viděl. Já jsem díkybohu vždycky byla v klidu, protože při každé návštěvě mi doktor hlásil, že to naše šestí váží přesně tolik, kolik v daném období má. Proto jsem z oblečení pro nastávající maminky užila jen punčocháče a legíny s rozšířeným pasem. Koupila jsem si v HMku jedny těhotenské šaty a v Decathlonu pořídila plavky. Výhodou je určitě to, že největších rozměrů jsem dosáhla v létě, kdy se do ničeho nezapínáte. Jednoduše jsem nosila šaty, do kterých jsem se vešla. Tílka, trička, lehké košile a pod bříškem volnější šortky.

V koupelně pečená vařená

Běžně jsem čůrala pětkrát až šestkrát za noc. K tomu jsem v posledních týdnech a zejména dnech těsně před porodem intenzivněji mířila na záchod za tím serióznějším účelem. Jak jsem se dozvěděla z chytrých knížek, tělo se tímto způsobem před blížícím se příchodem děťátka na svět přirozeně čistí. Vnímala jsem to tedy jako příznivou předzvěst, že si miminko dělá místo!

Největší sranda bylo sledovat, jak sebou ten minisvišť mele. Bříško se mi pravidelně víc vzdouvalo na pravé straně, kde mělo naše česko-americké miminko zadeček a nožičky. Během pár vteřin se povrch natáhl a břicho napravo od pupíku, který se vtipně vytyčil ven, vyroslo jako hora. A po chvíli kleslo. Nesčetněkrát jsem pod kůží viděla, jak si brouček končetinu protahuje nebo mi jí dloube pod žebra. A já se drobounkého chodidla přes kůži dotýkala.

V poslední třetině těhotenství mě opustila silná chuť na džus i čaj. Stačila mi voda a prolévala jsem se o dost víc než dřív. Snad díky tomu a pravidelnému pohybu mi neotekly kotníky. S letními vedry jsem se vypořádávala zhruba stejně jako všichni ostatní, nesamodruzí. Vlasy jsem si umývala jednou za týden (toho ušetřeného času a práce). Účes stále držel!

závěr těhotenství
Naše rodina ještě „v očekávání“. Foto: Lucy Photography
Změny fyzické i psychické

V osmém měsíci mi začala lehce téct prsa. Převážně v noci, ale občas i za denního světla. Po cca dvou až třech týdnech vytékání ustalo. Objevovalo se jen sem tam a nepatrně, ve spánku.

Během těhotenství mě nepotkaly žádné potíže. I proto jsem podle mě zůstala emočně vcelku stabilní. Jediné co, tak jsem se rozbrečela jak želva, kdykoli mi manžel něco vytknul nebo se na mě utrhl, protože měl zrovna špatnou náladu kvůli něčemu, co se mnou nesouviselo. Byla jsem přesvědčená, že je to kvůli mně. Sebemenší kritiku a zvýšený hlas jsem si víc brala a slzy mi pomáhaly se s tím poprat. Naštěstí se to nedělo často a já byla z 99 % procent vysmátá, rozradostnělá a spokojená.

Bylo to jedno z nejfantastičtějších období

Moje těhotenství tak můžu nazvat požehnaným stavem. Netrpěla jsem ranními nevolnostmi. Všechny důležité testy vyšly na jedničku. Miminko způsobně přibíralo a já se nemusela výrazně omezovat. Bylo nám spolu nádherně. Proto bych podobný průběh těchto deseti lunárních měsíců přála všem ženám, které se rozhodnou odnosit dítě. A donekonečna špitám: děkuji

Pohlaví mrňouska jsme si nechali jako překvapení do posledního momentu a rodila jsem podle plánu v Nemocnici Vyškov.
Jestli máme nakonec holčičku nebo chlapečka, se dozvíte u mě na Instagramu.

Šest amerických zvyklostí, jimž se česká holka diví

Moje druhá cesta do země, kde je všechno megalomanštější a kde se, údajně, plní sny. A tolik jiná než ta předchozí. Díky tomu, že jsme do Spojených států amerických letěli za rodinou, jsem měla možnost odhrnout turistický závěs a nakouknout víc do surového života místních, narozených pod vlajkou s padesáti hvězdičkami. Jejichž garáže na zrovinka nepoužívaná auta a staré poklady z půdy se rovnají velikosti menších rodinných domků. Pro pizzu o pár ulic níž jezdí pochopitelně autem a z dětské oslavy odcházejí klidně hned po tom, co z papírového talířku s jednorožcem smetli poslední drobečky barevně posypaného dortu.

(1) Auto, ne-li dvě = MUST

Federace amerických států je o tolik obrovitější než naše malá česká vlast. Jestli se někomu zdá daleko z Prahy do Brna, ať si zkusí projíždět dálnicí v Indianě. O to víc chápu potřebu auta, které značně usnadní nákup v supermarketu na druhé straně města nebo návštěvu příbuzných na venkově. Integrovaný dopravní systém, podobně jako třeba u nás na jižní Moravě, v USA nefunguje.

Vezměte si Petosky v Michiganu. Když na vás venku čeká auto, v pohodě si zajedete za rodinou nebo přáteli, jejichž dům lemuje silnici asi deset nebo patnáct kilometrů od vás. Ale kdybyste čtyřkolovou mašinu neměli, v podstatě nemáte šanci se tam dostat. Leda byste měli kliku a asi ta jediná taxislužba, která v okolí funguje, by měla volno a svezla by vás. Nebo by pro vás někdo sjel. 

víc amerických aut před domem
Vícero zaparkovaných aut před domem není v Americe nic zvláštního.

Na druhou stranu Američani jezdí autem VŠUDE. Objednáte si k večeři po telefonu pizzu. Pec a výdejna v jednom stojí asi deset minut chůze od vás. Neudělá příjemná procházka krapet větší hlad? Ani náhodou, pro papírové krabice vonící sýrem a kečupem jedeme autem. 

Hlasuju pro chůzi po českých i amerických nohou

Domluvili jsme si na dopoledne návštěvu knihovny. Co kdybychom se do centra městečka prošli zasněženými ulicemi? Ba ne, bereme černé fáro.

Vlastnit dvě motorová vozidla není nic výjimečného. Jedno větší, pick up nebo rodinné, druhé nadupaný sporťák ála cabrio s posuvnou střechou, které se perfektně hodí na letní drandění po okolí i mezistátně. Dvojka aut v rodině se stává běžnou i u nás. Když táta bere auto do práce a máma potřebuje být mobilní s dětmi. A já sama oceňuju, že máme auto na naše dovolené, výlety, víkendové i všední nákupy. Na to, když jedeme k našim, za babičkou. Ale ty minivýpravy, co autem zaberou deset minut a pěšky dvacet, kdy nenesete nic těžkého, mi hlava nebere. A budu pokračovat v lobbingu za jejich minimalizaci.

(2) Kdo by nebral dvoupatrovou garáž?

Když už jste hrdým majitelem těch dvou fár, jedno přes zimu odpočívá v garáži. Ale jestli si představujete takovou garáž, kam se vejde maximálně auto a vedle nebo před něj pár škatulí nebo pracovní ponk, jak to míval můj děda, jste na omylu. Když jsme jeli omrknout tátovo BMW a najít pár památných Martinových knížek do tzv. “storage”, přijeli jsme mezi řady boxů o velikosti menších rodinných baráčků. Jeden vedle druhého jako u nás ve Žďáře na Stalingradě, jen asi čtyřikrát větší. Dole spokojeně parkovalo auto a po žebříku jsme vyšplhali do druhého patra s kupou beden. A když vám jedno takové úložiště nestačí, koupíte další. V něm Martinův táta míval loď a své místo tam našly hračky po dětech, nábytek, knihy… To, co my Češi tlačíme do našich malých panelákových sklepů a ti šťastnější na půdu svoji nebo rodičů.

dvoupatrové garáže v Petoskey
Dvoupatrové garáže v Petoskey

(3) Dětská domácí oslava? Popřát, sníst dort a odfičet

Ladili jsme se v Petosky na blížící se Vánoce, když jsme dostali pozvání na odpolední narozeninovou oslavu malé americké holčičky. V obýváku s gigantickým vánočním stromečkem nechyběly punčochy se jmény celé rodiny, ale teď byly na programu dárečky pro natěšenou slečnu. Zatímco je za babiččiny pomoci rozbalovala, my ostatní jsme ukusovali barevného dortu na veselém talíři s jednorožcem. Napříč pokojem jsme probrali novinky a pozorovali nadšenou oslavenkyni, když v tom osazenstvo odložilo talířky se šmouhami od dortového krému a začalo se pomalu zvedat. My s nimi.

Počkat počkat. Žádná nabídka kávy? Něčeho jiného k pití? Dalšího občerstvení? Víc povídání? Ne. Po předání dárku, zkonzumování dortu a krátkém pozdravení nastal čas vrátit se domů. Na oslavě jsme tak pobyli všehovšudy tři čtvrtě hodiny a nikomu se na tom evidentně nezdálo nic zvláštního. Ne že bych měla výsostnou potřebu nechat se hostit, jen si nedovedu představit, že by taková briskní zastávka u nás v Česku nepůsobila nevhodně, jaksi odbytě.

oslava amerických narozenin
Zbaštili jsme dort a bylo načase oslavu opustit!

(4) Vzor amerických důchodců plných elánu

Oba rodiče mého dnes už manžela jsou odžitými roky blíž mým babičkám. Mají přes 70 let. I přes zralý věk několikrát ročně létají, cestují, sportují, navštěvují blízké v ostatních amerických státech, dovolenkují u moře v Pacifiku i Evropě. Chodí na večeře s přáteli, běhají, plavou. Starají se o svá rychlá sportovní auta a drony. Perfektně si rozumí s počítači, mobilem i další moderní technikou.

Je to i tím, v jakém oboru pracovali (maminka v marketingu, tatínek v pojišťovnictví), ale vidím tam obrovský rozdíl proti valné většině generačně podobných Čechů. Nemluvě o našem americkém dědečkovi, který ve svých 96 letech na rodinné oslavě vystřihne i tanec. A já si moc přeju, aby takových aktivních seniorů, kterým zdraví dovolí pořád objevovat a plánovat, přibývalo i tady u nás na evropském kontinentu. A abychom jednou taky byli takoví!

zimní procházka v Chicagu
S americkou maminkou jsme v Chicagu takřka denně chodili na delší procházky.

(5) Kilometrové hřbitovy s minimalistickými náhrobky

Když je řeč o úctyhodném věku, tak jsme se při vánočním pobytu v Petoskey zastavili i za zesnulými příbuznými. Už z New Yorku, kde jsem hřitovem i probíhala, si pamatuju, že prostory věčného odpočinku jsou ve Státech, obdobně jako řada dalších množin, o dost rozlehlejší než ty naše. Tipuju klidně i několik kilometrů. Nepřekvapivě jsme tak za rodinou, která už není tady u nás na světě, dojeli autem a zaparkovali jen kousíček od náhrobků. Ty jsou oproti těm na českých hřbitovech o dost menší, skromnější, decentnější. Vykukují jen kousek nad zem a tehdy v zimě je zdobil právě jenom bílý sníh.

(6) Čaj na menu amerických podniků leda ledový

Abychom končili o něco pozitivnějším tématem, mám tu jedno nápojové poučení. Jestli jste podobně jako já zvyklí dávat si v zimě v restauraci horký čaj, nečekejte, že si budete vybírat z domácího mátového, zázvorového. Anebo že by vám přinesli dřevěnou krabičku se sáčky, co voní po skořici či medu. Když jsem si u večeře objednala “tea”, koukali na mě divně a po chvíli přede mě postavili sklenici čaje –  s ledem. Jo, to je přesně to, co jsem při těch minus deseti venku chtěla. Zvládla jsem pár loků a příště už jsem štěstí nepokoušela. A vlastně že se divím… Ty holky s holými kotníky v New Yorku taky pily ice coffee ze Starbucksu, i když kolem nich řádila sněhová kalamita. Nejspíš tam za velkou louží frčí studený odchov!

čas s ledem v amerických restauracích
Vpravo je vidět můj čaj s ledem, v prosinci, s teplotami pod nulou.

Chcete víc čtení o Americe? Projděte si se mnou mrazivé Chicago nebo se podívejte do ikonického New Yorku.

Chicago: podél řeky mezi mrakodrapy k jezeru Michigan a za Havlíčkem vyzývajícím k boji

Větrné město nebo Páchnoucí cibule. Dvě z ne úplně vábivých přezdívek největšího města v americkém státě Illinois, které je po New Yorku a Los Angeles třetím obrem v celých Spojených státech. Chicago jsem ještě před posledními Vánocemi znala sotva jako vzdálený bod na mapě. Tam, kde Harrison Ford v Uprchlíkovi hledá jednorukého vraha své ženy a Sandra Bullock se zamotává do omylů v romantické komedii Zatímco jsi spal. Po stáži v New Yorku jsem hořela zvědavostí, jaké to bude toulat se mezi vysokými budovami u břehu jezera Michigan. Taky mě varovali, že tam pravděpodobně bude zima. Byla. Ani z rodné Vysočiny si na takovou nevzpomínám.

Chicago byla první cílová destinace našeho vánočního výletu za rodinou do Ameriky. Na letišti O’Hare jsme přistáli po deseti a půl hodině přímého letu z Vídně. Pochopitelně jsme neskutečně prahli po tom, až opustíme stísněný sedačkový prostor a znovu rozhýbáme strnulé svaly. Jenomže jsme čekali hodinu, než letištní dispečink dovolil našemu letadlu zaparkovat u jednoho z přistavených tubusů. Radost z rychlého průchodu na imigračním zhatilo víc než půlhodinové čekání na kufry. Po první várce neráčila přijet druhá. Uklidňoval nás jen pohled na opodál stojící posádku našeho letu. Říkali jsme si, že jim by zavazadla určitě neztratili.

Chicago Skyline
Poprvé jsem se podívala do slavného Chicaga.

Předpověď počasí nelhala. Jak jsme vyšli z letiště, ovál nás doslova jarní vánek. Teplota se šplhala k 16 stupňům. V polovině prosince! Ale to si nás Chicago nejspíš jen hýčkalo na uvítanou. Od té doby už šly stupínky na teploměru jen dolů. Nejvíc mě vyděsilo ráno, kdy telefon ukazoval minus sedmnáct, pocitově minus dvacet čtyři. Ven jsem se odvážila až v poledne.

Výhled na Chicago z postele

Martinova maminka s manželem žijí v třípokojovém bytě přímo v dolním Chicagu. Z pokoje, kde jsme spali, jsme hleděli přímo na protáhlé, blikající stavby a za okny od brzkého rána cinkaly vozy městského metra. Nesčetněkrát jsem si vzpomněla na tři roky studentského podnájmu v zeleném paneláku na brněnském Mendlově náměstí, kde to první šaliny mrskaly před pátou ranní. Od té doby nemám problém se spaním za hluku.

Bylo to, jako kdybychom v New Yorku bydleli na Manhattanu. Doslova pár bloků od centrální The Loop, městské části, kde najdete všechny veledůležité úřady a mrakodrapy plné kanceláří, proslulé restaurace a bary, obchody nebo kde sídlí Chicago Tribune. Chicago Loop projdete za pár hodin. Na takové dobrodružství jsme se vydali den po příjezdu.

Staré sídlo Chicago Tribune
Z procházky kolem řeky je vidět staré sídlo Chicago Tribune.

Senzační Chicago Riverwalk

Prošli jsme pod mostem kolem stanů pro bezdomovce a vystoupali řádek schodů, než jsme se napojili na Chicago Riverwalkparádní stezku podél Chicago River, kde nestačíte otáčet hlavu zleva doprava, abyste si prohlédli všechny ty prosklené žížaly kolem. V létě se tudy procházíte a v případě potřeby dobijete energii v přilehlé kavárně nebo baru. Případně se necháte svézt jednou z lodí, které řeku brázdí tam a zpět. Takové možnosti jsme v prosincovém dopoledni neměli. I tak jsem ale koukala jako omámená. Stezka vás zavede až k jezeru Michigan a Navy Pier, přístavu plnému houpajících se bílých plachetniček. 

Pokračovali jsme dál ke slavnému Millenium Parku s hlavní atrakcí: ikonickou chicagskou sochou Cloud Gate, pro svůj tvar přezdívanou The Bean neboli fazole. Doporučuju ji omrknout ze všech stran a ve vyleštěné oceli si prohlédnout oslnivý odraz dominant města. Až se ocitnete pod ohybem fazole, nezapomeňte zvednout hlavu a zamávat sami sobě. Zpátečním směrem nás kolébala velkoměstským ruchem vibrující Magnificent Mile.

Chicago a The Bean
The Bean je jednou z nejznámějších turistických atrakcí v Chicago.

Riwerwalk jsem si oblíbila na běhání. Trasa byla příjemně rovná, bez kopečků a zábran. Dávala mi pocit, že se neztratím. Prostě jsem běžela s vodou po boku tam a zase zpátky. A takových běžců nebo páníčků se svými čtyřnohými mazlíčky jsem pokaždé potkala několik. I ve dnech, kdy mrzlo, až praštilo. Nebo se mnou cloumaly poryvy větru.

běh v Chicagu
To by bylo, abych se chicagskými ulicemi několikrát neproběhla.

Jak Chicago získalo své přezdívky?

Ale nenechte se mýlit. Přídomek Větrné město si Chicago nevykoledovalo kvůli neblahým povětrnostním podmínkám, i když zvlášť u řeky a na březích jezera fučí poměrně dost, nebo tornádu, které se městem přehnalo v roce 1876. Windy City, v překladu Větrné město, se mu říká kvůli divoké minulosti a politickým změnám. Podle reportéra New York Sun byli chicagští zastupitelé po debatě s Newyorčany o místě konání příštího světového veletrhu “plni větru”.

A jak dostalo Chicago název Stinky Onion, tedy Páchnoucí cibule? Původ hledejte ve velkém množství divoké cibule. Ta přístav prorůstala, když v něm své kánoe parkovali Indiáni. Její nezaměnitelný odér, v domorodém jazyce chicagou, se linul široko daleko.

Chicago a jeho přezdívky
Chicago je známé pod řadou přezdívek.

Pohodlné plavání ve vlastní dráze

Jedním z chicagských údivů pro mě byl systém v plaveckém bazénu, kam mě vzala Martinova maminka. Patří mezi členy sportovního FFC klubu, a tak jsem vstupovala jako její host. Předem nám v online systému zamluvila dráhu, pro každou jednu. Došly jsme na objednaný čas a plavaly si pohodlně každá ve své “lajně”. Bazén byl sice kratší než česká pětadvacítka, ale libovala jsem si v tom, že mě nikdo nebrzdí nebo naopak nečeří vodu svým širokým kraulem. Jak jsem na chicagská tempa vzpomínala po návratu do Brna, kdy už v šest ráno na Kraví hoře sdílíte dráhu s mininimálně dalšími dvěma vodychtivými ranními ptáčaty.

plavecký bazén Chicago
Plavecký bazén v FFC není rozměrný, ale výhoda vlastní dráhy je nedocenitelná.

Chicagský Karel Havlíček Borovský

Hlubší průzkumy města jsme měli naplánované po Vánocích v Michiganu a silvestrovských oslavách v Ohiu. Ovšem vzhledem k pozitivnímu testu na covid jsme tak maximálně v rouškách brouzdali ulicemi a mezi lidi nebo do obchodu pro dárky jsme se dostali až dva dny před odletem. S budoucí paní tchyní jsme si úplně poslední dopoledne udělaly dámskou jízdu, neboť jsem odmítala opustit městské brány, aniž bych pozdravila Havlíčka.

Socha známého českého obrozence Karla Havlíčka Borovského, kterého si každoročně připomínáme na Letní žurnalistické škole v Havlíčkově Brodě, se majestátně tyčí mezi chicagským planetáriem a akváriem. Monument z bronzu a granitu na památku Havlíčkových činů z pověření místních Čechoameričanů vytvořil sochař Joseph Strachovsky. Od roku 1911 Havlíček svou zvednutou pravou rukou nabádal v boji v Douglas parku. Na své současné působiště u Solidarity Drive se přestěhoval v roce 1983.

Socha Karla Havlíčka Borovského v Chicagu
Karel Havlíček Borovský to dotáhl až do Chicaga.

Nezastavily jsme se ale jenom u českého básníka a satirika. Od planetária je znamenitý výhled na legendární chicagskou skyline. Pohled jsem od ní odtrhávala stěží. A právě v tu chvíli jsem Chicagu a sobě slíbila, že příště se poznáme líp.

Chicago, uvidíme se znovu!

Odjížděla jsem totiž se smíšenými pocity. Zamilovala jsem se do cesty lemující Chicago River a pohledu na zdánlivě nekonečné jezero Michigan. S dětskou radostí jsem pozorovala cinkající nadzemku a za tmy světélkující mrakodrapy. Avšak wau efekt, který mě sotva nechal nadechnout, když jsem poprvé vystoupila z metra v New Yorku na Manhattanu, se nedostavil.

Chicago Theatre
Poutač na chicaském divadle se stal neoficiálním emblémem města.

Možná proto, že New York byl moje vůbec první návštěva Spojených států. Do Bohemian National Hall v srdci Manhattanu jsem kráčela do práce, rozuměj na stáž, kterou jsem si sama zařídila. Na tříměsíční pobyt v New Yorku jsem rok šetřila a dorazila jsem sama. Bez nikoho, kdo by mě vedl za ručičku. Byla jsem na sebe v tom desetimilionovém hřišti hrdá. Taky jsme navzdory zimním měsícům probendili, co jsme mohli. Každý víkend někde, s novými zážitky a vzpomínkami. Pokaždé jsem se přitom vracela do dočasného doma v Queens. Poklidnější části New Yorku s obytnými domy, malebnými vilkami a příjemnou zelení namísto plejády betonových kostek.

Chicago v zimě
Vandrovali jsme zmrzlými chicagskými ulicemi.

Chicago bylo jiné. Jeli jsme za rodinou. S programovým omezením z důvodu pandemie, izolace a meteorologických podmínek. O to víc jsme trávili čas spolu. Zažili jsme spoustu emotivních chvilek a byly to dny, na které určitě nikdy nezapomeneme.

Těším se proto, až se do Chicaga vydáme příště. A přeju vám, abyste si prozkoumávání jeho koutů užili naplno a podívali se všude tam, kam chcete. Chicago si takovou přízeň rozhodně zaslouží.

.

Petoskey o Vánocích: do bíla zakutané jezerní letovisko, kde vám kolemjdoucí mávají na pozdrav

Sjíždíme z kopečka a míjíme ceduli s nápisem Petoskey. Pod ním jsou ovšem neméně důležité řádky, které hlásají, kdy místní fotbalový mančaft vyhrál celostátní soutěž. Na ty dostanu zvláštní upozornění. Můj řidič byl totiž v jednom z vítězných ročníků, 1995, součástí týmu. V pětitisícovém městečku na severu státu Michigan se narodil, vyrůstal, chodil do školy a pořádal večírek, když byla máma mimo město. Jen sousedi nesdíleli nadšení teenagerů, a tak přijel táta nastolit pořádek.

Takové vzpomínky jsme si vyprávěli o posledních Vánocích, strávených v jedné z tamních zasněžených ulic, u krbu se zavěšenými punčochami a stromečku, který vydává dárky až 25. prosince. Jak je v Americe zvykem.

Vánoce v Petoskey
Naše první Vánoce v Petoskey rozhodně stály za to.

V Petoskey u mého budoucího tchána jsme strávili deset dní, včetně těch svátečních. V létě je to destinace, kam Američané míří za idylickou dovolenou u vody. Leží totiž na březích jednoho z pěti Velkých jezer v USA, jezera Michigan s rozlohou 58 tisíc kilometrů čtverečních. (Lake Superior, Lake Huron, Lake Michigan, Lake Erie, Lake Ontario – pamatujete si ze školy, že jo?) V zimě se naopak okolní kopce mění v lyžařské sjezdovky, ale dole ve městě zdaleka nenajdete tolik turistů jako o prázdninách. I zimní Petoskey má ovšem svoje nezaměnitelná kouzla. A já se tam kupodivu, tak daleko od své vlastní země, rodičů a tolik známých vánočních zvyků, cítila jako doma.

Petoskey jako Stars Hollow v reálu

Jak už jsem zmiňovala na Instagramu, Petoskey mi připomínalo smyšlené Stars Hollow z oblíbených Gilmore Girls. Jedna hlavní ulice s okolo rozesetými důležitými institucemi, jako je banka, pošta, knihovna, kostel, kancelář šerifa. Nejlepší pizza ve městě, kterou si objednáte po telefonu a za půl hodinky si ji vyzvednete. Nejvyhlášenější sandwich bistro a pekárna s těmi nejlákavějšími donuty. Obchod s oblečením, pamlsky a všemožnostmi pro domácí mazlíčky. Příjemná kavárna, kde se dveře netrhnou, ale dá se tam i soustředěně pracovat.

Cormack's Deli Sandwich
Pro sanwich jsme si zajeli do Cormack’s Deli.

Nechybí popcornem a bonbóny provoněná prodejna americké sladké klasiky – fudge. Ztuhlá karamelová nebo čokoládová hmota s oříšky, vanilkou a asi trilionem dalších příchutí, připomínající náš turecký med nebo marokánku. Za pultem vládne usměvavý Paul, Martinův kamarád ze školy, a obsluhovat dezertuchtivé zákazníky mu pomáhají manželka i jejich tři dcery.

Velevážený občan Smith

Pan Smith žije v Petosky odmalička. Proto kamkoli nás vezl svým velkým černým pick-upem, mohl o okolních domech a jejich obyvatelích vyprávět historky do aleluja. A když mě vzal na exkurzi do veřejné knihovny, kde byl ještě do loňska důvěryhodným členem správní rady, všichni nás zaujatě vítali a můj slavný doprovod s knihovnicemi pokaždé prohodil pár slov.

veřejná knihovna Petoskey
Zavítala jsem do jedné z budov veřejné knihovny v Petoskey.

Vzhledem k tomu, že byl prosinec a venku vládla paní zima s teplotami, které se sotva kdy vyškrábaly nad nulu, netoulali jsme se jen tak na pobřeží jezera a nepopíjeli víno při pozorování západu slunce. Navíc naším záměrem bylo především užít si čas s tatínkem, kterého Martin kvůli covidovému šílenství nepotkal přes dva roky. Ovšem snažili jsme se i tak, abych viděla co nejvíc z toho, co rodina Smithova už dobře zná a chce ukázat té Michiganu neznalé holce z Česka.

Klouzačka k majáku

K vodě nás to pochopitelně táhlo nejvíc. Jedno zmrzlé dopoledne jsme se tak vypravili dolů k jezeru, k takzvané Breakwall. Po zledovatělých betonových kostkách v pevném držení postranních balvanů jsme se šoupali k bílo-červenému minimajáku. Naštěstí bylo bezvětří, tak jsem zahnala myšlenky na to, že zafučí a přinejmenším jeden z nás skončí buď na ostrých balvanech nebo pod studenou hladinou. Když jsem se opatrně opírala o masivní podstavec majáku, uvědomovala jsem si, jak maličká jsem oproti veškeré té vodní ploše, která se kolem mě rozprostírá. Živelná, nevyzpytatelná, ohromující. Kluci po škole nebo po fotbale odsud za vlídnějšího počasí skáčou šipky, avšak v zimě i ty mírně se pohupující vlnky budí respekt.

Petoskey Breakwall
Cesta k majáku připomínala bruslařský stadion.

Po trailu za vysokou školou

Nasadili jsme pořádné boty, zabalili se do nejteplejších bund, popadli čepice i dva páry rukavic a vydali se po značkách jedním z michiganských trailů, který začíná za North Central Michigan College. Jestli čekáte naše známé červené, žluté, zelené a modré barvičky, tak takový brilantní systém ve Státech nevedou. Ale čas od času potkáte dřevěný ukazatel se směrovkami, který vás navede dál. Výjimkou nejsou pochozí dřevěné lávky, protože jinak byste šli de facto bažinou. V lesích byl božský klid, vyladěný jen našimi kroky a zašustěním, když jsme zavadili o sněhem poseté větve stromů. Za těch pár kilometrů jsme potkali pouze jednu slečnu. Pobavila se s námi o tom, kam má namířeno ona, a jestli už jsme se zatoulali k tomu nově postavenému mostu. A kráčela dál. 

V michiganském lese jsme si užili ticho a čerstvý vzduch.

Walloon Lake kousek od Petoskey

Protože jedno jezero nestačí, přibližně 16 kilometrů od Petoskey smáčí okraje pevniny jezero Walloon. Na poloostrově Eagle Island vznikla nevelká osada chat a rodinných domů, které někdo obývá celoročně a někdo se do nich stěhuje jen na letní sezonu nebo vánoční svátky. U Walloon Lake si senzační dům s dechberoucím výhledem pořídili na důchod kdysi i Martinovi prarodiče. Jako kluk tak u nich prožíval ta pravá prázdninová dobrodružství. Běhal kolem se psem, zkoumal okolí, staral jsem jim o loď, pomáhal s údržbou domu. Dokážete si představit správnější dětské zážitky? 

Dneska už je dům přetřený namodro a žijí v něm noví majitelé.
My jsme kolem něj pokračovali níž, až k parku a takzvanému Pointu. Kde jsme se při druhé návštěvě zasnoubili, takže už i pro mě je tento malý kousek světa navždycky speciální.

Walloon Lake nedaleko Petoskey
Domy u Wallon Lake mají neskutečný výhled.

V rodinné chatě u Walloon Lake si bezpočet lét užíval i velikán americké literatury Ernest Hemingway. Krátké příběhy Nicka Adamse, které později sepsal v Paříži, se odehrávají v místech severního Michiganu a dokazují, jak spisovatel ze Ztracené generace miloval místní přírodu a celý region. Na jeho působení v Petoskey odkazuje od roku 2017 prozaikova socha uprostřed města, kdy s kufrem ovázaným červenou mašlí opouští Petoskey a odjíždí za prací do Toronta.

Ernest Hemingway v Petoskey
Sochu Ernesta Hemingwaye potkáte při procházce městem.

Bear River Valley Recreation Area

Když po Vánocích nastala obleva, vyrazili jsme na pohodovou procházku podél řeky Bear River. Ta vytéká z už zmíněného Walloon Lake a má větší spád než kterákoli řeka na dolním michiganském poloostrově. Trasa dlouhá kolem dvou a půl kilometru vede parkem pojmenovaným Bear River Valley Recreation Area, kde se dřív rozprostíraly několikery přehrady a kvetla různá průmyslová odvětví. Jít můžete v těsné blízkosti řeky nebo po asfaltové cestě, vhodné pro kola, koloběžky či kočárky. Při přecházení mostu pak máte ideální příležitost pozorovat, jak voda přeskakuje kameny, a zaposlouchat se do jejího divokého zurčení.

Bear River Valley v Petoskey
Bear River má největší spád z řek na dolním poloostrově Michiganu.

North Perk Coffee

Pracovní úkoly mě honily i ve vánoční Americe. Tak jsem se s laptopem, zápisníkem a zvýrazňovači dvakrát usídlila v sympatické kavárně North Perk Coffee, která měla příhodně otevřeno i na svátek 26. prosince. Kdykoli jsme šli kolem, kofeinoví nadšenci stáli frontu skoro až ke dveřím. Ty s cinkotem oznamovaly nového návštěvníka i kávomilce, který už dostál svého. Já bych při několikahodinovém sezení u práce ocenila uvnitř krapet víc tepla a vypnutou klimatizaci, ale jinak jsem si nemohla na nic stěžovat. Však jak často baristka žasne nad vašimi nehty a zákaznice, která právě odchází se svým coffee to go, na vás zavolá, že v těch brýlích vypadáte úžasně? Američané a jejich komplimenty mě nikdy nepřestanou fascinovat a těšit.

North Perk Coffee v Petoskey
Velké latté a hurá do práce!

Středoškolský běžecký okruh v Petoskey

Abych vyvážila to posedávání u vánočních filmů, moje milované bagely a večerní pizzu, prakticky obden jsem chodila běhat, mrazu navzdory. První den mě Martin vzal autem a navigoval, kudy mám běžet, abych se neztratila. Vytipoval pro mě totiž okruh v areálu své bývalé školy, kolem budov, kde se děti učí, fotbalového hřiště a šaten, přes parkoviště, kde na ně čekají rodiče. Postupně jsem si trať mírně modifikovala a kombinovala, abych neběhala pokaždé to samé. Přitom jsem měla jistotu, že vím, kde jsem, a že se neztratím. Bavilo mě, jak jednou bylo sucho, podruhé chodníky pokryl led a já musela utíkat po silnici. Jindy jsem se vyhýbala kalužím nebo se odrážela od koberce sněhu.

běhání v Petoskey
Běhání patřilo v Petoskey k mým pravidelným aktivitám.

A nemyslete si, i při běhu mě místní zdravili. Přáli mi veselé Vánoce a když viděli, že mám v uších sluchátku, zvedli ruku a usmáli se. Byla jsem tak opojená všudypřítomnou laskavostí, že jsem k paní na poště při nákupu známek na pohledy sama vyslala radostné Merry Christmas. A když mi odpověděla totéž, byla jsem na sebe náležitě hrdá.

Zajímá vás víc o malebném Petoskey a co můžete v okolí zažít? Mrkněte sem.

Co jsme k vánoční cestě do Spojených států potřebovali a zpátky do Česka potřebovali, najdete v minulém článku.

Let do USA a zpět za časů korony

Podruhé do Ameriky. Jen, co jsme si loni v létě nechali píchnout dvě včelky proti všetečnému koronaviru, který pořád nechce upalovat ke všem čertům, číhali jsme, kdy prezident Biden otevře hranice i turistům z Evropy. Aby mě tam ten můj Američan, teď už snoubenec, konečně mohl vzít. Zaoceánský let jsme si snově naplánovali na Vánoce a konec roku. I když jsem slyšela varování: čekej zimu!

Pamatujete si, jak jsem psala, že mi New York kvůli pandemií uspíšenému návratu dluží třítýdenní americké prožitky? Teď jsem balila na necelé čtyři. A neskutečně jsem se těšila. Rodina, obří rodinné domy svátečně nazdobené jak v Sám doma, punčochy na krbu, Santa na komíně i v obchoďáku, rozbalování dárků ráno v pyžamu a třeba napadne sníh…? Všechno to jsem zažila, a k tomu snůšku nečekaného a nezamýšleného.

Poprvé jsem letěla do amerického Chicaga.
Poprvé jsem letěla do amerického Chicaga.

Negativní než nastane let

Nejdůležitější mise zněla: zůstat před odletem negativní. Covidově negativní, samozřejmě. Abych snížila riziko nakažení, uvažovala jsem o několikadenní izolaci. Ale to bych nebyla já, abych pořád ještě někde nepoletovala a nezařizovala potřebnosti před vánočním odfrnknutím. Kosmetika, kadeřnice, stihnout přinejmenším některá adventní setkání s přáteli, rozloučit se s mámou a tátou. Tak jsem alespoň vynechávala hromadnou dopravu. A zbylé resty přesunula na nový rok.

Opouštěli jsme ranvej ve středu dopoledne linkou Vídeň-Chicago s Austrian Airlines. Pro to, abychom mohli nastoupit do letadla jsme kromě zmíněného platného očkování proti koronaviru (minimálně 2 dávky) museli mít:

Já jsem potřebovala standardní ESTA vízum, o které jsem žádala znovu, protože datum vypršení toho předchozí připadalo přesně v den odletu. Vstup na americké území jsem měla do hodinky přiklepnutý na mailu.

Vytiskli jsme si všechny dokumenty. Protože jistota je kulomet. A vážně jsme netoužili po diskuzi s Rakušany o tom, že prahnou po papírové verzi.

Na PCR test jsme se objednali do Elisabeth Pharmacon v Brně-Židenicích, na něž jsme dostali vícero doporučení. Zaručují, že když dorazíte na test ráno, ještě ten den vám pošlou výsledky. Otestovali nás krátce po půl deváté a já měla dobré zprávy a finální součást propustky do Ameriky v mailové schránce pár minut po jedné, Martin asi o dvě hodiny později. Cesta byla volná!

ranní káva na letišti ve Vídni
Probouzela jsem se ranní kávou na vídeňském letišti.

Osobní prohlídka a hurá na palubu

Trošku jsme se zalekli, když jméno mého spolucestujícího začali chvíli před otevřením našeho gatu vyvolávat letištním rozhlasem. Měl se dostavit ke kontrole. Tak jsem osiřela s kafem a našimi palubními zavazadly a vyhlížela, kdy se mi vrátí. Uběhla solidní čtvrthodina, než se objevil zpoza pár desítek metrů. Chudák musel skoro až donaha, rozebrali mu telefonu a vyptávali si, co že jede do své domoviny dělat. Doteď nechápeme, proč si vybrali zrovna jeho, amerického občana, který do Států míří pár dní před Vánoci. Každopádně prošel. A poté, co jsem se prokázala očkovacími papíry a negativním PCR testem, už jsme konečně kráčeli chvějícím se tubusem do letadla a já jsem až v tu chvíli nabírala přesvědčení, že opravdu odletíme.

Naše vánoční dobrodružství začínalo v doletové destinaci, pak jsme se přesouvali na sever do Michiganu, vraceli do Chicaga, sjeli do Ohia a poslední týden pobývali zase ve Větrném městě, jak největšímu městu státu Illionis nejen Američané přezdívají.

Přelomová půlnoc ve dvou na hotelu

O Michiganu a Chicagu a nádherných místech, která jsme navštívili, se vám rozepíšu v samostatných článcích. Třídenní Ohio vynechám. Dva dny jsme si totiž místo u dědečka „užili“ na samotce v hotelu u jedné z nejrušnějších silnic v zemi. Na americkou variantu koronaviru (tipujeme omikron) evidentně naše téměř šest měsíců staré očkování nestačilo. Tři členové ze čtyřčlenné posádky (američtí rodiče byli po třetí dávce) postupně na domácím testu objevili nepříjemnou druhou čárku. Náš Silvestr a Nový rok tak ani nestojí na řeč.

americký Starbucks o Vánocích
Kde jindy by měly být poznat Vánoce než v americkém Starbucksu.

Podmínky pro návrat zpět do ČR

Zmíním ovšem podmínky pro cestu zpátky do Česka s tranzitem v Rakousku. Jako občanka Evropské unie a držitel trvalého pobytu v České republice jsme nepotřebovali PCR nebo antigenní test. S tím, že Amerika není v testování tak přímočará, rychlá a spolehlivá, jak jsme v tuzemsku zvyklí. Martinovým rodičům přišly výsledky PCR testu po třech dnech a dobu čekání nikdo nezaručoval. Když požadujete mít rychlý výsledek třeba kvůli cestování, zaplatíte si v přepočtu několik tisíc korun. Tak jsme vsadili na domácí testy. Jak jeden, tak druhý jsme vyšli v pohodě, a proto jsme zůstali u původního plánu. Chvíli to vypadalo, že nám let přesunou nebo zruší, jelikož šibovali s několika linkami před námi. Patrně kvůli posádce, která onemocněla nebo spadla do karantény. Ale žádná změna nenastala.

Oba nás tak akorát vyděsila paní u odbavovací překážky, která kromě dokladů o očkování chtěla vidět něco jako “PCR”. Což jsme neměli. Po chvilce jsme porozuměli, že říká “PTC”, což je vstupní formulář do Rakouska. My si předem zjišťovali, že jej vyplňovat nemusíme, ale než se s ní přít, tak jsme se stále se klepajícíma rukama formulář přes telefon vyplnili, aby nám pak letuška při jednom z hlášení během cesty dala za pravdu – doopravdy jsme jako ti, kdo Rakouskem pouze projíždí, nic jsme do online kolonek datlovat nemuseli. Pro sichr jsme ale měli na papíře i naše jízdenky na autobus, které jsme pak při pasové kontrole skutečně předkládali.

let z Chicaga do Vídně
Cesta z Chicaga do Vídně byla sympaticky o dvě a půl hodiny kratší.

Let do Ameriky: délka a cena

Let do USA trval deset a půl hodiny. Zpátky jsme po větru doklouzali za krásných osm. A že jsme ten rozdíl poznali!

Pokud vás zajímá cena, za přímý let bez přestupu jsme si připlatili. I tak jsem koukala, o kolik dráž letenka vyjde, než když jsem se za velkou louži vznášela před dvěma lety. Tehdy jsem za trasu Vídeň-New York-Vídeň dala necelých 12 000 Kč. Tentokrát jsme za zpáteční letenku zaplatili 24 000 Kč za osobu. Takový štědrý vánoční dárek, na který jsme však čekali dlouho a rozhodně nám za to stál.

Tak jestli se taky chystáte na let do zámoří nebo třeba na druhou stranu za teplem, přeju vám hlavně nepřerušené plné zdraví a šťastné dosednutí na vaší cílové i domácké přistávací ploše.

A jestli byste už přece jen chtěli nakouknout, co že jsme to v té Americe vyváděli, můžete zajít ke mně na Instagram.

9 nápadů na zimní dárky pro partnery, přátele, babičky i psy

Vánoce pomalu odeznívají. A přece přicházím s tipy na dárky, které by se vám mohly šiknout, jestli jste si ty nejlepší projekty vystříleli už se zacinkáním zvonečku u ozdobeného stromku. Možná jste na tom podobně jako já a ve vaší rodině nebo blízkém okruhu přátel jsou tací, kdo se narodili či mají svátek hned na začátku nového roku.

Ti všichni si pochopitelně dávají bedlivý pozor, aby jejich oslavy neskončily spolu s těmi vánočními. Naši rodinu čekají hned několikery lednové narozeniny. Tak jestli jste na tom podobně a dochází vám fantazie, tady je trocha zimní inspirace. Kterou samozřejmě můžete využít i v pozdější části roku.

Vouchery na nezapomenutelné zážitky

Nejmilejší dárky jsou takové, které se dají prožít, zapamatovat a pak o nich s radostí vyprávět ostatním. Vouchery na nejrůznější aktivity řadím do své oblíbené, nejenom zimní dárkové arbitráže. Ať je to poukázka na motokáry, projížďku super rychlým ferrari nebo zubní péči v mojí oblíbené zubní klinice.

Letos mě nejvíc zaujaly poukázky na “dění na Moravě”, a to konkrétně:

  • dárková vstupenka na velkolepou Slovanskou epopej Alfonse Muchy na Zámku v Moravském Krumlově

Dvě vstupenky na slavný cyklus 20 velkých pláten, která Alfons Mucha maloval od roku 1910 po dobu 18 let, jsme darovali kamarádce Evě k svátku. Ještě večer po předání nám psala, že radostí z plánovaného výletu skákal radostí i manžel. Za marketingem výstavy stojí moje úžasná kamarádka a kolegyně, taky Eva, kterou můžete znát z reportáže o Mozkoherně. Jestli ji v Krumlově potkáte, určitě ji ode mě pozdravujte!

Dárkové vouchery na návštěvu Slovanské epopeje nadchnou všechny milovníky kultury.
Dárkové vouchery na návštěvu Slovanské epopeje nadchnou všechny milovníky kultury.

Vouchery pořídíte na webu Slovanské epopeje a platí až do konce příštího roku.

  • poukázka na prožitek moravské krásy

Jedním ze srdcových klientů na mé cestě freelancera navrátilce je nadační fond Moravská krása se sídlem v Havlíčkově vile v Břeclavi. I my jsme před svátky stihli vykopnout vouchery, které mohou jejich vlastníci využít na jakýkoli kurz, dílnu nebo výstavu v roce 2022. Nejaktuálnější je kurz malovaných šatů z modrotisku s termínem prvního setkání v polovině ledna. Další expozice, výtvarné dílny a společenská setkání spojená s moravskými tradicemi a zvyky budou následovat. Stejně tak se v e-shopu brzy objeví i nevánoční varianta poukázek.

zimní dárky z nadačního fondu Moravská krása
Zakupením dárků z nadačního fondu Moravská krása podpoříte jeho činnost.

DŮLEŽITÝ FAKT č. 1: Jestli byste místo voucheru raději něco z pevnějšího materiálu a přitom vás baví moravská tematika, na e-shopu Moravské krásy najdete nádherné plecháčky s malovaným ornamentem přímo od jedné z maléreček.

DŮLEŽITÝ FAKT č. 2: Kombinaci poukázky a plecháčku pořídíte za výhodnější cenu.

Babičko/dědečku, vyprávěj

Dárečky pro stařečky bývají oříškem, neb dle jejich vlastních slov všechno mají a nic nepotřebují. Čím jsem ale já svým babičkám před lety udělala velkou radost, byla originální kniha Babičko, vyprávěj. Jedna z obdarovaných se brzy pustila do psaní a ráda mi hlásila, jakou další část svých vzácných vzpomínek už na bílé listy stačila zaznamenat.

Knížka pisatelům napovídá, o jaké příběhy se s budoucími čtenáři podělit. Od toho, jací byli jejich rodiče, s čím si hráli v dětství, jak vzpomínají na školu nebo jak je bavila jejich práce. Naše babička se toho nebála a z paměti přenášela na papír, kolik tehdy stálo mléko, jaká byla její mzda nebo kdy byla poprvé o samotě s dědečkem. A byla jsem to já, kdo se u čtení červenal. 

Taková kniha vzpomínek je nádherným a neocenitelným dárkem pro všechny příští generace, které si mohou přečíst zápisky a historky z těch dávnějších časů z pera vlastní rodiny. Navíc babičku nebo dědečka, kteří už jsou mnohdy v důchodu, taková kreativní činnost příjemně zaměstná a dá jim impulz namáhat mozek a tvořit. Případně můžete prarodičům se psaním pomáhat a trávit tak společné, nenahraditelné, zimní i letní chvilky.

Knihu seženete třeba v Babičkářství, ale taky ve většině knihkupectví.

Zimní nanodárečky pro zdraví a pohodu

Minulý rok jsme naše nejbližší odarovávali užitečnými nanorouškami. Letos jsme sortiment nanodárků rozšířili i na ponožky nebo celé “zdravotní” dárkové kolekce. Nanobalíčky přijdou vhod všem generacím, holkám i klukům, běžcům, cestovatelům, cyklistům nebo jen těm, kdo chtějí odpočívat s nohama v teple.

dárky nanoSpace
Výrobky nanoSPACE se ukrývají v nádherném ekologickém balení.

Vybírat můžete v sekci vánočních dárků.

Čaje v udržitelném balení na zimní večery

Chumelenice za okny a teploty sotva nad nulou jsou ideální dobou pro šálek horkého čaje. Na Instagramu mě upoutal malý obchůdek Zauchy. V sympaticky barevných tubách nabízí sady čajů různých chutí s tím, že jak čajové pyramidky, tak jejich designová balení fandí ekologii. Jsou bezplastové a znovu použitelné. 

čaje Zauchy
Čajové tuby Zauchy vynikají neokoukaným balením šetrným k životnímu prostředí.

Praktické čaje, které mají za uchy, najdete tady.

Mazlíčkovky pro zvířecí mámy a táty

Pro hrdé páníčky chlupatých rarachů doporučuju ponožky nebo nákrčníky s potiskem, které pořídíte na stránkách Mazlíčkovky.cz. Stačí nahrát fotku vašeho mazlíčka a dorazí vám praktický kousek oblečení s podobiznou čtyřnohého člena rodiny. Já jsem objednávala chvilku před podzimní dovolenou, tak jsem se doptávala ohledně doručení. Volal mi přímo majitel Vítek, aby se se mnou domluvil, kdy se mi hodí balíček přijmout. Takovou přímou komunikaci moc oceňuju!

Ponožky z Mazlíčkovky
Mazlíčkovské ponožky dorazily s dalšími milými drobnostmi.

DÁREČKY PRO MAZLÍČKY: Pokud to nejsou páníčci, ale mazlíčci, koho byste chtěli obdarovat, tak my máme dobrou zkušenost se značkou Ruffwear. Co se hraček týče, na vrcholek žebříčku popularity naše malé zvíře vždycky dokutálí míčky Kong.

Kdybyste pátrali po dalších tipech na dárky pro zimní oslavence, mrkněte na tuto vánoční dvanáctku z minulého roku. Všechny zmíněné položky stále patří mezi moje favority.

Mějte fenomenální nový rok 2022 a užijte si všechny ty zimní oslavy a obdarovávání, které vás čekají.

Únik do zenové chaty bez WiFi. A přece mě zastavil až táborák

Letošní první, a dost možná poslední letní dovolenou, jsme měli naplánovanou už od dubna. Pro sichr jsme totiž volili takovou, která by se dala uskutečnit, i kdyby neopadla koronavirová opatření, cesta do zahraničí byla komplikovanější a ubytovací zařízení v Česku zůstala zavřená. Vysvištět z města a akcelerujícího pracovního kolotoče jsme potřebovali jako vánoční strom ozdoby. Však naposledy nám několikadenní přestávku dovolily právě Vánoce, a předtím srpnový relax v Luhačovicích. K tomu jsme byli od loňska jako většina ostatních víceméně doma zacvaknutí zámkem pandemie, který už bylo na čase odemknout. A tak jsme si užívali chaty na severní Moravu, v kraji námi neprobádaném, na místě obklopeném zelení, ozkoušeném našimi přáteli. Nemohli jsme vybrat lépe.

Chatička Azyless stojí na kopečku v Hranicích. My se cestou v pondělí zastavili na oběd v Long Story Short Eatery & Bakery v Olomouci a pak ve městě do supermarketu pro potraviny na celých pět dní. Dodneška jsem na nás pyšná, že jsme do pátku nemuseli znovu pro zásoby, a ještě si leccos vezli s sebou domů. Od majitelů jsme měli v ledničce výbavu na první snídani. Zbytek byl na nás.

Se vstupem do chaty to funguje tak, že po rezervaci a zaplacení zálohy dostanete den předem do e-mailu kód, kterým si otevřete na brance zavěšený malý trezůrek s klíčky. Ty vás pustí na obrovskou zahradu, kde kvokají slepice, pěkně pospolu vás vyběhnou přivítat ovce s černými nožičkami, a tuším, že v kotci přežvykoval králík. Naráz se ocitnete mimo ruchy ulice, silnice, železnice. Jste tam jen vy, chata, tráva, stromy, les, zvířata a z terasy nádherný výhled nad městečko pod vámi, které hlásí: “Ano, jsem tu, pokud mě budeš potřebovat,” a zároveň “ne, vůbec sem chodit nemusíš.” A tak jsme si tuto drobnou nápovědu příjemně nakombinovali.

Dostatečný spánek a pohyb hned po ránu

Já na dovolenou jela především s vidinou toho, že se každou noc vyspím minimálně řádných osm hodin. Což jsem si splnila. Den jsem obvykle začínala během. Měli jsme akorátní letní počasí kolem pětadvaceti stupňů se sluníčkem a já si užívala pohyb v neokoukané krajině, mezi rozkvetlými zahradami, a uličky, o nichž nevíte, kam vedou. Od místních přitom přicházela podpora.

Utkvěla mi milá konverzace s dědečkem, který jedno ráno svižně vycházel z domu v moderním sportovním outfitu a z příjezdové cesty na mě volal, ať prý na něho počkám. V pohybu jsem stačila odpovědět na to, kolik kilometrů už mám za sebou, načež přišla pochvala a já s úsměvem běžela dál. Pusa od ucha k uchu mi vydržela, než jsem doběhla na úpatí silničky strmě stoupající k naší ubikaci. Ten kopec byl zabijácký a před závěrečnou cílovou rovinkou jsem pokaždé musela u cedule slepé ulice lapit dech, co zůstal někde dole u autokempu.

Z chaty je to kousíček k propasti

Na první výlet jsme vyrazili k Hranické propasti, která je od chaty vzdálená asi jen dva kilometry. Po cestě se můžete pokochat na vyhlídce u svatého Jana. Samotná propast , nejhlubší zatopená sladkovodní jeskyně světa, se pak mezi stromy zjevila jako nic a nabádala k nahlédnutí.

Příjemnou, klikatící se cestou jsme se pak dál po červené skulili k železniční stanici Teplice nad Bečvou a zavítali do areálu místních lázní. Kolem vilek a podél řeky jsme došli zpátky do Hranic a naordinovali si krátkou návštěvu civilizace. Dali jsme odpočinout nohám a doplnili kofein do žil v sympatické kavárničce Kofík.

Absolutní zpřítomnění u ohně

Po návratu do chaty jsem tak dlouho mluvila o tom, že bych chtěla využít ohniště na zahradě, až jsem najednou z terasy zbystřila, že se jak malý čtyřnohý, tak velký dvounohý ochomýtají kolem naštípaných polínek a že asi vážně něco chystá. S venkovním grilováním jsme při nákupu nepočítali a úplně neměli vhodné maso nebo sýr, ale to mi bylo šumák. Hodila jsem na sebe co nejpohodlnější letní svršky a vydala se okounět kolem. Ten můj Američan nám rozfajroval večer na první sirku! Hádala jsem, že to tak skvěle umí coby bývalý mariňák, než mě věcně upozornil, že námořnická pěchota ohně většinou nezakládá.

A teprve tam, při západu slunce, jsem si dovolila tu správnou dovolenkovou náladu. Protože i když na chatičce není WiFi připojení, stejně jsem přes data dodělávala drobnější pracovní úkoly a vedle čtení knížky sjížděla Instagram. Ale v tu chvíli, s tím praskajícím oranžovým plamenem, který rozmazává vzduch do třepotajících se diapozitivů, jsem opravdu byla teď a tady. Telefon jsem nechala kdesi uvnitř, aby mi neutekl jediný okamžik toho pro mě tolik nevšedního dění. Chlap, který přidává polínka a kontroluje celou situaci, pes, co zvědavě pobíhá kolem a snaží se ukrást kusy dřeva na hraní. Moji. Taková obyčejný výjev ze života, a přece jeden z nejkrásnějších zážitků z dovolené.

Protože o jídle to vůbec nebylo

Připomnělo mi to všechna ta léta, kdy jsme u babičky s dědou opékali špekáčky u ohně na zaparkované korbici. To byla výhoda – mohli jste ji postavit kamkoli. Tohle bylo jiné, ale stejně jsem chtěla, abych tam mohla takhle sedět, koukat a jen tak být ještě dlouho.

Ale víte co, pak nás přemohl hlad a rozžhavená polínka splnila účel – ohřála nám večeři. Nebyl to nejlepší, roztékající se grilovaný hermelín, co jsem kdy měla. Nejspíš proto, že to ani nebyl hermelín na gril. A maso bylo spíš cítit kouřem, než že by dělalo radost s každým kousnutím – pochopila jsem ze situace. Ale na tom houby záleželo. Neboť ty chvíle předtím, ty byly perfektní.

Příroda, kávová zastavení a v dešti omrknout hrad

Další den jsme zvolili opačný směr trasy a zjistili, že Mariánské údolí není jenom v Brně. Bylo z toho příjemná procházka, při níž jsme se znovu ocitli v nedalekých lázních. Tentokrát, poučeni z předešlého odpoledne, jsme s sebou měli hotovost, abychom si mohli koupit kafe v malém zmrzlinovém stánku blízko hlavní budovy. Na procházce promenádou jsme si pak připadali úplně jako lázeňští hosté a já vzpomínala na naše loňské toulání po prosluněných Luhačovicích.

Měli jsme před sebou poslední celý den pobytu, tak jsme se potoulali lesem i poly a prozkoumali poutní kostelíček u hranického hřbitova. Do města jsme pak došli zase z jiného směru a rozhodli se pro ještě jedno posezení mezi lidmi. Tentokrát jsme zapluli pod slunečník Kavárny Na zámku, kde jsem latté dostala netradičně do roztomilého plecháčku.

V kufru jsem si přivezla i karimatku na cvičení jógy, na niž došla řada až v poslední, zamračené ráno. Potom už jsme ujížděli prvním kapkám deště, které nás stejně dostihly, když jsme se zastavili u hradu Helfštýn. Moc jsem si tohle místo chtěla odkšrtnout, tak jsme se s jedním deštníkem vyškrábali alespoň k bráně, cvakli fotku a za podkladnu se podíváme až někdy příště.

Fun fact

Náš pes je městský pes.

I když se mohl svévolně pohybovat po celé zahradě, třeba se otevřenými dveřmi dojít sám vyčůrat, stejně čekal na nás, až půjdeme s ním. Bylo to teprve čtvrtý den navečer, kdy jsem zase okupovala tu báječnou terasu s nekonečným výhledem. Najednou periferně vidím zrzavo-hnědou šmouhu v trávě. Miláček se osmělil sťapkat schody a vydal se na vandr celých několik metrů od chaty. Poprvé a naposledy. Dostal speciální poškrabkání za statečnost.

Fun fact II

Na co jsem se těšila po těch ranních uběhnutých kilometrech? Až si po srpše nachystám kafe a snídani a sednu si s ní ven ke stolu. Protože jestli něco zbožňuju, tak je to trávit v létě co nejvíc času venku. A jelikož můj spáč měl většinou ještě půlnoc, otevírala jsem počítač a pracovala.

Nejspíš si ťukáte na hlavu, ale pro mě sedět na terase, kam sluneční paprsky ten den ještě nedosáhly, obklopená lesem, nabitá endorfiny, to byla ideální doba pro tvoření. Protože jsem měla oficiálně dovolenou, nebylo to tak, že bych něco musela, že bych měla cally, vyplňovala tabulky, psala reporty. Mohla jsem si vybrat, na čem budu pracovat. Jestli napíšu článek z víkendového memoranda, rozešlu tiskovou zprávu, pročistím si inbox osobního e-mailu. Bavil mě ten fakt, že nemusím, ale můžu, jestli chci. Dokážu si představit strávit celé léto takhle v přírodě (nebo na pláži!) a pracovat na dálku ráno, po večerech nebo když prší. Klidně i ty statistiky budu počítat a s lidmi volat. Je to zatím jen vybájená představa, nicméně podnikám kroky, abych se jí krapet přiblížila.

Ale o tom zas někdy příště.

Jestliže se chcete přenést do Hranic a chaty Azyless, mrkněte do výběrů u mě na Instagramu. A užijte si všechny dovolené, které vás ještě letos, třeba nejenom v létě, čekají.

Nahromadili jste si práce nad hlavu? Zvolte osvobozující ne

Je pro vás práce zábavou? Pak jsme na tom podobně. A tuším, že patříme ke šťastlivcům. Na druhou stranu nám snadno hrozí nebezpečí, že si na sebe těch povinnstí a úkolů v návalu nadšení nakupíme moc a začneme zanedbávat jiné naše potřeby a zájmy. Protože už nám na ně prostě nezbývá čas.

Láska k projektům, tvoření, podnikání, vlastní značce. To všechno je obrovský dar, protože se pak nemusíme do práce nutit. Je naším koníčkem. Ale kde je ta hranice, kdy bychom si měli přestat nabírat další a další aktivity? Kdy si dát stopku, obzvlášť jako živnostník, pro něhož noví klienti znamenají znásobený zdroj příjmu? Je to na každém z nás. Já jsem se na svůj limit dostala pár týdnů zpátky. Věděla jsem, že víc už ve zdraví nedám. A tak jsem začala říkat ne.

Návyky nastolila práce na živnost

Jako ke slepému housle ke mně slibná pracovní nabídka přiletěla, ještě když jsem dopisovala diplomku a měla před sebou státnice. A tak jsem svoji profesionální dráhu zahájila na živnostenském úřadě, abych mohla začít učit cizince česky. Právě to, že jsem byla živa z množství zakázek a odpracovaných hodin ze mě tak trochu vytrénovalo yes woman. Kurzy češtiny na univerzitě trvaly od podzimu do června a nebyla jsem si nikdy stoprocentně jistá, že mi nabídnou turnus i v příštím školním roce. Jazykové hodiny ve firmách byly vzhledem k dovoleným přes léto taky slabší a nikdy jste nevěděli, kdy je student utne, protože třeba odchází jinam, nemá čas nebo mu vzdělávání firma přestane hradit. A tak jsem vítala přibývající příležitosti, jak si zajistit dostatečný příjem – ať už to byly soukromé hodiny, novinářská práce nebo první PR a marketingové aktivity.

Naučit se říkat ne
Baví mě pracovat a tvořit, ale odpočinek dobíjí baterky.

Sama na sebe jsem si vydělávala asi sedm let. I ve Foreigners jsem nejdřív byla na živnost, než se moje pozice přetavila do plného úvazku a smlouva dávala rozum. K tomu jsem vždycky měla další „melouchy“ na fakturu. Vyhledávám různorodost, zlepšování se v činnostech z rozličných oborů, komunikaci s lidmi z jiných prostředí. Mimoto tady snad odjakživa byla Letní žurnalistická škola, srdcovka, kde budu chybět asi jen, když budu rodit.

Navíc neskutečně ujíždím na tom, když můžu jednotlivé spolupracující entity propojovat tak, aby z toho všichni těžili. Abychom vytvářeli něco neotřelého a jak říkáme u nás ve firmě, posouvali společně svět kupředu.

A tak si na LŽŠ čerpám jeden ze čtyř týdnů dovolené, o státních svátcích buď někde trajdám, nebo na pár hodinu sednu k “vedlejšákům”, a živnosťák jsem přerušila jen loni kvůli stáži v New Yorku ve snaze dosáhnout na podporu v nezaměstnanosti, což mi uznali na celých osm dní.

Jak se máš? Skvěle, nestíhám!

Neskutečně si vážím toho, co jsem se za svoje dosavadní, takřka desetileté pracovní působení mohla naučit. Kam jsem se posunula, k čemu jsem přičichla. A dává mi smysl to úročit a předávat dál. Proto v posledních letech i školím, konzultuju, mentoruju, řídím tým a nepřestávám být vděčná za to, že autoři, tvůrci či podnikatelé oslovují ke spolupráci právě mě. Lákají mě nové příležitosti a ráda přijímám výzvy, kde vidím potenciál osobního růstu a zdokonolování se v činnostech, které si užívám.

Jen přitom občas zapomínám, že den má jen 24 hodin, že z toho bych měla 8 hodin spát a partnerský život nemůžu pořád odkládat, jinak za chvíli žádný mít nebudu. Hodně se pohybuju v bublině akčních lidí, které baví pracovat a vymýšlet nové věci. Nestíhám se stalo téměř nejpoužívanější odpovědí na otázku “jak se máš”. I když vyřčené s úsměvem a radostí. Vždyť je toho tolik, kde bychom mohli využívat svůj talent a silné stránky!

práce na živnost
Několik let jsem jako OSVČ lektorovola češtinu v mezinárodních firmách.

Motivací je pak určitě i finanční odměna. Nepovažuju se za peněžního nenasytu, na druhou stranu mám ráda kvalitní péči nebo oblečení a taky jsem ve fázi, kdy bych ráda investovala do vlastního bydlení. A všichni víme, jak se teď pohybují ceny na realitním trhu. Tudíž s vidinou toho, že budeme bydlet tak, jak si přejeme, sedím u počítače, zatímco si lžicí nabírám oběd. Večer datlím do klávesnice, i když už sluníčko dávno zapadlo. A věřím, že takové noční dýchánky praktikují mnozí z nás.

Klasika: Mrknu na to o víkendu

Jenomže když je v sobotu a neděli hezky nebo se v týdnu kromě pracovních povinností nahrnou pochůzky, tak jsem v loji. Ono už totiž nejde donekonečna fungovat stylem: udělám to o víkendu. Za prvé potřebuju ten víkend, za druhé i víkend trvá omezenou dobu.

A tak jsem si hodila všechny své klienty do tabulky. Vyšlo mi, že jsem si na sebe ušila skoro jeden a třičtvrtě úvazku. Což není ani udržitelné, ani zdravé. Nedávno jsem v pátek odpoledne koukala do obrazovky a nad čímsi dumala. Asi jsem se tvářila dost zničeně, protože najednou slyším: “Hey, baby, you look a bit burnt out.” Byla to taková ta chvíle, kdy toho v poslední oficiální pracovní den chcete zvládnout ještě co nejvíc, ale zároveň už vám dochází energie. A že vypadáte vyhořele není úplně to, co chcete od partnera slyšet. I když to s vámi myslí sebelíp a projevuje tak jen svoji starostlivost.

to-do list víkend
To-do listy i na víkend jsou u mě poslední dobou standardem.

Prevence před vyhořením a ztrátou profesionality

Od začátku roku jsem ukončila dvě spolupráce. U obou jsem rozlučkový osud čekala, možná si jej podvědomě přivolávala. A byla to pak úleva, když jsme to s druhou stranou vyslovily nahlas.

K tomu jsem v posledních týdnech dvakrát řekla ne na návrh nové nebo rozšířené spolupráce. Což beru jako malá vítězství. Jsem aktuálně na hraně své kapacity. Nechci vyhořet, nechci se stresovat a v neposlední řadě chci podávat stoprocentní výkon v projektech, kde jsem aktuálně angažovaná. Nechci nic odfláknout, zanedbat, nechci zapomínat nebo prošvihávat podstatné deadliny. Nechci zklamat ty, kteří ve mně vkládají důvěru a taky finance. Chci zůstat profesionálem, na něhož se ostatní mohou spolehnout.

Zdánlivě je to maličkost, ale já si po těch svých osobních zamítnutí připadala až euforicky svobodně. Byla jsem na sebe hrdá.

Ale nenechte se zmást, taky jsem pořád ještě na cestě a házím si toho na sebe moc, aniž bych správně kalkulovala s hodinovými ručičkami a volným časem.

Rozhodovací faktory

Podle čeho si vybrat, jestli kývnout na nový projekt, spolupráci, podnikání? Přemýšlela bych nad těmito otázkami:

  • naučím se něco nového?
  • zapadá mi tato práce do plánu dostat se tam, kam mířím?
  • bude to pro mě cenná zkušenost?
  • hodí se mi k networkingu?
  • jsou za to fajn peníze?
  • mám na to (dlouhodobě) prostor?
  • bude mě to bavit?
  • budu díky tomu v kontaktu s někým, kdo mě inspiruje a motivuje?

V případě, že na všechny tyto body odpovíte záporně, máte jasno. Když jenom na některé z nich, zvažujte a nechte se vést intuicí. Mně se zatím vždycky osvědčila.

Nebojte se říct ne, pokud se toho na vás valí přespříliš. V kariéře i osobním životě. Když si vytvoříte volný prostor, vyplní ho pak to, co si přejete. Ať už je to práce nebo něco jiného. Já na tyhle čáry věřím.

A nezapomeňte: své problémy si vybíráme sami. Víc se dočtete v mojí recenzi knihy Důmyslné umění, jak mít všechno u p**ele.

Devadesátky. Sladká nostalgie a pestrobarevná připomínka dětství

V době, která není zrovna nejbohatší na nové zážitky, se možná spousta z nás otáčí ke vzpomínkám. To abychom načerpali energii a uchlácholili se, že zase budeme moct jen tak nastoupit do letadla a letět, kam se nám zachce. Že nebude zvláštní zajít k babičce na kus bábovky, do kavárny na snídani nebo si vybírat z jídelního lístku v naší oblíbené restauraci. Já bych ráda zabrouzdala v paměti ještě o fous dál. Do časů, které si nostalgicky vybavuju celkem často a teď ve zpětném zrcátku je vidím jaksi bez starostí. Tak jestli se vám chce, pojďte se se mnou vrátit do finále minulého tisíciletí. Staré dobré devadesátky jsou roky, kdy jsem vyrůstala. A řada předmětů nebo aktivit, které jsem považovala za průlomové, už si dneska zaslouží důstojné místo v muzeu.

Asi je normální, že se s věkem ohlížíme na minulou etapu. S kamarády z vejšky vzpomínáme na to, jak jsme se klepali na chodbě před obávanou ústní zkouškou. S bývalými spolužáky si nadhazujeme historky z maturitního plesu, připomínáme si, jak jsme byli kreativní při společném tvoření taháků do dějepisu nebo jak jsme na základce učitelům na lyžáku osolili pivo. Miluju to, protože spousta příběhů ve mně pořád rezonuje.

Devadesátky – retrovýlet do doby, kdy všechno bylo nové

Jasně, jako jedináček jsem byla pod drobnohledem rodičů. Nechtěla jsem se vracet domů na večeři v šest, když ostatní děti ze sídliště ještě lítaly kolem baráku. Nebavilo mě v sobotu vyfasovat prachovku a uklízet si v pokoji, když jsem místo toho mohla jít oblečená v šusťákovce se spolužačkou na kolečkáče. Čiře si vzpomínám, kolikrát jsem s brekem utíkala a padla do postele s přáním být už samostatná a nezávislá a vést si život podle svého. Do toho jsem dorostla a přece si sem tam stěžuju, že bych radši zase byla tou holkou, která řeší víceméně jen školu, jakou knížku bude o víkendu číst a kam pojede v létě na prázdniny.

Ale víc než pro dětství typickou kontrolovanou svobodu si při slovu devadesátky v hlavě kreslím všechnu tu pohodu a zábavu a fenomenální vynálezy, které se nám doma postupně objevovaly.

Devadesátky, jak vyšité - s tátou na zmrzce!
Devadesátky jak vyšité – s tátou na zmrzce!

Nutno říct, že na tohle téma mě přivedla jednak Verča Emča, která natočila už dva díly retropodcastu, kde jsem se dost nacházela. A taky David Vaníček, který v podcastu Slyšíme se? mluví o svém roce narození a co se tehdy stalo. A protože se řídím svojí oblíbenou knihou Austina Kleona Kraď jako umělec, nechala jsem se těmito svými dvěma oblíbenými tvůrci inspirovat. Tak jsem se vrhla do té mé devadesátkové nostalgie.

Fenomén televize a amerických seriálů

Téměř co týden jsme se na sklonku víkendu vraceli od babičky, a to přibližně v čase, kdy v televizi zněla známá znělka ikonického seriálu o partě středoškoláků z Beverly Hills. Dodneška se můžeme přít, jestli byl neodolatelnější Brandon nebo Dylan, ale program na závěr týdne byl očividný. K tomu mě neskutečně bavilo sbírat samolepky ze seriálu, které jsem si vyškemrala při nakupování, a lepit si je do speciálního alba s prázdnými okénky mezi částmi textu. Taky jste takové měli?

Beverly Hills 90210 pak nahradilo Melrose Place, další seriál z amerického prostředí. Chtěla jsem být jako Allison a pracovat v reklamce. Mnohokrát si uvědomuju, že tenhle sen žiju.

Zapínali jsme taky na nezapomenutelný Dallas, u babičky běžela Dynastie a ráno M*A*S*H. Radarova hláška při psaní dopisu mamince „Mami, píšu ti pomalu, protože vím, že neumíš číst rychle.“ je podle mě jedna z nejpovedenějších.

Z televizního programu jsem coby dítko samozřejmě absolutně zbožňovala víkendové ranní disneyovky typu Kačeři, Rychlá rota nebo Gumídci. Rodiče jsem nechala v poklidu spát a uvelebená na sedačce jsem na pohádky koukala od sedmi ráno. Jistotou v neděli ráno bylo Studio Rosa. Matně si vzpomínám i na Magion, ale to jsem byla ještě hodně malá.

Se začátkem Novy jsme točívali kolotočem s Pavlem Poulíčkem, s dědou jsem hádala v Riskuj! S mamkou jsme hodnotily účastnice soutěže krásy Miss a já si vždycky přála být taky tak hezká.

Hororové Rychlé šípy

Taky si pamatuju svůj první horor. Vyškemrala jsem si zůstat vzhůru a koukat s našima na Záhadu hlavolamu. Foglarovky jsem četla, tak tohle přece musí být podobné! Chyba lávky. Vůbec jsem pak nemohla usnout. A jakmile se mi povedlo odplout do říše snů, tak mě v ní strašil záhadný ježek v kleci, Stínadla a Jan Tleskač padající z věže za neutišitelného zvuku rotujícího kola. Brrr.

Když jsem byla nemocná, většinou mě rodiče šoupli k babičce, aby mohli chodit dál do práce. To byla neskutečně pohodové kurýrování se! Babička mi vždycky ráno udělala kakao, rozřízla rohlík podélně a namazala máslem a celý den jsme koukali na televizi. Ona v křesle, já pod peřinou na gauči. Taky jsem u babičky vymýšlela písničky a zpívala jí je do hříbku na štukování ponožek. Věřím, že její nadšení vůbec nebylo hrané.

Zamilovaná do hokeje a kokpitů závodních aut

Na druhém stupni základky mě uchvátily závody Formule 1. Vždycky jsme byli s tátou připravení v neděli odpoledne za deset dvě na Primě, zatímco máma usínala po obědě a opakovaně nás vyzývala, ať to svištění gum ztišíme. Ale byl to náš čas. Když jsme pak v češtině dostali zadání připravit si text a minutu povídat před třídou, shrnula jsem současnou situaci v seriálu včetně úspěchů mé oblíbené červené stáje Ferrari s Michaelem Schumacherem v čele.

Myslím, že táta byl rád, že mě baví sledovat sport. Sedali jsme spolu k hokejovým mistrovstvím a reprezentačním zápasům na olympiádě. Dobrovolné vstávání k soubojům v Naganu si sice vyžádalo vysokou zívací daň následující den ve škole, ale rozhodně stálo za to. Roky jsem měla na zdi vylepený plakát Martina Procházky a české útočné sestavy, co chodily na led, jsem uměla nazpaměť. 

Jazz Jackrabbit byl fenomén. Další hry na počítači už mě nechytly.
Jazz Jackrabbit byl fenomén. Další hry na počítači už mě nechytly. (Foto: https://bit.ly/3tTpD8i)

Devadesátky a první i poslední nadšení do digitálních her

Taťka celé všední dny a dost často i v sobotu dopoledne pracoval. Ale jednou, když jsem byla marod, se mnou zůstal doma on. Byl to jeden z nejúžasnějších týdnů, co jsem jako dítě zažila. Jednak jsem měla tátu jen pro sebe a hlavně – půjčil od známého hry, co jsme připojili k televizi. Nikdy jsme doma neměli video a ani žádný playstation, první počítač k nám doputoval, když jsem končila střední. A tohle bylo něco! Mohli jsme se předhánět v autíčkách, střílet hýbající se nesmysly, co stály v cestě pověstným tankům nebo bojovat jako želvy Ninja. Skoro jsem brečela, když jsme po pěti dnech herní konzole vraceli.

U babičky a dědy jsme pařili starého dobrého ruského vlka, co sbírá vajíčka. Z modernějších her mi naši koupili šedivý Tetris, kde se na sebe skládaly kostičky. Někdy v sedmé třídě pak přišla první hodina počítačů a když jsme zrovna neťukali, co po nás vyučující chtěl, mohli jsme si hrát. Hopsat se zajícem, co sbírá bodíky a prostupuje branami do dalších kol, mě nesmírně bavilo.

Nezapomenutelné tamagoči a populární pogy

Neminulo mě ani přelomové tamagoči. Nejdřív jsem měla modré vajíčko, kde jsem se starala myslím o kuře. To jsem ztratila a ořvala. Nicméně když mi pak trhali zuby, máma mi jako bolestné povolila nového virtuálního mazlíčka. Hračka měla širší tvar, černobílý design a červená tlačítka. Starala jsem se totiž o dalmatina, a to byl o dost vyšší level!

Ve škole jsme si kromě hokejových kartiček vyměňovali pogy. Kulaté barevné kartičky z tvrdšího papíru s různými motivy jsme stavěli do věží lícem dolů a pomocí speciálního těžšího kolečka jsme soutěžili o to, kdo otočí co nejvíc pogů obrázkem nahoru. Tak jste někdy domů došli s plnou náloží, zatímco jindy se vaše sbírka notně zmenšila.

Kdo neměl walkman, ten byl out!

Samozřejmě nemůžu vynechat hudební technické vymoženosti. První muzikální vjemy jsem chytala z hifi věže v obýváku, kde si máma s tátou pouštěli Annu K., Karla Gotta nebo Petra Nováka. Později jsem na vlastním kazeťáku ladila tóny od nezapomenutelných šmoulích cover verzí, přes edukačně-popisné písničky dua Svěrák – Uhlíř, oblíbené hitovky z Esa až po šlágry Těžkýho Pokondra. Frčelo i rádiové vysílání a s ním oblíbená bojovka. Vyrazit jako střela, když hrajou moji oblíbenou písničku, abych co nejdřív zmáčkla nahrávání a uložila si ji na prázdnou kazetu. Taky vás štvalo, když do začátku moderátoři mluvili nebo hudbu utli notný kus před koncem?

Přesně takový walkman jsem měla! (Foto: https://ebay.to/32MlOGf)

A pak jsem dostala vysněný kazetový šedočerný walkman Phillips. Ten za éry vypalování cédéček vystřídal discman, než se na scéně objevil MP3 přehrávač. Ujížděla jsem na Kelly Family, zbožňovala hlas Petra Muka a jeden z mých nejintezivnějších raných pubertálních zážitků byl zcela jistě koncert slaďoušů Lunetic u nás v kulturáku se spolužačkou Terezou.

Edice Easy English a fascinace angličtinou

Co jsem milovala, bylo překládání písňových textů z angličtiny do češtiny. Když jsem na základce cizí jazyk teprve pilovala, tak jsem o prázdninách mučila starší sestřenici, aby mi s překladem pomáhala. S anglickými písničkami jsme si pohrávali i ve škole a byla to taky moje oblíbená část edice Easy English. Tu jsem odebírala a zakládala si jednotlivá vydání do speciálních šanonů, abych si zlepšovala své jazykové dovednosti a hlavně si četla o Beatles, Londýně nebo královské rodině! Když devadesátky pominuly a já na střední poprvé doputovala trajektem do Británie, byla jsem jak v Jiříkově vidění, že vážně stojím v té zemi, o které jsem se učila. Jediným zklamáním byly a budou octové chipsy.

Devadesátky jsou fantastickou sbírkou symbolické dekády.

Tip na knížku: Devadesátky

Nedávno mi kamarádka a kolegyně Eva půjčila ideální knihu do retronálady: Devadesátky. Neváhala jsem a pořídila ji našim k Vánocům. Jen listování stránkami plnými fotek mě hodilo zpátky do doby nakupování v Maně, trhání žvýkačky Hubba Bubba dle instrukcí Jaromíra Jágra či netrpělivého čekání, kdy se z dálky začne ozývat charakteristická znělka a na ulici vjede žluté autíčko Family Frost, jehož řidič vám z kufru vyloví ty nejlepší zmrzliny!

A jak vy vzpomínáte na devadesátky, jestli jste je taky prožili? Já si až před nedávnem při registraci našich studentů na LŽŠ uvědomila, že i z těch, komu nezačíná datum narození devatenáctkou, už jsou dospěláci. Znají dlouhovlasé lovce zločinců Rena Rainese nebo Nicka Slaughtera? Možná. Pro mě je porevoluční desetiletí kultovní a svým způsobem nenahraditelné. I když to, co přichází po tom, je taky čím dál větší zábava!