Ulice, avenue, blok… New York přeje milovníkům chůze!

Na to, jak obří město New York je, jsem se v něm kupodivu neztratila. Dobře, párkrát jsem jela metrem na opačnou stranu, ale to se nepočítá. Ulice této pulzující metropole jsou totiž jako jedna velká šachovnice. Dodržují pravoúhlý systém, a tak je snadné se v nich vyznat a najít správnou cestu.

Pamatuju si to jako včera, když jsem na začátku ledna jela poprvé do práce v Českém centru New York. Ráno jsem si samozřejmě dala značnou rezervu, abych náhodou nedorazila pozdě hned na startovní čáře. A tak jsem stepovala před Českou národní budovou asi o čtyřicet minut dřív, než bylo třeba. Ale ta radost! Nadšeně jsem volala příteli do Česka, že jsem na místě bez jediného zaškobrtnutí. Já, holka z Vysočiny, v milionovém mraveništi jménem New York!

Ale abych se nepřechválila. Nebylo to zas tak složité. Ono se řekne Manhattan. I já jsem si tento živelný americký ostrov představovala jako změť ruchu, lidí, hluku, zmatku, aut, kde se snadno zamotám a ztratím směr. Opak je pravdou. Většina měst ve Spojených státech amerických, New York nevyjímaje, využívá praktický a přehledný grid street plan neboli stavění ulic do mřížek, známé už ze starověkého Říma.

Ulice kolmé na avenues

Na Manhattanu se z východu na západ linou takzvané avenues – například Madison Avenue nebo Park Avenue, případně ikonická Pátá avenue, kde najdete slavné značky jako Apple, Gucci, Lacoste. Na avenues kolmo, z jihu na sever, navazují streets (St) pojmenované po sobě jdoucími čísly – od 1st St na hranici dolního Manhattanu až po 220st St na samotném vršku ostrova. Konkrétní adresu pak udává místo, kde se protíná avenue a street. Před názvem ulic ještě najdete písmenko W (west) nebo E (east), označující, jestli se daný bod nachází na západ od Páté avenue nebo na východ.

avenue manhattan
Avenues na Manhattanu jdou z východu na západ.

Proto když jsem měla dorazit na víkendovou módní akci do obchodu Ann Taylor, šla jsem na roh W 48st St a Páté avenue. A mé první ráno? Jako pak pravidelně po následující dva měsíce jsem vystoupila z metra na 72st St. České centrum New York sídlí na E 73rd St. Stačilo se tedy podívat, kterým směrem čísla ulic stoupají a tam se vydat. Jak vidíte, žádná velká věda!

Jen jedna z manhattanských ulic je neposlušná: proslulá Broadway, která ostrov kříží diagonálně.

New York: ráj pro milovníky chůze

Díky této promyšlené síti jsou ulice Manhattanu až neskutečně dlouhé, třeba zmíněná Pátá avenue zabírá 10 kilometrů. Proto doporučuju obout si na toulání po New Yorku pohodlné boty – snadná orientace po městě vám dovolí objevovat nespočet památek pěšky. Já jsem v únoru, měsíci, který jsem v Americe strávila celý, nachodila v průměru 13 tisíc kroků denně, tedy přibližně 10 kilometrů. A dokážu si představit, že v létě, kdy jsou večery teplé a dlouhé, by to bylo ještě víc.

Do těch nekonečných ulic jsem se naprosto zamilovala. Mohla bych na jejich obzor dívat věčně. Kolikrát jsem neodolala, zastavila se uprostřed přechodu a ten dechberoucí pohled si vyfotila.

V areálu Kolumbijské unverzity s dlouhatánským průhledem na manhattanské mrakodrapy.

Co se přechodů pro chodce týče, odlišné panáčky na semaforech jsem zmiňovala už v příspěvku o tom, co mě v New Yorku překvapilo. Na kratších přechodech mezi jednotlivými ulicemi jsem se po pár dnech otrkala a po vzoru místních přecházela na červenou – především ráno, když jsem nestíhala. Jelikož spousta ulic v New Yorku jsou jednosměrky, stačí kontrolovat jednu stranu. K tomu  ale určitě nenabádám – pokud nejste ve skluzu, radši následujte pravidla a počkejte si.

Od bloku ke bloku!

Jednotlivé ulice v New Yorku obklopují bloky – můj oblíbený americký výraz. Běžně slyšíte – “je to pár bloků odsud” nebo “bydlím dva bloky od metra” – což prostě zní cool! Blokem se rozumí řada budov, zformovaná do čtverce či obdélníku, ze všech čtyř stran ohraničená ulicemi. A tak když vám někdo řekne “běžte dál o jeden blok”, půjdete od jednoho rohu ulice k tomu příštímu.

Délka bloků u avenues se různí – některé jsou blíž, jiné dál. Když jdete po blocích směrem sever-jih, počítejte co minuta, to jedno číslo – svižnější chůzí. Takže třeba ze 63st St na 68st St jste schopni se pěšky dostat za zhruba pět minut.

Madison Avenue u Chrysler Building

New York je tak jedním z měst, kde se dá obejít bez mapy. Pokud znáte adresu, stačí sledovat cedule. Já jsem si pro jistotu vždy před odchodem na místo, kde jsem ještě nebyla, doma na telefonu našla, kam jdu, a udělala si snímky obrazovky, abych pak kontrolovala, jestli mířím k té správné avenue nebo jak daleko jsem. Data jsem v mobilu sice měla, ovšem omezené množství, a proto jsem se je k navigaci snažila využívat jen v nejnutnějších případech – dejme tomu když jsem v noci vystoupila na druhé straně metra a potřebovala jsem zjistit, kudy mám jít domů. Fajn záležitost online Google map je, že když si tam zadáte destinaci, zůstane vám v otevřené aplikaci vyznačená, i když už jste mimo internet.

*Tip: V případě, že si budete dávat s někým sraz, domluvte se, že se sejdete například u McDonaldu nebo Starbucksu na té dané ulici. Newyorskou mozaiku ulic a bloků je sice snadné rozluštit, ale přece jen, pro sichr. Ačkoli nám se s kolegyňkou stážistkou párkrát stalo, že jsme na sebe narazily jen tak – na cestě do práce nebo ještě předtím, než jsme obě dorazily na místo společného setkání. Ano, i v obrovitánském New Yorku je to možné!

Zajímá vás, jak jsem místo New Yorku na chvíli prozkoumávala Washington? Přečtěte si tady.

Ještě že… Proč se vyplatí neodkládat?

Věřím, že všechno na světě má svůj důvod. Taky všechny naše akce mají své následky. A občas je to i naopak. Uděláme něco, se nám v budoucnu setsakramentsky hodí. Znáte takové to: “ještě že…” Uvědomila jsem si to minulý víkend, kdy jsem se poprvé po návratu do Česka potkala s kamarádkou Martinou. Mojí jedinou newyorskou návštěvou. Když jsme se na začátku února loučily u vstupu do metra na letiště J. F. Kennedyho, ani jednu z nás nenapadlo, že příště si spolu budeme kupovat kafe skrz pootevřené dveře kavárny, zatímco polovinu našeho obličeje bude překrývat podomácku vyrobená rouška.

Bydlela jsme čtyři a půl roku v útulném, moderním bytě o 25 metrech čtverečních. S přítelem a čtyřnohý mazlem. Dům stál hned u lesa, nájem byl stále stejný, poloha skvělá. Jen už jsme chtěli do většího. Sem tam jsem po něčem koukla, uplynul další půlrok, podepsali jsme další prodloužení nájemní smlouvy… a i když jsme absolvovali pár prohlídek, nikdy nás nic natolik nezaujalo, že bychom si řekli: to je ono, naše příští doma. 

Na své běžecké trase jsem pravidelně míjela rekonstruovaný dům o pár ulic níž, který se fasádou začínal hodně podobat tomu našemu… Až jednou jsem před vchodem zbystřila v řeči s dělníkem našeho bývalého pana domácího. Nedalo mi si nevyndat sluchátka z uší a přeptat se, jestli to on je majitelem a co že se to tady staví… protože přestěhovat se jen o takový kousek, do bytu s balkonem a dvěma pokoji, to by byla paráda. Ale nekonala se. V domě sice vznikaly nové byty, ale měly jít na Airbnb. Tak jsem se rozloučila a vidina stěhování se načas znovu rozplynula.

Dva týdny do Vánoc: inzerát snů

Konec minulého roku byl dost hektický. V práci jsme oslavovali desetileté výročí firmy a pořádali naši první konferenci. Do toho jsem si zařizovala vše potřebné ke stáži v Českém centru New York, připravovala se na Vánoce, čekala nás trochu cestování a taky jsem se snažila před odletem sejít s co nejvíce přáteli… No, a v polovině prosince mi volá táta, že vidí na internetu ten dům, co se nám líbil, a co jsme se do něj chtěli přestěhovat. Tak jsem nažhavila počítač a začala bádat. Byt tam skutečně byl. V nabídce na dlouhodobý pronájem, volný ihned, možnost vybavení… výše nájmu přijatelná. A v mojí hlavě hlásek špitající teď nebo nikdy.

Druhý den ráno jsem šla jako vůbec první zájemce na prohlídku, odpoledne už jsem přes email řešila smlouvu a předání klíčů jsme si domluvili na 31. prosince. A tak mi ke svátečním veselostem přibylo pár dalších úkolů zahrnujících spoustu krabic, nepořádek, ale hlavně nadšení z nového domova.

Kde jsem žila celý jeden týden, než jsem se vypravila na letiště do Vídně a odfrčela do Ameriky. Ovšem jak moc vděčná jsem byla, když jsem se kvůli koronavirové pandemii musela předčasně vrátit a nastoupit do dvoutýdenní karantény? Neskutečně moc. Vždyť já jsem se do toho bytu těšila! Sranda byla, že jsem si ani nepamatovala, kde mám jaký příbor a lezla do přihrádek, jak jsem je měla naučené z bytu od Pavly v New Yorku

ještě že jsme se přestěhovali
S balkonem se karanténa zvládá lépe!

Nedovedu si představit, že bychom karanténní dny doma trávili v mini 1+kk se dvěma okny, kde nám v posledních měsících navíc část kuchyně sužovala plíseň. Dodnes děkuju tátovi, že tehdy kdovíproč zadal do vyhledávače “byt k pronájmu Brno” a našel to, na co jsme měli zálusk. A děkuju nám, že jsme neváhali a šli do toho, i když to s těmi všemi nájmy, depozity, kaucemi a maličkým časovým prostorem bylo poměrně náročné. 

Zimní termín místo jarního

Nabídku odjet na stáž do New Yorku jsem původně dostala už na loňské léto. Na to jsem ale zdaleka neměla peníze a hlavně jsem v Česku měla závazky, které jsem nemohla jen tak zahodit a během několika týdnů zmizet za oceán. Proto padla volba na první čtvrtletí 2020. Zvažovala jsem i termín poté – jaro 2020. Přece jen by už bylo tepleji… nicméně čekat celý rok se mi nechtělo.

New York World Trade Center
Jeden z mála mrazivých dní v New Yorku

Zaplaťpánbůh! Stážistky, které měly po nás nastoupit na letošníjarní turnus, už se letu nedočkaly. České centrum jede sice báječný, ale online režim a další termíny stáží jsou zatím hudbou budoucnosti. Ačkoli jsem přišla o plánované poslední tři týdny, kdy mělo být to NEJ počasí na prozkoumávání Ameriky, pořád jsem měla to štěstí, že jsem na stáž vůbec nastoupila a prožila si její zimní část. Ta přitom zdaleka tak zimní nebyla. Jak už jsem zmiňovala u tohoto příspěvku na Instagramu, mrazivých dní bych napočítala na prstech u rukou. A znovu, jako bych to tušila, spoustu menších výletů, procházek a poznávaček turistických atrakcí jsem podnikla navzdory ročnímu období. Dneska si říkám: ještě že!

A nejsem v tom sama. Právě @martina.vidu byla ve shodě se svým mužem natolik geniální, že za mnou do New Yorku přiletěla na sklonku ledna, ačkoli původně zvažovala březen. Bylo to nejlepší načasování. Teploty nám přály natolik, že jsme za týden stihly nachodit desetitisíce kroků, obejít základní památky, dát si oběd na kamenech v Central Parku nebo zajít na muzikál na Broadway. A především jsme v té době, která se teď zdá tak moc dávno, ještě usínaly s klidnou hlavou, protože slovo pandemie bylo v naší pasivní slovní zásobě.

Milá návštěva v Americe v čase předkoronavirovém

Dezinfekční gel ještě jako suvenýr

Musím se hořkosladce usmívat, když si vzpomenu, jak jsme stály ve frontě v Whole Foods Market. Dívaly jsme se na roztomilé dezinfekční gelíky, které Newyorčani nosili zavěšené na batozích či kabelkách, a přemítaly jsme, že by to mohl být hezký, praktický a do kufru skladný dárek z New Yorku. Dokonce jsem plánovala jich před odjezdem pár nakoupit. Jak by se hodily!

To všechno mě utvrzuje v přesvědčení: nečekejte na nějaké “až”. Pokud jste rozhodnutí něco udělat, udělejte to. Přestěhujte se, odjeťte, navštivte přátele. Jak vidíte, realita se může v mžiku obrátit vzhůru nohama a kdo z vás by si chtěl spíš říkat “kéž bych…” než “ještě že…”?

Jak nás posouvá komunikovat s neznámými lidmi? Přečtěte si tady.

Bývalá česká diplomatka Pavla Niklová o New Yorku: Je tu cítit svoboda a velkorysost

Zbývá mi pět hodin do odjezdu na letiště, a tak si v New Yorku na poslední chvíli plním ještě jeden z plánů: u jídelního stolu zpovídám Pavlu Niklovou, moji báječnou paní domácí, u které jsem během svého newyorského dobrodružství našla útočiště. Povídaly jsme si o její cestě za životem v Americe, pohledu na místní školství, zdravotnictví, o tom, jak svojí prací pomáhá uchovávat v zámoří české hodnoty a umění nebo jak dnes Američané vnímají Česko.

V květnu to bude deset let, co se Pavla přestěhovala do New Yorku. Od počátku je jejím pracovním teritoriem Česká národní budova, kde nejprve pracovala čtyři roky jako ředitelka Českého centra New York. Odsud zamířila do čela Václav Havel Library Foundation a od roku 2016 pracuje také pro Bohemian Benevolent & Literary Association (BBLA), organizaci zastřešující subjekty, které v Americe propagují českou kulturu. Pavla pochází z Prahy a má dvě dospělé děti, které se do „Velkého jablka“ přestěhovaly s ní.

Základní otázka na začátek. Proč ses rozhodla odejít do Ameriky? Byl to vždycky tvůj sen?

Dá se říct, že máš pravdu. Ještě před revolucí jsem studovala angličtinu a moc mě to bavilo. Odstátnicovala jsem v roce 1989 a začala jsem v Praze učit angličtinu. Pak jsem odjela na půl roku do Londýna, částečně studovat a částečně soukromě – mým cílem bylo zdokonalit se v jazyce, kterým se opravdu mluví, ne jak nás to naučili ve škole. Toužila jsem po zajímavé práci v zahraničí.

Co jsi dělala po návratu z Londýna?

Pracovala jsem v Sorosově centru současného umění, pak v Divadle Archa a Židovském muzeu v Praze. V roce 2009 jsem se zúčastnila konkurzu na ředitele Českého centra v New Yorku a nějakým zázrakem to vyšlo.

Jak probíhalo výběrové řízení na tuto pozici a proč si myslíš, že vybrali právě tebe?

Doufám, že to bylo díky mé profesní kvalifikaci. Měla jsem dobrou angličtinu a znalost z kulturních oborů. Výběrové řízení bylo dvoukolové, na jaře jsem podávala žádost, v létě byl druhý pohovor a na podzim už jsem věděla výsledky. Všechno se řešilo v Praze.

Za jak dlouho jsi mohla odjet do New Yorku?

Nejprve bylo třeba absolvovat předvýjezdovou přípravu, kterou organizuje ministerstvo zahraničních věcí a trvá dva až čtyři měsíce. Odjela jsem začátkem května 2010, děti za mnou přijely v červenci.

Kolik jim tehdy bylo a jak vzaly stěhování do Ameriky?

Anička měla patnáct, Tobiášovi bylo deset let. Jednala jsem na základě vlastní zkušenosti. Já jsem do svých pětadvaceti let cestovat nemohla a tohle byla úžasná příležitost naučit se anglicky, seznámit se s životem v New Yorku. Syn neprotestoval, pro starší dceru to bylo horší. Měla v Praze dobré kamarády, chystali se zrovna do tanečních… Ale zvládla to.

Jak to měly děti se školou?

Oba v New Yorku začali chodit do školy. Děti diplomatů často chodí do soukromé školy v angličtině, kterou provozuje Organizace spojených národů. Ta je určitě kvalitní, ale mně připadala zajímavější a  autentičtější zkušenost z newyorských veřejných škol. V New Yorku žije osm milionů lidí, takže kvalitnější vzdělání existuje. Je to podobné jako v Čechách, musí se najít. Lidé se tu kvůli dětem stěhují do jiných oblastí, aby nastoupily do školy podle místa bydliště.

Tobiáš chodil do páté třídy, tak zvané elementary school, na Manhattanu. Měl navíc hodiny angličtiny – tak to funguje pro děti, které nejsou rodilými mluvčími a neumí anglicky. Brali si ho z normálních hodin, aby se ujistili, že rozumí a není pozadu. Pak postoupil na druhý stupeň, tady se tomu říká middle school, a ta byla obří, v každém ročníku na pět set dětí. Ale mají to dobře zorganizované i při takovém masivním počtu. Nikdo jim neproklouzával, pořádali pro děti hudební programy…

Broadway v New Yorku
Pavla se svými dětmi na newyorské Brodwayi, nejslavnější divadelní scéně na světě
Jaký byl největší rozdíl oproti českému školství?

Řekla bych, že to byl přístup k výuce jazyka. U nás se děti už na prvním stupni učí o podmětu a přísudku, klade se důraz na syntax, časování, gramatiku. Tady byla největší změna to, že musel Tobiáš hodně psát eseje, přemýšlet, tvořit. Když já jsem studovala, psali jsme dvě slohové práce do roka.

Jak jsi celý ten přesun zvládala ty?

Bylo to trochu těžší, než jsem čekala. České centrum i ministerstvo zahraničí mi poskytlo prostředky, takže se mi žilo i pracovalo dobře. Ale v New Yorku každý večer soutěžíš s mnoha jinými kulturními akcemi. Aby někdo přišel, aby byli návštěvníci spokojení. Musíš být vděčná za každého diváka. Práce bylo tolik, kolik jsem očekávala, ale ne pokaždé mi vyhovovaly podmínky dané ústředím Českých center, které se snaží svoji politiku uplatňovat plošně. Podle mě má každá zem svá specifika a dávalo by smysl se zaměřit na určitý umělecký obor a ten v tom daném místě dlouhodobě podporovat. To by zaručilo trvalejší výsledek, než když se snažíme pokrývat každý typ umění.

Co je posláním Bohemian Benevolent & Literary Association a Vaclav Havel Library Foundation, kde pracuješ?

Naší misí je propagovat českou kulturu, umění a život v New Yorku. Máme pod sebou osm členských organizací, Havlova nadace je partnerskou organizací BBLA, spolupracujeme také s Czechoslovak Society of Arts & Science a Dvořák American Herritage Association. Tím máme větší efekt, než kdybychom byli sami. Kromě živých akcí také organizujeme různé kurzy a stipendia pro studenty, například stipendisté z DAMU a nově také JAMU přijíždějí na dva týdny do New Yorku, aby zažili, jak se učí divadlo tady.

Tvoje práce je hodně spojená s osobností Václava Havla.

Ano, obdivuju Václava Havla a vážím si ho. Když se stal prezidentem, poslouchala jsem jeho projevy. Našimi programy se staráme o jeho odkaz a podporujeme jeho jméno v Americe. V roce 2017 jsme připravili projekt Havel Conversations jako důkaz toho, že Havlovy myšlenky platí i v dnešní době. Zahrnují rozhovory s Madeleine Albright, Billem Clintonem, prezidentem Bushem mladším i starším, se Suzanne Vega nebo Paulem Wilsonem, kanadským překladatelem Havlových her, s akademiky, s americkými osobnostmi, profesory, kteří se s Havlem setkali nebo je inspirují jeho myšlenky. Nakladatelství Host pak rozhovory zeditovalo, přeložilo a loni vyšla kniha Havel v Americe, na kterou jsem moc pyšná. Snažíme se přidávat debaty a shromažďovat informace o Havlovi v Severní Americe, jsme v kontaktu s pražskou Knihovnou Václava Havla, což je jediná prezidentská knihovna v Evropě a jedna z nejvlivnějších neziskových organizací v Česku.

Taky jsme čtyřmi lety začali na počest Václava Havla pořádat malý festival středoevropských divadel Rehearsal for Truth, kde hry odráží současnou společensko-politickou situaci, právě jako tomu bylo u her Václava Havla. Oslovují diváka a předvádějí něco, co se v tu chvíli děje ve společnosti. Na festivalu se podílí divadelní soubory z Česka, Slovenska, Polska a Maďarska, protože Havel věřil, že tyto čtyři země by měly tvořit společenství. Loni se přidalo Rumunsko, já bych ráda navázala spolupráci také s Rakušany.

panelová diskuze v New Yorku
Panelová diskuze s čínskými disidenty v České národní budově na Manhattanu
Hrají se v Americe Havlovy hry?

My jsme během festivalu hráli dvě: Švandovo divadlo přivezlo Protest a loni Divadlo v Celetné sehrálo Audienci. Jinak se tu jeho hry hrají, především tři “vaňkovky” Audience, Protest, Vernisáž, taky Vyrozumění a ve Filadelfii se hrálo Odcházení.

Jak místní vnímají Václava Havla?

Dokud žil, tak byl naprostá hvězda. Bylo to jméno, které šlo přes všechny společenské vrstvy, znali ho i taxikáři, kteří často nebyli Američané. Každému to jméno něco říkalo. Dnes už se v běžném životě trochu odsouvá do historie, ale pořád je idolem. Lidé používají jeho teze a aplikují je, hodně novinářů a autorů ho cituje, není zapomenutý. V Česku byla a je spousta lidí proti němu. Tady jsem nikdy nic takového nezaznamenala. Tím, že byl schopen oslovit zahraničí, tak se nám podařilo brzy vstoupit do NATO (1999 – pozn. aut.), což považuji za jednu z nejdůležitějších zásluh jeho a jeho spolupracovníků.

Jak bys porovnala život v Česku a New Yorku?

Lidé jsou tu velice pracovití. V Česku taky, ale tady je to nasazení ještě větší. Jednak je to tím, že jsou podnikaví a chtějí, na druhé straně je ale i spousta lidí, kteří musí mít dvě práce, protože by jinak nepřežili.

Rozdílný je pochopitelně zdravotnický systém. To je v Americe noční můra. Je to jeden z největších byznysů, nepřehledný, plný byrokracie, na němž vydělávají miliony lidí. I ti, kdo mají dobré zdravotní pojištění, odkládají návštěvu lékaře. Jedna moje kolegyně na podzim porodila a když ji pouštěli z nemocnice, dostala naúčtováno 500 dolarů jen za samotný fakt, že ji z nemocnice pustili. Platí se za porod, léky, postel. Když chceš mít plné krytí, tak platíš 2 000 dolarů měsíčně, ale nevztahuje se to na zubní péči. Současný prezidentský kandidát Bernie Sanders prosazuje jednotný zdravotnický systém, který existuje v Kanadě nebo Velké Británii, a funguje tak, že každý je pojištěný. Jestli si zvolíš státní či soukromou pojišťovnu, to je na tobě. Navíc to tady v USA není jednotné, každý stát sám něco vymýšlí, což je ztráta energie a času. Chybí tu kvalitní jednotný systém.

Ty jsi v Americe stále ještě vychovávala dceru a syna. Přijde ti přístup rodičů k dětem v Americe jiný než v Česku?

Myslím si, že některé rodiny to tady hodně přehání a směřují své děti ke kariéře už od předškolního věku, což je hrozné. Ale jinak jsou tu rodiny jako u nás.

Jak tě ovlivnil samotný New York? To je přece jen takový svět sám o sobě.

To určitě je. Velká města v Americe jsou rozdílné světy. V New Yorku je cítit svoboda a velkorysost, která nabíjí. Zároveň je těžké se tady prosadit a uspět. Ale já jsem přesvědčená, že když se člověk snaží a ví, co chce, tak se pro něj najde cesta.

pláž Far Rockaway
Pavlina nejmilejší pláž: Far Rockaway v Queens
Jak se Američané dívají na Čechy?

Češi jsou tady slavní díky Václavu Havlovi. Spousta Američanů jezdila do Prahy, které se říkalo Paříž dvacátých let. Žila tam díky němu americká komunita. Pro umělce a spisovatele byl Havel naprostý hrdina, umělec a disident, který se přes noc stal prezidentem. Byl pro ně symbolem, že když budou mít ideály, můžou se jim vyplnit. Zájem o Česko tady začátkem devadesátých let narostl, začala se zde učit čeština. Ale teď už takový zájem není, víc táhne třeba čínština. Co se v Česku děje teď plošně americkou veřejnost nezajímá, je to spíš o okruhu lidí různého věku, kteří tam žili, vrátili se do Ameriky a rádi by zůstali v kontaktu. Dřív bylo Česko v Americe hodně známé, teď už se musí kontakty vyhledávat, rozvíjet a udržovat, což je mravenčí, ale důležitá a naplňující práce.

Ty teď spolu se svou rodinou podnikáš kroky k americkému občanství. V čem vidíš jeho největší výhodu?

Já bych si to moc přála hlavně pro děti, aby měly tu krásnou příležitost rozhodnout se, jestli budou chtít pracovat a žít tady nebo v Evropě. Tak doufám, že se nám to podaří.

Co z Česka ti chybí? Jak často tam jezdíš a chtěla by ses do své rodné země vrátit?

Zatím jsem o návratu neuvažovala. Děti jezdí dvakrát do roka, já buď jednou nebo taky dvakrát. Samozřejmě mi chybí rodina, a knedlíky. Ale dokud tady budu mít práci, která mě baví, tak jsem spokojená.

Zajímá vás, jak jsem s Pavlou a ostatními vyrazila poprvé v New Yorku do kina? Přečtěte si tady.

Pandemie koronaviru mě předčasně žene z Ameriky domů

Ještě před týdnem jsem si užívala nádherné podvečerní procházky v Rockefellerově parku na dolním Manhattanu. Při západu slunce jsem přemítala, jak se po přechodu na jarní čas dny protáhly, čímž nastává to nejlepší období na výlety a další poznávání jak New Yorku, tak dalších amerických měst. Ouha. O pár dní později zasahuje pandemie koronaviru a já přebookovávám letenku, abych se dostala do vlastní země co nejdřív. 

Kvůli koronaviru jsme už předminulý týden začali v Českém centru New York rušit akce – nepřiletěla nám z Česka paní spisovatelka na povídání o své knize, byl zrušený meeting v OSN, kam měli dorazit autoři nového českého dokumentu V síti, čímž padlo promítání tohoto filmu u nás v kině. Co zůstalo, to bylo slavnostní zahájení výstavy o Leoši Janáčkovi a především o jeho opeře Káťa Kabanová, která se v květnu měla vrátit na scénu Metropolitní opery New York. Místo tří akcí za týden jedna. A nakonec ani ta nedodržela původní plán, i když jsme ji díky moderním technologiím zachránili.

západ slunce New Jersey
Po práci na západ slunce nad New Jersey

Poslední program v Českém centru

Mělo to vcelku rychlý spád. Následkem pandemie prezident Spojených států amerických Donald Trump minulou středu večer vyhlásil zákaz vstupu Evropanů do země s platností od půlnoci z pátku na sobotu. Ve čtvrtek jsem šla normálně do práce, s vernisáží jsme všichni počítali. Od pondělí ji u nás připravovali kurátoři z Brna, přijela i paní ředitelka z Turistického informačního centra (TIC) Brno se svou dvanáctiletou dcerkou.

Akce byly v New Yorku stále povolené, jen s omezenou kapacitou. Už na naše poslední promítání ale dorazilo málo lidí, tak jsme vzhledem k postupu pandemie předpokládali, že tentokrát byl byla účast ještě slabší. Jelikož vernisáž představovala jednu z nejvýznamnějších událostí měsíce, báli jsme se, že to s nízkou účastí bude trapas. Proto jsme se dohodli, že vernisáž nasdílíme živě na Facebooku po vzoru Česka, kde právě došlo k zákazu veřejných akcí nad třicet lidí a umělci začali kulturu streamovat.

Janáček New York vernisáž online
Zahájení výstavy o Leoši Janáčkovi jsme vysílali online na sociálních sítích, bez návštěvníků.

Virtuální vernisáž se podařila. Dostali jsme pochvalu až z ústředí. Jenomže mezitím se nám kvůli zákazu cest z Evropy zbortil téměř veškerý další program… tušili jsme, že centrum dál nebude fungovat jako obvykle a že je čas řešit předčasný návrat domů.

Pandemie nám zkracuje stáž

Dostaly jsme jako stážistky na výběr. Nikdo nás nevyhání, můžeme v New Yorku zůstat, ale práce nebude, protože nebudou akce. Další turnus stážistů se nekoná. Nikdo netuší, jak pandemie bude pokračovat, jaká opatření přijdou další den, za pár hodin, za hodinu. Jestli se pak dostaneme z USA, jestli nám nezruší lety… velká neznámá. S tím, že v Česku máme rodiny a především český zdravotnický systém.

narozeniny České centrum
Poslední společný večer v Českém centru New York

Tak jsem ještě vpodvečer kontaktovala cestovní agenturu America Tours, přes kterou jsem měla svoji původní zpáteční letenku na 6. dubna. Úžasná paní Marcela mě pak ráno naháněla, zatímco jsem spala, a řešili jsme spolu přebookování na co nejbližší termín. Chvíli to vypadalo, že bych letěla v neděli, pak dokonce už hned v pátek, a nakonec mi let New York – Vídeň přerezervovali na úterý 17. března s mezipřistáním v Curychu. Cena byla 6 500 Kč.

Nekupovala jsem novou letenku, protože jsem nechtěla platit plnou částku, a let za čtyři dny mi přišel v pohodě – alespoň budu mít čas se s New Yorkem rozloučit. Až později jsem se dozvěděla, že nám České centrum výdaje spjaté s předčasným odletem domů proplatí včetně taxi na letiště.

Rozum chápe, srdci je to líto

Bylo to hodně zvláštní den. Upršené ráno jakoby doprovázelo ponurou situaci a smutné zprávy týkající se pandemie, všech změn, zákazů, opatření… Odpoledne pak přišlo slunečné jaro a já jsem potřebovala vypadnout ven. Od zpráv v médiích, počítače, telefonu, sociálních sítí a všeho online kontaktu. Potřebovala jsem na čerstvý vzduch a všechno to pobrat.

Uvažovala jsem prakticky, tak jsem se vydala jen pěšky do nákupního centra, abych dokoupila pár dárečků, které jsem chtěla ještě pořídit. Cestou jsem koukala kolem po těch všech mých oblíbených cihlových domech, po panoramatu Manhattanu, po lidech, po žlutých taxících… Snažila jsem si to co nejvíc zapamatovat, protože jsem nebyla připravená odjet o tři týdny dřív. Tři čtvrtě roku jsem makala, brala práci navíc, šetřila, abych žila tři měsíce v New Yorku. A teď mi to někdo bere, jednu z nejintenzivnějších částí mého života, na kterou jsem se skoro celý minulý rok neuvěřitelně těšila, krade ji neuzavřenou, nesplněnou… je mi doporučováno opustit zemi a já úplně chápu proč a vím, že je to dobře, že to není konec světa a bezpečí a zdraví jsou mnohem důležitější. Jen mě to mrzí a potřebuju se s tím sama v sobě smířit… 

Pláč v obchodním centru

Docela mi šlo vstřebávat po cestě myšlenky, užívat si slunečních paprsků, jít si za svým cílem… než jsem vstoupila do Disney obchodu. Vůbec jsem to nečekala, ale najednou, když jsem viděla Mickey Mouse, symbol Ameriky, všechna ta trička, hrníčky, plyšáky… tak jsem se rozbrečela. Muselo to ven. Chodila jsem mezi regály a nechala si téct slzy po tvářích… a bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí. Zamilovala jsem se do Ameriky a ještě jsem tu chtěla být, ještě jsem ji chtěla prožít, ale nemůžu. A nevím, kdy se mi to podaří znovu. Dovolená třeba ano, ale žít tady? To je něco jiného a to, proč jsem sem po novém roce přijela. Navíc jsme měli koupené jízdenky do Philadelphie, New Hamptonu, Bostonu… Zasloužila jsem si to.

Za chvilku jsem se vzchopila, zaplatila a nechala pláč v obchodě. Od té doby jsem nebrečela. Zatím. Řeším denně několik hodin pracovní věci v Česku. Ráno mám strach otevřít telefon, co se zase kde změnilo, co vláda vyhlásila a jak je třeba reagovat. Je to hektické, únavné, ale udržuje mě to v produkci a nemám prostor dumat. I když by mi nevadilo dát si pár hodin voraz u Netflixu 🙂

Na rozloučenou Coney Island

V sobotu jsem naposledy jela neworským metrem. Stihly jsme s kolegyňkami stážistkami promenádu a pláž na Coney Islandu, které jsme si právě nechávaly na to, až bude tepleji. Bylo tam skvostně. Prošla jsem se bosýma nohama v oceánu, seděly jsme na pláži, upíjela jsem kafe a jen jsem byla. Teď a tady, na sluníčku, offline. Pak jsme se my zbylí sešli v Českém centru i s výpravou z Brna, která taky řešila nové letenky a všichni společně jsme tam rokovali nad situací, v tom našem malém klubu Čechů “uvězněných” na Manhattanu.

Coney Island
Loučím se s New Yorkem: výlet na Coney Island

Večer naše stážistkové trio společně s Mirkem, panem ředitelem Českého centra, zapadlo do jediné, v ten den otevřené české restaurace, která je součástí České národní budovy. V Česku už totiž začal platit zákaz mít v provozu bary, restaurace, kluby. Za celou dobu stáže jsem v té restauraci neseděla, tak jsem si to na poslední chvíli vynahradila. A bylo to úžasně odpočinkové. Řeč se totiž konečně stočila úplně jiným směrem než pandemie a koronavirus, a my se smály, pan ředitel sázel historky, přišel si k nám chvíli sednout i majitel restaurace, a tak jsme všichni několik hodin zapomněly, co se kolem nás děje. Výhled na noční Manhattan z mrakodrapu, kde Mirek bydlí, byl pak už jen tím správným rozloučením se s dechberoucím ostrovem.

Večerní Manhattan
Večerní Manhattan

Z New Yorku na televizní obrazovku

Od té doby ostatní odjíždějí. Návštěva z Brna, kolegyně z práce, pan ředitel… Celá naše česká základna si pořídila nové letenky, odletěli a jsou doma. Připadám si jako poslední mohykán. Tak jsem alespoň měla tu čest promluvit o své situaci do Událostí České televize. Jako Lucie Pádková 🙂

Skoro nikam nechodím, jen ráno běhat nebo do potravin, včera do obchodu pro mazlíčky, protože toho našeho šmudlu taky bez dárečku nechci nechat. I já jsem opatrná a připravuju se na karanténu, které mě po příjezdu do Česka čeká.

Kdy už pojedu domů?

Dostávám zprávy, když už taky já dojedu domů. Rodina i spousta mých přátel a kolegů má o mě starost, což je moje velká podpora, za kterou jsem vděčná. Ale zároveň jsem z toho trochu nervózní – doletím dle plánu? Nezruší nikde nic? Pustí mě do všech letadel?

Snažím se nepřipouštět si ten strach. Jsem odjakživa optimista. Ale někde tam uvnitř cítím, že budu klidná až budu sedět v prvním letadle, pak ve druhém, pak v autě do Brna, protože vyzvednutí příbuzných či partnerů přes hranice by po předložení boarding passu mělo být možné… Jen se toho v posledních dnech událo tolik, že nelze předvídat, co se stane.

Tak doufám, že to bude v pohodě. Už jsem připravená odjet. Stihla jsem toho i tak vidět a zažít hodně. Nechci riskovat, že bych následkem pandemie v New Yorku zůstala viset měsíce, bez mých blízkých, bez výplaty, ve státě, který není můj. Jednou se sem vrátím. To ti, New Yorku, slibuju.

A nebojte, komu se čtení blogu zalíbilo, budu psát dál. O New Yorku, ale i o lecčem jiném. Nechte se překvapit a děkuju, že tady se mnou jste.

Washington: cyklojízda městem a za Václavem Havlem do Kapitolu

Poprvé od příletu do Ameriky jsem vytáhla paty z města i státu New York a vydala se prozkoumat metropoli Spojených států – slavný Washington, D.C. Účelem naší cesty byly nejen velkolepé památky spjaté s nejdůležitějšími momenty amerických dějin, ale taky slavnostní večer připomínající proslov prvního českého prezidenta Václava Havla v americkém Kongresu.

České centrum New York, kde jsem na tříměsíční pracovní stáži, bylo jedním z partnerů akce Václav Havel: Speaking Today, která se konala ve washingtonském Kapitolu v úterý 18. února 2020. Náš pan ředitel dostal pozvání a nabídl nám, stážistkám, že bychom mohly dojet taky. Taková událost se nekoná každý den a určitě je to něco, co by našemu pobytu za oceánem dodalo širší rozměry. Cestu i přenocování jsme si musely hradit samy, ale ani tak jsme neváhaly a rozhodly se Washington zařadit do svého itineráře.

Na den předtím připadal Den prezidentů, jeden z amerických státních svátků. Toho jsme využily a výlet si naplánovaly na dvě noci, abychom z cesty vytěžily co nejvíc.

Washington Kapitol
Ve washingtonském Kapitolu se schází zákonodárný sbor Spojených států amerických.

Washington byl založen roku 1790, hlavním městem se stal o deset let později. Jak je zřejmé, svým názvem ctí prvního prezidenta USA Georgea Washingtona. Washington se rozprostírá na celém území federálního distriktu District of Columbia, odtud neodmyslitelná zkratka D.,C, která se píše za názvem města a značí Oblast Spojených států amerických. Ve Washingtonu sídlí prezident, Kongres a Nejvyšší soud.

Washington autobusem za 4 hodiny

Z New Yorku do Washingtonu se můžete dopravit letadlem, vlakem, autobusem. Jakkoli miluju cestovat vlakem, zvolily jsme autubus jako nejlevnější variantu. Vlak by nás stál asi dvakrát tolik. Nejlépe vycházelo koupit si lístek na Megabus.com. Za cestu tam a zpět jsem zaplatila 450 Kč. Kdybyste chtěli pohledat vlaky, mrkněte na Amtrak.com.

Vyjížděly jsme ráno v 8 hodin. Čas odjezdu mě mírně děsil. Navykla jsem si chodit spát později v noci, kolem jedné až půl druhé, a cesta na autobusovou zastávku vedla ode mě z Queens přes Manhattan až do Hudson Yards. Trasa bezmála na hodinu a to nepočítám rezervu. Ale nakonec jsem nemohla dospat.

*Tip: Přijďte na zastávku autobusu dřív, ať si v klidu vyberete sedačku. My tam byly asi dvacet minut před odjezdem a už jsme se zařadily do kratší fronty.

V autobuse fungovala wi-fi. Ovšem bídně. Asi hodinku jsem zvládla vyřizovat e-maily a zprávy, ale třeba Instagram jakožto klasický nástroj prokrastinace mi nejel. Doporučuju proto vzít si knížku, stáhnout si podcast nebo volného času využít ke spánku.

Hostel levný a v centru, ale s pár nevýhodami

Ubytování jsme si rezervovaly v Capital View Hostel. Trošku nás vyděsilo, když jsme zvonily a zvonily a nikdo neotevíral. Na telefon nám ale odpověděli, dozvěděly jsme se kód na dveře a pak už jen zaskočily za milou paní provozovatelkou, která vzadu uklízela.

Bílý dům, Washington
Bílý dům mi připadal jako krapet větší, hezká vilka…

Co se hostelu týče – umístění a cena skvělá, dvě noci za zhruba 1 000 Kč na osobu, internet funkční. Příjemným překvapením byla snídaně – kuchyňka nabízela směs na palačinky, nechyběl javorový sirup, marmeláda, arašídové máslo… a překapávač kávy, tak jsme si ráno pošmákly. V čem ale hostel výrazně pokulhával, to bylo sociální zařízení. Hned první den přestalo fungovat splachování na záchodě, takže jsem viděla, co jsem nechtěla, a čůrek vlažné vody ve sprše mě taky zrovna neuspokojil. V noci na mě foukalo, spala jsem ve svetru, v ponožkách, zakrytá až po nos a stejně mi nebylo teplo. S láskou jsem vzpomínala na všechny ty evropské hotely, kde jsem za poslední roky přespávala. Nicméně svůj účel ubytování splnilo a dvě noci se daly přežít.

Jestli jsem v noci klepala kosu, tak denní počasí bylo pravým opakem. Měly jsme štěstí na nádherné, slunečné počasí kolem dvanácti až čtrnácti stupňů. Na sluníčku pocitově o ždibek víc. Úplně jarní, a to byl únor. Z toho důvodu a taky, že je Washington placka, jsme si na naše objevování města půjčily kolo, které celému výletu dodalo tu správnou turistickou atmosféru!

Červená kola od Capital Bikeshare

Stojany s koly na půjčení byly téměř na každém rohu. My jsme si vybraly 24hodinový pronájem s Capital Bikeshare za 8 dolarů, tj. přibližně 180 Kč. Buď si můžete stáhnout appku a zaplatit přes ni. Výhodou pak je, že přes aplikaci jednoduše najdete ostatní stojany, kam můžete kolo odložit. Anebo naťukáte svoji objednávku do automatu a zaplatíte kartou. Na jednu kartu si můžete půjčit dvě kola. Pozor na použití karty – chce to opravdu „swajpnout“, aby automat kartu přečetl. Záloha na výpůjčku je 100 dolarů.

Washington na kole
Rovný terén vybízí k tomu objet památky ve Washingtonu na kole.

Pamatujte, že musíte kolo vrátit do stojanu každých maximálně 30 minut a pak půjčit znovu. Jinak se vám stane to, co se stalo mně. Po návratu domů jsem zjistila, že mi kromě pronájmu dvou kol na jeden den strhli ještě dalších asi 2 500 Kč. Neváhala jsem a napsala na jejich zákaznickou podporu, kde se mi velmi rychle ozvali zpět a upozornili na maximálně půlhodinové projížďky. Na webu jsem tuto informaci dodatečně našla, ale u stojanů ani v aplikaci si žádná z nás tří upozornění nevšimla.

Nicméně princip „neznalost neomlouvá“ na mě bikesharová společnost neaplikovala a poplatek mi protentokrát odpustili. Do pár dnů jsem měla peníze zpátky na účtě.

Washington monument
Washingtonův monument a Reflecting Pool za večerního osvětlení

Město bez mrakodrapů

Ve Washingtonu není jediný mrakodrap. Platí tam zákaz postavit vyšší objekty než je 169 metrů dosahujících Washingtonův monument. A tak narozdíl od New Yorku na ulicích svítí sluníčko a vidíte dál než na protější stranu. Nenadále osvěžující pocit po měsíci a půl života v mozaice newyorských zástaveb. Díky tomu, že jsme měly kola, jsme během jednoho odpoledne objely:

  • Kapitol a přilehlý park, kdy lemujete lavičky a ulice s historickými budovami
  • Bílý dům z povolené vzdálenosti za oplocením , odkud domov amerického prezidenta vypadá jako hezká větší vilka
  • Washingtonův monument neboli vysoký bílý obelisk tvarem připomínající tužku
  • Reflecting Pool, obdélníkové jezírko, kde se odráží Washingtonův monument
  • Lincolnův památník, před kterým stál Forrest Gump při svém proslovu na demonstraci protiválce
  • Národní památník 2. světové války ze žulových sloupců symbolizujících jednotlivé americké státy
  • Památník vietnamské války
  • Památník Franklina Delana Roosevelta
  • Památník Martina Luthera Kinga
  • Památník veteránům korejské války

Následující dopoledne jsme opustily Washington a popojely na Arlingtonský národní hřbitov asi 3 míle (přibližně 5 kilometrů) daleko. Tady jsme evidentně přetáhly půlhodinovou výpůjční lhůtu kola, ale pokud nejste v časovém presu, dá se na hřbitov dojít pěšky nebo dojet metrem. Na hřbitově se nachází hrob 35. amerického prezidenta Johna F. Kennedyho s věčným plamenem, pochována je tam i jeho manželka a mladší bratr Robert.

U památníku J. F. Kennedyho na Arlingtonském národním hřbitově hoří věčný plamen.

V Kapitolu znovu zazněl Václav Havel

Později jsme se hodily do slavnostnějšího a vyrazily na řekněme diplomatickou část našeho výletu přímo do přízemí Kapitolu. Večer na počest 30letého výročí od výjimečného proslovu Václava Havla před členy Kongresu Spojených států se hemžil Čechy i Američany.

Z řečníků mě nejvíc zaujala Madeleine Albright, dvaaosmdesátiletá bývalá ministryně zahraničních věcí USA, která před třemi dekádami Havlovi pomáhala se na projev připravit. Svojí nádhernou angličtinou a překvapivě mladistvým hlasem – krátké video jsem dávala na Instagram – prozradila, že Havel byl tehdy, sotva dva měsíce po zvolení do prezidentského úřadu, pramálo zkušeným řečníkem. Navíc si vězení uvykl vyhýbat se jakémukoli očnímu kontaktu, což se před kamerami a publikem moc nehodilo. Jak jsme ale slyšeli a viděli z několika ukázek historického projevu, spisovatel a bývalý disident svůj úkol zvládnul bravurně s laskavostí, kultivovaností, vděčností i sílou sobě vlastní, za což si od přítomných politiků 21.2.1990 vysloužil potlesk ve stoje.

Václav Havel, Speaking Today
Plné auditorium při výročním večeru Václav Havel, Speaking Today

Ukázky z připravovaného dokumentu o Havlovi

Kromě připomínek projevu byly součástí slavnostního večera ukázky z dokumentu Petra Jančárka Havel Speaking, Can You Hear Me?, kdy Havel přizval režiséra, aby s ním strávil poslední tři roky jeho života. Připomnělo mi to film Občan Havel, který jsem před lety viděla a hodně mě zaujal právě svými scénami ze zákulisí prezidentova pracovního i osobního života. Scéna, jak se Václav Klaus dostal na jazzový koncert, je nezapomenutelná 🙂

Po oficiální části a neúspěšném pokusu vyfotit se s paní Madeleine Albright, kterou striktně bránila jedna z jejích průvodkyň, jsme si spolu s ostatními účastníky daly víno a poohlížely se po známé tváři, kterou byla moje paní domácí Pavla.

VH Kongres sklenka vína
My tři stážistky Českého centra New York s Pavlou, u které v New Yorku bydlím. Foto: Roman Franc

Náš pan ředitel byl nakonec v té době v Česku, takže jsme se bohužel nezúčastnily následné večeře na ambasádě, kam jsme jako stážistky samotné pochopitelně pozvané nebyly. I tak to ovšem byla moc příjemná událost, a já jsem vděčná, že jsem dostala šanci se jí zúčastnit. Pravda a láska přece musí vítězit nad lží a nenávistí dneska stejně jako třicet let zpátky!

Na fotografie z akce Václav Havel, Speaking Today se můžete podívat tady.

Zajímá vás víc o stáži v New Yorku a co nabízí? Přečtěte si předešlý článek.