Washington: cyklojízda městem a za Václavem Havlem do Kapitolu

Poprvé od příletu do Ameriky jsem vytáhla paty z města i státu New York a vydala se prozkoumat metropoli Spojených států – slavný Washington, D.C. Účelem naší cesty byly nejen velkolepé památky spjaté s nejdůležitějšími momenty amerických dějin, ale taky slavnostní večer připomínající proslov prvního českého prezidenta Václava Havla v americkém Kongresu.

České centrum New York, kde jsem na tříměsíční pracovní stáži, bylo jedním z partnerů akce Václav Havel: Speaking Today, která se konala ve washingtonském Kapitolu v úterý 18. února 2020. Náš pan ředitel dostal pozvání a nabídl nám, stážistkám, že bychom mohly dojet taky. Taková událost se nekoná každý den a určitě je to něco, co by našemu pobytu za oceánem dodalo širší rozměry. Cestu i přenocování jsme si musely hradit samy, ale ani tak jsme neváhaly a rozhodly se Washington zařadit do svého itineráře.

Na den předtím připadal Den prezidentů, jeden z amerických státních svátků. Toho jsme využily a výlet si naplánovaly na dvě noci, abychom z cesty vytěžily co nejvíc.

Washington Kapitol
Ve washingtonském Kapitolu se schází zákonodárný sbor Spojených států amerických.

Washington byl založen roku 1790, hlavním městem se stal o deset let později. Jak je zřejmé, svým názvem ctí prvního prezidenta USA Georgea Washingtona. Washington se rozprostírá na celém území federálního distriktu District of Columbia, odtud neodmyslitelná zkratka D.,C, která se píše za názvem města a značí Oblast Spojených států amerických. Ve Washingtonu sídlí prezident, Kongres a Nejvyšší soud.

Washington autobusem za 4 hodiny

Z New Yorku do Washingtonu se můžete dopravit letadlem, vlakem, autobusem. Jakkoli miluju cestovat vlakem, zvolily jsme autubus jako nejlevnější variantu. Vlak by nás stál asi dvakrát tolik. Nejlépe vycházelo koupit si lístek na Megabus.com. Za cestu tam a zpět jsem zaplatila 450 Kč. Kdybyste chtěli pohledat vlaky, mrkněte na Amtrak.com.

Vyjížděly jsme ráno v 8 hodin. Čas odjezdu mě mírně děsil. Navykla jsem si chodit spát později v noci, kolem jedné až půl druhé, a cesta na autobusovou zastávku vedla ode mě z Queens přes Manhattan až do Hudson Yards. Trasa bezmála na hodinu a to nepočítám rezervu. Ale nakonec jsem nemohla dospat.

*Tip: Přijďte na zastávku autobusu dřív, ať si v klidu vyberete sedačku. My tam byly asi dvacet minut před odjezdem a už jsme se zařadily do kratší fronty.

V autobuse fungovala wi-fi. Ovšem bídně. Asi hodinku jsem zvládla vyřizovat e-maily a zprávy, ale třeba Instagram jakožto klasický nástroj prokrastinace mi nejel. Doporučuju proto vzít si knížku, stáhnout si podcast nebo volného času využít ke spánku.

Hostel levný a v centru, ale s pár nevýhodami

Ubytování jsme si rezervovaly v Capital View Hostel. Trošku nás vyděsilo, když jsme zvonily a zvonily a nikdo neotevíral. Na telefon nám ale odpověděli, dozvěděly jsme se kód na dveře a pak už jen zaskočily za milou paní provozovatelkou, která vzadu uklízela.

Bílý dům, Washington
Bílý dům mi připadal jako krapet větší, hezká vilka…

Co se hostelu týče – umístění a cena skvělá, dvě noci za zhruba 1 000 Kč na osobu, internet funkční. Příjemným překvapením byla snídaně – kuchyňka nabízela směs na palačinky, nechyběl javorový sirup, marmeláda, arašídové máslo… a překapávač kávy, tak jsme si ráno pošmákly. V čem ale hostel výrazně pokulhával, to bylo sociální zařízení. Hned první den přestalo fungovat splachování na záchodě, takže jsem viděla, co jsem nechtěla, a čůrek vlažné vody ve sprše mě taky zrovna neuspokojil. V noci na mě foukalo, spala jsem ve svetru, v ponožkách, zakrytá až po nos a stejně mi nebylo teplo. S láskou jsem vzpomínala na všechny ty evropské hotely, kde jsem za poslední roky přespávala. Nicméně svůj účel ubytování splnilo a dvě noci se daly přežít.

Jestli jsem v noci klepala kosu, tak denní počasí bylo pravým opakem. Měly jsme štěstí na nádherné, slunečné počasí kolem dvanácti až čtrnácti stupňů. Na sluníčku pocitově o ždibek víc. Úplně jarní, a to byl únor. Z toho důvodu a taky, že je Washington placka, jsme si na naše objevování města půjčily kolo, které celému výletu dodalo tu správnou turistickou atmosféru!

Červená kola od Capital Bikeshare

Stojany s koly na půjčení byly téměř na každém rohu. My jsme si vybraly 24hodinový pronájem s Capital Bikeshare za 8 dolarů, tj. přibližně 180 Kč. Buď si můžete stáhnout appku a zaplatit přes ni. Výhodou pak je, že přes aplikaci jednoduše najdete ostatní stojany, kam můžete kolo odložit. Anebo naťukáte svoji objednávku do automatu a zaplatíte kartou. Na jednu kartu si můžete půjčit dvě kola. Pozor na použití karty – chce to opravdu „swajpnout“, aby automat kartu přečetl. Záloha na výpůjčku je 100 dolarů.

Washington na kole
Rovný terén vybízí k tomu objet památky ve Washingtonu na kole.

Pamatujte, že musíte kolo vrátit do stojanu každých maximálně 30 minut a pak půjčit znovu. Jinak se vám stane to, co se stalo mně. Po návratu domů jsem zjistila, že mi kromě pronájmu dvou kol na jeden den strhli ještě dalších asi 2 500 Kč. Neváhala jsem a napsala na jejich zákaznickou podporu, kde se mi velmi rychle ozvali zpět a upozornili na maximálně půlhodinové projížďky. Na webu jsem tuto informaci dodatečně našla, ale u stojanů ani v aplikaci si žádná z nás tří upozornění nevšimla.

Nicméně princip „neznalost neomlouvá“ na mě bikesharová společnost neaplikovala a poplatek mi protentokrát odpustili. Do pár dnů jsem měla peníze zpátky na účtě.

Washington monument
Washingtonův monument a Reflecting Pool za večerního osvětlení

Město bez mrakodrapů

Ve Washingtonu není jediný mrakodrap. Platí tam zákaz postavit vyšší objekty než je 169 metrů dosahujících Washingtonův monument. A tak narozdíl od New Yorku na ulicích svítí sluníčko a vidíte dál než na protější stranu. Nenadále osvěžující pocit po měsíci a půl života v mozaice newyorských zástaveb. Díky tomu, že jsme měly kola, jsme během jednoho odpoledne objely:

  • Kapitol a přilehlý park, kdy lemujete lavičky a ulice s historickými budovami
  • Bílý dům z povolené vzdálenosti za oplocením , odkud domov amerického prezidenta vypadá jako hezká větší vilka
  • Washingtonův monument neboli vysoký bílý obelisk tvarem připomínající tužku
  • Reflecting Pool, obdélníkové jezírko, kde se odráží Washingtonův monument
  • Lincolnův památník, před kterým stál Forrest Gump při svém proslovu na demonstraci protiválce
  • Národní památník 2. světové války ze žulových sloupců symbolizujících jednotlivé americké státy
  • Památník vietnamské války
  • Památník Franklina Delana Roosevelta
  • Památník Martina Luthera Kinga
  • Památník veteránům korejské války

Následující dopoledne jsme opustily Washington a popojely na Arlingtonský národní hřbitov asi 3 míle (přibližně 5 kilometrů) daleko. Tady jsme evidentně přetáhly půlhodinovou výpůjční lhůtu kola, ale pokud nejste v časovém presu, dá se na hřbitov dojít pěšky nebo dojet metrem. Na hřbitově se nachází hrob 35. amerického prezidenta Johna F. Kennedyho s věčným plamenem, pochována je tam i jeho manželka a mladší bratr Robert.

U památníku J. F. Kennedyho na Arlingtonském národním hřbitově hoří věčný plamen.

V Kapitolu znovu zazněl Václav Havel

Později jsme se hodily do slavnostnějšího a vyrazily na řekněme diplomatickou část našeho výletu přímo do přízemí Kapitolu. Večer na počest 30letého výročí od výjimečného proslovu Václava Havla před členy Kongresu Spojených států se hemžil Čechy i Američany.

Z řečníků mě nejvíc zaujala Madeleine Albright, dvaaosmdesátiletá bývalá ministryně zahraničních věcí USA, která před třemi dekádami Havlovi pomáhala se na projev připravit. Svojí nádhernou angličtinou a překvapivě mladistvým hlasem – krátké video jsem dávala na Instagram – prozradila, že Havel byl tehdy, sotva dva měsíce po zvolení do prezidentského úřadu, pramálo zkušeným řečníkem. Navíc si vězení uvykl vyhýbat se jakémukoli očnímu kontaktu, což se před kamerami a publikem moc nehodilo. Jak jsme ale slyšeli a viděli z několika ukázek historického projevu, spisovatel a bývalý disident svůj úkol zvládnul bravurně s laskavostí, kultivovaností, vděčností i sílou sobě vlastní, za což si od přítomných politiků 21.2.1990 vysloužil potlesk ve stoje.

Václav Havel, Speaking Today
Plné auditorium při výročním večeru Václav Havel, Speaking Today

Ukázky z připravovaného dokumentu o Havlovi

Kromě připomínek projevu byly součástí slavnostního večera ukázky z dokumentu Petra Jančárka Havel Speaking, Can You Hear Me?, kdy Havel přizval režiséra, aby s ním strávil poslední tři roky jeho života. Připomnělo mi to film Občan Havel, který jsem před lety viděla a hodně mě zaujal právě svými scénami ze zákulisí prezidentova pracovního i osobního života. Scéna, jak se Václav Klaus dostal na jazzový koncert, je nezapomenutelná 🙂

Po oficiální části a neúspěšném pokusu vyfotit se s paní Madeleine Albright, kterou striktně bránila jedna z jejích průvodkyň, jsme si spolu s ostatními účastníky daly víno a poohlížely se po známé tváři, kterou byla moje paní domácí Pavla.

VH Kongres sklenka vína
My tři stážistky Českého centra New York s Pavlou, u které v New Yorku bydlím. Foto: Roman Franc

Náš pan ředitel byl nakonec v té době v Česku, takže jsme se bohužel nezúčastnily následné večeře na ambasádě, kam jsme jako stážistky samotné pochopitelně pozvané nebyly. I tak to ovšem byla moc příjemná událost, a já jsem vděčná, že jsem dostala šanci se jí zúčastnit. Pravda a láska přece musí vítězit nad lží a nenávistí dneska stejně jako třicet let zpátky!

Na fotografie z akce Václav Havel, Speaking Today se můžete podívat tady.

Zajímá vás víc o stáži v New Yorku a co nabízí? Přečtěte si předešlý článek.

Stáž v Českém centru New York: co děláme?

Do New Yorku jsem vyrazila nejen za poznáním ikonického města a místní kultury. Ve všední dny se z nadšeného turisty měním na neméně nadšeného stážistu v Českém centru New York (ČCNY). Instituci, která dala mé cestě za oceán konkrétní obrysy a vnukla mi myšlenku odjet na tříměsíční stáž do Ameriky

Co je náplní práce stážisty?
Jak dlouhá je pracovní doba?
Čím stáž vyniká?

Pro všechny zvědavce nebo třeba budoucí kandidáty odpovídám následujícími řádky.

Českém centrum New York sídlí v České národní budově na Upper East Side a je otevřené od roku 1995. Spadá do sítě Českých center, příspěvkové organizace Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Posláním všech českých center je posilovat dobré jméno České republiky ve světě, a to jak veřejnou diplomacií, tak pořádáním různorodých kulturních a společenských událostí. Právě tomu se věnuje i ČCNY – přibližuje v New Yorku Českou republiku jak krajanům, kteří se narodili v české zemi, ale ať už před rokem 1989 nebo později se rozhodli přesunout do Spojených států, tak široké americké veřejnosti.

Profu'/Teach v Českém centru New York
V kinosále promítáme české i zahraniční filmy.

Tým ČCNY je maličký. Pod vedením ředitele pracují jeho zástupce a finanční manažer v jedné osobě, dále programová manažerka, specialistka na PR a komunikaci a manažer výstav a produkce. Pět stálých zaměstnanců, z nichž poslední dva jmenovaní jsou jenom na půl úvazku. K tomu České centrum co čtvrt roku nabírá trojici dobrovolníků. Jelikož je záběr Českého centra široký a členové týmu mi svojí zaneprázdněností hodně připomínají Foreigners, cítím se jako stážistka užitečná a těší mě, že můžu svým kolegům odlehčit od práce, které mají až nad hlavu.

Standardní aktivity stážistů v ČCNY jsou tyto:

PR & marketing

  • psaní tiskových zpráv v češtině i v angličtině a rozesílání do médií
  • psaní textů na web a s tím spojená práce v redakčním systému
  • tvorba týdenního newsletteru
  • tvorba textů do tištěného programu
  • grafická příprava letáčků (používáme Canvu)
  • tvorba online akcí na Eventbride.com
  • listings – vkládání akcí na jiné weby nebo rozesílání správcům webů
  • správa sociálních sítí – Instagram, Facebook, Twitter
  • monitoring mediálního ohlasu

Event management

  • příprava kinosálu, galerie nebo velkého sálu
  • příprava cedulí, značení, seznamu přihlášených
  • vítání hostů a uvádění je na místo
  • úklid židlí a prostor po skončení akce
  • zpracování fotografií z akce, jejich uložení, sdílení, rozeslání spolupořadatelům

Kancelářské práce

  • tiskové úlohy
  • pořádek v propagačních materiálech, dokumentech
  • organizace nástěnky
  • zvedání telefonu

Knihovna

  • správa výpůjční knihy
  • zakládání nových knih

Pochůzky

  • tisk a roznos letáků
  • nákup kávy/čaje do kancelářské kuchyňky nebo drobného občerstvení pro umělce

Taky jsme asistovali při přípravě výstavy a jednou nám svěřili natěračské špachtle. Šla jsem kopírovat klíč nebo jsem dělala zápis z jednání. Na pestrost činností si nestěžujeme 🙂

stáž New York tisková zpráva
S ředitelem ČCNY při úpravách tiskové zprávy

Diplomatická akademie

Součástí stáže je úvod do veřejné diplomacie. My už jsme se setkaly s paní velvyslankyní České republiky při OSN Marií Chatardovou v sídle Stálé mise na Madison Avenue. Čeká nás návštěva budovy OSN a Generálního konzulátu České republiky, který sídlí v České národní budově hned vedle na patře. Mimo to se s diplomacií seznamujeme při běžné denní práci v centru a máme plánovaný sedánek s ředitelem ČCNY.

Stáž je na plný úvazek s pracovní dobou od 10.00 do 18.00. Při večerních akcích jsme přítomné většinou všechny tři a dle domluvy můžeme druhý den přijít později. Není problém si během dne skočit na/pro oběd nebo si vyřídit něco osobního, dát si pauzu, jít se projít.

stáž České centrum New York grafické práce
Stážisté pracují s jednoduchou grafikou.

Standardně jedna akce za týden

Moje stáž začala druhý týden v lednu. V té chvíli se do práce vracela většina členů týmu, a tak bylo následujících pár týdnů poměrně hektických. Řešili jsme agendu nastřádanou z vánočního volna a navíc jsme na konci měsíce pořádali hodně velkou a významnou “dvojakci” – zahájení výstavy věnované 75. výročí osvobození Plzně americkou armádou, po níž následoval jazzový koncert pro tři sta lidí. Slavnostní akce se účastnili vojenští veteráni, pánové dost přes devadesát let, delegace z Plzně a diplomaté, takže bylo potřeba zvládnout vše do puntíku. Při samotném večeru nám na začátku koncertu jeden z veteránů zkolaboval. Kolegyně volala 911 a sanitka ho odvezla do nemocnice. Druhý den jsme mu psali a naštěstí byl v pořádku.

výstava 75. výročí osvobození Plzně
Hostíme výstavu k 75. výročí osvobození Plzně americkými vojsky.

Potom se zápřah zmírnil. Některé dny jsou náročnější, některé volnější. Vždycky je co dělat, ale už nemám pocit, že každý den něco hoří. Zatím jsme pořádali několik filmových projekcí, tak zvaná Science Café neboli setkání s odborníky na vědecká témata, debutový koncert Michala Hrůzy v USA, spisovatelské besedy, teď hostíme třetí ročník Ozvěn MFDF Ji.hlava. Na jaře je v plánu například promítání velmi diskutovaného dokumentu V síti, na podzim módní přehlídka přední české návrhářky Liběny Rochové.

Michal Hrůza a tým ČCNY
Část týmu Českého centra New York se zpěvákem Michalem Hrůzou

Většinou ČCNY pořádá jednu akci týdně, výjimečně se jeden týden nekoná žádná, jindy to můžou být dvě až tři události v rozmezí několika dní. S tím, že když jsme po zmiňované Plzni balili domů téměř o půlnoci, tak nám centrum uhradilo cestu domů taxíkem, protože jak už víte z minulého článku, noční cestování metrem v New Yorku není zrovna nejspolehlivější.

Stáž nejenom pro studenty

Co mě na stáži v ČCNY nejvíc baví je vůbec ta možnost chodit do práce v New Yorku, na Manhattan, pomáhat s propagací české kultury a vidět, jak centrum funguje jako celek. K tomu pracuje v kanceláři skvělý kolektiv jedinečných a schopných profesionálů, od kterých je radost se učit. Tím, že se v public relations a marketingu pohybuju už nějaký ten pátek, tak je pro mě dost věcí známých, dělala jsem je dřív nebo je jako manažerka zadávám svému týmu stážistů. Kde se neustále hodně učím a co si užívám, to jsou překlady z češtiny do angličtiny nebo opačně. Práce s jazykem mě vždycky bavila a v psaní anglických textů mám rozhodně co zlepšovat.

Stáž je neplacená a primárně určená studentům. Kolegyňky stážistky ji mají jako zahraniční pracovní v programu Freemovers. Já jsem na stáž nastoupila ve dvaatřiceti, takže jsem možná nejstarší stážistka, kterou kdy měli 🙂 Ale ani jednou jsem toho nelitovala a nikdy nikdo nic nenamítal, takže pokud se chcete i vy na stáž přihlásit, ačkoli už nevlastníte platnou studentskou kartičku, neváhejte. Nevím o žádném věkovém omezení. A nikdy není pozdě na to plnit si sny.

75. výroční osvobození Plzně americkou armádou
Naše stážistkové trio a pan ředitel ČCNY

Podmínkou pro vykonávání stáže je dobrá úroveň angličtiny. Další informace a instrukce k přihláškám na stáž v ČCNY, najdete TADY.

Kdyby vás ke stáži nebo Českému centru zajímalo cokoli dalšího, napište mi zprávu na Instagramu, Facebooku nebo mi hoďte email. Ráda zodpovím, co budu vědět.

Překvapení 1-10 po měsíci v New Yorku

Proježděná měsíční taxa na mé modro-žluté MetroCard mi připomněla, že jsem v New Yorku více než čtyři týdny. Časově to odpovídá, co se zážitků týče, přijde mi to jako půl roku. Zamyslela jsem se nad tím, jaká největší překvapení a odlišnosti od Česka jsem tu od příjezdu zaznamenala.

(1) Lidé jsou zdvořilí

Znáte to. Jedete v přeplněné tramvaji, tu vám někdo šlápne na botu, další do vás strčí. V supermarketu se o vás ostatní jídlachtiví nakupující mlčky otírají vozíky či košíky a zřídkakdy se ozvou slova omluvy nebo slušná žádost, abyste se posunuli.

Když jsem hned v den příletu vešla do obchodu s cílem nakoupit si základní potraviny, zastavila jsem se u vitríny s mléčnými výrobky. Tam jsem těkala očima z malé plastové butely na větší, z mléka s nejmenším obsahem tuku po nejtučnější a sváděla rozhodovací paralýzu, které tak asi pro mě bude nejlepší. Najednou jsem hodně blízko zaslechla: „Excuse me.” Otočila jsem se a očekávala, že se mě někdo na něco zeptá. Omyl. To jen kolem mě procházela tříčlenná rodinka procházela a jeden z jejích členů se měl asi centimetrem své zimní bundy dotknout zhruba centimetru té mojí. 

Frázi “excuse me” slýchám v New Yorku každý den. V obchodě, v metru, v kavárně. Preventivní oznámení: hele, jdu, a možná se budeš muset pohnout. Narozdíl od českého “s dovolením”, které většinou přichází až s blížící se kolizí. Zvykla jsem si a snažím se to říkat taky, protože slušnosti není nikdy dost.

BlueStone Lane Café Dumbo Brooklyn
Útulná kavárna BlueStone Lane v Brooklynu s příjemnou obsluhou

Už jsem zmiňovala, jak milí byli číšníci v restauraci, kde jsme byli na večeři. Díky tomu, že za mnou na týden z Česka přijela moje nejmilejší kavárenská povalečka, jsem v New Yorku konečně navštívila i několik kaváren či bister, kdy například v brooklynské BlueStone Lane byla obsluha superzdvořilá, a kafe zatím nejchutnější, co jsem v New Yorku měla.

Stejně tak mi místní přívětivé chování i nadále potvrzují neznámí lidé, kteří se se mnou začnou jen tak bavit. Nájemníci u nás v domě, když spolu jedeme výtahem, slečna v oddělení kosmetiky, která studuje marketing a pokukuje po stáži, štamgasti v americkém baru. Zastaví se, řeknou krátce svůj příběh a jdou dál. Nejsou otravní, jen sdílní a přátelští.

(2) Americké vlajky na domech

Moji pozornost přitahují americké vlajky vztyčené nejen na úředních budovách, školách, kostelech, ale mnohdy i plápolající na průčelích rodinných domů. Všímám si jich většinou při běhu u nás v Queens. Vždycky mi to připomene, kde jsem, kdybych náhodou zapomněla 🙂 Přijde mi to sympatické, vlastenecké a líbí se mi, jak tím obyvatelé domů vyjadřují hrdost na to, odkud pocházejí nebo kde žijí.

americká vlajka na domě
Jedna z nejznámějších vlajek světa zavěšená na domě v Queens

(3) Výtahové CINK

Další překvapení, které se stalo součástí mé každodenní reality hned od večera, kdy jsem s kufry dorazila na svoji dočasnou adresu. Jakmile jsem stiskla tlačítko na přivolání výtahu, otevřely se výtahové dveře a kabinka zacinkala. Dojela jsem do třetího patra a kabinka zase zacinkala. Tak si tu ve výtazích vesele cinkáme, ať nastupujeme nebo vystupujeme, v přízemí i v patrech. Když se nad tím zpětně zamýšlím, patrně jsem to v amerických filmech v televizi slyšela, ale nijak to ve mně neutkvělo. Teď se mi to zdá roztomile vlídné až domácké. Naše tiché české výtahy jsou nuda! 🙂

(4) Pytle s odpadky na ulicích před domy

První ráno v New Yorku, hned po probuzení, jsem si z okna fotila, jak je venku krásně… Bylo. Jen když jsem z blankytného nebe a sluncem ozářené fasády vedlejších domů sklouzla pohledem i kamerou foťáku na chodník, čekalo mě překvapení: mezi stromy jsem viděla hromadu plných odpadkových pytlů, jak čekají, až je popeláři odvezou…

V domě máme odpadkovou místnost, kam odnášíme tříděný odpad a ten pak služba jedenkrát až dvakrát týdně vynosí. Na chodníku totiž nestojí různobarevné popelnice jako u nás, jen se tam povalují ty pytle. Ono si představte, kolik takových popelnic by v celém městě muselo být…

překvapení New Yorku v podobě odpadků na chodníku
Odpadkové pytle čekají na odvoz na chodníku na Manhattanu.

(5) Čištění ulic každý týden

Bod související s předchozím. Hned při cestě z letiště jsem si všimla cedulí udávajících den a hodinu čištění v jednotlivých ulicích. Slavné české blokové čištění, které mě stálo jeden odtah, hodně nervů a dva tisíce korun, je tu každý týden.

(6) Na semaforech svítí bílý panáček nebo světle červená ruka

Další postřeh hned z prvního překročení silnice… Žádný červený a zelený panáček na semaforu. V New Yorku se jako chodci setkáte s těmito pokyny:

  • jdi – bílý panáček
  • dojdi na druhou stranu, ale už nevstupuj na přechod – blikající světle červená ruka s odpočtem vteřin, než se objeví světelný ukazatel stůj
  • stůj – nevstupuj na přechod a čekej na bílého panáčka

Musím přiznat, že jsem svůj první americký světelný přechod přešla bez zaváhání… Až na druhé straně jsem se zamyslela, že na tom bylo něco jinak a otáčela se, co to bylo 🙂 

světelný přechod pro chodce New York
Přechází se tu nikoli na zelenou, ale na bílou!

Na sloupech u světelných křižovatek bývá tlačítko s nápisem WAIT. Není u něj instrukce, že by sloužilo pouze pro nevidomé, ale jak jsme se shodli s kolegy v práci, jeho stisknutí má spíš jen psychologický efekt, nastavení světelného značení neovlivňuje. Ale mužský hlas s výraznou americkou dikcí, který v intervalu asi tak pěti vteřin opakuje: WAIT, WAIT, WAIT, bývá při čekání příjemným zpestřením.

(7) Metro večer a o víkendu jezdí jinak

Newyorské metro. Kapitola sama o sobě, na niž chystám samostatný článek, až nasbírám dostatek dat. Největší překvapení je pro mě ale to, že zhruba od půl deváté večer jezdí spousta linek jinými trasami, než jak jste zvyklí přes den, buď jede úplně jinam nebo pouze do části své trasy, tam končí nebo mění směr, a ty se dostaň domů, jak chceš. Nepřišla jsem na to, jaký je v tom systém, a když může pražské metro spolehlivě jezdit do půlnoci, tak nechápu, proč v jednom z největších měst světa to nefunguje. Můj rekord je zatím cesta, kdy jsem z práce odcházela po půl desáté, v metru jsem kvůli změnám v jízdním řádu asi čtyřikrát špatně přestoupila a v závěru neměla daleko k slzám. Doma jsem byla jako Popelka, unavená, ale s oběma střevíci, minutu před půlnocí.

Podobná překvapení vás čekají o víkendu – přijdete na zastávku, tam je natažená páska a vy zjistíte, že se zastávka v sobotu a v neděli rekonstruuje, a že musíte jiným spojem z jiné koleje jet jinam, abyste se dostali tam, kam chcete… Obdobně jako večer mohou linky o víkendu jezdit jinudy, přejíždět určitě zastávky nebo být úplně mimo provoz. Vyplácí se dávat si značnou časovou rezervu, obrnit se trpělivostí a čekat nečekané.

CVS Pharmacy je jedna z amerických lékárno-drogerií, kde koupíte různorodé zboží.

(8) V lékárnách prodávají všechno

Nenechte se zmást. Obchody s názvem “pharmacy”, tedy v překladu lékárna, fungují spíš jako drogerie se sortimentem všeho druhu. Takové americké DM. Kromě léků, a to i těch, na něž byste v Česku potřebovali recept, tam najdete potraviny, narozeninová přání, drobnou elektroniku…. Já třeba chodím z metra domů kolem pobočky Rite Aid, kde si pravidelně kupuju balíček šesti obyčejných bagelů za čtyři dolary. Častá je taky červená CVS Pharmacy nebo řetězec Duane Reade.

(9) Mírná zima

Můj první víkend v New Yorku bylo odpoledne asi 15 stupňů Celsia a sluníčko. Tak jsem vytáhla jarní vestu, kterou jsem plánovala nosit až tak v březnu, a říkala jsem si, mají tady vůbec zimu? Mají. Zatím se to tu celkem střídá – jeden den může být až 18 stupňů Celsia, sluníčko, druhý den teplo, ale déšť, třetí jasno a teploty kolem nuly. To se mi pak osvědčily rukavice, protože na ruce mi tady v chladných dnech bývá největší zima. Chumelenici jsem zatím zažila jednou. Zkrátka takové aprílové počasí. Ale pořád je pro mě příjemné překvapení, jak je tu zima mírná. Ťuk na dřevo. Nejchladnější prý bývá únor, tak uvidíme!

ledová voda i v zimě jako překvapení New Yorku
Voda musí být i v zimě dostatečně ledová!

(10) Ledové pití i v lednu

Už chápu, proč můj americký přítel veškeré láhve s pitím strká do ledničky a nenapije se z nich, dokud nejsou řádně vychlazené… Američani pijou vodu s ledem, i když venku mrzne. Den co den vidím na ulici skupinky teenagerů se Starbucks kelímkem v ruce, v něm kávu a pohupující se kostky ledu… stejně tak když pořádáme akce v Českém centru New York a máme pro návštěvníky vodu s citronem. Polovinu čepovací nádoby tvoří led. Tak to hosté očekávají a tak jsou zvyklí. Patrně chladný odchov!

Jaká překvapení jste při pobytu v zahraničí zažili vy? Budu ráda, když se o ně podělíte v komentářích.

Své newyorské postřehy sdílím na Instagramu. Pojďte je objevovat společně se mnou, jestli se vám chce!

Moje první americké kino a večeře takřka rodinná

Sobotní kino a večeře. Doma v Česku nic netradičního. Na stáži v New Yorku jsem takové vymoženosti vzhledem k rozpočtu a místním cenám neplánovala. Nicméně červené sedačky, velké plátno a jídlo v restauraci jsem si střihla hned druhý víkend po příjezdu. A bylo to neskutečně fajn. Vždyť nakonec je to hlavně o lidech, s nimiž ty nové okamžiky prožíváte.

“Lucie, máte program na večer? Půjdeme do kina a pak se někam najíst. Nechcete s námi?” Zeptala se mě moje báječná paní domácí Pavla, když jsem se po vydatném víkendovém spánku a dopoledním cvičení začala ochomýtat v kuchyni a hledat pozdní snídani.

Na ten den hlásili chumelení a my s kolegyňkou Evou jsme se chystaly ven na další prozkoumávání města. Volné večery jsme do té doby trávily doma – příjemně “uondané” z několikahodinového chození a ne už tak příjemně unavené z cestování metrem na Manhattan a zpět do našich příbytků mimo živelné newyorské centrum. Mile překvapená a upřímně potěšená jsem nabídku přijala a zpunktovala jsem, že Eva půjde taky.

kino Cinemart Cinemas Queens
Tradiční americké kino v Queens

Do kina nás mělo jít šest: Pavla, její syn Tobiáš, který prvním rokem studuje na univerzitě mimo New York a v jehož pokoji bydlím, Tobiášova přítelkyně, Američanka Maddie, její sestřenice Abby, já a Eva. Lístky Tobiáš objednal přes internet, dohodli jsme se, jak se poskládáme do aut, a že se potkáme na místě – v kině vzdáleném od bytu asi 1,5 kilometru.

Místní kino staré 95 let

Ocitli jsme se v Cinemart Cinemas, což je nejstarší, bez přestávky fungující nezávislé kino v naší čtvrti. Pochází z roku 1925 a promítá v pěti sálech. Takže je menší než multiplexy v Česku, ale zase větší než malá kina v městských částech a regionech.

V hale bylo samozřejmě možné koupit si popcorn a kolu, nahoře byly toalety a my jsme kráčeli vpravo do našeho sálu se štítkem Malé ženy.

Miluju červené sedačky v kině. Ať už je to brněnská Scala, nebo naše kino v Českém centru New York, ta červená ke kinematografii a promítacím sálům prostě sedne jak zadek na hrnec a dodává jim tu správnou, vzrušující atmosféru. V kině v Queens tomu nebylo jinak. Ale pozor, měli tam vychytávku. Každé sedadlo mělo svůj černý knoflík, který když jste stiskli, tak sedačka vyjela s vašima nohama nahoru a zároveň jste si pokládali záda, až jste v kině skoro leželi. Kam se hrabou česká multikina!

edačky kino Cinemart Cinemas
Sedačky jsme si mohly pod nohama zvednout a v kině téměř ležet.

Kdo jste Malé ženy neviděl, vřele doporučuju. Zvlášť milovníci knížek a příběhů ve stylu Jane Austin budou nadšení. Herecké obsazení se vyvedlo a film přívětivě připomíná důležité lidské hodnoty.

Nečekané pozvání na večeři

Během titulků se Pavla otočila ke mně s Evou s tím, že by nás ráda pozvala na společnou večeři.

Nevěděla jsem, jak reagovat. Pozvání mi pochopitelně udělalo radost – nejenom představou jídla, které si nemusím chystat, ale i tím, že nás v podstatě cizí člověk zve, abychom s ním a jeho blízkými strávili další část večera. S Evou jsme na sebe koukly a s úctou a poděkováním odsouhlasily, že půjdeme moc rády.

Dee's restaurace Queens
Interiér restaurace Dee’s v americkém Queens

Dee’s je restaurace s italským menu od salátů, přes těstoviny, po pizzu. Stoprocentně moje gusto. Obsluha nás bez předchozí rezervace usadila ke stolu se šesti židlemi. Oba číšníci, kteří se u nás za večer objevili, byli milí, usměvaví, trpěliví a tak akorát upovídaní. Když jsme se v záplavě pokrmů nemohli rozhodnout, tak nám poradili a vůbec se netvářili otráveně, že ještě nemáme vybráno, že váháme, že si nejsme jistí… Přesný opak většiny číšníků a servírek v Česku. Přitančili nejdřív s vodou, pak s lahví červeného a nakonec jsme to byli my, kdo je očima přivolával a ohlašoval, že už víme, co chceme.

předkrm restaurace Dee's
Společný předkrm v restauraci Dee’s

Jen polovina našeho osazenstva byla starší 21 let a mohla tedy oficiálně pít. Tobiáš, Maddie a Abbey mají devatenáct nebo dvacet, ale obsluha jim víno bez problémů rozlila a nikdo se jich na věk neptal. Co jsem si ale všimla, tak stejně jen tak usrkávali a víno jsme pak dopíjely my tři starší 🙂 Pavla přitom využila situace a nabídla nám s Evou tykání.

Nesourodá sestava a přitom rodinná atmosféra

Rozhlížela jsem se po naší skupině. Seděla jsem tam s pěticí osob, které jsem poznala sotva pár dní zpátky, Abby až ten večer. Pavla je přibližně ve věku mých rodičů, Eva dostudovává magistra a k tomu čerství vysokoškoláci. Čtyři Češi a dvě Američanky. Kdyby nebylo New Yorku, nikoho z nich bych nepoznala. Nedělila bych se s nimi o společný předkrm a neťukala si skleničkou vína na šťastný nový rok. Ale i když to nebyli moji příbuzní, po celou dobu jsem se cítila, jako bych byla na rodinné večeři. Povídali jsme si chvíli česky nebo všichni dohromady anglicky. Bavili jsme se o jídle, o městě, o práci, o škole, o Česku, o New Yorku… Témata přicházela přirozeně, stejně jako objednané dobroty, které nám postupně přibývaly na stole. A já jsem najednou byla moc ráda, že v tom velkém americkém městě nejsem v sobotu večer sama.

salát restaurace Dee's
Salát s modrým sýrem, pekanovými ořechy a jablky

Jídlo předčilo má očekávání. Jako předkrm jsme si dali pizza chleba a k tomu ve třech skleničkách hummus, fazole v omáčce a něco jako marinovaný lilek. Já jsem si pak jako hlavní jídlo objednala salát s kozím sýrem, kandovanými pekanovými ořechy a jablky a měla jsem boule spokojenosti až za ušima.

Večeři jsme všichni dostali od Pavly na přivítanou v novém roce. Bylo to od ní vstřícné, štědré, přátelské. A mně to přivádí na myšlenku, aby bylo víc takových rodičů, kteří klidně vyrazí ven se svými dětmi, jejich vrstevníky, kamarády, nájemníky… 🙂 Nikdy totiž nevíte, komu takovým gestem můžete dodat pocitu sounáležitosti a domova.

Zajímá vás můj všední život nejenom v Queens? Sledujte mě na Instagramu.

Mluvit s cizími lidmi nás posouvá dál

Neskutečně jsem se těšila, až ve Vídni nastoupím do letadla a nechám se bezmála deset hodin unášet na newyorské letiště Johna F. Kennedyho. Poslední týdny před odletem byly náročné, tak jsem si v hlavě malovala, jak se zabořím do sedačky, přepnu telefon do letového režimu, budu si číst, spát, dívat se na filmy… Nebudu mluvit s nikým vyjma letušek a nikdo po mně nebude nic chtít. 

Moje představa se ukázala jako mylná.

Kdo mě zná, ví, že jsem sangvinik, extrovert, miluju lidi, společnost. Dokážu se bavit téměř s kýmkoli. Novinařina mě naučila zvědavosti a marketing přirozenému zájmu o ostatní. Na druhou stranu jsem i ráda sama s vlastními myšlenkami, projekty, prací, plány… A kde jinde nad nimi rozjímat než při cestě za oceán?

Check-in jsem dělala až na letišti, a tak jsem si nevybírala sedadlo a přidělili mi “E” v prostřední řadě čtyř sedaček. Vpravo seděli dva chlapíci ve středních letech, kteří cestovali společně, vlevo ode mě byla sedačka prázdná…

Po chvíli se u ní objevil vysoký, starší, usměvavý Rakušan v bekovce, se šálkou, v saku. Na první pohled umělec. Galantně počkal, až společně s letuškou přesuneme můj příruční kufr v úložném prostoru nad sedadly, a jakmile jsem dosedla na místo, začal se mnou konverzovat.

Rakušan s českými kořeny

Jelikož jsem s letuškou mluvila anglicky, přišla otázka, odkud jsem. A moje odpověď zřejmě nemohla být lepší.

Mému spolupasažérovi se rozzářily oči a vyprávěl mi, jak bydlí kousek od hranic, blízko Vyššího Brodu. Má české předky a procestované jižní Čechy. A miluje Brno. Když jsme pak došli na moji práci, plánovanou stáž a to, že jsem přibližně ve věku jeho dcery, bylo jasné, že máme o čem mluvit pomalu celý let. Vezla jsem s sebou v peněžence jednu svoji Foreigners vizitku. A nedoletěla jsem s ní ani na letiště 🙂

jak se mnou začal mluvit Joachim Eckl
Můj spolucestující do New Yorku Joachim Eckl

Nepovídali jsme si celou dobu. Dostala jsem se ke knížce, dvěma filmům i necelé hodince spánku. A nakonec jsem to byla já, kdo se vyptával…

Joachim, jak se mi později představil, byl v New Yorku asi tak čtyřicetkrát. Povídal mi o architektuře, kam určitě zajít a řekl mi myšlenku, která mi utkvěla:

Nerozhlížej se kolem, co dělají ostatní. Nenech se unášet proudem. Vytyč si cíl a za tím jdi. Jinak se ztratíš v davu.

A tak od té doby, co jsem přistála v New Yorku, jdu. Hledám adresy, spoje v metru, ulice, budovy, památky. Neptám se lidí na cestu, mířím svou vlastní. Když nastoupím do špatného vlaku, vrátím se a jedu tím správným. Když vyjdu z metra výlezem, kterým jsem nechtěla, tak si sice zanadávám, ale dám se do kroku, zatímco na mobilu zapínám data a Google Maps. Když se při běhu zamotám a skončím jinde než doma, hledám čísla ulic a utíkám k té svojí. Jsem teď a tady.

Mluvit s ostatními nás posouvá dál

Setkáním s Joachimem jsem si uvědomila, jak je fajn a užitečné se občas pustit do hovoru s cizím člověkem. Vzájemně si máme co předat. Vždycky se můžeme něco obohacujícího dozvědět, vyslechnout si radu, poučit se z něčích zkušeností, udělat si kontakt… Já jsem před přistáním dostala pohlednici s ledovou pyramidou v Egyptě a napsanými kontakty na Joachima – prý se mu mám určitě ozvat a že přijde k nám do Českého centra na některou z našich akcí.

Jak jsem si později našla na internetu, ta ledová pyramida je The Ice-Pyramid – projekt, za kterým stojí Joachim Eckl, slavný rakouský umělec, producent a předseda kulturní asociace heim.art. Známý je především pro své rozsáhlé projekty spojené s vodou a řekami a držitelem několika cen z oblasti životního prostředí. Kdy se vám poštěstí potkat někoho takového? 🙂

Důchodce z Queens nebo holandská tanečnice

Nemusí to být umělec nebo někdo slavný, s kým zabřednete do hovoru. Když jsem dělala kliky o lavičku v jednom parku tady u nás v Queens, zastavil se u mě místní senior na procházce se psem. Začal mluvit o tom, jak hrával soccer, jak mu odešlo koleno a pak musel na operaci s oběma boky… Stáli jsme tam mezi stromy dobrých deset minut, já jsem se snažila o co nejvěrnější americký přízvuk a na něm bylo vidět, jak si rád na chvíli povykládá…

mluvit si cizími lidmi nás posouvá
Budova taneční školy, před kterou mě oslovila tanečnice z Holandska

Další den jsem odcházela z tanečního představení v Alvin Studio Theater a jakási slečna se mě venku před vchodem zeptala na nejbližší zastávku metra. Byla jsem v New Yorku sotva pět dní, nicméně díky chytrému telefonu jsem mohla házet ramena. Vyrazily jsme společně a já měla radost, že jí můžu pomoct. Zjistila jsem, že je to tanečnice z Nizozemí, která si přijela město a taneční školu prohlédnout, protože se sem na jaře přesune na měsíční projekt. A taky je tu poprvé.

Co jedinec, to příběh. Od chvíle, kdy jsem přejela hranice a vydala se za tímhle newyorským dobrodružstvím, se do takových situací dostávám víc než kdy předtím. Jako kdybych se otevřela novým zážitkům a poznáním, a tím jsou sdílnější i ostatní kolem mě. Ačkoli mám podezření, že to souvisí i s americkou mentalitou. My Češi jsme přece jenom národ spíš uzavřený a na potkání si kamarády neděláme…

Nezoufejte, když jste si usmysleli po cestě hledět do stránek a někdo na vás bude mluvit. Knížka počká, kdežto dotyčného už třeba nikdy neuvidíte. A kdo ví, třeba se taky seznámíte s celebritou!

Už jste četli, proč jsem odjela do New Yorku? Pokud ne, tady to snadno napravíte.

Proč jsem odjela na stáž do New Yorku

Jsem klasické devadesátkové dítě – vím, jak spolu souvisí obyčejná tužka a kazeta, mojí první digitální hrou byl Vlk a zajíc a sobota deset ráno znamenala Eso s Terezou Pergnerovou.

A vyrostla jsem na devadesátkových amerických filmech.

Nikdy jsme doma neměli videopřehrávač. Ale když už jsem zůstávala vzhůru i po Večerníčku a taky o víkendech jsem s našima koukala na televizi. A tam běžely filmy jako Duch, King Kong, Muži v černém a samozřejmě, každé Vánoce, Sám doma 2: Ztracen v New Yorku.

Co mají tyto snímky společného? Hádáte správně, natáčely se v New Yorku.

Za studentských let mě neminuli Přátelé, kteří se sice netočili v nejlidnatějším městě Spojených států, ale jejich děj se tam odehrává a záběry exteriéru domu, kde seriálové postavy bydlí a které se objevují ve většině dílů, jsou z New Yorku. „Friends Apartment“ stojí ve čtvrti Greenwich Village na rohu ulice Grove a Bedford na Dolním Manhattanu.

No, a po Přátelích to byl seriál Sex ve městě, který ve mně vyvolal touhu zkusit si jednou bydlet a psát jako jedna z hlavních hrdinek, spisovatelka Carrie Bradshaw. Carrie Bradshaw’s Apartment fanoušci seriálu navštěvují na 66 Perry Street.

Amerika byla něčím dalekým, ideálním, bohatým, vzrušujícím… To jsou ti, co měli kafe s sebou na každém rohu asi tak o deset let dřív než my v Česku, ti, kdo se v neděli chodí dívat na baseball, mají krásné nízké domy s verandou, předzahrádkou a další zahradou za domem, velká auta, parky, kanceláře v blýskavých mrakodrapech a chodí na univerzity jako Harvard nebo Yale.

Starbucks coffee
V Americe mají všechno dřív. Například Starbucks a kafe s sebou

První šanci žít v USA jsem prošvihla

Když jsem studovala na bakaláře, tuším, že to bylo po druhém ročníku, přišla nečekaná nabídka. Kamarádce vypadla jiná kamarádka, s níž měla jet na Work & Travel do USA. Tak mi volala, jestli nechci letět s ní. Jenomže investice nějakých 50 000 korun pro mě tehdy byla děsně moc a zároveň jsem v sobě ještě neměla to odhodlání vyjet takhle daleko, opustit pohodlí letních prázdnin u našich na Vysočině. A taky jsem měla asi rok kluka od nás ze Žďáru a bylo pro mě nepředstavitelné, že bych byla dva nebo tři měsíce bez něj . Takže jsem kamarádce tenkrát poděkovala a léto strávila pravděpodobně hraním beach volejbalu, čtením knížek a poflakováním se po výletech a diskotékách s partou kamarádů.

Toto rozhodnutí bylo asi jediné, čeho jsem kdy litovala. 

I když litovala možná není to správné slovo. Jak píšu v sekci O mně, věřím na to, že věci se dějí tak, jak mají. Takže jsem asi tehdy jet neměla. Ale kdykoli jsem se pak později zamyslela nad tím, jestli je něco, co bych bývala ráda udělala jinak, kdybych měla tu šanci, bylo by to tohle letní dobrodružství za oceánem. Pamatuju si, že jsem to i napsala do dotazníku, když jsem se hlásila na svoji současnou pozici ve Foreigners – byla tam otázka ve stylu, jakou chybu jsi v životě udělala nebo něco podobného.

Aby toho nebylo málo, můj přítel je Američan. Pochází ze státu Michigan. Poznali jsme se šest let zpátky a ano, světe, div se, do své rodné země mě (prozatím) ještě nevzal. Navíc úplně není fanouškem velkých měst. Tak jsem to musela vzít do vlastních rukou.

Potřebovala jsem změnu

Sedm let pracuju v Brně. Jelikož toho dělám hodně, nefunguju tak, že bych každé ráno chodila do té stejné kanceláře a zpátky. Mám rozličný program a pracuju z kaváren, z domu, jezdím do Prahy, do Havlíčkova Brodu. Byla jsem pracovně například v Ostravě, Olomouci nebo Opavě, včetně za poslední roky už pravidelných služebních cest do Londýna.

Zároveň se ráda pouštím do nových výzev, projektů, spoluprací, chodím/jezdím na konference a snažím se jak osobně, tak profesionálně vzdělávat. Cestuju, co mi čas a finance dovolují. Ale přece jenom už mi to v Brně začalo být dlouhé 🙂 Navíc když se v práci takřka denně potkáváte s lidmi z cizích zemí, kteří udělali ten krok a odjeli do zahraničí pracovat, je to inspirativní a tajuplně lákavé.

Nabídka stáže na mě vykoukla v soukromé skupině na Facebooku

Ten moment přišel, když nám ve skupině lektorů naší Letní žurnalistické školy (LŽŠ) přistála nabídka na pracovní stáž v Českém centru New York (ČCNY). Náš bývalý host a věrný příznivec LŽŠ Mirek Konvalina, v minulosti ředitel Amerického centra v Praze, se totiž v ČCNY stal ředitelem a hlavnímu organizátorovi naší letní školy poslal info o téhle stáži. 

lo Českém centru jsem se dozvědělá na LŽŠ
O stáži v Českém centru New York jsem se dozvěděla díky Letní žurnalistické škole.

Ne, nepřihlásila jsem se hned v tu chvíli. Nicméně od té doby – podzimu 2018 – jsem měla červíka v hlavě a tušila jsem, že to dřív nebo později udělám. Oddalovala jsem a oddalovala, až jsem na Silvestra toho roku sedla k počítači, nachystala všechny životopisy a motivační dopisy, nahrála a třepající se rukou klikla na odeslání.

Pro jistotu jsem si do cílů na 2019 napsala: Jsem přijata na stáž v Českém centru New York. 

Věděla jsem, že do New Yorku chci. Ne se sem odstěhovat natrvalo, ale že jako holka, které je přes třicet, ještě nemá děti, hypotéku nebo podobné závazky, mám asi poslední šanci vyjet si na takový druhý Erasmus. Do té vysněné země, kterou znám jen z filmů a seriálů, za těmi lidmi s americkými úsměvy, zdokonalit se v angličtině, kterou miluju, získat nové schopnosti a znalosti v marketingu, poznat trochu víc diplomacii a hlavně odlišnou kulturu, mentalitu, jiný styl života, nasát novou energii… a pochopitelně vidět na vlastní oči všechna ta známá místa z televize!

Půjdete se mnou? 🙂

Moje denní zážitky z New Yorku můžete sledovat u mě na Instagramu.