Rozmar nebo čas změnit práci? Ukazatele, které mě nasměrovaly zpátky k podnikání

Nepřestává mě fascinovat, jak se nám lidským tvorům v různých fázích života mění priority a očekávání. Když jsem v devětadvaceti po pětiletce jako OSVČ začínala ve své první opravdové práci, byla jsem natěšená. Že budu chodit do kanceláře, budu kolem sebe mít kolegy, co jedou na stejné vlně, zaměstnavatel za mě bude platit všechna pojištění… A ejhle, uplynulo dalších pět roků a já se nemohla dočkat, až se vrátím do sféry osobního podnikání.

Možná jste taky na vážkách, jestli setrvat na dosavadní židli nebo se vrhnout do čerstvého dobrodružství. Ať je to jiný zaměstnavatel nebo sólová dráha. Tak tady jsou ty moje signály, kterým trvalo víc než rok, než mě přesvědčily, že je ta pravá doba opustit dosavadní práci. A že se můžu bezpečně pustit do aktivit, které mi aktuálně dávají větší smysl.

ukazatele, proč změnit práci
Po pěti letech v agentuře jsem se vrátila na dráhu nezávislého profesionála.

Mít práci jako koníček

Jsem jedním z těch šťastných bláznů, pro něž je práce zábavou, naplněním, seberealizací. Nekreslím si ostrou hranici mezi přáteli a kolegy, mezi pracovními akcemi, co zasahují do večerů, víkendů, a vlastním volným časem. Učím se říkat ne a večery u klávesnice počítače měnit za písmenka na papírových stránkách všech těch knížek seřazených na mé čtenářské čekací listině.

Deset let mě bavilo psát do novin, pět let jsem si užívala lektořinu češtiny pro cizince. A když jsem v roce 2016 nastoupila jako manažerka PR a marketingu, byla jsem tak nadšená, že jsem si jako jediné možné přerušení nastartované kariéry představovala mateřskou.

A je to úplně jinak.

První náznaky se objevily po Americe

Primární výkuk z bubliny elánu a přesvědčení, že mám tu nejlepší práci na světě, přišel se stáží v Českém centru New York. Tam jsem poznala, že se dá pracovat i jinak. Že instituce s přiděleným ročním budgetem funguje odlišně od soukromé agentury, kde je potřeba tlačit obraty a neustále zvyšovat zisky, aby firma mohla vzkvétat a vy s ní. Zažila jsem rozdílnou pracovní atmosféru, svébytné typy úkolů. Byla jsem součástí nového kolektivu s vlastním řádem a způsobem komunikace. Tím neříkám, že jeden je lepší než druhý. Ale bylo to pro mě první semínko zasévající myšlenku, že nejspíš existují i jiná místa, kde bych mohla být pracovně šťastná…

na stáži v Českém centru New York
Na stáži v New Yorku jsem poznala zase jiné pracovní prostředí.

Pak přišla pandemie a já se po návratu z Ameriky několik měsíců sotva zastavila. Měnili jsme marketingovou strategii, nastavovali efektivnější systémy a dennodenně bojovali, abychom krizi zvrátili ve prospěch firmy. Byla to velká škola, která mě toho mraky naučila, ale síly jsem pak sbírala ještě dlouho.

Hlava popustila uzdu a nabídky na práci se množily

V tu chvíli jsem začala pociťovat, že potřebuju pauzu, změnu, abych neshořela jako pomačkaný papír. Jenže koronavirový strašák pořád obcházel kolem. Pro zachování stabilního rodinného rozpočtu jsme se doma shodli, že zamávat teď výpovědí a hledat si uplatnění by bylo příliš riskantní. Z těch několika “bokovek” a jednorázových zakázek bych plnoúvazkový pracovní chod ještě nesestavila. Plus jsme začali uvažovat o hypotéce a jak známo, banky mají mnohem raději zaměstnance než freelancery, i když ti mohou mít daleko vyšší příjmy. Tak jsem rok počkala.

Jenže jak jsem si v hlavě otevřela okýnko, že bych mohla zpátky na volnou nohu, začaly na mojí ranveji přistávat nabídky na slibné projekty a sympatické spolupráce. Od školení a správy sociálních sítí přes inspirativní projekt Voices in Rowing po dálkový návrat do mého milovaného Czech Center New York. Já ta okýnka nechtěla zavírat. A když pak na sklo zaťukala jedna nádherná výzva s velkým potenciálem, která spojovala už i některé moje stávající závazky, rozhodla jsem se. Chci být zase ten svobodný freelancer.

Jaká jsem pozorovala znamení, že bych měla změnit práci?
  • Náramně jsem se těšila na večery, víkendy, státní svátky… Na dobu, kterou můžu věnovat těm ostatním projektům poté, co si odpracuju standardní osmihodinovku v zaměstnání.
  • Ráno jsem nebyla tak rozjásaná vstávat, otevírat mail, číst zprávy, pouštět se do odškrtávání úkolů. Už to pro mě nebyla práce alfa omega, do níž dávám kus sebe.
  • Pořád mě bavily rutinní úkoly, kde jsem se cítila jako opice na liáně. Plnila jsem je rychle a věděla jsem, že mají začátek a konec. Na druhou stranu už jsem radostně nevítala nová zadání. Ta vyžadovala zjišťovat, prostudovat, navrhnout postup, realizovat, sledovat výsledky… Těm už jsem svoji energii dávala s přemlouváním.
  • Neměla jsem potřebu přicházet s neotřelými nápady a návrhy na zlepšení, zvýšení produktivity, růst. Sama od sebe jsem nehledala možnosti tvořit něco, co ještě nemáme.
  • Čím dál častěji jsem pracovala z domu nebo z kavárny než z kanceláře, kde bych byla blíž spjatá s kolegy a prostředím firmy. Vzdálenost mi vyhovovala.
  • Přistihla jsem se, že už tolik nebazíruju na tom, aby moje výkony byly na sto procent perfektní. Že jsem si kolikrát řekla, to stačí, good enough, abych měla práci hotovou. Což není můj styl.
  • Dělalo mi potíž dostat do flow a snadno jsem se nechávala vytrhnout z pozornosti konverzacemi a upozorněními od vlastních klientů a projektů.

Důvody emoční i racionální

Zkrátka mi při výkonu práce chybělo nadšení a srdce. A já to bez toho nedokážu, připadám si, že klamu ostatní a hraju falešný karty.
A jestli mám příležitost pracovat zase každý den na něčem, co mě vtáhne, že si ani neuvědomím, kolik zas uplynulo hodin, tak to beru.
Navíc když jsem si spočítala, že jako volnonožec si za kratší pracovní čas vydělám víc peněz. A to je při budování budoucího doma hodně relevantní argument.

V neposlední řadě mi práce na plný úvazek a k tomu všechny vedlejší činnosti už zkrátka začaly přerůstat přes hlavu. Tušila jsem, že jestli nezačnu víc odpočívat, spát a nepřestanu v každé volné chvíli sedět na gauči a datlovat do počítače, uvidím brzy následky na zdraví i partnerském vztahu. Červená vlaječka nabrala vítr a už nevlála. Divoce se třepotala a čekala, jestli přijde uragán nebo tichý vánek.

práce z kavárny
Stále víc a víc jsem měnila kancelář za práci z kavárny.

Už jsem nemohla předstírat před sebou ani ostatními

Tak jsem o jednom horkém červnovém poledni, když mi v poště přistál úkol, ktery by znamenal posun na mé pozici, zvedla telefon. Zavolala jsem a pověděla, že už nemůžu a že musím skončit. Bylo to neskutečně těžký, ale jakmile jsem svoje rozhodnutí řekla nahlas, neuvěřitelně se mi ulevilo. Byla jsem to zase já, zameteno před vlastním prahem, karty vyloženy. A začala moje tři a půl měsíce dlouhá pouť za statusem nezávislého profesionála.

Věřím, že jsem odvahu na změnu práce našla v tu správnou dobu. Že jsem uvolnila prostor pro někoho, kdo to, co jsem před pěti lety začala, obohatí, pozvedne a s elánem potlačí dál. Tak, jak si firma zaslouží.

Pořád jsem freelancer benjamín. Zpátky na pojišťovně a sociálce zapsaná od 1. října. Nastavuju si pracovní dobu, uspořádávám klienty a na pomoc s tím vším sjíždím sedmisetstránkovou bichli Na volné noze od Roberta Vlacha. Ale mám z toho dobrý pocit.

Takový přeju vám všem, kdo třeba taky zvažujete kariérní změnu. Zkuste staré dobré pro a proti a pak se trošku přikloňte k tomu, co vám špitá intuice. A dejte na ni.

Únik do zenové chaty bez WiFi. A přece mě zastavil až táborák

Letošní první, a dost možná poslední letní dovolenou, jsme měli naplánovanou už od dubna. Pro sichr jsme totiž volili takovou, která by se dala uskutečnit, i kdyby neopadla koronavirová opatření, cesta do zahraničí byla komplikovanější a ubytovací zařízení v Česku zůstala zavřená. Vysvištět z města a akcelerujícího pracovního kolotoče jsme potřebovali jako vánoční strom ozdoby. Však naposledy nám několikadenní přestávku dovolily právě Vánoce, a předtím srpnový relax v Luhačovicích. K tomu jsme byli od loňska jako většina ostatních víceméně doma zacvaknutí zámkem pandemie, který už bylo na čase odemknout. A tak jsme si užívali chaty na severní Moravu, v kraji námi neprobádaném, na místě obklopeném zelení, ozkoušeném našimi přáteli. Nemohli jsme vybrat lépe.

Chatička Azyless stojí na kopečku v Hranicích. My se cestou v pondělí zastavili na oběd v Long Story Short Eatery & Bakery v Olomouci a pak ve městě do supermarketu pro potraviny na celých pět dní. Dodneška jsem na nás pyšná, že jsme do pátku nemuseli znovu pro zásoby, a ještě si leccos vezli s sebou domů. Od majitelů jsme měli v ledničce výbavu na první snídani. Zbytek byl na nás.

Se vstupem do chaty to funguje tak, že po rezervaci a zaplacení zálohy dostanete den předem do e-mailu kód, kterým si otevřete na brance zavěšený malý trezůrek s klíčky. Ty vás pustí na obrovskou zahradu, kde kvokají slepice, pěkně pospolu vás vyběhnou přivítat ovce s černými nožičkami, a tuším, že v kotci přežvykoval králík. Naráz se ocitnete mimo ruchy ulice, silnice, železnice. Jste tam jen vy, chata, tráva, stromy, les, zvířata a z terasy nádherný výhled nad městečko pod vámi, které hlásí: “Ano, jsem tu, pokud mě budeš potřebovat,” a zároveň “ne, vůbec sem chodit nemusíš.” A tak jsme si tuto drobnou nápovědu příjemně nakombinovali.

Dostatečný spánek a pohyb hned po ránu

Já na dovolenou jela především s vidinou toho, že se každou noc vyspím minimálně řádných osm hodin. Což jsem si splnila. Den jsem obvykle začínala během. Měli jsme akorátní letní počasí kolem pětadvaceti stupňů se sluníčkem a já si užívala pohyb v neokoukané krajině, mezi rozkvetlými zahradami, a uličky, o nichž nevíte, kam vedou. Od místních přitom přicházela podpora.

Utkvěla mi milá konverzace s dědečkem, který jedno ráno svižně vycházel z domu v moderním sportovním outfitu a z příjezdové cesty na mě volal, ať prý na něho počkám. V pohybu jsem stačila odpovědět na to, kolik kilometrů už mám za sebou, načež přišla pochvala a já s úsměvem běžela dál. Pusa od ucha k uchu mi vydržela, než jsem doběhla na úpatí silničky strmě stoupající k naší ubikaci. Ten kopec byl zabijácký a před závěrečnou cílovou rovinkou jsem pokaždé musela u cedule slepé ulice lapit dech, co zůstal někde dole u autokempu.

Z chaty je to kousíček k propasti

Na první výlet jsme vyrazili k Hranické propasti, která je od chaty vzdálená asi jen dva kilometry. Po cestě se můžete pokochat na vyhlídce u svatého Jana. Samotná propast , nejhlubší zatopená sladkovodní jeskyně světa, se pak mezi stromy zjevila jako nic a nabádala k nahlédnutí.

Příjemnou, klikatící se cestou jsme se pak dál po červené skulili k železniční stanici Teplice nad Bečvou a zavítali do areálu místních lázní. Kolem vilek a podél řeky jsme došli zpátky do Hranic a naordinovali si krátkou návštěvu civilizace. Dali jsme odpočinout nohám a doplnili kofein do žil v sympatické kavárničce Kofík.

Absolutní zpřítomnění u ohně

Po návratu do chaty jsem tak dlouho mluvila o tom, že bych chtěla využít ohniště na zahradě, až jsem najednou z terasy zbystřila, že se jak malý čtyřnohý, tak velký dvounohý ochomýtají kolem naštípaných polínek a že asi vážně něco chystá. S venkovním grilováním jsme při nákupu nepočítali a úplně neměli vhodné maso nebo sýr, ale to mi bylo šumák. Hodila jsem na sebe co nejpohodlnější letní svršky a vydala se okounět kolem. Ten můj Američan nám rozfajroval večer na první sirku! Hádala jsem, že to tak skvěle umí coby bývalý mariňák, než mě věcně upozornil, že námořnická pěchota ohně většinou nezakládá.

A teprve tam, při západu slunce, jsem si dovolila tu správnou dovolenkovou náladu. Protože i když na chatičce není WiFi připojení, stejně jsem přes data dodělávala drobnější pracovní úkoly a vedle čtení knížky sjížděla Instagram. Ale v tu chvíli, s tím praskajícím oranžovým plamenem, který rozmazává vzduch do třepotajících se diapozitivů, jsem opravdu byla teď a tady. Telefon jsem nechala kdesi uvnitř, aby mi neutekl jediný okamžik toho pro mě tolik nevšedního dění. Chlap, který přidává polínka a kontroluje celou situaci, pes, co zvědavě pobíhá kolem a snaží se ukrást kusy dřeva na hraní. Moji. Taková obyčejný výjev ze života, a přece jeden z nejkrásnějších zážitků z dovolené.

Protože o jídle to vůbec nebylo

Připomnělo mi to všechna ta léta, kdy jsme u babičky s dědou opékali špekáčky u ohně na zaparkované korbici. To byla výhoda – mohli jste ji postavit kamkoli. Tohle bylo jiné, ale stejně jsem chtěla, abych tam mohla takhle sedět, koukat a jen tak být ještě dlouho.

Ale víte co, pak nás přemohl hlad a rozžhavená polínka splnila účel – ohřála nám večeři. Nebyl to nejlepší, roztékající se grilovaný hermelín, co jsem kdy měla. Nejspíš proto, že to ani nebyl hermelín na gril. A maso bylo spíš cítit kouřem, než že by dělalo radost s každým kousnutím – pochopila jsem ze situace. Ale na tom houby záleželo. Neboť ty chvíle předtím, ty byly perfektní.

Příroda, kávová zastavení a v dešti omrknout hrad

Další den jsme zvolili opačný směr trasy a zjistili, že Mariánské údolí není jenom v Brně. Bylo z toho příjemná procházka, při níž jsme se znovu ocitli v nedalekých lázních. Tentokrát, poučeni z předešlého odpoledne, jsme s sebou měli hotovost, abychom si mohli koupit kafe v malém zmrzlinovém stánku blízko hlavní budovy. Na procházce promenádou jsme si pak připadali úplně jako lázeňští hosté a já vzpomínala na naše loňské toulání po prosluněných Luhačovicích.

Měli jsme před sebou poslední celý den pobytu, tak jsme se potoulali lesem i poly a prozkoumali poutní kostelíček u hranického hřbitova. Do města jsme pak došli zase z jiného směru a rozhodli se pro ještě jedno posezení mezi lidmi. Tentokrát jsme zapluli pod slunečník Kavárny Na zámku, kde jsem latté dostala netradičně do roztomilého plecháčku.

V kufru jsem si přivezla i karimatku na cvičení jógy, na niž došla řada až v poslední, zamračené ráno. Potom už jsme ujížděli prvním kapkám deště, které nás stejně dostihly, když jsme se zastavili u hradu Helfštýn. Moc jsem si tohle místo chtěla odkšrtnout, tak jsme se s jedním deštníkem vyškrábali alespoň k bráně, cvakli fotku a za podkladnu se podíváme až někdy příště.

Fun fact

Náš pes je městský pes.

I když se mohl svévolně pohybovat po celé zahradě, třeba se otevřenými dveřmi dojít sám vyčůrat, stejně čekal na nás, až půjdeme s ním. Bylo to teprve čtvrtý den navečer, kdy jsem zase okupovala tu báječnou terasu s nekonečným výhledem. Najednou periferně vidím zrzavo-hnědou šmouhu v trávě. Miláček se osmělil sťapkat schody a vydal se na vandr celých několik metrů od chaty. Poprvé a naposledy. Dostal speciální poškrabkání za statečnost.

Fun fact II

Na co jsem se těšila po těch ranních uběhnutých kilometrech? Až si po srpše nachystám kafe a snídani a sednu si s ní ven ke stolu. Protože jestli něco zbožňuju, tak je to trávit v létě co nejvíc času venku. A jelikož můj spáč měl většinou ještě půlnoc, otevírala jsem počítač a pracovala.

Nejspíš si ťukáte na hlavu, ale pro mě sedět na terase, kam sluneční paprsky ten den ještě nedosáhly, obklopená lesem, nabitá endorfiny, to byla ideální doba pro tvoření. Protože jsem měla oficiálně dovolenou, nebylo to tak, že bych něco musela, že bych měla cally, vyplňovala tabulky, psala reporty. Mohla jsem si vybrat, na čem budu pracovat. Jestli napíšu článek z víkendového memoranda, rozešlu tiskovou zprávu, pročistím si inbox osobního e-mailu. Bavil mě ten fakt, že nemusím, ale můžu, jestli chci. Dokážu si představit strávit celé léto takhle v přírodě (nebo na pláži!) a pracovat na dálku ráno, po večerech nebo když prší. Klidně i ty statistiky budu počítat a s lidmi volat. Je to zatím jen vybájená představa, nicméně podnikám kroky, abych se jí krapet přiblížila.

Ale o tom zas někdy příště.

Jestliže se chcete přenést do Hranic a chaty Azyless, mrkněte do výběrů u mě na Instagramu. A užijte si všechny dovolené, které vás ještě letos, třeba nejenom v létě, čekají.

Nahromadili jste si práce nad hlavu? Zvolte osvobozující ne

Je pro vás práce zábavou? Pak jsme na tom podobně. A tuším, že patříme ke šťastlivcům. Na druhou stranu nám snadno hrozí nebezpečí, že si na sebe těch povinnstí a úkolů v návalu nadšení nakupíme moc a začneme zanedbávat jiné naše potřeby a zájmy. Protože už nám na ně prostě nezbývá čas.

Láska k projektům, tvoření, podnikání, vlastní značce. To všechno je obrovský dar, protože se pak nemusíme do práce nutit. Je naším koníčkem. Ale kde je ta hranice, kdy bychom si měli přestat nabírat další a další aktivity? Kdy si dát stopku, obzvlášť jako živnostník, pro něhož noví klienti znamenají znásobený zdroj příjmu? Je to na každém z nás. Já jsem se na svůj limit dostala pár týdnů zpátky. Věděla jsem, že víc už ve zdraví nedám. A tak jsem začala říkat ne.

Návyky nastolila práce na živnost

Jako ke slepému housle ke mně slibná pracovní nabídka přiletěla, ještě když jsem dopisovala diplomku a měla před sebou státnice. A tak jsem svoji profesionální dráhu zahájila na živnostenském úřadě, abych mohla začít učit cizince česky. Právě to, že jsem byla živa z množství zakázek a odpracovaných hodin ze mě tak trochu vytrénovalo yes woman. Kurzy češtiny na univerzitě trvaly od podzimu do června a nebyla jsem si nikdy stoprocentně jistá, že mi nabídnou turnus i v příštím školním roce. Jazykové hodiny ve firmách byly vzhledem k dovoleným přes léto taky slabší a nikdy jste nevěděli, kdy je student utne, protože třeba odchází jinam, nemá čas nebo mu vzdělávání firma přestane hradit. A tak jsem vítala přibývající příležitosti, jak si zajistit dostatečný příjem – ať už to byly soukromé hodiny, novinářská práce nebo první PR a marketingové aktivity.

Naučit se říkat ne
Baví mě pracovat a tvořit, ale odpočinek dobíjí baterky.

Sama na sebe jsem si vydělávala asi sedm let. I ve Foreigners jsem nejdřív byla na živnost, než se moje pozice přetavila do plného úvazku a smlouva dávala rozum. K tomu jsem vždycky měla další „melouchy“ na fakturu. Vyhledávám různorodost, zlepšování se v činnostech z rozličných oborů, komunikaci s lidmi z jiných prostředí. Mimoto tady snad odjakživa byla Letní žurnalistická škola, srdcovka, kde budu chybět asi jen, když budu rodit.

Navíc neskutečně ujíždím na tom, když můžu jednotlivé spolupracující entity propojovat tak, aby z toho všichni těžili. Abychom vytvářeli něco neotřelého a jak říkáme u nás ve firmě, posouvali společně svět kupředu.

A tak si na LŽŠ čerpám jeden ze čtyř týdnů dovolené, o státních svátcích buď někde trajdám, nebo na pár hodinu sednu k “vedlejšákům”, a živnosťák jsem přerušila jen loni kvůli stáži v New Yorku ve snaze dosáhnout na podporu v nezaměstnanosti, což mi uznali na celých osm dní.

Jak se máš? Skvěle, nestíhám!

Neskutečně si vážím toho, co jsem se za svoje dosavadní, takřka desetileté pracovní působení mohla naučit. Kam jsem se posunula, k čemu jsem přičichla. A dává mi smysl to úročit a předávat dál. Proto v posledních letech i školím, konzultuju, mentoruju, řídím tým a nepřestávám být vděčná za to, že autoři, tvůrci či podnikatelé oslovují ke spolupráci právě mě. Lákají mě nové příležitosti a ráda přijímám výzvy, kde vidím potenciál osobního růstu a zdokonolování se v činnostech, které si užívám.

Jen přitom občas zapomínám, že den má jen 24 hodin, že z toho bych měla 8 hodin spát a partnerský život nemůžu pořád odkládat, jinak za chvíli žádný mít nebudu. Hodně se pohybuju v bublině akčních lidí, které baví pracovat a vymýšlet nové věci. Nestíhám se stalo téměř nejpoužívanější odpovědí na otázku “jak se máš”. I když vyřčené s úsměvem a radostí. Vždyť je toho tolik, kde bychom mohli využívat svůj talent a silné stránky!

práce na živnost
Několik let jsem jako OSVČ lektorovola češtinu v mezinárodních firmách.

Motivací je pak určitě i finanční odměna. Nepovažuju se za peněžního nenasytu, na druhou stranu mám ráda kvalitní péči nebo oblečení a taky jsem ve fázi, kdy bych ráda investovala do vlastního bydlení. A všichni víme, jak se teď pohybují ceny na realitním trhu. Tudíž s vidinou toho, že budeme bydlet tak, jak si přejeme, sedím u počítače, zatímco si lžicí nabírám oběd. Večer datlím do klávesnice, i když už sluníčko dávno zapadlo. A věřím, že takové noční dýchánky praktikují mnozí z nás.

Klasika: Mrknu na to o víkendu

Jenomže když je v sobotu a neděli hezky nebo se v týdnu kromě pracovních povinností nahrnou pochůzky, tak jsem v loji. Ono už totiž nejde donekonečna fungovat stylem: udělám to o víkendu. Za prvé potřebuju ten víkend, za druhé i víkend trvá omezenou dobu.

A tak jsem si hodila všechny své klienty do tabulky. Vyšlo mi, že jsem si na sebe ušila skoro jeden a třičtvrtě úvazku. Což není ani udržitelné, ani zdravé. Nedávno jsem v pátek odpoledne koukala do obrazovky a nad čímsi dumala. Asi jsem se tvářila dost zničeně, protože najednou slyším: “Hey, baby, you look a bit burnt out.” Byla to taková ta chvíle, kdy toho v poslední oficiální pracovní den chcete zvládnout ještě co nejvíc, ale zároveň už vám dochází energie. A že vypadáte vyhořele není úplně to, co chcete od partnera slyšet. I když to s vámi myslí sebelíp a projevuje tak jen svoji starostlivost.

to-do list víkend
To-do listy i na víkend jsou u mě poslední dobou standardem.

Prevence před vyhořením a ztrátou profesionality

Od začátku roku jsem ukončila dvě spolupráce. U obou jsem rozlučkový osud čekala, možná si jej podvědomě přivolávala. A byla to pak úleva, když jsme to s druhou stranou vyslovily nahlas.

K tomu jsem v posledních týdnech dvakrát řekla ne na návrh nové nebo rozšířené spolupráce. Což beru jako malá vítězství. Jsem aktuálně na hraně své kapacity. Nechci vyhořet, nechci se stresovat a v neposlední řadě chci podávat stoprocentní výkon v projektech, kde jsem aktuálně angažovaná. Nechci nic odfláknout, zanedbat, nechci zapomínat nebo prošvihávat podstatné deadliny. Nechci zklamat ty, kteří ve mně vkládají důvěru a taky finance. Chci zůstat profesionálem, na něhož se ostatní mohou spolehnout.

Zdánlivě je to maličkost, ale já si po těch svých osobních zamítnutí připadala až euforicky svobodně. Byla jsem na sebe hrdá.

Ale nenechte se zmást, taky jsem pořád ještě na cestě a házím si toho na sebe moc, aniž bych správně kalkulovala s hodinovými ručičkami a volným časem.

Rozhodovací faktory

Podle čeho si vybrat, jestli kývnout na nový projekt, spolupráci, podnikání? Přemýšlela bych nad těmito otázkami:

  • naučím se něco nového?
  • zapadá mi tato práce do plánu dostat se tam, kam mířím?
  • bude to pro mě cenná zkušenost?
  • hodí se mi k networkingu?
  • jsou za to fajn peníze?
  • mám na to (dlouhodobě) prostor?
  • bude mě to bavit?
  • budu díky tomu v kontaktu s někým, kdo mě inspiruje a motivuje?

V případě, že na všechny tyto body odpovíte záporně, máte jasno. Když jenom na některé z nich, zvažujte a nechte se vést intuicí. Mně se zatím vždycky osvědčila.

Nebojte se říct ne, pokud se toho na vás valí přespříliš. V kariéře i osobním životě. Když si vytvoříte volný prostor, vyplní ho pak to, co si přejete. Ať už je to práce nebo něco jiného. Já na tyhle čáry věřím.

A nezapomeňte: své problémy si vybíráme sami. Víc se dočtete v mojí recenzi knihy Důmyslné umění, jak mít všechno u p**ele.

Devadesátky. Sladká nostalgie a pestrobarevná připomínka dětství

V době, která není zrovna nejbohatší na nové zážitky, se možná spousta z nás otáčí ke vzpomínkám. To abychom načerpali energii a uchlácholili se, že zase budeme moct jen tak nastoupit do letadla a letět, kam se nám zachce. Že nebude zvláštní zajít k babičce na kus bábovky, do kavárny na snídani nebo si vybírat z jídelního lístku v naší oblíbené restauraci. Já bych ráda zabrouzdala v paměti ještě o fous dál. Do časů, které si nostalgicky vybavuju celkem často a teď ve zpětném zrcátku je vidím jaksi bez starostí. Tak jestli se vám chce, pojďte se se mnou vrátit do finále minulého tisíciletí. Staré dobré devadesátky jsou roky, kdy jsem vyrůstala. A řada předmětů nebo aktivit, které jsem považovala za průlomové, už si dneska zaslouží důstojné místo v muzeu.

Asi je normální, že se s věkem ohlížíme na minulou etapu. S kamarády z vejšky vzpomínáme na to, jak jsme se klepali na chodbě před obávanou ústní zkouškou. S bývalými spolužáky si nadhazujeme historky z maturitního plesu, připomínáme si, jak jsme byli kreativní při společném tvoření taháků do dějepisu nebo jak jsme na základce učitelům na lyžáku osolili pivo. Miluju to, protože spousta příběhů ve mně pořád rezonuje.

Devadesátky – retrovýlet do doby, kdy všechno bylo nové

Jasně, jako jedináček jsem byla pod drobnohledem rodičů. Nechtěla jsem se vracet domů na večeři v šest, když ostatní děti ze sídliště ještě lítaly kolem baráku. Nebavilo mě v sobotu vyfasovat prachovku a uklízet si v pokoji, když jsem místo toho mohla jít oblečená v šusťákovce se spolužačkou na kolečkáče. Čiře si vzpomínám, kolikrát jsem s brekem utíkala a padla do postele s přáním být už samostatná a nezávislá a vést si život podle svého. Do toho jsem dorostla a přece si sem tam stěžuju, že bych radši zase byla tou holkou, která řeší víceméně jen školu, jakou knížku bude o víkendu číst a kam pojede v létě na prázdniny.

Ale víc než pro dětství typickou kontrolovanou svobodu si při slovu devadesátky v hlavě kreslím všechnu tu pohodu a zábavu a fenomenální vynálezy, které se nám doma postupně objevovaly.

Devadesátky, jak vyšité - s tátou na zmrzce!
Devadesátky jak vyšité – s tátou na zmrzce!

Nutno říct, že na tohle téma mě přivedla jednak Verča Emča, která natočila už dva díly retropodcastu, kde jsem se dost nacházela. A taky David Vaníček, který v podcastu Slyšíme se? mluví o svém roce narození a co se tehdy stalo. A protože se řídím svojí oblíbenou knihou Austina Kleona Kraď jako umělec, nechala jsem se těmito svými dvěma oblíbenými tvůrci inspirovat. Tak jsem se vrhla do té mé devadesátkové nostalgie.

Fenomén televize a amerických seriálů

Téměř co týden jsme se na sklonku víkendu vraceli od babičky, a to přibližně v čase, kdy v televizi zněla známá znělka ikonického seriálu o partě středoškoláků z Beverly Hills. Dodneška se můžeme přít, jestli byl neodolatelnější Brandon nebo Dylan, ale program na závěr týdne byl očividný. K tomu mě neskutečně bavilo sbírat samolepky ze seriálu, které jsem si vyškemrala při nakupování, a lepit si je do speciálního alba s prázdnými okénky mezi částmi textu. Taky jste takové měli?

Beverly Hills 90210 pak nahradilo Melrose Place, další seriál z amerického prostředí. Chtěla jsem být jako Allison a pracovat v reklamce. Mnohokrát si uvědomuju, že tenhle sen žiju.

Zapínali jsme taky na nezapomenutelný Dallas, u babičky běžela Dynastie a ráno M*A*S*H. Radarova hláška při psaní dopisu mamince „Mami, píšu ti pomalu, protože vím, že neumíš číst rychle.“ je podle mě jedna z nejpovedenějších.

Z televizního programu jsem coby dítko samozřejmě absolutně zbožňovala víkendové ranní disneyovky typu Kačeři, Rychlá rota nebo Gumídci. Rodiče jsem nechala v poklidu spát a uvelebená na sedačce jsem na pohádky koukala od sedmi ráno. Jistotou v neděli ráno bylo Studio Rosa. Matně si vzpomínám i na Magion, ale to jsem byla ještě hodně malá.

Se začátkem Novy jsme točívali kolotočem s Pavlem Poulíčkem, s dědou jsem hádala v Riskuj! S mamkou jsme hodnotily účastnice soutěže krásy Miss a já si vždycky přála být taky tak hezká.

Hororové Rychlé šípy

Taky si pamatuju svůj první horor. Vyškemrala jsem si zůstat vzhůru a koukat s našima na Záhadu hlavolamu. Foglarovky jsem četla, tak tohle přece musí být podobné! Chyba lávky. Vůbec jsem pak nemohla usnout. A jakmile se mi povedlo odplout do říše snů, tak mě v ní strašil záhadný ježek v kleci, Stínadla a Jan Tleskač padající z věže za neutišitelného zvuku rotujícího kola. Brrr.

Když jsem byla nemocná, většinou mě rodiče šoupli k babičce, aby mohli chodit dál do práce. To byla neskutečně pohodové kurýrování se! Babička mi vždycky ráno udělala kakao, rozřízla rohlík podélně a namazala máslem a celý den jsme koukali na televizi. Ona v křesle, já pod peřinou na gauči. Taky jsem u babičky vymýšlela písničky a zpívala jí je do hříbku na štukování ponožek. Věřím, že její nadšení vůbec nebylo hrané.

Zamilovaná do hokeje a kokpitů závodních aut

Na druhém stupni základky mě uchvátily závody Formule 1. Vždycky jsme byli s tátou připravení v neděli odpoledne za deset dvě na Primě, zatímco máma usínala po obědě a opakovaně nás vyzývala, ať to svištění gum ztišíme. Ale byl to náš čas. Když jsme pak v češtině dostali zadání připravit si text a minutu povídat před třídou, shrnula jsem současnou situaci v seriálu včetně úspěchů mé oblíbené červené stáje Ferrari s Michaelem Schumacherem v čele.

Myslím, že táta byl rád, že mě baví sledovat sport. Sedali jsme spolu k hokejovým mistrovstvím a reprezentačním zápasům na olympiádě. Dobrovolné vstávání k soubojům v Naganu si sice vyžádalo vysokou zívací daň následující den ve škole, ale rozhodně stálo za to. Roky jsem měla na zdi vylepený plakát Martina Procházky a české útočné sestavy, co chodily na led, jsem uměla nazpaměť. 

Jazz Jackrabbit byl fenomén. Další hry na počítači už mě nechytly.
Jazz Jackrabbit byl fenomén. Další hry na počítači už mě nechytly. (Foto: https://bit.ly/3tTpD8i)

Devadesátky a první i poslední nadšení do digitálních her

Taťka celé všední dny a dost často i v sobotu dopoledne pracoval. Ale jednou, když jsem byla marod, se mnou zůstal doma on. Byl to jeden z nejúžasnějších týdnů, co jsem jako dítě zažila. Jednak jsem měla tátu jen pro sebe a hlavně – půjčil od známého hry, co jsme připojili k televizi. Nikdy jsme doma neměli video a ani žádný playstation, první počítač k nám doputoval, když jsem končila střední. A tohle bylo něco! Mohli jsme se předhánět v autíčkách, střílet hýbající se nesmysly, co stály v cestě pověstným tankům nebo bojovat jako želvy Ninja. Skoro jsem brečela, když jsme po pěti dnech herní konzole vraceli.

U babičky a dědy jsme pařili starého dobrého ruského vlka, co sbírá vajíčka. Z modernějších her mi naši koupili šedivý Tetris, kde se na sebe skládaly kostičky. Někdy v sedmé třídě pak přišla první hodina počítačů a když jsme zrovna neťukali, co po nás vyučující chtěl, mohli jsme si hrát. Hopsat se zajícem, co sbírá bodíky a prostupuje branami do dalších kol, mě nesmírně bavilo.

Nezapomenutelné tamagoči a populární pogy

Neminulo mě ani přelomové tamagoči. Nejdřív jsem měla modré vajíčko, kde jsem se starala myslím o kuře. To jsem ztratila a ořvala. Nicméně když mi pak trhali zuby, máma mi jako bolestné povolila nového virtuálního mazlíčka. Hračka měla širší tvar, černobílý design a červená tlačítka. Starala jsem se totiž o dalmatina, a to byl o dost vyšší level!

Ve škole jsme si kromě hokejových kartiček vyměňovali pogy. Kulaté barevné kartičky z tvrdšího papíru s různými motivy jsme stavěli do věží lícem dolů a pomocí speciálního těžšího kolečka jsme soutěžili o to, kdo otočí co nejvíc pogů obrázkem nahoru. Tak jste někdy domů došli s plnou náloží, zatímco jindy se vaše sbírka notně zmenšila.

Kdo neměl walkman, ten byl out!

Samozřejmě nemůžu vynechat hudební technické vymoženosti. První muzikální vjemy jsem chytala z hifi věže v obýváku, kde si máma s tátou pouštěli Annu K., Karla Gotta nebo Petra Nováka. Později jsem na vlastním kazeťáku ladila tóny od nezapomenutelných šmoulích cover verzí, přes edukačně-popisné písničky dua Svěrák – Uhlíř, oblíbené hitovky z Esa až po šlágry Těžkýho Pokondra. Frčelo i rádiové vysílání a s ním oblíbená bojovka. Vyrazit jako střela, když hrajou moji oblíbenou písničku, abych co nejdřív zmáčkla nahrávání a uložila si ji na prázdnou kazetu. Taky vás štvalo, když do začátku moderátoři mluvili nebo hudbu utli notný kus před koncem?

Přesně takový walkman jsem měla! (Foto: https://ebay.to/32MlOGf)

A pak jsem dostala vysněný kazetový šedočerný walkman Phillips. Ten za éry vypalování cédéček vystřídal discman, než se na scéně objevil MP3 přehrávač. Ujížděla jsem na Kelly Family, zbožňovala hlas Petra Muka a jeden z mých nejintezivnějších raných pubertálních zážitků byl zcela jistě koncert slaďoušů Lunetic u nás v kulturáku se spolužačkou Terezou.

Edice Easy English a fascinace angličtinou

Co jsem milovala, bylo překládání písňových textů z angličtiny do češtiny. Když jsem na základce cizí jazyk teprve pilovala, tak jsem o prázdninách mučila starší sestřenici, aby mi s překladem pomáhala. S anglickými písničkami jsme si pohrávali i ve škole a byla to taky moje oblíbená část edice Easy English. Tu jsem odebírala a zakládala si jednotlivá vydání do speciálních šanonů, abych si zlepšovala své jazykové dovednosti a hlavně si četla o Beatles, Londýně nebo královské rodině! Když devadesátky pominuly a já na střední poprvé doputovala trajektem do Británie, byla jsem jak v Jiříkově vidění, že vážně stojím v té zemi, o které jsem se učila. Jediným zklamáním byly a budou octové chipsy.

Devadesátky jsou fantastickou sbírkou symbolické dekády.

Tip na knížku: Devadesátky

Nedávno mi kamarádka a kolegyně Eva půjčila ideální knihu do retronálady: Devadesátky. Neváhala jsem a pořídila ji našim k Vánocům. Jen listování stránkami plnými fotek mě hodilo zpátky do doby nakupování v Maně, trhání žvýkačky Hubba Bubba dle instrukcí Jaromíra Jágra či netrpělivého čekání, kdy se z dálky začne ozývat charakteristická znělka a na ulici vjede žluté autíčko Family Frost, jehož řidič vám z kufru vyloví ty nejlepší zmrzliny!

A jak vy vzpomínáte na devadesátky, jestli jste je taky prožili? Já si až před nedávnem při registraci našich studentů na LŽŠ uvědomila, že i z těch, komu nezačíná datum narození devatenáctkou, už jsou dospěláci. Znají dlouhovlasé lovce zločinců Rena Rainese nebo Nicka Slaughtera? Možná. Pro mě je porevoluční desetiletí kultovní a svým způsobem nenahraditelné. I když to, co přichází po tom, je taky čím dál větší zábava!

12 povzbudivých ponaučení po roce domácího all inclusive

Jak neuvěřitelně to zní, je to už rok, co jsme dostali zaracha. Přesunuli se z kanceláří a škol k práci na stolech původně určeným k servírování pokrmů a meetingovky vyměnili za místnosti na počítačových obrazovkách. Protože jsem od přírody optimista, ohlédla jsem se za těmi uplynulými dvanácti měsíci strávenými převážně doma a jakkoli bych si i já přála, abych se tahle zuby nehty se nás držící pandemie proměnila v noční můru, pokusila jsem se v tom negativním balastu najít taky pozitivní poznatky.

(1) Běh je záchrana

Ven naštěstí pořád můžeme a pohyb na vzduchu je životabudič. Běhat jsem chodila už dlouho před lockdownem. Nicméně za ten poslední rok jsem si uvědomila, jak moc jsem vděčná, že si tenhle druh sportu užívám. Není nic lepšího než ráno vstát, nazout tenisky a pustit se s větrem o závod. Za parného sluníčka, při padajícím listí, ve sněhu, na ledu, je to jedno. Vždycky se po běhu cítím příjemně naladěná a nemám pak výčitky, když sedím de facto celý den u práce. Můžu si přitom dávat vyšší a vyšší cíle, co se týče délky, rychlosti, typu terénu, a to mě motivuje běhat dál. Jen pozor, jestli vás to chytne, je to jako droga – nebudete chtít přestat.

A jestli jste třeba běhat zkusili a vážně vás to nebaví, doporučuju chůzi. Máte psa? Ideální. Baví vás podcasty? Pusťte si je při ranním procházkovém kolečku v parku, v lese za domem nebo na sídlišti. Znám ty, kdo si nastavili denní kvóty na počet kroků a to je rovněž parádní způsob, jak si každý den dopřát radost z úspěchu.

běh venku
Díky běhání se dostanu ven, když pak celý den pracuju.

(2) Sluchátka udržuju nabitá a daleko od pračky

Ze zbylého newyorského budgetu jsem si loni na jaře pořídila AirPody a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí. Když běžím, tak se mi nikde nemotají dráty, a při těch všech callech stačí sáhnout po krabičce a vyloupnout dva malé bílé “fény”. Ovšem mám dvě upozornění:

  • sluchátka neperte! respektive je nezapomínejte v kapse běžecké mikiny, kterou následně házíte do pračky… já si na ně vzpomněla, až když se svršek vesele sušil na šňůře a v té chvíli by se ve mně krve nedořezal… dodneška nerozumím tomu, že přežily a fungují, Apple – máte ode mě palec hore!
  • když se ráno těšíte na novou epizodu oblíbeného podcastu, ale do uší se vám nic neline, může to způsobit chvilkový šok – vyvarujte se toho a nezapomínejte co pár dní sluchátkovou krabičku strčit do zásuvky

(3) Na gauči se dá strávit den a bez jídelního stolu se obejdeme

I když jsme se na sklonku předpandemického roku 2019 přestěhovali do o fous většího bytu, pořád máme doma pouze jídelní stůl pro dva a malý ikeácký konferenční stolek. A když si váš partner na home office přistěhuje počítač s velkou obrazovkou a klávesnicí, je jasné, že na vás čeká obýváková část… Nicméně já a můj skladný MacBook se vmáčkneme všude. Tudíž si většinu dní „vegetím“ na gauči a uplynutí další hodiny mi připomíná jen upozornění ze zápěstí, že je čas alespoň na minutu vstát a chodit. Střídám turecký sed a natažené nohy, občas se přesunu na zem. Byla jsem zvyklá takhle pracovat i dřív, ale nedělám si iluze, že si čím dál víc nekroutím záda, a uklidňuju se tím, že mě snad ty jógové praxe, pravidelné výběhy a jiná cvičení tenhle zlozvyk alespoň trochu kompenzují.

V příštím bydlení si určitě chci zařídit vlastní pracovní koutek s řádnou židlí a stolem. Ideálně ten, co se dá vytáhnout nahoru a vy pak u práce stojíte.

(4) Doma jako v kavárně

Co si budem. Po cinkání lžiček a hrníčků v kavárně se mi stýská moc. Občas si dopřeju kávu s sebou, ale ve všední den plně zaměstnáváme naši moka konvičku. A protože jsem opakovala, jak mi chybí kafe s našlehaným mlékem, našla jsem jako dárek pod stromečkem maličkou výbavu pro milovníky cappuccina nebo latté: elektrický napěňovač i s ocelovým džbánkem. A tak doma poctivě šlehám. Když jsme pak dostali balíček zrnkové kávy, můj drahý nelenil a za týden už u nás zvonil řidič PPL a doma přibyl další člen kávové smečky: praktický kávomlýnek. Tak nám čas od času ráno provoní i čerstvě umletá zrníčka.

I doma může káva připomínat tu z kavárny.
I doma může káva připomínat tu z kavárny.

Nenechte se mýlit. Pořád miluju kafe z kavárny. Jednak proto, že podniky chci podpořit, aby přežily, druhak je to mnohdy příležitost sejít se u výdejního okénka s přáteli. Ale je fajn si dopřát to, co máte rádi, za běžného denního fungování.

(5) Sukni? Ne, raději tepláky

Ráda si obnovuju šatník. Od loňska jsem si ovšem oblečení koupila minimum. Proč taky. Nejvíc času trávím prací z bytu, procházkami nebo sportem. A tak se víceméně nechávám zlákat jen sportovním nebo volnočasovým oblečením. Protože sportuju každý den, mám radost, když nemusím oblékat pořád to samé, a nemusím tolikrát týdně zapínat pračku. Navíc pak nejrůznější tepláky, legíny nebo mikiny unosím i doma, když kvůli kameře nepotřebuju něco reprezentativnějšího.

Protože mě baví holky z FIT FAB Strong, objednávala jsem většinou z kolekcí Reebook na Sportisimu, boty na cvičení doma, abych si při skákání neničila kotníky, a zimní trailovky na běhání. Teď o víkendu jsem neodolala senzačně pohodlně vypadajícím kouskům britské značky The Pangaia a nemůžu se dočkat, až je vyzkouším.

běžecké boty Salomon
Běžeckou obuv nazouvám o dost častěji než tu elegantní.

(6) Úklid je otrava, ale doma je to pak hezčí

Jak jsme hodně doma, tak mi ani tolik nevadí, že co druhý den zapínáme myčku, vymýšlíme co vařit, několikrát za týden jezdíme do obchodu a ruličky toaletního papíru mizí, jako by nám ten papír spolu s ponožkami ukusovali lichožrouti. Ale domů nosíme kamínky a bláto z venku a jelikož se tady pohybujeme celé dny, přibývá prachu a drobků a šmouh… Že by nevadilo spustit vysavač a nahodit mop snad denně. To nedělám. Uklízení mě nijak zvlášť nenaplňuje a vždycky mám tunu jiných aktivit, které můžu dělat. Nezměnil to ani lockdown. Každopádně musím uznat, že v uklizeném prostředí se pracuje a žije lépe, a tak se k tomu dokopu. A to máme jen 2+kk.

Když už je řeč o myčce, mám další dvě výstrahy:

  • když je neděle, obchody pod opatřeními zavřené, myčka plná a vy nemáte ani jednu tabletu, nenahrazujte ji jarem – ano, takový hloupý nápad jsem měla… až asi po hodině a půl jsem si všimla, že podlaha v kuchyni se proměnila v bublinkové pódium a teprvé poté jsem si googlila: proč nedávat jar do myčky… každopádně jsem měla štěstí podobně jako s AirPody… myčka se den sušila a pak naštěstí opět fungovala, a já mám životní lekci!
  • nepřibližujte se k zapnuté myčce, když nejste tady a teď – myšlenkami stále někde u práce jsem se zvedla s použitým talířem, že ho rovnou strčím do myčky a ejhle, ona zrovna poctivě plnila svoji funkci – spěšně jsem ji zavřela a doteď nechápu, že doma nenastala potopa…

(7) Hrnec polévky a na pár dní vystaráno!

Ani vaření neřadím mezi své záliby nebo silné stránky. Navíc mám doma skoro profesionálního kuchaře – to, že umí vajíčko rozbít jednou rukou, budiž důkazem. Ale musím říct, že za ten rok doma jsem si osvojila pár nových receptů. Nejvíc se mi osvědčila polévka stylem pejsek a kočička – přidej, co doma máš. Pořídili jsme i dostatečně velký hrnec, a tak většinou poslední porci dojídám ještě za několik dní. Hodněkrát děláme lasagne na x způsobů a přibližně jednou za týden zkouším něco jednoduchého upéct. Buď experimentuju, případně sbírám inspiraci například u Andrey Mokrejšové, Instagramu Happyhealthyme.cz nebo na profilu mé úžasné Martinky Vidové.

polévka
Objevená schopnost – umím uvařit polévku ála pejsek a kočička!

(8) Radost lze předávat i na dálku

Osobní setkání nic nenahradí. Avšak babičku potěší jakýkoli můj telefonát, i rozlučka na Zoomu dokáže překvapenou nevěstu rozplakat a hodinové povídání s kamarádkou na obrazovce vám pomůže si vzpomenout, že ta naše realita není jen o povinnostech a práci. Já jsem konečně o minulých svátcích po letech rozeslala pár pohledů.

(9) Rozbíjím rutinu

Jak zmínila Eva při našem Clubhouse talku, lidský mozek zbožňuje návyky. I já jich mám spoustu – od ranního sportu a venčení po večerní šálek čaje. Ale snažím se, aby žádný můj den nebyl stejný. Mám to štěstí, že moje práce je různorodá, jako OSVČ mám i další projekty, kterým se věnuju mimo svoji zaměstnaneckou pozici. A tak jeden den víc píšu, jindy řeším emaily, do toho správa několika účtů na sociálních sítích, rozmanité cally, sem tam webinář nebo školení. S tím, že si párkrát za měsíc skočím do kanceláře nebo jedu pracovně mimo město.

Kromě toho měním typy cvičení, o víkendu vyrážím do parku, do lesa, na rozhlednu, kam to jde. Občas se sejdu s jednou kamarádkou, jindy s jinou. Obvyklé kuchtění zpestřujeme objednávkou pizzy nebo indických dobrot. Pokaždé se najde něco, čím si tu běžnodennost zpestřit.

webinář Foreigners
Jako zaměstnanec a OSVČ dohromady si vážím rozmanitosti pracovní náplně.

(10) Neodkládám

Když se chci jet někam podívat, jedu. Když se chci s někým potkat, domluvím se s ním. Když si chci zajet na kosmetiku, zařídím si to. Za ten minulý rok jsme všichni zjistili, že po víkendu nebo i zítra může být všechno jinak.

(11) Raduju se z maličkostí

Víc než kdy jindy mě potěší i zdánlivé drobnosti. Pochvala za dobře odvedenou práci, voňavá bábovka, co jde vyklopit, vánoční hvězda, která vydrží až do února, nová knížka, kterou zase nemám kam dát… Každý den kolem nás krouží spousta miniradostí. Stačí je jen vidět.

rozhledna Holedná
Víkendové výšlapy a výlety jsou celoročním zážitkem nejen při práci z domova.

(12) Těším se

Úplně nejvíc na to, až zase budeme moct vcelku normálně žít. Jíst v restauraci, sedět v kavárně, navštívit bez obav prarodiče, jet na dovolenou v Česku nebo do zahraničí bez miliardy testů. Ale těším se i v krátkodobém horizontu – až si o víkendu nebudu muset nastavovat budík, až půjdu ráno běhat a pak si dám svoji oblíbenou ovesnou k snídani, až si večer pustíme seriál, až si před spaním stihnu chvíli číst. Zdánlivé obyčejnosti, ale je to něco, co mě pohání dál a drží nad vodou.

Na co se těšíte vy?

7 rad na trénování mozku v lockdownu z prvního dílu #fridaymood na Clubhouse

Nedalo mi to, abych nesesumírovala, o čem jsme si poslední únorový pátek povídaly s Evou Fruhwirtovou, expertkou na neurovědu a certifikovanou trenérkou paměti, která pět let provozuje v Třebíči Mozkohernu. Eva byla prvním odvážným hostem, kterého jsem si pozvala na Clubhouse do místnosti pod hashtagem #fridaymood. Trefně se zrovna v tu chvíli rozhodovalo o dalším nouzovém stavu a uzavírání okresů v boji s pandemií. Tudíž kdy jindy si říct, jak bychom měli posílit trénování svého mozku, když jsme drtivou většinu času doma, u počítače, na mobilu, v pracovním či studijním zapřažení, ať už vlastním nebo s dětmi školou povinnými.

NAPLÁNUJTE SI DEN

Výtečnou službu našeho mozku prokážeme, když si uděláme denní plán. V kolik hodin budu vstávat, jak dlouho budu pracovat, kdy budu mít přestávky, co budu dělat po práci a co večer. Tím, že spousta z nás nechodí do kanceláře a místo toho plníme své povinnosti u stolu v kuchyni nebo s laptopem na klíně na gauči, chybí nám standardní rozvrh a pracovní nebo studijní činnosti se nám často roztahují do celého dne. Napište si to-dočka, naplánujte si čas na svoje koníčky a máte základ pro zachování zdravého rozumu.

Podobně nastavte režim i vašim školákům, aby netrávili u počítačů víc času, než je zdrávo.

DOSTATEČNĚ SPĚTE

Spánek je pro správné fungování našeho mozku elementární. Při spaní si urovnáváme myšlenky, ukládáme vzpomínky, zahazujeme, co nepotřebujeme, a chystáme si půdu pro sběr podnětů v následujícím dni. Dopřejte si proto kvalitní, osmihodinový noční odpočinek a jestli můžu něco doporučit, pak je to kniha Matthewa Walkera Proč spíme, kterou zrovna čtu. Už po prvních desítkách přelouskaných stránek chodím spát dřív, protože se dočítám o stále více důvodech, proč se nevyplácí spánek šidit.

trénování mozku - deskové hry
Mozkové závity báječně protočíte oblíbenými deskovkami.

VYTÁHNĚTE DESKOVÉ HRY

Taky jste jako malí mastili s babičkou žolíky? Teď je ten pravý čas je znovu vytáhnout. Odgumičkujte v šuplíku zastrčené pexeso, rozložte si šachy, zahrajte si s rodinou Člověče, nezlob se nebo jinou deskovou hru. Perfektně poslouží hlavolamy typu Rubikova kostka anebo karetní hry. Zkrátka takové domácí mozkohračky. Potrénujeme paměť, postřeh a ještě se pobavíme. Od věci nejsou ani křížovky, osmiměrky, sudoky či podobné lušťovky – jen se neupínejte jenom na ně. Jak poznamenala Eva, kdo luští křížovky, je dobrý v luštění křížovek. My potřebujeme naši hlavu podněcovat rozličnými činnostmi.

*Jestli deskové hry doma nemáte, zeptejte se kamarádů. Určitě vám je na trénování myšlenkových pochodů rádi zapůjčí. Případně si herní sety lze vyžádat v knihovně – když je v provozu.

STÁHNĚTE SI HRAVÉ APLIKACE NA TRÉNOVÁNÍ

I když jsme se Clubhouse diskuzí snažili pobídnout k tomu, že pro nás není zdravé trávit tolik času před obrazovkami počítačů a telefonů, tyto přístroje jsou pochopitelnou součástí našeho života a umí být dobrým pánem, pokud je využíváme smysluplně a s mírou. Na trénování mozku se zaměřují například tyto webové stránky a aplikace:

mentem.cz
braingames.com
hramozkovna.cz
skillz.com
neuronation.com

Kdybyste se do trénování mozku chtěli pustit vážněji, můžete si pořídit speciální EEG čelenku, podobnou těm, kterými disponuje třebíčská Mozkoherna. Taková čelenka snímá mozkové vlny a právě k ní si stáhnete i aplikaci přes neurosky.com a vrhnete se do posilování. Tato varianta je už ovšem finanční náročnější.

PAMATUJTE NA TRÉNOVÁNÍ TĚLA – HÝBEJTE SE

Pozitivní vliv sportu a pohybu na naše tělo je všeobecně známý. A kladně působí i na mozek. Běžte si ráno zaběhat, vydejte se v obědové pauze na procházku, zacvičte si po práci. Odprostíte se tak od stresu, uvolníte mysl a načerpáte novou energii.

*TIP: Doběhni svůj mozek
Eva nadšeně zmiňovala knihu švédského psychiatra a “brain bloggera” Anderse Hansena Doběhni svůj mozek, která vysvětluje, jak mozku pomáhají právě cvičení a pohyb vůbec.

jóga na trénování mozku
Naší hlavě dopřejeme oddych jógou nebo meditací.

MEDITUJTE

Cílem není dostat se do hodinového tranzu, meditovat můžete třeba pět minut. Jde spíš o pravidelnost a vytvoření si zdravého návyku – ten totiž náš mozek miluje. Pusťte si relaxační hudbu nebo se jen posaďte na klidné místo, zhluboka dýchejte a nechte myšlenky jen tak plynout, aniž byste se jimi zaobírali. Jistým způsobem meditací a propojením s předchozím pohybovým bodem je jóga, která je při trénování mozku rovněž ku prospěchu.

NAORDINUJTE SI KROMĚ TRÉNOVÁNÍ I DIGITÁLNÍ DETOX

Celkově trénink mozku podpoříme, když budeme trávit méně času na displeji telefonu a taky nebudeme jíst u seriálů, což dělá spousta z nás, mě nevyjímaje. Vraťme se k časům, kdy se partneři nebo rodina sešly při večeři a povídali si. Nebo třeba jen tak koukejte do prázdna a žvýkejte. Vaše mysl se zklidní a váš mozek si odpočine. 

A když byste svůj mozek chtěli udržovat v kondici i po zrušení lockdownu, čehož se snad někdy dočkáme, určitě neváhejte a zajeďte si za Evou přímo do Mozkoherny. Já tam byla loni a svoje zážitky jsem popsala v této reportáži.

digitální detox
Telefony jsou praktickým pomocníkem, ale nebojme se dát si od nich pauzu.

Trénování na Den mozku

Nezapomeňte taky, že na 11. března připadá Evropský den mozku. Vzhledem k aktuální situaci se obdobně jako loni nekonají žádné události, ovšem nic nám nebrání uspořádat si domácí oslavu.

#fridaymood na Clubhouse

Hovory na Clubhouse označené #fridaymood budou pokračovat. Ráda bych si zvala zajímavé speakery napříč zájmy a obory a inspirovala nás všechny k pohodovému životními stylu, kdy se každý den cítíme jako v pátek odpoledne před senzačním víkendem.

Tak pokud vás tato audio sociální síť baví, ráda se tam s vámi potkám. Najdete mě pod uživatelským jménem @lucafriday.

Potřeba komunikace lásky a přátelé jako psychoterapeuti

U nás doma se na dobrou noc neříkalo mám tě rád, mám tě ráda. Magické trojsloví jsme nepoužívali ani přes den. Věděli jsme, jak moc nám na sobě vzájemně záleží, bylo to samozřejmé a dokázané skutky. Táta mi proměnil pokojík v parádní podkrovní místnost ve druhém patře, máma mi v hračkářství koupila barevného plyšového hada. Vařili mi, vozili mě na kroužky, foukali odřená kolena. Co je pro malou holku větším důkazem lásky? I když si s našima vzájemné city komunikujeme až v posledních letech, nikdy jsem o jejich existenci nepochybovala. Ale ne všichni to tak mají. Někdo ta slova potřebuje slyšet. Od partnera, od dětí, od sourozenců. Je na to zvyklý, očekává je a když se k němu nedostanou, není si jejich platností jistý.

Šest let mám za partnera Američana. Dodneška mi přijde zvláštní a taky neskutečně krásný, když mi při rozloučení do telefonu špitne I love you. Jen tak. Obyčejně a přitom překvapivě. Už jsem se odhodlala říkat to nazpátek, ale spočítala bych na prstech jedné ruky, kdy jsem důvěrné vyznání vyslovila jako první. A to neznamená, že se tak necítím. Jenom to prostě nejde ven úplně přirozeně.

Když dorazí narozeninové přání od americké maminky, je plné láskyplných sdělení a zdůraznění mateřských citů. Známe to z amerických filmů – tam se v noci dveře do dětských pokojů zavírají právě se slovy miluju tě. Členové rodiny se objímají a když dítě ráno odchází do školy, dostane svačinu, pusu a další slovní potvrzení rodičovské přízně.

komunikace lásky
Stále mi není stroprocentně přirozené komunikovat své city.

Učíme se říkat: mám tě rád

Už s Klárou, která žila v San Franciscu, jsme se bavily o tom, že Američané svoje I love you kolikrát rozhazují do všech stran, a je pak těžké dopídit se pravého významu. Máš mě rád jako kamarádku? Nebo si mě chceš vzít? Jak to mám poznat? Na druhou stranu se mi tenhle zvyk líbí – vynaložit drobnou energii navíc a potvrdit druhému náklonnost, že je pro mě důležitý. Potěšit ho, udělat mu hezčí den. Kdo by něco takového neslyšel rád a častěji?

My Češi se to, zdá se, učíme. Napoprvé možná zvládneme naše pocity napsat. To je jednodušší, když nevidíme protější tvář. Já si takhle začala vyměňovat e-maily s tátou, když jsem na magisterském studiu odjela na Erasmus do Skotska. Byla jsem poprvé na tak dlouho z domova a měli jsme potřebu si psát, jak se nám po sobě stýská. Od té doby to děláme čím dál víc. Na WhatsAppu si děkujeme za společně strávený čas, posíláme si srdíčka. Přání k narozeninám nebo svátku už taky šperkujeme vyjádřením lásky. Víc se objímáme, víc si připomínáme, co v tom druhém máme. 

Tak k nám možná to potvrzování lásky cestuje z té země za oceánem, podobně jako se k nám dostalo kafe s sebou nebo hříšné požitky řetězce McDonalds.

Erasmus Skotsko
Vzájemné city jsem si s rodinou začala sdělovat víc až na Erasmu ve Skotsku.

Na pocity se nás neptali

Přišly jsme na to nedávno s kamarádkou, že když jsme chodily do školy, nikdo se nás obvykle neptal: jak se cítíš? Že holku jednou za měsíc bolelo břicho a nechtěla cvičit? Výmluva. Stala se ti minulý týden tragická událost v rodině? V pondělí si přijď dělat maturitu. Jelo se podle tabulek, systému, plánu a ti, komu nebylo dobře, měli dospělí spíš za simulanty.

Přitom mluvit o tom, co se v našem životě děje, co nás trápí, je normální. Někdy jen vypovídat se pomůže, aniž byste od druhého čekali radu nebo potřebovali znát jeho názor. Když to opět vztáhnu na Ameriku, tam každý druhý chodí k terapeutovi podobně jako k zubaři nebo ke kadeřnici. U nás se to ještě tolik nenosí, ale už jsem na sociálních sítích kolikrát zahlédla “přiznání”, že třeba i mladá holka trpí depresemi, prožívá těžké období a dlouhodobě navštěvuje psychoterapeuta. A proč ne? 

Povídání v kavárně jako terapeutické sezení

Považuju za obří štěstí, že mě nikdy nepostihlo nic, co by mi natolik do hloubky ublížilo a poznamenalo mě, že bych musela vyhledat pomoc odborníka. Nerozvedli se mi rodiče, nikdo z blízké rodiny nebo přátel neodešel dřív, než když jsem byla dospělá, potýkala jsem se s běžnými trablemi dospívajících – že mám akné, že mám špeky, že se mi líbí kluk, který mě nechce…

Ale vždycky jsem měla podporující rodinu a taky přátele, za které jsem neskonale vděčná. Právě ty nejlepší kamarádky byly ony vrby, které jsem možná používala místo psychoterapeuta. To bylo hodin, co jsme spolu projezdily na kole a u toho zvládaly ze všech stran rozebírat, co se událo minulý pátek v klubu. Když jsem přijela z vysoké domů na víkend, šla jsem v pátek večer s kamarádkou do kavárny a u jednoho kafe a 1.5 deci rulandského šedého jsme čtyři hodiny tlachaly o škole, vztazích, přáních a bylo to nejvíc.

kavárna jako psychoterapeutické sezení
Setkání s kamarádkou v kavárně dost často simulovalo psychoterapeutické sezení.

Dneska už debatováním, co se v mém životě děje nebo neděje, tolik času netrávím. Je to asi i tím, že se s přáteli vídám méně. Většina mých kamarádek má jedno až dvě děti, své vlastní starosti. Obecně všichni hodně pracujeme, případně sportujeme a když do toho ještě nastolí zákaz sdružování, moc možností na setkávání není.

Sdílení v partnerském vztahu

Nicméně i v partnerském vztahu jsem to já, kdo nemá takovou touhu popisovat, co se mi honí hlavou. To jsem neměla nikdy. Jsem v tom spíš trochu chlap, co nepotřebuje sáhodlouze analyzovat, co se stalo. Stačí mi vyjasnit si, co bylo důvodem, jak se toho můžeme příště vyvarovat. Pochopit, vzít si ponaučení a jít dál. V ideálním případě.

Raději si podívám o přítomnosti a budoucnosti. Minulost nezměním, tak proč se jí zabývat? 

Ovšem druhá strana to občas vidí jinak. A tak zkouším mluvit, o čem ode mě potřebuje explicitně vědět. Moc mi to nejde, ale snažím se. I když najít ta správná slova v angličtině někdy ani po těch letech není sranda.

komunikace lásky v rodině
V rodině jsme si nahlas neříkali, jak se máme rádi, bylo to samozřejmostí.

Pět jazyků lásky

Stejně tak se učím dávat slovy najevo a bez vyzvání, co k tomu druhému cítím. Nevím, jestli jste četli knížku Pět jazyků lásky od amerického manželského poradce Garyho Chapmana, ale určitě ji doporučuju a případně ji mám v poličce na půjčení. Chapman vyjmenovává pětici oblastí vztahu, které jsou pro jeho harmonické fungování klíčové. Přičemž každý z nás má svůj top jazyk lásky, případně jejich kombinaci. Receptem na šťastný vztah je pak to, když porozumíme jazyku lásky našeho partnera.

Jedním z těchto jazyků jsou slova ujištění. Potřeba slyšet miluju tě, ocenění, uznání, pochvala. Tak pokud máte doma protějšek hovořící právě tímto jazykem, naučte se jej. A snad bychom tímto jazykem mohli víc vládnout všichni – nejenom v únoru – měsíci lásky. Protože co chtít víc než slyšet mám tě rád?

Kolik stojí žít v New Yorku?

Využívám lednového návalu energie a doháním resty z omílaného roku 2020, jehož dozvuky nám stále vybrnkávají melodii, že s odbitím silvestrovské půlnoci se svět nevrátil do notového zápisu před nástupem zrádného refrénu. Tak jsem konečně poslala do Českého centra New York svůj doporučující dopis o absolvování stáže. Ano, šablona na mě čekala od loňského března, když jsem z Velkého jablka odletěla. A teprve po novém roce mě ten nepřečtený, tučně zvýrazněný e-mail ve schránce začal vážně obtěžovat. Podobně jsem deset měsíců v diáři nosila účtenky za poslední newyorské nákupy, které jsem nebyla schopná si zapsat do mé překrásné budgetové excelovské tabulky. Až pár dní zpátky jsem na chvíli nechala telefon v jiné místnosti a konečně se na ty zastrkané papírky vrhla. Neboť mě samotnou zajímalo, kolik mě ve finále stál můj vysněný, ač krátký pobyt v Americe.

Nepatřím k těm uvědomělým, kdo si pečlivě vedou záznamy příjmů a výdajů, i když vím, že bych měla, a appka Spendee se vůbec nejeví složitě. Nejsem fandou tabulek, ale za pár posledních let práce v marketingu jsem je vzala na milost a musím uznat, že se častokrát dost hodí. Tak jsem před odletem do New Yorku odhodila zábrany a vytvořila si jednoduchý spreadsheet, abych jasně viděla, kolik jsem do celého dobrodružství nasypala. A taky abych si hlídala stanovený budget.

budget New York
Stanovila jsem si budget na tři měsíce života v New Yorku.

Kolik jsem si naspořila předem?

Šetření mi nikdo moc nešlo. Ale na New York to bylo sakra potřeba i vzhledem k tomu, že jsem coby už nestudující nepobírala žádnou finanční podporu. Přitom jsem nechtěla sahat do úspor určených na hypotéku, což se mi povedlo. Jelikož jsem o svém přijetí na stáž v Českém centru věděla asi devět měsíců předem, měla jsem prostor si nezbytné dolárky naspořit. Nedělala jsem si detailní průzkum, kolik co stojí, spíš orientačně, kolik budu potřebovat na bydlení, dopravu po městě, jídlo, výlety. Dala jsem si za cíl mít k dispozici 150 000 korun, což se ukázalo jako trefný odhad. Jako benjamín ve světě finančního plánování jsem se musela pochválit.

Tabulka s náklady na stáž v New Yorku
Moje tabulka s náklady na stáž v New Yorku

Tabulku jsem si rozdělila na náklady ještě před odletem a potom jsem si každý měsíc značila, kolik a za co jsem zaplatila. To se mi zároveň odečítalo z měsíční kupičky. Bylo to poprvé, kdy jsem vážně cítila zodpovědnost, že nemůžu utratit víc, než jsem si pro daný účel nachystala. Sice jsem dál pracovala na své marketingové pozici a plnila pár dalších zakázek, ale měla jsem pozastavený živnostenský list. Tudíž jsem po dobu čtvrt roku nemohla fakturovat a žádné peníze mi nechodily. Když nepočítám 2 800 Kč za ten jeden týden, kdy jsem byla nahlášená na pracáku. V případě krize bych se určitě mohla obrátit na partnera, rodiče, vybrat z dlouhodobých úspor, ale tomu jsem se snažila vyhnout.

V New Yorku jsem měla být téměř přesně tři měsíce. Odlétala jsem 8. ledna a zpáteční letenku jsem měla na 6. dubna.

Tady jsou počáteční náklady v Kč:

letenka zpáteční Vídeň – USA (JFK) 11 993
zdravotní pojištění (Axa) 6 705
ESTA vízum 328,78

~ celkem tedy 19 026,78 Kč

Ze speciálních věcí, co jsem si kvůli cestě do USA pořizovala, to byl asi jenom multifunkční adaptér do zásuvky. Ten byl must have, ale dostala jsem ho jako dárek. Kupovali jsme tento. Stejně tak jsem měla zajištěný odvoz z Brna na vídeňské letiště a posléze i nazpět.

New York Central Park
New York patří k nejdražším městům světa a já si na něj odkládala tři čtvrtě roku.
Nájem

Co se bydlení týče, měla jsem mega štěstí. Jelikož jsem se předem znala s ředitelem centra Miroslavem Konvalinou, dal mi kontakt na Pavlu, bývalou ředitelku téhož centra. Ta teprve ten rok začala pronajímat pokoj v Queens. Za parádní cenu 800 dolarů. Co vím, dá se pokoj pronajmout i levněji, za 600 nebo 700 dolarů v Bronxu, nebo naopak za 900 dolarů v Brooklynu. Záleží na lokalitě a vašich požadavcích. Jelikož kurz se vždycky trochu lišil, platila jsem postupně za pronájem v Kč:

leden 18 829,6
únor 18 552,8
březen 19 004

Jelikož jsem pak kvůli nevítané koronavirové pandemii město opouštěla o tři týdny dřív, moje skvělá paní domácí mi část posledního nájmu vrátila. Konkrétně to tedy bylo:

vratka z březnového nájmu 9 568,8 Kč

~ náklady na bydlení proto celkově 46 817,6 Kč

Základní doprava

Z pohybu po New Yorku, obzvlášť když stojíte na americké půdě sotva pár desítek minut (to jsem ještě netušila, jak dlouho budu stepovat ve frontě na imigračním), jsem měla respekt. Navíc se dvěma kufry jsem si na spletité tunely metra netroufala. A tak jsem se pár týdnů před odletem spojila s jednou moc fajnovou newyorskou taxikářkou, která pravidelně vozila po nákupech návštěvu od nás ze Žďáru. Tahle návštěva chodí ke stejné kosmetičce jako já, a tak se Bella Taxi objevilo v mých kontaktech. Čas, místo a za kolik jsme si dohodly po WhatsAppu. Ona pak jen chuděra čekala před branami letiště, než jsem jí dala povel, že jsem prošla imigrační přepážkou a kráčím vstříc svému americkému snu. Protože jsem doma už několik měsíců poslouchala, jak se v Americe dává dýško alespoň 20 procent, tak jsem na to myslela hned ze začátku.

~ za jízdu z JFK do Queens jsem dala 2 278 Kč

Bylo mi pak od místních Čechů řečeno, že jsem jí tolik dávat nemusela, ale Bella byla skvělá, milá a zrovna si pořídila obří pohodlné SUV!

Taxikářka Bella a její bourák!
Taxikářka Bella a její bourák!

Měsíční lítačka na metro jak u nás na rok

Ještě večer po příjezdu jsem si skočila koupit měsíční kartičku na metro. Za žluto-modrou Metro Card moje peněženka zaplakala, když si automat schramstnul v Kč:

lednové jízdné 2 978,49
únorové jízdné 2 979,44
březnové jízdné 2 945,33

To by v Česku vystačilo skoro na rok. Ale co už. Zas to byla fajn čítárna, když se mi podařilo si cestou do práce nebo domů sednout. Zpětně byla jen škoda, že jsem si měsíční jízdenku na březen koupila jen přibližně týden předtím, než jsem zjistila, že musím kvůli viru z Číny pelášit domů předčasně a předplacenou taxu tak nevyužiju. Na radu kolegy z centra jsem metrokartičku nahlásila jako ztracenou s vidinou toho, že by mi mohly neprojeté peníze vrátit. Ale žádná záhadná suma od newyorského dopravního podniku se mi na účtu neobjevila.

~ náklady za metro se vyhouply na 8 903,26 Kč

Běžná spotřeba

Na měsíční výdaje jsem si vyhradila 20 000 Kč. Do toho jsem se musela vejít včetně výše zmíněných položek. Dál to tak bylo jídlo, drogerie/kosmetika, zábava, dárky, výlety. Snažila jsem se žít nízkonákladově, ale přitom vidět i zažít co nejvíc. Ani v Česku moc nepiju alkohol, což by se mi v amerických barech jinak dost prodražilo. Měl jsem jeden cider, co si vzpomínám, za nějakých 7 dolarů, a pak asi jen víno párkrát s Pavlou nebo na akcích, kterých jsme se coby stážistky účastnily.

bar New York
Raději utrácím za knížky než alkohol, ať jsem kdekoli.

Ani neulítávám na fast foodech, vařila jsem si a nosila obědy, nepotrpím si na limonády, energeťáky a nejím maso. Co je ovšem moje guilty pleasure, to je kafe. V New Yorku jsem měla tu výhodu, že jsme měli kávu k dispozici volně v práci, a návštěvy kaváren jsem si dopřávala spíš za odměnu. Nejlevnější bylo přitom kafe ze Starbucks (v přepočtu 90 korun, tudíž něco přes 4 dolary), jinak to bylo spíš 5 dolarů a víc (na české kačky od 100 do 120 korun za cappuccino nebo latté).

Výrazně vyšší cena za potraviny

Nejmarkantnější rozdíl oproti Česku jsem vnímala v potravinách. Někdy jsem nakupovala v menším obchodě kousek od našeho domu v Queens, obecně nejlepší ceny má řetězec Trader Joe’s, kterých bylo po městě několik. O něco dražší, ale i kvalitnější pak byl Whole Foods Market a jídlo se v Americe kupuje i v drogeriích, kde jsou ty ceny taky spíš vyšší.

kolik stojí potraviny New York
Za nákup potravin jsem obyčejně dala třikrát tolik než v Česku.

Každopádně mi paní pokladní vždycky namarkovala zhruba trojnásobnou cenu, než kolik bych platila v českém supermarketu. Tady když jdu nakupovat jen pro sebe na pár dní, zaplatím většinou kolem 500 korun. V New Yorku jsem za takový obyčejný nákup typu mléčné výrobky, pečivo, ovoce, zelenina a k tomu třeba olej nebo rýže, těstoviny, omáčka ve skleničce odevzdala kolem 1 500 Kč. Nesahala jsem vždycky po tom nejlevnějším a chtěla jsem ochutnat místní produkty. Zároveň jsem se ale snažila hledat výhodná balení nebo jsem do košíku přihodila něco, co bylo zrovna v akci.

Kultura a sport co nejstřídměji

Byla jsem dvakrát v kině. Jednou u nás v Queens, kdy lístek stál v přepočtu kolem 275 korun. Podruhé pak v centru, tak to bylo za asi 400 korun. Jinak jsem navštívila pár muzeí a výstav nebo představení, kde jsme nechávali většinou dobrovolný příspěvek, a pak jsme okukovali to, co bylo zadarmo. Výstřelkem, který za to rozhodně stál, byl muzikál Fantom Opery na Broadwayi.

kino New York
Lístky do kina jsou na Manhattanu dražší než v ostatních částech města.

Ceduli New York jsem za sebou nechala jenom jednou při polopracovní cestě do Washingtonu, kdy autobus tam a zpět vyšel na méně než 500 Kč a ubytko v hostelu zhruba podobně. Měli jsme pořízené jízdenky do Bostonu a Philadelphie, ale ty už jsme bohužel neprojely. Cenově to bylo taky v řádu stovek a myslím, že některou se nám podařilo stornovat.

Oproti mému předkoronavirovému životu v Česku jsem v New Yorku neutrácela za sport. Chodila jsem běhat, začala jsem pravidelně cvičit doma a párkrát jsem zašla na jógu nebo jinou lekci, které se dalo zúčastnit zdarma.

Co se týče dárků, poslala jsem několik pohledů. Sobě jsem si pořídila jenom knížky (protože to je to nejskladnější do kufru, že jo) a potom to byly víceméně drobnosti pro kamarády a rodinu, sladkosti nebo oblečení pro miminka v mém okolí.

Suma sumárum, toto byly mé ostatní měsíční výdaje:

leden 8 886,754
únor 14 919,206
půlka března 4 124,793

~ dohromady sečteno 27 930,753 Kč

A závěrečná suma?

~ za devět týdnů v New Yorku jsem utratila 104 956,393 Kč

Věřím tomu, že kdybych zůstala další tři týdny, platila plný březnový nájem a vyrazili bychom na naplánované cesty do dalších měst, tak bych se dostala na těch původně naplánovaných 150 000 korun.

Nutno poznamenat, že jsem nehradila žádné náklady za přebookovanou zpáteční letenku. Veškeré výdaje spojené s dřívějším odletem domů, což bylo v mém případě 10 570 korun, nám velkoryse zaplatilo České centrum, včetně taxi na letiště, kdy jsem zase povolala Bellu. (Kdybyste na ni někdo chtěl kontakt, napište mi. Když jsem s ní mluvila naposledy, nebyla vzhledem k situaci a dopravnímu byznysu moc optimistická, ale pevně doufám, že krizi přežila a jezdí dál.)

New York město
New York byl nemalou investicí, ale taky splněným snem.

Kolik si tedy na život v Big Apple nachystat? Zvažte délku pobytu, jestli během té doby budete mít příjmy, jak moc chcete cestovat i chodit po barech. New York není levná destinace, nicméně já nelituju jediné koruny, kterou mě tahle americká zkušenost stála, a klidně bych si ji střihla znovu.

Chcete si přečíst víc o New Yorku? Mrkněte na desítku věcí, co mě v prvních týdnech překvapily.

The Subtle Art of Not Giving a Fuck: Své problémy si vybírejme sami

Na co se slušně řečeno vykašlat, protože nám to ke štěstí stejně nepomůže? Jsou problémy v životě skutečně tak zlé nebo jsou spíš hnacím motorem k novým poznatkům, zkušenostem a ve finále nám pomáhají ke spokojenosti? Je lepší potíže ignorovat nebo jim čelit? To je hlavní linka knížky newyorského autora Marka Mansona The Subtle Art of Not Giving a Fuck, česky Důmyslné umění, jak mít všechno u p**ele.

Hned od začátku je jasné, že Mark jde trochu proti proudu dnešních seberozvojových knih. Peprným, vtipným a bravurním jazykem vypráví, na co bychom měli v životě takříkajíc hodit bobek. Přičemž slovo “fuck” je skloňované téměř na každé z 206 stránek, tak je vidět, že je to opravdu klíčový výraz!

Na knížce jsem přitom kromě čtivé angličtiny a podnětů k zamyšlení ocenila to, jak Mark jednotlivé rady a úvahy zastřešuje vlastními zkušenostmi. Rozumovat totiž umíme všichni. Někde si něco přečteme, něco slyšíme, ale teprve když si to sami prožijeme, získá to tu pravou váhu. Případně se v jednotlivých kapitolách objevovaly velice názorné příklady, díky nimž jsem věděla, jak myšlenku chápat.

The Subtle Art of Not Giving a Fuck: Které problémy stojí za to mít?
The Subtle Art of Not Giving a Fuck: Které problémy stojí za to mít?

Co mě při čtení o fuck-upech a faktických příkladech, na co se vybodnout, nejvíc zaujalo?

POTĚŠENÍ JE VEDLEJŠÍ PRODUKT TOHO, KDYŽ JSME ŠŤASTNÍ

Spoustu činností dělám, protože z nich mám potěšení. Ozdobím vánoční stromek, aby nám doma přinášel tu správnou sváteční atmosféru. Jdu si zaběhat, abych pak měla radost, že nesedím na zadku a místo toho dělám něco pro svoje zdraví a imunitu. Upeču štrúdl, protože vím, že je to oblíbený dezert mého partnera a že ho to potěší, což potom vícenásobně těší mě.

Mark Manson tvrdí, že potěšení není zdrojem toho, že se nám daří lépe, že jsme šťastnější a plníme si své sny. Říká, že je to vedlejší produkt štěstí – tedy stavu, kdy máme srovnané priority a hodnoty a zabýváme se tím, co je pro nás doopravdy důležité. Jako příklad uvádí drogově závislé, alkoholiky, záletníky, kterým rozkoš štěstí rozhodně nepřinesla.

Stanovit si životní hodnoty a jednat v souladu s nimi

Celá knížka se točí okolo hodnot – důvodů, které nás vedou k tomu, co děláme. Každý z nás má životní hodnoty různé. Pro někoho je důležitá kariéra, pro jiné je to materiální zabezpečení rodiny, sportovní úspěch, udržení blízkých přátelství a tak dále. Dosaďte si, co vás napadne. A když děláme něco, co jde ruku v ruce s našimi hodnotami, našimi životními postoji, tak jsme šťastní a cítíme radost.

Rozumím tomu tak, že když upeču partnerovi štrúdl, je to z toho důvodu, že mojí životní hodnotou je spokojený partner a harmonický vztah. Chodím běhat, protože mojí životní hodnotou je zdraví – chci tady být dlouho a žít bez fyzických omezení. A taky nechci mít o 10 kilo víc, takže další hodnotou je uchovávat si sportovní postavu. Dodržuju vánoční výzdobu, protože mojí hodnotou jsou tradice, na kterých jsem sama vyrostla. Baví mě pracovat, protože je pro mě podstatné budovat si zkušenosti, zvyšovat svoji kompetenci i dostávat náležitou finanční odměnu, abych si mohla dovolit jednou postavit dům a mít rodinu.

Schválně se zkuste zamyslet, jaké jsou ty vaše životní hodnoty a jak to, co denně děláte, s nimi souvisí. A to, co jde spíš proti nim nebo s nimi úplně není v souladu, možná bude stát za to vypustit nebo omezit.

životní hodnoty a problémy
Zaobírejme se pouze tím, co ladí s našimi životními hodnotami.

PŘIZNEJME SI, ŽE JSME IGNORANTI

Už taťka Socrates se tím chlubil: Vím, že nic nevím.

Já mám ráda přísloví Žádný učený z nebe nespadl. Je toho tolik, co nevíme! A nemáme šanci, se to za jediný život naučit. Což je v pořádku. Neměli bychom si hrát na to, že jsme spolkli všechnu moudrost světa. Samotný Mark píše, že je lepší si přiznat, že něco nevíme, že jsme nevzdělaní, že jsme ignoranti. Není na tom nic špatného, ba naopak. Jenom díky tomu se připravíme na to nasávat informace, dozvídat se nové skutečnosti, něco se naučíme a budeme růst.

MÁME MOŽNOST VYBRAT SI SVÉ PROBLÉMY

Mark udává parádní příklad.

Je rozdíl, když nám někdo poručí, abychom uběhli maraton. Uf, 42 kilásků? To si dělá srandu, ne? Proč bych to jako dělal? Trénovat několikrát týdně, překonávat únavu, bolest svalů jenom proto, abych uběhl nějaký závod?

A pak si vemte běžce – člověka, který dobrovolně několikrát za týden nazouvá tenisky a cválá po okolí, aby se domů vrátil celý zpocený, ale nabitý energií. Tenhle člověk se sám rozhodne uběhnout maraton. A bude trénovat s nadšením!

Vždycky máme možnost volby. Vybíráme si školu, kterou jdeme studovat – znáte takové to klišé z filmů, jak rodiče nutí děti jít na práva nebo medicínu, zatímco jejich milovaného teenagera baví třeba box nebo cestování. Třeba jeden z mých bratranců přes druhé koleno odmaturoval na průmyslovce a pak se šel vyučit „černýmu řemeslu“, jak se u nás říká. Vysoká škola a učení ho nelákaly. Dneska pracuje ve fabrice na mašině manuálně a je happy.

Vybíráme si životního partnera. Tudíž když se mi na tom mém něco nelíbí, můžeme o tom diskutovat, můžeme se pohádat, ale celou dobu jsem si vědomá, že já jsem si ho vybrala. A nebudu obviňovat jeho, že “jsem mu dala svoje nejlepší roky” – byla to moje volba.

Problémy mě baví!

Vybíráme si svoje problémy. Rozhodnu se spustit vlastní byznys? Fajn, budu muset řešit financování, webovky, propagaci, možná pronájem kanceláře, daně, klienty… Ale to všechno jsou “problémy”, které jsem si já sama na sebe ušila. A řešení těchto problémů mě naplňuje. Zasnoubím se. Tím pádem musím řešit svatební šaty, hostinu, oznámení, hosty, kapelu a asi milion dalších věcí, o kterých já coby neprovdaná nemám tušení. Ale to já se chci vdát. Jsou to moje problémy, ke kterým přistupuju s nadšením.

Rozhodnu se postavit si dům. Musím sehnat pozemek, sjednat si hypotéku, najít spolehlivou stavební firmu, vybrat okna, podlahy, zařízení… A to je asi jen snůška toho, co všechno obnáší pořídit si vlastní bydlení. Ale zase – jsou to problémy, které jsem si do svého života přinesla sama.

Jsou tedy problémy něčím špatným? Chtěli bychom žít bez problémů? Ano, bez těch, které nechceme – asi nikdo z nás si nepřeje mít zdravotní problémy, finanční problémy… a každý z nás se někdy potýkal s něčím, co si úplně nevysnil, ale když se budeme soustředit na to, co nám dává smysl a tvořit si problémy tam, kde chceme, tak už nezbyde místo pro ty ostatní, hm?

Zároveň, jak upozorňuje fucknížka – je nutné nepřebírat problémy jiných – vy asi za svého kamaráda neukočírujete jeho partnerskou krizi – můžete ho podpořit, vyslechnout si ho, ale to on se musí ke svému problému postavit čelem. Stejně tak my musíme převzít zodpovědnost za vlastní problémy. Připustit si jejich existenci a rozhodnout se jít s nimi do boje – jen to je startovní čára pro jejich zvládnutí.

Je úplně v pohodě a žádoucí připustit si, že mi něco nejde.
Je úplně v pohodě a žádoucí připustit si, že mi něco nejde.

SE ZODPOVĚDNOSTÍ PŘICHÁZÍ MOC

Mark udává nejdřív tento citát:

“With great power comes great responsibility.”

Čili s velkou moc přichází velká zodpovědnost. Což dává smysl. Když nastoupíme třeba do role výkonného ředitele firmy, máme velkou moc ovlivňovat firemní rozhodnutí, rozpočty, benefity pro zaměstnance… a to všechno je mega pořádná zodpovědnost. Své o tom určitě ví vlastníci nebo vedoucí podniků, které letos zastihla koronavirová krize a oni museli řešit, jak se k celé situaci postavit, aby svoji společnost zachránili, aby měli na platy zaměstnanců, aby se nemuselo propouštět… a to není jen tak.

Pak ale přichází další výrok:

“With great responsibility comes great power.”

Připomíná mi to věčný spor o prvenství vejce nebo slepice 🙂 Ale dává to obrovský smysl. Pokud nejsem zodpovědná, tedy nepřebírám plnou odpovědnost, za svoje činy, nestanu se zčistajasna z asistenta manažerem pobočky. Když se rozhodnu založit vlastní byznys, ale budu mít bordel v papírech, nulový finanční a marketingový plán, tudíž nezvládnu svoji zodpovědnost, tak moje firma zkolabuje hned na začátku.

SELHÁNÍ A ZODPOVĚDNOST

Ohledně zodpovědnosti se mi hodně líbila ještě jedna část knížky. Máme zodpovědnost za svoje činy a taky za svoje emoce, jak se k určité problematice postavím, jak na ni zareaguju. Přitom některá zodpovědnost na mě spadne, aniž bych já učinila chybu. Podívejme se na konkrétní situace:

Když za volantem přehlédnu červenou a pak vrazím do jiného auta, je to moje chyba a já přebírám zodpovědnost za způsobenou škodu.

Když někdo jiný na silnici pochybí, nabourá moje auto, je to on, kdo bude s pojišťovnou řešit náhradu škody. Avšak je na mně, jak se k nehodě postavím. Můžu na daného řidiče začít křičet, nadávat mu do debilů, pak naštvaně odpovídat policistům na dotazy a vztekat se ještě týden, že mám z čumáku auta šrotoviště, že nemám čím jezdit, že musím čekat na opravu a tak dál. A v čem mi to pomůže?

Jasně, je nepředstavitelně těžké se v tu chvíli ovládnout a nevyletět jak čertík z krabičky. Selhání někoho jiného nás stojí minimálně čas a nervy, pokud k tomu nejsme ještě zranění. Jenomže křikem nespravíme, co se stalo. Nevrátíme čas, aby se žádná nehoda nestala. Tak proč se pouštět do hádky a spílat někomu, kdo má očividně sám trable přijmout to, že zavinil dopravní nehodu? Asi nevylezeme z auta celí vysmátí, ale jsem přesvědčená, že se všechno dá řešit v klidu.

Máme zodpovědnost za vlastní emoční reakce

Pamatuju si, jak si můj přítel pro svoji večerní cornflakovou seanci vybral jednu z mých oblíbených misek. Při cestě zpátky do kuchyně mu (už prázdná) upadla a pochopitelně se roztříštila na vícero kousků. Začala jsem na něj řvát? Ne. Vím, že to neudělal schválně. Mrzí mě to, ale tím, že na něj budu naštvaná, nic nezměním. Tak jsme smetli střepy a napříště víme, že je potřeba dávat větší pozor, co neseme v rukou.

Mark dává trošku pohádkový příklad – najdete na prahu svých dveří košík s nemluvnětem. Oukej, rozhodně není vaše vina, že někdo odložil svoje dítě… Nicméně ta s největší pravděpodobností zoufalá matka si vybrala právě vaše dveře. A ten malý uzlík je teď vaší zodpovědností. Vezmete ho do náručí a začnete chlácholit? Zavoláte policii? Odnesete košík včetně obsahu do babyboxu? Mimčo si necháte? Je to na vás, ale vy se musíte nějak zachovat.

Stejně tak nemusí být mojí chybou, že mě partner podvedl. I když to mohl udělat kvůli tomu, že v našem vztahu něco nefunguje… Ale je mojí zodpovědností, jaký k tomu zaujmu postoj, jak zareaguju. Poletím do skříně a vyházím mu všechno oblečení ven na ulici s tím, že už ho nikdy nechci vidět? Sbalím se a odjedu někam, kde mě nikdo nenajde? Sednu si a promluvím si s ním? Odpustím mu? Ukončím vztah? I když jsem toto neplánovala, je mojí zodpovědností nastalý stav řešit.

Samotná akce nás inspiruje k dalšímu tvoření a aktivitám.
Samotná akce nás inspiruje k dalšímu tvoření a aktivitám.

AKCÍ K MOTIVACI MAKAT A ŘEŠIT PROBLÉMY

Poslední bod, který mě přinutil k hlubšímu zamyšlení, se týká spouštěcích mechanismů pro naše aktivity.

Spisovatelů, malířů či jakýchkoli tvůrců se lidé často ptají: Kde bereš inspiraci?

Tudíž asi většina z nás žije v povědomí, že nejdřív potřebujeme být inspirováni, abychom něco začali dělat. Vzorec by pak vypadal takto:

INSPIRACE – MOTIVACE – AKCE… INSPIRACE – MOTIVACE – AKCE… a tak pořád dokolečka.

Ovšem možná jste si všimli, že když se pustíme do akce, najednou jsme jí pohlceni, zapomínáme na čas, baví nás to… Dostáváme další nápady a nechceme končit. Aspoň mně se to stává… Namyslím si téma článku a pak mi většinou chvíli trvá, než se dostanu k sepsání. Ale jakmile začnu, píšu a nepřestávám, dokud už nepadám únavou, protože je po půlnoci, musím vystoupit z vlaku nebo třeba vyvenčit psa.

Protože akce zároveň spouští inspiraci. Mohli bychom tedy posloupnost upravit na:

AKCE – INSPIRACE – MOTIVACE – AKCE – INSPIRACE – MOTIVACE… 

Souhlasíte? Vnímáte to tak?

Dá se to vztáhnout na cokoli… Když se pustím do vaření, což je asi tak jednou za uherský rok, tak cítím inspiraci i k pečení a vůbec starání se o domácnost. Když si ráno zacvičím, jsem pak příjemně unavená a připravená být kreativní v práci. Když odkládám vyplnění měsíčních statistik, protože bych mohla dělat krapet zábavnější věci, než vyplňovat čísla do tabulky, tak jakmile začnu, není to najednou tak zlé, dostanu se do toho a nekončím, dokud nemám hotovo!

Čemu dát fuck?

A pointa celé knížky? Každý z nás se potýká s tolika vjemy, lidmi, problémy, sny, reakcemi, povinnostmi, názory… Že si prostě musíme stanovit, čemu věnujeme svoji pozornost, protože je to pro nás hodnotné, a na co se vyprdneme. Protože dávat svoji energii a svůj zájem všemu a všem prostě není v lidských silách. A je to tak správně.

Jestli vás kniha Marka Mansona zaujala, našla jsem online verzi. Já sama mám výtisk půjčený a musím ho vrátit. Každopádně jsem moc ráda, že jsem na tenhle titul narazila a zase si pár věcí ujasnila…

Chtěli byste jinačí čtení? Mrkněte na moje tipy na dárky – knižní jsou tam taky a s koupí nemusíte čekat až do příštích Vánoc 🙂

Pozitiva a negativa podivného roku 2020

Na začátku roku 2020 jsem si v diáři sepsala 10 cílů, kterých jsem chtěla do 31. prosince dosáhnout. Povedlo se mi splnit čtyři z nich. Poměrně mizerná bilance. Navíc se ani nemůžu bránit tím, že za nesplněnou šestku může ta potvora koronavirus. Nemůže, vina jde za mnou, za mými prioritami a mým jednáním. Ale i když mi všechny plány nevyšly, nepovažuju 2020 za nepovedený rok. Podařila se mi spousta jiných věcí, které mě potěšily, posunuly nebo poučily. Tady jsou a aby v tom byl balanc, přihazuju i několik nepříjemných překvapení toho tolik podivného roku, který si všichni budeme asi navždycky pamatovat.

POZITIVA 2020

Založila jsem blog!

Dlouholetý sen o vlastním prostoru pro psaní  jsem proměnila ve skutečnost hned na začátku roku 2020 s vidinou toho, že mám konečně pořádný námět na to, o čem chci povědět veřejnosti. O životě v New Yorku. Ten se kvůli příchodu pandemie bohužel smrsknul na dva měsíce a kousek místo plánovaného čtvrt roku. Ale nebýt odjezdu za velkou louži, tak byste tady ani dneska možná nic nečetli.

Přestěhovala jsem se načas do New Yorku.

Díky stáži v Českém centru New York jsem měla možnost zjistit, jaké to je bydlet a pracovat ve Velkém jablku. V obřím městě, které jsem znala jen z filmů a vyprávění. V ikonické metropoli, která mi i po návratu přijde vzdálená, jiná, dechberoucí, boží, inspirativní. Do níž jsem se zamilovala. S Evčou, která na stáži byla se mnou, si často posíláme fotky a videa New Yorku a vzdycháme si, jak bychom tam hned vyrazily znovu. Jsme v kontaktu i s ředitelem newyorského centra Miroslavem Konvalinou. Protože když čtu jeho příspěvky nebo zprávy, je to jako bych tam maličko zase byla.

New York 2020
Víc než dvouměsíční pobyt v New Yorku jednoznačně vítězí v zážitcích letošního roku.

Přeložila jsem dětskou knížku.

Pod názvem Ostrov pokladů si vybavím jeden víkend v pronajatém pokojíčku v Queens, který jsem strávila víceméně připoutaná k židli a stolu, abych stihla pondělní deadline překladu slavného dětského příběhu z pera Roberta Louise Stevensona. Nikdy jsem z angličtiny do češtiny nepřekládala knížku a patrně bych si na to netroufla, kdyby nešlo o text pro děti, kde přece jenom nebyla tak složitá slovní zásoba. I tak jsem ale k překladatelům začala chovat ještě větší obdiv. Práce s jazykem je pro mě zábava, ale po třech dnech měly dost moje mozkové závity i prsty, co desítky hodin běhaly po klávesnici.

Přiučila jsem se, jak řešit marketing v krizi.

I v New Yorku jsem stále na kratší úvazek pracovala pro Foreigners. A březen, kdy ze dne na den přicházela tvrdší opatření, byl naprosto šílený. Já jsem se v Americe budila, když v Česku už zas padala nová rozhodnutí, na která bylo nutné reagovat. Jak obsahově, tedy informovat cizince pomocí článků a příspěvků na sociálních sítích, tak marketingově ve smyslu cílení. Zavřeli nám hranice, tudíž nám přestali přijíždět klienti a my jsme najednou museli změnit velkou část marketingové strategie. Vedení firmy mi v tomhle bylo velkou oporou, spousta nápadů vzešla od nich a společně jsme jarní i podzimní vlnu přestáli. Já si z toho kromě konkrétních postupů a nově zavedených systémů odnesla hlavně to, že je potřeba jednat, makat, hledat nové příležitosti. A tím maximálně přispívat k tomu, abychom jako firma přežili.

Odjela jsem na jógový víkend, kde jsem nikoho neznala.

Miluju jógu. Tak jsem si řekla, že zas trochu vystoupím z komfortní zóny a přihlásila jsem se na jógový víkend, který na chalupě v lesích u Berouna uspořádala Verča Emča. Vyrazila jsem tak strávit dva dny s organizátorkami, které jsem znala pouze přes Instagram, a účastnicemi, o nichž jsem nevěděla zhola nic. Bylo to parádní. Všechny jsme totiž byly podobně naladěné, s podobnými životními hodnotami. A když na nás s Barčou, kterou jsem předtím nikdy neviděla, zbyla manželská postel, byl to přinejmenším super bonus, že se mi tahle slečna vloudila do života. Všechny holky byly přátelské, otevřené, výjimečné. Celý víkend se i díky letnímu počasí jak z katalogu a úžasným lekcím jógy od Andrejky Mokrejšové vyvedl na jedničku.

jóga víkend u Berouna
Holčičí jóga víkend u Berouna byl pecka!

Objevovali jsme krásy Luhačovic.

Dovoleným rok 2020 moc nepřál, tak jsem ráda, že jsme si ukrojili alespoň týden v srpnu a ubytovali se v nádherném lázeňském městečku Luhačovice. Dlouho jsme spali, já jsem tam po běhu zaháněla žízeň minerálním pramenem, vyrazili jsme na túru a taky ukuchtili nejlepší řízky ever. Neb na dovolené jsem konečně našla čas trochu vařit. 

lázlázeňská kolonáda Luhačovice
U kafíčka na lázeňské kolonádě v Luhačovicích se nádherně odpočívalo.

Podívala jsem se na víkend do Plzně.

Čtvrté největší město republiky a já tam nikdy nebyla. Tak jsem to letos napravila a vyrazila s kamarádkou na bájo víkend, kdy jsme obešly, co jsme mohly a probraly, co šlo. Užívala jsem si ranní běh v jiném prostředí a domů přivezla pivní suvenýry. 

víkend Plzeň věž
Užila jsem si víkendovou Plzeň.

Namotivovala jsem se na kurzu Tvůrčího psaní.

Na doporučení Verči jsem v září 2020 absolvovala kurz Tvůrčího psaní 2.0 ve Skautském institutu v Praze. Jako blogger, aktivní uživatel sociálních sítí, šéf marketingu a dá-li Bůh jednou i spisovatel vím, že na sobě co se textování týče musím pracovat. Potřebuju čas od času nakopnout a uměla se nad textem zamyslet jinak, abych pořád nepsala to samé. Osmihodinovka pod taktovkou Reného Nekudy a Michelle Losekoot byla bomba. Spala jsem na ten den sotva pár hodin, a přesto jsem celou dobu měla oči dokořán a uši nastražené, aby mi nic neuniklo. Od té doby kudy chodím, tam všem pisálkům tohle tvůrčí odpoledne doporučuju a řada lidí z mého úkolí už se přihlásila. Akorát s termíny zamíchala vládní nařízení, tak nevím, kdy se uskuteční další, ale určitě je checkujte tady.

Snažíme se ukázat, kudy kráčet Úspěchu naproti.

V létě mě oslovila akční kamarádka Simča, abych jí spravovala kanál na Instagramu, kde bude předávat své zkušenosti jakožto podnikatelka a motivovat sledující, aby se vydali na cestu za úspěchem. Ať už to pro každého znamená cokoli. Vyklubal se z toho miniprojekt, který mě baví a vidím v něm potenciál inspirovat ostatní k tomu, co chtějí dokázat.

Úspěchu naproti
Vypustily jsme ven motivační projekt Úspěchu naproti.

Naskočila jsem do veslice Voices in Rowing.

Jednou z nových výzev roku 2020 je i role editora a mediálního agenta startupu Voices in Rowing. Ten se zrodil pod rukama veslařky Daniely Nacházelové, dvojnásobné účastnice naší Letní žurnalistické školy. Ve své první knize Women’s Voices in Rowing Daniela vydala rozhovory se čtrnácti význačnými ženami světového veslování. A mně je ctí, že jsem dostala příležitost být součástí a starat se především o propagaci knížky.

Jsem editorkou a mediálním agentem knížky Women’s Voices in Rowing.

Stala se ze mě moderátorka amerického fotbalu.

Překvapivou pracovní zkušenost jsem zažila poté, co jsem zareagovala na příspěvek ve facebookové skupině, kde členka hledala náhradu na jednodenní moderování v Polsku. To jsem ještě netušila, že se jedná o sport, který jsem v životě nehrála a jehož pravidla jsou složitější než já sama – americký fotbal. Ale protože mám pro strach uděláno a doma Američana, který tuhle prazvláštní kopanou zkoušel a pravidelně ji sleduje, tak jsem se nezalekla a v pátek v noci už nasedala do autobusu do polské Varšavy… Akce se vydařila a já jsem pak moderovala ještě jednou, v Brně. Pravidla hry jsou pro mě dodneška španělskou vesnicí, ale základy už chytám a všichni kolem jsou shovívaví a nápomocní.

moderátorka americký fotbal Varšava
V Polsku jsem moderovala přímý přenos amerického fotbalu.

Povýšila jsem na Head of PR & Marketing.

Když jsem před více než čtyřmi lety nastupovala na pozici PR manažerky do Foreigners, netušila jsem, jaká to bude jízda, jak se budu každý den učit něco nového, postupně si budovat větší tým a jakspolečně s firmou budu růst. Letošní rok pro nás byl velkou zkouškou a já jsem nesmírně ráda, že jsme ji ustáli. Vážím si práce, kde mám hodně volnosti a prostoru pro realizaci, kde mi důvěřují, podporují moje silné stránky a dávají mi zpětnou vazbu. A tak zčistajasna na konci roku 2020 přišlo povýšení. Proměnila jsem se v hlavu marketingu, dostala jsem plaketu, krásnou kytici a hlavně potvrzení, že to, co dělám, má smysl a přináší výsledky.

povýšení head of pr & marketing v roce 2020
V e-mailovém podpisu mám teď Head of PR & Marketing.

Denně se hýbu a baví mě to.

Strava mi pro tento rok hlásí téměř 1000 uběhnutých kilometrů. Pokořila jsem desetikilometrovou hranici a běhám všude, kde je to možné. Nevynechala jsem jediný den, kdy bych neběhala, nešla na jógu, neprojela se na kole nebo necvičila doma – i když to někdy byla jen patnáctiminutovka pilates nebo sada cviků na břišáky. Sportovní aktivity patří k mému běžnému dennímu režimu a já jsem vděčná, že moje tělo s tím souhlasí a že se díky tomu cítím dobře.

sportovní aktivity 2020
Pohyb mě provázel každým dnem roku 2020.

Neutratila jsem tolik peněz za oblečení.

Jelikož jsem nejdřív byla v Americe s naplánovaným budgetem a pak většinu času doma, oproti předchozím letům jsem si koupila výrazně méně oblečení. A když už jsem se rozhodla nakupovat, tak jsem spíš investovala do sportovních svršků, kde jsem šatník neobnovovala už řádku let.

NEGATIVA 2020

Musela jsem z Ameriky domů dřív.

Kvůli šíření koronaviru jsem se z vysněného New Yorku musela vrátit o tři týdny dřív. Přitom jsme měly s kolegyňkami koupenou jízdenku do Filadelfie, do Bostonu, chtěly jsme navštívit Yale… A vůbec, užít si jarních radovánek ve městě, které nikdy nespí. Nestalo se. Ovšem jsem rozhodnutá si ten americký dluh jednou vybrat.

Přes rok jsem neviděla babičku.

Jedna z mých babiček je ten typ seniora, který denně sleduje koronavirové zprávy a opravdu se bojí. Fakt není zdravé a prospěšné se tolik fixovat na to, co sdělují média, ale opatrnost jí pochopitelně nezazlívám. Jako téměř osmdesátiletá patří k rizikové skupině a já bych si nikdy neodpustila, kdybych jí způsobila jakékoli zdravotní potíže. A tak jsem za ní nejela ani po antigenních testech, které mi vyšly negativní. Pro jistotu. Voláme si, poslala jsem jí vánoční pohled, ale nic z toho osobní kontakt nevynahradí.

Ukradli mi kolo.

Uzamčené za domem, kam běžný kolemjdoucí nevidí… Bylo mu osm let a prodrandili jsme spolu nesčetně cest za poznáním i do práce, do kaváren, na návštěvy… Byl to můj hlavní dopravní prostředek a když jsem v jedno podzimní ráno našla ušmiknutý zámek bez kola, bylo mi fakt strašně líto, jak jsou lidí zlí a berou si, co jim nepatří. Všechno jsem nahlásila, na policii sepsala protokol, ale už v tu chvíli mi bylo jasné, že svůj bicykl nikdy znovu neuvidím. A protože na všem hledám to pozitivní, tak jsem vděčná, že mi ten zloděj kolo vzal až na konci září a ne třeba v červnu.

luca friday kolo
Nedobrovolně jsem se rozloučila se svým osmiletým kolem.

Nemáme jídelní stůl.

Loni na Silvestra jsme se přestěhovali do bytu, kde máme konečně ložnici a taky víc než jeden stůl. Ale u toho jídelního jsem stihla jíst zhruba týden. Pak jsem odlétala a po návratu už se na něm vzhledem k lockdownu a povinnému home officu zabydlel monitor s klávesnicí jistého technical writera… Přítel pracuje v korporátu, kde mají práci z domu nařízenou až někdy do půlky příštího roku. Takže já pracuju na gauči a na konferenčním stolku střídám laptop talířem… Záda to zatím zvládají, ale těším se, až se jednou doma zase najíme normálně naproti sobě.

Zakázali nám pracovat z kaváren.

S radostí si otevřu notebook v kavárně a pracuju. Dobré kafe, cinkání nádobí, syčení páry z kávovaru, špitot od okolních stolků… Je to prostředí, kde se soustředím a jsem produktivní. Toho jsem si letos moc neužila, ale zase na druhou stranu domácí hrnek s kávou mě stojí o dost míň.

Neodjeli jsme na tradiční vánoční výlet.

Poslední roky jsme v prosinci nebo o Vánocích vždycky na pár dní prchli nasát zimní atmosféru do některé z nedalekých zemí. Procházeli jsme si vánoční trhy ve Vídni, objevovali předvánoční kouzlo Krakowa, předloni jsme si dali krátkou dovolenou v Budapešti, minulý rok jsme zamířili do Lince. O letošním vánočním volnu byly topovými destinacemi rozzářená Světlá nad Sázavou a slámový betlém v Pozořicích. Tak aspoň ušetříme za benzín.

Cestování o Vánocích 2020 se smrsklo na blízké okolí.
Letos jsme vánoční cestování museli omezit na blízké okolí.

NĚCO URČITĚ VYŠLO

Není každý rok posvícení. Ale je fajn se ohlédnout, co se nám za těch dvanáct měsíců vydařilo. Jsem si jistá, že tam vždycky cosi bude. I kdyby to bylo „jenom“ to, že jsme zdraví, máme práci, rodinu, přátele, střechu nad hlavou. A jestli sníme a přejeme si, jestli něco chceme nebo naopak nechceme, tak se to nezmění jako mávnutím kouzelného proutku na přelomu roku. Nicméně je to perfektní startovní čára.

Já si své neuskutečněné plány z 2020 jdu přepsat na novou stránku – a půjdu si za nimi dál. Co uděláte s těmi vašimi?

Užijte si novoroční oslavy a ať vám 2021 vyjde podle vašich představ!