Jak jsem uběhla svoji první desítku, co mi při běhu pomáhá a dodává motivaci

Při každopůlroční povinné patnáctistovce na střední jsem umírala. Píchalo mě v boku, nemohla jsem dýchat, bylo mi na zvracení a patřila jsem jednoznačně k těm nejpomalejším. To, že jsem chodila do sportovní třídy a sdílela běžecký ovál s profesionálními lyžaři, atlety nebo taky jednou rychlobruslařkou, mi moc plusových bodů nepřidalo. Letos v červnu, po asi patnácti letech, mi Strava zaznačuje můj první desetikilometrový běh.

Jak se z holky, která nenáviděla utíkat na čas, stala ta, která si s sebou běžecké tenisky bere třeba i na výlet do Washingtonu? Co mi při běhání pomáhá a proč to vlastně dělám?

Moje první radost z běhu se dostavila, když jsme se na gymplu z atletického oválu přesunuli k novoměstským rybníkům, kde jsme měli uběhnout tři kilometry. Zdálo se mi to nesplnitelné. Vždyť to je dvakrát tolik, než když se s jazykem na věstě doploužím na konec pátého kola na oválu, říkala jsem si. Ale přišlo prozření – když neběhám pořád dokolečka, najednou metry pod nohama ubíhají víc a ani to nebolí. Tu euforii v cíli a myšlenku, že běhání není zas tak strašné, si pamatuju do dneška.

Svůj první běh bez píchání v boku jsem zažila u rybníků v Novém Městě na Moravě.

Výhody běhání

Nicméně dobrovolně jsem vyběhla až o pár let později, v posledních ročnících studia na vysoké. Důvody? Běhání tehdy začalo být populární. Po vzoru „joggingujících“ Američanů se do obtaženého sportovního oblečení halili i Češi a probíhali parky i sídliště. Tak jsem si řekla, že to taky zkusím. Běhání má totiž tyto skvělé výhody:

  • nic speciálního k němu nepotřebujete – jasně, je fajn pořídit si kvalitní boty, abyste si neničili kolena a kotníky, postupem času funkční prádlo, dejme tomu čelenku nebo čepici a rukavice na běhání v zimě, ale můžete vyběhnout i v obyčejných botaskách, teplákách a tričku a užít si to stejně
  • neplatíte za něj žádný vstup
  • pohybujete se na čerstvém vzduchu – klidně i v zimě, protože když se aspoň trochu pořádně oblečete, je vám při běhání dostatečně teplo
  • můžete jít kdykoli se vám hodí, aniž byste se bookovali na určitou hodinu
  • je časově efektivní, jelikož netrávíte čas dopravou – stačí se rozběhnout, jakmile vyjdete ze dveří (pokud si třeba nevytipujete dlouhou trasu, za níž dojedete hromadnou dopravou nebo vlakem)
  • dá se praktikovat kdekoli – u moře, na chalupě, na služební cestě… stačí si s sebou vzít tenisky a vhodné oblečení

Běh jako doplněk k ostatním sportům

Prvních několik let jsem vyběhla párkrát do měsíce a držela se v rozpětí dva až tři kilometry. Běhání nikdy nebylo mojí jedinou aktivitou a celkově si myslím, že je vhodné sporty kombinovat, aby zabíraly různé svaly a taky aby byl pohyb rozmanitý a nepřestal vás bavit. Proto jsem k němu plavala, jezdila na in-linech, hrála (plážový) volejbal, chodila na spinning a později na jógu. Běh byl pro mě rychlejší variantou sportu, ráno před prací vyběhnu a za 20 minut mám hotovo.

Jenomže postupně jsem svůj běh chtěla prodlužovat. A tak jsem si předsevzala, že vždycky uběhnu nejméně tři kilometry. Předloňské Vánoce se z tří kilometrů staly čtyři. S tím, že občas jsem zařadila kliky o lavičku, squaty nebo jiné cvičení. Tím se i s protažením časová investice do jednoho výběhu prodloužila přilbižně na půl hodinky. Pořád celkem promptní záležitost.

kde lze běhat
Běhat se dá všude, zadarmo a bez potřeby speciálního vybavení. Foto: Supriya Joon

Postupné prodlužování trasy

Minulý rok jsem si laťku posunula na minimální vzdálenost pět kilometrů. Většinou částečně nahoru a dolů, protože ani v Brně ani u našich na Vysočině nebydlím v okolí rovinek. Pětka už mi přišla jako fajn číslo, zvládala jsem ji pokořit kolem půl hodinky, k tomu zase docvička. Nemám ráda, když jsem pod časovým tlakem, takže když mám ráno důležitou schůzku, neriskuju, že mi ten den bude běh trvat déle, a radši si zacvičím doma nebo zajdu na ranní jógu, kde mám jistotu, že skončím v určitý čas. Pro někoho je možná časový limit motivační, u mě to tak nefunguje. Spíš než čas mě motivuje vzdálenost. A když zjistím, že se mi zkrátil čas, je to příjemný bonus.

Pětikilometrová zásada mi vydržela celkem dlouho. Nádherně se mi běhalo v mém přechodném domově v newyorském Queens, kde jsem míjela rodinné bungalovy zdobené americkými vlajkami, pěstěné zahrady a pravoúhlé ulice. Dokonce jsem tam navzdory převážně zimnímu počasí neplánovaně poprvé uběhla šest kilometrů v kuse.

Běžecká výzva

Pak přišla koronavirová pandemie a uvěznila mě doma. Běh byl víceméně to jediné, čím jsem kromě venčení psa několik týdnů trávila čas venku. Nechtěla jsem přijít o úroveň, kterou jsem měsíce budovala, navíc se po běhu cítím náramně a plná energie. Právě v té době jsem začala plnit výzvy týmu FITFAB Strong, až přišla výzva červnová zaměřená na běh. Když jsem si projela celoměsíční plán, celkem jsem se vyděsila. Běh s kopečky? Běh se silovými vstupy? Dlouhý běh? Ale znáte to – když do něčeho jdete, je potřeba se toho trochu bát, aby to nebylo lážo plážo a aby vás dosažení cíle naplňovalo tak, jak má. Přitom jsem věděla, že holky z FITFAB Strong nastavují lekce tak, aby tam byla i lehčí varianta, a hlavně aby bylo cvičení zvládnutelné a nikomu neublížilo.

První delší běh

Po úvodních trasách přišla první větší challenge: 45minutový běh. Tak dlouho jsem nikdy předtím neběžela. Vybrala jsem si jedno ráno – před prací, ale nemusela jsem být někde vyloženě v přesný čas – a vyklusla jsem. A ono to šlo. Kontrolovala jsem si čas a líbilo se mi, jak utíká. Nepřepískla jsem začátek a těch mých obvyklých pět až šest kilometrů bylo v pohodě.

Pak bylo moje tělo trochu překvapené, že s ním v podobném rytmu hýbu dál, ale neprotestovalo. Až asi poslední dva kilometry byly nekonečně. Věděla jsem, že to je v hlavě. Že nohy to dají. Že to udýchám. Jen jsem pořád koukala na hodinky, kdy už to bude a dala jsem si pár přestávek, kdy jsem si měření stopla, abych opravdu běžela 45 minut. Dostala jsem se na 8.04 kilometrů (průměrný čas 5:44 na kilometr) a ten pocit byl neskutečný. Radost, úleva, posunutí vlastních hranic. Bylo to božské ráno a já jsem na sebe byla hrdá.

proč běhat
Běhám především pro radost, zdraví a udržení se v kondici. Foto: Supriya Joon

Úkol zněl jasně: nejdelší běh

Jenže ještě ten týden byl součástí výzvy nejdelší běh prodloužený o jeden kilometr. Ouha. Devítku jsem si už pro jistotu nechala na víkend, zase jsem měla ve druhé části několik pauz, ale dala jsem to. S průměrným časem 5:41 na kilometr – nezapomeňte, že když jsem šla nebo se zastavila, měla jsem měření vypnuté. Druhá běžecká euforie týdne.

Z desetikilometrové mety už jsem strach neměla. Vždyť je to zase jenom o jeden kilometr víc. Opět jsem si na splnění vyčlenila čas o víkendu. Navíc bylo po dešti, žádné vedro, ideální podmínky. A dala jsem to. 10.07 kilometrů s průměrným časem 5:42 na kilometr. Celkový čas včetně asi čtyř zastavení byl 1 hodina a 8 minut. Nic extra bleskového, ale já jsem si poletovala na obláčku.

Proč běhám

Tím jsem si běh vyčlenila ze skupinky „časově nenáročný pohyb, když nestíhám“. Další desítku v kuse jsem zatím neuběhla, ale zařazuju víceméně šesti až sedmikilometrové běhy, třeba i s více kopečky, a chtěla bych se určitě posouvat dál. Nesním o závodech nebo maratonu, běhám pro potěšení, pro vyčištění hlavy, pro zdraví, zlepšování fyzičky, abych mohla jíst, co chci, a přitom byla spokojená s tím, jak vypadám. Běhám sama – je to pro mě koníček, investice do sebe samé, kdy nikoho nebrzdím, na nikom nejsem závislá a udávám si tempo, které vyhovuje právě mně.

Běh je individuální. Někdo raději běhá venku, jiný ve fitku. Foto: Tomáš Macháček/Domeq

Co mi při běhu pomáhá?

Samozřejmě jsou dny, kdy se mi běhá líp a kdy hůř. Asi jako každému. Proměnných je podle mě hodně: od vnitřního naladění, přes délku spánku, stravu až po venkovní podmínky. U žen může mít vliv i fáze menstruačního cyklu, v níž se právě nacházejí. Poradila bych netlačit na pilu. Když to nejde, zvolnit, dát si pauzu, anebo běh proměnit v rychou chůzi, případně kombinovat běh s chůzí. Nevzdávat se a zkusit to druhý den znovu.

Pro mě je při běhu hnacím motorem vzdálenost – nastavím si cíl a toho silou vůle dosáhnu. Když už skutečně nemůžu, dám si přestávku a neobviňuju se za to. Vím, že dělám, co můžu. Chci si běh užít, ne se zrasovat a vyřadit z provozu.

Mé běžecké rituály

Nejlépe se mi běhá ráno hned po probuzení. Jen se napiju vody, čaje, případně pomerančového džusu nebo si kousnu banánu, když cítím, že mám trochu hlad a mohla by mi dojít energie, a pádím. Ráno se cítím lehká a odpočatá. Párkrát jsem vyrazila běhat i odpoledne nebo navečer, ale většinou jsem pomalejší, jak v sobě cítím jídlo z celého dne a únavu z práce.

Nejdřív jsem běhala jen za zvuků města či přírody. Pak jsem začala poslouchat písničky a teď u mě jednoznačně vedou podcasty. Kromě běhu nebo delší chůze je v podstatě neposlouchám, takže je to pro mě i chvíle, kterou na ně mám vyhraněný. Nejvíc mi vyhovují podcasty v délce 45 – 50 minut, abych je při jednom běhu stihla od začátku do konce tak akorát. Ukončování cyklů a OCD, chápete.

Za zbylé penízky z Ameriky jsem si během karantény pořídila předčasný dárek k narozeninám: AppleWatch a AirPods. Láska na první pohled. Díky hodinkám už nemusím běhat s telefonem na paži, abych věděla, jak si vedu, a v kombinaci s bezdrátovými sluchátky můžu poslouchat své oblíbené podcastery, aniž by se mi do paží motaly dráty. Ano, nebylo to levné, ale po těch letech běhání zasloužené a s obojím jsem velmi spokojená.

Najděte si, co vyhovuje vám

Běh je hodně individuální. Každému vyhovuje jiný způsob, denní doba, rychlost, délka, povrch, lokalita. Kolegyně mi říkala, že jí pomáhá představit si svoji duši a poslat ji na určité místo. Tělo pak jednoduše následuje. Všichni to máme jinak. Já bych se k té své desítce teď určitě neodhodlala nebýt běžecké výzvy. Ta je na stránkách FitFabStrong stále dostupná, tak si ji klidně dejte, a třeba si jako já posunute své limity nebo s během teprve začnete. Anebo si vytvořte vlastní výzvu, najděte vlastní motivaci, pokud je to aktivita, k níž si doopravdy přejete najít cestu.

Nepovažuju se za běžce profesionála a pořád mám hodně prostoru pro zlepšování se. Nicméně pokud vás po běhu budou bolet svaly, doporučuju se namazat (zvnějšku 🙂 !) starou dobrou Alpou. Vyzkoušela jsem po běhu s kopečky, kdy jsem k večeřu sotva šoupala nohama, a druhý den už jsem znovu skákala jako laňka.

Běhu zdar a těm z vás, kdo běháte nebo se chystáte začít, přeju spoustu šťastně upocených kilometrů!

Jestliže preferujete cvičení doma, psala jsem o svém vztahu ke sportu a oblíbených videolekcích tady.

Strasti a slasti jedináčka

Nikdo vám nebere hračky. Máte pokoj sami pro sebe. S nikým se neperete. Na druhou stranu se pozornost rodičů soustředí jen na vás a nemáte parťáka do nepohody, s nímž se můžete spolčit proti zbytku světa. Úděl toho, že jste jedináček. Poslední dobou čím dál víc vnímám, jak mě rozhodnutí mých rodičů pořídit si jednoho potomka ovlivňuje a směruje. Kladně i méně kladně.

Jako holčička jsem si často hrávala s mou o pět let starší sestřenicí, která taky neměla bráchu nebo ségru. Tak mi na tom nepřišlo nic zvláštního. Když jsem pak chodila do školy, moji spolužáci měli typicky jednoho, ale někdy i více sourozenců. Být jedináček nebylo úplně běžné, jak jsem zjistila. Tak jsem i já na moment zatoužila po novém členovi rodiny, a ptala jsem se táty, proč nikoho takového nemáme. Odpověděl, že on by dřív asi druhé dítě bral, ale že máma už nechtěla, tak jsem jen my tři. Myslím si, že víckrát jsem se k tomu tématu nevrátila, a prostě to vzala jako fakt. Do dneška jsem moc jedináčků nepotkala. Nicméně s každým z nich vnímám, že jsme na podobné vlně.

Čas rodičů i hračky jenom pro vás

Výhoda jednoho dítěte v rodině je jasná: všechno patří vám. Rodiče, pokoj, hračky, knížky,… Chcete si zrovna teď jezdit s natahovacím autíčkem? Převléknout panenku barbie nebo si hrát na obchod? Můžete. Nikdo vám do toho nekecá. Snadněji přemluvíte mámu, aby vám koupila toho plyšového hada, kterého vidíte ve výloze cestou z obchodu, a když za vámi o prázdninách táta přijede na víkend k babičce, doveze dárek právě pro vás. Taky nebojujete o jídlo. To slýchávám od ostatních, když vidí, jak jím pomalu. Prý je to tím, že mi nikdy nehrozilo, aby mi sourozenec můj díl snědl.

jedináček_hračky
Jedináček si může hrát, kdy chce a s čím chce.

S jedináčkovstvím se mnohdy pojí rozmazlenost. Podle mě je sakra těžké vychovat jedno dítě tak, aby se z něho nestal sobecký floutek, který dostane, na co si pomyslí. Troufám si tvrdit, že mým rodičům se to povedlo. Nepamatuju si, že bych někdy měla něčeho nedostatek, protože prostě stačilo koupit od čehokoli jeden kus. Ovšem nikdy jsem nic nepovažovala za samozřejmé a spoustu věcí jsem dostala, až když byly potřeba. První mobil na konci deváté třídy, notebook a internet při maturitě. Poprvé k moři jsem jela ve třeťáku na gymplu se třídou, jinak jsem léto trávila u babičky nebo po tuzemských cestách s příbuznými. Díky tomu jsem na mámu s tátou nikdy nebyla fixovaná.

Nenudíte se a jdete si za svým

Právě díky tomu, že jsem vyrůstala jako jedináček, jsem se vždycky dokázala zabavit. Hrála jsem si na doktorku, vymalovávala omalovánky, luštila Oříšek, hodně jsem četla. Když jsem pak dostala psací stroj, skončilo psaní povídek do sešitů, a s vidinou stát se spisovatelkou nastala nová zábava. Jasně, lítala jsem s děckama kolem baráku, s kamarádkami na kole nebo na bruslích, jako starší jsme vyrazili do kina, na beach volejbal, hrát kulečník, tancovat na diskotéku. Ale nepamatuju se, že bych se osamotě někdy nudila.

To se mi hodilo během koronavirové karantény. Ač jsem po návratu z Ameriky nikam nesměla, stejně jsem věčně nestíhala. Práce, sport, blog, domácnost, přítel, pes, … Tolik možností co dělat! Jasně, chybělo mi kafíčkování s přáteli a sedánky s rodinou, ale neupadala jsem do depresí, že nejsem v kontaktu s ostatními lidmi mimo vlastní domácnost. Jsem na to odmalička zvyklá.

jedináčci a vydobytí cíle
Jedináčci si umí vydobýt své cíle.

Snadno si nacházíte kamarády

Proto mi nevadí zůstat sama doma, jít do kavárny a číst si tam nebo pracovat, udělat si výlet na kole nebo se sbalit a odjet do New Yorku. Užívám si čas, kterým mám pro sebe a na své koníčky. Jako jedináček dělám více věcí na vlastní pěst, protože jsem se tak rozhodla. Jdu si za svým a nevadí mi, že na sedačce vedle mě sedí cizí člověk. Dokážu si představit jet bez doprovodu na dovolenou a zkusila jsem si žít v pronajatém bytě bez partnera nebo spolubydlících. Dokud jsem si neuvědomila, jak finančně nevýhodné to je, a pohodlí ustoupilo ekonomické praktičnosti.

Před pár týdny zpátky jsem byla u své kosmetičky, která má malou dcerku, a další děti neplánují. Řekla mi, že si mě v tomhle dává za příklad. Jsem jedináček a evidentně mě to nijak negativně nepoznamenalo – její slova. Ba naopak. Nikdy jsem neměla problém najít si kamarády, protože někde jsem si ten kontakt musela vytvářet, a dneska jsem moc vděčná za to, kolik báječných lidí kolem sebe mám.

Tohle všechno je fajn. Obzvlášť jako dítě jste si jistí, že máma a táta jsou tady pro vás a víte, že vás milujou ze všech nejvíc. Nemáte soupeře. Ale taky o vás mají strach ze všech nejvíc a chtějí na vás mít dohled ze všech nejvíc. Kdykoli jsem šla ven, musela jsem hlásit, kam přesně jdu, s kým jdu a kdy se vrátím. Ustalo to, až když jsem se odstěhovala do Brna na vysokou školu. 

jedináček a přátelé
Jedináček snadno navazuje přátelství. Foto: karin_analogue

Roli úspěšného potomka na nikoho nepřehodíte

Co já vnímám asi nejintenzivněji je to, že jako jedináček jsem odjakživa k rodičům cítila povinnost oplácet jim to, co pro mě dělají, odvděčit se jim, plnit jim touhy, které ve mě vkládají. Protože si to přece zaslouží za všechno, co pro mě dělají. A není tady nikdo jiný, kdo to udělá za mě.

Neřekla bych, že jsem neposlouchala vlastní přání a sny, ale vždycky jsem chtěla udělat radost i jim. Aby oni byli šťastní, díky čemuž jsem pak já byla šťastná. Ve škole jsem se poctivě učila a pamatuju si jako včera, jak jsem se někde na druhém stupni základky bála prozradit, že jsem dostala první pětku. Nakonec jsem to ze sebe vysoukala potmě na zemi v obýváku a co myslíte? Bylo to úplně v pohodě. Za známky jsem nikdy trestaná nebyla, ale prostě jsem mámu s tátou nechtěla zklamat. 

Doma nemáte spolčence

Celkově jsem dostala na zadek sotva párkrát, a důvodem bylo spíš to, že jsem si přetočila hodinky, abych mohla ještě zůstat venku, nebo že jsem byla na mámu drzá, protože mi něco zakázala. A když už jsem potřebovala jó být za něco potrestaná, tak to bylo stylem, že někam nepojedu nebo se nesmím dívat na televizi. Ale událo se pár ošklivých scén, kdy jsem s brekem letěla do pokoje a přesně v tu chvíli jsem potřebovala tu spřízněnou duši, s níž bych si na rodiče mohla zanadávat. Jak jsou nespravedliví, jak mi nic nedovolí a že já určitě na svoje děti taková nebudu. Ale nikdo kromě plyšáků tam nebyl. Díkybohu za ně.

Přes prvotní neúspěšné přijímačky jsem vystudovala gymnázium, dostala se na první dobrou na vysněný obor na univerzitě, nasbírala zkušenosti na Erasmu, pracovala jsem v médiích, na volné noze, našla si práci, která mě baví a uživí. Z našeho úzkého rodinného kruhu jsem byla jediná, kdo vystudoval vysokou školu a promoval, a když jsem viděla, jak jsou na mě rodiče v tu chvíli pyšní, byl to nezapomenutelně uspokojující moment.

oslava promoce s rodiči
S rodiči na oslavě mé magisterské promoce

Vnoučata musíte dodat vy

Jenomže s přibývajícími roky to přestává být o škole a o práci. Letos mi bude třiatřicet. Mám přítele přes pět let, ale ještě nejsme svoji, ani zasnoubení, nemáme vlastní bydlení a nemáme děti. V dnešní době nejsme zas až taková výjimka, ale taky ne standard. Nepotřebuju být jako ostatní a dělat něco jenom proto, že se to má. Ale cítím z rodičů, že by chtěli, abych se v tomhle směru posunula. O vnoučatech už mluví několik let, na zásnuby nebo svatbu klidně padne i přímá otázka: a vezme si tě někdy? Není tady ségra nebo brácha, kteří by tohle mohli vzít za mě, když u mě ještě nenastal ten správný čas. Musím to být já.

Jakkoli se snažím zavděčit jinými způsoby, poznávám, že tohle je to, na co čekají. Ne že by mě kvůli tomu milovali míň, stěžovali si nebo mi něco vytýkali, ale prostě vím, že by je svatba a vnoučata vyhouply do radostných výšin. V tomhle vidím největší strast toho být jedináček. Možná to tak vnímají i ti, kdo mají sourozence, nebo naopak jiní jedináčci to tak nemají. Ale troufám si říct, že náš druh k tomu má větší sklony. 

Jak z toho ven? Dokazovat lásku, přízeň a vděk společnými aktivitami, návštěvami, telefonáty, pomocí v něčem, čemu já rozumím víc než oni. Jako už dospělá jsem s rodiči byla na dovolené, jezdíme na výlety a prodloužené víkendy. Máme k sobě blízko a snad jim to bude ještě chvilku stačit 🙂

jedináček a plány
Jsem zvyklá plánovat sama na sebe, což mi v partnerství nepomáhá. Foto: martina_vidu

Ve vztahu se učíte být partnerem

Kromě usměrňování od rodičů a vlastní vůle jsem jako jedináček neměla žádné překážky. Plánovala jsem si sama za sebe, kdy půjdu ven, kdy se budu učit, kdy si lehnu na postel s knížkou, kdy půjdu spát. A to mi velkou měrou zůstalo do dneška, ačkoli jsem v dlouhodobém partnerském vztahu.

Nicméně pořád se učím se synchronizovat s druhým člověkem, protože na strašně moc nejsem zvyklá. Navíc jsem akční tvor, který rád neustále tvoří a využívá čas na maximum. Tady se sejdu s kamarádkou, protože tam mám škvíru, tady půjdu na jógu, tady ke kadeřnici, tady mám pracovní akci. Dělá mi velký problém brát v potaz partnera a jeho priority. Což je o to složitější, když žijete s absolutním neplánovačem 🙂 Velice často proto balancuju mezi pocitem sobectví a seberealizace, sebelásky, splnění vlastních potřeb, které je sice důležité, ale nemělo by být na úkor vztahu. Snažím se být týmový hráč, ale popravdě v tom i po letech plavu.

Tak to beru jako výzvu. A na závěr přidávám dvě průzkumy dokázaná fakta o jedináčcích:

“Jedináčci jsou stejně vnímaví a ochotní pomoci jako děti se sourozenci.”
“Jedináčci bývají v pozdějším věku důslednější, zodpovědnější a často i vytrvalejší než ostatní děti.”
(zdroj: Idnes.cz)

Na to můžeme být hrdí, že?

Psáno s láskou nejen pro všechny jedináčky <3

Zajímá vás, jak se snažím stíhat všechno, co mě baví? Mrkněte na můj Instagram.

Ještě že… Proč se vyplatí neodkládat?

Věřím, že všechno na světě má svůj důvod. Taky všechny naše akce mají své následky. A občas je to i naopak. Uděláme něco, se nám v budoucnu setsakramentsky hodí. Znáte takové to: “ještě že…” Uvědomila jsem si to minulý víkend, kdy jsem se poprvé po návratu do Česka potkala s kamarádkou Martinou. Mojí jedinou newyorskou návštěvou. Když jsme se na začátku února loučily u vstupu do metra na letiště J. F. Kennedyho, ani jednu z nás nenapadlo, že příště si spolu budeme kupovat kafe skrz pootevřené dveře kavárny, zatímco polovinu našeho obličeje bude překrývat podomácku vyrobená rouška.

Bydlela jsme čtyři a půl roku v útulném, moderním bytě o 25 metrech čtverečních. S přítelem a čtyřnohý mazlem. Dům stál hned u lesa, nájem byl stále stejný, poloha skvělá. Jen už jsme chtěli do většího. Sem tam jsem po něčem koukla, uplynul další půlrok, podepsali jsme další prodloužení nájemní smlouvy… a i když jsme absolvovali pár prohlídek, nikdy nás nic natolik nezaujalo, že bychom si řekli: to je ono, naše příští doma. 

Na své běžecké trase jsem pravidelně míjela rekonstruovaný dům o pár ulic níž, který se fasádou začínal hodně podobat tomu našemu… Až jednou jsem před vchodem zbystřila v řeči s dělníkem našeho bývalého pana domácího. Nedalo mi si nevyndat sluchátka z uší a přeptat se, jestli to on je majitelem a co že se to tady staví… protože přestěhovat se jen o takový kousek, do bytu s balkonem a dvěma pokoji, to by byla paráda. Ale nekonala se. V domě sice vznikaly nové byty, ale měly jít na Airbnb. Tak jsem se rozloučila a vidina stěhování se načas znovu rozplynula.

Dva týdny do Vánoc: inzerát snů

Konec minulého roku byl dost hektický. V práci jsme oslavovali desetileté výročí firmy a pořádali naši první konferenci. Do toho jsem si zařizovala vše potřebné ke stáži v Českém centru New York, připravovala se na Vánoce, čekala nás trochu cestování a taky jsem se snažila před odletem sejít s co nejvíce přáteli… No, a v polovině prosince mi volá táta, že vidí na internetu ten dům, co se nám líbil, a co jsme se do něj chtěli přestěhovat. Tak jsem nažhavila počítač a začala bádat. Byt tam skutečně byl. V nabídce na dlouhodobý pronájem, volný ihned, možnost vybavení… výše nájmu přijatelná. A v mojí hlavě hlásek špitající teď nebo nikdy.

Druhý den ráno jsem šla jako vůbec první zájemce na prohlídku, odpoledne už jsem přes email řešila smlouvu a předání klíčů jsme si domluvili na 31. prosince. A tak mi ke svátečním veselostem přibylo pár dalších úkolů zahrnujících spoustu krabic, nepořádek, ale hlavně nadšení z nového domova.

Kde jsem žila celý jeden týden, než jsem se vypravila na letiště do Vídně a odfrčela do Ameriky. Ovšem jak moc vděčná jsem byla, když jsem se kvůli koronavirové pandemii musela předčasně vrátit a nastoupit do dvoutýdenní karantény? Neskutečně moc. Vždyť já jsem se do toho bytu těšila! Sranda byla, že jsem si ani nepamatovala, kde mám jaký příbor a lezla do přihrádek, jak jsem je měla naučené z bytu od Pavly v New Yorku

ještě že jsme se přestěhovali
S balkonem se karanténa zvládá lépe!

Nedovedu si představit, že bychom karanténní dny doma trávili v mini 1+kk se dvěma okny, kde nám v posledních měsících navíc část kuchyně sužovala plíseň. Dodnes děkuju tátovi, že tehdy kdovíproč zadal do vyhledávače “byt k pronájmu Brno” a našel to, na co jsme měli zálusk. A děkuju nám, že jsme neváhali a šli do toho, i když to s těmi všemi nájmy, depozity, kaucemi a maličkým časovým prostorem bylo poměrně náročné. 

Zimní termín místo jarního

Nabídku odjet na stáž do New Yorku jsem původně dostala už na loňské léto. Na to jsem ale zdaleka neměla peníze a hlavně jsem v Česku měla závazky, které jsem nemohla jen tak zahodit a během několika týdnů zmizet za oceán. Proto padla volba na první čtvrtletí 2020. Zvažovala jsem i termín poté – jaro 2020. Přece jen by už bylo tepleji… nicméně čekat celý rok se mi nechtělo.

New York World Trade Center
Jeden z mála mrazivých dní v New Yorku

Zaplaťpánbůh! Stážistky, které měly po nás nastoupit na letošníjarní turnus, už se letu nedočkaly. České centrum jede sice báječný, ale online režim a další termíny stáží jsou zatím hudbou budoucnosti. Ačkoli jsem přišla o plánované poslední tři týdny, kdy mělo být to NEJ počasí na prozkoumávání Ameriky, pořád jsem měla to štěstí, že jsem na stáž vůbec nastoupila a prožila si její zimní část. Ta přitom zdaleka tak zimní nebyla. Jak už jsem zmiňovala u tohoto příspěvku na Instagramu, mrazivých dní bych napočítala na prstech u rukou. A znovu, jako bych to tušila, spoustu menších výletů, procházek a poznávaček turistických atrakcí jsem podnikla navzdory ročnímu období. Dneska si říkám: ještě že!

A nejsem v tom sama. Právě @martina.vidu byla ve shodě se svým mužem natolik geniální, že za mnou do New Yorku přiletěla na sklonku ledna, ačkoli původně zvažovala březen. Bylo to nejlepší načasování. Teploty nám přály natolik, že jsme za týden stihly nachodit desetitisíce kroků, obejít základní památky, dát si oběd na kamenech v Central Parku nebo zajít na muzikál na Broadway. A především jsme v té době, která se teď zdá tak moc dávno, ještě usínaly s klidnou hlavou, protože slovo pandemie bylo v naší pasivní slovní zásobě.

Milá návštěva v Americe v čase předkoronavirovém

Dezinfekční gel ještě jako suvenýr

Musím se hořkosladce usmívat, když si vzpomenu, jak jsme stály ve frontě v Whole Foods Market. Dívaly jsme se na roztomilé dezinfekční gelíky, které Newyorčani nosili zavěšené na batozích či kabelkách, a přemítaly jsme, že by to mohl být hezký, praktický a do kufru skladný dárek z New Yorku. Dokonce jsem plánovala jich před odjezdem pár nakoupit. Jak by se hodily!

To všechno mě utvrzuje v přesvědčení: nečekejte na nějaké “až”. Pokud jste rozhodnutí něco udělat, udělejte to. Přestěhujte se, odjeťte, navštivte přátele. Jak vidíte, realita se může v mžiku obrátit vzhůru nohama a kdo z vás by si chtěl spíš říkat “kéž bych…” než “ještě že…”?

Jak nás posouvá komunikovat s neznámými lidmi? Přečtěte si tady.

Mluvit s cizími lidmi nás posouvá dál

Neskutečně jsem se těšila, až ve Vídni nastoupím do letadla a nechám se bezmála deset hodin unášet na newyorské letiště Johna F. Kennedyho. Poslední týdny před odletem byly náročné, tak jsem si v hlavě malovala, jak se zabořím do sedačky, přepnu telefon do letového režimu, budu si číst, spát, dívat se na filmy… Nebudu mluvit s nikým vyjma letušek a nikdo po mně nebude nic chtít. 

Moje představa se ukázala jako mylná.

Kdo mě zná, ví, že jsem sangvinik, extrovert, miluju lidi, společnost. Dokážu se bavit téměř s kýmkoli. Novinařina mě naučila zvědavosti a marketing přirozenému zájmu o ostatní. Na druhou stranu jsem i ráda sama s vlastními myšlenkami, projekty, prací, plány… A kde jinde nad nimi rozjímat než při cestě za oceán?

Check-in jsem dělala až na letišti, a tak jsem si nevybírala sedadlo a přidělili mi “E” v prostřední řadě čtyř sedaček. Vpravo seděli dva chlapíci ve středních letech, kteří cestovali společně, vlevo ode mě byla sedačka prázdná…

Po chvíli se u ní objevil vysoký, starší, usměvavý Rakušan v bekovce, se šálkou, v saku. Na první pohled umělec. Galantně počkal, až společně s letuškou přesuneme můj příruční kufr v úložném prostoru nad sedadly, a jakmile jsem dosedla na místo, začal se mnou konverzovat.

Rakušan s českými kořeny

Jelikož jsem s letuškou mluvila anglicky, přišla otázka, odkud jsem. A moje odpověď zřejmě nemohla být lepší.

Mému spolupasažérovi se rozzářily oči a vyprávěl mi, jak bydlí kousek od hranic, blízko Vyššího Brodu. Má české předky a procestované jižní Čechy. A miluje Brno. Když jsme pak došli na moji práci, plánovanou stáž a to, že jsem přibližně ve věku jeho dcery, bylo jasné, že máme o čem mluvit pomalu celý let. Vezla jsem s sebou v peněžence jednu svoji Foreigners vizitku. A nedoletěla jsem s ní ani na letiště 🙂

jak se mnou začal mluvit Joachim Eckl
Můj spolucestující do New Yorku Joachim Eckl

Nepovídali jsme si celou dobu. Dostala jsem se ke knížce, dvěma filmům i necelé hodince spánku. A nakonec jsem to byla já, kdo se vyptával…

Joachim, jak se mi později představil, byl v New Yorku asi tak čtyřicetkrát. Povídal mi o architektuře, kam určitě zajít a řekl mi myšlenku, která mi utkvěla:

Nerozhlížej se kolem, co dělají ostatní. Nenech se unášet proudem. Vytyč si cíl a za tím jdi. Jinak se ztratíš v davu.

A tak od té doby, co jsem přistála v New Yorku, jdu. Hledám adresy, spoje v metru, ulice, budovy, památky. Neptám se lidí na cestu, mířím svou vlastní. Když nastoupím do špatného vlaku, vrátím se a jedu tím správným. Když vyjdu z metra výlezem, kterým jsem nechtěla, tak si sice zanadávám, ale dám se do kroku, zatímco na mobilu zapínám data a Google Maps. Když se při běhu zamotám a skončím jinde než doma, hledám čísla ulic a utíkám k té svojí. Jsem teď a tady.

Mluvit s ostatními nás posouvá dál

Setkáním s Joachimem jsem si uvědomila, jak je fajn a užitečné se občas pustit do hovoru s cizím člověkem. Vzájemně si máme co předat. Vždycky se můžeme něco obohacujícího dozvědět, vyslechnout si radu, poučit se z něčích zkušeností, udělat si kontakt… Já jsem před přistáním dostala pohlednici s ledovou pyramidou v Egyptě a napsanými kontakty na Joachima – prý se mu mám určitě ozvat a že přijde k nám do Českého centra na některou z našich akcí.

Jak jsem si později našla na internetu, ta ledová pyramida je The Ice-Pyramid – projekt, za kterým stojí Joachim Eckl, slavný rakouský umělec, producent a předseda kulturní asociace heim.art. Známý je především pro své rozsáhlé projekty spojené s vodou a řekami a držitelem několika cen z oblasti životního prostředí. Kdy se vám poštěstí potkat někoho takového? 🙂

Důchodce z Queens nebo holandská tanečnice

Nemusí to být umělec nebo někdo slavný, s kým zabřednete do hovoru. Když jsem dělala kliky o lavičku v jednom parku tady u nás v Queens, zastavil se u mě místní senior na procházce se psem. Začal mluvit o tom, jak hrával soccer, jak mu odešlo koleno a pak musel na operaci s oběma boky… Stáli jsme tam mezi stromy dobrých deset minut, já jsem se snažila o co nejvěrnější americký přízvuk a na něm bylo vidět, jak si rád na chvíli povykládá…

mluvit si cizími lidmi nás posouvá
Budova taneční školy, před kterou mě oslovila tanečnice z Holandska

Další den jsem odcházela z tanečního představení v Alvin Studio Theater a jakási slečna se mě venku před vchodem zeptala na nejbližší zastávku metra. Byla jsem v New Yorku sotva pět dní, nicméně díky chytrému telefonu jsem mohla házet ramena. Vyrazily jsme společně a já měla radost, že jí můžu pomoct. Zjistila jsem, že je to tanečnice z Nizozemí, která si přijela město a taneční školu prohlédnout, protože se sem na jaře přesune na měsíční projekt. A taky je tu poprvé.

Co jedinec, to příběh. Od chvíle, kdy jsem přejela hranice a vydala se za tímhle newyorským dobrodružstvím, se do takových situací dostávám víc než kdy předtím. Jako kdybych se otevřela novým zážitkům a poznáním, a tím jsou sdílnější i ostatní kolem mě. Ačkoli mám podezření, že to souvisí i s americkou mentalitou. My Češi jsme přece jenom národ spíš uzavřený a na potkání si kamarády neděláme…

Nezoufejte, když jste si usmysleli po cestě hledět do stránek a někdo na vás bude mluvit. Knížka počká, kdežto dotyčného už třeba nikdy neuvidíte. A kdo ví, třeba se taky seznámíte s celebritou!

Už jste četli, proč jsem odjela do New Yorku? Pokud ne, tady to snadno napravíte.